Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Mirka Kvasničková
tým pro zpracování překladů a videí
Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek
jazyková korektura
Kateřina Hrabětová
titulní strana
archiv Dalibora Ťuláka
zadní strana
Martin Jarůšek
grafický design , sazba
Šimon Sedláček
Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987
SSN (print) 2464-7705
ISSN (online) 2464-7802
V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.
Vydáno za podpory:
4 6
8
14
18
ČUN / ČMUN
22
Z domova
Fungování tlumočnické služby v ČUN Praha
Senioři: Jak zvládat samotu
Neslyšící dětská herečka v Hollywoodu
Mezinárodní konference neslyšících žen
24
28
32
35
36
Živíme se rukama: Zlaté české ručičky
Nebezpečné látky a potraviny 2
Historie sluchadel a jejich vývoj
Příběh na pokračování: Kouzelné přání 6
Sportovní okénko: Atletický rekordman
Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.
Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, s radostí vám představujeme nové číslo časopisu UNIE, které otevírá novou kapitolu v jeho historii. Věřím, že nadcházející změny přivítáte s otevřenou myslí a že s námi budete sdílet své názory na ně, ať už na sociálních sítích, nebo e-mailu. K redakčnímu týmu se nově připojil grafik Šimon Sedláček, známý svou prací na vzdělávacích časopisech vydavatelství Bridge. První změny v grafickém vzhledu již můžete vidět a další novinky budou přicházet v následujících měsících. Proměnou však neprochází pouze vzhled časopisu. Připravujeme také nové překlady článků do znakového jazyka, které budou dynamičtější, kratší a informačně bohatší. Věříme, že vás tento formát zaujme, a těšíme se na vaši zpětnou vazbu. Téma tohoto čísla se zaměřuje na činnost Tlumočnické služby ČUN Praha a její tým. Kromě toho vám přiblížíme fascinující historii sluchadel, od jejich počátků po současnost. Naše redaktorka Iva Hay se zúčastnila festivalu Clin d’Oeil v Remeši a přináší odtamtud další podnětný rozhovor. Rubrika Živíme se rukama zase potěší všechny kutily. Pokračujeme také v prevenci a osvětě ohledně nebezpečných látek. Na závěr vás čeká rozhovor s mladým rekordmanem Daliborem Ťulákem, jehož příběh vás jistě inspiruje.
Příjemné čtení vám přeje
Jan Semerád
Kreslení s králem karikatur
Petrem Šrédlem
text a foto Pavlína Kašperková
V knihovně Ostrov se uskutečnila akce, která potěšila neslyšící návštěvníky i širokou veřejnost. Setkání s králem karikatur Petrem Šrédlem přineslo nejen zajímavý program, ale i skvělou atmosféru, jež vnesla do srdcí všech účastníků radost a energii.
Petr Šrédl je známý ilustrátor a karikaturista tvořící již přes třináct let, během nichž se vypracoval k výraznému stylu a profesionálnímu přístupu. V rámci své populární „karikaTOUR“ cestuje po Česku i sousedních zemích a vytváří karikatury pro zájemce všech věkových kategorií přímo na místě. Kromě akcí naživo se věnuje i zakázko-
Tlumočnice
vým karikaturám podle fotografií a má za sebou mnoho spokojených zákazníků.
Kromě zhlédnutí přednášky o zrodu karikatur, který se datuje již do dob římského výtvarného umění, dostal každý účastník možnost vytvořit vlastní kresbu.
Na akci se neslyšící nejen skvěle bavili, ale zapojili se i do tvorby a po návratu do klubovny si sami uspořádali výstavu svých kreseb, což přineslo další sdílené chvíle plné smíchu a inspirace. Tento
text Martina Kronusová foto Lucie Králíková, Pevnost
Dne 1. 11. 2024 se osm tlumočnic z ústředí a poboček Tlumočnické služby ČUN (Praha, Karlovy Vary a Liberec) zúčastnilo specializovaného jazykového školení v Pevnosti na téma Fyzioterapie. Toto školení bylo realizováno
nápad spojil komunitu a zanechal krásné vzpomínky nejen na samotnou akci, ale i na tvorbu, která poté rozkvetla do nové podoby.
Účastníci odcházeli s úsměvem, plni inspirace a pozitivních emocí. Za tuto akci patří knihovně Ostrov a její paní ředitelce Mgr. Ireně Leitnerové velké poděkování a my se těšíme na další podobné projekty, které přinesou radost nejen neslyšícím, ale i ostatním návštěvníkům knihovny.
díky finanční podpoře společnosti COMGUARD, a. s., která letos významně podpořila Tlumočnickou službu ČUN darem ve výši 30 000 Kč. Školení se zaměřilo na specifika tlumočení v oblasti fyzioterapie, což našim tlumočnicím
umožnilo prohloubit své odborné znalosti a dovednosti v tomto náročném oboru. V rámci dlouhodobého rozvoje a odborného růstu našich tlumočnic budeme v jejich dalším vzdělávání pokračovat i v budoucnosti.
Poznávejme krásy ČR –
Lány
V sobotu 9. listopadu 2024 jsme si v rámci projektu Poznávejme krásy ČR udělali výlet do Lán, který se uskutečnil díky finanční podpoře Ministerstva kultury. Nádherné počasí nám přálo, slunce svítilo a podzimní den byl jako stvořený pro poznávání historie.
První zastávkou bylo Muzeum Tomáše Garrigua Masaryka, kde nám průvodkyně vyprávěla o životě a rodině Masaryků. Tlumočení do českého znakového jazyka zajistila Daniela Nováková. Po prohlídce jsme si dopřáli pauzu na oběd v restauraci.
Výlet do muzea porcelánu v Hohenbergu
text a foto Pavlína Kašperková
Ve čtvrtek 28. 11. 2024 jsme jako neslyšící skupina z Karlových Varů vyrazili na výlet do Německa. Naším hlavním cílem bylo muzeum porcelánu Porzellanikon v Hohenbergu – významné místo věnované historii porcelánu s tradicí sahající do 18. století. Expozice zahrnovala vše od běžného nádobí po luxusní designy. Největší pozornost vzbudil „hrníček na knírek“, navržený pro gentlemany, kteří si chtěli udržet suché kníry
Odpoledne jsme si s průvodcem prohlédli zámek a také kostel zasvěcený Ježíši. Na závěr jsme navštívili hrob rodiny Masaryků.
při pití horké kávy. Výstavka vyvolala úsměvy a nápad na moderní verzi pro hipstery.
Nejzábavnější část návštěvy přišla při malování vlastního porcelánu – hrníčků a postaviček. Výtvory byly kreativní a všichni jsme na ně byli hrdí. Po muzeu jsme se přesunuli na oběd do restaurace u hradu Hohenberg. Vánoční výzdoba a místní speciality přispěly k příjemné atmosféře, kterou provázel veselý smích.
Výlet jsme zakončili návštěvou pramene Carolinenquell na hranicích. Procházka podél řeky byla osvěžující a výhled na české louky s bučícími krávami nás rozesmál. U pramene jsme si připili železitou vodou s překvapivě lahodnou chutí. Celý den jsme si užili – od historie přes kreativitu až po přírodu. Už teď plánujeme, kam se vydáme příště!
Prohlídka byla velmi zajímavá a všichni neslyšící účastníci si ji užili. Spokojení a plní dojmů jsme se vrátili domů.
Laděna Půlpánová
Pouť neslyšících katolíků do Fatimy: silné zážitky a duchovní setkání
Cupi’s Spoon
2025 opět s účastí z Česka
Cupi’s Spoon je mezinárodní gastronomická soutěž pro zdravotně postižené, jejíž základní kola se konají po celé Evropě. Vítězové těchto
Po dvouleté pauze jsme se během září a října zúčastnili pouti neslyšících katolíků do portugalské Fatimy.
Sešlo se nás přibližně 200 neslyšících z celé Evropy, přičemž z České republiky přijelo pět účastníků. Hned na začátku jsme obdrželi kartičky se jménem a zemí původu, bílé batůžky, čepice a žlutá trička s logem pouti.
národních kol poté postupují do semifinále. Soutěží se v kategoriích barista a kuchař.
I letos jsem se do soutěže opět přihlásila, tentokrát jsem si vybrala kategorii baristů. Moje maminka Helena se tento rok poprvé odvážila vstoupit do neznámých vod a přihlásila se do kuchařské kategorie. Oběma se nám podařilo postoupit do semifinále, které se opět konalo v Záhřebu v Chorvatsku, a to od 14. do 24. října.
Z první semifinálové skupiny jsem postoupila do finále já a také soutěžící z Litvy. Finále se uskutečnilo v neděli 20. října. Ještě předtím se konal street food festival, kde byly připravené stoly jednotlivých států a rozdávaly se různé předměty jako magnetky, klíčenky, pochoutky a drobné dárky z velvyslanectví. Připravený byl také doprovodný program, kde se tančilo a zpívalo. Finále v kategorii vaření vyhrálo Lotyšsko, druhé místo získala Malta a na
třetím místě skončilo Portugalsko. V kategorii baristů jsem za Českou republiku vyhrála já, na druhém místě skončilo Německo a třetí místo obsadilo Nizozemsko.
Po skončení finále jsme se v pondělí zúčastnili workshopu výroby čokoládových pralinek a v úterý jsme vyjeli na exkurzi do Říma, kde jsme měli ve Vatikánu audienci u papeže Františka. Po několika letech se organizátorům povedlo zařídit, aby se audience mohli účastnit všichni soutěžící. Byla pro mě velká čest osobně papeže Františka potkat a doteď na to vzpomínám. Byly to krásné dva týdny a do Česka jsme si odnesli spoustu zážitků a inspirace.
text a foto Laděna Půlpánová
text a foto Marie Franková
Součástí programu byly přednášky, které vedli neslyšící přednášející ze Španělska a neslyšící jáhen z Izraele žijící ve Švédsku. Tlumočení zajišťovali jak slyšící, tak neslyšící tlumočníci, a to nejen do jednotlivých národních jazyků, ale i do mezinárodního znakového systému.
Navštívili jsme nejvýznamnější místa ve Fatimě, včetně starého kostela a moderního chrámu, který pojme až 9 000 lidí. Prohlídky probíhaly ve dvou skupinách. Fatima je známým poutním místem od roku 1917, kdy se zde údajně třem malým pastýřům zjevila Panna Maria.
Zajímavou zastávkou bylo muzeum, kde je vystavena koruna s fragmentem náboje, který zasáhl papeže Jana Pavla II. v roce 1981. Náboj byl vyjmut z jeho ramena, papež atentát zázračně přežil. Večer jsme navštívili baletní představení s příběhem o mariánském zjevení, což byl nezapomenutelný zážitek.
Dopoledne i večer jsme se účastnili mší, přičemž večerní mši doprovázel průvod. Celá pouť byla plná silných emocí a hlubokých zážitků, které v nás zanechaly krásné vzpomínky.
Lidé se sluchovým hendikepem, kterých jsou v Česku statisíce, často čelí předsudkům. Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity proto vytváří hybridní knihy – formát přístupný všem, včetně videí ve znakovém jazyce. T-Mobile projekt podpořil v rámci výzvy „Česko bez předsudků“ organizované s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA. Nová hybridní kniha se zaměřuje na předsudečné násilí a jeho prevenci, přičemž klade důraz na komunikaci v českém znakovém jazyce. Grantová výzva „Česko bez předsudků“ podpořila osm projektů částkou 1,5 milionu Kč.
Projekt Střediska Teiresiás získal 200 000 Kč na tvorbu knihy přístupné i neslyšícím, kteří češtinu
často vnímají jako cizí jazyk. Hybridní knihy kombinují text, audio a video ve znakovém jazyce, což je klíčové pro přesné porozumění, zejména u odborných témat.
„Neslyšící od narození si znakový jazyk osvojují jako mateřský, zatímco češtinu vnímají jako druhý jazyk,“ vysvětluje Alexandr Zvonek, vedoucí projektu. „Hybridní knihy jim umožňují přístup k důležitým informacím. Překlad jedné stránky však vyžaduje až pět hodin práce odborníků. Naším cílem je odstranit komunikační bariéry, které neslyšícím komplikují život.“
Problémy předsudečného násilí zahrnují slovní útoky, ignorování požadavků na tlumočení, diskriminaci v práci či nízké finanční ohod-
nocení. Projekt Teiresia má za cíl nejen zvyšovat povědomí o těchto problémech, ale také poskytovat praktické rady a podporu.
„Podpora hybridních knih je zásadní pro odstraňování bariér,“ říká Martin Orgoník z T-Mobile. „S rostoucím věkem populace bude sluchově postižených přibývat, a proto je důležité zajistit přístup ke kvalitním informacím.“
Hybridní knihy Teiresia jsou dostupné na jeho portálu a jejich potenciál sahá i do oblasti právních dokumentů či úřední komunikace. Omezení pro jejich širší dostupnost je však především finanční.
Jak funguje tlumočnická služba v České unii neslyšících v Praze a Středočeském kraji
Tlumočení do českého znakového jazyka je pro neslyšící nepostradatelnou spojkou při komunikaci se slyšícím světem. A platí to i obráceně – slyšící osoby mohou díky tlumočníkům rozumět sdělení ve znakovém jazyce, a tím se obě strany mohou do komunikace plnohodnotně zapojit. V současné době v ČR existuje několik organizací, které nabízí tlumočení pro neslyšící v rámci sociálních služeb. Nejinak je tomu i u nás – také Česká unie neslyšících (ČUN) poskytuje tlumočení pro neslyšící v ústředí i na svých pobočkách. Na to, jak to s tlumočením v současné době vypadá, jsme se zeptali Mgr. Martiny Kronusové, vedoucí Tlumočnické služby pobočky ČUN pro Prahu a Středočeský kraj.
text Eva Vavříková foto archiv Tlumočnické služby v ČUN
Motto
„Posláním Tlumočnické služby je umožnit neslyšícím osobám komunikovat bez bariér v běžných životních situacích, a tak napomáhat k jejich samostatnosti a zodpovědnosti, aby mohli být rovnocennými partnery v kontaktu s většinovou slyšící společností.“
Jaká je cílová skupina
Tlumočnická služba je určena osobám se sluchovým postižením bez omezení věku, které při komunikaci se svým okolím preferují český znakový jazyk nebo znakovanou češtinu, plně nerozumí mluvenému projevu nebo psanému textu a potřebují v této oblasti podporu.
Tlumočení na pobočkách ČUN v ČR Krom Prahy a Středočeského kraje je tlumočení poskytováno také v pobočkách ČUN v těchto krajích: Karlovarský, Liberecký, Moravskoslezský, Zlínský a Jihomoravský. Pobočky fungují samostatně a nemusí mít stejný systém.
Představení
Tlumočnické služby Prahy a Středočeského kraje
Mgr. Martina Kronusová
y Od roku 2019 působí jako vedoucí Tlumočnické služby
y Vystudovala bakalářský obor Vychovatelství na PedF (Pedagogické fakultě) UK, poté navazující magisterský obor Speciální pedagogika na Univerzitě
Jana Amose Komenského (dnes Ambis)
y Předchozí pracovní zkušenosti nasbírala v organizaci ASNEP nebo v domě s pečovatelskou službou
y Záliby a volný čas: genealogie, pěší turistika a četba
V pondělí, úterý, ve středu dopoledne a ve čtvrtek jsou obvykle na službě přítomni dva tlumočníci.
Rozhovor vedený s Mgr. Martinou Kronusovou:
Co vás k tlumočnické službě přivedlo?
K tlumočnické profesi jsem se dostala už v roce 2005, kdy jsem začala pracovat jako výkonná ředitelka v organizaci ASNEP. Měla jsem na starost i celé CZTN. Tehdy fungovalo necelé 2 roky a tlumočnická služba byla tehdy řekněme v rychlém rozvoji. Vše se profesionalizovalo, hledal se směr, jakým se půjde.
K neslyšícím mě nasměroval Televizní klub neslyšících, který jsem v dětství ráda sledovala. Když jsem se pak rozhodovala, co budu dělat po maturitě, neslyšící a jejich úžasný jazyk si mě přitáhli. Nastoupila jsem na kurzy ČZJ do Pevnosti a už to jelo. Nasbírala jsem plno kontaktů a pak jsem jednou odpověděla na inzerát v Gongu, že hledají někoho do ASNEPu. Tehdy jsem byla trochu mrzutá ze studia ČNES, od kterého jsem očekávala více. Moc mě to nebavilo, bylo tam hodně češtiny a já se chtěla více dozvídat o neslyšících. No a než jsem se nadála, uplynulo pomalu 20 let od doby, co se neslyšícím profesně věnuji a tvořím ten papírový základ pro to, aby služby pro ně mohly fungovat.
Co obnáší vaše práce vedoucí Tlumočnické služby v ČUN pro Prahu a Středočeský kraj?
Jako vedoucí Tlumočnické služby v ČUN pracuji od května 2019. Mým úkolem je vést tým tlumočníků a pečovat o něj, vyřizovat objednávky uživatelů a našich pracovníků na tlumočení, pracovat na Standardech kvality a rozvoji sociální služby, zpracovávat veškerou administrativu, které není málo, a psát žádosti o dotace na různé městské části. Také reprezentuji naši službu na různých veletrzích sociálních služeb. Teď nově ještě zajišťuji vzdělávání pro určené pracovníky v rámci sociálních služeb v naší organizaci. Práce je to pestrá, někdy náročná, protože toho musím opravdu hodně napsat a zorganizovat, ale jsem tu moc šťastná. Máme tu skvělý kolektiv a do práce se vždy moc těším.
Kdo se může stát uživatelem vaší služby?
Pokud k nám přijde nový neslyšící zájemce a spadá do naší cílové skupiny, sociální pracovnice s ním vytvoří tzv. jednání se zájemcem o sociální službu, v němž se zjišťuje jeho nepříznivá sociální situace, jak uživatel komunikuje, co vlastně potřebuje a co očekává. Pak se s ním podepíše smlouva o poskytování tlumočnické služby, proberou se naše pravidla a nastaví se individuální plán uživatele – zde si uživatel stanovuje cíle, čeho chce dosáhnout a na co službu
potřebuje využít. Plán se jednou ročně musí vyhodnotit. Takový postup nám ukládá zákon. Je pro nás ale také možností, jak uživatele dobře poznat a službu mu co nejlépe nastavit.
Máte nějaká pravidla, kdy a kde tlumočníka mohu mít a v jakých případech to nelze?
Důležité je, aby uživatel spadal do naší cílové skupiny – v našem případě se jedná o primární komunikaci v ČZJ. Pak se řeší jeho nepříznivá sociální situace. Ta vzniká prakticky všude, kde potřebuje komunikovat a rozumět. Tedy my nemáme žádné omezení, co se týče účelu tlumočení, ale jsme spíše omezeni kapacitou. Pokud máme volného tlumočníka, můžeme zajistit tlumočení všude, kde to uživatel potřebuje. Například na úřadě, na poradě, v bance, u lékaře nebo na poště.
V našem týmu je pět tlumočnic, které se na směnách střídají podle rozpisu služeb. Během pěti let jsme službu značně rozšířili. Většinu dnů jsou zde na službě dvě tlumočnice, které přijímají požadavky na tlumočení, ale jedna tlumočnice stihne tak max. tři tlumočení za den v terénu, s ohledem na různé přejezdy. V rámci ambulantní služby se tlumočení stihne více, záleží na jejich náročnosti. Dodržujeme pracovní dobu, po ní tlumočení většinou neposkytujeme. Kolegyně tu pracují na částečné úvazky, takže pak samozřejmě musí stíhat ještě své jiné závazky.
Kapacitně máme také problém se zajišťováním tlumočení na delších kurzech, kde jsou potřeba dva tlumočníci v týmu, nebo tlumočení večerních či víkendových akcí a třídních schůzek. Ale s tím bojují všichni poskytovatelé.
Velmi důležité je, aby si uživatel objednal službu včas, a to min. tři dny předem. Ale zároveň se někdy také stane, že i u objednávky několik měsíců dopředu zjistíme, že je termín už obsazený. Faktem je, že se tlumočí opravdu hodně. Pokud tlumočení nemůžeme zajistit v požadovaném termínu, snažíme se termín s uživatelem přeobjednat tak, aby se tlumočení nakonec uskutečnilo. Odkazujeme také na jiné organizace, kam se neslyšící může obrátit. Nyní máme celkem 112 uživatelů.
V jakých situacích je služba bezplatná a kdy se doplácí?
Zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob umožnil osobám se sluchovým postižením svobodný výběr nejvhodnějšího způsobu komunikace se společenským oko-
PhDr. Tereza Hradilová, Ph.D.
y Od roku 2020 pracuje v ČUN jako sociální pracovnice v Tlumočnické službě
y Vystudovala obor Speciální pedagogika na PedF UK
y Během svých studií absolvovala kurzy ČZJ v organizaci Pevnost
y Záliby a volný čas: četba a cestování
Vendula Chyská
y Do ČUN nastoupila v roce 2019 a od té doby pracuje jako tlumočnice ČZJ
y Studovala na FF UK bakalářský obor Čeština v komunikaci neslyšících (dnes Jazyky a komunikace neslyšících)
y Současně pracuje jako tlumočnice ve Zprávách v českém znakovém jazyce v České televizi
y Záliby a volný čas: cizí jazyky, zpěv, hudba a práce na vlastní velké zahradě
Bc. Eliška Prokopová
y Od roku 2024 působí jako tlumočnice ČZJ
y Vystudovala obor Tlumočnictví českého znakového jazyka na Masarykově univerzitě v Brně
y V současné době studuje navazující magisterské studium oboru Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK
y Záliby a volný čas: skautské aktivity a tábory
Pavlína Novotná
y Od roku 2020 pracuje v ČUN jako tlumočnice ČZJ
y Studovala bakalářský obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK
y Působí také v pražském Centru pro dětský sluch Tamtam, o. p. s. (Sociálně aktivizační služby)
y Absolvovala kurzy ČZJ v organizaci Pevnost
y Záliby a volný čas: turistika a skautské tábory
lím a zajistil jim právo na tlumočníka. Dále zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách pak osobám se sluchovým postižením umožnil bezplatné čerpání tlumočnických služeb. Tedy v rámci sociální služby musí být tlumočení zajištěno zdarma.
Jaký je rozdíl mezi ambulantním a terénním tlumočením? Lze tlumočit i pro skupinu více osob?
Zajišťujeme tyto typy tlumočení:
1) tlumočení individuální – tlumočení pro jednoho uživatele
2) tlumočení skupinové – pro více uživatelů s tím, že tlumočník zná cíl a domluvený průběh služby pro každého z uživatelů
a) ambulantní forma tlumočení – tlumočení probíhá v kanceláři organizace ČUN, v případě individuálního tlumočení se jedná zejména o tlumočení telefonních hovorů, překlad česky psaných textů a formulářů, případně sepsání textu v českém jazyce
b) terénní forma tlumočení – v případě individuálního tlumočení se jedná o tlumočení v místě podle uživatelovy potřeby, nejčastěji jde o tlumočení u lékaře, na úřadě, v zaměstnání apod., v případě skupinového tlumočení je zajišťováno tlumočení exkurzí, přednášek, výletů apod.
Jak se tlumočníci průběžně vzdělávají? Mají i možnost jazykového vzdělání? Český znakový jazyk se přece jen neustále vyvíjí, vznikají a ujímají se nové znaky z různých oborů.
Tlumočnice se vzdělávají na školeních, která jim naše organizace zajišťuje. Hradíme 24 hodin vzdělávání za rok každému pracovníkovi, který je zařazen jako sociální pracovník nebo pracovník v sociálních službách. Poslední dva roky se snažím, aby tlumočníci měli zajištěno školení, které se zaměřuje přímo na rozvoj tlumočnických a jazykových dovedností. Tlumočnice si doplňují vzdělávání i samostatně. Těch 24 hodin daných zákonem nepovažujeme za nějaký omezující limit. Je to ale pak náročné finančně.
Znakový jazyk se stejně jako český jazyk neustále vyvíjí. Vznikají tedy i nové znaky. Tlumočníci nové znaky získávají zejména v přirozeném kontaktu s neslyšícími, kdy je tzv. odkoukají, a pak samozřejmě i na jazykových kurzech. Našimi uživateli jsou také neslyšící z různých koutů ČR, takže ač tlumočíme v Praze, někdy se stane, že uživatel používá moravské znaky. Nebo máme uživatele, kteří jsou původem ze Slovenska, žili nějaký čas na Ostravsku, pak
chvíli v Německu a teď zakotvili v Praze. Všechna ta prostředí je nějak jazykově ovlivnila a kolegyně se s tím musí poprat. I proto je pro nás důležitý osobní kontakt s klientem, který nám vstupuje do služby, do jeho plánu pak popíšeme i jeho jazyková specifika.
Jaký vidíte rozdíl mezi tlumočnickou profesí před 15 lety a v současné době? Co se v poskytování tlumočení zlepšilo a jaké jsou jeho nedostatky?
Myslím si, že už před 15 lety byla tlumočnická profese na velmi dobré úrovni a zlepšuje se dál. Skvělé je to, že se opět resuscitovalo speciální vzdělávání zaměřené přímo na tlumočnickou profesi. Specializované vzdělávání tlumočníků tu na delší dobu utichlo. Komora jej přestala realizovat, což jsem já osobně považovala za velkou ránu pro profesi. Takže teď jsem nadšená, že si to jedna naše kolegyně vzala na starost a pro tlumočníky pořádá velmi zajímavé semináře. Vznikly také další obory pro tlumočníky na VŠ a VOŠ, bohužel ale asi všechny nevydrží, což je škoda. Vzdělané tlumočníky moc potřebujeme. Pořád se totiž ještě setkávám s tím, že se někdo domnívá, že po absolvování několika kurzů ČZJ se dotyčný může pustit do tlumočení a začít „pomáhat“. Ti, co to tvrdí, nemají zhola tušení, co takový člověk může napáchat v terénu za paseku a co tlumočnická profese vůbec obnáší. Stále nám také chybí dobrá opora profese v zákoně, její přesný popis a právě i minimální popis vzdělávání pro profesi tlumočníka.
Co se týče samotného tlumočení, tak oblasti, tj. účely, kde se tlumočí nejvíce, jsou pořád stejné jako dříve. Jde o tlumočení u lékaře, na úřadě, v bance, překlad dokumentů či telefonáty. Zaznamenala jsem ale větší zájem o tlumočení různých kurzů, vzdělávání, dále tlumočení v zaměstnání anebo na akcích pro děti. Myslím si, že je o něco vyšší počet tlumočníků než dříve, ale mnoho z nich netlumočí nebo nechodí do terénu, protože tlumočí ve školství. Takže jsme na tom s počtem přibližně stejně, ale zdá se mi, že poptávka převyšuje nabídku, tedy že přibývá tlumočení, která nebylo možné z kapacitních důvodů pokrýt, nejsou totiž volní tlumočníci.
V krajích je tlumočníků, řekla bych, stále velký nedostatek. Již 20 let chybí větší tlumočnické zastoupení například na Liberecku. Potřebovali bychom, aby se v regionech udržely tlumočnické obory na VŠ a absolventi se pak po studiu vraceli do svých domovin. Musí však pro ně být připravena místa, kam mohou nastoupit. Máme stále mnoho práce před sebou, abychom to dokázali zlepšit.
Bc. Kateřina Hronová
y Od roku 2022 pracuje v ČUN jako tlumočnice ČZJ
y Vystudovala bakalářský obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, v současnosti zde dokončuje navazující magisterské studium
y Již během studií na gymnáziu navštěvovala kurzy ČZJ
y Záliby a volný čas: turistika, vzdělávací aktivity a tábory pro děti
Bc. Kateřina Menhartová
y Od roku 2023 pracuje v ČUN jako tlumočnice ČZJ
y Souběžně studuje obor Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK
y Zkušenosti se znakovým jazykem získala již během předešlého studia bakalářského oboru Anglistika-amerikanistika, díky tomu jej začala studovat v rámci druhého oboru
y Záliby a volný čas: turistika a kempování
Umí léčit ze samoty
I když paní Věra Fialová oslavila již 80. narozeniny, má přesto energie na rozdávání. Jako dobrovolnice se věnuje hned třem dalším seniorům.
text a foto Karolína Peroutková
Pracujete jako dobrovolnice. Čemu všemu se věnujete?
Docházím do spolku Život 90, už sedmým rokem. Setkávám se pravidelně se třemi staršími klientkami, jednu navštěvuji v domově pro seniory, dvěma dalším
jednou týdně telefonuji. Povídáme si tak hodinu. Všechny jsou osamělé a oceňují, že si na ně najdu čas. A nakonec ještě pomáhám třídit charitní šatník pro organizaci Sue Ryder a pomáhám i při prodeji v jejich obchůdcích. Všechno je v Praze.
Chtěla bych se ještě zeptat na ty osamělé ženy. O čem si povídáte?
Našim společným koníčkem je třeba pletení. Kromě spolku Život 90 docházím ještě do organizace Elpida, kde se zase společně s jinými seniorkami věnujeme právě práci s vlnou. Výrobky, nejčastěji ponožky, se pak prodávají na internetu nebo na příležitostných trzích. Takže pletu, ale i prodávám. Vlastně také učím jiné lidi plést. Elpida pořádá jednou za čas setkání s těmi, kdo se chtějí této zálibě naučit. Dochází k nám mladí lidé, překvapivě i kluci.
To je nezvyklé. Jaká je jejich motivace?
Jeden student mně říkal, že si přál od své sestry velmi dlouhou, tzv. nekonečnou šálu. A ona mu prý řekla: Tak si ji upleť. A on našel cestu k nám.
Mám moc ráda mladé lidi, ráda se s nimi setkávám třeba i v organizaci Sokol, kam docházím na cvičení pro děti.
Paní Věra Fialová
Ve vašem věku ještě dokážete cvičit s dětmi?
Nic náročného, zvládám rozcvičky, krátký běh. Když ale cvičí na nářadí, stojím poblíž a dělám jim záchranu. Většina dětí už ví, jak na to, tak nemusím předcvičovat.
Pohyb je důležitý pro všechny, i pro seniory…
Doporučovala bych ho všem starším lidem. Chodit, hýbat se. Ale člověku se nechce, je přirozeně pohodlný, sama to vidím na sobě.
Vrátím se ještě k vašim třem seniorkám, babičkám, kterým se věnujete. Léčíte jejich osamělost. Jak?
Snažím se jim věnovat a vycházet jim vstříc i přes jejich rozdílné povahy a zázemí. Tedy přijímám je takové, jaké jsou. Když si spolu povídáme, tak je vedu k tomu, aby viděly na světě to hezké. Nepovídáme si tedy o nemocech a jak je co špatně. To se snažím hned napřímo říci: nebudeme negativní. Jedné paní jsem navrhla, že s telefony skončím, když si bude jen stěžovat. A změnila se, snaží se také vnímat věci a události kolem sebe spíše pozitivně.
Čemu naopak učí ony vás, čím jsou pro vás obohacením?
Učí mě trpělivosti. A také mě těší, když vnímám, že mě rády vidí a slyší. A cítím, jak mě potřebují. Jak opravdu nemají nikoho, s kým by si mohly popovídat.
Kde berete sílu, když jste unavená?
Ve spolku Život 90 máme jednou za čas setkání všech dobrovolníků, supervizi, kde se snažíme probírat, co nás trápí. Společně tedy probereme těžkosti naší služby, pro problémy se snažíme najít řešení.
Před nedávnem jsem měla takovou chvíli, kdy jsem si řekla: Už nemůžu, končím. Ale pak jsem byla na jednom muzikálu v pražské O2 areně. Byl to nádherný zážitek, energie zpěváků i diváků, to mě neskutečně nabilo. Prostor byl také krásně osvětlený, plno světýlek. Ráda chodím na koncerty, nejraději sama. Sice mě někdy doprovodí vnučky, ale ty mi pak říkají: Babi, ty brečíš. To já si třeba vzpomenu, jak jsem na podobné koncerty chodila s manželem, než umřel. Ale to jsou takové chvíle, které přejdou.
Práci dobrovolnice dělám ráda a od nikoho si neberu ani halíř. Jsem ráda ve svém bytečku, který miluji, a jsem spokojená, hlavně když je moje rodina pospolu.
Spokojený a smířený konec života
Jak léčit samotu seniorů? Zeptali jsme se neslyšící Jitky Morávkové, která se věnuje seniorům v Komunitním centru Petrklíč.
text Jitka Morávková foto Pixabay.com
Samota seniorů je pro ně každodenní smutnou realitou. S přibývajícím věkem dochází v jejich životech k mnoha změnám, tělo stárne a slábne, zhoršuje se jejich fyzické i psychické zdraví. Stárnou a odchází jejich přátelé, přitom člověk je tvor společenský.
Proto je velmi důležité, aby si senioři udržovali zdravé vztahy, hlavně v rodinách a také s přáteli.
Samozřejmě – každý jsme jiný, máme jinou osobnost, žijeme v jiném prostředí, jsme v různé míře zdraví či fyzicky schopní.
Je ale potřeba seniory podporovat v tom, aby se hodně pohybovali a chodili a aby pečovali také o své mentální zdraví a věnovali se tomu, co jim dává smysl a radost, ať už je to chuť objevovat, číst noviny, luštit kvízy, chodit do knihovny, klubů, církevních společenství, sledovat TV, tvořit, cokoli vyrábět...
Cokoli, co jim dává smysl a přináší radost.
Nakonec je důležitá také podpora duchovní: senioři blízko svému odchodu mají často potřebu bilancovat a uzavírat své životy. Je tedy dobré umožnit jim setkání s kaplany, duchovními, případně psychology a terapeuty atd.
A nejsou na to sami! Velmi pomůže, když se zapojí jejich rodina, včetně mladších dětí, vnoučata, mládež, dobrovolníci, školy a další organizace. Radostný, spokojený a smířený konec života si přece přejeme všichni, nejen senioři.
Pletením proti samotě
text Karolína Peroutková foto archiv neziskové společnosti Elpida
Jste doma sami a cítíte se osaměle? Třeba pomůže právě pletení! Mnoho šikovných starších žen si našlo cestu k ostatním právě skrze vlnu a pletací jehlice. Schází se díky komunitě Ponožky od babičky, kterou provozuje společnost Elpida.
Starší ženy, jež mají touhu pracovat, tvořit a dále využívat své dovednosti, mohou plést výrobky, které pak Elpida prodává na internetu (shop.elpida.cz). Pletou nejčastěji hřejivé ponožky a další vlněné produkty, například šátečky, rukavice nebo kloboučky. Peníze z prodeje pak podpoří telefonní Linku seniorů, která je starším lidem oporou v těžkých situacích. Zapojené pletařky se mohou scházet s ostatními seniorkami, tato setkání jim přináší jak povzbuzení při práci, tak vytržení ze samoty. Právě ta bývá častou obtíží ve stáří. Dlouholetá pletařka Ponožek od babičky paní Marie Horynová z Prahy k tomu říká:
„Mnoho lidí v důchodu svou nečinností sklouzává k litování. To já nemám ráda. Proto bych pletení doporučila, protože to je náplň času a také se při něm vyčistí hlava. A výsledek hned vidíte, je hmatatelný. A když se navíc ponožky někomu líbí a třeba si je i koupí, naplňuje vás to, není to zbytečné.“
Ponožky od babičky je aktivita, kterou založila a provozuje nezisková společnost Elpida. Ta letos už dvacátým druhým rokem pomáhá seniorům, aby byli sebevědomou a respektovanou součástí společnosti.
Více informací na www.ponozkyodbabicky.cz.
Můj příběh o zvládnutí samoty
Napsala jsem příběh pro ty, kteří bojují ve stáří se samotou. Jak ji zvládnout? Moje rada zní: nebojte se změny. Najděte sílu sami v sobě. Sílu k tomu, abyste vykročili dopředu.
text Věra Petulová ilustrační foto Pixabay.com
Určitě od nejrůznějších psychologů víte, že je velký rozdíl mezi samotou a osamocením. Samota je úžasná věc, pokud si ji po nějakou dobu sami zvolíme, protože chceme, potřebujeme něco promyslet nebo si jen na určitou dobu odpočinout. Osamocení je ovšem velmi tíživá a mnohdy až hořká záležitost či období. Chce to ale hodně vnitřní síly a především pomoci blízkých či známých. Proč poukazuji na tu vnitřní sílu? Jsem přesvědčena, na základě vlastních zkušeností, že člověk musí chtít především sám.
Musím vnímat své myšlenky, i ty, kterých se bojím
Musím se na sebe zaměřit. Musím vnímat své vnitřní rozpoložení, možná i něco, co je někde „za hlavou“, co se občas objeví v mých myšlenkách, ale já to raději zaženu. Protože se toho bojím nebo mám pocit, že to nechci, nebo jsem už natolik pohodlná, že zůstanu raději v tom svém „vše je špatně“, protože to znám, a co neznám, mě ohrožuje! Ale právě to třeba zabrání tomu, abych objevila něco nového a úžasného, a to i v probíhajícím stáří, něco, co můj život změní o několik stupňů k lepšímu!
Moje zkušenost je toho dokladem. Po 63 letech jsem prošla změnou života. Přestěhovala jsem se z Opavy na Vysočinu, do úplně jiného prostředí, k jiným a hlavně novým lidem! Ano, určitě by bylo poho-
„Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek,“ tak zní jedno přísloví
dlné zůstat v Opavě, kde to znám, mám tam známé, několik přátel, lékaře... Ale tady mám zase blízkost vnoučat, která o to zatím stojí, blízkost snachy, která tím pádem mohla nastoupit do práce, a možnost usnadnění situace synovi, který je teď na sedm měsíců služebně v USA.
„Jsou dvě věci, které se získávají stářím – dobré víno a přátelé,“ tak zní zase přísloví jiné
Po všech bojích zbyla radost
Ale bylo to velké zvažování, promýšlení a vůbec připuštění si této situace jako nové možnosti v životě. Ale odměnou mně byla nesmírná radost a úleva po těch „bojích“ a vystoupení z domnělé „komfortní zóny“!
Když se mě tady lidé ptají, zda jsem tu šťastná a spokojená, tak odpovídám tímto příměrem: Ve městě Amalfi v Itálii na březích Tyrhénského moře, kousek od ostrova Capri, jsou překrásné vily a ještě nádhernější zahrady, staré okouzlující kostely... Říká se, že při posledním soudu lidé odsud půjdou rovnou do nebe, protože už teď žijí v ráji. Ale tak to mám i já tady na Vysočině!
Co jsem tím chtěla říci? Hlavně se nebát „vyjít ze sebe“! Když udělám aspoň krůček k něčemu jinému, novému, objevím nová prostředí, nové lidi a pak už to jde „samo“. Ano, nejde to někdy snadno, také jsem občas unavená z hlídání vnoučat a z „brblání“ svého muže, který mé nadšení tak úplně nesdílí. On říká, že je „realista s informacemi“, kdežto já jsem „optimista bez informací“.
Každý den, opravdu každý den, když večer uléhám, děkuji Bohu za tu změnu a za opravdové naplnění našeho stáří!
Neslyšící dětská
Během konání loňského festivalu
Clin d’Oeil ve francouzské Remeši jsem měla příležitost udělat rozhovor s mladou, teprve dvanáctiletou neslyšící černošskou herečkou Milou Davis-Kent. Do Evropy zavítala poprvé na pozvání ředitele festivalu, který ji přizval v rámci propagace práce neslyšících herců z USA. Film Creed III, v němž Mila hraje, měl premiéru v kinech předloni v březnu.
Snímek dosáhl na vrchol amerického žebříčku návštěvnosti kin a promítal se po celém světě.
bckonline.com, www.blackfilmandtv.com
Mila Davis-Kent a její filmoví rodiče
Mila je první mladou neslyšící černošskou herečkou, která byla obsazena do tak významného filmu. Ztvárnila postavu dívky Amary, neslyšící dcery slyšících rodičů Adonise a Biancy Creedových, hlavních postav, jež hrají populární herci Michael B. Jordan a Tessa Thompson. Požádala jsem Milu a její maminku Kim, aby se s námi podělily o své zkušenosti z natáčení.
Milo, jsme ve francouzské Remeši, což je pro tebe na druhé straně oceánu. Jsi v Evropě poprvé? Jak se tady cítíš?
Ano, poprvé. Je to pro mne zcela nová zkušenost, jiná kultura, všude jiná auta, líbí se mi tu.
Tvým mateřským jazykem je ASL. Bála ses, že nebudeš mezinárodnímu znakovému systému rozumět?
Nejdříve ano, ale teď když jsem tady, tak docela rozumím. Umím se přizpůsobit, jde to.
Přiletěla jsi sama?
Ne, jsem tu se svou početnou neslyšící rodinou. Mám tu neslyšící rodiče i svých šest sourozenců –mám čtyři sestry a dva bratry.
Wow! Hrála jsi ve filmu Creed III. Máš ještě nějaké další filmové zkušenosti?
Ano, poprvé jsem si zahrála ve filmu Creed III, pak jsem se objevila i v seriálu Doktoři a třetí zkušeností byl film Jesus.
První film vznikal v prostředí samých slyšících. Jaké pro tebe bylo natáčení filmu Jesus, který je v tomto pravým opakem?
Mezi slyšícími to bylo samozřejmě těžší, musela jsem se soustředit, být stále ve střehu, mít vedle sebe tlumočníka znakového jazyka... S neslyšícími to byla pohoda, relax, krásně jsem všemu rozuměla a nemusela jsem se vůbec stresovat. Dobře jsme komunikovali, diskutovali, což mezi slyšícími nešlo. Tam jsem musela všude chodit s tlumočníkem, když bylo potřeba. Ale měla jsem ASL konzultanta a někteří ze štábu se snažili i znakovat. Při natáčení filmu Jesus to prostě bylo zcela bezbariérové, protože jej natáčeli sami neslyšící a i neslyšící v něm hráli. (Více o filmu Jesus se můžete dočíst v UNII 5–6/2024 – pozn. red.)
Kdo učil tvé slyšící kolegy při natáčení ASL, když jsi ve štábu byla jediná neslyšící?
To měl na starosti právě ASL konzultant. Vedl při natáčení kurzy ASL pro všechny ze štábu a herce, aby se naučili znakovat a mohli komunikovat se mnou a mojí neslyšící rodinou.
Opravoval někdo tvé chyby při hraní?
plakát k filmu Creed III
Ano, režisér a zároveň hlavní herec Michael B. Jordan se vždy ujišťoval u ASL konzultanta, že jsem to řekla správně. Pod jeho vedením jsem si i opakovala scénář, aby vše odpovídalo textu. Konzultant kontroloval používání ASL na place a také pomáhal režisérovi stříhat scény s promluvami v ASL ve vhodný čas. Pomáhal mně i mým „filmovým rodičům“ upravovat některé znaky, které jsme používali, aby bylo vše srozumitelné.
Měla jsi někdy pocit, že bys nějakou situaci pozměnila nebo zahrála jinak? Šlo to?
Ano, když se mi ve scénáři něco nezdálo, tak jsem se domluvila s režisérem – vysvětlila jsem například, že je potřeba repliku ve znakovém jazyce změnit, aby to bylo autentické a přirozené.
Jako první neslyšící černošské dívce se ti podařilo hrát v hollywoodském filmu. Jak to vnímáš?
A jak tě berou tvoji kamarádi, určitě se tě na to hodně vyptávají?
To ne, samozřejmě jsem tím velmi poctěna, ale ostatní kamarádi mne stále berou jako jednu z nich, nijak zvlášť to neřeší. Máme se rádi stejným způsobem jako předtím.
Je něco, co bys chtěla vzkázat českým neslyšícím dětem, které obdivují tvé filmové úspěchy?
Just do it! To je můj oblíbený slogan z reklamy na boty Nike. I když máš pochybnosti, prostě to zkus, jdi do toho. I já to prostě zkouším, buď se to povede, nebo ne. Za pokus nic nedáme.
Oficiální
Rozhovor s Kim, maminkou Mily:
Jak jste s Milou zvládaly natáčení profesionálního, hollywoodského filmu a jak jste zkoordinovaly čas, ve kterém musela pracovat?
Než se Mila zapojila do natáčení, vůbec jsem filmový průmysl neznala, neměla jsem s ním nic společného. Vše jsem se s Milou učila až za pochodu. Když mi něco nebylo jasné, zeptala jsem se. Když se začalo natáčet, bylo nám řečeno, že existuje zákon, který chrání děti před dlouhou natáčecí dobou, a že Mila může pracovat maximálně osm hodin denně, jinak by hrozily právní postihy. Také v pauzách mezi natáčením musí dostávat pravidelnou stravu, což ovšem znamená, že z osmi natáčecích hodin je ve skutečnosti jen šest s přestávkami. Takže se s časem musí opravdu nakládat co nejefektivněji. Pokud by byla starší 18 let, už by to bylo něco jiného, ale Mila je ještě malá, bylo vidět, že je to pro ni fyzicky náročné a únavné. Když vidím, že je ještě z předešlého dne unavená, vždy požádám o přestávku a je nám vyhověno. Nikdy ji nenechali hrát v jednom kuse.
Takže jste kromě role matky i PR?
Ne tak docela, PR propaguje její práci, já jsem spíše jako její manažerka. Například o veškerou komunikaci se starám já. Čtu e-maily, koordinuji Milin čas, potřeby, oblečení, vybavení. PR nám též říká, co dělat, a já to komunikuji s Milou a pracujeme tak jako tým.
Na place máme ještě člověka, kterému se říká studio teacher, ten funguje jako učitel, stará se o Milin čas, dohlíží na její stravu a zdraví celkově. Já jsem tak víc jako matka, i když s ním spolupracuji, mám vlastně to štěstí, že je Mila neslyšící a ostatní neumí znakovat, takže s ní mohu trávit čas. Mám učitelskou licenci, takže můžeme společně pracovat, učíme Milu znakovat scénáře apod. Učitel na to celé vlastně dohlíží.
Jak se vlastně Mila dostala k filmu?
Přes sociální síť – Facebook. Právě tam totiž probíhal open casting call – hledali neslyšící dívku do filmu. Já jsem to ignorovala, ale kamarádi a tatínek Mily, který se sám filmovým průmyslem zabývá, mi navrhli, proč to nezkusit. Poslali jsme tedy na konkurz přihlášku a pozvali nás, ale my se zrovna v ten čas nemohli dostavit. Nabídli nám pak proto schůzku přes Zoom, bylo to totiž zrovna v čase covidu. Zoom setkání bylo plné pracovníků z filmového průmyslu, byl tam ředitel castingu a další. Mila se představila, musela o sobě přede všemi něco říci. Pak nás pozvali na druhé setkání
Redaktorka Iva Hay a filmař Ivan Crnac s Milou a její maminkou Kim na festivalu v Remeši
přes Zoom, kde nám sdělili, že ji vybrali. Neměli jsme s tím vůbec zkušenosti, zejména proto, že jsme neslyšící, a vůbec jsme nevěděli, co si pod tím představit. Celá tahle zkušenost nám pak ale enormně pomohla při natáčení filmu Jesus. Tam jsem se stala projektovou manažerkou, už jsem věděla, jak to celé funguje.
Jak se Mila „vtělila“ do své role?
Během setkání na Zoomu měla Mila zahrát pasáž ze scénáře, kterou jí předem poslali. Cvičily jsme to spolu, ale ve scénáři nebylo explicitně řečeno, jak se má tvářit. Při setkání to zahrála jako „slaďoušek“. Poprosili ji, ať to zahraje ještě jinak, z pohledu dívky, která je trochu drzejší, jakási rebelka, která ví, co chce. Viděli, že se Mila umí přizpůsobit, že rozumí a chápe, jak to zahrát, což bylo též rozhodující. Jsem na ni opravdu pyšná.
Bylo během natáčení pro Milu těžké učit se scénáře nazpaměť?
Když Mila začínala, bylo jí teprve devět let. Číst už uměla, ale scénáře byly samozřejmě jazykově na vysoké úrovni. Četly jsme si scénáře spolu, aby rozuměla kontextu, významu. Fungovala jsem v tomto jako její učitelka. Také jsme měly ASL konzultanta, byl to Jeremy Lee Stone – ten jí to vždy krásně vysvětlil. Já to také zvládám, ale on to dotáhl skutečně úplně do té profesionální dokonalosti. Výsledkem byl opravdu krásný projev v ASL, Jeremy dokázal vybrat vždy ten nejvhodnější způsob vyjádření daného textu. Také na place hodně pomohl s osvětou, aby si ostatní zainteresovaní do výroby filmu uvědomili, že nemohou neslyšící ponižovat nebo je nějak utlačovat, ale měli by náš jazyk a kulturu respektovat.
Děkujeme vám oběma za krásný a inspirativní rozhovor! Přejeme mnoho a mnoho dalších úspěchů v profesionálním filmovém světě!
Neslyšící ženy: minulost
a současnost
Mezinárodní konference v rámci 3. evropského fóra neslyšících žen
Ve dnech 21.–24. listopadu 2024 probíhalo v Brně 3. evropské fórum neslyšících žen. Tato významná akce, kterou organizoval Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR (SNN) ve spolupráci s Evropskou unií neslyšících (EUD) a uskupením Neslyšící ženy v ČR, přilákala účastníky z devíti evropských zemí. Mezi hlavní událost patřila bezesporu mezinárodní konference „30 let neslyšících žen: tehdy a dnes“, která se konala v pátek 22. listopadu v konferenčním sále Kanceláře veřejného ochránce práv.
text Ivana Hay Tetauerová
foto Daniela Hyklová, Ivana Hay Tetauerová
Cílem konference, na níž se sešlo 45 účastníků z různých zemí, bylo podpořit neslyšící ženy v účasti na občanských, kulturních a sportovních aktivitách a v boji za rovný přístup k informacím a zlepšení podmínek v oblastech reprodukčního zdraví, sexuality a násilí na ženách. Výsledky diskuzí a workshopů budou shrnuty v dokumentu, který bude předán EUD pro učinění dalších kroků v podpoře práv neslyšících žen.
Fórum neslyšících žen v Evropě: historie a vývoj
První evropské fórum neslyšících žen se konalo v roce 2018 ve španělské Valencii, kde se setkaly neslyšící aktivistky a odbornice z celé Evropy k diskuzi o právech neslyšících žen. Druhé fórum v Paříži proběhlo kvůli pandemii v roce 2021 online. Letošní fórum se uskutečnilo opět „naživo“, a tentokrát v Brně. Inspirací pro vznik uskupení Neslyšící ženy v ČR byla právě účast českých delegátek na prvním fóru, po němž prezidentka SNN Šárka Prokopiusová a bývalá prezidentka ASNEP Pavlína Spilková rozhodly o potřebě vytvořit platformu pro neslyšící ženy i v ČR.
Přednášky v rámci konference
Konference se zaměřila na analýzu situace neslyšících žen po politických změnách v letech 1989 a 1993, které zlepšily jejich právní a sociální postavení v ČR a Evropě. Diskutovalo se o pokrocích směrem k rovnoprávnosti a změnách podmínek pro neslyšící ženy, ale také o době před těmito změnami, kdy čelily diskriminaci, izolaci a omezenému přístupu ke vzdělání a informacím.
Prezidentka EUD Sofia Isari z Řecka ocenila, že podpora neslyšících žen se stala klíčovým bodem evropské politiky, a zdůraznila význam sběru dat z celé Evropy o bariérách, kterým neslyšící ženy čelí. Podpořila i potřebu efektivních politik zaměřených na zlepšení jejich postavení a genderovou rovnost.
Viceprezidentka EUD Ronit Laquerrière-Leven z Francie se zaměřila na diskriminaci a násilí, kterým neslyšící ženy často čelí, a zdůraznila důležitost intersekcionality při zohlednění problémů menšinových skupin. Vyzdvihla význam podpory žen v pracovních rolích, politice a rozhodovacích pozicích, aby mohly lépe hájit svá práva, a uvedla příklad pracovní skupiny neslyšících žen pod EUD, která se stala silným hlasem změny.
Louise „Lolo“ Danielsson, bývalá členka představenstva EUD a v současnosti členka výboru EDF (Euro-
Mia Modig, Lianne Quigley, Catherine Zlatkovic, Sofia Isari, Louise Danielsson, Ronit Laquerrière-Leven, Pavlína Spilková
Neslyšící ženy při diskuzi během workshopů
Pavlína Spilková představuje maskota Neslyšících žen – panenku Rúú
pean Disability Forum – Evropské fórum osob se zdravotním postižením) ze Švédska, se ve svém příspěvku soustředila na vývoj iniciativ zaměřených na genderovou rovnost, včetně workshopů organizovaných pro neslyšící ženy v Norsku a dalších zemích. Zmínila, že je nutné nejen identifikovat problémy, ale také aktivně pracovat na řešeních, jako je podpora žen v pracovní sféře a v organizacích. Tento přístup započal již v roce 2017 na norském workshopu, který se zaměřil na diskriminaci a násilí vůči neslyšícím ženám.
Catherine Zlatkovic, čestná prezidentka FNSF (Národní francouzská federace Neslyšících) a donedávna členka Komise neslyšících žen, se v rámci konference podělila o zkušenosti a výstupy z druhého fóra neslyšících žen, na němž se podílela. Zmínila i francouzský projekt aplikace Justisigns 2, která umožňuje ženám v ohrožení kontaktovat právníky a policii prostřednictvím videohovorů ve znakovém jazyce. Tento nástroj výrazně zvyšuje dostupnost právní pomoci pro
jednotlivé přednášející. Po jejich úvodních prezentacích se účastníci rozdělili do skupin, aby diskutovali o daných tématech. Výsledky diskuzí poté shrnuli zástupci skupin v krátkých vystoupeních.
Mia Modig (Švédsko)
téma Dostupnost reprodukčního zdraví a informací o sexualitě pro neslyšící ženy
Mia, ředitelka Švédského ženského azylu a podpory ve ZJ, představila základní principy sexuálního a reprodukčního zdraví (SRHR), jako je právo na výběr, informovanost o cyklu, antikoncepci, možnosti asistované reprodukce a interrupce. Zdůraznila potřebu dostupnosti těchto informací ve znakovém jazyce, zejména pro neslyšící ženy, a poukázala na rostoucí nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči během pandemie. Diskutovala také o právech LGBTI+ osob a významu zajištění rovnosti pro všechny ženy.
Diskuze neslyšících žen
neslyšící ženy čelící násilí, a to i v případech, kdy by komunikace s úřady mohla být obtížná. Rovněž upozornila na potřebu zvyšování povědomí mezi neslyšícími ženami o jejich právech a možnostech zlepšení životních podmínek.
Pavlína Spilková, zakladatelka skupiny Neslyšící ženy v ČR a členka výboru SNN, hovořila o výzvách a úspěších tohoto uskupení, které od svého vzniku v roce 2018 organizuje přednášky, festivaly a různé akce zaměřené na podporu práv neslyšících žen a posilování jejich role ve společnosti. Zmínila též, že díky inspiraci z předešlých mezinárodních fór se česká skupina rozhodla převzít organizaci 3. evropského fóra, což je významným krokem k dalšímu posílení postavení neslyšících žen v Evropě.
Workshopy a diskuze
Odpolední část konference byla věnována čtyřem tematicky zaměřeným workshopům, které vedly
Catherine Zlatkovic (Francie)
téma Zapojení neslyšících žen do sportu a jeho organizace
Catherine upozornila na nedostatek žen ve vedoucích pozicích ve sportovních klubech a organizacích. Podtrhla význam motivace žen k aktivnímu zapojení do sportu, a to nejen jako účastnic, ale i na organizační úrovni. Apelovala na zlepšení společenské podpory a zvýšení povědomí o možnostech, které sport ženám nabízí.
Pavlína Spilková (Česká republika)
téma Podpora neslyšících žen v řízení organizací
Pavlína shrnula situaci neslyšících žen ve vedoucích pozicích za posledních 30 let a upozornila na bariéry, kterým čelí. Zdůraznila důležitost podpory žen ze strany jejich okolí, zejména partnerů, a navrhla konkrétní kroky k větší motivaci žen pro angažmá v organizacích.
Lianne Quigley (Irsko)
téma Posílení vedoucího postavení neslyšících žen Lianne, prezidentka Irského spolku neslyšících, hovořila o významu vzorů a zlepšení viditelnosti neslyšících žen ve vedoucích rolích. Upozornila na nedostatky v právní ochraně žen, zejména v oblasti domácího násilí a vzdělávání, a zdůraznila potřebu vyššího zastoupení neslyšících žen ve veřejném životě, médiích a politice.
Na závěr bylo oznámeno, že organizaci 4. Evropského fóra neslyšících žen převezme v roce 2026 Itálie.
Konferenci moderovala Veronika Rafflerová
Stánky českých neslyšících žen
Jaroslava Sáckého
Kutilství je skvělý způsob, jak přicházet s vlastními nápady a následně je realizovat. Je to nejen praktická činnost, která může ušetřit peníze, ale také kreativní a uspokojující koníček. Podporuje kreativitu a umožňuje lidem naučit se nové dovednosti. Kutilové často pracují na různých projektech, od drobných oprav v domácnosti po výrobu nábytku nebo dekorací. Mnoho z nich sdílí své projekty a nápady online, kde tak vytváří komunitu, v níž si mohou vyměňovat rady a inspiraci. S potěšením vám přináším rozhovor s Jaroslavem Sáckým, jehož povoláním je elektroinstalatér a celoživotním koníčkem právě kutilství. Svojí šikovností, vytrvalostí a trpělivostí si vysloužil můj obdiv.
text
Jmenuji se Jaroslav Sácký, ale většina lidí mi říká Jarda. Žiju s rodinou na jižní Moravě, poblíž Hodonína, v malé vesnici obklopené lesy. Už od dětství mě fascinuje kutilství. Můj táta, strojní mechanik, se věnuje zámečnictví a vyrábí především zakázkové vratové dveře. V domě mých rodičů byla velká garáž, kterou táta využíval jako dílnu, a já tam od mala trávil spoustu času. I když to někdy bylo nebezpečné, například při svařování, táta mě postupně zasvěcoval do řemesla. Ve svých deseti letech jsem už sám svařoval a postupně získával další dovednosti. V jedenácti jsem od bratra dostal starou Jawu 21 Pionýr z roku 1967,
která byla v hrozném stavu. Rozhodl jsem se ji sám zrenovovat – rozebral jsem ji, leštil, lakoval a sháněl potřebné díly. Díky mamince, která mi pomohla s hledáním součástek, a radám kamarádů z vesnice jsem motorku nakonec dokončil. Pod dohledem dědy jsem na ní poprvé vyjel a poté ji prodal.
Na vesnici jsem byl jediný neslyšící, takže jsem si často hledal aktivity sám a využíval tátovu dílnu.
Inspiraci jsem čerpal z Instagramu a Pinterestu. Můj táta také neustále něco rekonstruoval – jakmile dokončil jednu místnost, pustil se do další. S bratrem jsme mu při těchto pracích vždy pomáhali.
Vzdělání a cesta k řemeslu
Po ukončení základní školy jsem nastoupil na SOU pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. Po půl roce jsem však studium vzdal, protože mi nevyhovovalo bydlení na internátě. Přestoupil jsem tedy na SOU se zaměřením na obor elektrikář/elektromechanik mezi slyšící studenty.
Měl jsem štěstí na skvělého mistra, který mi látku dokázal trpělivě a srozumitelně vysvětlit. Když jsem něčemu nerozuměl, pomáhal mi najít souvislosti, protože nové učivo často navazovalo na předchozí látku. Učení bylo náročné, ale nevzdal jsem se. Díky vlastní snaze, konzultacím s mistrem i opisování od spolužáků jsem tříletý obor úspěšně zvládl. Jsem hrdý na to, že jsem se rozhodl jít touto náročnou, ale obohacující cestou.
Postavil jsem dům od základů
Po tátovi jsem zdědil neklidnou povahu – nedokážu dlouho sedět bez práce. Proto jsem se rozhodl postavit
Klára Zaoralová foto archiv Jaroslava Sáckého
si svépomocí vlastní dům. Zkušenosti jsem získal už předtím, když jsem pomáhal bratrovi, bratranci a pár neslyšícím přátelům s jejich stavbami. Nabrané dovednosti a odvaha mě pak přivedly k vlastnímu projektu.
První zkušenosti se stavbou jsem získal už po učilišti, kdy jsem pracoval jako elektromontér ve firmě, která se zabývala nejen elektroinstalacemi, ale i montážemi vodovodů a plynu. Na stavbách jsme byli často první – elektřina se dělá dřív, než nastoupí vodoinstalatéři a plynaři. Sledoval jsem jejich práci, učil se, jak spolu všechny systémy komunikují, a postupně jsem pochopil celou stavbu jako komplexní proces.
Ve firmě jsem pracoval čtyři nebo pět let, než jsem si našel jinou práci s lepšími podmínkami.
Svůj dům jsem stavěl dva roky – od základů až po střechu. Většinu prací jsem dělal sám, s občasnou pomocí táty, když měl čas. Jediné, co jsem si nechal udělat na zakázku, byla okna. Bylo to náročné období. Po práci jsem pokračoval na stavbě až do deseti večer, o víkendech jsem pracoval od rána do večera. Kvůli nepravidelnému stravování jsem přibral, protože jsem často celý den nejedl a večer se přejedl. Naštěstí jsem teď zpátky na své váze.
Dům je kompletně hotový, jen zahradu teď upravuji v klidnějším tempu. Jsem šťastný, že mám stavbu za sebou a mohu si pohodlně užívat domov se svou přítelkyní a dítětem.
Inteligentní dům
Bydlíme v inteligentním domě, který jsme vybavili technologiemi od firmy Loxone. (Inteligentní dům je domácnost vybavená technologií umožňující automatizaci a dálkové ovládání různých systémů a zařízení. Tyto technologie zahrnují senzory, detektory
a centrální řídicí systém, který spravuje osvětlení, vytápění, bezpečnostní systémy, domácí spotřebiče atd. – pozn. red.)
Například když jsou venkovní žaluzie u oken spuštěné dolů a já chci vyjít na verandu, nemusím je ručně vytahovat. Stačí otevřít dveře a žaluzie se automaticky vytáhnou. Dům umožňuje i ovládání na dálku. Například když zazvoní pošťák a já jsem v práci, můžu přes mobil otevřít garáž, aby tam mohl balík uložit, a poté ji zase zavřít. Díky kamerovému systému mám jistotu, že je vše pod kontrolou.
Máme také podlahové vytápění. V každé místnosti jsou senzory, které topení vypnou, když otevřu okno nebo dveře, čímž šetříme energii. Při odjezdu na dovolenou aktivuji alarm. Pokud by zůstalo nějaké okno otevřené, alarm by nešel zapnout, takže mám jistotu, že je dům správně zabezpečen.
Dům dokáže rozeznat i pohyb podezřelých osob. Když se někdo pohybuje před domem, rozsvítí se světla, aby to vypadalo, že je někdo doma. Navíc mám nastaveno, že když někdo zazvoní, rozbliká se světlo v určitých místnostech. V dětském pokoji to momentálně není potřeba, ale v budoucnu to mohu snadno změnit nastavením přes počítač nebo tablet.
Zabezpečení zahrnuje i senzory na vodu a kouř. Pokud praskne vodovodní trubka, dům začne po pěti minutách blikat modře. Při požáru se rozbliká červeně a oranžová barva signalizuje, že potřebuji pomoc. Jednou se mi stalo, že na toaletě došel papír a neměl jsem mobil po ruce. Podržel jsem pět vteřin tlačítko, dům zablikal oranžově, a přítelkyně mě hned přišla zachránit. (smích)
Místo budíku mám světelný systém – světla se pomalu rozsvítí a žaluzie se vytáhnou. Pokud to ignoruji, spustí se vibrace postele.
Pro nastavení chytrého domu jsem musel důkladně nastudovat, jak vše funguje, a vybrat správnou firmu. Nakonec jsem zvolil Loxone, protože nabízí široké možnosti nastavení a je vysoce kompatibilní.
Celý systém jsem sám nainstaloval a naprogramoval včetně PLC automatizace. Kdyby někoho zajímalo více informací, může se na mě obrátit, rád poradím.
Renovace jako hobby
Motorka Jawa mě motivovala k tomu, pokračovat v renovacích. A tak jsem koupil starou loď za 70 000 Kč, investoval dalších 20 000 Kč do materiálů a následně ji zrenovovanou prodal za 250 000 Kč. Práce mě nesmírně bavila a od té doby pravidelně sleduji bazary. Když něco najdu, vždycky se těším na další renovaci. Inspiraci čerpám hlavně z Pinterestu a Instagramu. Pokud se mi nějaký výrobek opravdu líbí, vytvořím si ho – třeba stůl nebo dětský domeček na zahradu. Velkou výhodou kutilství je, že si dokážu vše opravit sám, bez čekání na servis a bez zbytečných nákladů. Například když se mé přítelkyni rozbil šicí stroj, zvládl jsem ho opravit. Kromě kutilství se věnuji i rybaření.
Své nápady a zkušenosti jsem chtěl sdílet s ostatními. Jednou jsem narazil na facebookovou skupinu, kterou spravovala jedna paní. Skupina měla málo členů a nízkou aktivitu, proto jsem jí nabídl, že ji převezmu. Jmenuje se Crafts DIY & Ideas DEAF a můžete se do ní také přidat. Je určena pro neslyšící, kteří zde mohou sdílet své výrobky, triky a nápady nebo si vzájemně radit a pomáhat. Nyní má již přes 1 500 členů, včetně lidí ze zahraničí.
Kromě toho nabízím i elektroinstalační služby. Více o mně a mé práci najdete na facebookové stránce Elektroinstalace JAMD.
medailónek
Jaroslav Sácký
Od narození neslyšící, žije na jižní Moravě povolání elektroinstalatér motto
Řemeslo je zlatý důl vzdělání
Kapitánský kurz pro motorové lodě (do délky 20 m) pro vnitrozemské vody a moře do vzdálenosti 1,8 km od pevniny nebo ostrova
Strojnický průkaz pro práci s pasovými rypadly bez omezení hmotnosti a s UNC smykovým bagrem do hmotnosti 3,5 t (2021)
Nebezpečné látky
Nebezpečné látky mezi mládeží: (elektronické) cigarety a marihuana
V minulém díle jsme se podívali na energetické nápoje a kratom a na to, jak jsou tyto přípravky pro lidské tělo škodlivé. Dnes si přiblížíme cigarety, včetně elektronických, ale i nikotinové sáčky a marihuanu.
autor Jan Panský foto Ilustrační foto
Historické okénko: tabák v minulosti
Tabák, konkrétně rostlina Nicotiana tabacum, dorazil do Evropy pravděpodobně z Jižní Ameriky Původní obyvatelé Ameriky listy tabáku nejen kouřili, ale také žvýkali a postupně napomohli rozšíření této rostliny po celém kontinentu. Když Kryštof Kolumbus v roce 1492 přistál na ostrově San Salvador, tabák byl již běžnou součástí života domorodců v celé Americe i na přilehlých ostrovech. Při prvním setkání darovali původní obyvatelé Kolumbovi a jeho posád-
ce sušené listy této rostliny spolu s dalšími předměty a potravinami. Pro Evropany však listy nepředstavovaly žádnou hodnotu – kvůli svému výraznému zápachu skončily vyhozené přes palubu. Až později si Kolumbus uvědomil, že tabákové listy mají v kultuře domorodců významné postavení, často byly používány jako dar či jako platidlo při výměnném obchodování
Přibližně kolem roku 1500 se začaly tabákové produkty šířit dále do světa. Španělští, portugalští a následně i angličtí námořníci tabák představili ve významných evropských přístavech, což odstartovalo jeho rychlou popularizaci.
V hlavní roli nikotin
Nikotin pochází z rostliny tabáku, jeho jméno je odvozeno z odborného názvu pro tuto rostlinu Nicotiana tabacum. Jedná se o vysoce návykovou látku, která se nejčastěji užívá formou kouření.
Co nikotin způsobuje? Podle statistik NZIP (Národní zdravotnický informační portál) kouří v Česku přibližně 25–29 % dospělé populace. Základní příčinou kouření je vybudování silné závislosti na nikotinu. Nikotin je extrémně návykový, protože po jeho užití dochází v mozku k vyplavování dopaminu, hormonu, který vyvolává pocity štěstí a uvolnění. Současně se zvyšuje počet nikotinových receptorů v mozku, což postupně zvyšuje touhu po dalších dávkách nikotinu. Vzniká tak začarovaný kruh. Pokud uživatel přestane látku přijímat, dochází k nepříjemným abstinenčním příznakům, jako je podrážděnost, úzkost, neklid, deprese, problémy se spánkem nebo poruchy soustředění.
Nikotinová závislost je srovnatelná se závislostí na heroinu nebo kokainu, což z ní činí jednu z nejintenzivnějších forem návyku. Kromě návykovosti ovlivňuje nikotin také oběhovou soustavu – způsobuje stažení cév, zvyšuje krevní tlak a urychluje srdeční činnost, což dlouhodobě nadměrně zatěžuje kardiovaskulární systém.
Přesto nikotin není populární pouze pro své negativní vlastnosti. Vyvolává stav relaxace, zlepšuje koncentraci a může stimulovat myšlení, což vede mnoho lidí k tomu, že ho užívají jako prostředek k odbourávání stresu. Nicméně otázkou zůstává, zda větší škody způsobuje samotný stres, nebo důsledky dlouhodobého užívání nikotinu.
Nikotin má obzvlášť škodlivý vliv na vyvíjející se mozek, který se u mladých lidí formuje přibližně do
25 let. Dlouhodobé vystavení nikotinu může ovlivnit způsob spojení neuronů a poškodit části mozku zodpovědné za pozornost, paměť a učení. Navíc je u mladistvých a dětí při nadměrném užití riziko akutní otravy nikotinem, která se projevuje nevolností, zvracením, studeným potem, bledostí a bolestmi hlavy.
Mezi nejznámější škodlivé látky z tabákového kouře patří:
→ oxid uhelnatý (vyvolává tkáňové dušení)
→ formaldehyd (způsobuje astma, dýchací potíže a záněty kůže)
→ akrolein (dráždí sliznice)
→ oxid dusičnatý (zvyšuje kazivost zubů, způsobuje zánět spojivek)
→ nitrosaminy a sloučeniny niklu (podílejí se na vzniku rakoviny)
→ dehet (zanáší plíce)
Pasivní kouření, též označováno jako kouření z druhé ruky, je proces, při kterém tabákový kouř vdechuje nekouřící jedinec ze svého okolí. Během pasivního kouření jsou vdechovány škodliviny koncentrované v ovzduší, které prokazatelně mohou negativně ovlivňovat zdraví jedince, především při opakovaném vystavení. V roce 2004 zařadila Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny tabákový kouř na seznam prokázaných karcinogenů. Již v roce 1996 byl proveden výzkum, který potvrdil přítomnost mnoha desítek toxických či karcinogenních látek v tabákovém kouři. V souvislosti s pasivním kouřením ročně předčasně zemře okolo 600 tisíc lidí. V České republice se jedná zhruba o 2 500 lidí. Dle dostupných výzkumů neexistuje žádná bezpečná dávka tabákového kouře, tedy jakákoliv je nebezpečná. U dospělých „pasivně kouřících“ jedinců dochází k rozvoji stejných chorob (ovšem v menší míře) jako u samotných kuřáků. Jedná se nejčastěji o poškození dýchacího systému, následně může častěji docházet k onkologickým onemocněním či narušení cév. To může posléze vést k vyvolání akutního infarktu myokardu. U dětské populace jsou to nejčastěji problémy spojené s dýchacími cestami (např. záněty), ušní infekce či rozvoj astmatu. Uvádí se, že až 60 % dětské populace a 40 % dospělé populace se v dnešní době stává nedobrovolnými kuřáky.
Pasivní kouření
Statistika a čísla
70
Na následky pasivního kouření zemře v ČR ročně 2 500 lidí.
Tabákový kouř obsahuje více než 70 látek, které prokazatelně způsobují rakovinu.
2 500
15 000
Pokud kuřák vykouří denně krabičku cigaret, která stojí 150 Kč, ročně tak prokouří 54 750 Kč.
15
Na následky kouření zemře v ČR ročně více než 15 000 lidí. Nejčastější příčinou bývá infarkt, mozková mrtvice a různé typy rakoviny, nejčastěji rakovina plic.
54 750
WHO (Světová zdravotnická organizace) odhaduje, že až polovina kuřáků umírá kvůli kouření předčasně, a to v průměru o 15 let dříve, než kdyby nekouřili.
Elektronická cigareta: škodí stejně?
Různé studie ukázaly, že elektronické cigarety při kouření, tzv. vapingu, škodí člověku méně než cigarety. Méně ovšem neznamená vůbec. Zatímco tradiční cigarety při spalování tabáku uvolňují stovky toxických chemikálií, během kouření e-cigaret nedochází ke spalování tolika škodlivin a nevytváří se karcinogenní dehet. Studie zpracovaná Public Health England dokonce tvrdí, že jsou elektronické cigarety o 95 % méně škodlivé než cigarety klasické. Pokud člověk chce skoncovat s kouřením, dočasný přechod na elektronické cigarety se může jevit jako dobrá volba. Elektronické cigarety se od těch klasických odlišují tímto:
Obsahují nižší množství toxických látek. E-cigarety neprodukují dehet a některé další toxické látky, které jsou obsaženy v kouři z tradičních cigaret. Nepředstavují tedy tak vysoké riziko vzniku rakoviny, chronických plicních onemocnění a kardiovaskulárních problémů.
Možnost kontroly obsahu nikotinu. Uživatelé e-cigaret si mohou obsah nikotinu regulovat výběrem náplně a právě to jim umožňuje kontrolovat i závislost na této látce.
Nižší riziko pasivního kouření. Výpary z e-cigaret jsou méně nebezpečné pro okolí než kouř z tradičních cigaret.
Menší zápach. E-cigarety neprodukují nepříjemný zápach, který je spojen s klasickými cigaretami. To ocení jak vaše oblečení, tak i lidé v okolí.
Nikotinové sáčky: další alternativa
Nikotinové sáčky představují jednu z metod, jak postupně přestat kouřit, tím, že kuřákovi dodávají nikotin bez potřeby zapalování cigarety
Doba jejich užívání je přibližně 30 minut. Můžete při něm pociťovat jemné brnění nebo mravenčení v ústech, což je běžná reakce na uvolňování nikotinu.
Tyto produkty se staly oblíbenou volbou zejména mezi těmi, kteří chtějí omezit kouření, ale zároveň si zachovat přísun nikotinu.
Nikotinové sáčky překvapivě nejsou považovány za tabákové výrobky, tedy jejich prodej není regulován. Bohužel to znamená, že jsou snadno dostupné i dětem.
Konopí:
dobrý sluha, ale moc zlý pán
Konopí je jednou z nejstarších plodin, kterou lidstvo využívá tisíce let. Vyvinula se na jihozápadních svazích Himálaje, odkud se rozšířila prakticky do celého světa. Marihuanu znali již naši dávní předkové, od pravěkých sběračů a lovců po neolitické zemědělce. Zmiňuje se o ní dokonce Bible i staroindické védy.
Tato rostlina je jako jediná na světě schopna produkovat látky zvané kanabinoidy, které mají všemi vyhledávané psychoaktivní účinky. Některé z těchto látek byly v poslední době izolovány, a tak se můžeme běžně setkat s CBD výrobky, které nejsou psychoaktivní, jelikož z produktu byly odebrány vědomí měnící látky.
Květy konopí se dále suší a uchovávají, aby se zvýšila jejich potence. Usušené květy konopí se nazývají marihuana a slouží jako lehká droga. Ta se nejčastěji užívá v bongu, vaporizéru nebo jointu. V současné době se také běžně vyskytují extrakty z konopí, které se vyrábějí za pomoci různých rozpouštědel. Mezi nejznámější patří hašiš, dab, shatter nebo wax. Tyto extrakty jsou často velmi silné a svými účinky mohou být pro nezkušené uživatele až nebezpečné.
Pěstování konopí je v ČR s výjimkami zakázáno. Možné je pěstovat pouze registrované odrůdy, které nepřekračují limit THC 1 %. Ty může pěstovat každý, menším pěstitelům stačí pořídit odpovídající semena nebo klony. Pro pěstební plochu nad 100 m2 je třeba vyplnit ohlašovací formulář a podat jej na Celní správu. Registrovaná odrůda technického konopí je taková, která je zapsaná ve Společném katalogu odrůd druhů zemědělských rostlin, jenž platí ve všech členských státech Evropské unie.
Nikdo nechce konzumovat a užívat konopí, které je plné těžkých kovů z hnojiv, škůdců nebo plísní.
Jaká jsou rizika užívání konopí?
Krátkodobá rizika: Vážou se na stav akutní intoxikace a jsou většinou spojena s psychickými komplikacemi, mezi něž patří stavy úzkosti, panické ataky. Dále se mohou dostavit psychotické a depresivní reakce. Tyto stavy trvají různě dlouho, v řádu minut, ale i hodin. Člověk by se neměl v intoxikovaném stavu věnovat náročnějším činnostem vyžadujícím soustředění, jasný úsudek, pohotové reakce či dobrou koordinaci pohybů (řízení motorových vozidel, obsluha strojů atd.). Důsledky mohou být fatální.
Dlouhodobá rizika: Dlouhodobé užívání konopných drog může mít vliv na osobnost a chování konzumenta. Může vést k pasivitě, snížení motivace, k náladovosti. Na konopí (marihuaně) se dá vypěstovat závislost jako u ostatních drog. Závislostí jsou ohroženi především těžší a dlouhodobí uživatelé (min. 4× týdně po dobu alespoň 1 měsíce), u nichž se také může objevit syndrom odnětí při vysazení drogy (přibližně do 2 dnů). Závažná jsou dlouhodobá rizika spojená s psychickým stavem uživatele. Výzkumy prokázaly, že užívání konopných drog může do určité míry přispět k rozvoji psychotických poruch a poruch nálad (především depresí). Kuřáci konopí se vystavují stejným rizikům jako kuřáci tabáku, tedy riziku onemocnění dýchacích cest, plic a vzniku rakoviny.
Užitečné odkazy
HISTORICKÉ MILNÍKY VE VÝVOJI SLUCHADEL
Ztrátou sluchu trpěli lidé od nepaměti a během staletí se ji snažili různými způsoby zmírnit a sluch zlepšit. Elegantní a moderní bezdrátová sluchadla, která se v současné době používají a mohou uživatelům zkvalitnit poslech na vysoké úrovni, musela ujít velký kus cesty. Za posledních 200 až 300 let, od doby prvních předchůdců kompenzačních pomůcek, došlo na poli sluchadel k mnoha inovacím, které odrážely soudobý technologický pokrok. Velký zlom ve vývoji sluchadel nastal díky neskutečnému posunu technologií před 30 lety. Pojďme se podívat na to, jak vlastně historický vývoj sluchadel probíhal.
text Eva Vavříková
foto a zdroje Centrum pro dětský sluch Tamtam, Science Museum Group, Bernard Becker Medical Library, Victorian Collections, ME-DEL, Widex, Hearing System, House of Hearing, Hearing Care Centre
STAROVĚK Lidé
už si byli vědomi toho, že přiložením dlaně za ucho lze poslech zvuku zlepšit. První akustické zesilovače zvuku ve tvaru rohů nebo trumpet se používaly jako megafony. Alexandr Veliký byl pravděpodobně průkopníkem této metody, kterou užíval k lepší komunikaci se svými vojsky na větší vzdálenost.
DO 17. STOLETÍ Prvními skutečnými předchůdci sluchadel byly sluchové trychtýře, které měly tvar trumpetky. Původně sloužily pouze k zachycování a zesilování zvuku, který se přenášel do ucha.
19. STOLETÍ V té době docházelo k úpravám a zmenšování trychtýřů ve snaze nositelovu ztrátu sluchu utajit. Vzhled trychtýřů se důmyslně vylepšoval – byly součástí vycházkových holí, lastur, dýmek nebo se daly skládat. Nechyběly ani sluchové trubice, které z rozšířeného konce trychtýře přenášely mluvenou řeč přes ohebnou hadici přímo do ucha příjemce. Existovala křesla, která měla zvukovody vestavěné do opěradel. Dále se vyráběla pružinová sluchadla – byly to náhlavní soupravy spojující dva malé trychtýře různých tvarů, které se přikládaly k uším.
Protézy pro kostní vedení (později se vylepšené modely označovaly jako dentaphone) patřily mezi první sluchové pomůcky. Byly založeny na principu převádění zvukového vlnění rozkmitaného předmětu na lebeční kosti, především na zuby. Hudební skladatel Ludwig van Beethoven (1770–1827) si v průběhu postupné ztráty sluchu nejprve vypomáhal trumpetkami, později užíval právě kostní vedení zvuku – pro lepší poslech hudby používal dřevěnou tyčku, jejíž jeden konec opíral o klavír a druhý konec tiskl zuby.
1876 Zlom ve vývoji sluchadel přinesl objev elektromagnetismu a s ním vynález telefonu v roce 1876. První elektronické sluchadlo zvané Akouphone vynalezl americký elektrotechnik Miller
Reese Hutchison (1876–1944) v roce 1898. Rozměrný Akouphone se skládal z uhlíkového vysílače zesilujícího zvuk, uhlíkového mikrofonu, sluchátek a velké neohrabané baterie, která měla výdrž pouhých několik hodin. Motivací k sestavení tohoto průlomového vynálezu byl Hutchisonův dlouholetý přítel Lyman Gould, který v dětství po onemocnění spálou ohluchl.
ZAČÁTEK 1. POLOVINY
20. STOLETÍ Objev elektronky v roce 1906 (přesněji triody), která poprvé dokázala zesilovat signál, měl dopad na další rozvoj sluchadel. V roce 1920 si námořní inženýr
Earl Charles Hanson nechal patentovat Vactuphone, první přenosné elektronkové sluchadlo o velikosti kufru. Velká a těžká elektronková sluchadla se postupem času zmenšovala, ale pro užívání byla stále nepraktická. Zesilovač a baterie se nosily kolem krku, zatímco mikrofon se přidržoval u úst mluvčího.
40. LÉTA 20. STOLETÍ Výrobci sluchové protetiky sluchadla nejen nabízeli, ale také inovovali. Známé jsou např. firmy Siemens nebo Oticon. Mikrofon a zesilovač s elektrickými obvody byly zabudované v krabičce sluchadla, od ní byly odděleny baterie se zbývajícím příslušenstvím jako kablíky a špunt připomínající tvarovku do ucha. Tato sluchadla se nosila v kapsičkách na těle.
V 50. LETECH
20. STOLETÍ, poté co byl objeven tranzistor, se objevují i první tranzistorová sluchadla v krabičce (tranzistor je elektronická součástka, která zesiluje a zeslabuje napětí v elektrickém obvodu – pozn. red.). Toto krabičkové sluchadlo uvnitř obsahovalo mikrofon, elektrické obvody a oproti dřívějšku i napájecí zdroj. Součástí byla tvarovka se šňůrkou. Pro tehdejší uživatele byla vítanou změnou minimalizace sluchadel, jejich přenositelnost, delší výdrž baterie, snazší ovládání a vylepšení poslechu. V této době se prodávala brýlová sluchadla, univerzální pomůcka pro osoby s poruchami zraku i sluchu.
1957 Firma Danavox uvedla na trh první závěsné sluchadlo a vývoj v tomto směru nabral obrátky. V 60. letech se sluchadla začala vyrábět v nám dnes známé podobě – mohla se nasadit na boltec ucha a umístit do zvukovodu. Co se týče nošení, poprvé v historii byla diskrétnější a komfortnější.
70. LÉTA 20. STOLETÍ
Díky rozvoji ve výpočetní technice odstartovala éra mikroprocesorů a čipů. Tento obrovský pokrok podnítil zmenšování elektroniky uvnitř sluchadel na způsob „vše v jednom“. Začala se vyrábět zvukovodová sluchadla (vkládají se do zvukovodu) a později téměř neviditelná kanálová (nitroušní) sluchadla (umisťují se hluboko do zvukovodu), která se používají dodnes.
80. LÉTA 20. STOLETÍ Tato doba byla svědkem vývoje mikropočítačů a vysokorychlostních procesorů. Firmy začaly nabízet programovatelná sluchadla, u nichž se rozšířily možnosti programování různých poslechových situací, které se daly mezi sebou přepínat.
V roce 1995 firma Oticon vyvinula první závěsné plně digitální sluchadlo. Žezlo ve vývoji kompenzačních pomůcek od analogového poslechu převzala digitální sluchadla. Minipočítač uvnitř těchto sluchadel umí zpracovávat a zesílit mnoho různých zvukových signálů. Uživatelé začali také využívat výhody propojení sluchadel s televizí nebo telefonem pomocí příslušenství, jako jsou dálkové ovladače nebo FM systémy.
21.
STOLETÍ – SOUČASNOST Po roce
2000 se neslyšící i nedoslýchaví dočkali dalších pokroků, které pozvedly digitální sluchadla na vyšší úroveň. Zmodernizoval se vzhled a design, současně se zdokonalilo příslušenství ke sluchadlům. Technologie se zaměřila na efektivnější zpracovávání signálu pro lepší srozumitelnost řeči, zejména v hlučném prostředí. To samé se týká i poslechu zvuku. Jakmile se začala vyrábět sluchadla s připojením Bluetooth, otevřely se uživatelům další možnosti –bezdrátové propojení s mobilním telefonem, iPadem nebo tabletem umožňuje sluchadlo ovládat přes aplikaci a přizpůsobovat ho různým poslechovým situacím podle vlastních potřeb. Takto lze pomocí chytrého telefonu poslouchat hudbu, přijímat telefonní hovory nebo sledovat videa – veškeré zvuky přichází přímo do sluchadla a tím se poslech zlepšuje. Některá sluchadla lze dokonce propojit i s kochleárními implantáty pomocí bimodálního řešení (bezdrátové ovládání obou kompenzačních pomůcek pomocí chytrého telefonu –pozn. red.). Vedle sluchadel s jednorázovými bateriemi se rozšířila nabídka dobíjecích sluchadel – nabíjí se pouze v nabíječce, čímž se šetří životní prostředí.
BUDOUCNOST Čekají nás neviditelná sluchadla?
Kdoví. Spíše můžeme očekávat zdokonalování a miniaturizaci těchto pomůcek.
Kouzelné přání 6
V minulých dílech Eliza utekla do lesa, kde se setkala s temnou vílou. Myslela, že jí ublíží, místo toho Elize chtěla pomoci a poslala ji za samotářem Ledutajem. Pomůže Ledutaj Elize vrátit sluch? A přesvědčí ho Eliza, že pomoc potřebuje?
text Jan Panský foto Dall-E
Eliza byla zoufalá. Tak zoufalá, že už vlastně ani neplakala, ani nebouchala na dveře, aby se domohla vstupu. Ledutaj, samotář, který jí měl pomoci, ji ignoroval. Už si ani nevyčítala, že se na tenhle výlet vydala. Bylo jí to jedno. Byla tma a jí byla zima. Nějak se jí podařilo usnout. Když se probudila, byla stále tma, jen na nebi zářily hvězdy. Ale zima jí kupodivu nebyla. Eliza zamrkala a v tu chvíli jí došlo, že je přikrytá kožešinou. Kde, co, jak? pomyslela si Eliza, ale rychle si sečetla dvě
a dvě dohromady. Ledutaj musel využít toho, že usnula, a přikryl ji kožešinou jako peřinou. A samozřejmě ji nevzbudil a zase zmizel ve své chýši. Tak to teda ne!
Postavila se, ještě stále zachumlaná v kožešině, odfrkla si a zaťukala na dveře. Nechtěla Ledutaje vzbudit, kdyby náhodou spal, tak nejprve ťukala docela potichu. Nic. Zkusila to znovu a silněji. Nic. Potřetí už na dveře bouchala. Když se po delší pauze chystala zabouchat počtvrté, dveře se prudce otevřely. Ledutaj stál před ní, oblečen stejně jako navečer: modrá kamizola, žlutá čapka. Jen vousy měl víc rozcuchané a ve slabém světle viděla, že v nich má drobky. „É, já... promiňte, jenom... chtěla jsem...“ nedokázala Eliza dát dohromady smysluplnou
větu. Ledutaj povytáhl jedno obočí a rukou jí naznačil, že má zastavit. Když zmlkla, zeptal se: „Máš hlad?“ Přehnaně přitom otevíral pusu. Eliza rychle zakývala hlavou. Ledutaj ustoupil ode dveří a mávnul na Elizu, ať jde dovnitř. Nemusel jí to říkat dvakrát. Eliza, potěšena svým malým vítězstvím, si hned sedla na jednu ze dvou židlí – na tu blíž krbu. „Máš odvahu,“ okomentoval to Ledutaj. Pokrčil rameny, otočil se k malé kuchyňce a podal jí misku s kaší a kus chleba. „Jez. Je to teplé.“ Opět otevíral pusu jako ryba, ale Eliza byla ráda, že se s ní vůbec baví. Hladově zhltla jídlo a Ledutaj jí ještě podal obří hrnek s čajem. Když si všiml, že se dívá na něj, a ne do misky s jídlem, začal se Elizy vyptávat.
Pokračování příště
Dalibor Ťulák: Mladý talent, který přepisuje české rekordy neslyšících
Dalibor Ťulák je mladý, talentovaný
atlet, kterému je teprve 19 let, ale už teď se zapisuje do historie českého sportu. V posledních měsících se stal fenoménem mezi sluchově postiženými atlety, protože na každém závodě na trati 800 metrů přináší nové české rekordy. V rozhovoru nám Dalibor přiblížil svou sportovní cestu, motivaci, překonávání výzev a cíl stát se součástí dospělé reprezentace. Ohlédl se také za svými úspěchy na mistrovství světa neslyšících a podělil se o své zážitky z Tchaj-wanu, kde se na MS stal juniorským šampionem.
text Jan Semerád foto archiv Dalibora Ťuláka
Jak ses k běhu dostal? Co tě motivovalo k tomu, věnovat se běhu na 400 a 800 metrů?
Běhu jsem se začal věnovat už na základní škole, když jsem v šesti letech nastoupil na fotbalový a atletický kroužek. Fotbal jsem hrál až do osmé třídy, zatímco atletika pro mě byla spíš doplňkovým sportem. Když se zhoršily podmínky pro fotbal, rozhodl jsem se atletice věnovat naplno.
Zpočátku jsem běhal 1 500 metrů, ale brzy jsem zjistil, že mi tato vzdálenost nesedí. Přešel jsem proto do TJ Spartak Praha 4, kde si trenér všiml mého potenciálu na 400 a 800 metrů. Nejsem ani vyložený vytrvalec, ani sprinter – mám fyzické i psychické předpoklady právě pro tyto střední tratě. Běh na 400 a 800 metrů mě baví svou dynamikou a výzvou, kterou představuje kombinace rychlosti a vytrvalosti.
Nedávno jsi několikrát překonal český rekord neslyšících na 800 metrů. Co pro tebe znamená překonat národní rekord, jaký je to pocit?
Když jsem překonal juniorský rekord, uvědomil jsem si, že mám potenciál posunout i ten mužský. To se mi podařilo na mítinku v Ostravě během MČR slyšících juniorů, kde jsem skončil třetí. Na místě byl i bývalý držitel rekordu Roman Hudec, který mi osobně gratuloval. Bylo to pro mě výjimečné – dosáhl jsem milníku, o kterém jsem snil, a navíc jsem získal podporu od někoho, kdo tímto světem prošel přede mnou.
Tento okamžik mě motivuje k tomu, neustále se zlepšovat a překonávat své vlastní limity. Rekord beru jako výzvu – bojuji teď vlastně sám se sebou. Mým dalším cílem je překonat rekord na 400 metrů a posunout své výkony ještě dál.
Trénuješ ve slyšícím klubu, jak funguje vaše komunikace? Mají vůči tobě nějaký speciální přístup?
Trénuji ve slyšícím klubu a musím říct, že komunikace s týmem funguje velmi dobře. Trenéři i ostatní běžci se ke mně od začátku chovali vstřícně. Díky kochleárnímu implantátu zvládám komunikovat mluvenou češtinou, což mi dorozumívání hodně usnadňuje. Na trénincích i závodech se slyšícími běžím vždy s implantáty, abych slyšel startovací výstřel. Aby mi implantáty během závodu nepadaly, používám čelenku, která je bezpečně drží na svém místě.
Důležité je, že i během závodu slyším povely trenéra. Často stojí v zatáčce a křičí na mě, jestli mám zrychlit, nebo zpomalit. Ta okamžitá zpětná vazba je pro mě důležitá, protože mi pomáhá udržet správné tempo.
Na MS neslyšících v Tchaj-wanu jsem však musel běhat bez implantátů. Vše se dá zvládnout díky předem domluvené strategii. Tlumočníka jsem během své kariéry téměř nepotřeboval, výjimkou bylo právě MS, kde nám tlumočník překládal z tchajwanštiny a mezinárodního znakového systému do českého znakového jazyka.
Podpora rodiny pro mě byla vždy zásadní. Na mnoho závodů jsem jezdil s mamkou, která mě povzbuzovala a doprovázela. Otec se mi věnoval hlavně během mých fotbalových začátků, takže sport byl u nás vždy rodinnou záležitostí.
Trénuješ a závodíš hlavně se slyšícími, v čem je to pro tebe lepší?
Když jsem začínal, trénoval jsem i s neslyšícími atlety, ale brzy jsem přešel do slyšícího prostředí, protože tam je větší konkurence, která mě motivuje
posouvat své hranice. Ve slyšících klubech jsou navíc lepší podmínky pro růst – od kvalitního zázemí až po profesionální trenéry a častější závody. Tento posun mi pomohl nejen zlepšit výkony, ale také získat cenné zkušenosti na závodech vyšší úrovně.
Jedním z mých největších úspěchů bylo zařazení do juniorské reprezentace slyšících, což vnímám jako významný krok ve své kariéře. Teď se soustředím na to, abych se dostal i do dospělé reprezentace, což je pro mě další velká výzva. Trénink se slyšícími mi dává tu nejlepší šanci tento cíl naplnit.
Na MS neslyšících v Tchaj-wanu jsi získal dvě zlaté medaile mezi juniory a bronz mezi dospělými. Jaké byly tvé pocity z této velké akce?
Účast na MS neslyšících v Tchaj-wanu byla pro mě obrovským zážitkem, jak sportovně, tak osobně. Byla to největší a nejvýznamnější akce, na které jsem kdy závodil, a přinesla mi nejen dvě zlaté medaile mezi juniory, ale i bronz mezi dospělými, což mě ohromně povzbudilo do budoucna.
Jedním z nejzajímavějších momentů bylo setkání s unikátním startovním systémem přizpůsobeným neslyšícím závodníkům. Na 400 metrech jsme místo klasického výstřelu sledovali světelnou signalizaci
přímo na startovních blocích: červená znamenala přípravu, oranžová zvednutí a zelená odstartování. Na 800 metrech, kde startujeme ze stoje, byl semafor před námi – podobně červená značila přípravu, zelená start. Přestože to pro mě bylo úplně nové, rychle jsem si na systém zvykl a díky tomu jsem mohl předvést nejlepší výkon. Tyto zkušenosti mi ukázaly, že překážky jsou jen výzvy, které se dají zvládnout.
Jaká je na světové úrovni konkurence? Kteří závodníci jsou podle tebe největšími protivníky? Konkurence je opravdu silná. MS se z finančních důvodů neúčastnili například Keňané, což je škoda, ale těším se, že na deaflympiádě v Tokiu 2025 se potkám s kompletní konkurencí. Kromě závodníků z Běloruska a Japonska se očekává, že dorazí i Američané, což bude velká výzva. Nezapomenu ani na velmi rychlého polského závodníka, který i když je starší, může být opravdu nebezpečný. Celkově nás je asi pět až šest, kteří máme šanci se dostat na pódium.
Co pro tebe bylo těžší – závody mezi juniory, nebo dospělými? Jak ses na takto prestižní akci připravoval?
Finiš během atletického mítinku
Závody mezi juniory byly pro mě psychicky náročnější, protože jsem byl považován za favorita, což na mě vyvíjelo velký tlak. Předpokládalo se, že splním vysoká očekávání, což nebylo snadné. U dospělých závodů už jsem měl klidnější přístup – věděl jsem, že mám šanci jen překvapit, a zaměřil jsem se na to, abych si závody hlavně užil.
Měl jsi možnost mimo atletických soutěží prozkoumat něco z Tchaj-wanu? Jaké zážitky jsi si kromě medailí odnesl?
V Tchaj-wanu jsme byli dva týdny, ale kvůli intenzivnímu tréninku a aklimatizaci nebyl čas na velké výlety. Měl jsem ale možnost navštívit několik zajímavých míst, jako prezidentský palác a tchajwanské parky, a podívali jsme se také do nejvyššího mrakodrapu. Tchaj-wan je úplně jiný svět, s odlišnou kulturou a mentalitou.
Nezapomenutelný zážitek ale přišel z jiného soudku – poprvé jsem zažil dopingovou kontrolu. Bylo to zajímavé, ale zároveň mě to přivedlo k zamyšlení. Je smutné, že někteří sportovci podvádějí a ničí své tělo umělými látkami, místo aby vítězství dosáhli vlastními silami. V juniorských závodech jsem vyhrál s velkým náskokem, takže to pro ně mohlo být trochu podezřelé.
Jaký jsi měl pocit, když jsi stál na stupních vítězů a slyšel českou hymnu?
Stál jsem na stupních vítězů, ale českou hymnu jsem neslyšel. Na MS neslyšících jsem závodil za svou neslyšící stránku, za své neslyšící já, a proto jsem se rozhodl nemít implantáty nasazené ani během vyhlášení. Vnímal jsem to tak, že to je férové vůči sobě a celé té zkušenosti. I přesto to byl krásný moment –vidět, jak mi všichni tleskají a oslavují můj úspěch, to bylo opravdu příjemné.
Na MS jsi z jednoho závodu odstoupil kvůli zdravotním problémům, o co šlo?
Na MS jsem z jednoho závodu odstoupil, ale nešlo o zdravotní problém, spíše to bylo preventivní opatření. Program MS byl velmi náročný, a tak jsem se rozhodl vynechat závod na 400 metrů, abych měl dostatek času na regeneraci a mohl se soustředit na svou hlavní disciplínu, kde jsem měl větší šanci na medaili. Společně s vedoucím výpravy jsme usoudili, že bude lepší pošetřit síly na poslední závod. Navíc počasí na Tchaj-wanu bylo extrémní – vlhkost vzduchu dosahovala až 97 % a teploty se pohybovaly mezi 30 až 40 stupni Celsia, což bylo pro tělo velmi náročné.
Jaké jsou po tak úspěšném vystoupení na MS tvé cíle do budoucna? Plánuješ se zaměřit na další světové soutěže i mezi slyšícími?
Zatím nemám ambice se atletikou živit, beru to hlavně jako koníček, kterému ale musím dávat hodně svého času. Samozřejmě chci také dál posouvat svoje vlastní rekordy.
Máš nějaký sportovní vzor?
Nemám žádný konkrétní sportovní vzor, ale pokud bych měl někoho označit, byl by to můj děda. On je pro mě sportovním mentorem a patronem, který mi pomáhá a radí, jak se zlepšit. Má obrovský vliv na moji sportovní cestu. Je zajímavé, že na obou mých hlavních tratích má stále lepší osobní rekordy než já, přitom běhal ještě za historických podmínek, na škváře. Sport máme v rodině, maminka byla také na deaflympiádě a má odtamtud medaili, takže pro mě jsou všichni v rodině velkou inspirací.
Chtěl bys něco vzkázat dalším mladým sportovcům?
Ať se nebojí, makají a pečují o sebe, protože se jim to dřív nebo později, ať už ve sportu, nebo v osobním životě, vyplatí.
