Umí léčit ze samoty

TEXT A FOTO: Karolína Peroutková

I když paní Věra Fialová oslavila již 80. narozeniny, má přesto energie na rozdávání. Jako dobrovolnice se věnuje hned třem dalším seniorům.

Pracujete jako dobrovolnice. Čemu všemu se věnujete?

Docházím do spolku Život 90, už sedmým rokem. Setkávám se pravidelně se třemi staršími klientkami, jednu navštěvuji v domově pro seniory, dvěma dalším jednou týdně telefonuji. Povídáme si tak hodinu. Všechny jsou osamělé a oceňují, že si na ně najdu čas. A nakonec ještě pomáhám třídit charitní šatník pro organizaci Sue Ryder a pomáhám i při prodeji v jejich obchůdcích. Všechno je v Praze.

Chtěla bych se ještě zeptat na ty osamělé ženy. O čem si povídáte?

Našim společným koníčkem je třeba pletení. Kromě spolku Život 90 docházím ještě do organizace Elpida, kde se zase společně s jinými seniorkami věnujeme právě práci s vlnou. Výrobky, nejčastěji ponožky, se pak prodávají na internetu nebo na příležitostných trzích. Takže pletu, ale i prodávám. Vlastně také učím jiné lidi plést. Elpida pořádá jednou za čas setkání s těmi, kdo se chtějí této zálibě naučit. Dochází k nám mladí lidé, překvapivě i kluci.

To je nezvyklé. Jaká je jejich motivace?

Jeden student mně říkal, že si přál od své sestry velmi dlouhou, tzv. nekonečnou šálu. A ona mu prý řekla: Tak si ji upleť. A on našel cestu k nám.

Mám moc ráda mladé lidi, ráda se s nimi setkávám třeba i v organizaci Sokol, kam docházím na cvičení pro děti.

Ve vašem věku ještě dokážete cvičit s dětmi?

Nic náročného, zvládám rozcvičky, krátký běh. Když ale cvičí na nářadí, stojím poblíž a dělám jim záchranu. Většina dětí už ví, jak na to, tak nemusím předcvičovat.

Pohyb je důležitý pro všechny, i pro seniory…

Doporučovala bych ho všem starším lidem. Chodit, hýbat se. Ale člověku se nechce, je přirozeně pohodlný, sama to vidím na sobě.

Vrátím se ještě k vašim třem seniorkám, babičkám, kterým se věnujete. Léčíte jejich osamělost. Jak?

Snažím se jim věnovat a vycházet jim vstříc i přes jejich rozdílné povahy a zázemí. Tedy přijímám je takové, jaké jsou. Když si spolu povídáme, tak je vedu k tomu, aby viděly na světě to hezké. Nepovídáme si tedy o nemocech a jak je co špatně. To se snažím hned napřímo říci: nebudeme negativní. Jedné paní jsem navrhla, že s telefony skončím, když si bude jen stěžovat. A změnila se, snaží se také vnímat věci a události kolem sebe spíše pozitivně.

Čemu naopak učí ony vás, čím jsou pro vás obohacením?

Učí mě trpělivosti. A také mě těší, když vnímám, že mě rády vidí a slyší. A cítím, jak mě potřebují. Jak opravdu nemají nikoho, s kým by si mohly popovídat.

Kde berete sílu, když jste unavená?

Ve spolku Život 90 máme jednou za čas setkání všech dobrovolníků, supervizi, kde se snažíme probírat, co nás trápí. Společně tedy probereme těžkosti naší služby, pro problémy se snažíme najít řešení.

Před nedávnem jsem měla takovou chvíli, kdy jsem si řekla: Už nemůžu, končím. Ale pak jsem byla na jednom muzikálu v pražské O2 areně. Byl to nádherný zážitek, energie zpěváků i diváků, to mě neskutečně nabilo. Prostor byl také krásně osvětlený, plno světýlek. Ráda chodím na koncerty, nejraději sama. Sice mě někdy doprovodí vnučky, ale ty mi pak říkají: Babi, ty brečíš. To já si třeba vzpomenu, jak jsem na podobné koncerty chodila s manželem, než umřel. Ale to jsou takové chvíle, které přejdou.

Práci dobrovolnice dělám ráda a od nikoho si neberu ani halíř. Jsem ráda ve svém bytečku, který miluji, a jsem spokojená, hlavně když je moje rodina pospolu.