Dalibor Ťulák: Mladý talent, který přepisuje české rekordy neslyšících

TEXT: Jan Semerád

FOTO: archiv Dalibora Ťuláka

Dalibor Ťulák je mladý, talentovaný atlet, kterému je teprve 19 let, ale už teď se zapisuje do historie českého sportu. V posledních měsících se stal fenoménem mezi sluchově postiženými atlety, protože na každém závodě na trati 800 metrů přináší nové české rekordy. V rozhovoru nám Dalibor přiblížil svou sportovní cestu, motivaci, překonávání výzev a cíl stát se součástí dospělé reprezentace. Ohlédl se také za svými úspěchy na mistrovství světa neslyšících a podělil se o své zážitky z Tchaj-wanu, kde se na MS stal juniorským šampionem.

Jak ses k běhu dostal? Co tě motivovalo k tomu, věnovat se běhu na 400 a 800 metrů?

Běhu jsem se začal věnovat už na základní škole, když jsem v šesti letech nastoupil na fotbalový a atletický kroužek. Fotbal jsem hrál až do osmé třídy, zatímco atletika pro mě byla spíš doplňkovým sportem. Když se zhoršily podmínky pro fotbal, rozhodl jsem se atletice věnovat naplno.

Zpočátku jsem běhal 1 500 metrů, ale brzy jsem zjistil, že mi tato vzdálenost nesedí. Přešel jsem proto do TJ Spartak Praha 4, kde si trenér všiml mého potenciálu na 400 a 800 metrů. Nejsem ani vyložený vytrvalec, ani sprinter – mám fyzické i psychické předpoklady právě pro tyto střední tratě. Běh na 400 a 800 metrů mě baví svou dynamikou a výzvou, kterou představuje kombinace rychlosti a vytrvalosti.

Nedávno jsi několikrát překonal český rekord neslyšících na 800 metrů. Co pro tebe znamená překonat národní rekord, jaký je to pocit?

Když jsem překonal juniorský rekord, uvědomil jsem si, že mám potenciál posunout i ten mužský. To se mi podařilo na mítinku v Ostravě během MČR slyšících juniorů, kde jsem skončil třetí. Na místě byl i bývalý držitel rekordu Roman Hudec, který mi osobně gratuloval. Bylo to pro mě výjimečné – dosáhl jsem milníku, o kterém jsem snil, a navíc jsem získal podporu od někoho, kdo tímto světem prošel přede mnou.

Tento okamžik mě motivuje k tomu, neustále se zlepšovat a překonávat své vlastní limity. Rekord beru jako výzvu – bojuji teď vlastně sám se sebou. Mým dalším cílem je překonat rekord na 400 metrů a posunout své výkony ještě dál.

Trénuješ ve slyšícím klubu, jak funguje vaše komunikace? Mají vůči tobě nějaký speciální přístup?

Trénuji ve slyšícím klubu a musím říct, že komunikace s týmem funguje velmi dobře. Trenéři i ostatní běžci se ke mně od začátku chovali vstřícně. Díky kochleárnímu implantátu zvládám komunikovat mluvenou češtinou, což mi dorozumívání hodně usnadňuje. Na trénincích i závodech se slyšícími běžím vždy s implantáty, abych slyšel startovací výstřel. Aby mi implantáty během závodu nepadaly, používám čelenku, která je bezpečně drží na svém místě.

Důležité je, že i během závodu slyším povely trenéra. Často stojí v zatáčce a křičí na mě, jestli mám zrychlit, nebo zpomalit. Ta okamžitá zpětná vazba je pro mě důležitá, protože mi pomáhá udržet správné tempo.

Na MS neslyšících v Tchaj-wanu jsem však musel běhat bez implantátů. Vše se dá zvládnout díky předem domluvené strategii. Tlumočníka jsem během své kariéry téměř nepotřeboval, výjimkou bylo právě MS, kde nám tlumočník překládal z tchajwanštiny a mezinárodního znakového systému do českého znakového jazyka.

Podpora rodiny pro mě byla vždy zásadní. Na mnoho závodů jsem jezdil s mamkou, která mě povzbuzovala a doprovázela. Otec se mi věnoval hlavně během mých fotbalových začátků, takže sport byl u nás vždy rodinnou záležitostí.

Trénuješ a závodíš hlavně se slyšícími, v čem je to pro tebe lepší?

Když jsem začínal, trénoval jsem i s neslyšícími atlety, ale brzy jsem přešel do slyšícího prostředí, protože tam je větší konkurence, která mě motivuje posouvat své hranice. Ve slyšících klubech jsou navíc lepší podmínky pro růst – od kvalitního zázemí až po profesionální trenéry a častější závody. Tento posun mi pomohl nejen zlepšit výkony, ale také získat cenné zkušenosti na závodech vyšší úrovně.

Jedním z mých největších úspěchů bylo zařazení do juniorské reprezentace slyšících, což vnímám jako významný krok ve své kariéře. Teď se soustředím na to, abych se dostal i do dospělé reprezentace, což je pro mě další velká výzva. Trénink se slyšícími mi dává tu nejlepší šanci tento cíl naplnit.

Finiš během atletického mítinku

Na MS neslyšících v Tchaj-wanu jsi získal dvě zlaté medaile mezi juniory a bronz mezi dospělými. Jaké byly tvé pocity z této velké akce?

Účast na MS neslyšících v Tchaj-wanu byla pro mě obrovským zážitkem, jak sportovně, tak osobně. Byla to největší a nejvýznamnější akce, na které jsem kdy závodil, a přinesla mi nejen dvě zlaté medaile mezi juniory, ale i bronz mezi dospělými, což mě ohromně povzbudilo do budoucna.

Jedním z nejzajímavějších momentů bylo setkání s unikátním startovním systémem přizpůsobeným neslyšícím závodníkům. Na 400 metrech jsme místo klasického výstřelu sledovali světelnou signalizaci přímo na startovních blocích: červená znamenala přípravu, oranžová zvednutí a zelená odstartování. Na 800 metrech, kde startujeme ze stoje, byl semafor před námi – podobně červená značila přípravu, zelená start. Přestože to pro mě bylo úplně nové, rychle jsem si na systém zvykl a díky tomu jsem mohl předvést nejlepší výkon. Tyto zkušenosti mi ukázaly, že překážky jsou jen výzvy, které se dají zvládnout.

Jaká je na světové úrovni konkurence? Kteří závodníci jsou podle tebe největšími protivníky?

Konkurence je opravdu silná. MS se z finančních důvodů neúčastnili například Keňané, což je škoda, ale těším se, že na deaflympiádě v Tokiu 2025 se potkám s kompletní konkurencí. Kromě závodníků z Běloruska a Japonska se očekává, že dorazí i Američané, což bude velká výzva. Nezapomenu ani na velmi rychlého polského závodníka, který i když je starší, může být opravdu nebezpečný. Celkově nás je asi pět až šest, kteří máme šanci se dostat na pódium.

Co pro tebe bylo těžší – závody mezi juniory, nebo dospělými? Jak ses na takto prestižní akci připravoval?

Závody mezi juniory byly pro mě psychicky náročnější, protože jsem byl považován za favorita, což na mě vyvíjelo velký tlak. Předpokládalo se, že splním vysoká očekávání, což nebylo snadné. U dospělých závodů už jsem měl klidnější přístup – věděl jsem, že mám šanci jen překvapit, a zaměřil jsem se na to, abych si závody hlavně užil.

Měl jsi možnost mimo atletických soutěží prozkoumat něco z Tchaj-wanu? Jaké zážitky jsi si kromě medailí odnesl?

V Tchaj-wanu jsme byli dva týdny, ale kvůli intenzivnímu tréninku a aklimatizaci nebyl čas na velké výlety. Měl jsem ale možnost navštívit několik zajímavých míst, jako prezidentský palác a tchajwanské parky, a podívali jsme se také do nejvyššího mrakodrapu. Tchaj-wan je úplně jiný svět, s odlišnou kulturou a mentalitou.

Nezapomenutelný zážitek ale přišel z jiného soudku – poprvé jsem zažil dopingovou kontrolu. Bylo to zajímavé, ale zároveň mě to přivedlo k zamyšlení. Je smutné, že někteří sportovci podvádějí a ničí své tělo umělými látkami, místo aby vítězství dosáhli vlastními silami. V juniorských závodech jsem vyhrál s velkým náskokem, takže to pro ně mohlo být trochu podezřelé.

Sbírka medailí z MS v Tchaj-wanu

Jaký jsi měl pocit, když jsi stál na stupních vítězů a slyšel českou hymnu?

Stál jsem na stupních vítězů, ale českou hymnu jsem neslyšel. Na MS neslyšících jsem závodil za svou neslyšící stránku, za své neslyšící já, a proto jsem se rozhodl nemít implantáty nasazené ani během vyhlášení. Vnímal jsem to tak, že to je férové vůči sobě a celé té zkušenosti. I přesto to byl krásný moment –vidět, jak mi všichni tleskají a oslavují můj úspěch, to bylo opravdu příjemné.

Na MS jsi z jednoho závodu odstoupil kvůli zdravotním problémům, o co šlo?

Na MS jsem z jednoho závodu odstoupil, ale nešlo o zdravotní problém, spíše to bylo preventivní opatření. Program MS byl velmi náročný, a tak jsem se rozhodl vynechat závod na 400 metrů, abych měl dostatek času na regeneraci a mohl se soustředit na svou hlavní disciplínu, kde jsem měl větší šanci na medaili. Společně s vedoucím výpravy jsme usoudili, že bude lepší pošetřit síly na poslední závod. Navíc počasí na Tchaj-wanu bylo extrémní – vlhkost vzduchu dosahovala až 97 % a teploty se pohybovaly mezi 30 až 40 stupni Celsia, což bylo pro tělo velmi náročné.

Jaké jsou po tak úspěšném vystoupení na MS tvé cíle do budoucna? Plánuješ se zaměřit na další světové soutěže i mezi slyšícími?

Zatím nemám ambice se atletikou živit, beru to hlavně jako koníček, kterému ale musím dávat hodně svého času. Samozřejmě chci také dál posouvat svoje vlastní rekordy.

Máš nějaký sportovní vzor?

Nemám žádný konkrétní sportovní vzor, ale pokud bych měl někoho označit, byl by to můj děda. On je pro mě sportovním mentorem a patronem, který mi pomáhá a radí, jak se zlepšit. Má obrovský vliv na moji sportovní cestu. Je zajímavé, že na obou mých hlavních tratích má stále lepší osobní rekordy než já, přitom běhal ještě za historických podmínek, na škváře. Sport máme v rodině, maminka byla také na deaflympiádě a má odtamtud medaili, takže pro mě jsou všichni v rodině velkou inspirací.

Chtěl bys něco vzkázat dalším mladým sportovcům?

Ať se nebojí, makají a pečují o sebe, protože se jim to dřív nebo později, ať už ve sportu, nebo v osobním životě, vyplatí.