Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,
léto je již za námi. Pro někoho bylo příjemně chladné, pro někoho zase až moc horké, ale nikdy nebudeme spokojení všichni. Uplynulé měsíce byly doslova nabité sportovními akcemi –vše odstartovalo MS v hokeji, které se konalo u nás v Česku, pak následovalo ME ve fotbale a završila to olympiáda ve Francii. Snad vás, čtenáře, nával sportu inspiroval a motivoval k tomu, se také hýbat a dělat něco pro své tělo a zdraví. Svět neslyšících byl akcemi také přeplněný a my jsme tak byli v donuceni některé články zkrátit, abychom mohli přidat další texty a zajímavosti, které si zmínku zasloužily. Časopis bohužel není nafukovací a já doufám, že si z této přemíry informací dokážete všichni vybrat to svoje.
V září oslavil 30 let své existence Spolek uživatelů kochleárního implantátu a naše redakce u toho byla také. Jak jsem slíbil v minulém čísle, ohlédneme se za Nadiným životem a ještě jednou na ni společně zavzpomínáme. Podíváme se na letní tábory pro neslyšící děti a mládež, ale také na tábor seniorů. Z kultury si můžete vybrat mezinárodní festival Clin d'Oeil nebo představení s tajuplným názvem Rozdvojení. Po pauze pokračujeme také se seriálem o sluchadlech, tentokrát od značky ReSound, vrátíme se ještě jednou do historie Mluvících rukou, přečteme si další část příběhu na pokračování a završíme to sportovním okénkem, tentokrát rovnou o dvou úspěšných sportech, bowlingu a orientačním běhu.
Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád
4 ČUN/ČMUN
6 Z DOMOVA – LETNÍ TÁBORY PRO NESLYŠÍCÍ DĚTI A MLÁDEŽ
Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného
Kontakt: redakce@cun.cz
V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s logem UNIE obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost. Vysvětlení, jak QR kódy fungují, najdete zde:
1. Ve svém mobilu otevřete aplikaci fotoaparátu
2. Namiřte kameru telefonu na QR kód, který chcete oskenovat
Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:
REDAKCE
/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Jan Panský, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Eva Kastnerová, Martin Jarůšek, Mirka Kvasničková, Kateřina Hrabětová
3. Klikněte na vyskakovací okno, které se v aplikaci fotoaparátu objeví
4. Prohlížejte si zobrazený obsah
UNIE • 9–10/2024, ročník XXVIII
ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Anna Pulkrabová šéfredaktor: Jan Semerád zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Mirka Kvasničková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová titulní strana: Martin Jarůšek zadní strana: Letní tábory neslyšících dětí a mládeže grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:
Návštěva u skautských mafiánů: Jak jsme učili znakový jazyk na táboře
TEXT A FOTO: Pavlína Kašperková
Naše dobrodružství nezačalo v Praze, ale v Karlových Varech, odkud jsme se vydali do Starého Sedla. Tam nás čekali skauti z Prahy, kteří zde měli svůj tábor s tématem „Mafiáni“. Po příjezdu nás přivítali kluci v elegantním saku a s plastovými pistolemi v rukou. Vedoucí tábora nám hned na úvod vysvětlil, že jde jen o zábavu a že se jedná o tematický tábor, ne o skutečné gangstery.
Hned po příjezdu jsme se pustili do akce. Kluci byli nesmírně zvědaví a okamžitě nás začali bombardovat otázkami: „Jak se ve znakovém jazyce ukáže, že mi je deset?“ nebo „Jak ukážu, že mám doma psa?“
Prvním krokem bylo naučit je základy – jak se představit, jak ukázat, kolik je jim let a jaké mají doma zvířátko. Kluci se rychle učili a bavilo je to. Dokonce někteří z nich už uměli prstovou abecedu, což nás velmi potěšilo. Hned jsme toho
využili a pokračovali v učení dalších frází, jako třeba jaké je jejich bydliště, oblíbené sporty a další zajímavosti.
Abychom udělali učení ještě zábavnější, rozdělili jsme kluky na skupiny. Každá skupina pak měla za úkol bez použití mluvení předvést krátký příběh pomocí znakového jazyka a gest. Ostatní skupiny měly hádat, o jaký příběh jde. Kluci se do toho pustili s nadšením a vymýšleli neuvěřitelně kreativní scénky. Bylo to nejen zábavné, ale také velmi poučné a kluci si tak mohli prakticky vyzkoušet komunikaci beze slov.
Největší překvapení však přišlo při setkání s naší neslyšící kolegyní. Kluci byli fascinováni tím, že opravdu neslyší. Mysleli, že to na ně hraje. Zkoušeli jí „šeptem“ sdělit různé věci, aby si ověřili, že opravdu nezaslechne ani slovo. Když zjistili, že vše, co říkají, je tlumočnicí překládáno do znakového jazyka, byli doslova uchváceni a jejich nadšení ještě vzrostlo. Po skončení lekce nás čekalo milé překvapení. Kluci se hned neseřadili na nástup, ale každý z nich přistoupil individuálně, aby nám poděkoval. Někteří se pokusili sestavit vlastní věty ve znakovém jazyce, což bylo nejen vtipné, ale i velmi dojemné. Odjížděli jsme s pocitem obrovské radosti a vděku. Viděli jsme, jak velký zájem kluci měli a jak moc je bavilo učit se něco nového. I my jsme byli nadšeni jejich zvídavostí a radostí z učení. Doufáme, že jsme alespoň některého z nich zaujali natolik, že jednoho dne bude tlumočníkem znakového jazyka. Bylo by krásné vidět, jak se jejich zvědavost a nadšení přemění v lásku k tomuto důležitému a nádhernému způsobu komunikace.
Byl to nezapomenutelný den, který nám připomněl, že vzdělávání může být nejen užitečné, ale také zábavné a plné smíchu. Děkujeme skautským mafiánům za úžasný zážitek a těšíme se na další setkání s novými znaky a ještě více úsměvy!
Pokud budete mít zájem o podobné aktivity nebo se chcete dozvědět více o znakovém jazyce, rádi vás uvítáme na našich dalších kurzech, které v Karlových Varech začínají v září.
ředitelka České unie neslyšících, z. ú.
1. července 2024 došlo opět ke změně ve vedení České unie neslyšících. Dosavadní krizovou ředitelku Valerii Losíkovou nahradila paní Markéta Henzlová, která byla v průběhu června zvolena Správní radou ČUN.
Markétu Henzlovou si budou naši čtenáři pamatovat jako vedoucí Komunitního centra MoJa, které působilo až do loňského roku 2023 v Havlíčkově ulici a pod jehož záštitou se konala například jóga pro neslyšící a další výtvarné a vzdělávací aktivity.
TEXT: Jan Semerád
Děkujeme Valerii Losíkové za její práci a ochotu a přejeme jí do budoucna hodně štěstí. Nové paní ředitelce přejeme hodně sil a energie, aby vedení naší organizace zvládla!
Úspěšní absolventi kurzu
znakového jazyka na policejní
škole
TEXT A FOTO: Michaela Studýnková
První společná akce skupin
Slyšíme se Brno a Mišák
TEXT A FOTO: Renáta Pražáková
V neděli 2. 6. 2024 se konala první společná akce rodin ze Slyšíme se Brno a ze skupiny Mišák. Obě skupiny mají jedno společné – některý z členů rodiny má sluchovou vadu. Ve skupině Slyšíme se Brno jsou slyšící rodiče, kteří pečují o děti se sluchovou vadou. V Mišákovi má sluchovou vadu buď rodič, nebo dítě, případně rodič i dítě.
U příležitosti Dne dětí byla pro obě skupiny naplánována návštěva drážních hasičů Brno (HZS Správa železnic Brno). Postupně jsme si prohlédli stanici, garáže, speciální obleky či auta. Dětem se velmi líbilo posezení v kabině hasičského auta a stříkání vodou na domečky. Nakonec dostaly od hasičů krásný pamětní list.
Děti předaly celému týmu HZS Brno děkovný pergamen (s podpisy rodičů a některých dětí) a samozřejmostí byl závěrečný potlesk. Sedmiletá Terezka nakreslila hasičům jako poděkování roztomilý obrázek.
Setkání rodin ze skupin Slyšíme se Brno a Mišák bylo společným krokem k propojování světa slyšících a neslyšících a má nezastupitelný přesah, neboť obě tyto skupiny se mohou vzájemně obohacovat.
Děkujeme za příjemně strávené odpoledne HZS Správy železnic Brno i všem účastníkům.
S radostí oznamujeme, že všechna kola zkoušek z kurzu znakového jazyka na Vyšší policejní škole a Střední policejní škole MV v Holešově (VPŠ a SPŠ MV Holešov) jsou za námi! Studenti prokázali pozoruhodné znalosti a dovednosti a s bravurou zvládli všechny nástrahy zkoušení. Za jejich skvělý výkon jim patří naše upřímná gratulace!
Současně bychom rádi vyjádřili hluboký dík naší neslyšící lektorce Michaele Studýnkové za její nesmírnou profesionalitu a oddanost, s níž studenty provázela světem znakového jazyka. Díky jejímu mimořádnému pedagogickému přístupu a trpělivosti se podařilo studentům zdárně otevřít dveře do světa neslyšících a vybavit je klíčovými nástroji pro efektivní komunikaci.
Tato událost představuje důležitý milník v oblasti inkluzivity a bezbariérové komunikace v rámci VPŠ a SPŠ MV Holešov. Získání znalostí a dovedností v oblasti znakového jazyka studentům umožní efektivnější komunikaci s neslyšícími osobami a posílí jejich profesní kompetence v náročných situacích.
Letní tábory pro neslyšící děti a mládež
Jako každý rok, i letos se během letních prázdnin zorganizovalo mnoho táborů a pobytových akcí pro neslyšící děti a mládež. A my, jako už tradičně každý rok, vám nyní přinášíme jejich přehleda informace o tom, co na táborech děti podnikaly, kolik účastníků na ně jelo a kde se tábory konaly.
WAKEBOARD KEMP PRO DĚTI SE SP
Kdo: Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z. s.
Kdy: 28. 6. – 1. 7.
Kde: Hradec Králové
Počet účastníků: 8 dětí a 4 koučové
PŘÍMĚSTSKÝ TÁBOR PRO DĚTI
OD 3 DO 7 LET S BÍLÝM PANÁČKEM
Kdo: Dětský lesní klub Šalvějka, z. s.
Kdy: 9.–12. 7.
Kde: Praha
Počet účastníků: 13 dětí a jejich průvodci
TEXT: Jan Semerád / ZDROJ: organizátoři letních táborů / FOTO: archivy organizátorů
TÁBOR 53. SKAUTSKÉHO ODDÍLU POTKANI – DIVOKÝ ZÁPAD
Kdo: 53. skautský oddíl neslyšících Potkani
Kdy: 29. 6. – 13. 7.
Kde: Třemešné
Počet účastníků: 10 dětí, tým vedoucích a návštěvníci z řad rodičů
EURO – CIU SUMMER
CAMP 2024
Kdo: Czech Deaf Youth, z. s. Kdy: 20.–27. 7.
Kde: Masserberg, Německo
Počet účastníků: 2 děti a 1 vedoucí
LETNÍ TÁBOR PRO DĚTI SE SP –SVĚTADÍLY
Kdo: Svaz neslyšících
a nedoslýchavých
osob v ČR, z. s.
Kdy: 20.–27. 7.
Kde: Horní Bradla
Počet účastníků: 44 dětí a 11 vedoucích
PŘÍMĚSTSKÝ KEMP PRO DĚTI
SE SLUCHOVOU VADOU – PLÁŽOVÝ
VOLEJBAL
Kdo: BVK Pankrác ve spolupráci se SK Olympia
Praha – deaf, z. s.
Kdy: 29. 6. – 2. 8.
Kde: Praha Pankrác
Počet účastníků: 11 dětí a jejich trenérky
LETNÍ TÁBOR NADĚJE
Kdo: Naděje Neslyšících, z. s.
Kdy: 27. 7. – 3. 8.
Kde: Černá Hora u Blanska
Počet účastníků: 40 dětí a jejich rodičů
VODÁCKÝ TÁBOR PRO DĚTI SE SP NA OHŘI
Kdo: CNN, o. p. s. ve spolupráci s Pionýrem
Kdy: 3.–10. 8.
Kde: řeka Ohře
Počet účastníků: 27 dětí a jejich vedoucí
Jak šel čas se Spolkem uživatelů kochleárního implantátu
Pořádají uživatelé kochleárního implantátu nějaké společné aktivity? Jak pokročila osvěta a informovanost o kochleárních implantátech? Co se podařilo pro jejich uživatele zlepšit? Na tyto otázky nám odpovídala Mgr. LEONA PEJCHAROVÁ , předsedkyně Spolku uživatelů kochleárního implantátu (SUKI). V druhé části článku se dozvíte, jak probíhaly oslavy 30. výročí založení této organizace. Pro všechny zúčastněné zde byl připravený velmi zajímavý program.
TEXT: Eva Vavříková
FOTO A ZDROJ: www.suki.cz, facebookové stránky: SUKI jede na tábor, SUKI na vlastní triko
CO DĚLÁ SUKI
Tato nezisková organizace hájí práva uživatelů kochleárního implantátu (KI) s cílem poskytnout jim co největší podporu. Sdružuje především rodiče implantovaných dětí, dospělé uživatele a odborníky zabývající se problematikou KI. Hlavním posláním SUKI je organizovat pravidelná setkání uživatelů KI a jejich rodin. Činnost spolku se zaměřuje na mnoho oblastí, mezi něž patří poskytování aktuálních informací ohledně implantátů. Dále se snaží o zlepšování podmínek pro uživatele KI, intenzivně spolupracuje s odbornou ORL společností a společně s ní jedná na Ministerstvu zdravotnictví ČR i s pojišťovnami. Členem SUKI se může stát každý, koho zajímá problematika KI. Více informací najdete na webu SUKI: www.suki.cz
ROZHOVOR S MGR. LEONOU PEJCHAROVOU VEDLA NAŠE REDAKTORKA EVA VAVŘÍKOVÁ
Koho napadlo založit SUKI a proč?
Organizaci SUKI založila v roce 1994 docentka Jarmila Radová na popud MUDr. Jaroslavy Příhodové. Podnětem byla mimo jiné implantace syna paní Radové Miroslava. Tehdy nebyly dostupné žádné zdroje informací o KI, o internetu jsme si mohli nechat jenom zdát. Rodin, které měly implantované dítě, bylo velmi málo a byly rozprostřeny po celé republice. Těmto rodinám chyběly informace a zkušenosti. A proto to celé vzniklo, aby se rodiny mohly osobně scházet, sdílet zkušenosti a aby se dozvídaly informace typu, jak rozvíjet sluch a řeč u svých dětí, jak funguje KI a co od něj mohou očekávat. Do toho se postupem času souběžně rozvíjel internet. Přichá-
zely nejen informace od uživatelů KI v naší zemi, ale i cenné zkušenosti ze zahraničí.
Jaké byly začátky SUKI a od koho organizace získávala podporu?
Jak jsem již předtím říkala, zpočátku se SUKI zaměřova lo hlavně na pobyty a na setká vání. Ve svých počátcích navázalo také spolupráci s FN Motol, konkrét ně s Centrem kochleárních implantací dětí (CKID). Paní Radová ještě rok předtím (1993) založila nadační fond Prolomené ticho, kterým vlastně finančně podporovala (a dodnes podporuje) chod a mnoho aktivit organizace SUKI. Díky iniciativě a elánu paní Radové vznikly základy, na kterých dnes můžeme stavět.
že je nás nyní ve výboru SUKI více, a velmi si vážím každého jednotlivého člena, protože bez nich by to nešlo. Díky!
Jak se SUKI během 30 let proměňovalo?
Z původně malé skupiny rodin se SUKI postupem času zvětšilo, zapojovali se do něj nejen další zájemci, ale i odborníci (logopedové, speciální pedagogové, foniatři apod.).
Jak obecně hodnotíš úlohu předsednictví v SUKI? Když jsem do SUKI nastupovala jako členka, chod celé organizace řídila jenom jedna předsedkyně, která se o všechno starala skoro sama. I když pomáhali ostatní členové z výkonného výboru, již tehdy jsem navrhovala, abychom si ve výboru rozdělili úkoly a převzali zodpovědnost za svoji práci, protože jeden člověk nemůže všechno zvládat sám na 100 %. Nyní to máme rozdělené tak, že někdo připravuje pobyty, další se zabývá organizací, jiný člen výboru chystá program a podobně. Já komunikuji se sponzory a starám se o to, aby všichni ve výboru věděli, co mají dělat. Rozhodně jsem ráda,
HISTORICKÉ OKÉNKO SUKI
Během 30letého působení se naše organizace rozšířila o pobytové tábory pro děti („SUKI jede na tábor“) a pro dospívající („SUKI na vlastní triko“). Děti a mládež s KI mohou být mezi svými vrstevníky, jsou vedeni k samostatnosti a učí se být samy sebou – to se do života hodí. Mohou se takto scházet, poznávat se a zažívat dobrodružství. Pak musím vyzdvihnout důležitost a potřebu osvěty v oblasti KI – snažíme se například formou přednášek a různými osvětovými projekty informovat širokou veřejnost a zvyšovat její povědomí o nás. Jedním z nich je úspěšný projekt „Zážitkem k porozumění“, který doteď zavádí inovativní metody inkluzivní výuky do tříd se žáky se sluchovým postižením. Součástí projektu byla i interaktivní výstava o zvuku, sluchu a světě neslyšících, která navštívila školy, univerzity a byla k vidění v Nadačním fondu Dar sluchu. Každoroční kampaň „Haló, slyšíme se?“, včetně slavnostní události „SUKI děkuje“, konaná během oslav Světového dne sluchu patří k aktivitám, které organizujeme ve spolupráci s lékaři a odborníky. Snažíme se také bourat bariéry v komunikaci, aby uživatelé KI měli stejné podmínky jako ostatní a aby nedocházelo během komunikace k nepříjemným situacím. Naším úkolem je též vyvracet předsudky a uvádět správné informace ohledně KI. Sluchové postižení totiž na první pohled není tolik vidět. Díky spolupráci s odborníky a dalšími organizacemi uživatelům i veřejnosti přinášíme tipy
• 1994: založení organizace, iniciátorkami byly docentka Jarmila Radová a MUDr. Jaroslava Příhodová
• SUKI je zakládajícím členem dvou organizací CIICA a EURO-CIU (členství od 1995)
• Zpočátku se pořádaly hlavně pobyty pro rodiče implantovaných dětí
• Navázání spolupráce s Centrem kochleárních implantací dětí (CKID) při FN Motol
• Od r. 2011: postupné navázání spolupráce s Českou společností ORL a chirurgie hlavy a krku
• Od r. 2017: pořádání táborů pro děti pod názvem „SUKI jede na tábor“
• 2019: zkrácení výměny (upgradu) procesorů z 10 na 7 let + upgrade bez doplatku
• Od r. 2021: pořádání táborů pro mládež pod názvem „SUKI na vlastní triko“
• 2017–2021: projekt Zážitkem k porozumění, včetně interaktivní výstavy
• Od r. 2020: pořádání akcí ke Světovému dni sluchu a také osvětových kampaní
• SUKI má v současné době přibližně 170 členů
Na letních pobytech si děti a jejich rodiče užívají společné aktivity
Dospělí uživatelé KI a zájemci sledující přednášku na jednom z podzimních setkání
a rady vztahující se k životu s KI, jde například o inkluzi do škol (téma asistentů, metodiky výuky, logopedické péče, využití bezdrátové technologie), problematiku zaměstnávání, napojení na organizace pro sluchově postižené v ČR, jako je Tichý svět, ČUN aj. (téma kurzů ČZJ, zajištění tlumočení do ČZJ, simultánního přepisu, sociálních služeb apod.).
V čem vidíš největší úspěchy SUKI? Co se vám podařilo?
Jsem nadšená, že se SUKI daří myslet i na skupinu dospělých uživatelů KI, kterým nabízí aktivity a různá setkání přímo pro ně. Tato skupina má přece jenom odlišné potřeby než rodiny s implantovanými dětmi. Další úspěchy spatřuji v pořádání táborů a pobytů, o kterých jsem již mluvila. Na jarní, letní a podzimní pobyty jezdí široká škála uživatelů KI a také zájemci a kandidáti na kochleární implantaci, z čehož mám radost. Letní pobyty jsou zaměřené spíše na rodiny s dětmi, zatímco podzimní jsou určené pro dospělé. Cením si též toho, že jsme navázali spolupráci s Českou společností otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku. Díky tomu se nám společnými silami podařilo vyjednat s pojišťovnami zkrácení doby upgradu (výměny) procesorů, a to bez doplatku. Tohle považuji za hodně velký úspěch. (V současné době je možné vyměnit nový procesor již po 7 letech místo původních 10 let. Zdravotní pojišťovny uživatelům výměnu procesoru plně hradí, tedy uživatel nic nedoplácí, jako tomu bylo dříve – pozn. red.)
Myslím si, že největším úspěchem SUKI je to, že 30 let stále existuje a že každým rokem přichází noví členové. Je to až neuvěřitelné, co všechno v uplynulých letech i desetiletích členové výkonného výboru SUKI zvládli, a to ve svém volném čase bez nároku na honorář. SUKI doslova jede na vlně nadšení pro věc. To nám, zejména výkonnému výboru, přináší další výzvy, na kterých je stále co dělat. Cítím, že nám to dává smysl, jde nám o to, aby se uživatelům KI dobře žilo. Za tohle jsem opravdu hluboce vděčná.
Spolupracuje SUKI také s dalšími organizacemi?
A navázali jste i nějakou zahraniční spolupráci?
Ano, SUKI spolupracuje s organizacemi zaměřujícími se na podporu osob se sluchovým postižením. Nicméně si dobře
uvědomuji, že by ta spolupráce mohla být o něco bohatší a intenzivnější. Vzhledem k tomu, že se SUKI věnujeme pouze ve svém volném čase při zaměstnání, nikoli profesionálně na 100 %, není to v našich silách. Člověk se zaměří na priority, které jsou momentálně potřeba, a na ostatní nezbývá tolik času, kolik by si přál. Jsem v kontaktu například s organizací Tichý svět, přes Pacientskou radu také s paní Šárkou Prokopiusovou ze Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. Jako zástupce SUKI se snažím jezdit na různé konference, přednášky, vzdělávací akce a podobně. Získávám nové zkušenosti a poznatky. Co se týče zahraničí, letos jsme obnovili členství ve World Hearing Forum (v rámci WHO). Od roku 1995 jsme zakládajícím členem evropského zastřešujícího sdružení EURO-CIU (The European Association of Cochlear Implant Users). Letos proběhl mezinárodní letní pobyt EURO-CIU SUMMER CAMP 2024 pro mladé uživatele KI v Telči. Jsme též zakládajícími členy platformy CIICA (Cochlear Implant International Community of Action), která globálně propojuje všechny zájemce o KI. Tady vnímám potřebu sdílení zkušeností na celosvětové bázi a řešení různých témat. Doufám, že časem v budoucnu přibudou nové vazby na další organizace a instituce.
Co v současné době SUKI uživatelům KI nabízí? Jedním z úkolů SUKI je advokacie. To znamená, že náš spolek vystupuje za uživatele v rámci vyjednávání s pojišťovnami a snažíme se za ně vyjednávat lepší podmínky dle aktuální situace. Týká se to například upgradu procesorů nebo obecně zlepšení péče. Pro SUKI je rozhodující spolupracovat s odbornou ORL společností a s firmami (výrobci a distributory KI v ČR). V tomto složení máme všichni větší sílu přesvědčovat pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví. Můžeme jim ukázat, jak na tom jsou implantovaní uživatelé v běžném životě, v zaměstnání nebo ve školách. Jsem moc ráda, že díky tomu nastávají nějaké pozitivní změny pro uživatele KI, kteří z nich mohou profitovat. A když to pomůže ke zlepšení podmínek studia nebo k získání lepší pozice v zaměstnání, je to jedině dobře. (úsměv)
Myslím si, že původní význam SUKI je stále aktuální, protože sdílení zkušeností mezi lidmi má velkou sílu a hodnotu.
„SUKI jede na tábor“ nabízí dětem zábavný program, ze kterého si odnáší mnohé zážitky
Vnímám zde hodně vzájemné podpory a to je velmi důležité. Během setkávání získávají rodiče nejmenších dětí inspiraci, jak lze s KI žít – mohou naživo vidět i jiné, starší implantované děti, jak slyší, rozumí anebo jak prospívají ve školách, a tímto způsobem se vlastně uklidní. To platí i pro dospělé, kteří se rozhodují, zda jít do implantace, a tady získávají zkušenosti od ostatních. Všimla jsem si, že děti, které vyrostly v rámci táborů SUKI, se chtějí stále společně vídat. A dospělí to mají také tak, organizují si vlastní programy. Díky SUKI se jejich vztahy stmelují. Musíme si uvědomit, že se technologie KI nezastavuje, naopak se neustále zdokonaluje, uživatelé si zde mohou vyměňovat aktuální poznatky a informace. Navíc informovaný uživatel pro sebe získává největší prospěch a snižuje zátěž lékařům a technikům. Dělat to, co děláme, dává smysl.
Jaké máte se SUKI plány do budoucna a co byste si jako organizace přáli v oblasti KI vylepšit?
Byla bych šťastná, kdyby se do budoucna podařilo SUKI profesionalizovat. To znamená, aby byly k dispozici dotace v takové výši, že nám umožní zaplatit si mzdu a věnovat se SUKI profesionálně. Ono věnovat se organizaci pouze po večerech – to se nedá dělat dlouho. Žijete na energetický dluh. Bohužel v tuto chvíli nenacházíme dostatek finančních prostředků. Pokud by se našel někdo takový, kdo s tím má zkušenosti a pomohl by nám, budeme rádi. Dalším přáním je, aby do výkonného výboru přišli mladí uživatelé KI, třeba z generace 18+, o kterých vím, že jezdili na tábory SUKI a jsou to šikovní mladí lidé. Mohli by přispívat svými nápady a tématy, které se aktuálně řeší, ať to je pořádání pobytů, táborů, sdílení zkušeností týkajících se vzdělávání uživatelů KI a uplatnění v zaměstnání, využití technologií apod. Líbilo by se mi, kdyby se někdy v budoucnu snížila doba výměny procesoru ideálně na 5 let. Přece jenom pomůcka podléhá po čase opotřebení jako každá jiná elektronika. Ale to se asi dlouho nepodaří, i když by to bylo skvělé. (úsměv) Mrzí mě také, že se letos z důvodu financí a kapacity nekonaly tábory. Vítáme kohokoli, kdo by do budoucna s tábory vypomáhal. Závěrem bych si přála, aby o nás slyšící společnost více věděla a nebála se komunikovat s osobami se sluchovým postižením, ať už ve školách, nebo v zaměstnání, prostě kdekoliv. (úsměv)
Mezinárodní letní pobyt
EURO-CIU SUMMER
CAMP 2024 v Telči: Zde proběhlo obohacující setkání mladých uživatelů KI ze sedmi zemí Evropy. Cílem je podpora sociálně-emočních schopností a rozvoj dovedností, jak hájit svá práva a propojovat mezinárodní praxi
MGR. LEONA PEJCHAROVÁ
• Má dvě děti s KI
• Předsedkyně SUKI od r. 2018
• Vystudovala obor Evropská studia na Fakultě sociálních věd UK
• Záliby: kreativní výtvarné činnosti, pěší turistika, historie, kultura, hudba a nový cirkus
SUKI SLAVÍ 30 LET NA PARNÍKU
TEXT: Eva Vavříková
FOTO A ZDROJ: Vít Švajcr, SUKI
Organizace SUKI zažila velký den, kterým oslavila neuvěřitelných 30 let své existence. Slavnostní událost proběhla 27. září 2024 na historickém kolesovém parníku jménem Vltava. S ohledem na nedávné ničivé povodně v ČR nebylo do poslední chvíle jisté, zdali Povodňová komise hl. m. Prahy plavbu na Vltavě povolí. Bylo to velmi napínavé, ale naštěstí hladina Vltavy nakonec klesla a oslavy výročí SUKI mohly proběhnout. Během plavby hosty čekal pestrý celovečerní program. Naše redaktorky Eva Vavříková a Iva Hay Tetauerová měly tu čest se této akce zúčastnit.
Parník čekal na nástup účastníků od 17:30 hodin na náplavce u pražského Rašínova nábřeží. Každý z hostů dostal uvítací drink a jeden lístek do tomboly zdarma. Po vytažení kotvy v 18:00 program SUKI započal. Loď mezitím plula po Vltavě od centra až na jih Prahy.
Plavbu doprovázela kapela Dixieland, jejíž hudba se linula palubou parníku a na počátku cesty přebíjela i bušení dešťových kapek. Další kulturní vložku si připravila talentovaná neslyšící studentka HAMU Tereza Hromádková – diváci zhlédli její dvě pantomimická vystoupení. První z nich vyprávělo o komické situaci během vyšetření na audiologii. Druhým představením byl příběh o slečně, jež prožila své dětství v tichu a jejímž úkolem bylo překonávat překážky spojené se sluchem a komunikací.
Poté předsedkyně SUKI Mgr. Leona Pejcharová přivítala účastníky akce přípitkem a krátkou úvodní řečí. V ní představila nového místopředsedu výboru SUKI Ing. Radka Vavříka a poděkovala mimo jiné přítomným za hojnou účast, dále pozvaným bývalým předsedkyním SUKI, odborníkům z ORL společnosti a z implantačních center v ČR i sponzorům. Na závěr všem popřála příjemnou zábavu.
SUKI
Večerní chladno provázející plavbu nikomu nevadilo, hosté se zahřáli u bohatého rautového pohoštění v dolní části paluby. Během plavby bylo možné si zakoupit lístky do tomboly, o něž byl velký zájem, vyprodalo se všech 600 lístků. Následně se na lodi rozproudila živá zábava – losování o třicet atraktivních výherních cen v tombole. Soutěž vesele a vtipně moderovali místopředseda SUKI Radek Vavřík s manželkou Evou Vavříkovou. Hlavní cenou byla světoznámá stavebnice LEGO® v edici „Retro pojízdné občerstvení“, která obsahovala symbolickou figurku s kochleárním implantátem. Mezi dalšími zajímavými cenami byly dárkové poukazy na nákup v MALL nebo jednotlivé maličké krabičky LEGO® s figurkami, jež nosí kochleární implantát či sluchadlo. Po rozdání cen moderátoři poděkovali firmám Cochlear, AB (Advanced Bionics) a MED-EL za dary do tomboly. Simultánní přepis při úvodním proslovu a při vyhlašování tomboly zajišťovala přepisovatelka Pavla Wernerová z České unie neslyšících.
Hosté se při plavbě kochali nejenom krásami noční Prahy, ale i prací koles parníku, přes sklo bylo možné sledovat též parní pohon. Výbor SUKI připravil poutavou výstavku fotografií a texty, u nichž si každý mohl zavzpomínat na dřívější časy s organizací. Někteří účastníci akce vystoupili ve 20:00 z parníku zpět na náplavku, ostatní pokračovali ve volné zábavě během druhé části plavby noční Prahou až do 22:00. Všichni se celý večer dobře bavili a odcházeli velmi spokojení.
Místopředseda SUKI Radek Vavřík s manželkou Evou Vavříkovou zde moderují tombolu
Předsedkyně
Leona Pejcharová během úvodní řeči
Fotogalerie a informační texty o SUKI
Tereza Hromádková během pantomimy
Parník a noční Praha
Královna tlumočnice: NAĎA HYNKOVÁ DINGOVÁ
21. června 2024 se v Praze konal Benefiční večer na počest Mgr. NADI HYNKOVÉ DINGOVÉ , Ph.D., jedinečné osobnosti českého světa tlumočení a překladatelství českého znakového jazyka. Naďa, která nás opustila 27. května 2024, byla bezpochyby jedním z nejvýznamnějších odborníků v oblasti tlumočení mezi českým znakovým jazykem a češtinou. Její neobyčejná kariéra a osobní příběh jsou inspirací pro mnohé a její odkaz bude žít dál v srdcích těch, které ovlivnila.
TEXT: Ivana Hay Tetauerová
CESTA K VÝJIMEČNOSTI
ZDROJ: Facebook: Čeština v komunikaci neslyšících –Radka Stará, Benefiční večer –vzpomínka na Naďu, Kateřina Holubová, www.donio.cz / FOTO: Kateřina Holubová, Ivana Hay Tetauerová, archiv Kateřiny Červinkové Houškové, autorkou ČB fotografie vystavené na benefičním večeru je Daniela Hyklová
Naďa neměla start do života jednoduchý. Dětství strávila v dětském domově na západě Čech, kde to nebylo snadné, avšak právě toto prostředí ji formovalo a motivovalo k tomu, aby se nevzdávala a hledala své místo v životě. Byla velmi sportovně nadaná, věnovala se závodně atletice a soutěžila dokonce po boku Ludmily Formanové. Zkoušela také silový trojboj a párovou kulturistiku. A protože jí to šlo dobře i v dalších vzdělávacích oblastech, tak se od ní očekávalo, že bude pokračovat ve studiu na vysoké škole. V té době měla však měla o své budoucnosti zcela jiné vize – chtěla se jednoduše vdát, mít spoustu dětí a vést klidný rodinný život v rodném Chebu. Na vysokou školu se tak přihlásila vlastně z recese, když jí padl do oka obor na druhé straně republiky, a sice Výchovná dramatika pro neslyšící na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Tento obor, určený původně pouze pro neslyšící uchazeče, což si Naďa při podání přihlášky neuvědomila, se pro ni však stal osudovým – otevřel jí cestu k práci, která jí přinášela nejen radost, ale i smysl života a byla jejím životním posláním. Na JAMU byla totiž přijata pod podmínkou, že se musí do roka naučit komunikovat s neslyšícími spolužáky, jinak ji přemístí do jiného oboru. A jak vidíte, této podmínce dostála na výbornou.
Po úspěšném absolvování JAMU v roce 1996 a následně studiu speciální pedagogiky na PedF MU v Brně začala
Naďa pracovat jako učitelka a tlumočnice českého znakového jazyka. Její první pracovní zkušenosti zahrnovaly působení na bilingvální mateřské škole Pipan v Praze a základní škole v Plesné u Chebu. V té době se i vdala, ale protože si velmi přála pracovat v hlavním městě a její manžel měl jiné životní vize, jejich cesty se rozešly, i když v dobrém. Naďa si rychle získala reputaci jako empatická a angažovaná učitelka, která měla hluboké porozumění pro potřeby neslyšících dětí a vynikající tlumočnické dovednosti.
AKADEMICKÁ A PROFESNÍ DRÁHA
V roce 2001 začala Naďa tlumočit na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a později i vyučovat na oboru Čeština v komunikaci neslyšících (později přejmenovaném na Jazyky a komunikace neslyšících, tj. Deaf Studies). Na fakultě se významně podílela na vedení a kreativním směrování vzdělávání tlumočníků a překladatelů českého znakového jazyka, čímž zásadně přispěla k rozvoji této profese v České republice.
Její vědecký přínos byl rovněž významným. V roce 2017 obhájila disertační práci na téma Typologie chyb v tlumočení mezi češtinou a českým znakovým jazykem, která napomohla k hlubšímu pochopení problematiky tlumočení a vylepšení metodických přístupů.
Naďa byla aktivní také v profesních organizacích. V roce 2000 spoluzakládala Českou komoru tlumočníků znakového jazyka (dále jen Komora) a v letech 2006–2011 ji vedla jako předsedkyně. Pod jejím vedením byla Komora aktivní nejen v oblasti vzdělávání budoucích tlumočníků, ale i v organizování velkých projektů, jako byl projekt TOND či JPD3, financovaný z evropských fondů, který vedl k vydání více než padesáti publikací o tlumočení a českém znakovém jazyce.
UMĚLECKÉ TLUMOČENÍ A KULTURNÍ PŘÍNOS
Naďa byla nejen odbornicí, ale i průkopnicí v oblasti uměleckého tlumočení. Její talent a kreativita ji vedly k tomu, že se pouštěla do nových a neobvyklých projektů, které zprostředkovávaly umělecký zážitek neslyšícímu publiku. Byla jednou z prvních, kdo začal tlumočit divadelní představení stínovým způsobem, a podílela se na tlumočení živých koncertů a vážné hudby. Její přístup k uměleckému tlumočení byl charakterizován hlubokým prožitkem a inovativním pojetím.
Naďa aktivně spolupracovala s mnoha divadly, včetně Divadla Kampa, Divadla Lávka, Divadla Na zábradlí a mnoha dalších. Spolupracovala na tlumočení inscenací jako Tracyho tygr, Růže pro Algernon, Perfect Days, Čtyři dohody a muzikálů jako Mauglí a Kdyby tisíc klarinetů. Její práce nejenže obohacovala neslyšící diváky, ale také poskytovala nové perspektivy a zkušenosti slyšícím divákům.
V oblasti kulturního zpřístupňování se Naďa podílela na organizaci a tlumočení mnoha společenských a kulturních
akcí, včetně koncertu Podepsáno srdcem, Muzejní noci, Noci literatury a Open House. Její práce přispěla k vytvoření tradice tlumočení velkých mainstreamových akcí a pomohla zvýšit povědomí o potřebách neslyšící komunity.
Nadinu osobnost výstižně a úsměvně popsala Kateřina Holubová: „Naďa pracuje jako tlumočnice českého znakového jazyka už mnoho let a je to dnes jeden z nejznámějších a nejzkušenějších tlumočníků ČZJ v ČR. Vlastně to ‚pracuje jako‘ není úplně vystihující – ona tlumočnicí je, tělem i duší. Psychologové by řekli, že představa samotné Nadi bez ‚tlumočení ČZJ‘ by byla tak nějak… ‚gestalticky neúplná‘, lingvisté by měli pocit, že oddělit to by bylo, asi jako kdyby měli oddělit signifié od signifiantu… a matematici by protočili panenky nad složitostí úvah psychologů a lingvistů a jednoduše by mezi Naďu a tlumočnici ČZJ dali rovnítko.“
OSOBNÍ ŽIVOT A BOJ S NEMOCÍ
Dlouho byla Nadinou rodinou v podstatě komunita Neslyšících, pro kterou by se byla celá rozdala. Po letech působení v oblasti tlumočení a vzdělávání se na Naďu ale usmálo štěstí, když se seznámila se svým budoucím manželem Liborem. V roce 2013 se vzali a vychovávali spolu čtyři děti – tři z manželova předchozího manželství a jedno společné. Nejmladšímu Mikolášovi je nyní deset let.
Naďa kladla velký důraz na rodinné hodnoty a v posledních letech si užívala radostí života se svou vlastní rodinou. V srpnu roku 2022 jí však byla diagnostikována rakovina tlustého střeva s metastázami na játrech. Lékaři jí dávali pouze několik měsíců života, ale Naďa i přes všechny obtíže bojovala s neuvěřitelnou silou. Prošla složitou léčbou, včetně chemoterapie a bioléčby, a snažila se pokračovat v práci, kterou tolik milovala, a užívat si času i s milovanou rodinou. Její zdravotní stav se však v prosinci 2023 výrazně zhoršil a navzdory její neuvěřitelné vůli a odhodlání se nemoc začala nekontrolovaně šířit. Standardní léčba v České republice již nebyla účinná, a tak se Naďa rozhodla hledat možnosti léčby v zahraničí.
FINANČNÍ SBÍRKA NA ZÁCHRANU ŽIVOTA
Léčba, kterou Naďa potřebovala, je k dispozici v Německu, ale je velmi nákladná. Celkové náklady na cykly léčby a pobyt na specializované klinice se pohybují v řádu desítek tisíc eur. Rodina se snažila náklady na léčbu pokrýt, pro financování prvního cyklu vyčerpala své úspory a manžel prodal cenný rodinný majetek. Naďa nikdy ostatní neprosila o pomoc, ale v této kritické chvíli byla její rodina odkázána na podporu od přátel, kolegů a veřejnosti. Sbírka na Doniu, kterou založila na konci března její blízká kamarádka a kolegyně Barbora Kosinová, měla za cíl získat prostředky na pokrytí nákladů na léčbu a pobyt na klinice v Německu. Každý příspěvek, bez ohledu na jeho výši, byl pro Naďu a její rodinu nesmírně důležitý. Komunita Neslyšících i lidé mimo ni nezklamali – zvedla se velká vlna solidarity a podpory. Cílová částka
Na Benefičním večeru se promítaly záběry z Nadina velmi aktivního života
3 360 000 Kč byla vybrána v rekordních deseti dnech a Naďa mohla léčbu v zahraničí zahájit.
Ač se to zdá nemožné, Naďa přece jen byla člověkem z masa a kostí. Bojovala se zákeřnou nemocí až do poslední chvíle. Díky získaným finančním prostředkům absolvovala dvě kola terapií v Německu, kde podstupovala léčebné procedury. Avšak po několika dnech pobytu na druhé klinice se její zdravotní stav výrazně zhoršil a společně s rodinou se rozhodla, že sbírku ukončí a bude v domácí péči, kde nabere další síly pro boj s nemocí. Všichni z komunity Neslyšících i mimo ni na ni dennodenně mysleli a posílali jí osobně nebo alespoň virtuálně sílu. Bohužel to nestačilo.
ODKAZ NADI HYNKOVÉ DINGOVÉ
Naďa Hynková Dingová za sebou zanechala nesmazatelnou stopu ve sféře tlumočení a překladatelství českého znakového jazyka, která tuto profesi navždy změnila. Její práce v oblasti vzdělávání tlumočníků a její přínos pro rozvoj metod tlumočení mezi češtinou a českým znakovým jazykem pomohly formovat moderní standardy v této oblasti. Její odhodlání, vášeň pro práci a neúnavné úsilí o zlepšení komunikace mezi slyšícími a neslyšícími byly inspirací pro mnohé.
Během Benefičního večera vystoupilo mnoho neslyšících umělců
Obraz na plátně ve formě slu nečné mandaly vytvořili v rámci výtvarné dílny a arteterapie v ČUN Praha neslyšící děti ze ZŠ pro SP Praze Radlicích a na Smíchově a ne slyšící dospělí pod vedením Ivy Hay. Všichni tak chtěli Nadě ko lektivně vyjádřit svou podporu a těšili se, že jí obraz osobně předají.
Jak popisuje Kateřina Holubová: „Naďa se pouštěla i do tehdy snad zdánlivě nereálných věcí jako třeba tlumočení Čtyř dohod v divadle a spoustu dalších tlumočení pro dospělé i děti (hudba, pohádky...), odborných tlumočení na VŠ i do vlastní organizace jako pořádání popularizačních přednášek, správy mnoha projektů týkajících se českého znakového jazyka, neslyšících... Je to totiž tím, že většinu toho, co během jednání vypadalo nereálně, vyřešila jednou jedinou, pro ni tak typickou větou: ‚Tak jsme domluveni.‘ A než k ní stačili všichni s nechápavým výrazem otočit hlavu a cokoli říct, stihla ještě dodat: ‚To půjde.‘ Otevřela tím pro spoustu lidí, kolegů, svých studentů mnoho dveří k tomu, co původně v tlumočnickém světě vypadalo šíleně.“
Nadin inovativní přístup k uměleckému tlumočení a tlumočení v kulturních institucích otevřel nové možnosti pro neslyšící publikum všech generací a pomohl vytvořit most mezi uměním a kulturou. Její práce v této oblasti nejenže obohatila komunitu Neslyšících, ale také přispěla k širšímu povědomí o potřebách a přínosech neslyšících osob. Byla nejen odborníkem, ale i inspirací pro všechny, kteří se setkali s její prací a životními zkušenostmi. Její cesta za vytyčenými cíli nebyla vždy snadná, ale stála si za svým a za svá přesvědčení bojovala. Rodina a přátelé často zdůrazňovali její neuvěřitelnou odolnost a schopnost čelit překážkám s pozitivním přístupem. Naďa si vždy zachovala optimismus a ochotu pomáhat ostatním, i když sama čelila těžkým životním výzvám.
V roce 2023, když se její zdravotní stav zhoršil, se stále snažila zůstat ve své profesi aktivní. Její odhodlání pokračovat v práci a poskytovat podporu ostatním i přes vlastní bolesti a obtíže bylo obdivuhodné. Věnovala se přípravě nových vzdělávacích materiálů, organizaci workshopů pro mladé tlu-
Rozloučení s Naďou – minuta ticha
močníky a pomáhala připravovat nové metody a techniky pro zlepšení tlumočení. Její práce i přes zdravotní potíže zůstávala klíčová pro rozvoj profese tlumočníků českého znakového jazyka a pro podporu komunity Neslyšících.
I když dnes Naďa již není mezi námi, její odkaz zde navždy zůstane. Bude pokračovat v práci, kterou zde zanechala, a v životech lidí, které ovlivnila. Její neslyšící klienti všech generací, žáci, studenti, kolegové a přátelé si budou navždy pamatovat její profesionalitu, lidskost a neochvějné odhodlání. Benefiční večer, který se konal na její počest, byl nejen oslavou jejího života, ale také příležitostí ukázat, jak moc byla její neustálá práce ceněná a jak hluboký dopad měla na lidi kolem sebe. Vždy si ji budeme pamatovat jako ženu, která se navzdory obtížím nikdy nevzdala, jako odbornici, která neustále usilovala o zlepšení a inovaci, a jako osobu, která věnovala svůj život pomoci ostatním. Akci Benefiční večer – vzpomínka na Naďu zorganizovali neslyšící Markéta Plas Zelenková, Iveta Melichar, Zuzana Hájková a Sergej Josef Bovkun a moderovali ji Radka Nováková a Petr
Vysuček. Na akci vystoupili neslyšící i slyšící umělci, kteří jí svými vystoupeními, ať už v poezii, mluveném a znakovém jazyce, nebo pantomimě, vzdali hold. Akce byla původně koncipována jako benefiční večer pro Naďu, jehož cílem bylo finančně podpořit Nadin boj s nemocí – kromě kulturního programu zde měly být i prodejní stánky s výrobky od neslyšících tvůrců a umělců (obrazy, fotografie, rukodělné výrobky apod.). Část zisku z prodeje měla být věnována Nadě na financování léčby. Vzhledem ke změněné situaci organizátoři cíl večera upravili na vzpomínkovou akci a zároveň rozloučení s Naďou. Rozloučit se s ní přišlo kolem dvou set lidí. Výtěžek 20 000 Kč ze vstupného byl věnován Nadině rodině. Nadina práce, oddanost a odhodlání zůstanou nesmazatelně v srdcích těch, které ovlivnila, a její příběh bude nadále inspirovat všechny, kteří se snaží překonat překážky a přispět k lepším životním podmínkám. Naďa Hynková Dingová zůstane v naší paměti jako skutečná královna tlumočnice, která udělala svět o něco lepším místem pro všechny.
NAĎA HYNKOVÁ DINGOVÁ (16. 2. 1975 – 27. 5. 2024)
VZDĚLÁNÍ
• Divadelní fakulta JAMU, Brno (BcA.)
• Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno (Mgr.)
• Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha (Ph.D.)
PROFESNÍ KARIÉRA
• Učitelka na Experimentální mateřské škole Pipan, Praha
• Učitelka na ZŠ v Plesné u Chebu
• Tlumočnice českého znakového jazyka a asistentka na Filozofické fakultě UK, Praha
• Externí spolupracovník České televize
TLUMOČENÍ
• Bilingvální mateřská škola Pipan, Praha
• Střední zdravotnická škola pro sluchově postižené, Beroun a Praha
• Filozofická fakulta UK, Praha
• Projekty ČKTZJ, ČUN, ASNEP, CZTN
• Soudní tlumočnice
LEKTORSKÁ ČINNOST
• Certifikační vzdělávací program ČKTZJ
• Filozofická fakulta UK, Praha (obor Čeština v komunikaci neslyšících)
• Masarykova univerzita, Brno
• Externě na Ústavu translatologie FF UK, v Jednotě tlumočníků a překladatelů, České televizi, Svazu neslyšících a nedoslýchavých, E justici
ČLENSTVÍ V ORGANIZACÍCH
• Česká komora tlumočníků znakového jazyka (spoluzakladatelka, předsedkyně, místopředsedkyně)
• Expertní komise pro otázky tlumočení neslyšícím při ASNEP (předsedkyně)
• Komora soudních tlumočníků v České republice (členka představenstva)
• Jednota tlumočníků a překladatelů
• Evropské fórum tlumočníků znakového jazyka (EFSLI)
GRANTY
• Řešitelka grantu zaměřeného na školení lektorů a tvorbu výukových materiálů aj.
PUBLIKAČNÍ ČINNOST
• Monografie o soudním tlumočení, jazykové reflexi a týmovém tlumočení
• DVD a CD ROM zaměřené na tlumočení a vizualizaci v českém znakovém jazyce
• Scénáře pro Televizní klub neslyšících (TKN)
ÚČAST NA MEZINÁRODNÍCH KONFERENCÍCH
• Konference EFSLI a odborné semináře v Evropě
Letní tábor seniorů
TEXT: Karolína Peroutková / FOTO: Kolektiv seniorů se sluchovým postižením a dobrovolníků
Fotografie všech účastníků tábora, vedoucí Linda Kselíková vpravo se psem, její maminka Kamila Spěváková dole uprostřed
Neslyšící si život užívají
LINDA KSELÍKOVÁ vyrostla s neslyšícími rodiči, kteří ji od dětství brali do společnosti dalších neslyšících. I díky tomu ji odmala prostředí osob s jakýmkoliv typem zdravotního znevýhodnění přitahovalo.
Na táboře Cesta do vesmíru jste byla jednou z hlavních vedoucích. Co vás k tomu přivedlo?
Troufnu si říct, že všichni neslyšící, které znám, i díky rodičům, si život užívají naplno a jsou zkrátka moc fajn. My „zdraví“ máme tendenci si často stěžovat na různé věci, ale stačí přijít mezi neslyšící a je to, jako by člověk přišel do místnosti s jinou energií.
Letošní pobyt proběhl v termínu 29. 6. – 6. 7. na chatě Hořký kalich nacházející se v Horní Moravě, části obce Dolní Morava. Z terasy i oken chaty byl nádherný výhled na přírodní park Králický Sněžník i na rozhlednu Stezka. Na tento ozdravný pobyt přijelo 14 starších lidí se sluchovým postižením z Prahy, Středočeského a Plzeňského kraje a kraje Vysočina.
Hlavním táborovým tématem byla Cesta do vesmíru a tomu byly uzpůsobeny veškeré aktivity. Vše vedl čtyřčlenný tým s dvěma velitelkami mise (Kamila Spěváková a její dcera Linda Kselíková) a dvěma kosmonauty v zácviku (vnoučata paní Spěvákové Kubík a Nelinka), doprovázeli je také jejich rodinný pes Donny a fena Zorinka.
Zeptali jsme se paní Spěvákové, jak se jim tábor vydařil. „Bylo vydařené počasí, na seniory tak akorát. Letos jsme měli novinku – vyzkoušeli jsme si chatu bez personálu. Museli jsme proto zavést táborové služby, nejprve na zkoušku,“ uvádí paní Spěváková a dodává: „Byl to pro mě a Lindu velký objev, protože vzájemná spolupráce mezi mladší a starší generací fungovala perfektně. Šoféři se denně střídali u nákupu čerstvého chleba, pečiva a dalších potravin, se svými manželkami nám je vozili ráno z obce Králíky. Na nástěnce nechyběl ani rozpis denních služeb v kuchyni, vždy šlo o dvojici muž–žena.“
VÍTANÁ RODINNÁ VÝPOMOC I V KUCHYNI
Paní Spěváková dále dodává, že se k jejich rodinnému týmu přidali dva další členové, dcera Monika a zeť Petr. Ti vedou restauraci v Praze. Navařili proto klasická česká jídla pro 18 lidí, hlavně obědy a večeře, a na tábor je dodali v mraženém stavu. Paní Monika navíc zůstala přes víkend na chatě. „Měla jsem možnost od ní odkoukat, jak se vaří rýže v rýžovaru, jak ohřát na varné desce knedlíky na páře, jak prohřát velké množství masa v troubě na plechu s troškou vody atd.
V rámci výpomoci se na ohřevu a výdeji jídel podílely i seniorka Vlastička, bývalá vedoucí školní jídelny, a ostatní holky. Za to jsem jim velmi vděčná,“ doplňuje paní Spěváková. Na závěr jsme se jí zeptali, zdá má chuť tábor znovu organizovat i příští rok. „Na úžasných seniorech bylo vidět, jak se před odjezdem domů vzájemně objímali, loučili se s rozzářenýma očima. Díky tomu mám určitě chuť organizovat tábor i po deváté. Máme stále co zdokonalovat. Volnočasové aktivity, které letos vymyslela a připravila Linda, se mi moc líbily. Například taktilní pexeso ve znakovém jazyce, sudoku s barevnými kuličkami, kreslení beze slov, skupinová výroba raket, vizuální percepce pomocí map, obrázků…“ prozrazuje paní Spěváková.
Podle ní táborovému rozpočtu velmi pomohla i sbírka na Doniu, kterou se jim podařilo založit a díky dárcům naplnit. Finančně tak měli možnost seniorům hodně ulehčit. Chata byla pronajatá jménem spolku Tichý dům neslyšících, z. s. na základě smlouvy s pronajímatelem. „Děkuji i majiteli chaty Hořký kalich, rodinné restauraci U Lapáčků za zajištění stravování na táboře, druhé velitelce mise Lindě s rostoucím bříškem za přípravu části týdenního programu a péči o 12 seniorů na Sky Bridge, nejdelší visuté lávce na světě, malým kosmonautům v zácviku za výpomoc při soutěžích a všem táborníkům za perfektní odvedení táborových služeb a naplnění skvělé táborové atmosféry,“ dodává na závěr s vděčností paní Spěváková.
Tématu volnočasových aktivit s neslyšícími se věnujete i ve své bakalářské práci. Jak už jsem zmínila – jako velký rozdíl (samozřejmě ale nelze paušalizovat) vnímám to, že neslyšící, a zejména pak senioři, kterým se věnuji, jsou nadšení z každé aktivity, kterou pro ně přichystáte, protože na rovinu, těch možností stále nemají tolik, kolik by si zasloužili. Obecně si myslím, že je důležité v seniorském věku naplnit kvalitně volný čas. Když se člověk nenudí, nemá čas vymýšlet si, na co si stěžovat. A to je právě ve stáří důležité. Mít ten volný čas naplněný smysluplně. To platí pro všechny, ať jde o seniory slyšící, nebo neslyšící. Právě skupině seniorů se sluchovým postižením je důležité nabízet aktivity, které se obsahově neodlišují od těch pro slyšící, ale jsou při nich kompenzovány jejich potřeby, např. tlumočením.
Miniskupina po návštěvě vojenského řopíku (Linda Kselíková třetí zleva)
Zažila jste během letošního tábora moment, kdy jste si uvědomila, jak je to, co děláte, potřebné a krásné?
S mamkou jsem tábor připravovala potřetí, ale letos mě dostalo to, co se odehrálo poslední večer. Účastníci se domluvili a připravili nám s mamkou poděkování, které jsme ani jedna z nás nečekala. Mimo to je to ale každý úsměv, radost z prožitku a ta dětská jiskra v očích během týmových soutěží. Podle mě je totiž obrovsky důležité, abychom právě tu dětskou jiskru z očí nenechali zmizet. S ní totiž pak během stárnutí člověk lépe překonává překážky - a vleze například i přes svůj strach z výšek na nejdelší visutou lávku na světě, naučí se novou deskovou hru nebo rozluští šifru, se kterou se nesetkal ani během svých dětských let.
říkají někdy velmi často, velmi nahlas, aniž je myslí vážně. Neslyšící nemají důvod, proč to dělat. Proč by někomu, s kým jdou spokojeně životem, „vpálili“ něco, co ve skutečnosti tak nemyslí? Neslyšící jsou upřímní, to ano, ale pravděpodobně nesdělí druhému něco krutého, aniž to myslí vážně. Pokud jde o práci se staršími lidmi, když jsem dospívala, mylně jsem se domnívala, jak je mi blízká moje vlastní generace. Postupem času a také díky studiu sociální pedagogiky jsem si uvědomila, že to tak vůbec není a naopak mi bylo vždy nejlépe právě se staršími lidmi. Nesou v sobě takovou tu životní moudrost a mě zároveň baví je přivádět k tomu, že není třeba zahazovat svoje sny. Já jsem člověk odrostlý na letních táborech a zpětně dnes vnímám jejich obrovský vliv na formování mojí osobnosti. Letní tábory jsou velmi důležité v životě dětí a dospívajících, ale myslím si, že by měly mít své pevné místo právě i v životě seniorů.
Organizujete tábory pro lidi, kteří jsou o několik generací starší než vy. S neslyšícími je mi prostě dobře. Je to takhle jednoduché. Lidé se sluchovým postižením jsou hodně specifickou skupinou, velmi uzavřenou, ale zároveň jsou otevření a vřelí ke slyšícímu okolí. Což bohužel někdy pro druhou stranu neplatí a to mě moc mrzí. Zůstává mi v paměti myšlenka, kterou mi řekla právě jedna neslyšící paní: neslyšící mají větší pravděpodobnost udržet celoživotní partnerský vztah, protože si zkrátka neřeknou do očí kruté věci, které si naopak slyšící
Krásné mandaly
Máte chuť pustit se do organizace tábora i příští rok?
Uvidíme, jelikož se nám s manželem za pár týdnů narodí miminko. Když bude všechno v pořádku, s organizací mamce opět ráda pomůžu. V každém případě ale plánujeme vyrazit za táborníky na návštěvu. Letos jsem si potvrdila, že ačkoliv jde o práci, já si na táboře s neslyšícími seniory vždy odpočinu a je to pro mě aktivní forma dovolené s lidmi, které mám ráda, i když některé z nich znám jen pár let a vidím je jednou za rok jen na týden.
Zvířecí mazlíčci dostali i diplomy za psí dozor
Mrknutí oka pojedenácté
aneb účast českých neslyšících na mezinárodním festivalu umění a znakového jazyka v Remeši
Ve dnech 4.–7. července 2024 se na několika místech v Remeši uskutečnil již 11. ročník mezinárodního festivalu Clin d'Oeil . Tento festival, který se pořádá každé dva roky již od roku 2003, organizuje asociace CinéSourds s cílem propagovat znakový jazyk ve všech jeho kulturních a uměleckých podobách. Na festival letos zavítalo více než 20 000 návštěvníků, přičemž téměř polovina z nich dorazila z dalších zemí z celého světa.
FESTIVAL JAKO
KULTURNÍ MOST
Festival Clin d’Oeil je uznáván jako významná událost v komunitě Neslyšících a jeho ambicí je stát se stálicí nejen francouzského, ale i světového kulturního dědictví. Festival spojuje různé kultury a znakové jazyky z více než dvaceti zemí. Celý program je přístupný ve francouzském znakovém jazyce (LSF), mezinárodním znakovém systému (IS), mluvené a psané francouzštině a v psané angličtině. Clin d’Oeil však není jen „festivalem Neslyšících“. Je mostem mezi světy neslyšících a slyšících, kteří se vzájemně kulturně i jazykově obohacují.
BOHATÝ PROGRAM PRO VŠECHNY Program festivalu zahrnoval pestrou škálu aktivit: divadelní představení, filmové soutěže pro neslyšící tvůrce, hudební a pěvecké koncerty v národních znakových jazycích i v mezinárodním znakovém systému, výstavy vizuálního umění a prodejní stánky ve festivalové vesnici. Pro děti a mládež ve věku 6–17 let byly připraveny edukační a umělecké workshopy. Součástí festivalu byly také semináře, konference a panelové diskuse zaměřené na výzkum a rozvoj kulturního dědictví Neslyšících.
V Remeši se konala představení ve znakových jazycích označená jako IN (v divadle) a OFF (ve festivalové vesni-
TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová
ci). Sobotní večer vyvrcholil slavnostním ceremoniálem, na kterém byla udělena ocenění pro neslyšící filmaře. Vesnice Clin d'Oeil, vybudovaná na parkovišti stadionu Delaune, hostila umělecké a profesionální vystavovatele, různá vystoupení a další bohatý program, který zahrnoval i slavnou Deaf Party, trvající každý den až do ranních hodin.
NOVINKY LETOŠNÍHO ROČNÍKU
Jednou z novinek byl SIGN SLAM – Slam Battle, které se zúčastnilo 24 neslyšících umělců ze šesti zemí, již spolu soutěžili po dobu dvou dnů. (Slam Battle je soutěž v recitaci poezie ve znakovém jazyce, která kombinuje prvky performance a soutěžení – pozn. red.) Další novinkou byla možnost prohlídek remešské opery ve francouzském znakovém jazyce a mezinárodním znakovém systému, organizovaných ve spolupráci s městem Remeš. Návštěvníci také mohli navštívit šampaňské sklepy slavných domů Sousa a Pommery, regionálních partnerů festivalu. Festival též pro účastníky zřídil facebookovou skupinu, v níž se mohli domlouvat na spolujízdě po Evropě. A pro ty, kteří cestovali karavanem, nabídl za poplatek 40 parkovacích míst hned vedle festivalového dění.
Letošní ročník festivalu Clin d’Oeil přinesl ještě jednu zcela novou iniciativu – konferenci na téma umění a kultury Neslyšících, kterou vedli Colin Allen, bývalý prezident Světové federace neslyšících (WFD), a Ronit Laquerrière-Leven, viceprezidentka Evropské unie neslyšících (EUD). Oba mají s podobnými akcemi bohaté zkušenosti, mimo jiné díky organizaci kongresu WFD v roce 2019.
LETOS SE FESTIVALU CLIN D’OEIL AKTIVNĚ ZÚČASTNILO CELKEM PĚT NESLYŠÍCÍCH ZÁSTUPCŮ Z ČESKÉ REPUBLIKY:
HANA MUNDOK HOŠKOVÁ A PETR HERZÁN:
DEAF WORLD SIGN A TOPETOYS
Na letošním festivalu měli Hanka Mundok Hošková a Petr Herzán stánek s produkty Deaf World Sign a Topetoys, které neslyšící návštěvníky zaujaly. Produkty Deaf World Sign začal vytvářet
Tomáš Mundok, manžel Hany, který bohužel vloni podlehl vážné nemoci. Mezi jeho oblíbené produkty patří knihy s QR kódy zobrazujícími jmenné znaky 295 států a hlavních měst světa. Tyto knihy měly na festivalu vždy velký úspěch. Tomáš spolu s Petrem Herzánem před dvěma lety založil značku Topetoys (psali jsme v UNII 3-4/2024)
Jak se vám ve stánku prodává? H.: Je to pro mě velký zážitek komunikovat s tolika neslyšícími z celého světa. Knihy se prodávají velmi dobře a teď přijímáme i elektronické platby přes mobil, což usnadňuje transakce. Na tuto novinku jsem si ale musela zvyknout. (smích)
Vím, že Tomáš prodával i kartičky bez QR kódů. Ty už neprodáváte? H.: Ne, nyní prodáváme pouze knihy s QR kódy, které umožňují zobrazení znaků.
Petře, co nového přináší značka Topetoys? P.: Máme nové produkty, například pexeso, v němž se hledají dvojice – vlajka a hlavní město příslušného státu. Celkem máme 40 takových dvojic.
Bylo by možné prodávat tyto produkty i v českých školách pro neslyšící? P.: Mohli bychom to zkusit, nemám s tím problém. H.: Z vlastní zkušenosti vím, že cizinci mají o naše produkty větší zájem. Tomáš nejprve vyráběl knihy v cizích jazycích, protože poptávka v Česku byla slabší.
Stalo se vám, že vás cizinec upozornil na chybný znak v knize? OBA UNISONO: Ne, to se nám ještě nestalo. Všechny naše produkty procházejí pečlivou kontrolou a korekturou.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v dalších aktivitách!
MARKÉTA PLAS
ZELENKOVÁ: VULVA
RITUAL ART
Na festivalu se také představila Markéta Plas Zelenková s manželem Martinem Plasem. Markéta, jejíž výrobky jsme mohli poznat již na květnovém festivalu Neslyšících žen v Čechách, vystavovala své ručně vyráběné náušnice, přívěsky, trička a tašky.
Jaké to je, vystavovat v zahraničí? Je to moje první zkušenost. Mnozí návštěvníci jsou zvědaví a kladou mi otázky ohledně mého tématu, což jsou vulvy. Vysvětluji jim, že téma ženství a spojení s tělem je důležité pro sebepéči a ztotožnění se s vlastním cyklem. Mnoho lidí o tomto tématu nemá žádné povědomí.
Proč název Vulva Ritual Art? „Vulva“ v angličtině i češtině znamená totéž a „ritual“ označuje rituál, který pomáhá ženám uvědomit si svůj vztah k ženství. Některým ženám může tento proces přijít snadný, jiné mohou mít potíže se sebepřijetím nebo traumatem. Rituál, jako tanec nebo meditace, může ženám pomoci zlepšit vztah k sobě a ke své identitě. Vyrábím také odlitky vulvy, které ženy mohou mít doma a pracovat na sebeléčbě.
Můžou se ženy ze zahraničí přihlásit na tvé kurzy?
Zatím uvažuji o možnostech. Může se jednat o přednášky přes Zoom nebo o osobní setkání v Praze. Zájem je, ale je to pro mě novinka, takže uvidíme, jak se to vyvine.
Vyrábíš všechny produkty sama? Ano, prstýnky, brože, náušnice a přívěsky vyrábím sama, ale háčkované vulvy tvoří další neslyšící žena, které platím, protože bych to sama nestíhala.
Zkoušela jsi zde nabídnout i sádrové odlitky vulvy? Ráda bych, ale kvůli nedostatku prostoru a soukromí to není možné. Uvažuji o výrobě krabic s materiálem pro vlastní domácí výrobu odlitků, ale je to zatím jen myšlenka.
Jak vyrábíš trička? V aplikaci na mobilu tvořím obrázky složené ze symbolů spojených s vulvou a ženstvím, například motýl symbolizuje hluchotu a larva, podobající se vulvě, zrození.
Našla jsi tu spřízněné duše s podobnými zájmy? Ano, pár žen z Francie a Anglie, které se zajímají o podobná témata, například prostřednictvím umělecké tvorby nebo divadla, jako jsou Monology vaginy. Vidím tu možnost pro spolupráci.
Děkuji ti za tvůj čas a inspirativní rozhovor a držím palce s dalšími plány!
JAN WIRTH: DEAF GUIDE & TOUR OF PRAGUE & CZECHIA
Prosím, představ nám svou činnost jako neslyšící průvodce po Praze a ČR. Kdy a jak ses k ní dostal? Založil jsem ji před rokem 2020 po absolvování třítýdenního intenzivního průvodcovského kurzu a získání certifikace. Bylo to finančně náročné, protože mi sociální služba neproplatila tlumočení do ČZJ. Musel jsem si ho celý kurz platit sám, což výrazně zvýšilo náklady – tlumočení bylo 5x dražší než kurz. Po kurzu jsem se na zkoušky, které byly písemné a ústní, připravoval týden jako u maturity a úspěšně je zvládl.
IVANA HAY: DE’VIA – VIZUÁLNÍ UMĚNÍ NESLYŠÍCÍCH, KTERÉ OSVOBOZUJE
Ivana Hay, studentka doktorského studia Didaktiky výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vystoupila na letošní první konferenci věnované umění a kultuře Neslyšících s příspěvkem „De’VIA: Vizuální umění Neslyšících, které osvobozuje“. Na konferenci byla v roli přednášející i redaktorky UNIE. Její kolegové jí položili několik otázek:
Gratuluji! Jsi tedy v ČR asi jediný certifikovaný neslyšící průvodce? Ano, o žádném jiném neslyšícím certifikovaném průvodci v ČR zatím nevím.
Jsi na festivalu se svým stánkem poprvé?
Jaký má úspěch? Ano, letos poprvé. Před pěti lety jsem zde byl jako účastník, teď je to pro mě nová zkušenost. Stánek má úspěch, nejvíce lidí přišlo v sobotu. Díky festivalu získávám nové kontakty a setkávám se s lidmi zajímajícími se o cestování. Potkávám i ty, kteří mají vlastní cestovní kancelář, což umožňuje mezinárodní spolupráci.
Pokud někdo chce navštívit Prahu s tebou jako průvodcem, jak tě najde a co přesně nabízíš? Jsem na instagramu pod názvem Deaf Guide Prague a na webových stránkách www.deaf tourprague.com. Nabízím třídenní nebo pětidenní prohlídky Prahy, s možností slevy při okamžitém zakoupení. Také nabízím tří- nebo šestihodinové prohlídky a možnost zakoupení voucheru s dvouletou platností.
Potkal jsi zde další neslyšící průvodce z jiných zemí? Ano, potkal jsem i neslyšící majitele cestovních kanceláří. Někteří návštěvníci sice vědí, kde Praha nebo ČR leží, ale stále jsou tací, kteří to netuší. Příště si musím vzít s sebou i mapu Evropy! (smích)
Děkuji a přeji ti mnoho úspěchů s tvým průvodcovským podnikáním a spoustu spokojených klientů!
Ivo, jak jsi vnímala svou účast na mezinárodní konferenci? Měla jsi trému? Trochu ano, ale tréma brzy opadla, protože mám zkušenosti s přednášením v zahraničí. Pomohla mi patnáctiminutová příprava s tlumočníky a přítomnost neslyšících umělců, které jsem znala a kteří se o moje téma zajímali. Bylo také příjemné získat mezinárodní kontakty, které mohou být užitečné pro mé studium.
O čem byla tvá prezentace a v jakém jazyce jsi přednášela? Prezentace se zaměřila na vizuální umění Neslyšících a jeho roli v podpoře inkluzivity. Představila jsem různé formy tohoto umění, včetně De’VIA (Deaf View/Image Art), a vysvětlila vliv kulturního a jazykového dědictví na tvorbu neslyšících i slyšících umělců. Zmínila jsem také vývoj podobných žánrů, jako je surdismus, a jak toto umění přispívá k utváření identity Neslyšících a může inspirovat širší společnost. Přednášela jsem v mezinárodním znakovém systému, prezentace byla v psané francouzštině a angličtině.
Byla konference součástí festivalu poprvé? Ano, konference byla poprvé a byla velmi dobře zorganizovaná. Nabídla široké spektrum témat, která rezonují jak v komunitě Neslyšících, tak i mimo ni. Přednášky se zabývaly otázkami sociální spravedlnosti, práv, nových technologií, feminismu, kultury a umění Neslyšících a inkluze obecně. Prezentující byli z 15 zemí a mezi nimi přední odborníci, akademici, umělci a zástupci významných organizací. Bylo těžké zhlédnout všechny přednášky, protože se konaly paralelně s ostatním programem festivalu, který obsahoval i pro mě zajímavá umělecká vystoupení a projekce. Rozdvojit se ale nemůžu… (smích)
Festival Clin d‘Oeil opět ukázal, že je unikátní platformou pro kulturní a jazykovou výměnu mezi neslyšícími a slyšícími z celého světa. Pokud uvažujete o účasti, můžete navštívit další ročník festivalu v Remeši, který se bude konat za dva roky, v létě roku 2026.
Představení výrobce sluchadel: GN ReSound
TEXT: Jan Panský / FOTO: archiv GN ReSound
V dalším díle seriálu o sluchadlech se blíže seznámíme se značkou GN ReSound. Dánská společnost se sídlem ve městě Ballerup již více než jedno století staví na svých odborných znalostech a zkušenostech v oblasti audio zařízení a dnes se řadí ke špičkám svého oboru. Rozhovor jsem vedl s panem LUKÁŠEM PRAUSEM, CEO českého zastoupení GN ReSound.
Jak se proměnila sluchadla a kompenzační pomůcky v posledních třiceti letech a jakou roli v tom sehrála společnost GN ReSound?
Sluchadla se za posledních třicet let proměnila velice zásadně. Milníků bylo hned několik a u většiny z nich hrála společnost GN ReSound klíčovou roli. Ať už to byl příchod plně digitálních sluchadel, Open-Fit nastavení, konektivita atd. Tam všude byl ReSound tím úplně prvním na trhu, kdo tyto technologie představil a zavedl.
Jaké jsou nejnovější trendy v oblasti sluchadel a kompenzačních pomůcek a jaké nové možnosti přinášejí?
Jednoznačným trendem je dnes konektivita. Začalo to už v roce 2010, kdy ReSound představil komunikaci s periferiemi na frekvenci 2,4 GHz. Postupně se přidalo přímé propojení
s mobilními telefony. Nejnovější standard Bluetooth Auracast je doslova revoluční, protože umožní propojení sluchadel prakticky s čímkoliv. Jakýkoliv veřejný prostor půjde velmi jednoduše a levně vybavit veřejným vysíláním, ke kterému se uživatelé (nejen) sluchadel mohou kdykoliv připojit. Dalším podstatným trendem je odklon od tradičních Zn-Air baterií a dnes už jednoznačná dominance sluchadel dobíjecích.
Co vše zvládne dnešní špičkové sluchadlo?
Každá nová generace vždy podstatně posune laťku. Dnešní sluchadlo je velmi sofistikovaný počítač. Systémy pro potlačování zpětné vazby prakticky již eliminovaly pískání sluchadel. Díky pokročilým adaptivním systémům se nám mezigeneračně podařilo navýšit srozumitelnost řeči v hluku o neuvěřitelných 150 %. Sluchadla v reálném čase streamují audio obsah s prakticky zanedbatelným vlivem na spotřebu energie atd.
Kam se může posunout technologie sluchadel v příštích deseti letech?
Popravdě nemám tušení, kam až se za dalších deset let stihneme posunout. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, co vše dnes budou sluchadla umět, tak bych ho považoval za snílka… V příštích několika málo letech dojde k obrovskému rozmachu technologie Bluetooth Auracast. Streamování audia napříč zařízeními a uživateli tak bude mnohem jednodušší a stane se novým standardem. Naše sluchadla jsou na to již připravena a vybavena. Dá se říci, že v tomto ohledu budou uživatelé sluchadel dokonce ve výhodě oproti zbytku populace. Jistě dojde i k dalšímu rozvoji akumulátorů i miniaturizaci sluchadel.
Jakou roli by mělo hrát příslušenství, jako jsou streamovací zařízení a přenosné mikrofony, v životě uživatelů sluchadel? Je možnost, jak je udělat ještě kompaktnějšími – natolik, že na ně člověk skoro zapomene?
Vše směřuje k tomu, že příslušenství nebude potřeba. S technologií Bluetooth Auracast bude vše komunikovat napřímo. Platforma je navíc zcela otevřená a využívat ji budou nejen uživatelé sluchadel, ale veškerá spotřební elektronika. Auracast vysílač je dnes velký jako krabička od sirek a nalepíte ho
suchým zipem na zadní stranu televize. Ale za rok či dva bude tato funkce u nových televizí již samozřejmostí a vysílač již nebude potřeba.
Jaké jsou nejčastější výzvy, se kterými se uživatelé sluchadel v každodenním životě setkávají, a jakým způsobem se snaží tyto výzvy řešit? Z nedávného průzkumu mezi dlouholetými uživateli sluchadel vyplynulo, že až 85 % z nich není spokojeno s tím, jakým způsobem dokáží sluchadla zajistit srozumitelnost řeči v hlučném prostředí. To je obrovské číslo a byl to významný signál pro výrobce sluchadel, jakým směrem mají zaměřit svou pozornost. ReSound na to dokázal jednoznačně zareagovat. Sluchadla ReSound Omnia dokáží vylepšit srozumitelnost řeči v hluku ve srovnání s předchozí generací ReSound ONE o dalších 150 %.
Do jaké míry spolupracují výrobci sluchadel s uživateli, například co se týče vývoje nových sluchadel? Je možné testovat některé výrobky v předstihu?
Každý výrobce úzce spolupracuje s uživateli a má poměrně rozsáhlý soubor klientů, které pro testování v určité fázi vývoje sluchadel i příslušenství využívá.
Jak se v posledních letech vyvíjí přístup veřejnosti a její povědomí o potřebě podpory nedoslýchavých lidí ve společnosti? Je sluchadlo na uchu věc, která se již bere jako normální součást života? Situace se v posledních letech naštěstí i u nás již zlepšuje. Pořád jsme ale daleko za většinou vyspělých států a nesmyslná byrokratická omezení nám to nijak neusnadňují. Jeden paradox jako příklad: Většina zemí směřuje k prolínání sluchadel (pro lehké nedoslýchavosti) se spotřební elektronikou. Takováto zařízení si uživatelé mohou sami zakoupit a nastavit pomocí aplikace bez odborníka/lékaře. U nás se v tom samém čase sluchadla ocitla na seznamu potencionálně život ohrožujících zdravotnických pomůcek, na něž se ani nesmí dělat jakákoliv reklama.
Jaké jsou nejčastější mýty a předsudky spojené s používáním sluchadel a jakým způsobem je možné těmto předsudkům předcházet?
Ano – sluchadlo je ta velká pískající věc, která stejně nepomáhá. Tady pomůže jen osvěta. Je to ale v našich podmínkách těžké, viz má předchozí odpověď.
Setkáváte se s případy, že se člověk stydí za svou ztrátu sluchu a nechce ji řešit, protože přece ještě není tak starý? Ovlivní toto chování jeho sluch?
U dětí s vrozenou těžkou nedoslýchavostí je nezbytná podpora a informovanost jak škol, tak i různých spolků a neziskových organizací.
Jaké jsou hlavní faktory ovlivňující výkon sluchadel a jak se výrobci snaží zlepšovat kvalitu a reprodukci zvuku pro uživatele?
Klíčový je vývoj procesorů a algoritmů, které zvládnou obsloužit. Super výkonné sluchadlo bez propracovaného manažeru zpětné vazby například nebude mít prakticky žádný užitek. Klíčový je i ohled na spotřebu baterie, respektive výdrž akumulátoru na jedno nabití.
Jaké technologické metody jsou používány k ochraně hardwaru sluchadel před vnějšími vlivy, jako jsou vlhkost, prach nebo mechanické poškození?
Výzkumy z posledních let dokazují, že neřešená nedoslýchavost úzce souvisí se vznikem stařecké demence. Celosvětově lidé odkládají pořízení sluchadel o sedm let od prvních příznaků nedoslýchavosti. Zde je právě velký prostor pro komerční sektor. V naprosté většině případů se jedná o lehké, nekomplikované typy nedoslýchavostí, které kromě ČR a SR nikde jinde neřeší výlučně lékaři. U nás si těmito případy zahlcujeme zdravotní systém a pak se nedostává času a prostředků tam, kde by to potřeba bylo – např. u dětí, těžkých či jinak komplikovaných nedoslýchavostí.
Jaká je role vzdělávacích institucí a organizací zaměřených na osoby s nedoslýchavostí při podpoře uživatelů sluchadel a šíření informací o dostupných kompenzačních pomůckách?
Je potřeba rozlišit vrozené nedoslýchavosti (obvykle těžké) od těch věkem podnícených. Viz odpověď na předchozí dotaz.
Jednoznačně nano coating. I v tomto ohledu byl ReSound průkopníkem. Všechna naše sluchadla jsou takto chráněna již mnoho let. Posledním trendem jsou pak u BTE sluchadel filtry mikrofonů, které si může měnit sám uživatel. Podobně jako výstupní filtry u zvukovodových sluchadel.
Jaký je vývoj v oblasti snižování váhy sluchadel a jaký mají tyto inovace vliv na pohodlí a pohyblivost uživatelů?
Sluchadla se již po mnoho let postupně zmenšovala. Do tohoto trendu negativně zasáhl příchod dobíjecí technologie, která je ve srovnání se Zn-Air baterií větší a těžší, takže se sluchadla přechodně zvětšila. Nejnovější generace se ale zase už postupně zmenšují.
Jaké jsou nejnovější technologie a strategie pro prodloužení výdrže baterie u sluchadel a jaké jsou výhody těchto inovací pro uživatele?
Velký vliv na výdrž baterie má konektivita. Standardní Bluetooth má pro použití ve sluchadlech extrémní spotřebu, proto jsme jej nikdy nepoužívali. Bluetooth LE na tom byl podstatně lépe, přesto ale byl citelný rozdíl ve výdrži baterie na základě toho, zda, respektive jak moc, uživatel streamuje. Nejnovější
standard Bluetooth LE Audio (Auracast) má již spotřebu tak malou, že má na výdrž baterie/akumulátoru zanedbatelný vliv.
Co znamená koncept více kanálů pro poslech ve sluchadlech a jak ovlivňuje kvalitu zvuku a schopnost rozlišení zvukových signálů uživatelem?
Záleží, co vše je daným „kanálem“ myšleno. Zda jen možnost ovlivnit zesílení, nebo zpracovat komplexní algoritmy. Počet kanálů a jejich uspořádání by mělo co nejvěrněji odpovídat fyziologickému uspořádání lidského ucha. ReSound již dlouhá léta pracuje s konceptem Organic Hearing, který rozděluje slyšitelnou oblast do 17 logaritmicky uspořádaných kanálů.
Jak je možné usnadnit ovládání sluchadel, když se zmenšují a ubývá jim tlačítek?
Ovládání pomocí mobilní aplikace je dnes standardem i u nejlevnějších sluchadel plně hrazených pojišťovnou. Starší uživatelé pak dávají přednost tlačítkovému dálkovému ovladači. Nejnovější sluchadla pak podporují Tap control – k ovládání stačí rukou poklepat na ucho se sluchadlem. Případně lze využít konektivitu a požádat o ovládání hlasového asistenta.
Jak můžeme o své sluchadlo pečovat, aby vydrželo co nejdéle? Je opravdu nutný pravidelný servis?
Není to přece auto, sluchadlo nepotřebuje olej.
Olej sice ne, ale i tak je na sluchadle ně -
kolik míst, která si zaslouží pozornost – vyčištění či výměna filtrů, kontrola výstupních akustických parametrů nebo třeba kontrola kondice vestavěného akumulátoru či aktualizace firmwaru. Odborná kontrola a čištění sluchadla jsou nezbytné pro spolehlivý a bezproblémový provoz.
Co byste uživatelům sluchadel vzkázal?
Aby ta svá sluchadla co nejvíce nosili. Divil byste se, kolik sluchadel skončí „v šuplíku“ nebo je uživatelé používají jen pro některé konkrétní příležitosti – na televizi, do divadla a podobně.
A co byste vzkázal lidem, kteří sluchadla nemají/ nepoužívají a třeba dnes o nich podrobněji čtou poprvé?
Aby se nebáli a přišli si „to vyzkoušet“. Osobně považuji za nejdůležitější vstupní pohovor, na jehož základě společně s potencionálním uživatelem vybereme nejvhodnější sluchadlo. Také jim vysvětlím souvislosti a společně nastavíme realistická očekávání. Následně si mohou sluchadla vyzkoušet a zjistit, zda jim skutečně pomohou.
Píseň Otázky
Hejlové a umělecký projev v ČZJ od Věry
Rozebral jsem vlastní mobil, abych zjistil, jak funguje
V dnešní digitální době jsou mobilní telefony nepostradatelnou součástí našeho každodenního života. Od komunikace přes práci až po zábavu, naše telefony nám poskytují množství funkcí a možností. Co se ale stane, když se náš věrný společník porouchá? Právě zde přichází na scénu servisní technik mobilních telefonů. Tento odborník je klíčovou postavou, která zajišťuje, že naše zařízení fungují bez problémů. V tomto článku se podíváme, co obnáší práce JIŘÍHO MAŠLÁNĚ.
JAK SE JIRKA STAL SERVISNÍM TECHNIKEM?
„Někdy v roce 2013 jsem si za vlastní peníze koupil mobil značky Apple, konkrétně iPhone 4. Zajímalo mě, jak přesně funguje, a tak jsem se rozhodl ho rozebrat, prozkoumat a pak ho zkusit znovu složit. Bohužel se při tom něco pokazilo a mobil už nešel zapnout. Obrátil jsem se na Davida Posedníka z Brna, který měl s opravou telefonů už zkušenosti, a za opravu jsem mu zaplatil. Stále mi to však nedalo a chtěl jsem opravdu fungování telefonu pochopit, tak jsem ho rozebral podruhé. Tentokrát se mi podařilo složit všechny díly správně a telefon opět fungoval. Tehdy jsem konečně porozuměl tomu, kde byla chyba. Začal jsem postupně zkoušet opravovat i další elektroniku. O rok později, v roce 2014, jsem chtěl získat práci v kladenské společnosti Britex-cz, která se zaměřuje na opravu mobilních telefonů a jiné elektroniky. Nebylo to jednoduché, v té době se ještě životopisy podávaly osobně a e-maily se tolik nepoužívaly. Napoprvé i napodruhé mě odmítli s odůvodněním, že jsem neslyšící, přestože jsem elektroniku opravovat uměl. Nechtěl jsem se však hned vzdát, a tak jsem zkusil kontaktovat vedoucí i nadřízené společnosti e-mailem. Brzy jsem dostal odpověď, že by to neměl být problém a ať se znovu zastavím na pohovor. Když mě chtěli odmítnout potřetí, ukázal jsem jim e-mailovou zprávu od nadřízeného, že si práci můžu vyzkoušet. Nakonec jsem u firmy vydržel dva roky. Během dalších šesti let jsem opravoval ještě u několika dalších firem,“ vypráví Jirka o tom, jak jeho cesta k profesi technika začala.
JÍT VLASTNÍ CESTOU
TEXT: Klára Zaoralová
FOTO: archiv Jiřího Mašláně
V roce 2020 se Jirka rozhodl začít pracovat na vlastní pěst, tedy na živnostenský list. Hodně ho naučila spolupráce s firmou MacPodpora, například jak opravovat notebooky, monitory, hodinky a další zařízení značky Apple. Naučil se také pracovat se základními deskami, odhalit vadu při měření, najít vadné čipy, například když se do zařízení dostane tekutina, a pájet je ve veškerých elektronických zařízeních atd. Postupně rozvíjel své dovednosti stále více. Bohužel se MacPodpora potýkala s krizí a jeho spolupráce s firmou tak byla náhle ukončena. V současnosti stále opravuje pro své stálé zákazníky, ale zároveň Jirka přiznává, že zakázek postupně ubývá. Důvodem je jednak velká konkurence, protože servisů mobilů a elektroniky je mnoho, a jednak delší životnost elektroniky a ekologické předpisy EU, kvůli nimž lidé často raději nefunkční zařízení vyhodí. Jirka kromě servisu také pracuje jako řidič taxi. Rád by nadále spolupracoval s firmami, pro které v minulosti opravoval, ale ty se tomu brání s tím, že buď nemají dostatek peněz, nebo práce. S MacPodporou, která se zatím stále drží, přestože zákazníků ubývá, občas nadále spolupracuje, jednou za čas se tam rád staví, aby zjistil, co je nového.
DĚDEČEK BYL INSPIRACÍ
Svou profesní dráhu si Jirka vybral díky svému dědečkovi, který byl vědcem právě v oblasti elektroniky. Také se zabýval opravami a výzkumem elektroniky a pracoval ve firmě Tesla jako vedoucí oddělení, které mělo za úkol vyvíjet a vylepšovat technologie pro nemocnice, například IT tunel apod. V té době bylo v oblasti elektroniky ještě mnoho co objevovat. Díky dědečkovi se elektronika stala Jirkovým celoživotním koníčkem.
A CO HO ČEKÁ DO BUDOUCNA?
když Jirka v mobilu jen vyměnil baterii, telefon poté upozorňoval na neautorizovanou opravu, což by mohlo vést ke ztrátě záruky. Mnoha firmám to způsobilo problémy. Jirka také rád nakupoval součástky a další potřeby od jedné spolehlivé firmy, která však před třemi měsíci vyhlásila bankrot. Je to pro něj smutná situace, protože teď musí hledat náhradní díly jinde, často za vyšší ceny, což může snížit jeho marže a ztížit udržení slušného příjmu. Rovněž si uvědomuje, že opravy nejsou levné a lidé si místo toho raději koupí nové zařízení. Z toho důvodu nemůže uživit sebe a rodinu pouze opravami elektroniky, a proto se také stal řidičem taxi. Přesto dodává, že se na něj lidé mohou obrátit a on bude rád opravovat i nadále.
Jirka si vždy přál jako servisní technik založit vlastní firmu, ale zpětně si uvědomuje, že měl štěstí, že tak neučinil, protože se později ukázalo, že mnoho jeho známých se svými firmami zkrachovalo. Podle něj za to může kombinace politiky, lidského faktoru a také delší životnosti elektroniky. Také firma Apple v poslední době omezuje možnosti neautorizovaných firem opravovat jejich zařízení, což vedlo k tomu, že několik takových firem zkrachovalo. Například
Na závěr Jirka doplňuje: „V dnešní době chybí v neslyšící komunitě vzájemná podpora. Místo toho, aby se lidé navzájem podporovali, často se spíše kritizují nebo mají předsudky. Párkrát se ke mně donesla kritika na mou osobu, což mě zamrzelo. Kdyby se lidé více sjednotili a snažili se co nejvíce podporovat, mohl bych mít třeba firmu a místo, kam by si mohli chodit nakoupit či nechat opravit elektroniku nejen neslyšící.“
V neděli 9. června byla v pražském divadle Inspirace na Hudební a taneční fakultě AMU uvedena divadelní inscenace s názvem Rozdvojení. Námětem inscenace byl život TEREZY HROMÁDKOVÉ jako dívky, která se pohybuje ve světě slyšících i neslyšících. Tento projekt vznikl jako součást diplomové práce MAGDALENY KOVÁŘOVÉ, studentky oboru Divadla a výchovy pro Neslyšící na brněnské JAMU.
Tereza studuje na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU a je uživatelkou kochleárního implantátu. S okolním světem se dorozumívá jak prostřednictvím znakového jazyka, tak mluvenou řečí. Tereza a Magdalena tak vytvořily tandem, který postupně skrze pohybovou inscenaci divákům odkryl různé aspekty života osoby se sluchovým postižením a vytvořil prostředí, v němž mohou dílo zhlédnout slyšící i neslyšící diváci.
Inscenace očima našeho redaktora Jana Panského: Dovolte mi vám představit Terezu Hromádkovou, mladou ženu, jež je první neslyšící studentkou na HAMU. Dnešní den pro ni znamenal vyvrcholení roku příprav a nácviků, obecenstvu pak dnešek přinesl krajně nevšední podívanou. Inscenace Rozdvojení pojednává o dvojakosti života člověka rozkročeného mezi dvěma sférami, slyšící a neslyšící. Dvaadvacet let života Terezy je vmáčknuto do času představení jistě přesahujícího dvaadvacet minut, ovšem nikoli závratně. V duetu s Magdalenou Kovářovou obě herečky vyprávěly pozoruhodně sladěný a vyvážený příběh.
TEXT: Ivana Hay Tetauerová, Jan Panský / FOTO: Ivana Hay Tetauerová, archiv Terezy Hromádkové, Anna Kassahunová
Naskýtá se nám pohled na útržky vzpomínek, pečlivě vybrané tak, aby vynikl kontrast tak dobře známý lidem se sluchovým postižením, kteří nosí sluchadla a kochleární implantáty: totiž situace, kdy mít za uchem kochleární implantát znamená slyšet hádku spolužáků a nonšalantně jej odložit znamená zenový klid a ničím nerušené ticho. Kdy nabitý či funkční kochleární implantát znamená užít si divokou párty. Anebo z ní naopak odcházet předčasně, s vybitou baterií, zklamaná a ztracená. Natolik ztrace-
ná, že potkáte dalšího ztracence, jenž by se na nějakou párty rád dostal. Výlet do kakofonie blikavých barev a energického hopsání do rytmu dubstepu s neslyšícím parťákem začíná výborně a končí bolehlavem mladické nerozvážnosti. Poselství přesto zůstává jasné a nezakryté oparem alkoholu: totiž touha člověka patřit do společnosti, být v ní, rozumět… ale čím víc se věnuje jedné, tím víc zanedbává tu druhou. Symboly a chytrými zkratkami protkané představení má co nabídnout, počínaje dítětem nereagujícím na hukot vysavače nebo volání vlastní matky a konče emocionálním nahlížením do vzpomínek. Představením provází tematická hudba a zvuky, které reagují na činnost hereček a herečky naopak reagují na ně a kteréžto povznášejí kvalitu Rozdvojení do výšin.
S Terkou vedla rozhovor naše redaktorka Iva: Terko, jak ses vlastně k divadelní tvorbě dostala?
Odmalička jsem milovala pohyb a tanec. Naučila jsem se i tancovat jako Michael Jackson a to pro mne bylo zřejmě osudové. V roce 2014 jsem se zúčastnila letního tábora pro neslyšící děti v Jiřetíně pod Jedlovou, který vedl Jindřich Zemánek. Tam si právě všimli, jak tancuji, a řekli mi, ať se připojím k Pantomimě S.I. v Brně. Zaujalo mne to a od té doby do Brna jezdím pravidelně na víkendová pantomimická soustředění pro neslyšící, která se konají jednou za měsíc.
Jak tě napadlo přihlásit se na obor Nonverbálního divadla na pražské HAMU? Většina pohybově nadaných neslyšících, jak víme, studuje obor Divadlo a výchova pro Neslyšící na brněnské JAMU… Přiznám se, že jsem o existenci oboru DVN na JAMU nevěděla, byla jsem dlouho v integraci. Před maturitou jsem řešila, co dál. Rodiče mi doporučovali obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, protože jsem se díky různým aktivitám opět dostala mezi neslyšící, a i já sama jsem si uvědomila, že i v komunitě Neslyšících mám své místo. Vedoucí Pantomimy S.I. a jedna tlumočnice ČZJ mi však doporučili studium na HAMU, protože se tam vyučuje nonverbální divadlo a pantomima, což mě obojí baví a mám na to talent. Zároveň jsem se v dětství seznámila s uznávaným pedagogem a mimem Radimem Vizvárym, který vyučuje na HAMU. To mne inspirovalo ještě víc a nakonec jsme se na této fakultě potkali jako pedagog a studentka. Jsem moc ráda, že jsem úspěšně složila přijímačky, studium uteklo velmi rychle a nyní půjdu již do finálního třetího ročníku. Po absolvování bakalářského studia uvažuji právě o magisterském studiu na JAMU, protože už vím, že existuje (smích), ale také proto, že mne lákají umění a kultura Neslyšících, které se tam vyučují.
Jak zvládáš studium na HAMU mezi slyšícími studenty?
Je to docela náročné. V ročníku jsme nyní již jen čtyři studentky, protože někteří studium vzdali nebo nezvládli, ale jde
to – tím, že jsem první neslyšící studentkou, musela jsem se k zpřístupnění svého studia postupně prokousat. Až na konci druhého ročníku jsem měla poprvé tlumočníka u zkoušky, do té doby to pro mne bylo dost náročné. Vlastně jsem se k otázce zpřístupnění svého studia dostala díky angličtině v prvním ročníku, když se mne ptali, zda mohu angličtinu odposlechnout, nebo jen psát. Jinak se snažím být blízko přednášejícího, abych rozuměla jeho výkladu, nebo odezírám při tréninku přes zrcadlo, před kterým cvičíme. Nyní už ale vím, na koho se obrátit, pokud budu potřebovat zajistit tlumočení.
Na jaké téma píšeš svou bakalářskou práci?
Jako téma jsem si vybrala Pantomimu S.I. – její historii, vývoj spolku, úspěchy, ocenění, jakým způsobem se neslyšící pantomimu učí apod. To bude v teoretické části a v praktické části budu sestavovat vystoupení podobné inscenaci Rozdvojení, ale bude to více příběhové než situační divadlo, zatím je to ve fázi příprav.
Inscenace Rozdvojení se tobě a Magdaleně Kovářové moc povedla. Jak jste se vlastně „našly“ a začaly na tématu spolupracovat?
Magdalena je slyšící studentka DVN na JAMU a zúčastnila se s námi předloni týdenní letní školy Divadlo v pohybu v Brně. Díky tomu, že mne odtamtud znala, mne zkontaktovala s tím, že je v posledním ročníku magisterského studia a ráda by se mnou připravila divadelní inscenaci, protože ji zaujal můj životní příběh. Napadlo nás, že propojíme témata slyšících a neslyšících s „mým případem“. Inspirací byl vlastně můj život, jak se s kochleárním implantátem zapojuji do společnosti atd. Několikrát jsme se v rámci příprav po dobu cca půl roku scházely v Praze i v Brně a dnes jste mohli vidět výsledek. (úsměv)
Musím říci, že vaše představení bylo velmi inspirativní a zejména poučné pro ty diváky, kteří nemají o bloudění mezi světy slyšících a neslyšících ani páru. Držím vám moc palce, ať se daří i ve studiu, a těšíme se na další vaše divadelní počiny!
TEREZA HROMÁDKOVÁ
• Narodila se 22. 4. 2002 v Praze
• Má slyšící rodiče a dva slyšící bratry
• Od 2 a půl let je uživatelkou kochleárního implantátu
• Po MŠ a ZŠ pro sluchově postižené v Praze na Smíchově přešla ve 3. třídě do integrace
• Vystudovala SUŠTŘ v Praze, obor Textilní design
• Již 10 let je členkou Pantomimy S.I. v Brně
• Je první neslyšící studentkou na pražské HAMU
Katedra nonverbálního divadla je jedním z nejmladších umělecko pe dagogických pracovišť Hudební a ta neční fakulty AMU (HAMU) v Praze. V propojení klasických a mladších žánrů navazuje studijní plán na tradi ci české pantomimy a nabízí moderní pojetí mimického divadla, které reagu je na současnost. Výuka je zaměřena zejména na autorskou tvorbu studen tů. Katedra nabízí vzdělání s širokým spektrem uplatnění v umělecké profe sionální sféře, ale i v jiných pracovních odvětvích společnosti (např. pedago gika, vzdělávání dospělých, kulturní management atd.).
Ateliér divadlo a výchova pro Neslyšící (DVN) byl založen v roce 1992 původně pod názvem Výchovná dramatika pro Neslyšící se zaměřením na pohybové výchovné disci plíny (VDN) jako tříleté bakalářské studium. Od roku 2007 nabízí i možnost navazujícího magisterského studia v denní formě, které je koncipováno jako umělecko pedagogic ký obor. Studium je umožněno neslyšícím i slyšícím studentům. Založení tohoto umě lecko pedagogického oboru na Divadelní fa kultě JAMU v Brně bylo především vstřícným počinem vůči neslyšícím zájemcům o vy sokoškolské studium. Pochopení pro tuto minoritu bylo vyjádřeno přijetím tlumočníka českého znakového jazyka na plný úvazek.
Pantomima S.I. (P.S.I., Pantomima System International) byla založena v roce 1981 v Brně pod Oddělením neslyšících Svazu in validů. Navázala na tradici české pantomimy sluchově postižených a převzala organizaci Mezinárodního festivalu amatérské pantomi my neslyšících. Zakladatelem a uměleckým vedoucím je Jindřich Zemánek, který spolu pracoval s Kajem Kostelníkem a neslyšícími umělci jako Věra Waldhansová a Lumír Graca. P.S.I. vytváří autorské hry a pořady pro děti a mládež, vede regionální kroužky pantomi my a sídlí v Brně ve Vodově ulici, kde je také Evropské centrum pantomimy neslyšících. Soubor vystupuje na domácích i zahraničních festivalech a činnost členů je dobrovolná.
II. EDBY Camp 2024 v Německu
TEXT: Barbora
Flusserová / FOTO: archiv EDBY a CDY
Cílem kempu bylo poskytnout mladým hluchoslepým lidem nové zkušenosti, vědomosti, možnost navázat nové kontakty, zažít komunikaci v protaktilním a taktilním znakovém jazyce a užít si spoustu zážitků, jako například kulturní večer, EXPO, výlet, hry, show, galavečer, přednášky na téma DXB, Deafblindhood, tzv. lidskou knihovnu atd. Během programu Aktivismus se účastníci seznámili s mnoha hosty z různých sdružení, jmenovitě jimi byli Lucas Wild (člen rady EUDY), Paula Bak (členka rady EUDY), Francisco Javier Trigueros Molina (prezident EDbU), Sanja Tarczay (prezidentka WFDB), Christian Enk (předseda TBV e.V.), s nimiž diskutovali o budoucnosti, vzájemné motivaci a výměně názorů. Logo EDBY Camp 2024 se skládá ze tří různých barev. Žlutá představuje vitalitu a odhodlání překonávat překážky života s hluchoslepotou, zatímco tyrkysová symbolizuje odolnost a solidaritu hluchoslepé komunity. Bílá v pozadí je poctou kultuře hluchoslepých osob. Logo obsahuje protínající se půlměsíce, které nám připomínají orlí drápy a odkazují na hmatovou komunikaci. Křížící se kruhy s diagonálními čarami představují omezený výhled oproti orlům. Tři tyrkysové kruhy nahoře připomínají kapky vody symbolizující růst a šíření komunity hluchoslepých, zpochybňují stereotypy a podporují sílu.
VYSVĚTLIVKY A ZKRATKY
Protaktilní znakový jazyk (PT) – jazyk používaný hluchoslepými lidmi využívající hmatový kanál, na rozdíl od jiných znakových jazyků, které jsou silně závislé na vizuálních informacích, je orientován na dotek a je praktikován na těle
Deafblindhood – komunita hluchoslepých, která má vlastní identitu, kulturu a komunikační kanály ve svém jazyce
DXB – příběh o úspěchu života s hluchoslepotou
EDBY – Evropská hluchoslepá mládež
EDbU – Evropská unie hluchoslepých
WFDB – Světová federace hluchoslepých
TBV e.V. – Německý spolek hluchoslepých
Po dvouleté pauze se ve dnech 21.–31. 7. 2024 v německém Oer-Erkenschwicku konal II. evropský kemp pro hluchoslepou mládež. Letos se jej účastnilo přes 150 osob z 18 evropských států. Česko zde zastupovalo celkem šest účastníků, z nichž dva byli hluchoslepí a čtyři se účastnili jako asistenti ve spolupráci s organizací CDY.
Čeští účastníci v EDBY kempu v Německu
Prezident EDbU Frank (vlevo) s asistentkami v rozhovoru s moderátorkou (vpravo)
EDBY kemp 2024
KULATINY MLUVÍCÍCH RUKOU
Mluvící ruce, tradiční přehlídka pořádaná Českou unií neslyšících již od roku
1998, mají za sebou už dvě oslavy kulatin – 10. narozeniny oslavily v roce 2007 a 20. o deset let později, v roce 2017. A my se nyní na oba ročníky podíváme.
DIVADLO KOMEDIE POTŘETÍ
10. ročník přehlídky byl velmi významný, šlo přece o první kulaté výročí, které je vždy potřeba oslavit, a ani toto nebylo výjimkou. V tomto roce se přehlídka již tradičně konala v Divadle Komedie, kde měla zázemí od roku 2005, a čtenářům prozradíme, že se v tomto divadle Mluvící ruce uskutečnily
TEXT: Jan Semerád
FOTO: archiv časopisu
UNIE
celkem pětkrát, kromě let 2005, 2006, 2007 ještě v letech 2008 a 2010. Autorkou článku o tomto ročníku byla redaktorka Lenka Hejlová, která po přehlídce nahlédla do internetové diskuze, v níž mnoho uživatelů prohlašovalo, že kvalita vystupujících a organizace během 10. ročníku byla na nejvyšší úrovni za celou dobu existence festivalu. Sama Lenka dodala, že tento ročník byl i podle reakce návštěvníků vyzpovídaných na rautu opravdu výjimečný.
S ohledem na tuto speciální příležitost se během celého večera vystřídalo několik dvojic moderátorů. Jednou z moderátorek byla i současná hlavní organizátorka letošního 27. ročníku Marie Basovníková.
Už tehdy, v dávné minulosti, vystupovala na Mluvících rukou skupina Nepanto se zábavným a groteskním vystoupením Pan McDonald . I v tomto roce byla přehlídka tradičně okořeněna účastí neslyšících umělců ze zahraničí, tentokrát ze Slovinska a Anglie. Slovinský soubor umělců ONA-ON zazpíval dvě písně s názvem Šustarski most a Zate Triglav od France Prešerena, autora slovinské státní hymny. Zlatým hřebem 10. ročníku bylo vystoupení s názvem Beautiful BSL anglického komika Johna Smithe, který
Vystoupení Tichá hudba
Soubor Nepanto
vystupoval mimo Velkou Británii vůbec poprvé a svým vystoupením se ostře trefoval do všech kulturních skupin, které ho od dětství ovlivňovaly, a převyprávěl tak divákům celý svůj život. Jeho kritice se nevyhnuli slyšící, uživatelé kochleárních implantátů, nedoslýchaví, a aby to bylo fér, tak i samotní neslyšící. Vystoupení sklidilo dlouhotrvající bouřlivý potlesk.
NOVÝ ZNAK, KTERÝ SE NYNÍ STAL OFICIÁLNÍM
20. ročník Mluvících rukou se konal v divadle Image Theatre, kam v roce 2017 zavítal poprvé a zatím také naposled. K příležitosti 20. jubilea diváci obdrželi dárky v podobě kalendáře na rok 2018 a průvodce historií Mluvících rukou. Na chodbě divadla se promítaly vzpomínky moderátorů z minulých let. Moderování tohoto ročníku se ujali Eva Kastnerová a Šimon Skopový, kteří při přípravě před akcí vymysleli pro Mluvící ruce nový znak, jenž byl nedávno při online hlasování potvrzen jako oficiální znak této tradiční akce. Příprava moderátorů byla obzvlášť náročná, protože výroční přehlídka si zasloužila speciální přístup. Nakonec si ale se vším úspěšně poradili a s výsledkem byli spokojeni. Ve zpětné vazbě diváků nejvíce rezonovala jednoduchost a nápaditost vystoupení Panenka Stella od Michaely Kosiecové.
S koncem přehlídky se diváci přesunuli do prostor ČUN v Dlouhé ulici, kde příval vystoupení nekončil, následovala totiž oslava zvaná Pavlač party, jejíž součástí byla vystoupení Tři sestry neslyšících a Jin Jang. Během party probíhala i soutěž zvaná Kufr a samotnou oslavou účastníky provázelo sesterské moderátorské duo Marie a Anna Pangrácovy.
Šimon s Evou na závěr dodali, co by Mluvícím rukám do budoucna rádi popřáli:
EVA KASTNEROVÁ
„Ráda bych, aby se Mluvícím rukám vrátily hojné časy, kdy bylo hodně vystupujících. Nevím, zda to vnímají ostatní, ale s 20. výročím akce určitě neskončí, měla by pokračovat.“
ŠIMON SKOPOVÝ
„Doufám, že Mluvící ruce budou i příští rok a že nikdy nezaniknou, že se tato krásná akce dlouhodobě udrží. Jen by to chtělo na nich zapracovat. Sám tuším, že jsou někteří neslyšící, kteří by rádi vystupovali, jen neví, jak to udělat.“
Oběma moderátorům se jejich přání vyplnila a nyní se už blížíme 30. ročníku, na který se těšíme, bude to velké! Doufáme, že se letošním divákům bude přehlídka líbit ještě více, protože neúnavně pracujeme již od jara na tom, aby to letos opravdu stálo za to.
Komedie Johna Smithe Vystoupení Tři sestry neslyšící
Vystoupení Panenka Stella
Kouzelné přání 4
TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E
„Já? Kdepak. Jestli chceš slyšet, můžu ti ukázat cestu, ale projít ji budeš muset sama.“ Ylonie se nadechla a pokračovala: „Jdi lesem na jih. Za jeho koncem, na vrcholu osamělého kopce je březový lesík, v něm žije čaroděj Ledutaj. Není moc zvyklý na návštěvy. Řekni, že tě posílám. Dá ti nové oblečení a trochu jídla na cestu. Od něj jdi dál na jih, dokud nedojdeš do města Šeropěna. Tam nastup na loď plující do jižních moří, nejlépe do Antaresu. Odtamtud se vydej na východ do Zlatozubých hor. Nezapomeň: hledáš kněžky Padlých přání! Ty ti můžou pomoci. Pomáhají lidem stát se… jinými.“ Když Ylonie popisovala Elize cestu, Eliza cítila postupně vinnou révu, březové květy, mořské řasy a nakonec skořici. „A nemluví náhodou v Antaresu jinak?“ zeptala se Eliza. „Mluví. Ale ty máš velkou výhodu. Umíš mluvit nejen po vašem, ale i rukama, umíš znakovat, to mnoho lidí neumí. Zvládneš to.“
„A co můj otec? Nemám se s ním rozloučit?“ nedala se Eliza, najednou vylekaná tím, že je před ní cesta do neznáma a že má za sebou nechat vše, co dosud znala. „Jen běž. On ví, že se mu jednou vrátíš… a tady by tě s těmi holkami stejně nic dobrého nečekalo.“ Jak ví o Dorotě a dalších? podivila se Eliza, ale nahlas to neřekla. Odpověděla tedy: „Pořád nevím, jestli ti mám věřit… ale myslím, že říkáš pravdu. Cítím to.
Ostatně mi o vás vílách vyprávěl otec a jemu zase jeho maminka, moje babička.“ „Hm. To je možné. Teď už běž, ať jsi brzy u Ledutaje. Provázej tě dobrý vítr!“ Eliza se zahleděla do lesa před sebou, na tu dálku, co ji čeká. Naposledy se ohlédla na černou vílu, ale už ji nikde neviděla. Rozhodla se, že jí zatím věřit bude. Přinejhorším se jen projde k tomu Ledutajovi. Eliza vyšla z paloučku po úzké kamenité cestě. Šla pár hodin, než les začal řídnout. U okraje lesa uviděla srnku. Bylo tu něco zvláštního, něco se jí nezdálo. A opravdu, srnka jako by pokývala hlavou, než popoběhla dál. „Dnes už mě nic nepřekvapí,“ řekla si Eliza a vydala se za srnkou. Srnka ale neutekla moc daleko, naopak – běžela chvíli před Elizou v půlkruhu, než obě doběhly zpět na cestu. V tu chvíli se srnka znovu ohlédla a Eliza si všimla, že má stejně ledově modré oči jako víla Ylonie. Srnka ještě jednou kývla hlavou a odběhla rychle do lesa. Eliza zůstala sama.
Vyšla z lesa a před ní se rozkládaly prosluněné louky, pole, v dáli vesnice. Otočila se jižním směrem a opravdu – spatřila větší kopec, čnící nad zvlněnou krajinou. Cesta, na které stála, nevedla na jih, ale Eliza se rozhodla ještě chvíli po ní jít, než sejde na louku. Slunce se sklánělo k obzoru, když Eliza došla na kopec do březového háje. Cestu už dávno opustila, kromě vysoké trávy a březového lesa neviděla nic dalšího. „Tak kde najdu toho Ledutaje? Tady přece nic není!“ pomyslela si Eliza. Pokračování příště
Úspěchy české výpravy v orientačním běhu v Lotyšsku
Ve dnech 6.–11. června 2024 proběhlo v lotyšské Rize 10. mistrovství Evropy v orientačním běhu ve sprintu (EDOC) a 2. světový pohár veteránů v orientačním běhu (ODMOWC).
TEXT: Eva Vavříková / FOTO A ZDROJ: Mareks Gaļinovskis, Madara Liepina, LNSF (Latvian Deaf Sports Federation)
Na programu byl individuální sprint, smíšená sprintová štafeta a prodloužený sprint. Čeští odvážlivci ve složení Lenka Hornová, Marie Pangrácová, Jan Semerád, Marek Spilka, Kamil Klíma a Josef Procházka pod vedením trenéra Adama Hájka vybojovali krásná umístění, která jim vynesla celkem čtyři medaile. Bližší informace o průběhu ME a úspěších neslyšících sportovců je možné najít na webových stránkách Český OB neslyšících.
Marek Spilka
Já běžce s kondičkou, a k tomu navíc s orientačním smyslem obdivuji, a proto jsem položila několik otázek neslyšícímu sportovci MARKU SPILKOVI. Dozvěděla jsem se, že se mu podařilo zkompletovat krásnou sbírku medailí z mezinárodních soutěží: stříbrná z MS 2019 (Česko), dvě bronzové a jedna stříbrná z Deaflympiády 2022 (Brazílie) a nově bronzová z ME 2024.
Marku, jaký máš ze závodů na ME celkově pocit? Slyšela jsem, že už máš kompletní sbírku medailí ze všech velkých mezinárodních soutěží, to je opravdu velký úspěch. Gratuluji!
Výsledky na ME byly nadprůměrné, ve sprintu jednotlivců hned v prvním závodě jsem dokonce vylepšil své nejlepší umístění v této disciplíně. A to jsem navíc byl čtvrtý nejstarší ze všech třiceti soutěžících. A další den získaný bronz ze štafet byl už jen příjemnou třešničkou na dortu. (úsměv)
Co bylo na těchto závodech náročné?
Aby byl člověk v OB úspěšný, musí být nejen vynikající běžec, ale i velký kamarád s mapou. Je to docela oříšek, vyčíst ve sprintu malé detaily na mapě, a navíc při velké rychlosti. Takže ten, kdo si nejlíp poradí s terénem, počasím a s malými detaily na mapě, se většinou umístí na nejvyšších místech.
A to se mi právě na tomto ME, hlavně v prvním závodě, náramně povedlo. I trenéra jsem překvapil a přesvědčil, že ještě do starého železa nepatřím. (smích)
Co vašemu týmu neslyšících orientačních běžců toto ME přineslo?
Našemu týmu to hlavně dodalo vzpruhu a motivaci do dalších závodů. Není lehké trénovat po celý rok s tím, že třeba nechtěně pokazíte nejdůležitější závody sezóny (což se naštěstí teď nestalo), takže výsledky našeho týmu na ME přišly vhod. Jsou velmi důležité pro blížící se deaflympiádu v Japonsku.
na krátké trati
Prostorová představivost je klíčem k úspěchu
TEXT: Jan Semerád / FOTO: archiv Pavly Černé
Neslyšící sportovci se účastní mnoha sportovních turnajů a závodů, ať už se svými neslyšícími, nebo slyšícími kolegy. Neslyšících sportovců je mnoho, ale těch, kteří dokáží podávat výsledky srovnatelné se slyšícími, je mnohem méně. Jedním z nich je i bowlerka PAVLA ČERNÁ , které se letos v květnu podařilo ve velké konkurenci obsadit skvělé 2. místo na mistrovství České republiky v Olomouci. Pavlu jsme si proto pozvali do redakce, aby nám něco pověděla o svém úspěchu, bowlingové kariéře a budoucích cílech.
nejlepších žen na MČR
Gratulujeme k vašemu úspěchu na MČR! Jaké byly vaše první pocity, když jste zjistila, že jste se umístila na 2. místě?
Vůbec jsem to nečekala, postupně jsem vyřazovala ostatní soupeřky, až z toho bylo finále. Nad výsledkem jsem v průběhu vůbec nepřemýšlela a ani jsem neměla velká očekávání. Z toho, že se mi MČR nepodařilo vyhrát, jsem zklamaná nebyla, už to 2. místo je velký úspěch a mám z toho velkou radost.
Jaký byl systém turnaje, přiblížíte ho čtenářům? Turnaje se účastnilo celkem 24 žen, ty hrály v sobotu o postup mezi nejlepších 12. Mně se podařilo postoupit ze 7. místa. V neděli následovaly závěrečné fáze turnaje. O postupu mezi nejlepších 8 rozhodovalo celkem šest her, já jsem postoupila ze 4. místa. Postup byl pro mě překvapením, protože jsem vyhrála tři hry a zároveň tři prohrála, pomohly mi ale získané body z jednotlivých her. V další fázi jsme pak hrály postupně každá proti každé. Já jsem postoupila jako čtvrtá, takže jsem nejprve hrála proti třetí hráčce, tu jsem porazila, pak proti hráčce na 2. místě, kterou jsem také porazila. Ve finále jsem stála proti Petře Hanzlovské, tam už to nevyšlo.
Co vás k bowlingu přivedlo? Jak začala vaše sportovní kariéra?
Dřív jsem hrála házenou a volejbal. Pak jsem potkala svého přítele, se kterým jsem dodnes. Přítel hrál bowling a nakonec, někdy kolem roku 2008, se mu podařilo mě také nadchnout. Trénoval mě a trénuje doteď, to díky němu jsem teď tam, kde jsem. Do reprezentace jsem se poprvé dostala v roce 2014 na mistrovství Evropy. Deaflympiády jsem se zatím neúčastnila, protože v Brazílii byl v roce 2022 bowling zrušen a náhradní termín turnaje v Malajsii následně také. Letos v srpnu se koná mistrovství Evropy v Belgii.
Jaký je váš tréninkový režim? Kolik hodin týdně tréninku věnujete?
Trénuju víc s neslyšícími, tzn. hlavně se svým přítelem, spolu chodíme jednou týdně a pak já sama trénuju ještě 1–3× týdně.
Trojice
Obě finálové čtveřice
Se slyšícími hráči se potkávám hlavně na turnajích. Od roku 2014 spolupracuji se slyšícím trenérem Janem Mackem.
Měla jste nějaký bowlingový vzor?
Mým vzorem je slavná americká slyšící bowlerka Kelly Kuick, jinak se snažím dívat hlavně na lepší hráče, na jejich styl hodů nebo držení ruky.
Jak reagovala vaše rodina a přátelé na váš úspěch na MČR?
Všichni mi drželi palce, po úspěchu jsem rozeslala spousty zpráv a dostala spousty gratulací, přece jen se neslyšící neumístí na 2. místě na MČR slyšících každý den. (smích) Na MČR jsme se díky umístění v prestige kvalifikovaly celkem tři neslyšící ženy. (Prestige je systém sbírání bodů do žebříčku podle umístění na měsíčně konaných závodech, důležitá je pravidelná účast a vyrovnaná výkonnost – pozn. red.)
Máte nějaké rituály, které před každým zápasem dodržujete?
Před závodem se musím rozcvičit a protáhnout, důležité je také dýchání a uvolnění celého těla a koncentrace na výkon. Před samotnou hrou se vždy hluboce nadechnu, vydechnu a začínám házet.
Jaké jsou vaše cíle do budoucna? Plánujete se zúčastnit dalších soutěží a mistrovství?
Letos v srpnu se koná ME v belgickém Bruselu a příští rok doufáme, že se nám podaří dostat se na deaflympiádu v Tokiu v Japonsku, tak uvidíme, jak to dopadne, záleží i na financích.
Jak podporujete a motivujete ostatní neslyšící hráče, kteří se chtějí bowlingu věnovat?
Snažíme se najít mladé talenty, ale moc jich není a zájem taky ne. Můj přítel teď zkouší trénovat dva sourozence z Plzně, snad je to bude bavit a u bowlingu zůstanou.
Jak vnímáte podporu neslyšících hráčů ze strany bowlingové komunity?
Ta podpora bohužel chybí, vidět to bylo třeba ve finále MČR, kde všichni fandili mojí slyšící protihráčce, bavili se mezi sebou a mě si nevšímali. Organizátoři mi pak samozřejmě gratulovali k výsledku, z toho jsem měla radost. Nebylo to úplně příjemné, je tam stále komunikační bariéra.
Jak se vyrovnáváte se stresem a tlakem během soutěží?
Stává se mi, že na tréninku nebo při rozcvičení házím dobře, jde to lehce, a na závodě se cítím najednou úplně jinak. Snažím se pak uvolnit a najít cestu k tomu, abych se vrátila do potřebné pohody. Poznám to vždycky tak, že mám při házení „tvrdou“ ruku, podle pocitu a také podle toho, že házím koulí až moc rychle.
Jaké jsou podle vás klíčové vlastnosti, které by úspěšný hráč bowlingu měl mít?
Důležité je umět se opravdu uvolnit, koncentrovat na svoji dráhu, na sebe a vytěsnit okolí. Bowling je hodně o hlavě a vizuálním vnímání. Dobrý hráč potřebuje prostorovou představivost, mít v hlavě „kalkulačku“, aby si mohl vizualizovat úhly a směry odhodu.
Jaké jsou vaše další zájmy a koníčky mimo bowling?
Pořád miluji volejbal, ráda plavu a chodím na turistické výlety. Syn má rád fotbal, tak na ten chodím občas také.
