UNIE 3-4/2025

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

3–4/2025 | roč. XXIX | 80 Kč

Nessie na Palubě

Kde na síti nás najdete?

WEB

www.cun.cz

ISSUU issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Můžete si nás předplatit

Cena jednoho výtisku 80 Kč

Roční tištěné předplatné 400 Kč včetně poštovného

Kontakt redakce@cun.cz

UNIE 3–4/2025, ročník XXIX

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce

Česká unie neslyšících, z. ú.,

Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e ‑ mail

redakce@cun.cz

vedoucí redakce

Anna Pulkrabová

šéfredaktor

Jan Semerád

zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová

redakční tým

Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Mirka Kvasničková

tým pro zpracování překladů a videí

Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek

jazyková korektura

Kateřina Hrabětová

titulní strana

archiv Kateřiny Holubové

zadní strana

Jan Semerád, Šimon Sedláček grafický design , sazba Šimon Sedláček

Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987

SSN (print) 2464-7705

ISSN (online) 2464-7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

4 6

7

10

14

ČUN / ČMUN Z domova

20

Konference ASNEP

Představení Centra Paluba a  Centra Carolina

Kateřina Holubová: kapitánka na Palubě podpory studentů

Senioři: Čajová kultura

24

27

Historie kochleárních implantátů a jejich vývoj

Editorial

28

Příběh na pokračování: Kouzelné přání 7

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

doufám, že se vám předchozí číslo časopisu líbilo nejen obsahem, ale také novým vzhledem, který náš časopis osvěžil a přetvořil do moderního kabátu. S naším novým sazečem se také příprava čísel urychlila a já doufám, že vám budeme moci přinášet nová čísla včas, jak jsme dříve byli zvyklí.

Nebezpečné látky a potraviny 3

32 Živíme se rukama: Kovovýroba a umělecké kovářství

36

Sportovní okénko: Zlatá karatistka

Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

S tímto číslem přichází další personální změna v redakčním týmu: po dvouleté spolupráci náš tým opouští Karolína Peroutková, redaktorka rubriky Seniorů, která často zabrousila i do náboženské tematiky, což náš časopis, alespoň podle mě, zas něčím okořenilo a vylepšilo. Tímto Karolíně děkuji za příjemně strávený čas a krásné články a za celý tým redakce jí přeji hodně štěstí do budoucna. Eva Vavříková již pomalu končí svoji mateřskou dovolenou a rozhodla se Karolíninu práci převzít a navázat na ni, a tak se od Evy brzy dočkáte mnoha dalších článků. Další změny naši redakci ještě čekají a přijdou brzy, ale o tom zatím pomlčím, vše vám postupně prozradíme v dalších číslech. V tomto čísle navážeme na článek o Středisku Teiresiás z Masarykovy univerzity a podíváme se tentokrát na Univerzitu Karlovu a její centra podpory studentům. Na čajové dýchánky zabrousíme posledním článkem redaktorky Karolíny, pod ruce neslyšícího kováře se podíváme v rubrice Živíme se rukama, na historii sluchadel navážeme historií kochleárních implantátů a ve sportu si představíme talentovanou karatistku Báru Vachoutovou a její nedávný úspěch. Samozřejmě pokračujeme i v dalších rubrikách a článcích a věřím, že se vám budou také líbit.

Příjemné čtení vám přeje

Jan Semerád

„Tvé ruce vypráví – krůček po krůčku“:

Weblíčko přináší šest nových odborných videí pro děti a mládež

text Veronika Bočková grafika Sandra Bovkunová

Weblíčko se zaměřuje na výrobu uměleckých videí nejen pro neslyšící děti a mládež. A co je u něj nového? Na konci ledna byla na jeho webových stránkách zveřejněna graficky povedená brožura spolu se sérií šesti zábavných odborných videí. Ta vznikla v rámci projektu „Tvé ruce vypráví – krůček po krůčku“ ve spolupráci s organizacemi Pevnost – České centrum znakového jazyka, z. ú., a KukátkOO, z. s. Co se v nich dozvíte? Například jaké jazykové prostředky se ve znakovém jazyce používají, jak je můžete využít ve svém vyprávění a mnohem více! Kromě webových stránek Weblíčka najdete šest videí také pohromadě na YouTube Weblíčka v playlistu „Tvé ruce vypráví – krůček po krůč­

ku“. Videa jsou opatřena českými titulky.

Průvodkyní videí je Bc. Veronika Bočková z Weblíčka. Dále se v nich objeví Mgr. Radka Nováková (Pevnost – České centrum znakového jazyka, z. ú.) a Mgr. Zuzana Hájková (KukátkOO, z. s.). Nechy­

bí ani ukázky uměleckých videí z Weblíčka s různými neslyšícími vypravěči. O praktická cvičení uměleckého projevu v českém znakovém jazyce se hravou formou postaraly MgA. Věra Sagulová a Sandra Bovkunová z Weblíčka. Na brožuře spolupracovaly všechny výše zmíněné ženy, obsahovou korekturu provedla koordinátorka projektu Bc. Anna Pangrácová a jazykovou korekturu tlumočnice Bc. Jitka Bačáková. O natáčení a kreativní výrobu videí se postarala Sandra Bovkunová, která je též autorkou grafického zpracování brožury. Tento projekt byl zrealizován díky laskavé finanční podpoře Evropské unie, Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury České republiky.

Odkaz na brožuru Weblíčka

Vzdělávání lektorů českého znakového jazyka působících v ČUN

text Martina Kronusová foto Pevnost, Lenka Králíková

V druhém pololetí roku 2024 proběhla tři specializovaná školení lektorů ČZJ zajišťujících výuku

Kruh Rytmus: Emoce II.

text a foto Lucie Sedláčková Půlpánová

Kruh Rytmus nabízí své aktivity již čtvrtým rokem. První letošní setkání proběhlo v sobotu 8. února v Praze 8.

Jak víme, od chvíle, kdy se narodíme, nejen rosteme, ale také vyjadřujeme své pocity a snažíme se komunikovat. Emoce se v nás projevují přirozeně – někdy nás zcela pohltí a můžeme mít problém racionálně uvažovat. Proč se to děje? A proč bychom se neměli své emoce snažit potlačovat, ale naopak se učit s nimi. Právě o tom přednášela lektorka Lucie Kastnerová – o tom, co se v nás odehrává

na pobočkách České unie neslyšících. V rámci zvyšování jejich odbornosti byla navázána spolupráce s organizací Pevnost, z. ú., která kromě jiných činností zajišťuje také vzdělávání a rozvoj vědomostí lektorů ČZJ. Celkem 14 lektorů z Prahy a všech dalších poboček

ČUN absolvovalo pod hlavičkou Pevnosti tři kurzy.

První kurz s názvem Popisy referenčních úrovní A1–B2 pro ČZJ se zaměřuje na strukturu Referenčního rámce pro znakové jazyky (RRZJ) a jeho obsah jako východisko k Popisům referenčních úrovní ČZJ A1–B2 a na význam úrovní a možnosti jejich použití při výuce ČZJ. Druhý kurz s názvem Popisy ČZJ: Tvorba sylabů pro výuku ČZJ na předchozí navazuje a jeho cílem je využít RRZJ a Popisy ČZJ jako podklad pro vytváření sylabů výuky ČZJ, výukových materiálů atd. Tento kurz je metodický a zaměřený na praktická cvičení s výše uvedenými dokumenty. Závěrečný kurz Popisy ČZJ: Ověřování znalostí ČZJ představuje lektorům různé ověřovací nástroje a postupy sloužící k ověření znalostí ČZJ jednotlivých absolventů jejich kurzů.

a jak lépe porozumět sami sobě.

Dopolední část byla věnována fyziologickým procesům – například tomu, jaký vliv má nedostatek kortizolu na naše tělo nebo jak funguje bloudivý nerv. Z toho vyplývá, jak důležitý je pravidelný denní režim – dostatek spánku, vyvážená strava i čas na sebe – abychom lépe zvládali své emoce a jejich vyjadřování.

Odpoledne bylo zaměřeno na meditaci, somatické a uvolňovací cviky a také na diskuzi a psaní pro hlubší sebepoznání. Setkání bylo zakončeno

zpětnou vazbou a sdílením dojmů. Účastníci ocenili možnost pravidelně se setkávat, vzájemně se podporovat a inspirovat v každodenním životě.

Už se těšíme na další setkání –jarní arteterapii!

Podpořme jazykové vzdělávání neslyšících dětí!

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Šalvějky

Šalvějka, z. s. – první lesní klub pro neslyšící a slyšící děti

Šalvějka je nezisková organizace, která není nijak dotována a spoléhá se na podporu komunity. Veškerý její program je zaměřen na pobyt v přírodě a propojování vzdělávání s respektem k přirozenému vývoji dítěte. Tento jedinečný klub funguje již čtvrtým rokem a těší se stále větší oblibě.

Poskytuje zázemí bez jazykových bariér a nabízí zážitkové, kreativní a vizuálně bohaté programy v českém znakovém jazyce. Klub je otevřen nejen neslyšícím dětem, ale i slyšícím dětem neslyšících rodičů (CODA dětem). Všechny aktivity jsou realizovány v souladu s přírodou, intuitivní a waldorfskou pedagogikou, která je pro Šalvějku zásadní. Kromě pravidelného dopoledního klubu pořádá Šalvějka také slavnosti, mimoškolní volnočasové aktivity, individuální programy a terapie pro děti, letní příměstské tábory i akce pro veřejnost. Ve svých prostorách na Vyšehradě nabízí také odpolední kroužky, individuální kurzy a rehabilitační terapie.

Prosba o finanční pomoc pro čtyři neslyšící děti

Tyto děti se narodily neslyšící a vyrůstají v podnětném a pečujícím prostředí. Aby však plně zvládly český jazyk – tak zásadní pro vzdělávání i každodenní život – potřebují intenzivní podporu. Čím lépe si češtinu osvojí, tím širší budou mít možnosti pro své budoucí vzdělání a profesní uplatnění.

Proč je tento kurz důležitý?

Neslyšící děti docházejí na logopedii hrazenou pojišťovnou, kde rozvíjí svoji mluvenou češtinu. To však nestačí. Potřebují pravidelnou expozici psané češtině a vizualizačním metodám, které jim právě Šalvějka dokáže nabídnout.

Osvojit si češtinu je pro děti, které ji neslyší, velmi náročné.

Jazyk je jim třeba ukazovat a zviditelňovat – nejen prostřednictvím mluvené formy (logopedie), ale i psané formy a vizuálních metod.

Pokud se podaří shromáždit potřebné finanční prostředky, rodiče budou moci svým dětem zajistit specializovaný, intenzivní a účinný vzdělávací program zaměřený na rozvoj jejich kompetencí v českém jazyce.

Koho můžete podpořit?

Díky programu se již podařilo podpořit neslyšící Rozálku, což je skvělá zpráva! Šalvějka ale hledá finance dál – čtyři sbírky stále běží.

Podívejte se na jednotlivé kampaně:

Natálka

Daniel

Adélka

Kuba

Jak můžete pomoci?

y Přispějte a darujte radost z učení! I malá částka znamená velkou pomoc.

y Sdílejte tuto sbírku na svých sociálních sítích.

y Máte kontakty na influencery či známé osobnosti? Propojte nás!

Sbírky běží do konce měsíce března. Každý příspěvek znamená šanci na lepší budoucnost neslyšících dětí, jejich vyšší sebevědomí a soběstačnost. Šalvějka děkuje všem, kteří pomáhají!

Konference ASNEP upozornila na životní podmínky lidí s hluchoslepotou v ČR i v zahraničí

V sobotu 30. listopadu 2024 se v Praze uskutečnila konference s názvem Lidé s hluchoslepotou: Menšina v menšině, která se zaměřila na problematiku hluchoslepoty. Konference otevřela diskuzi o výzvách, kterým osoby se ztrátou sluchu i zraku čelí, a o možnostech, jak jejich životní podmínky zlepšit. Organizátorem byla Asociace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), jež přivítala více než 180 účastníků z řad odborníků, zástupců neziskových organizací, ale i samotných osob s hluchoslepotou.

text Ivana Hay Tetauerová

foto Jaroslav Klein, Ivana Hay Tetauerová

Program se zaměřil na širokou škálu témat od vzdělávání dětí s hluchoslepotou až po přístupnost veřejného prostoru, a to jak na české, tak na evropské úrovni. Celá akce byla tlumočena do českého znakového jazyka a přítomni byli i tlumočníci pro hluchoslepé, tlumočníci mezinárodního znakového systému a simultánní přepis psané češtiny pro účastníky, kteří nevyužívají český znakový jazyk. Konference tak nejen zprostředkovala cenné informace, ale také posílila dialog mezi komunitou hluchoslepých a odborníky. Záštitu nad konferencí převzal veřejný ochránce práv JUDr. Stanislav Křeček. Konference zdůraznila nutnost zlepšení přístupnosti a zvýšení informovanosti o hluchoslepotě nejen mezi odborníky, ale i širokou veřejností. Účastníci se shodli na důležitosti spolupráce mezi státními institucemi, neziskovými organizacemi a komunitními skupinami.

Dopolední část: Vzdělávání a služby pro hluchoslepé

Konferenci moderoval Mgr. Milan Fritz, člen výboru ASNEP. Po úvodních slovech prezidentky ASNEP Mgr. Lucie Sedláčkové Půlpánové a ombudsmana JUDr. Stanislava Křečka zahájil odborný program zaměřený na vzdělávání dětí s hluchoslepotou.

PhDr. Lenka Hricová ze spolku VIA osob se smyslovým postižením zdůraznila význam individuálního přístupu při rozvoji komunikačních schopností dětí a jejich samostatnosti. Mgr. Zuzana Pavliňáková z ostravské ZŠ pro sluchově postižené sdílela praktické zkušenosti s výukou dětí s hluchoslepotou, včetně přizpůsobení materiálů do hmatové podoby a využívání vibrací v hudebně­dramatické výchově.

Sociální služby a volnočasové aktivity

V dalším bloku Mgr. Marek Müller, sám nevidomý a se sluchovým postižením, představil rozdíly mezi registrovanými a neregistrovanými sociálními službami, včetně těch pro studenty se zdravotním postižením. Mgr. Hana Dvořáková ze spolku LORM přiblížila dostupné sociální služby pro hluchoslepé, včetně průvodcovských, tlumočnických a rehabilitačních aktivit. Ota Pačesová z Klubu přátel červenobílé hole představila

volnočasové programy a workshopy pro děti a mládež zaměřené na integraci osob s hluchoslepotou.

Hluchoslepota v evropském kontextu

Odpolední část konference se zaměřila na zahraniční perspektivy. PhDr. Jan Jakeš ze spolku VIA osob se smyslovým postižením představil historický vývoj spolkové péče o osoby s hluchoslepotou v ČR sahající až do období Rakouska­Uherska. Zástupci organizace European Deafblind Youth (EDBY) Clarisse Merlet (Francie) a Pere Cantenys Gómez (Katalánsko) se podělili o zkušenosti s budováním komunit hluchoslepých v Evropě, sdíleli příklady dobré praxe a zdůraznili nutnost posílení práv této menšiny na úrovni EU. Diskuze také upozornila na roli spojenců ve zlepšení podmínek života osob s hluchoslepotou.

Komunikační systémy a přístupnost

Mgr. Hana Dvořáková a Mgr. Jana Radová ze spolku LORM představily komunikační systémy pro osoby s hluchoslepotou, jako je taktilní znakový jazyk, Lormova abeceda či metoda Tadoma. Mgr. Dominika Graupnerová a Mgr. Michal Brhel z Centra pro neslyšící a nedoslýchavé (CNN) upozornili na nedostatek tlumočníků do taktilního znakového jazyka a představili nové sociální služby pro osoby s hluchoslepotou.

Mgr. Kateřina Pešková a Mgr. Petr Vysuček, Ph.D., z organizace Deaf Friendly diskutovali o zpřístupnění veřejného prostoru pro osoby preferující český znakový jazyk a propojení veřejných opatření s individuálními službami. Proběhla i velmi živá debata o tom, jak se dají propojit plošná opatření veřejných institucí s individuálními službami v rámci sociálních služeb.

Osobní příběhy

Závěr konference byl věnován osobním zkušenostem. Barbora Flusserová sdílela ve svém příspěvku zážitky z evropských kempů pro mládež s hluchoslepotou (European Deafblind Youth Camp). Ten se poprvé konal v roce 2022 v Belgii a podruhé vloni v Německu. Účastníci se zde učili o své identitě a kultuře pro­

střednictvím workshopů a diskuzí a navazovali nová inspirativní mezinárodní přátelství.

Poselství a výstupy konference

Během akce se ukázalo, že sdílení zkušeností a odborný dialog mohou výrazně přispět ke zkvalitnění

života lidí s hluchoslepotou. Zároveň bylo zdůrazněno, jak je důležité, aby samotní lidé s hluchoslepotou jasně formulovali své potřeby, což umožní jejich naplnění a efektivní spolupráci na jejich řešení. Inspirace ze zahraničí pak přináší cenné podněty a ukazuje, že v této oblasti nejsme osamoceni, ale můžeme čerpat i z osvědčené praxe jiných zemí. Finanční podporu konferenci poskytl Úřad vlády ČR, konferenční prostory zajistil Český svaz vědeckotechnických společností. Dobrovolníci z organizace Czech Deaf Youth se postarali o přípravu zázemí, vypomohli i studenti oboru Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK. Organizátoři mysleli na účastníky s hluchoslepotou a konferenční prostory opatřili žluto­černými nálepkami, které jasně označovaly vstupy a upozorňovaly na možné překážky, jako jsou sloupy nebo skleněné plochy a dveřní futra. Pro lepší orientaci byly rozmístěny přehledné orientační tabulky ukazující směr například na toalety, do jídelen a dalších místností. Pro zahraniční hosty byl k dispozici tým neslyšících dobrovolníků a průvodců, který se o ně po celou dobu pobytu v Praze staral. Díky paní RNDr. Ireně Peterkové, která s komunitou Neslyšících dlouhodobě spolupracuje, bylo možné si během konference objednat také obědy. Celý průběh akce natáčel štáb TKN a s několika

účastníky uskutečnil i rozhovory. Někteří návštěvníci přijeli až ze sousedního Slovenska. Během přestávek se podávalo občerstvení od Tiché kavárny a Yes Chef, což přispělo k příjemné atmosféře celé události.

Konference Lidé s hluchoslepotou: Menšina v menšině se jednoznačně povedla a přinesla důležité podněty pro další rozvoj a zlepšení života osob s hluchoslepotou v ČR. Díky aktivní účasti odborníků, organizací i samotných účastníků se podařilo otevřít důležitá témata a nabídnout konkrétní řešení pro tuto často opomíjenou skupinu. ASNEP se zavazuje pokračovat v osvětové práci a již nyní připravuje další ročník konference, který se uskuteční na podzim roku 2025. Tentokrát se zaměří na nové téma, jež opět přinese cenné informace a příležitosti k diskuzi týkající se (nejen) komunity Neslyšících.

↓ Čeští neslyšící organizátoři konference, tým dobrovolníků, průvodci, tlumočníci a neslyšící zahraniční přednášející tleskají po způsobu osob s hluchoslepotou

Specifické potřeby studentů:

role Centra Paluba a Centra

Carolina na Univerzitě Karlově

V letním čísle UNIE 07–08/2024 jsme podrobně popsali, jak funguje Středisko Teiresiás pro studenty se specifickými potřebami na Masarykově univerzitě v Brně. Nyní se zaměříme na systém podpory pro studující se specifickými potřebami na Univerzitě Karlově v Praze. Tu zajišťuje Centrum Carolina spolu s pracovníky či odbornými pracovišti na jednotlivých fakultách. Jedním z takových pracovišť je Centrum Paluba FF UK, které zajišťuje podporu na Filozofické fakultě UK.

text Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová foto a zdroje výroční zprávy FF UK a UK, archiv Centra Carolina a Centra Paluba

Přednáška na akci Na Karlovce bez překážek

Celetná 13 – sídlo Centra Carolina a dočasně i Centra Paluba

Jak je patrné, na Univerzitě Karlově je podpora zajišťována jak na celouniverzitní, tak na fakultní úrovni. Tento systém podpory se trochu liší od struktury na některých univerzitách, kde je systém spíše centralizovaný (tj. podpora je celé univerzitě poskytována v rámci jednoho pracoviště).

Centrum Carolina a fakultní koordinátoři služeb (tj. kontaktní osoby aj.) či fakultní specializovaná pracoviště (např. Centrum Paluba FF UK) se zaměřují na vytváření vhodných podmínek pro studující se specifickými potřebami vyplývajícími z jejich zdravotního či psychického stavu. Mohou to být například sluchová, zraková či tělesná postižení, ADHD, psychické potíže, chronická onemocnění, poruchy učení, poruchy autistického spektra a další. Poskytují podporu uchazečům, studujícím i zaměstnancům, včetně těch, kteří byli zasaženi tragickou prosincovou událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK).

Podpora je poskytována studujícím, kteří jsou na UK evidovaní jako studující se specifickými potřebami. Student, který má o podporu zájem, absolvuje po doložení lékařského či jiného potvrzení o svém zdravotním stavu rozhovor s odborným pracovníkem, který vypracuje posudek (funkční diagnostiku), tj. se­

znam pedagogických doporučení (modifikací či opatření) pro studium. Na celkovém řešení jeho studia se pak kromě studenta samotného podílí i další lidé (odborní pracovníci, vyučující, garant atd.) a pracoviště (např. Centrum Carolina, fakultní centra).

Centrum Carolina –

celouniverzitní centrum

Původně Kancelář pro poskytování služeb studentům se specifickými potřebami se od roku 2018 přejmenovala na Centrum Carolina a od té doby pod tímto jménem poskytuje podporu na celouniverzitní úrovni všem 17 fakultám univerzity. Jedná se o univerzitní pracoviště, které metodicky zastřešuje systém podpory studujících se specifickými potřebami. Na každé fakultě působí kontaktní osoba pro studium se specifickými potřebami, případně specializované pracoviště s týmem odborníků. Kontaktní osoby, které dobře znají prostředí a specifika své fakulty, úzce spolupracují se studujícími, vyučujícími a dalšími pracovníky fakulty při řešení studijních záležitostí i přijímacího řízení. Centrum Carolina jim poskytuje metodickou podporu, konzultace a jeho koordinátoři podpory pro

Centrum Paluba FF UK – specializované fakultní pracoviště

Centrum Paluba je specializovaným pracovištěm FF UK, jehož úkolem je vytváření a zajišťování vhodných podmínek v souvislosti s uchazeči, studujícími i zaměstnanci s všemi typy specifických potřeb na FF UK. Bylo založeno 1. července 2023, avšak podpora studujících se specifickými potřebami na fakultě funguje zhruba od roku 1998, kdy byl také založen obor Čeština v komunikaci neslyšících.

daný typ specifických potřeb jsou fakultám k dispozici při jakýchkoli potížích.

Při metodické podpoře v souvislosti se studiem neslyšících a nedoslýchavých studujících na UK spolupracuje s Centrem Paluba FF UK, jehož vedoucí je zároveň externím zaměstnancem Centra Carolina. Dále centrum na celouniverzitní úrovni zajišťuje vybrané služby, jako je digitalizace studijních materiálů, asistence při studiu, psychologické a psychiatrické poradenství pro studující se specifickými potřebami, nácviky studijních strategií nebo podpůrná skupinová setkání, a poskytuje podporu také studujícím se socioekonomickým znevýhodněním. Více informací najdete na webových stránkách Centra Carolina.

Centrum koordinuje svou činnost s univerzitním Centrem Carolina a úzce spolupracuje s dalšími fakultními pracovišti, jako je Psychologická poradna FF UK a Jazykové centrum FF UK. Působí v něm tři kontaktní osoby, tj. poradci pro studující se specifickými potřebami (psychologové, někteří jsou zároveň speciálními pedagogy, ergoterapeuty nebo lingvisty znakového jazyka), koordinátorka služeb pro neslyšící a nedoslýchavé studující a další osoby, vyučující základů ČZJ, angličtiny pro neslyšící, sekretářka a dvě tlumočnice ČZJ. Dále pro centrum pracuje několik desítek externistů (přepisovatelé, titulkáři, lektoři atd.). Studujícím, uchazečům, vyučujícím a dalším zaměstnancům fakulty nabízí odborné poradenství, semináře, zajišťuje fyzickou bezbariérovost výuky a akcí pořádaných fakultou, poskytuje tlumočnické a přepisovatelské služby, zapůjčuje speciální pomůcky, organizuje kurzy českého znakového jazyka pro zaměstnance FF UK atd. Více informací najdete na webových stránkách Centra Paluba a také v našem rozhovoru s vedoucí Centra Paluba Kateřinou Holubovou na str. 14. Jak již bylo řečeno, kromě podpory na FF UK Centrum Paluba metodicky spolupracuje s Centrem Carolina při koordinaci podpory pro neslyšící a nedoslýchavé studenty, uchazeče a zaměstnance celé

Tým Centra Carolina

Karlovy univerzity. V rámci této spolupráce tak Centrum Paluba například koordinuje a zajišťuje tlumočnické a přepisovatelské služby na akce pořádané univerzitou pro účastníky ze všech fakult či veřejnost nebo společně nabízí specializovanou výuku určenou všem studujícím UK. Jedná se například o angličtinu pro neslyšící studenty, základy českého znakového jazyka nebo kurz Psaní všemi deseti pro budoucí přepisovatele. Z tohoto důvodu se v tomto vydání UNIE na toto centrum blíže podíváme v následujícím rozhovoru.

Jaký je tedy mezi

Centrem

Carolina a Centrem Paluba rozdíl?

vedoucí

Obě pracoviště poskytují podporu při studiu se specifickými potřebami, ale jejich zaměření se liší. Centrum Carolina UK funguje na celouniverzitní úrovni. Poskytuje metodickou podporu pracovníkům všech fakult (kontaktním osobám, fakultním pracovištím aj.), pomoc při koordinaci opatření a nabízí konzultace i vybrané služby určené všem studentům UK. Při poskytování podpory v souvislosti s neslyšícími a nedoslýchavými studujícími a uchazeči na

Ukázka videa pro vyučující, v němž kontaktní osoby z Centra Paluba vysvětlují, co je funkční diagnostika. Zleva: Veronika Šporclová, Kateřina Holubová, David Čáp

fakultách metodicky spolupracuje s Centrem Paluba FF UK, jedná se o výjimku – podporu u ostatních typů specifických potřeb zajišťují interní koordinátoři Centra Carolina.

Centrum Paluba FF UK je fakultní pracoviště a specializuje se na podporu v souvislosti se studiem se všemi typy specifických potřeb na FF UK. Toto centrum řeší už individuální potřeby ve vztahu ke konkrétním studijním situacím na fakultě nebo k čemukoli, co se týká fakultního akademického života.

Specializované pracoviště mají i některé další fakulty, např. Pedagogická fakulta UK (Akademická poradna), na jiných fakultách působí kontaktní osoby pro studium se specifickými potřebami.

Veškeré informace o Centru Paluba i Centru Carolina najdete na těchto odkazech:

Zleva:

Centra Paluba Kateřina Holubová, tlumočnice ČZJ Radka Stará a Klára Herčíková, koordinátorka služeb Petra Slánská Bímová

Kateřina Holubová: kapitánka na Palubě podpory studentů

V článku o Centru Paluba a Centru Carolina byl představen systém podpory studentů se specifickými potřebami na Univerzitě Karlově. V návaznosti na to přinášíme rozhovor s Mgr. Kateřinou Holubovou, vedoucí Centra Paluba, která je zároveň externí pracovnicí Centra Carolina.

text Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová foto a zdroje výroční zprávy FF UK a UK, archiv Kateřiny Holubové, Michal Novotný, UK

Centrum Paluba bylo založeno teprve nedávno, před ním se na fakultě dlouhodobě vytvářel a zdokonaloval systém podpory pro studenty se specifickými potřebami. Kdo dal k založení tohoto centra podnět?

Systém podpory pro studující se specifickými potřebami na FF UK fungoval už mnoho let před vznikem centra, v podstatě už od roku 1998, kdy se otevřel studijní program Čeština v komunikaci neslyšících, kde bylo několik neslyšících studujících i pedagogů. V průběhu času se poskytování podpory vyvíjelo, zlepšovalo, řada změn na univerzitě přišla i s novým Metodickým pokynem od MŠMT v roce 2012. Konkrétně na FF pracovalo na různých pracovištích několik zaměstnanců, kteří koordinovali a zajišťovali vhodné podmínky studujícím s různými specifickými potřebami. Potom vzešel od proděkanky Andrey Hudákové podnět k založení centra. Cílem bylo přesunout pracovníky do jednoho pracoviště, zlepšit spolupráci a hlavně nastavit systém, který by pro ostatní byl srozumitelný.

Zajímá nás, proč se v názvu centra objevuje zrovna slovo „paluba“. Vždyť známá fráze „házet někoho přes palubu“ znamená, že člověku nepomůžeme. Centrum naopak „nenechává házet studenty se specifickými potřebami přes palubu“ a pomáhá jim zvládat studium. Je možné si název takto vysvětlit?

Mgr. Kateřina Holubová

y od narození neslyšící, pochází z neslyšící rodiny

y vystudovala ergoterapii na 1. LF UK, jednooborovou psychologii a obor Čeština v komunikaci neslyšících (dnes Jazyky a komunikace neslyšících) na FF UK

y v ergoterapii se specializovala na diagnostiku a neurorehabilitaci u pacientů po získaném poškození mozku, na psychogenní poruchy hybnosti a terapii prostřednictvím virtuální reality

y pracovala též jako psycholog SPC a jako neurolingvista-diagnostik ve výzkumné skupině v Amsterdamu

y je doktorandkou obecné lingvistiky na FF UK, kde se zabývá jazykovými poruchami u mluvčích ČZJ

y má zkušenost i s canisterapií

y v prosinci 2024 obdržela Stříbrnou pamětní medaili UK za mimořádný přínos a obětavost, kterou prokázala v návaznosti na prosincovou tragédii na FF UK

← Mgr. Kateřina

Holubová se svým psem Nessie v Centru Paluba

Mgr. Kateřina Holubová během děkovné řeči

Rektorka UK prof. Milena Králíčková s Mgr. Kateřinou Holubovou po předání ocenění

Ing. Lenka Henebergová, členka kolegia rektorky pro sociální záležitosti a udržitelný rozvoj, s Mgr. Kateřinou Holubovou

Ano, název centra si můžeme takto vyložit. Původně se na fakultě projednával seznam jiných návrhů. Jednou v noci jsem přemýšlela nad směřováním zatím bezejmenného centra a potřebovala jsem mu dát nějaký rámec. Podívala jsem se na dioráma s mořem, které bylo osvíceno svíčkou, a sledovala, jak na moři splynuly malé stíny několika lodiček v jednu obrovskou siluetu lodi. A mně na mysli vytanulo anglické spojení „get somebody on board“ ve smyslu zapojit někoho do týmu, do procesu, protože se do toho nezačleňují pouze studující se specifickými potřebami, ale také vyučující a ostatní lidé, kteří se na výuce podílejí a podporu také potřebují. Zkrátka to není tak, že my na velké lodi budeme házet studentům s potřebami lodičky a radit jim, jak s nimi pracovat. Jedná se spíše o nastavení celého prostředí na naší jedné společné lodi, na které jsou všichni a která nabízí mnoho možností, jak „veslovat“ jinak. Když se vše dobře nastaví, vykomunikuje a všichni zúčastnění jsou na místech, kde se jim pracuje dobře, lze mnohdy společně plout i lépe. Cíl předmětu či studia, tedy to, kam je potřeba doplout, je pořád stejný.

Původně bylo spojení „on board“ jen pracovní název. Nakonec ho paní proděkanka dostala do návrhů a vzešla z něj Paluba. Význam tohoto českého názvu si může každý vyložit tak, jak bude chtít.

Jak dlouho už zastáváš funkci vedoucí Centra Paluba a v čem tvá práce spočívá?

Jsem tam od jejího vzniku, tedy už skoro dva roky. V Palubě mám nadále svou původní agendu, tedy funkci kontaktní osoby pro neslyšící a nedoslýchavé studenty. Většinu času mi ale zabírá vedení centra. Kromě administrativy řeším s kolegy komplikovanější studijní situace i u jiných oblastí specifických potřeb. Komunikuji s proděkankou pro studium a přijímací řízení a spolupracuji s různými odděleními na fakultě. Od prosince 2023 mám na starosti i studující fyzicky a/nebo psychicky zasažené prosincovou událostí. Celkově je to hodně také o práci s individuální motivací zaměstnanců, o vytváření směru, filozofie. Rámec daný legislativou a pravidly je samozřejmě základ, ale celá tato problematika má podle mě mnohem širší přesah a týká se celé akademické obce.

Co tě vedlo k tomu, ujmout se jako neslyšící takto zodpovědné funkce?

Ono to mělo být původně úplně jinak. Vznik budoucího centra se shodou okolností řešil, když jsem dokončovala studium. Měla jsem domluvenou práci na jiném místě a s prací na fakultě jsem už chtěla pomalu končit. Nabídku budoucí centrum vést jsem proto odmítla. No... (smích) Celý systém podpory měl projít velkou změnou a já jsem si fakulty a svých kolegů příliš vážila na to, abych opouštěla pracoviště, aniž by byla vyřešená jeho návaznost. Původně jsem do toho šla s tím, že to bude jen na několik měsíců, dokud se centrum nerozjede a nepředám jej dál. Nakonec jsem tam zůstala dodnes. Mám tu práci ráda, mám skvělý tým a každý den se do toho snažím dát maximum, využít dovednosti, které jsem se naučila v jiných odvětvích, a posouvat podporu společně s kolegy tak, aby to dávalo smysl. A co bude dál, není relevantní, nevím totiž ani, co bude zítra, natož za rok nebo za pět let.

Určitě nebylo jednoduché se ve slyšícím kolektivu prosadit. Mohla bys nám popsat, jak se ti to podařilo a jak s kolegy komunikujete?

Mám to štěstí, že nemám pocit, že bych se musela nějak prosazovat – ani jako neslyšící člověk, a to sluch zdaleka není mé jediné specifikum, ani jako

žena nebo nejmladší člověk v týmu. Jsem si vědoma toho, že to bohužel v ČR ani ve světě ještě není běžné, o to více si toho vážím. Myslím, že zásadní je autentičnost a otevřená komunikace a hlavně dát i těm, kteří specifické potřeby nemají, možnost říct, co by potřebovali. Například co se týče komunikace, nejde jen o mé potřeby – každý z nás má nějaké potřeby, schopnosti, silné i slabší stránky, proto to nemáme nastaveno tak, že já jsem neslyšící, takže se vše musí upravovat jen podle mě. Já jsem například schopná rychle formulovat myšlenky písemně, jiné kolegyni toto jde lépe zase ústně, takže u akutních věcí, které je potřeba vyřešit hned, ponecháváme obě formy komunikace, k převodu využijeme technologie a celé je to mnohem produktivnější. Výsledné prostředí je proto nastaveno tak, aby se v něm všem pracovalo dobře, efektivně a byly respektovány individuální potřeby všech.

Kromě Centra Paluba zároveň působíš i v Centru Carolina jako externí pracovnice. Jakou pozici tam zastáváš?

V Centru Carolina pracuji jako celouniverzitní koordinátorka podpory pro neslyšící a nedoslýchavé studující a jako funkční diagnostik. Řeším tam vše, co se týká studia těchto studentů. Zpravidla jde o metodickou podporu kontaktních osob pro studenty se specifickými potřebami na fakultách, o podporu studujících – bývá to často řešení techniky, tipy na aplikace nebo řešení složitějších studijních záležitostí, na nichž spolupracuji právě s fakultními kontaktními osobami. Dále spravuji informační web NaNUK, reaguji na dotazy, zjišťuji, co je u technických vychytávek nového atd. S týmem v centru dále pracuji na různých činnostech, při nichž se společně snažíme o to, aby podpora na všech fakultách UK byla na dobré úrovni a všichni měli vše, co ke své práci se studenty se specifickými potřebami na své fakultě potřebují.

S jakými požadavky se na Centrum Paluba nejčastěji obrací neslyšící a nedoslýchaví studenti? Co konkrétně zde nejvíc řeší, co se týče přístupnosti studia a možnosti podpory?

V Centru Paluba u neslyšících a nedoslýchavých studujících i zaměstnanců nejčastěji řešíme zajišťování tlumočení a přepisu. Je potřeba komunikovat se studujícím, vyučujícím, organizátory, najít tlumočníka nebo přepisovatele, zajistit přípravy atd. Toto vše u nás řeší koordinátorka služeb. Já jako kontaktní osoba se studenty často řeším individuální potřeby

ve studiu, nácvik studijních strategií, nejčastěji jde o práci s odborným textem v češtině a akademický projev v ČZJ. Probíhá u nás i výuka angličtiny pro neslyšící studenty a zkoušky z ní, spolužáci neslyšících studujících u nás mohou chodit i na předmět Základy ČZJ. Občas zajišťujeme alternativní řešení v případě akutní situace, například když se nenajde náhrada za nemocného tlumočníka nebo je potřeba najít tlumočníka na poptávku, která se objevila na poslední chvíli. Komunikujeme také s pedagogy, které se snažíme zapojovat do řešení studentovy situace, podporovat je a být kdykoli jako odborní pracovníci k dispozici.

Jsou i takoví studenti, kteří se stydí kvůli svému handicapu požádat o podporu při studiu, záměrně ji nevyužívají a zbytečně se pak se studiem trápí?

Ano, i takoví jsou. Nejvíce se to ukázalo v době covidu, kdy se najednou zásadně změnilo prostředí výuky. Vše se přesunulo do online formy a studující naráželi na nové překážky. Začaly nám přicházet

zprávy, někdy i anonymní, že mají specifické potřeby, o kterých nevěděla ani jejich rodina, a mají proto se studiem potíže. Zpravidla šlo o takové potřeby, které nejsou na první pohled vidět, nejčastěji to byli neslyšící či nedoslýchaví studující – mluvčí českého jazyka. Respektujeme to a pokoušíme se navrhnout provizorní řešení, aby se jejich studijní situace, respektive ta komunikační, alespoň trochu zlepšila. Možnosti podpory jsou však u studentů, kteří nejsou evidováni, velmi omezené, nemohou plně využít služeb a všech modifikací či opatření. Komplikuje to i fakt, že do toho nemůže být zapojen pedagog. Někdy ale těmto studentům pomůže nějaký první krok – například spuštění titulků v Zoomu bývalo zlomovým okamžikem, který změnil jejich pohled na vlastní potřeby, a přestali je tajit. Snažíme se takovým studentům ukázat, že nejsou jediní, a představujeme jim možnosti podpory, které jsou k dispozici.

Vystudovala jsi několik oborů na Univerzitě Karlově. Mohla bys popsat rozdíly mezi tehdejšími a současnými službami pro studenty se specifickými potřebami?

Nutno říct, že jsem na ergoterapii nastupovala v roce 2013. Tehdy to na 1. LF UK nebylo takové jako dnes, a už vůbec ne u neslyšících studujících. Nevím, kdo z nás byl víc paf – jestli já z nového studia na VŠ, nebo oni ze mne. Tehdy jsem studiem prošla bez tlumočení a přepisu, o takové možnosti jsem nevěděla a oni s neslyšícími studujícími neměli zkušenosti. Měla jsem ale štěstí na tehdejší vedoucí oboru a některé vyučující. To mi vždy dodalo motivaci ve studiu pokračovat. Na FF jsem nastupovala až v roce 2016, navíc tam už s neslyšícími měli bohaté zkušenosti, takže studium už samozřejmě bylo jiné. Dneska už je to na fakultách jinak, za těch deset let se to hodně posunulo. Centrum Carolina změnilo strukturu, funguje tam lepší spolupráce s fakultami. Dnes mají na 2. i 3. lékařské fakultě několik neslyšících studujících a podpora tam funguje velmi dobře, kromě standardních služeb a opatření tam mají i speciální fonendoskopy, tablety s aplikacemi pro vizualizace a další vychytávky.

V prosinci loňského roku jsi obdržela Stříbrnou pamětní medaili UK. Kdo tě nominoval?

Byla jsem nominována vedením FF UK. Je za tím ale práce celého týmu. Sama bych to nezvládla. Vybavuji si přesně, že se mi bezprostředně po prosincové osobní zkušenosti na chvíli zastavil svět, zůstala

jsem ochromena. Byl to právě palubní tým, který mi pomohl najít na chvíli ztracenou kotvu a vrátit se ještě ten večer zpět, fungovat a nějak to vést. To, že se bezprostřední akutní fáze i celý rok zvládly, je zásluhou velkého množství práce a obětavosti koordinátorky služeb, obou našich tlumočnic i externích tlumočníků a přepisovatelů. Je to také výsledek toho, že jsem se mohla díky kontaktním osobám, sekretářce i vyučujícím spolehnout na to, že Paluba bude nadále bez potíží fungovat i pro všechny, kteří mají specifické potřeby nesouvisející se střelbou, a já mohla napnout síly k řešení akutních záležitostí. Nemohla bych to dělat, kdybych neměla jistotu, že kdykoli by mi došly síly a já už nemohla dál, mohla bych to svým kolegům říct a oni by se chopili domluveného krizového plánu a zastoupili mne. To pro mne bylo důležité. A nešlo by to ani bez skvěle fungující spolupráce s mou nadřízenou, paní proděkankou Hudákovou, a s celým kolegiem vedeným paní děkankou. Medaili proto vnímám jako mozaiku, na které má svůj podíl každý člověk z palubního týmu, paní proděkanka i vedení fakulty. Moc si toho vážím a děkuji jim za to.

Nabízí Centrum Paluba i jiné služby, jako je například psychologická pomoc studentům, a je o takové služby zájem?

Psychologické poradenství ani jinou formu psychologické pomoci nenabízíme. Tyto služby na fakultě poskytuje Psychologická poradna FF UK nebo poradny UK. Jelikož jsme na Palubě všechny tři kontaktní osoby zároveň psychologové, jsme schopni výjimečně, jako třeba teď po střelbě na fakultě, poskytnout krizovou intervenci některým studujícím se specifickými potřebami. Jedná se o krizovou intervenci v ČZJ anebo pro studující s poruchou autistického spektra, z důvodu specifik v komunikaci.

Je o tobě známo, že jsi milovnicí psů a že jsi svou zálibu skloubila s canisterapií. Můžeš nám k tomu říct něco více?

Se psy pracuji dlouho, původně jsem se věnovala záchranařině a dalším aktivitám spojeným s bezpečností, pak jsme po canisterapeutickém výcviku občas vypomáhali při psychologických vyšetřeních týraných a zneužívaných dětí. Když byla po střelbě na fakultě zavedena canisterapie a hipoterapie, zapojily jsme se po čase s mou fenkou také. Dnes už je součástí Paluby a studenti s jakýmikoli specifickými potřebami si její přítomnost na konzultaci mohou kdykoli vyžádat.

Mgr. Kateřina Holubová při konzultaci se studentkou

Jsi zakladatelkou projektu NaNUK. Je tento projekt také aktivitou Centra Paluba?

Projekt NaNUK vznikl ještě před Centrem Paluba. Původně vznikl v rámci tehdejšího Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na FF UK ve spolupráci s Centrem Carolina na UK. Stále ho spravuji a využívám ho jak v Centru Carolina, tak i v Centru Paluba.

Organizuje Centrum Paluba pro studenty a vyučující osvětové kurzy o zdravotně znevýhodněných a jejich potřebách při studiu?

Ano, pracovníci Centra Paluba FF UK občas působí v roli přednášejících například na workshopech a akcích pořádaných Centrem Carolina. Jde o workshopy pro všechny studující nebo zaměstnance UK. V rámci FF UK organizujeme různé informační schůze, přednášky pro celé oddělení, katedru či ústav. Někdy se setkáváme pouze s vybranými zaměstnanci, například vyučujícími, kteří učí studenta s určitými specifickými potřebami a rádi by se o těchto potřebách dozvěděli více, aby s ním mohli lépe pracovat. Občas si nás na přednášku pozvou střední školy, tam nejčastěji představujeme obecný systém podpory na veřejných VŠ.

Co bys chtěla vzkázat či doporučit všem studujícím a zájemcům o studium se sluchovým postižením?

Pokud uvažujete o studiu na VŠ, neváhejte a klidně si studijní program vybírejte podle svého zájmu nebo podle toho, jak na vás VŠ zapůsobila na dni otevřených dveří. Dnes by vám na každé státní VŠ měly být služby dané legislativou poskytnuty. Někde s nimi jen mají více zkušeností a bude to o něco jednodušší, někde bude možná potřeba ještě prošlapat cestičku a třeba to uděláte právě vy. Některá centra jsou možná i víc vidět, o jiných uslyšíte poprvé, ale neznamená to, že na dané univerzitě podpora není nebo vám nebude poskytována. Zkušenější centra ráda pomohou i univerzitám, které ještě s takovou podporou zkušenosti nemají. Na webu AP3SP (Asociace poskytovatelů služeb studentům se specifickými potřebami na vysokých školách) najdete seznam pracovišť pro studium se specifickými potřebami. Doporučuji se zeptat na té VŠ, kam se chystáte. Věřím, že vám rádi odpoví.

Pijme bylinkové čaje

Vítáme jaro! Pro seniory může být jaro obzvlášť milovaným obdobím. Změny počasí, příroda a každodenní život totiž ovlivňují celkovou pohodu a náladu.

text a foto Karolína Peroutková foto Pixabay, Freepik

Po dlouhých a chladných zimních měsících je teplejší jarní počasí opravdu vítaným zlepšením. Sluneční paprsky mají pozitivní vliv na naše zdraví. Vracejí se ptáci a jejich zpěv se stává nezaměnitelnou součástí našich dnů. Příroda prochází obnovou – kvetoucí květiny, zelené stromy a čerstvé jarní bylinky vytvářejí krásnou scenérii, kterou si můžeme vychutnávat při procházkách nebo jen při pohledu z okna. Jaro přináší také čerstvou sezónní zeleninu, ovoce a bylinky, které jsou bohaté na živiny. Zvláště bylinky jsou právě pro seniory opravdu důležité. Víte proč?

Podpora trávení

Bylinné čaje, jako je čaj z máty peprné, heřmánku nebo fenyklu, mohou pomoci zmírnit problémy s trávením, jako jsou nadýmání, plynatost nebo žaludeční křeče. Trávení se může v pokročilejším věku zhoršit a čaje ho mohou pomoci udržet v rovnováze.

Zklidnění a zlepšení spánku

S věkem mohou nastat problémy se spánkem, ať už kvůli bolesti, stresu, nebo změnám v tělesné hormonální rovnováze. Čaje z meduňky, levandule nebo heřmánku mají zklidňující účinky a mohou pomoci před spaním uvolnit tělo i mysl.

Podpora imunity

Bylinné čaje obsahují antioxidanty a další prospěšné látky, které mohou podpořit imunitní systém.

Úleva od bolesti a zánětů

Čaje z bylin, jako je kurkuma, zázvor nebo bříza, mají protizánětlivé účinky, které mohou pomoci zmírnit bolesti kloubů, artritidu nebo jiné zánětlivé stavy.

Podpora kardiovaskulárního zdraví

Některé čaje, například zelený nebo čaj z hlohu, mají příznivý vliv na zdraví srdce a cév. Mohou pomoci regulovat krevní tlak, zlepšit cirkulaci a podpořit celkové kardiovaskulární zdraví.

Hydratace a prevence dehydratace

Dehydratace je u seniorů častým problémem, protože pocit žízně u nich může být slabší než u mladších lidí. Pití bylinkových čajů je skvělý způsob, jak zajistit dostatečný příjem tekutin a podpořit hydrataci organismu.

Přírodní alternativa k lékům

Bylinné čaje jsou přirozenou a šetrnou alternativou k některým lékům, které mohou mít vedlejší účinky. Mnoho bylin má léčivé vlastnosti a může přispět k lepšímu zdraví bez potřeby farmaceutických přípravků.

A jaké bylinky můžeme sbírat?

Petržel (Petroselinum crispum)

Mladé lístky petržele jsou bohaté na vitaminy a minerály. Sbírá se obvykle na začátku jara, než se začne tvořit květ.

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica)

Mladé kopřivy jsou vynikajícím zdrojem železa a dalších živin. Sbírejte je, dokud jsou mladé a ještě nemají velké listy.

Pampeliška (Taraxacum officinale)

Všechno na pampelišce je jedlé –listy, květy i kořen. Listy a květy jsou skvělé do salátů nebo čajů.

Heřmánek lékařský (Matricaria chamomilla)

Heřmánek je známý pro své zklidňující účinky. Sbírá se na jaře, než začne kvést.

Meduňka lékařská (Melissa officinalis)

Mladé listy meduňky jsou aromatické a mají zklidňující účinky. Sbírejte je na začátku jara.

Bříza (Betula pendula)

Mladé výhonky břízy a její listy jsou bohaté na vitaminy a minerály. Březová šťáva je také oblíbeným jarním nápojem.

Černý bez (Sambucus nigra)

Květiny černého bezu jsou skvělé pro přípravu sirupu nebo čaje, který má protizánětlivé účinky.

Při sběru bylin buďte opatrní, abyste nezaměnili jedlé rostliny s jim podobnými, které mohou být jedovaté. Také se ujistěte, že sbíráte byliny na místech, kde není znečištění nebo nebyly použity pesticidy.

Tipy k přípravě bylinkového čaje

Jde o skvělý způsob, jak si vychutnat přirozené chutě a využít zdravotní přínosy bylin.

Zvolte si bylinky podle toho, co chcete, aby čaj podpořil (například heřmánek pro zklidnění a lepší spánek, meduňku pro relaxaci atd.).

Bylinky používejte na jaře čerstvé. (V sušené podobě v čajových sáčcích jsou sice praktickou variantou, ale je jich menší množství a mají méně intenzivní chuť.)

V případě čerstvých bylinek použijte asi 1–2 čajové lžičky (přibližně 3–5 cm stonku nebo 3–4 lístky). Pro sušené bylinky je obvykle doporučené množství 1 čajová lžička na šálek (cca 250 ml).

Voda na bylinkový čaj by měla být čerstvá a kvalitní, nejlépe filtrovaná.

Ne všechny bylinky potřebují vodu vařící – u některých (například u heřmánku) stačí, když voda přesáhne bod varu, ale není úplně vroucí.

Doba louhování závisí na typu byliny. Obvykle se louhuje 5–10 minut, ale pro jemnější chuť stačí i kratší doba.

Pokud chcete čaj osladit, můžete přidat med (přírodní sladidlo, které navíc podporuje imunitu), případně také citron (čaj může být více osvěžující).

Pokud máte rádi silnější chuť, můžete přidat i několik kapek různých aromatických olejů nebo koření (například skořici, zázvor nebo kardamom).

(Text vychází z knihy Zuzany Švédové Štědrý bylinářův rok, vydalo nakladatelství Grada v roce 2021.)

Příroda léčí a uzdravuje

Šárka Polanská je bylinkářka, která se sběru těchto léčivých rostlinek věnuje už několik let. V Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí provozuje obchůdek s bylinnými produkty, které vlastnoručně sbírá a zpracovává.

text Karolína Peroutková foto archiv Šárky Polanské

Co květiny a rostliny přinesly do vašeho života?

Květiny a rostliny ve mně vzbuzují nefalšovanou radost a vděčím jim za tolik potřebný klid ve svém nitru. Právě o tento klid jsme v dnešní hektické době ochuzeni. Je cenný, velmi lehce si jej necháme spěchem okolního technického světa narušit, někteří jej dokonce ztratili úplně. Ale rostliny a příroda vůbec nám jej dovedou nejen vrátit, ale také jej posílit a růst v něm.

Kdy jste se sbíráním bylinek a rostlinek začala?

Když jsem se z města odstěhovala na Bzovou u Bojkovic, nevěděla jsem o zemědělství a bylinkářství vůbec nic. Spolu s manželem, který ve své rodině předky zemědělce měl, jsme začali pro naši domácnost pěstovat ovoce a zeleninu. Dalo by se říct, že jsme v tomto směru soběstační a zvládneme se zásobit jen vlastními surovinami. Máme med od našich včel, chováme si vlastní drůbež na jídlo. Samozásobitelství bylo a je naší životní prioritou. Takže volba povolání bylinkářky je mým přirozeným osobním vývojem. Zkrátka jsem vnímala touhu po smysluplné práci a možnosti nabídnout dary přírody i ostatním. Je to práce v přírodě, kterou řídí živly, a je to práce o respektu k přírodě a jejím vnímání. Jsem na přírodu napojena a mluvím s ní, děkuji jí.

Proč si v přírodě pokaždé tak dobře odpočineme?

Můžeme v ní prožít různé pocity. Bez ostychu se odevzdat a stát se součástí přírodního společenství, které je přirozené, silné a léčivé. Někdy stačí jen si sednout do trávy, zadívat se kolem a zaposlouchat do zvuků. Jindy máte radost z nalezeného hříbku, můžete zahlédnout divoké zvíře... Je mnoho situací, které nás v přírodě naplňují.

Doporučila byste nám nějaké recepty, třeba co dělat na jaře s oblíbeným černým bezem nebo na podzim s nasbíraným šípkem?

Jsou to moc užitečné dary. Plod bezu zpracovávám na odšťavňovacím nástavci na zavařovací hrnec. Kolik je litrů 100% šťávy, tolik přidám kilogramů cukru (například na 2 l bezové šťávy dám 2 kg cukru), pak přidám citronovou šťávu a vynikající sirup je na světě!

Pokud jej ale vyrobíte ve větším množství, doporučuji pasterizovat. Tento sirup je takový všelék, je jen málo neduhů, na které nepomáhá.

A šípky? V dřívějších dobách byly šípky nedílnou součástí každé kuchyně. Celé šípky se večer namočily v hrnci do vody a ráno se daly na chvíli povařit. Hrnec se pak odstavil z horké plotny a v průběhu dne si „žufánkem“ (neboli naběračkou) lidé z hrnce nalévali šípkový čaj. Večer se ty samé šípky znovu namočily do vody a celý proces se opakoval.

A na třetí večer se k těm samým šípkům přidávaly k namočení sušená jablka, hrušky, trnky, ráno se z toho všeho uvařil lahodný šípkovoovocný čaj. Ovoce se pak vyjedlo jako kompot. Naši předkové byli moudří, šetřiví a dovedli dary přírody dobře využít.

Práce, tvoření a hra s květinami

Jak na jarní únavu? Pokud léčivé rostlinky nevyužijete pro zdraví svého těla, můžete je alespoň obdivovat či o ně pečovat. Jak na to? Poradí nám zahradní architektka Iva Neumannová.

text Iva Neumannová foto Pixabay

Květiny mi do života jednoznačně přinesly krásu a potěšení. U mě rozhodně platí to, co říkala britská zahradní architektka Gertrude Jekyll: „Zahrada má být krásná a má činit člověka šťastným.“ Takže moje zahrada mě činí šťastnou. Hledala jsem důkaz, zda je Bůh, a příroda mi tento důkaz dala. Svojí krásou, fungováním, svými principy. To vše mě přivedlo ke Stvořiteli. Pořád mě nepřestává udivovat fakt, že drobounké semínko můžete mít uchované několik let, a přesto když jej pak zasadíte, probudí se k životu!

Mám velmi ráda styl anglických zahrad a také je mi velmi sympatické, že v Anglii jsou péče a starost o zahradu považovány za privilegium. Tam neexistuje to, co často slýchávám tady – že někdo chce „bezúdržbovou“ zahradu. Tam jsou lidé rádi, že zahradu mají a že se o ni mohou starat. Protože i v práci na zahradě spočívá její kouzlo. Když o ni totiž člověk pečuje, upíná k ní svoje myšlenky, odvede svoji mysl jinam, přemýšlí, co mu kde vykvetlo a co je naopak potřeba vytrhnout. A myšlenky na to, co ho předtím třeba trápilo, odplavou na chvíli někam pryč.

Práce na zahradě je také dobrá pro naše tělo. I starší lidé se musí do poslední chvíle předklánět, dělají pohyby, které by jinak nemuseli. Co na tvoření s květinami nasbírat? Povzbudila bych čtenáře k tomu, aby hlavně chodili kolem kytiček a rostlin s otevřenýma očima. Aby si všímali všeho. Kdo řekl, že plevel v květu je ošklivý? Jde jen o naše vnímání krásy.

Na sušení si nemusíme stříhat jen slaměnky a kytičky, na které jsme zvyklí. Můžeme si vybrat cokoli, na co padnou naše oči, jen je musíme mít otevřené a vnímat přírodu v celé její kráse. Všímat si drobností, považovat třeba i hnědou za barvu...

Dobré zkušenosti teď mám s pěknou žlutou trvalkou janebou. Úplně náhodou jsem přišla na to, že i když tato kytička uschne, udrží si několik měsíců svoji hezkou žlutou barvu. Natrhala jsem je do vázy, kam jsem dala jen trochu vody. Janeba ji postupně vypila, uschla, ale pořád je krásná. A na to jsem přišla náhodou. Člověk by se proto neměl bát experimentovat, zkoušet. Vnímat, co v přírodě roste a že je to vše tak moc krásné, že se člověk ve výběru nemůže nikdy splést. Kytičky k sobě budou vždy ladit.

KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁTY V BĚHU ČASU

Od sluchadel, jejichž historii jsme představili v minulém čísle UNIE, se přesuneme k bouřlivému rozvoji kochleárních implantátů. Toto číslo nabízí přehled vybraných milníků vývoje této kompenzační pomůcky v průběhu času. Moderní kochleární implantáty mohou ve spojení s pokročilou technologií nabídnout lepší zkvalitnění sluchu a větší komfort než jejich předchůdci. Vývojáři neustále hledají nová řešení, jak slyšení velmi těžce nedoslýchavých, neslyšících a ohluchlých osob zdokonalit.

text Eva Vavříková

foto a zdroje Fastest Otolaryngology & Ophthalmology Insight Engine, Stanford Otolaryngology –Head & Neck Surgery Department, proLékaře, Cochlear, MED-EL, Tamtam: iDětskýsluch, American Association for Anatomy, 1. lékařská fakulta UK, Museums Victoria Collections

19. STOLETÍ

První zprávy o elektrické stimulaci sluchu sahají do počátku 19. století. Italský fyzik Alessandro

Volta (1745–1827) prováděl pokusy s touto stimulací ve svém vlastním zvukovodu pomocí sondy. Zvuk, který slyšel, přirovnával ke zvuku vařící se vody. Následovaly různé experimenty s drážděním sluchového nervu u neslyšících lidí, které však neměly úspěch.

1957 V Paříži otorinolaryngolog (lékař z oboru ORL, který diagnostikuje a léčí nemoci uší, nosu a krku, zabývá se též hlasovými poruchami a onemocněním hlavy a krku – pozn. red.) Charles Eyriès (1908–1996) a fyzik André Djourno (1904–1996) zkusili během operace lícního nervu přiložit jednoduchou elektrodu na slucho­

vý nerv ve vnitřním uchu. Tímto způsobem poprvé vyvolali u ohluchlého pacienta zvukový vjem. Pacient slyšel zvuky a rozlišil dokonce i několik slov. Tato jednokanálová elektroda se vůbec nepodobala dnešním – byla vyrobena z tenkého a rovného drátu. Podle dnešních standardů to byla primitivní technologie, která však představovala začátek nové éry v řešení ztráty sluchu. Poprvé v historii bylo možné nahradit lidský smysl.

1961 Americký ušní chirurg William F. House (1923–2012) je považován za prvního průkopníka a vynálezce kochleárního implantátu. I když to byl na jeho dobu pokrok, jím navržený kochleární implantát se v těle pacienta po chirurgickém zákroku neujal. House se nicméně ani přes nedůvěru okolí nevzdával a v roce 1969 se mu podařilo voperovat vylepšený model implantátu z kvalitnějšího a odolnějšího materiálu. Tento úspěch podnítil rychlejší vývoj těchto pomůcek.

1964

Otorinolaryngolog F. Blair Simmons (1930–1998) se svým týmem na Lékařské fakultě Stanfordské univerzity provedl operaci, při níž poprvé implantoval elektrodu již se šesti kanály. Tento prototyp kochleárního implantátu byl určen pouze pro klinické studie, nikoliv na běžné nošení.

V 60.–70. LETECH 20. STOLETÍ probíhaly klinické výzkumy, při nichž byly zjištěny důležité informace ohledně fungování lidského hlemýždě. Na dobrovolnících se testovaly systémy i funkčnost kochleárních implantátů a tímto se získávaly nové poznatky, o které se opírají dnešní kochleární implantáty. Medicínské a technické obory se začaly prudce rozvíjet a prolínat se mezi sebou. V tomto období v Rakousku a v Austrálii poprvé spatřily světlo světa první vícekanálové kochleární implantáty, které měly úspěchy na poli porozumění řeči.

s čudlíky na ovládání hlasitosti, zatímco vysílací cívka vypadala jako sluchátka na poslech hudby – pozn. red.). Úspěchy profesora Clarka pokračovaly a jeho zásluhou v roce 1981 vznikl nadčasový kochleární implantát Nucleus. V témže roce byla založena australská komerční společnost Cochlear, která tyto kompenzační pomůcky dodnes vyvíjí a produkuje.

1979 Neméně důležitý objev na poli vývoje kochleárních implantátů učinili rakouští elektroinženýři Ingeborg (nar. 1953) a Erwin (nar. 1940) Hochmairovi. Ti po několikaletých studiích na Technické univerzitě ve Vídni navrhli první vícekanálový kochleární implantát v Evropě, který byl poprvé voperován v roce 1977. Zařízení bylo v roce 1979 ještě doupraveno a jeho čtyřkanálová verze umožnila pacientce Connie porozumět řeči bez odezírání. Manželé Hochmairovi v roce 1986 založili vlastní společnost na inovaci a výrobu sluchových implantátů MED­EL, která funguje dodnes.

1978 V australském Melbourne vyvinul profesor otolaryngologie Graeme Clark (nar. 1935) se svým týmem první vícekanálový kochleární implantát. Během procházky po pláži profesoru Clarkovi padla do oka mušle a stéblo trávy – díky nim dostal nápad, jak elektrodu do vnitřního ucha (hlemýždě) technicky zavést. V dětství ho také inspiroval neslyšící otec. V roce 1978 provedl úspěšnou operaci Rodu Saundersovi. Ten několik měsíců po implantaci tvrdě trénoval poslech a díky tomu slyšel zvuky a rozuměl řeči. To znamenalo velký převrat, přestože implantát byl nepraktický na nošení –velký řečový procesor a baterie se nosily na těle (řečový procesor měl tvar krabičky

1987 Také Československo nezůstalo s vývojem sluchových pomůcek pozadu.

Na svět přišla první česká kochleární neuroprotéza – jednokanálový kochleární implantát, jehož tvůrcem byl doc. Ing. Jaroslav Hrubý, CSc. (1945–2016). Tento technik se svým týmem založil Laboratoř elektronických smyslových náhrad v Československé akademii věd, v níž se společně podíleli na vývoji této originální sluchové pomůcky. Motivací docenta Hrubého byla jeho dcera, která v raném věku po meningitidě ztratila sluch, a také nedostupnost zahraničních kochleárních implantátů v komunistickém Československu. V roce 1987 byl první český implantát voperován pacientovi, který pak dokázal slyšet zvuky, lépe odezíral a kontroloval vlastní hlas. Po roce 1989 vývoj této pomůcky zanikl. Na český trh postupně přicházeli zahraniční výrobci kochleárních implantátů, jako jsou Cochlear, MED­EL a Abionic.

V 90. LETECH

20. STOLETÍ se vyráběly krabičkové řečové procesory (vnější část kochleárního implantátu) s několika programy a nosily se na těle. Zdrojem energie byly tužkové baterie. Samostatný mikrofon ve tvaru sluchadla se nasazoval za ucho. Vysílací cívka byla přidržována magnetem voperovaným pod kůži. Ke komunikaci jednotlivých částí se používaly kablíky. Těmto procesorům časem odzvonilo a nastoupily první závěsné procesory s cívkou, což pro uživatele znamenalo větší pohodlí a diskrétnost. Napájely se buď dobíjením, nebo jednorázovými bateriemi. Vývoj elektrod nezůstával pozadu –zvyšovala se jejich spolehlivost, funkčnost a životnost.

21. STOLETÍ Po roce 2000 docházelo (a stále dochází) k dalším inovacím, jako je zmenšování kochleárních implantátů, vylepšení vzhledu, designu, zkvalitnění mikrofonů nebo vyšší odolnost vůči prachu a vlhkosti. Vedle závěsných procesorů se objevily jednodílné zvukové procesory ve stylu „vše v jednom“ (např. Kanso od Cochlearu nebo RONDO od ME­DELu). Tato zařízení ve tvaru pecky se nabíjí i bezdrátově. Uživatelé kochleárních implantátů nové generace se mohou těšit z bohatšího a čistšího poslechu než kdykoliv před­

tím. Špičková technologie umožňuje pokročilejší a efektivnější programování zvukového procesoru. Různé programy lze také přizpůsobit podle poslechových situací, to vše na míru uživateli. Nejnovější zařízení lze propojit přes Bluetooth s aplikací v chytrých telefonech, tabletech nebo iPadech – zvuky tak přicházejí přímo do uší a tím se poslech zlepšuje (např. při telefonování, poslechu hudby, filmu atd.). Současně se zdokonalilo i příslušenství – např. designové kryty, dálkové ovladače, bezdrátová zařízení k televizoru nebo k telefonu pro lepší porozumění, bezdrátové komunikační pomůcky pro komunikaci v hlučném prostředí a na dálku. Milovníci vodních sportů mohou využít voděodolný obal (aqua sada), který procesory před vodou chrání. Kochleární implantáty umí spolupracovat s vybranými sluchadly pomocí bimodálního řešení: uživatel ovládá pomocí chytrého telefonu tyto pomůcky současně, čímž se zvyšuje kvalita poslechu.

BUDOUCNOST Na světě probíhají výzkumy nových typů kochleárních implantátů. Vyvíjí se optický kochleární implantát, který by stimuloval vnitřní ucho pomocí světelných impulsů (laseru) místo elektrického proudu. Ve fázi testování je také plně implantovatelný kochleární implantát – všechny díly by se zaváděly pod kůži a byl by téměř neviditelný.

Kouzelné přání 7

Eliza po dlouhém hledání našla Ledutaje. Pomůže Ledutaj dívce vrátit sluch? Dokáže to? Nebo bude muset Eliza jít dál?

text Jan Panský foto Dall-E

„Takže co tu děláš?

Neodešla jsi večer ode dveří. Proč jsi tady?“

Eliza mu v rychlosti převyprávěla události posledních pár dní: jak utekla z vesnice, jak potkala temnou vílu Ylonii, která ji poslala za ním. Ledutaj chvíli mlčel a pak odpověděl: „Takže ty neslyšíš, ale chtěla bys slyšet? Na tohle mastičku neznám a čarovat neumím. Ale vím, kdo umí...“ „Kněžky Padlých přání. Vím, řekla mi to Ylonie,“ dokončila jeho větu Eliza. „Správně. Ale ty jsou daleko. Máš batoh?“ Eliza zavrtěla hlavou. Ledutaj se pousmál. „Výborně. Tak v tom případě pro tebe něco mám. Ale až zítra, je pozdě. Viděla jsi na obloze Vlčí smečku?“ Eliza vykulila oči a znovu zavrtěla hlavou: „Vlčí smečku?“ „Neříkej mi, že nevíš, kde najít Vlčí smečku. No to snad ne! Ale Strážkyni najdeš, že ano? Ukazuje přece sever!“ „No...“ „Tak tohle do rána nepočká. Hoď na sebe tu kožešinu, je chladno.“

Když byli venku, Ledutaj ukazoval na jednotlivé hvězdy a souhvězdí a Eliza se snažila si něco z toho zapamatovat. Ledutaj si s sebou vzal malý kahan, takže Eliza viděla,

co říká. Postupně jí ukázal nejen Vlčí smečku, ale i Strážkyni, Slzu světa, Půlsrdeční mlhovinu, Ohnivý drahokam či Kostlivce. Když se vrátili dovnitř, Ledutaj udělal Elize místo v komoře, naskládal tam pár dalších kožešin a řekl jí: „Tady můžeš spát. Ráno se najíme a sbalíme ti zásoby, co myslíš? Dobře se vyspi, budeš to potřebovat.“

Eliza tu noc nespala klidně, přesto se jí povedlo usnout. Ráno se probudila odpočatá. Vůně čerstvého chleba a připálené slaniny ji vytáhla z kožešin. Ledutaj se nejspíše snažil o vydatnou snídani. Když se opláchla čirou studenou vodou z lavoru, zasedli oba k vajíčkům a slanině. S plnou pusou toho moc nenamluvili. Ledutaj dojedl první, zvedl se od stolu, a když se za chvilku vrátil, položil na stůl

krásnou koženou tornu. „Jak jsem říkal, něco tu mám. Nebudeš přece nosit kožešiny a zásoby v rukách, ne?“ Eliza se zarazila. „Tohle mi chceš... dát? Teda půjčit?“ „Jo, dát. Na cestu,“ zazubil se Ledutaj, „v klidu to dojez, zabalím ti.“

Když nastal čas loučení, Eliza si upravovala popruhy na poněkud těžké torně. „Nevím, jak se ti odvděčit, Ledutaji! Chceš, já nevím, něco donést?“ Ledutaj se zasmál: „Ale jdi. Vyrobím si další.“ „Ty umíš šít?“ „Mimo jiné, ano. Ty taky, viď? Tak kdyby se něco roztrhlo, aspoň si to sama spravíš. Máš tam i klubko.“ „Já... děkuju.“ Eliza se natáhla, aby Ledutaje objala, ale ten se odtáhl. „Jen jdi. Víš, já... nemám rád loučení.“ Eliza chvíli rozpačitě stála. „Tak já teda jdu.“

Pokračování příště

Nenápadné pasti mládí

text Jan Panský

foto Freepik

Alkohol

Asi se divíte, proč se v sérii článků o nebezpečných látkách užívaných mládeží teď objevuje alkohol, společenský nápoj přístupný všem až od 18 let, když v minulém díle jsme tu měli mnohem nebezpečnější kratom, který si mohou kupovat děti školního věku a je to naprosto legální. Důvod je jednoduchý – my Češi jsme dlouhodobě rekordmani v množství vypitého piva na osobu. V ČR je alkohol společenský nápoj, nic nebezpečného. V ČR je normální, že když si čerstvý středoškolák chce sehnat alkohol, může si ho s trochou vynalézavosti koupit velice snadno anebo „půjčit“ od rodičů. V ČR je normální nechat malé dítě usrknout si pivní pěny a smát se, že od ní má bílé vousy. V ČR je normální, že když chce středoškolák zapadnout do kolektivu, dá si s ostatními. Vodku? Pivo? Víno? Na tom zase tolik nezáleží, lidem (a tím více mladým) chutná vše, co je zakázané – důležitější je přece pocit sounáležitosti.

Spotřeba piva v litrech za rok 2023

Zdroj: Kirin Holdings

Už 31 let po sobě jsme v konzumaci piva na špici žebříčku. Průměrný Čech vypije 188,5 litru piva ročně, což je více než jedno pivo denně. Na druhém místě jsou Rakušané s 101,2 litry, na třetím Poláci s 99,6 litry. Pivo je zcela oprávněně českým národním nápojem.

Graf spotřeby alkoholu na osobu ve světě

STÁT

zdroj: WHO

Podle tohoto grafu jsme v celkové spotřebě alkoholu na osobu třetí – dosáhli jsme hodnoty 13,3 litru čistého alkoholu na osobu. Předpokládá se, že velkou část tohoto objemu tvoří pivo. Před nás se dostali už jen Gruzínci s 14,3 litry, kteří holdují vínu, a Rumuni s 16,96 litry, kteří holdují všemu, co teče. V Česku se o nadměrné konzumaci alkoholu mluví jen zřídka. Jakmile někdo upozorní na náš přehnaně kladný vztah k pití, často se setká s bagatelizací nebo posměchem.

Zkusme si představit, že se na českou společnost podíváme zvenčí – až tehdy pochopíme, jak zásadní roli v ní alkohol hraje. Lidé si to často uvědomí až po delším pobytu v zahraničí nebo při rozhovorech s cizinci žijícími v Česku. Podle Michala Miovského, přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK, je spotřeba alkoholu v Česku extrémně vysoká a nemá tendenci klesat. Přibližně 1,5 milionu Čechů vykazuje problémové pití, přičemž více než půl milionu splňuje kritéria závislosti. Nejvíce ohroženou skupinou jsou mladí lidé. Alkohol má na jejich vyvíjející se mozek silnější negativní dopad a riziko vzniku návyku je u nich vyšší. Alarmující je, že první zkušenosti s alkoholem mají české děti často v rodinném prostředí – více než 94 % patnáctiletých u nás už alkohol ochutnalo a 40 % se již opilo, což nás řadí na přední místa světových statistik. V reakci na tento problém byla v Praze otevřena ambulance pro závislé děti, která má pomoci tisícům mladistvých s problémy s alkoholem.

Podle Miovského spotřebu alkoholu ovlivňují tři hlavní faktory: dostupnost, cena a společenská tolerance. V Česku lze alkohol koupit prakticky kdekoli –v hospodách, kavárnách, večerkách i na benzínkách, a to bez jakéhokoliv časového omezení. Snadná dostupnost v kombinaci s kulturní akceptací tak přispívá k vysoké spotřebě, a tím i rostoucímu problému závislosti.

S častou konzumací alkoholu u nezletilých se setkává i policie. Ta apeluje na rodiče, aby věnovali dětem dostatečnou pozornost. Je důležité mít přehled o tom, jak děti tráví svůj volný čas, s kým se stýkají a zejména v jakém stavu se vracejí domů. Rodiče by měli sledovat nejen fyzickou kondici dětí, ale i jejich psychický stav.

Během prázdnin mají starší děti více volného času a často se sdružují ve skupinách bez dohledu dospělých, což zvyšuje riziko experimentování s alkoholem, cigaretami nebo dalšími drogami. Ve vrstevnických skupinách dochází k vzájemnému „hecování“, což může vést k nadměrnému užití těchto látek a následné intoxikaci.

Dalším rizikem je, že vrstevníci v krizové situaci nemusí reagovat správně – ze strachu nebo neznalosti neposkytnou potřebnou pomoc. Rodiče by proto měli děti poučit, jak se v takových situacích zachovat.

food, což vede ke zvýšené konzumaci a potlačení přirozeného pocitu sytosti.

Přebytek cukru ve stravě způsobuje hyperglykémii, která poškozuje cévní stěny a přispívá ke vzniku diabetu a dalších civilizačních onemocnění. Navíc narušuje citlivost inzulinových receptorů, což může mít vliv i na vznik Alzheimerovy choroby.

Cukr

Nadměrná konzumace cukru je spojována s obezitou, cukrovkou 2. typu a kardiovaskulárními chorobami. Podle odborníků cukr působí na mozek podobně jako návykové látky – vyvolává uvolňování dopaminu, což vede k opakované touze po sladkém. Čím více sladkostí člověk konzumuje, tím méně ho uspokojují přirozeně sladké chutě, například ovoce.

Cukr se nachází nejen ve sladkostech, ale i v běžných potravinách, jako je pečivo, cereálie nebo omáčky. Potravinářský průmysl využívá kombinaci cukru, tuku a soli ke zvýšení chuti a podpoře přejídání. Tento „návykový trojlístek“ se často vyskytuje ve zpracovaných potravinách, jako jsou chipsy či fast

Odbourání závislosti na cukru je možné už během několika dnů, ale psychická závislost často přetrvává roky. Klíčem není nahrazování cukru umělými sladidly, ale jeho celkové omezení. Doporučuje se konzumace neslazených nápojů, snížení příjmu průmyslově zpracovaných potravin a postupná změna stravovacích návyků směrem k přirozeným potravinám s nižším obsahem cukru.

Jak již bylo řečeno, nadměrná konzumace cukru přispívá k obezitě, diabetu a kardiovaskulárním nemocem. Problémem jsou hlavně přidané cukry ve slazených nápojích, sladkostech a průmyslově zpracovaných potravinách, v nichž si je lidé často ani neuvědomují. Například

500 ml Coca­Coly obsahuje až 11 kostek cukru. Mnoho lidí si myslí, že třtinový cukr, med nebo ovocné sirupy jsou zdravější, ale na tělo mají obdobný účinek jako běžný rafinovaný cukr.

Obsah 50 g cukru v potravinách

zdroj: www.kaloricketabulky.cz

ks = 48 g)

Tatranky Opavia (1 ks = 47 g)

mramorová bábovka

koláč

Classic (1 ks = 86 g)

Vanilková zmrzlina Carte d’Or (2 kopečky = 49 g)

Ovesné sušenky Mysli na zdraví ořechové

Cereálie Cini Minnis

Műsli tyčinka Fit šťavnatá (1 ks = 30 g)

Jogurt Activia Sladká bílá (1 ks = 120 g)

Danone jogurtový koktejl malina & borůvka (1 ks = 320 g)

g

g

Cukry a sacharidy

Cukry jsou pouze podmnožinou sacharidů. Zatímco složité sacharidy (např. brambory, celozrnné produkty) se tráví pomalu a poskytují stabilní přísun energie, jednoduché cukry způsobují rychlé výkyvy hladiny cukru v krvi a podporují přejídání.

Jednoduché cukry by neměly tvořit více než 10 % denního energetického příjmu, což odpovídá cca 50 g denně u dospělých a 25 g u dětí. Ve skutečnosti je jejich spotřeba mnohem vyšší.

Sacharidy: špatné, nebo nepostradatelné?

Nízkosacharidové diety slibují rychlé hubnutí, ale mohou narušit hormonální rovnováhu a vést k jojo efektu. Sacharidy jsou pro tělo hlavním zdrojem energie, zejména pro mozek a červené krvinky. Jejich úplné vyloučení není zdravé, důležité je správné složení stravy.

Jak dělíme sacharidy?

Jednoduché sacharidy (cukr, med, sladké nápoje) se rychle vstřebávají a způsobují prudké výkyvy hladiny cukru v krvi. Když jejich množství omezíme, pomůžeme svému zdraví.

Složité sacharidy (celozrnné produkty, brambory, luštěniny) poskytují sta bilnější přísun ener gie a jsou pro zdravou stravu vhodnější.

Jak omezit cukr?

Doporučuje se preferovat potraviny bohaté na vlákninu (ovesné vločky, luštěniny), která vstřebávání cukrů zpomaluje. Lepší volbou než slazené jogurty jsou neslazené tvarohové dezerty a místo mléčné čokolády se doporučuje hořká čokoláda (75 % kakaa a více). Dále je vhodné omezit sladké nápoje a zpracované potraviny. Klíčem k zdravému jídelníčku není úplné vyřazení cukru, ale jeho kontrolovaná konzumace a omezení průmyslově zpracovaných potravin.

Jak cukr ovlivňuje mozek a vytváří závislost?

Konzumace cukru stimuluje v mozku produkci dopaminu, což je neurotransmiter zodpovědný za pocit potěšení. Tento mechanismus je podobný jako u drog – čím více cukru přijímáme, tím méně citliví na něj jsme, což vede k nutkání konzumovat ho stále více. Pravidelné vystavování sladké chuti může změnit naše vnímání přirozené sladkosti, takže ovoce nebo méně sladké potraviny nám připadají mdlé. Závislost na cukru se projevuje nekontrolovatelnou chutí na sladké, podrážděností při jeho nedostatku a cyklem prudkého nárůstu a poklesu energie. Studie ukazují, že u lidí konzumujících hodně cukru se aktivují podobná mozková centra jako u uživatelů drog. Firmy investují do výzkumů toho, jak vytvořit produkty, které maximálně stimulují mozková centra spojená s odměnou, a tím si zajistit, že si zákazníci vypěstují silný návyk a budou se k jejich produktům vracet.

Kovovýroba a umělecké kovářství: spojení tradice

s moderním uměním

Kovovýroba a umělecké kovářství spojují tradiční řemeslné postupy s moderními technologiemi. Umělečtí kováři vytvářejí jedinečné výrobky, které nejen slouží praktickému účelu, ale také obohacují své okolí estetickou hodnotou. Od kovaných bran a plotů přes zábradlí a schodiště až po sochy a dekorativní prvky –každý kus je originál nesoucí pečeť mistrovského řemesla. Díky propojení s moderními technologiemi dnes umělecké kovářství dosahuje ještě vyšší preciznosti a sofistikovanosti. V tomto článku nahlédneme do světa kovářského umění, v němž se tradice setkává s inovací a kov se mění v jedinečné dílo.

text Klára Zaoralová foto Radim Karasz

Jmenuji se Radim Karasz a pocházím ze severní Moravy, konkrétně z oblasti, kde se tradičně vyrábějí štramberské uši.

Doslechla jsem se, že pracuješ jako umělecký kovář. Je to pravda?

Není to úplně přesné. Věnuji se široké škále činností – od zámečnictví a kovovýroby až po umělecké kovářství. Pracuji ve firmě Precistec s.r.o. v Kopřivnici, která se specializuje na výrobu soustružených a frézovaných dílů z různých materiálů. Zajišťujeme výrobu jednoduchých i velmi precizních součástek, obrábíme odlitky i výkovky a montujeme komponenty. V podstatě jde o zakázkovou výrobu přizpůsobenou potřebám zákazníků.

Jak vypadá tvoje běžná pracovní náplň?

Moje práce je velmi různorodá. Buď dostanu výkres, nebo pracuji podle pokynů mistra, protože zakázky se neustále mění. Používám různé materiály, například nerezovou ocel, litinu nebo jiné kovy. Mezi mé úkoly patří výroba plotů, balkónových zábradlí nebo schodišť, a to jak v historickém, tak i v moderním stylu. Běžně pracuji s řezáním, broušením, svařováním, lakováním a dalšími procesy, které jsou součástí kovovýroby.

Jak ses do této firmy dostal a jak dlouho už tam pracuješ?

Ve firmě v Kopřivnici pracuji od podzimu 2018. Předtím jsem pracoval ve Fryštátě v kovovýrobě, která se specializovala na výrobu trezorů a svařování nárazníků pro vojenská vozidla. Byla to náročná práce, ale největší problém byla nepravidelná výplata – někdy jsem několik měsíců nedostal nic a pak mi najednou přišlo větší množství peněz. Bylo těžké s tím žít, protože jsem měl své pravidelné výdaje. Navíc firma postupně upadala a nakonec téměř zkrachovala.

Moje maminka se doslechla, že nedaleko od nás bydlí člověk, který pracuje jako mistr v podobné firmě. Napadlo ji, že by se mohla zeptat, jestli by pro mě neměli místo. Brzy nato mě pozvali na pohovor a prohlídku provozu. Šel jsem tam s maminkou, aby mi pomohla s komunikací. Shodou okolností tehdejší nadřízený mistra moc neuměl česky a mluvil hlavně německy. Mistr mi ukázal, co a kde dělají, a když se mě zeptal, jestli bych to zvládl, odpověděl jsem, že asi ano. Hned jsem mohl nastoupit na zkušební dobu –a od té doby tam pracuji dodnes.

Jsi neslyšící, takže mě zajímá, jak probíhá komunikace na pracovišti. Když se jedná o zakázkovou výrobu, jak víš, co máš dělat?

Když přijde nová zakázka, mistr mi nakreslí na papír, jak má výrobek vypadat, jaké jsou jeho rozměry a jaký materiál se použije. Když vše pochopím, pracuji na tom sám.

Jaké máš vzdělání? Stačilo ti učiliště, nebo jsi musel skládat další zkoušky, aby odpovídaly požadavkům na tvou pracovní pozici?

Vyučil jsem se zámečníkem v Brně mezi neslyšícími, takže jsem měl základní znalosti a nebyl pro mě problém zapadnout ani v současné práci. Nemusel jsem skládat žádné další zkoušky ani absolvovat speciální školení. Co je nové, to se učím za pochodu. Teorii a složitým textům moc nerozumím, ale jsem spíš praktický typ – stačí mi vidět, jak se něco dělá, a rychle to pochopím.

Čtenáře určitě zajímá, jestli jsi měl nějaký pracovní úraz. Mohl by ses o to s námi podělit? (smích) Měl jsem dva větší úrazy. Jeden se stal v předchozím zaměstnání ve Fryštátě, kde jsem se nechtěně řízl do ruky. Naštěstí to nebylo nic vážného. Ale k většímu úrazu došlo nedávno v mé současné práci. Měli jsme velkou konzervu s olejem, kterou jsem chtěl vylít do určené nádoby. Při tom jsem nedával pozor, kde mám ruku, a když se konzerva pohnula, ošklivě jsem se řízl do palce. I přes pracovní rukavici to bylo dost hluboké a museli mi to šít. Ukázalo se, že malá nepozornost může vést k větším problémům. Další menší problém nastal, když mě při zvedání těžkého břemene chytla záda, ale to už nebyl pracovní úraz.

Ať nemluvíme jen o práci, máš nějaký koníček?

Co rád děláš ve volném čase?

Jsem nadšený do bowlingu. Už se mu věnuji několik let a dvakrát jsem se stal mistrem České republiky neslyšících v bowlingu v kategorii jednotlivců. Trénuji a pravidelně se účastním bowlingových turnajů. Kromě toho mě baví jízda autem, ať už na výlety, nebo jako doprovod. Jízda autem pro mě znamená relaxaci, v autě se cítím jako doma. Mám rád také lyžování, které si užívám se svou dcerou. A jednou týdně, pokud mi čas dovolí, jezdím do Kroměříže do klubu, kde se setkávám s ostatními a pobavíme se o novinkách.

Objednávka pro vinný sklep v Rakousku složená z více částí

Naklápěcí držák na lahev s vínem

Prosklená konstrukce brány s historickými prvky

Hřbitovní dekorace na míru

Návštěva

prádelny jako odměna za úspěch

Barbora Vachoutová a její vítězství na MS neslyšících v karate

Barbora Vachoutová se stala mistryní světa v karate mezi neslyšícími a potvrdila, že tvrdá práce a odhodlání přinášejí výsledky. Jak zvládala náročnou přípravu, co pro ni znamená vítězství a proč si jako odměnu přála znovu navštívit veřejnou prádelnu v Malajsii? O tom všem se rozpovídala v rozhovoru.

text Jan Semerád foto archiv Barbory Vachoutové, Freepik

Gratuluju k úspěchu na MS! Jaké byly tvoje první pocity potom, co jsi zjistila, že jsi vyhrála?

Bylo to fakt hustý! Něco, co jsem ještě nezažila, ale bylo to zasloužené. Ta práce a čas, které jsem do přípravy dala, se vyplatily. Užívala jsem si, jak mi všichni tleskali, gratulovali. V Brazílii to bylo něco jiného, tam jsem vyhrála zápas o bronz, takže ta energie byla trochu jiná. Navíc to byly první důležité závody za neslyšící, noví lidé, prostředí, neznala jsem konkurenci, a k tomu všemu jsem nebyla zdravotně v pořádku, čím utrpěl i můj výkon.

Jak dlouho ses na MS připravovala? Bylo náročné skloubit přípravu se školou?

Příprava probíhá celý rok, ale konkrétně na MS jsem se začala víc specificky připravovat zhruba od konce letních prázdnin, tj. od září do prosince, kdy se MS konalo. Sport a škola jsou dvě celkem těžko kombinovatelné věci. Bydlím za Prahou, takže se s tím pojí i spousta dojíždění, vstávání brzo do školy, školní úkoly, projekty a vše, co škola obnáší. Tréninky také zaberou spoustu času. Učitelé mi naštěstí ve škole vychází vstříc a jsem za to moc ráda.

Popsala bys nám prosím atmosféru a podmínky MS v Malajsii?

Záleží na úhlu pohledu. Někomu to tam mohlo přijít chudé, nezajímavé, nechutné a tak. Ale já ráda cestuju a tyhle nové zkušenosti opravdu prožívám. Tamější lidé byli opravdu velmi příjemní, přátelští a to se mi moc líbilo. Poznávání nových kultur je něco, po čem toužím. Co se týče organizace mistrovství, byla to trochu bída, když to porovnám se závody slyšících, kteří mají organizaci vypiplanou do detailů. U neslyšících bylo vidět, že nemají zkušenosti s organizováním tak velkých akcí, dost věcí se měnilo na poslední chvíli, komunikace občas nefungovala a pro mě to bylo ještě těžší v tom, že neznakuju a neumím ani MZS. Tlumočníka jsme také neměli, takže jsem komunikovala hlavně psanou formou a odhadováním, co ten druhý vlastně říká. Nejhorší bylo asi to, že nám na poslední chvíli, už po příletu, změnili hotel. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to, jinak bych tu medaili neměla. (smích)

V kolika letech jsi s karate začala a co tě k němu přivedlo?

V žádném rozhovoru jsem to ještě neříkala... (zamyslí se) Dělám karate už devět let, tedy od svých devíti. Dostala jsem se k tomu díky kamarádce mojí mamky. Její syn byl v té době v českém národním týmu a ona se mě zeptala, jestli to nechci zkusit. Netušila jsem, co to karate je, ale řekla jsem si, že to zkusím, podívala jsem se na prvních pár tréninků a zalíbilo se mi to.

Máš nějaký karatistický vzor?

Raději říkám, že se učím od různých kvalitních závodníků. Ráda se koukám na ty nejlepší, kteří cvičí opravdu dobře, a snažím se získat inspiraci a nápady, jak se zlepšit. Nechci být „stejná jako všichni ostatní“, chci být prostě svá a sama sebou.

Jak probíhá tvůj běžný trénink?

Záleží na typu tréninku a trenérově náladě. Když je dobrý den, začínáme nějakou hrou, ale jindy máme normální rozcvičku. Pak začínáme s technikami, těm se říká kihon. Nejsou to katy, ale takový předstupeň k nim – kihon se pak spojuje do kat. Cvičíme buď ve dvojicích, nebo jednotlivě a opakujeme techniky pořád dokola, aby se nám dostaly pod kůži. Tréninky jsou zaměřené buď na katy, nebo na kumite a zakončujeme je i posilováním. V karate neexistuje pauza mezi sezónami, jako to bývá u jiných sportů, jedeme nepřetržitě celý rok. Trénuju 5–6krát týdně i o víkendech, pokud zrovna nemám závody.

Na turnajích tě často doprovází maminka. Je zároveň i tvým trenérem?

Na závody mezi neslyšícími se mnou jezdí hlavně mamka, na trenéra buď nejsou finance, nebo je to nad jejich časové možnosti, protože se akce časově kryjí. Naopak na závodech pro slyšící mám u sebe své klubové trenéry z Okinawa Fight Club Praha.

Přiblížila bys prosím čtenářům systém turnaje? Kolika koly jsi musela projít, než ses dostala do finále?

Systém turnaje vypadal tak, že nás na začátku rozlosovali do pavouka, v němž jsme postupně vyřazovaly svoje soupeřky a postupovaly výše. Na MS nás bylo jen sedm závodnic a nebylo tím pádem potřeba nás rozdělit do více skupin jako na velkých turnajích s plným počtem závodníků (až 128). Tím pádem nás čekala maximálně dvě kola a finále. V každém kole jsem musela předvést svoji katu, moje soupeřka také a pak nás bodovali rozhodčí, kteří hodnotili jednotlivé prvky (detailněji vysvětleno v otázce níže – pozn. red.). Kdo dostal víc bodů, postupoval do dalšího kola. V prvním kole jsem vyřadila Ukrajinku, která byla v Brazílii na 5. místě, ve druhém kole jsem stála proti Italce, která se na deaflympiádě umístila na 2. místě. Považovala jsem ji za největší konkurentku a byla jsem z toho zápasu hodně vystresovaná, ale podařilo se mi udržet klid a porazit ji. Ve finále mě čekala Japonka, která v Brazílii vyhrála, ale já věděla, že na ni mám.

Katy jsou pevně dané sestavy pohybů (soubojů s imaginárními protivníky), nebo si můžeš sestavu postavit podle sebe?

Kata má předepsané prvky, postoje, které mají svou návaznost. Je několik typů a úrovní obtížnosti kat a karate má zároveň několik stylů, které se také liší. Já trénuju shotokan karate. Začátečníci mají svoje katy a postupně se posouvají k těm těžším a náročnějším,

Karate je japonské bojové umění, které vzniklo na ostrově Okinawa mísením zdejších bojových umění s prvky kung-fu. Pravděpodobně vzniklo už v 17. století. Karate má mnoho stylů, přičemž jeden z nejznámějších je shotokan. Každý karatista je oblečený do kimona s páskem nazývaným obi, který se uvazuje předepsaným způsobem. Barvy pásku symbolizují jednotlivé výkonnostní a dovednostní úrovně zvané kyu nebo dan.

Shotokan (Šótókan) je styl karate, který se vyvinul z různých bojových umění. Zavedli ho Gičin Funakoši a jeho syn Giko Funakoši. Shotokan v překladu znamená dům vlnících se borovic. Škola

Shotokanu se rozděluje na tři části: kihon, kata, kumite. Je považován za tvrdý styl karate.

Kihon je termín označující „základy“. Součástí kihonu je zvládnutí provedení základních postojů, pohybů a úderů. Kihon je zásadní pro technický i kondiční základ karate a je součástí zkoušek pro vyšší technické stupně. Základem kihonu jsou jednotlivé techniky, které se označují termínem waza.

Kata je popisována jako stínový způsob boje s několika imaginárními soupeři. Před zavedením kumite to byl jediný způsob nácviku boje a slouží k nácviku obratů, přechodů mezi postoji, chůze v postoji a procvičení technik. Každá kata má přesně daný obsah a délku, zahajuje se a zakončuje úklonou, obsahuje kiai (výkřik znamenající maximální nasazení bojovníka – pozn. red.) a začíná obrannou technikou. V Shotokanu se cvičí 26 kat.

Kumite v překladu znamená zápas. V kumite se trénuje proti protivníkovi a využívají se některé techniky naučené v kihonu a katě. Může být použito k rozvoji určitých technik nebo dovedností. Začátečníci se učí kumite prostřednictvím jednoduchých cvičení a kombinací úderů. Zároveň se učí obranu, kryty, bloky a úskoky. Velmi důležité je načasování, rychlost a schopnost reagovat na protivníka.

ale v poslední době se stává, že kvůli závodům trenéři učí nováčky rovnou ty těžší katy. Dříve jsem závodila i v kumite, ale když mi zakázali nosit při závodech sluchadla, skončila jsem s tím. Bez nich jsem nemohla pořádně závodit, protože jsem přišla o možnost poslouchat trenéra, rozhodčího a zároveň vnímat soupeře při zápase.

Jaké prvky jsou v katě důležité?

Rozhodčí hodnotí techniku provedení, dívají se na to, jak jsou jednotlivé kroky přesné a technicky správně provedené. Zajímá je také rychlost, výbušnost a bojovnost. Musí to vypadat maximálně realisticky jako ve skutečném boji, včetně emocí. Nejdůležitější je ale ten samotný základ: mít naučené a zažité jednotlivé prvky, které se pak spojují.

Bára při tréninku

Jaké máš cíle do budoucna? Blíží se deaflympiáda v Tokiu, na té minulé v Brazílii jsi skončila na 3. místě jako jedna z nejmladších účastnic vůbec.

V Brazílii jsem měla štěstí, že jsem se akorát vešla do věkového limitu, 16 let mi bylo právě v den příletu. Můj další cíl je příští deaflympiáda v Tokiu, kde bych ráda vyhrála. Tady v Česku se pohybuju mezi špičkou. Závody se sportovci bez handicapu si vybírám podle časových a finančních možností. Konkurence ve světě je mezi slyšícími opravdu obrovská a to mě táhne kupředu. Bez toho bych se tak daleko nedostala.

Součástí života každého vrcholového sportovce je regenerace a odpočinek. Jak svůj volný čas trávíš?

Nemám na to bohužel tolik času, kolik bych chtěla, ale snažím se trávit chvíle s rodinou nebo si pustím nějaký film a chodím na procházky do přírody. Těším se ale, až se přestěhujeme s rodinou do nového domu, kde budu chtít využívat i saunu, která tam bude.

Záludná otázka na konec: na sociálních sítích jsem si všiml, že tě na MS doprovázela maminka a za výhru ti splnila přání jít znovu prát do tamější veřejné prádelny. Co se za takovým netradičním přáním a zážitkem skrývá?

Byly jsme tam už předtím vyprat si oblečení a skvělé je na tom to, že na takových místech se dá místní kultura poznat opravdu zblízka. Mohly jsme sledovat zdejší lidi, jak tam fungují, procházely jsme i obchodní domy, je to tam hodně jiné než u nás. Chtěla jsem se do té prádelny prostě ještě jednou podívat, nasát tu atmosféru jiné kultury a samozřejmě znovu vyprat oblečení. (smích) Mamka z toho měla srandu, ale přání mi splnila. Kromě samotné Malajsie jsme pak ještě poznaly aspoň kousek Singapuru, odkud jsme odlétaly během zpátečního letu.

Bára při návštěvě prádelny po závodech

Nástup na tatami

Křížovka

Celý název konference pořádané ASNEP je Lidé s hluchoslepotou: (doplň)

Kde působí Centrum Carolina?

Jaké je druhové jméno meduňky (píšeme o ní v článku o bylinkových čajích)?

Jak se jmenuje pes Kateřiny Holubové?

Jaký je název lesního klubu pro neslyšící i slyšící děti působícího v Praze?

Kdo byl tvůrce prvního českého kochleárního implantátu?

Jak se jmenovala temná víla v Příběhu na pokračování?

jakém povolání píšeme v rubrice Živíme se rukama?

Jak se jmenuje látka, jejíž nadměrná konzumace způsobuje obezitu a další zdravotní potíže?

Jaké místo chtěla navštívit Barbora Vachoutová jako odměnu za úspěch na MS?