Můj příběh o zvládnutí samoty

TEXT: Věra Petulová

FOTO: Pixabay.com

„Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek,“ tak zní jedno přísloví

Napsala jsem příběh pro ty, kteří bojují ve stáří se samotou. Jak ji zvládnout? Moje rada zní: nebojte se změny. Najděte sílu sami v sobě. Sílu k tomu, abyste vykročili dopředu.

Určitě od nejrůznějších psychologů víte, že je velký rozdíl mezi samotou a osamocením. Samota je úžasná věc, pokud si ji po nějakou dobu sami zvolíme, protože chceme, potřebujeme něco promyslet nebo si jen na určitou dobu odpočinout. Osamocení je ovšem velmi tíživá a mnohdy až hořká záležitost či období. Chce to ale hodně vnitřní síly a především pomoci blízkých či známých. Proč poukazuji na tu vnitřní sílu? Jsem přesvědčena, na základě vlastních zkušeností, že člověk musí chtít především sám.

Musím vnímat své myšlenky, i ty, kterých se bojím

Musím se na sebe zaměřit. Musím vnímat své vnitřní rozpoložení, možná i něco, co je někde „za hlavou“, co se občas objeví v mých myšlenkách, ale já to raději zaženu. Protože se toho bojím nebo mám pocit, že to nechci, nebo jsem už natolik pohodlná, že zůstanu raději v tom svém „vše je špatně“, protože to znám, a co neznám, mě ohrožuje! Ale právě to třeba zabrání tomu, abych objevila něco nového a úžasného, a to i v probíhajícím stáří, něco, co můj život změní o několik stupňů k lepšímu!

Moje zkušenost je toho dokladem. Po 63 letech jsem prošla změnou života. Přestěhovala jsem se z Opavy na Vysočinu, do úplně jiného prostředí, k jiným a hlavně novým lidem! Ano, určitě by bylo pohodlné zůstat v Opavě, kde to znám, mám tam známé, několik přátel, lékaře... Ale tady mám zase blízkost vnoučat, která o to zatím stojí, blízkost snachy, která tím pádem mohla nastoupit do práce, a možnost usnadnění situace synovi, který je teď na sedm měsíců služebně v USA.

„Jsou dvě věci, které se získávají stářím – dobré víno a přátelé,“ tak zní zase přísloví jiné

Po všech bojích zbyla radost

Ale bylo to velké zvažování, promýšlení a vůbec připuštění si této situace jako nové možnosti v životě. Ale odměnou mně byla nesmírná radost a úleva po těch „bojích“ a vystoupení z domnělé „komfortní zóny“!

Když se mě tady lidé ptají, zda jsem tu šťastná a spokojená, tak odpovídám tímto příměrem: Ve městě Amalfi v Itálii na březích Tyrhénského moře, kousek od ostrova Capri, jsou překrásné vily a ještě nádhernější zahrady, staré okouzlující kostely... Říká se, že při posledním soudu lidé odsud půjdou rovnou do nebe, protože už teď žijí v ráji. Ale tak to mám i já tady na Vysočině!

Co jsem tím chtěla říci? Hlavně se nebát „vyjít ze sebe“! Když udělám aspoň krůček k něčemu jinému, novému, objevím nová prostředí, nové lidi a pak už to jde „samo“. Ano, nejde to někdy snadno, také jsem občas unavená z hlídání vnoučat a z „brblání“ svého muže, který mé nadšení tak úplně nesdílí. On říká, že je „realista s informacemi“, kdežto já jsem „optimista bez informací“.

Každý den, opravdu každý den, když večer uléhám, děkuji Bohu za tu změnu a za opravdové naplnění našeho stáří!