UNIE 9-10/2025

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú. 9–10/2025 | roč. XXIX | 80 Kč

VE SLUŽBÁCH SPORTU NESLYŠÍCÍCH

Kde na síti nás najdete?

WEB

www.cun.cz

ISSUU

issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Můžete si nás předplatit

Cena jednoho výtisku 80 Kč

Roční tištěné předplatné 400 Kč včetně poštovného

Kontakt redakce@cun.cz

UNIE 9–10/2025, ročník XXIX

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce Česká unie neslyšících, z. ú.,

Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e mail

redakce@cun.cz

vedoucí redakce

Magda Jandusová

šéfredaktor

Jan Semerád zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová redakční tým

Klára Zaoralová, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Kateřina Bímová tým pro zpracování překladů a videí

Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Vladimír Šimon, Martin Jarůšek

správce sociálních sítí

Anna Pulkrabová

jazyková korektura

Kateřina Hrabětová

titulní strana

archiv Oty Panského

zadní strana

Anna Pulkrabová

grafický design , sazba Šimon Sedláček

Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987

SSN (print) 2464-7705

ISSN (online) 2464-7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

4 ČUN / ČMUN

6

9

Miss & Mister Deaf World

Tomáš Pazdera

16

20

Umělá inteligence II

Noel King: Arteterapie

Editorial

24 Sport: Ota Panský vzpomíná

Milé čtenářky, milí čtenáři, léto se pomalu chýlí ke svému konci – dny jsou kratší, večery chladnější a ve vzduchu už je cítit blížící se podzim. Doufám, že za sebou máte krásné měsíce plné zážitků, odpočinku a času s těmi, na kterých vám záleží. Ať už jste léto strávili na horách, u vody, nebo s knihou, věřím, že jste z něj vytěžili maximum.

28 Letní tábory neslyšících 2025

34 Živíme se rukama: Karel Černý

Tentokrát je pro mě tohle číslo výjimečné – a nejen proto, že vám teď píšu já. Editorial obvykle patří našemu šéfredaktorovi Honzovi. Ten s námi samozřejmě zůstává, ale rozhodl se trochu svůj pracovní batoh odlehčit – aby měl víc času na svou velkou vášeň: orientační běh. Honza je totiž profesionální orientační běžec a reprezentant, takže mu všichni držíme palce, ať do cíle doběhne rychleji než naše uzávěrky.

37

Vzdělávací semináře a konference ANEPL

40 Sudoku

Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

Část jeho břemene jsme převzaly my dvě s Ivou Hay, ale nejsme na to samy. Celý náš redakční tým drží pohromadě a běží jedním směrem – i když občas každý po vlastní trase. Díky tomu, že si pomáháme, zvládneme všechno: od velkých témat až po maličkosti, které dělají časopis tím, čím je. Honza je stále náš šéfredaktor, ten, kdo drží kompas a udržuje správný směr. My mu jen pomáháme, aby si mohl občas zaběhnout nejen do lesa, ale i za svými sny. A teď už k obsahu tohoto čísla. Najdete v něm příběhy lidí, kteří mi nejsou úplně neznámí – kdysi jsme spolu sedávali ve školních lavicích a dnes jsou z nich inspirativní osobnosti. Jedním z nich je Tomáš Pazdera, který svůj čas a energii věnuje dětem a sportu. Jeho vize – přivádět děti ke sportu, pohybu a zdravému životnímu stylu – je mi jako mámě dvou dětí nesmírně blízká. V době, kdy obrazovky často vyhrávají nad hřištěm, jsou takové iniciativy opravdu potřeba.

Věřím, že si nové číslo užijete, že vás jeho obsah potěší, obohatí a třeba i pobaví. Díky, že čtete s námi a že spoluvytváříte komunitu, která drží pohromadě a posouvá se dál.

Užijte si poslední dny léta a mějte se krásně.

Magda

Psychorehabilitační pobyt

neslyšících v Jáchymově

text František Šmolík foto archiv spolku

Hlavní spolek Českomoravské unie neslyšících, z. s., pořádal v termínu od 8. do 15. 6. 2025 v Jáchymově v hotelu Dalibor psychorehabilitační pobyt dospělých neslyšících. Vedoucím pobytu byl Mgr. František Šmolík a účastnilo se ho celkem 17 neslyšících účastníků. Ubytovaní jsme byli v dvojlůžkových pokojích s polopenzí, která sestávala ze švédských stolů s velkým výběrem polévek a hlavních jídel.

V rámci pobytu nám byla zajištěna zkušební ochutnávka léčebných lázeňských procedur, jako jsou masáže zad, radonová koupel, parafínový zábal rukou, solná jeskyně apod. Měli jsme přístup i do hotelového bazénu s vířivkou.

Lázeňské procedury se nám všem moc líbily. Kromě toho jsme dělali pravidelné zdravotní procházky o dvou a více kilometrech. Prostor byl i na turistiku a prohlídky známých míst, jako je Boží Dar, město Ostrov se svou velkou zahradou, klášterním areálem a zámeckým parkem či Jáchymov s Královskou mincovnou a štolou číslo 1, kde jsme si díky tlumočnici do českého znakového jazyka z ČUN Karlovy Vary užili i výklad od průvodce. Na konci pobytu jsme si udělali výlet lanovkou na Klínovec s prohlídkou věže, během něhož část účastníků

urazila celkem 14 km cestou tam a zpět. Po celou dobu pobytu nám počasí přálo a bylo polojasno až slunečno. Cílem psychorehabilitačního pobytu bylo zlepšení fyzické a psychické kondice neslyšících účastníků.

Těšíme se na další pobyt příští rok.

30. ples Harmonie: večer plný radosti, tance a nezapomenutelných setkání

text a foto Pavlína Kašperková

Dne 5. dubna 2025 se v nádherných prostorách Národního domu Grandhotelu Ambassador v Karlových Varech uskutečnil slavnostní 30. ples Harmonie. Tento jubilejní večer se nesl ve znamení elegance, radosti a výjimečných setkání, především mezi neslyšícími, kteří se mnohdy osobně opět setkali po dlouhých letech. Ples pořádalo Centrum pro zdravotně postižené Karlovarského kraje, o. p. s., pod vedením

Petra Končela, jehož dlouholetá práce v oblasti podpory osob se zdravotním postižením přispěla k hladkému průběhu celé akce.

Večerem provázel známý herec a moderátor Petr Rychlý, který svým vtipem, šarmem a energií rozzářil sál a přispěl k uvolněné a přátelské atmosféře. Program byl nabitý tancem, hudbou a nechyběla ani bohatá tombola s hodnotnými cenami.

Jedním z nejvýznamnějších prvků večera bylo zahrnutí tlumočení do znakového jazyka, které profesionálně zajistila tlumočnice z České unie neslyšících, z. ú. Díky tomu si mohli ples plnohodnotně užít

všichni bez rozdílu. Tlumočnické služby byly velkoryse podpořeny

Statutárním městem Karlovy Vary, za což patří městu velký dík. Tento výjimečný večer potvrdil, že skutečná lidská setkání, radost ze společného času a sdílené zážitky dokážou překonat jakékoli bariéry. Ples Harmonie byl důstojnou oslavou nejen výročí, ale i sounáležitosti a respektu mezi lidmi.

Aktivity neslyšících

v Dlouhé: Klub joker

text Eva Vavříková

foto a zdroje archiv spolku

Na adrese Dlouhá 37, v pobočném spolku Praha Českomoravské unie neslyšících, z. s., (ČMUN), se pravidelně konají volnočasové zájmové kluby pro neslyšící: Klub seniorů, Klub SION, Klub rybářů, Klub joker, Klub turistů a Klub šipek. Tyto aktivity navštěvují většinou neslyšící ve zralém věku. V následujících číslech UNIE vám postupně jednotlivé kluby představíme a začneme Klubem joker.

Sešla jsem se s neslyšící Dagmar Gregorovou, vedoucí Klubu joker a předsedkyní klubu oblastní pobočky ČMUN. Náš rozhovor se nesl v přátelském duchu, povídaly jsme si o fungování klubu a jeho aktivitách. Mezitím jsem vedla i několik milých konverzací v ČZJ s neslyšícími seniory. Někteří se mi po zjištění, že jsem redaktorka, sami ozývali, že jsou členy klubu a hrají karetní hru joker neboli žolíky.

Optimistická a energická dáma Dagmar Gregorová na moji první otázku, jak dlouho Klub joker funguje, odpověděla: „Klub letos slaví již 28. rok svého úspěšného

fungování.“ Dozvěděla jsem se, že sama stojí v čele tohoto klubu od roku 2018 a má zde na starosti širokou škálu činností. Kromě řízení chodu a administrativy klubu zajišťuje také veškerou komunikaci s ostatními spolky neslyšících v ČR věnujícími se jokeru. Dále pořádá pravidelná setkání neslyšících členů v Dlouhé, která se konají každých 14 dní. Zde v rámci klubu organizuje soutěže a tréninky hraní jokeru. Zdejší Klub joker v Dlouhé nyní navštěvuje 22 členů. Podle paní Dagmar je karetní hra joker oblíbená mezi střední a starší generací neslyšících. Někdy si karty přijdou zahrát i mladší hráči, kteří jsou vidět spíše na turnajích. Když je vyhlášen nějaký turnaj v hraní jokeru, informuje o tom paní Dagmar členy (zasílá jim propozice včetně přihlášek) a zajistí jim účast. Kontroluje platby startovného nebo členských příspěvků. Během roku se koná mnoho soutěží pod různými sportovními oddíly a spolky neslyšících, například Pražský putovní pohár družstev, Ústecký putovní pohár, Zlatá koruna nebo Moravský pohár. Každoročně se v květnu pořádá celorepublikové mistrovství Čech a Moravy s velmi bohatou účastí neslyšících hráčů. Před každým turnajem pečlivě sestavuje rozpis družstev a jednotlivců pro karetní hru. (Jedním z pravidel je losování hráčů, z nichž se sestavují čtyřčlenná družstva –pozn. red.)

Jak se paní Dagmar ke kartám dostala? Během rozhovoru ráda zavzpomínala na své dětství. Letní prázdniny trávila u své babičky, učitelky a později ředitelky tehdejší zvláštní školy v Chrastavě. Babička ji zasvětila do světa karetních her a společně s tetou pak často hrávaly joker ve trojici, což bylo vždy velmi zábavné.

Na závěr paní Dagmar prozradila, že je ráda za pravidelné setkávání neslyšících seniorů v Dlouhé. Sama dává přednost smysluplným aktivitám před pouhým pasivním povídáním. Je přesvědčena, že i ve vyšším věku je důležité udržovat vitalitu prostřednictvím aktivního rozvoje těla i ducha. Dodává, že hraní karetní hry joker je ideální způsob, jak spojit příjemné s užitečným – setkat se s přáteli, pobavit se a zároveň procvičovat logické myšlení.

Pokud máte zájem si zkusit zahrát joker mezi neslyšícími a zjistit, jak tato hra funguje, můžete se přijít podívat do Klubu seniorů v ČUN v Dlouhé.

Miss & Mister Deaf World & Europe & Asia 2025

Výherci soutěže Miss & Mister Deaf World & Asia & Europe

Mezinárodní přehlídka krásy a kultury neslyšících

Světová soutěž krásy neslyšících dívek a mužů během 20 let své existence představila účastníky z více než 94 států světa. Její jubilejní 20. ročník se konal od 14. do 24. července 2025 v Praze, a to společně s doprovodným programem módních přehlídek World Fashion Show 2025. Vyvrcholením celé akce byl finálový večer Miss & Mister Deaf World & Europe & Asia 2025, který se uskutečnil 19. července v Majakovského sále Národního domu na Vinohradech. Zúčastnily se ho i naše redaktorky Eva s Ivou a v tomto článku přináší reportáže z tiskové konference i ze samotné soutěže a také rozhovory s vítězkami i vítězi Miss a Mister 2025.

text Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová zdroje a foto Jiří Čejka

Tisková konference

Před samotným slavnostním večerem se 15. července uskutečnila tisková konference v pražském Hotelu DUO, který po celou dobu letošního ročníku hostil všechny neslyšící účastníky. Redaktorka Eva se konference zúčastnila a získala zde aktuální informace, které by mohly naše čtenáře zajímat. Měla také možnost zblízka si prohlédnout korunky krásy vyrobené sklářským ateliérem ASTERA, s. r. o., které čekaly na své nové neslyšící vítězky a vítěze. Zakladatel a končící pořadatel světových soutěží Miss a Mister Deaf Josef Uhlíř na konferenci představil paní Miroslavu Masaříkovou, generální ředitelku a majitelku společnosti GLOBAL DEAF GLAMOUR, s. r. o., která od něj vedení soutěže převzala. Ta s úsměvem dodala, že s panem Uhlířem ji pojí dlouholeté přátelství a vzájemná spolupráce od samého počátku projektu. Na tiskové konferenci se kromě dalších organizátorů představili také neslyšící finalistky a finalisté. Po prezentaci následoval prostor pro dotazy, čehož Eva využila. Na Evinu otázku, co mu 20 let vedení projektu Miss a Mister dalo a vzalo, pan Uhlíř odpověděl: „Vzalo mi to 20 let náročného života. Samozřejmě není jednoduché takovou soutěž uspořádat, ať už finančně, nebo organizačně. Co mi to dalo? Za těch 20 let jsem poznal, že neslyšící jsou opravdu skvělí. Nikdy jsem zde nepociťoval bariéry mezi slyšící a neslyšící společností. Každý rok mi dával sílu pokračovat, když jsem viděl, co tito úžasní lidé dokážou.“

Evu také zajímalo, jaké má nová prezidentka se soutěží Miss plány a vize do budoucna. Miroslava

Masaříková chce pokračovat v odkazu pana Uhlíře. Se svým týmem plánuje soutěž pro neslyšící ještě více propracovat, rozšířit a zmodernizovat, aby byla pro veřejnost atraktivnější. Po skončení letošní přehlídky se hned chystá začít pracovat na příštím ročníku, aby se jej mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Příští rok se po dlouhých letech obnovuje spolupráce se Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR (SNN), což je velice významnou podporou tohoto projektu.

Po doplňující otázce ohledně rozšíření soutěže krásy mezi neslyšícími ve světě paní Masaříková upřesnila: „Cílem naší organizace je přivézt tuto soutěž do zemí, které nemají vlastní akci, a poskytnout jim potřebnou pomoc při její realizaci. Chceme, aby se soutěž stala skutečně celosvětovou a přístupnou všem. Jedním z hlavních problémů jsou chudší země s omezenými možnostmi. Proto je naším cílem zajistit pro ně finanční podporu prostřednictvím sponzorů, aby i neslyšící mladí lidé z těchto zemí měli příležitost se soutěže zúčastnit.“

Finálový večer

Celým večerem provázeli Michaela Petriláková a Petr Vojnar. V rámci doprovodného programu zazpívali Jakub Hübner a Martin France, který svůj zpěv doplnil o znakování. Tlumočení do mezinárodního znakového systému zajišťovali Marie Mašláňová a Jakub Peterka, do českého znakového jazyka tlumočily Eva Kozderková a Renáta Brabcová. Úvod přehlídky patřil poděkování všem sponzorům,

Prezidentka světové soutěže Miss & Mister Deaf World, Europe & Asia Miroslava Masaříková (druhá zleva) s částí svého týmu

Kulturní vložka u žen

Kulturní vložka u mužů

podporovatelům a pořadatelům soutěže. Oceněna byla také práce organizátorů, tlumočníků a všech, kteří se podíleli na přípravách a zajištění hladkého průběhu akce. Poté následoval zlatý hřeb večera – na pódiu se představilo 10 neslyšících dívek (Miss Deaf) a 13 neslyšících mužů (Mister Deaf) z celého světa. V letošním ročníku se soutěžilo v kategoriích Svět, Evropa a Asie. Českou republiku reprezentovali Kristýna Cvejnová a Mac Henzl. Soutěžní disciplíny zahrnovaly přehlídku v národních krojích, promenádu v plavkách i předvedení společenských šatů. Po vystoupení finalistů přednesli Josef Uhlíř a nová pořadatelka Miroslava Masaříková závěrečný proslov a poděkovali všem za hojnou účast.

Vyhlášení výsledků

Miss Deaf World 2025

Lika Rezakova (Gruzie)

Miss Deaf Europe 2025 Sindi Skechelieva (Bulharsko)

Miss Deaf Asia 2025 Wang Xue (Čína)

Mister Deaf World 2025

Nikolay Korchev (Bulharsko)

Mister Deaf Europe 2025 Vakhid Bairamov (Gruzie)

Mister Deaf Asia 2025

Li Wengang (Čína)

Soutěž zakončil nadšený potlesk, fotografování a přípitek VIP hostů během občerstvení. Nechyběla ani dražba korunek úřadujících vítězů a vítězek v salonku pro pozvané. Redaktorka Iva položila vítězům a vítězkám soutěže pár otázek:

Jak jste se dostali k možnosti soutěžit na Miss a Mister Deaf World a podle čeho jste si vybrali svou dobrovolnou disciplínu? Bylo něco, čeho jste se obávali?

Wang Xue (Miss Deaf Asia 2025)

V Číně jsem se zúčastnila soutěže Miss & Mister Deaf China. Vyhrála jsem ji a tím jsem získala nominaci na mezinárodní soutěž v Praze. Od dětství miluji tanec a čínskou kulturu, proto pro mne bylo naprosto přirozené předvést právě tuto disciplínu.

Li Wengang (Mister Deaf Asia 2025)

I já jsem v Číně zvítězil v národní soutěži a mohl jsem tak přijet do Prahy. Pocházím z města Si-an, které je ve světě známé díky nalezišti terakotové armády v hrobce prvního císaře. Proto jsem si pro svou disciplínu zvolil postavu bojovníka, abych tak ukázal i kousek čínské historie.

Bulharsko

Sindi Skechelieva (Miss Deaf Europe 2025)

Naše organizátorka Katrin mě povzbudila, abych se přihlásila. Řekla jsem si „proč ne“ a zkusila to – spíše ze zvědavosti. Předvedla jsem poezii v bulharském znakovém jazyce. Chůze po mole pro mě nebyla problém, naopak jsem si ji užila.

Nikolay Korchev (Mister Deaf World 2025)

Taktéž jsem vděčný naší organizátorce, že mi tuto možnost dala. Měl jsem výbornou podporu a dostatek prostoru na přípravu – jak pro vystoupení, tak i pro promenádu v plavkách. Bylo to úžasné, měl jsem doslova husí kůži a cítil jsem velkou hrdost, že mohu Bulharsko reprezentovat.

Gruzie

Lika Rezakova (Miss Deaf World 2025)

Prezident gruzínské organizace neslyšících mi účast vlastně „nařídil“. (smích) Ale nebála jsem se – od dětství se věnuji baletu a tradičnímu gruzínskému tanci. Modeling jsem si vyzkoušela poprvé až tady v Praze a byla jsem mile překvapená svým úspěchem. Celá soutěž pro mě byla krásným zážitkem.

Vakhid Bairamov (Mister Deaf Europe 2025)

I mně prezident organizace nabídku účasti předložil a já ji s radostí přijal. Mám rád módu a baví mě prezentovat různorodé styly oblečení. Užívám si chůzi po mole i předvádění modelů. Upřímně jsem byl svým úspěchem velmi překvapený a nesmírně mě potěšil.

Tomáš Pazdera

Sportovec, který se

nebojí změny

Někdo začne u fotbalu, jiný u hokeje. Tomáš Pazdera začínal s vrhem koulí a hodem oštěpem – a přesto dnes patří k nejúspěšnějším českým snowboardcrossařům nejen mezi neslyšícími. V rozhovoru vypráví o tom, jaké bylo přesedlat z atletiky na sníh, jak se rodí zlaté medaile i proč je sport hlavně o trpělivosti a podpoře blízkých.

text Jan Panský

foto archiv Tomáše Pazdery, David Soeldner

Tomáši, jak ses vlastně v mládí k snowboardu a vůbec ke sportu dostal?

Když jsem byl malý, moje rodina byla hodně aktivní. Můj táta byl trenér tenisu. V mládí jsem hodně dělal atletiku, věnoval jsem se vrhacím disciplínám – vrhu koulí, hodu oštěpem, hodu kladivem, hodu diskem. Dokonce se mi podařilo po dlouhé době překonat české a evropské juniorské rekordy, doteď některé z nich držím. Atletiku jsem dělal asi 12 let. Na deaflympiádě v roce 2009 v Taipei, kde jsem ve vrhu koulí skončil na 5. místě, jsem se rozhodl, že se chci věnovat i něčemu jinému. Říkal jsem si: Jsem mladý,

potřebuji spoustu věcí vyzkoušet. A hrozně moc mě zaujal snowboardcross

Na začátku to bylo docela náročné. Myslel jsem si, že to prostě jenom dobře projedu a je to. Dopadlo to tak, že hned napoprvé jsem ošklivě spadl. Jezdil jsem na různé tréninkové kempy a soustředění, abych se zlepšil. Trénoval jsem a zkoušel, kam až to můžu dotáhnout – a dotáhl jsem to vlastně až sem. V roce 2010 jsem byl na prvním závodě ve snowboardcrossu tady v ČR. Všiml si mě můj budoucí trenér Marek Jelínek, který je dnes trenérem třeba Evy Adamczykové, a nabídl se, že mě bude trénovat. Od té doby spolupracujeme vlastně až do teď.

Mnozí si myslí, že už jsem se sportem skončil, ale rád bych kariéru uzavřel ještě jedním závodem – na Zimní deaflympiádě 2027 v Rakousku. Mám za sebou úrazy, operace i dlouhé pauzy, navíc už mám rodinu, ale věřím, že to zvládnu. Byla by to krásná tečka za mou sportovní cestou, i když soupeři už jsou často o deset let mladší a plní dravosti.

Říkáš, že tvůj první kontakt se sportem byla tedy atletika. Dali tě na ni rodiče, nebo jsi ji chtěl dělat sám od sebe?

Stalo se to tak nějak náhodou. I proto, že můj bratr dělal atletiku, věnoval se běžeckým disciplínám, zaměřoval se na vytrvalostní běhy a nechtěl, abych dělal to samé. Nakonec jsem proto šel na vrhačské disciplíny. Dali mě k trenérovi Rudolfu Mastíkovi. Byl to perfektní trenér, který si mě vzal pod svá křídla. Věděl, že jsem nedoslýchavý, a snažil se mi hodně pomoci. Díky němu jsem se dostal i na lepší pozice. Dostal jsem se na MČR, několikrát jsem vyhrál přebor Prahy. Na republice jsem byl vždycky do osmého místa, v první lize do pátého místa, v té době jsem byl ve starších žácích, později v juniorech.

Medaile z atletiky

Nakonec ovšem Rudolf Mastík nemohl v trénování pokračovat, tak mě předal svému známému trenérovi jménem Remigius Machura. Ten byl tehdy úspěšným trenérem koulařů, držel dokonce i rekord. Měl v té době také horší pověst, protože dopoval a přiznal to, dělal to kvůli zdraví. Můj trenér byl vždycky férový. Pod jeho vedením jsem se dostal až na Mezinárodní neslyšící atletický meeting, na ME, MS a nakonec i na deaflympiádu v Taipei. Byla to má první deaflympiáda a skončil jsem pátý. Nebyl jsem tak úspěšný ani spokojený, jak jsem mohl být, protože podle osobních rekordů bych se dostal až na třetí místo. Ale to je sport, beru to pozitivně.

Někdy se holt daří a někdy se nedaří.

Přesně tak. A to neplatí jen u sportu, ale i v životě. Na té deaflympiádě v Taipei jsem neměl svůj den.

To byla atletika, ke které mě vlastně přivedl můj bratr. Snowboardcross jsem si zvolil já sám, chtěl jsem ten sport dělat a na českých závodech mě viděl trenér Marek Jelínek, který mi osobně řekl, že mě chce trénovat, a společně jsme se do toho pustili. A byla z toho patnáctiletá spolupráce.

Ale ještě zpátky k atletice. Jaká byla po Taipei tvá další větší akce?

Pak jsem v roce 2010 přešel na zimní sporty. V roce 2011 měla být deaflympiáda na Slovensku, ale...

…Ta se nakonec nekonala.

Přesně tak, ta se nekonala. Musel jsem si počkat čtyři roky – vlastně tři roky, to jsem se poprvé účastnil MS, které se konalo v Rusku. A tehdy to zároveň bylo historicky poprvé, co se na takto velké akci jel snowboardcross, poprvé byl zařazen jako soutěžní disciplína. Do té doby se jezdil obří slalom, paralelní slalom a podobně.

A hned rok nato se konala deaflympiáda, opět v Rusku, v Chanty-Mansijsku. Poté jsem se měl účastnit ME, jenže tam mou hlavní disciplínu, snowboardcross, nezařadili. Byly tam komplikace ohledně toho, že je to drahé, že nemají rozpočet na to, aby mohli postavit dráhu. Tím se dostáváme k Itálii v roce 2019, kdy se konala deaflympiáda v Santa Caterině A tam prozatím moje snowboardová kariéra skončila, uvidíme, jak se to vyvine dál.

Tvé dosavadní úspěchy jsou tedy dvě zlaté medaile z deaflympiád?

Ano, dvě zlaté medaile z deaflympiády (2015 a 2019) a jedna zlatá z MS (2014). Přál bych si vidět do budoucnosti – olympijský hattrick by byl krásný, ale nechám se překvapit.

Který z těch závodů, co jsi zažil, máš nejradši?

Nemusí to být největší akce, spíše mě zajímá, kde podle tebe byla nejlepší atmosféra, kde jsi třeba zažil strhující finále apod.

Každý závod je jiný a má svou kulturu. Na mé první letní deaflympiádě v Taipei byla úroveň srovnatelná se závody slyšících, vše bylo skvěle připravené, atmosféra i pocity nádherné. Naopak na deaflympiádě v Rusku jsem byl nervózní, navíc jsem se den před závodem při tréninku zranil – šlo o velký hematom na stehně a prasklou cévku. Lékaři mi po telefonu radili, abych nebral nic zakázaného, nasadili mi léky proti bolesti a druhý den jsem i tak závodil.

Možná je to osud, že jsem na každou deaflympiádu přijel zraněný. (smích) Před první zimní deaflympiádou mě týden před odletem trápila záda, před druhou dokonce celý měsíc. Ve Finsku se mnou tehdy denně

Tomáš s Markem Jelínkem

Tomáš s Evou Adamczykovou

to tam! 2019, Itálie

pracovala fyzioterapeutka a postupně jsme dali záda dohromady. I díky tomu na to vzpomínám pozitivně. Ale to k tomu sportu patří. Pokud někdo chce být nejlepší, musí to občas risknout. Obzvlášť u snowboardcrossu je pravidlo: zastavíš – prohraješ.

A ještě k těm závodům – je nějaký závod, který se ti vryl do paměti? Ať už svým průběhem, nebo třeba prostředím?

Mně se stávalo téměř na všech mezinárodních závodech neslyšících, že jsem byl nervózní a moc jsem okolí nevnímal.

Kdybych měl vybrat jeden moment, tak v Rusku se mi stalo, že mě předvolali na dopingovou kontrolu. To bylo asi poprvé, kdy jsem se fakt polekal, co se děje, protože nikdy v životě jsem na něčem podobném nebyl. To byl pro mě silný zážitek.

Těžko se porovnává, kde se mi líbilo nejvíc, ale asi na zimní deaflympiádě v Itálii, ta měla svoje kouzlo. Tou dobou se mi měl narodit syn, a jak to pořád vypadalo, že porod opravdu proběhne ve dnech, kdy budu na závodech, uvažoval jsem o tom, že si zaplatím vrtulník, jen abych to stihl. Pak jsem zjistil, kolik to stojí, a velmi rychle jsem si to rozmyslel. (úsměv)

Během zimní deaflympiády měl i můj trenér Marek Jelínek MS juniorů ve snowboardcrossu ve Francii a byl tak ochotný, že odjel z důležitého závodu ve Francii a přijel na dva dny autem za mnou do Itálie na můj závod. Po zlatém závodě mě odvezl na letiště a pokračoval zpátky do Francie. A já letěl domů. Byl to nejlepší pocit mého života, ty se těžko popisují. Zpátky k závodům – každý závod má svoje kouzlo. Poté co jsem odjel několik mezinárodních závodů a trochu poznal ostatní závodníky, už mě zdravili: „Ahoj, tak co, pojedeš s námi na další závod?“ Měl jsem dobrý pocit z toho, že už jsme se znali, potkávali se, spolupracovali jsme a bavili se spolu. Bylo to skvělé.

Odhlédněme od závodů, nejen snowboardcrossem živ je člověk. Čím se krom sportu živíš?

Už skoro 17 let dělám na stavbě, jsem nejen řemeslník, ale řídil jsem i tým lidí, zadával pracovní úkoly a vyřizoval další koordinační záležitosti. Řešil jsem stavby od A do Z. A vedle toho jsem samozřejmě jezdil na tréninky a závody. Sám ze svého bych to moc neutáhnul, takže bylo velkou pomocí, že jsem se mohl opřít o Český svaz neslyšících sportovců, dnes se jmenují Český deaflympijský výbor. Ti mi hodně pomohli a byli hodně štědří, sám bych to nedal. Stavařině se věnuji dodnes.

A baví tě to?

Přiznám se, že už tolik ne. (smích) Po těch letech už bych chtěl dělat něco nového, ale v dnešní době je těžké se rozhodnout, proč vlastně začít s něčím novým. Přece jenom rozumím stavařině, tak proč zkoušet něco nového, co neznám vůbec.

To je logické. Ještě se na chvíli vrátím ke sportu. Sportuješ většinu svého života, z toho aspoň polovinu na vrcholové úrovni. Co bys poradil či vzkázal mladým sportovcům?

V první řadě je strašně důležitá trpělivost. Potřebují mít kolem sebe nějakou podporu, ať už je to podpora od rodičů, přátel, nebo trenérů. Samozřejmě vybrat si dobrého a kvalitního trenéra je těžké. Ale

Je

Zlatý finiš, 2015, Rusko

když děti nebo mladí mají touhu dostat se hodně dopředu, musí být trpěliví, musí si uvědomit, že tréninky potřebují nějaký čas, než přijdou výsledky.

Samozřejmě každá disciplína je jiná, úspěchy střídají neúspěchy, radost střídá zklamání, ale dostat se na tu nejlepší pozici v kariéře většinou trvá tři až pět let.

Například v atletice jsou začátky takhle dlouhé, člověk se učí a rodiče ho hodně podporují, společným úsilím do toho dají všechno, aby měl mladý sportovec chuť a motivaci. Po dobu zhruba tří let se bude zlepšovat v technice a poté už spíše zlepšuje kondici. Je to běh na delší trať a nic není hned. Hlavně to je podle mne strašně důležité – nic není hned – je potřeba, aby si děti, mladí, ale i jejich rodiče uvědomili, že musí být trpěliví. Rodiče by tomu měli pomoci a své děti motivovat, aby měly úspěch.

Bez podpory okolí pak dítě lehko ztrácí motivaci. V první řadě je potřeba trpělivost, v druhé řadě motivace a v třetí řadě velká podpora rodiny, příbuzných, kamarádů, ale i trenéra nebo spoluhráčů.

Ty jsi říkal, že mít dobrého trenéra je také velmi podstatné.

Je důležité na začátek vybrat trenéra, který je vhodný pro malé děti. Postupně, jak dítě roste a specializuje se, je dobré trenéra změnit nebo se poradit, kam dál. Nemyslím si, že je ideální mít po celý život jen jednoho trenéra – každý přináší jiný pohled na

Vítězství, 2019, Itálie

věc. I Eva Adamczyková má jednoho trenéra na techniku snowboardcrossu a jiného do posilovny.

Rodiče většinou dají dítě mladému trenérovi, třeba na atletiku. S postupem času je ale potřeba vyhledat lepší trenéry podle konkrétní disciplíny a posouvat dítě dál. Je také dobré si uvědomit, že sport není levný – každý má jinou náročnost, nejlevnější bývá třeba atletika.

Kde potřebuješ tretry, tričko a kraťasy.

Dalo by se to tak říct. Můžeš běhat kdekoliv, nemusí to být na stadionu. Naopak třeba malý hokejista musí mít výstroj, a když je dítě malé, každý rok musí mít nové a nové vybavení, protože roste, výstroj se musí obnovovat. Ani golf nebo tenis nejsou levné sporty. (smích)

Lyžování a snowboardcross vlastně také nejsou levné sporty. A přitom u těchto zimních sportů výbava vlastně není to nejdražší. Sportovci nemohou trénovat všude, ale musí se za sněhem přesunout.

Bohužel je to tak. Ještě bych doplnil, že neplatíme jen skipas a ubytování, ale v některých případech i trenéry. A v mém případě třeba i snowboardcrossovou trať. Pronájem na celý týden v Rakousku je v řádu stovek eur. Když je nás víc, můžeme se společně složit, ale i přesto jsou to další výdaje na pronájem tratě. Sport je drahý. Ale když v něm má člověk srdce a motivaci, tak se vždycky najde nějaké řešení.

Tomáši, jsi také v týmu Survivoru. O co vlastně jde? Je to něco jako Spartan Race?

Abych to vzal popořadě, musím začít spíš s Adventure Sport. Dříve jsem měl spolek, v rámci něhož jsem trénoval děti, převážně tedy slyšící děti, ve snowboardcrossu. Když se mi narodil syn, už jsem nemohl s mládeží tolik cestovat. Chtěl jsem se spíš věnovat synovi a přítelkyni. V tu chvíli můj projekt šel k ledu, byl nefunkční a přemýšlel jsem, co dělat dál, aby ta myšlenka nezanikla úplně.

Zlatý finiš, 2019, Itálie

Často jsem sledoval sportovní události mezi neslyšícími, ohluchlými, nedoslýchavými a lidmi s kochleárním implantátem a všiml jsem si, že v této komunitě chybí více atraktivních událostí, soutěží a zábavy. V tu chvíli jsem vůbec poprvé při přejmenování spolku na Adventure Sport přišel s myšlenkou nabídnout lidem se sluchovým postižením dobrodružství, zážitek, ze kterého si účastníci odnesou dobrou náladu.

Svou první akci jsem uspořádal ve spolupráci s Unií neslyšících Brno. Připravili jsme Den dětí s legem, děti dostávaly úkoly, třeba postavit něco podle předlohy. Soutěžilo se v tom, kdo bude při stavění co nejpřesnější nebo kdo postaví nejvyšší věž, která nespadne.

První větší akcí Adventure Sportu byl v roce 2024 Rodinný Survivor. Byla to akce podobná závodům jako Spartan Race nebo Gladiátor, ale v klidnější verzi – nešlo o čas ani o honbu za cílem. Byl to přírodní překážkový závod, na který mohli rodiče vzít i malé děti od čtyř let a společně překonávat překážky, plazit se, skákat a zkoušet různé úkoly. Akce trvala celý víkend: závod probíhal jeden den, ale společně se tábořilo, večer byla zábava a čas popovídat si.

Původně šlo o zážitkový běh pro rodiny s dětmi, brzy se ale chtěli přidat i skupiny a jednotlivci, kteří chtěli vyzkoušet něco nového a překonat sami sebe. Dostával jsem dotazy, zda je pro účast nutné vzít s sebou i svou rodinu. Smyslem Survivoru je být spolu – sejdou se rodiny, neslyšící i slyšící, tlumočníci, asistenti a dobrovolníci a všichni sdílejí zkušenosti i zážitky.

Loňský ročník v Přelouči zaujal i správce areálu, který projevil zájem o uspořádání závodu i pro slyšící. Do budoucna je to tedy možné. Už teď připravujeme na říjen akci „Hledání pokladů“ určenou pro všechny. Účastníci budou muset po cestě dlouhé 6–8 km rozluštit hádanky a šifry, aby našli poklad.

Jaké překážky v závodě jsou tvé oblíbené? U které překážky si řekneš „Tuhle si užiju nejvíc“?

Líbily se mi všechny překážky, protože jsme je chtěli mít přírodní, ne umělé, a s výsledkem jsem spokojený. Stavíme z toho, co v rámci možností seženeme, a bez sponzorů či dotací to není levné. Doufám, že se to brzy změní – musíme nejprve ukázat kvalitu a pak se financování bude zlepšovat. Nejvíc se mi líbí, jak na sebe překážky navazují: od plazení v bahně přes kladinu až po obrovský prak vysoký dva metry, ze kterého se střílí do

Rodinný Survivor

vzdálenosti 20 metrů. Díky těmto zkušenostem vím, že je tu pořád velký prostor ke zlepšení, a věřím, že příště to posuneme dál.

Kolik účastníků měl loňský první ročník?

Dohromady tam bylo 70 účastníků. Myslím si, že na to, že to byl úplně první ročník, a ještě zaměřený na neslyšící a nedoslýchavé, udělali jsme si docela dobré jméno, takže to považuji za poměrně velký úspěch. A co přijde v budoucnu, to se uvidí.

Jaká je aktuálně v Adventure Sportu tvá role?

Jsi zakladatel, předseda, máš ještě nějakou pozici?

mladí mohli jednotlivé disciplíny vyzkoušet a zjistit, co je nejvíc baví. Součástí kempu bude také workshop pro rodiče – zaměříme se na to, jak děti efektivně podporovat, jak je nasměrovat do sportovních klubů, jak rozvíjet jejich motivaci, budeme mluvit i o tom, co jednotlivé sporty obnášejí. Do budoucna bych rád rozjel také snowboardovou výuku v Česku i v Rakousku a navázal na ni další podobné aktivity.

Čímž vlastně podpoříš hledání talentů.

Ano, ty talenty budeme moci nějak nasměrovat dál, k trenérům, ať mohou svůj talent více rozvíjet a jít za svými sny.

Ano, jsem zakladatelem spolku Adventure Sport a mým úkolem je, aby spolek Adventure Sport, z. s., plnohodnotně fungoval.

Snažím se vybudovat tým složený z lidí z komunity neslyšících i Neslyšících, současných i budoucích tlumočníků, asistentů a dalších zájemců.

Chci, aby se zapojil každý, kdo může něco přinést. V rámci Adventure Sportu usilujeme o vytvoření nezávislé organizace a fungujícího týmu, který dokáže pomoci spolkům, svazům či dalším organizacím s pořádáním akcí, soutěží a závodů. Aby tyto akce byly opravdu kvalitní, je potřeba mít silný tým lidí – a právě na tom teď pracuji.

Mimo to se budeme snažit organizovat sportovní kempy pro děti a mládež. Příští rok se jeden takový kemp bude konat, chceme se zaměřit na mladé a dospívající a na jejich motivaci, aby je jejich sport bavil.

Říkáš sportovní kemp, ale nemáš na mysli jeden konkrétní sport, že?

Plánuji uspořádat sportovní kemp zaměřený na různé sporty. Cílem je, aby si

Survivor

Rodinný

Myslící stroje II: Hodný, zlý a AI

text Jan Panský, ChatGPT 5.0 foto Dall-E, snímek obrazovky

V předchozím díle rubriky jsme prolétli úsvitem informatiky, připomenuli si zásluhy bratří Čapků i Alana Turinga a přiblížili si rozmach technologií, demonstrovaný mimo jiné šachovým zápasem programu Deep Blue proti Garrymu Kasparovovi. Hluboké strojové učení tu s námi není ani deset let a Turingův test byl umělou inteligencí prolomen na jaře tohoto roku.

dělají pokusy a nejchytřejší programátoři ladí detaily. AI dnes používáme všichni a téměř každý den. Třeba už jen tím, že napíšeme dotaz do Googlu – jako první vidíme odpověď od AI a až poté odkazy na webové stránky. Posuďte sami:

Velké jazykové modely už toho ale dokázaly mnohem, mnohem více. Už nejde jen o laboratoře, kde vědci Našeptávač a AI přehled, novinka posledního roku při vyhledávání na Googlu (snímek vyhledávače Google)

Která z těch AI to je? Jde o Gemini od Googlu. Jak tyto velké jazykové modely vlastně fungují?

Velké jazykové modely (LLM, tj. large language model) jsou programy, které se učí pracovat s textem. Trénují se na obrovském množství textových dat z knih, článků či internetových diskusí. Nezapamatují si je doslova, ale hledají v nich vzorce – jak po sobě slova obvykle jdou a jak spolu věty souvisí. Díky tomu dokážou předpovídat, co má v textu následovat, a samy tak psát smysluplné odpovědi, příběhy i programátorský kód.

Zásadní zlom přinesla architektura Transformer (2017). Ta umožňuje modelu soustředit se na to důležité v textu a chápat souvislosti, což starší systémy nedokázaly. Proto dnes jazykové modely umí nejen odpovědět na otázku, ale i vést dlouhou konverzaci nebo kombinovat text s obrázky a zvukem.

Model Vývojář Rok Čím zaujal

ale i s obrázky, zvukem a videem. Díky paměti si také pamatují, co už jsme s nimi řešili, a dokážou se přizpůsobit našemu stylu. To, co začalo jako „chytrý chat“, se tak mění v osobního asistenta.

LLaMA Meta 2023 Otevřený model pro výzkum i komunitu Nejznámější

GPT-3 OpenAI 2020 První psal delší, souvislé texty

GPT-4 /4o/5 OpenAI 2023–2025 Multimodalita, paměť, personalizace

Claude Anthropic 2023 Bezpečnost, extrémně dlouhý kontext

Gemini Google 2023 Propojení s vyhledávačem, multimodalita

Jak ChatGPT změnil vnímání AI

Když na konci roku 2022 spustila firma OpenAI volně dostupného asistenta ChatGPT, byl to zlom. Najednou si mohl kdokoliv otevřít webovou stránku, napsat otázku a dostat odpověď, která připomínala konverzaci s reálným člověkem. Do té doby byla AI pro většinu lidí spíš „něco z laboratoře“. ChatGPT ukázal, že se hodí i pro běžný život – od řešení školních úkolů až po vyřizování pracovních e­mailů. Během pár týdnů získal miliony uživatelů a otevřel ve společnosti téma umělé inteligence. Ostatní modely tento otevřený přístup brzy následovaly.

Co všechno dokáže

ChatGPT a další modely umí psát souvislé texty, překládat, vysvětlovat složité věci jednoduše, jsou dobré i na programování. Můžeme díky nim snadno sestavit itinerář na dovolenou, vybrat recept na vaření dle surovin, co nám zbyly doma, nebo si sami vytvořit nové pozadí obrazovky. Novější verze (GPT­4, GPT­4o a GPT­5) se naučily pracovat nejen s textem,

Zadání: Udělej mi obrázek vhodný na pozadí plochy ve stylu Kandinského. Použij ale neonové barvy z 80. let a 8bitovou grafiku. Autor: ChatGPT / obrazový modul Dall-E

Generátory obrázků

a multimediální obsah

Modely jako DALL-E, Midjourney nebo Stable Diffusion dokážou z textového zadání vytvořit obrázek, který by ještě před pár lety působil jako sci­fi. Dnes umí vykreslit realistické tváře, malby ve stylu velkých mistrů i futuristické vizualizace. Přesto ale nejsou bez chyb a často se prozradí drobnými detaily. V čem dělají chyby a díky čemu je rozeznáme od reality?

Lidské tělo – postavy mají ruce s příliš mnoha prsty, nohy v podivném úhlu, špatně poskládané klouby

Text v obrázcích – nápisy na cedulích nebo loga bývají kostrbaté a s nesmyslnými znaky

Symetrie – složité vzory (například kruhy, mandaly) bývají nepravidelné, jako by je někdo kreslil roztřesenou rukou

Překryvy a perspektiva – linka vlasů je rozmazaná, stíny nejsou souměrné, věci, které jsou u sebe a mají podobný tvar (listy salátu, hroty vidličky), jsou zvláštní

Obrázky jsou vygenerované AI a obsahují nepřesnosti. Seznam námi odhalených nepřesností naleznete na konci článku. Autor: Midjourney

Jak poznat strojový text

Podobně i text psaný AI má své poznávací znaky:

Opakování – model někdy několikrát zopakuje tu samou myšlenku jinými slovy

Neutrální tón – chybí emoce nebo drobné chyby, které by člověk přirozeně udělal

„Halucinace“ – přesvědčivě napsané, ale nepravdivé informace, které si AI vymyslela

Přílišná uhlazenost – text je sice gramaticky správný, ale působí uměle nebo odtažitě

Zkrátka a dobře, pokud si nedáváme pozor, jsou dnes již výtvory od AI s texty psanými člověkem či reálnými fotkami zaměnitelné. V budoucnu očekávám zlepšení obsahu vytvořeného AI a zároveň zhoršení rozeznatelnosti tohoto obsahu od skutečnosti.

Limity a rizika

Jedním z problémů při užívání AI jsou „halucinace“. Podívejte se na tyto dva příklady:

Kapr obecný je sladkovodní ryba, která původně pochází z Jižní Ameriky, odkud byla v 18. století dovezena do Evropy. Dorůstá běžně délky až dvou metrů a je typický svou modrozelenou kůží, která na slunci připomíná barvu pavího peří. Kapři jsou výhradně dravci – živí se hlavně malými savci a ptáky, které loví u hladiny.

Dopplerův efekt popsal rakouský fyzik Johann Christian Doppler v roce 1928. Tento jev nastává, když se zdroj zvuku nebo světla pohybuje vůči pozorovateli. Pokud se zdroj přibližuje, frekvence vln klesá a zvuk zní hlubší, zatímco při vzdalování frekvence roste a slyšíme vyšší tón. Efekt se využívá například u sonaru, kde umožňuje měřit hloubku oceánu podle změny tónu odražené zvukové vlny.

Co myslíte, je některý z textů přesný, nebo jsou to nesmysly? Odpověď naleznete na konci článku. Dalším z problémů je tzv. deepfake neboli zneužití např. falešného zobrazení celebrit v situacích, které se ve skutečnosti nestaly. Zde musím pochválit ChatGPT za to, že mi nedovolil vytvořit přímo obrázek Petra Pavla na motorce, ovšem věřím tomu, že šikovný grafik by s pomocí retuše měl i to brzy hotovo.

Zadání: Udělej mi Petra Pavla jedoucího bez helmy na motorce v Česku. Autor: ChatGPT / Obrazový modul Dall-E

Společenské dopady AI

Smrt copywriterů: První na ráně byli copywriteři a textaři. Věty, které dřív vymýšleli lidé, dnes zvládne jazykový model vytvořit za pár vteřin – levně a v neomezeném množství. Na druhou stranu vznikají nové pracovní role – třeba lidé, kteří AI zadávají úkoly (takzvaný prompt engineering, prompt je označení pro text, který do modelu napíšeme), hlídají kvalitu a kreativitu nebo kombinují lidský nápad s rychlostí stroje.

Úspora času: Učitelé si od AI nechávají vysvětlit složitá témata „po lopatě“, žáci odevzdávají slohové práce s digitální pomocí, právníci si nechávají udělat rešerši paragrafů, programátoři AI využívají pro vygenerování kusu kódu atd. AI se tak stává každodenním pomocníkem – je skoro jako Google před 20 lety.

Nekvalitní obsah: S rozšířením AI ale vznikl i problém, kterému se říká „AI-slop“ – digitální plevel. YouTube i instagram se začaly plnit bezduchými videi a obrázky vygenerovanými umělou inteligencí. Internet zahltily články, které jsou navenek odborné, ale ve skutečnosti jsou jen strojovým blábolem. Najít kvalitní obsah je čím dál těžší.

Rady na všechno od AI: Lidé ji používají k vaření (co uvařit z toho, co mám doma), hledají diagnózy nemocí, řeší vztahy nebo dostávají tipy na nové koníčky.

Budoucnost

Co nás čeká v příštích pěti letech? Vývoj AI je velmi rychlý a změny budou výrazné:

Multimodální asistenti – text, obrázky, hlas i video v jednom rozhraní. Už žádné přepínání aplikací, prostě se zeptáme a dostaneme odpověď, jakou potřebujeme.

Osobní AI – modely si zapamatují náš styl, práci i zájmy. Každý uživatel bude mít „svého“ asistenta, který se časem stane jeho nepostradatelným pomocníkem.

Regulace a pravidla – podobně jako GDPR a Chat Control u osobních dat přijde regulace AI. Řešit se bude hlavně autorské právo, fake news a ochrana soukromí.

Přesycení obsahu – internet zaplaví AI články, videa a obrázky. Objeví se nové způsoby, jak odlišit kvalitní práci od digitálního „plevelu“.

Nové profese – část starých povolání zanikne, ale vzniknou nové role: od „AI kurátorů“ po lidi, kteří budou hlídat etiku a pravdivost obsahu.

Spolupráce s člověkem – AI nebude jen nástrojem, stane se kolegou. Bude doplňovat naše slabiny a rozšiřovat schopnosti, podobně jako kdysi internet nebo chytrý telefon.

Mechanický kapr. AI posouvá své možnosti. Autor: ChatGPT / Dall-E

Umělá inteligence se přivalila jako divoká vlna a nejspíš už tu s námi zůstane. Je na nás, lidech, abychom jsme se naučili ji využívat. Poprosil jsem ChatGPT o trefné uzavření článku a tady je:

„Umělá inteligence nám může pomoct myslet rychleji – ale myslet za nás nikdy nesmí.“

V průběhu článku jsme měli možnost hledat chyby a nedokonalosti.

Obrázky: Na prvním obrázku (večeře) jsou zkroucené vidličky, některé polštáře nemají druhou polovinu (AI zapomněla u polštářů, které se navzájem překrývají, dokreslit zbytek), chléb i listy salátu mají zvláštní tvar, některé špízy jsou podezřele krátké. Styl druhého obrázku (postavy ve vodě) vypadá, jako by AI vytvořila něco mezi realitou a malbou. Stojící postava má obří ruku.

Halucinace: Oba texty jsou smyšlené. U kapra nebylo těžké to odhalit, Dopplerův efekt funguje jinak.

V minulém čísle UNIE jste se seznámili s neslyšícími arteterapeutkami Rubbenou a Rachel, které získaly kvalifikaci ve Velké Británii – jedna působí v Londýně, druhá v Aucklandu na Novém Zélandu. Nyní vám představujeme další inspirativní arteterapeutku, tentokrát ze Spojených států. Noel King se narodila v Jižní Koreji a už jako pětiměsíční miminko byla adoptována neslyšícími rodiči v USA. Vyrůstala v komunitě, kde byla hluchota přirozenou součástí každodenního života, nikoliv medicínskou nálepkou. Od dětství milovala výtvarné umění a toužila najít způsob, jak tuto svou vášeň skloubit s užitečnou a smysluplnou prací – cestu objevila právě v arteterapii. Po bakalářském studiu psychologie na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu, D.C., pokračovala na magisterském programu arteterapie. Dnes je nejen jednou z mála praktikujících neslyšících arteterapeutek v USA, ale také doktorandkou v oboru expresivních terapií na Lesley University ve státě Massachusetts. Díky mezinárodní síti neslyšících terapeutů, jejíž jsem součástí, jsem se o této výjimečné neslyšící klinické psycholožce a umělkyni dozvěděla během své stáže na Gallaudetově univerzitě a nyní vám s ní přináším exkluzivní rozhovor.

Noel King: Arteterapie uzdravuje naše vztahy

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Noel King

Noel, popiš nám, jak ses dostala ke dráze arteterapeutky a jaké vzdělání je k tomu v USA podmínkou.

Arteterapeutkou jsem se stala na základě svého osobního i profesního poslání, jímž je propojovat kreativitu s uzdravováním, zejména v komunitách Neslyšících a jiných marginalizovaných osob. Absolvovala jsem magisterský program v oboru arteterapie na School of the Art Institute of Chicago (SAIC), jeden z akreditovaných programů ve Spojených státech. Abych se stala certifikovanou arteterapeutkou (ATR­BC), absolvovala jsem kurzy, stáže a klinické hodiny pod dohledem na magisterské i postgraduální úrovni a složila jsem národní certifikační zkoušku. Moje vzdělání v oboru psychologie a výtvarného umění spolu s pracovními zkušenostmi v oblasti školství, neziskových organizací a vysokoškolského vzdělávání mi pomohly se na tuto cestu připravit.

Bylo pro tebe jako neslyšící obtížné získat přístup k výcviku a následně i k zaměstnání arteterapeutky? Co ti pomohlo uspět?

Ano, bylo to pro mne jako pro neslyšící osobu často obtížné. Setkala jsem se s překážkami souvisejícími s přístupem ke komunikaci, s diskriminací na základě zdravotního postižení a audismem a obecně s nedostatečnou informovaností o kultuře Neslyšících v oblasti duševního zdraví. V arteterapeutickém výcviku neexistovalo žádné kurikulum ani hodnocení speciálně určené pro neslyšící populaci. Musela jsem na to přijít sama, integrovat do arteterapie to, co jsem se naučila z tradičních modelů rozhovorové terapie, a aplikovat své životní zkušenosti neslyšící osoby, abych mohla vyvinout vlastní hodnocení a léčebné plány. K úspěchu mi pomohla silná síť mentorů, tlumočníků a spojenců (allies), kteří věřili v kulturně afirmativní péči. Moje odhodlání prosazovat přístupná prostředí spolu s podporou komunity Neslyšících mi pomohly překonat systémové překážky.

Zahrnovalo tvé vzdělání témata související s neslyšícími či jejich kulturou?

Ne, moje formální vzdělání v arteterapii nezahrnovalo obsah specifický pro neslyšící. Musela jsem svou identitu Neslyšícího do práce aktivně vnést a prosazovat její začlenění. Vytvořila jsem si v rámci programu prostor prostřednictvím nezávislých studií, budováním partnerství s organizacemi neslyšících a hledáním

Noel King, MAAT, ATR-BC

Umělkyně. Arteterapeutka. Aktivistka. Američanka korejského původu. Odbornice na duševní zdraví a arteterapeutka působící v současné době ve Washingtonu, D. C. Noel King je certifikovaná americká neslyšící arteterapeutka, umělkyně a klinická psycholožka s více než 17 lety zkušeností s prací s neslyšícími a marginalizovanými komunitami. Specializuje se na kulturně citlivou péči zohledňující traumatické zážitky a integruje arteterapii do klinického a komunitního prostředí. V současné době je doktorandkou v oboru expresivních terapií na Lesley University v USA a ve svém výzkumu se zabývá identitou, sounáležitostí a duševním zdravím mezi neslyšícími korejsko-americkými transrasovými adoptovanými prostřednictvím výzkumu založeném na umění. Noel také v současné době působí jako kurátorka na Gallaudetově univerzitě, kde vytváří přístupné, afirmativní umělecké prostory zaměřené na komunitní vyprávění příběhů a kolektivní uzdravování. Když nepracuje, ráda experimentuje s novými uměleckými médii, cestuje, jezdí na kole po městě a zkouší nové recepty nebo místní restaurace.

↖ Connection (Spojení). Tento obraz vznikl kapáním smaltové barvy na plátno položené na podlaze ↙ Noel King znakuje „tiger“ (tygr) v americkém znakovém jazyce (ASL). Tato fotografie byla inspirována výtvarnou tvorbou Chucka Bairda, jedním z neslyšících umělců, kteří založili hnutí De’VIA (Deaf View/Image Art)

mentorů, supervizorů a klinických pracovníků z řad neslyšících, kteří mi v mé praxi pomohli.

Je pro neslyšící dnes snazší, nebo těžší do tohoto oboru vstoupit? Je ve Spojených státech mnoho neslyšících arteterapeutů?

Stále zde existuje mnoho překážek, ale věřím, že cesta k arteterapeutické kvalifikaci se pro neslyšící pomalu stává dostupnější. Zvyšuje se povědomí o našich potřebách a více programů začíná uznávat důležitost přístupnosti a kulturní reprezentace. Přesto je neslyšících arteterapeutů ve Spojených státech stále extrémně málo. Pokud vím, je nás v celé zemi přibližně deset, z toho asi pět je v současné době aktivních

v oboru a čtyři mají certifikaci ATR­BC. Programy, které cíleně přijímají nebo podporují neslyšící studenty, jsou však stále vzácné.

Pracuješ hlavně s neslyšícími klienty, nebo také se slyšícími? Jak komunikuješ ve smíšeném prostředí?

Pracuji především s neslyšícími klienty, ale pracovala jsem také ve smíšeném prostředí. V takových situacích komunikuji v americkém znakovém jazyce (ASL) a v případě potřeby využívám certifikované tlumočníky. Srozumitelná komunikace je pro mě i pro mé klienty nezbytná. Také se zasazuji o vizuální a relační přístupy, díky nimž je terapie inkluzivnější pro všechny.

„Jsem členkou menšiny, ale když tvořím umění, tento pocit zmizí a já jsem

Noel King, umělkyně.“

Existují v USA nějaké skupiny nebo sítě, které podporují neslyšící arteterapeuty?

V současné době neexistují ve Spojených státech žádné formální národní sítě určené speciálně pro neslyšící arteterapeuty, což je něco, co doufám, že se změní. Neslyšící kliničtí pracovníci a umělečtí tvůrci se však spojují prostřednictvím neformálních sítí, sociálních médií, konferencí a dalších prostorů pro vzájemnou podporu. Jsem také součástí širších komunit neslyšících odborníků v oblasti duševního zdraví a neslyšících umělců, kteří navzájem sdílejí zdroje a podporu. Vytvořila jsem neformální e­mailovou síť neslyšících arteterapeutů a vedu si jejich seznam, abych jim pomohla budovat kontakty a zviditelňovat je. Také poskytuji supervizi arteterapeutických aktivit a podporuji neslyšící arteterapeuty a stážisty v jejich profesním růstu.

Pracovala jsi s klienty, kteří se potýkají s identitou Neslyšícího? Jak může arteterapie podpořit jejich sebevědomí?

Ano, pracovala jsem s klienty, kteří svou neslyšící identitu zkoumali nebo se s ní potýkali, zejména s těmi, kteří o sluch přišli v pozdějším věku, pocházeli ze slyšících rodin nebo zažili jazykovou deprivaci.

Arteterapie poskytuje prostor pro zkoumání identity prostřednictvím vizuálního, neverbálního, symbolického a ztělesněného vyjádření. Pro klienty může být neuvěřitelně posilující, když mohou externalizovat své vnitřní prožitky, vyprávět své příběhy a vidět, jak se jejich identita odráží a potvrzuje prostřednictvím tvůrčího procesu.

Co podle tvých zkušeností činí arteterapii pro neslyšící klienty obzvláště smysluplnou nebo specifickou?

Arteterapie umožňuje neslyšícím klientům vyjádřit se mimo omezení mluveného a psaného jazyka. Pro mnoho z nich, zejména pro ty, kteří zažili jazykovou deprivaci nebo kulturní izolaci, se umění stává mostem k sebevyjádření a uzdravení. Vizuálně prostorová povaha umění se krásně shoduje se způsoby poznávání a komunikací neslyšících. Nabízí bezpečný a potvrzující prostor pro zpracování traumatu, zkoumání identity a budování emocionálního jazyka kulturně rezonujícím způsobem.

Jaké osvědčené aktivity pomáhají neslyšícím klientům prozkoumávat nebo posilovat jejich identitu? Můžeš nám uvést příklad?

Ne všichni neslyšící klienti mají potíže se svou identitou, ale těm, kteří ano, může arteterapie poskytnout podpůrný prostor pro zkoumání. Než abych zadávala aktivity, povzbuzuji raději klienty, aby vedli proces a definovali, co pro ně identita znamená a jak se chtějí identifikovat. Mou rolí jako arteterapeuta je kráčet po boku klientů na jejich cestě, podporovat jejich cíle a vytvářet prostor pro vyjádření prostřednictvím vizuálních, symbolických a kreativních prostředků.

Máš oblíbený citát, který vyjadřuje tvůj přístup k arteterapii?

Jednou z mých nejoblíbenějších manter je: "Stay curious, not furious" – volně přeloženo jako nezlob se, zajímej se. Připomíná mi to, abych ve své roli arteterapeutky zůstala otevřená, přítomná a zodpovědná. Zvědavost mi umožňuje hluboce naslouchat, ponechat prostor klientům a komunitám a podporovat jejich cestu se soucitem, nikoli s odsuzováním.

Moc ti děkuji za inspirativní rozhovor a držím palce s dokončením doktorského studia v oboru expresivních terapií i s dalšími tvými uměleckými aktivitami pro komunitu Neslyšících!

Drawing Emotions (Kreslení emocí).

King použila svou vlastní ruku jako model pro tento odlitek, který v ASL znakuje slovo „drawing“ (kreslení)

Hear No Evil, See No Evil, Speak No Evil (Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo)

Hold the Space – jako praktická arteterapeutka Noel King využívá svou práci k pomoci neslyšícím klientům, kteří prožili komplexní trauma

King

Noel

pracuje i jako ASL průvodkyně v muzeích a galeriích

Noel King přednáší o významech a přínosech arteterapie

Půlstoletí sportu a odhodlání

Oty Panského

Ota Panský se narodil 3. 8. 1954 v Jihlavě. Od útlého věku sportoval, nejvíce se věnoval fotbalu, ale nachomýtl se i k dalším sportům. Inspirován rodiči se brzy zapojil i mimo hřiště, posunul se z klubové na svazovou úroveň a zůstal aktivní i v sociální sféře. Snažil se pozdvihnout sport neslyšících na roveň slyšícím. Může být považován za mezinárodně uznávaného mentora sportu neslyšících v Česku. Dnes, po více než 50 letech aktivní činnosti, se věnuje klidnějšímu životu a rodině.

text

Jan Panský

fotky archiv Oty Panského

Začátky v Jihlavě

V roce 1973 jsme založili TJ Neslyšících Jihlava. Můj otec (sportovní funkcionář – pozn. red.) byl tehdy proti, protože v Jihlavě dlouho existovala Základní organizace neslyšících (ZON), která se zabývala sociální oblastí a službami. Ale my si svůj nápad prosadili a do čela nově vzniklého klubu se jako první postavil Zdeněk Zahradník. Později, v roce 1980, jsme byli s Vojtěchem Volejníkem zvoleni do výboru SNS ÚV ČSTV, byli jsme tam spolu od začátku a s námi také Vladimír Šváb z Brna, Ján Began z Trenčína, Kučera a Havlíčková z Bratislavy, Gabko z Turan, Josef Ruml z Prahy a další.

80. léta ve svazech

V roce 1986 jsme byli ještě pod ÚV ČSTV neboli Ústředním výborem československého svazu tělesné výchovy. Ten měl malé oddělení neolympijských sportů, kam byl zařazen nejen Svaz neslyšících sportovců, ale i ostatní malé sporty – jezdci na koni, šermíři i ostatní handicapovaní ze Svazu invalidních sportovců. A právě zhruba v roce 1986 přišel seshora od ÚV ČSTV příkaz, že se všechny vadové svazy musí spojit do Svazu zdravotně postižených sportovců. My neslyšící funkcionáři jsme to nechtěli, ale nakonec jsme se spojit museli. V nově vzniklém svazu jsme za neslyšící byli tři: Hotařová, já a Began. V té době

Za SKN M.S. Brno, turnaj ve fotbale, Brno, srpen 1985

již Slováci měli vlastní republikovou organizaci, my v Česku ještě ne.

Je potřeba zmínit, že před revolucí jsme jako Svaz neslyšících (SNS ÚV ČSTV) měli možnost mezinárodního styku třikrát za rok, to znamená, že jsme mohli vyjet do zahraničí nebo hrát se zahraničním týmem pouze třikrát ročně. Takže jsme si třeba jeli zahrát fotbal do Maďarska, vyslali se šachisté na turnaj a to bylo všechno. A to ještě v té době byly jako oficiální sporty vedeny jen stolní tenis, šachy, fotbal, občas atletika, a nic víc. Plavání či lyžování nebyly oficiální, ani hokej. Kdo chtěl dělat nějaký z těchto sportů, musel to hradit ze svých peněz.

Otevření hranic sportovcům

V prvních měsících po revoluci, v únoru či březnu 1990, jsme si řekli, že se od ÚV ČSTV oddělíme. A tak vznikl zcela samostatný svaz – Federální svaz neslyšících sportovců (FSNS). Předsedou FSNS jsem byl já, místopředsedy byli předsedové republikových výborů – Vojtěch Volejník a Ján Began. 1. ledna 1993 byl konec federace, a protože se dělily státy, museli jsme rozdělit i sportovní svaz. Na podzim 1992 proběhlo ohledně dělení FSNS jednání mezi Volejníkem, Beganem a mnou, kde jsme to vyřešili. Velkou otázkou bylo, co s deaflympiádou. V roce 1992 se totiž konala fotbalová kvalifikace na deaflympiádu v Sofii a Československo postoupilo. V týmu bylo pět Čechů a Moraváků a zbytek tvořili Slováci. A jak to rozdělit?

Po jednáních s CISS (nyní ICSD) se rozhodlo, že ve fotbale zůstane tým Československa, protože prošel kvalifikací. Na Letních deaflympijských hrách (LDH) 1993 v Sofii tak v individuálních sportech soutěžili Češi a Slováci zvlášť, jen ve fotbale hrál tým za Československo. Nakonec jsme ve fotbale skončili druzí, ve finále jsme bohužel prohráli s Řeckem. Na této deaflympiádě se poprvé ukázali a vynikli i cyklisté.

Neslyšící fotbalisté, Ota Panský uprostřed s dětmi, 1986

Závody po pádu železné opony

V roce 1991 vyslal FSNS po dlouhé době na zimní deaflympijské hry (ZDH) v Kanadě lyžaře, v roce 1992 jsme jeli do Francie (Serre Chevalier) poprvé reprezentovat na ME v lyžování. Tehdy nás reprezentovaly Lucie Zvonková (roz. Uhrová) a Pastrňáková (roz. Vysoudilová). Od té doby jsem lyžování v ČR měl na starosti já. V roce 1992 jsme jeli na ME v cyklistice ve španělské Manrese a od té doby jsem měl v rámci ČSNS na starosti i cyklistiku. Do Španělska jsme tehdy jeli moderní Škodou Felicia jednoho ze závodníků Čechmana. V té době jsme neměli skoro nic. Španělé viděli, že my Češi jsme na ME poprvé, že nemáme ani národní dresy. Libor Šulák ho měl alespoň vypůjčený, ale Čechman neměl žádný. Tak nám řekli, ať si to oblečení, co máme, dáme naruby. V závodě pak Čechman skončil osmý a Libor Šulák první. On byl v té době mistrem republiky mezi slyšícími v duatlonu a měl výbornou kondičku, ale to Španělé nevěděli. No a za rok na LDH v Sofii Šulák naprosto dominoval.

TJ Lokomotiva Olomouc, oddíl neslyšících

Okolo roku 1989 jsem často pobýval v Olomouci. V pátek mívali neslyšící akci ve své klubovně, což byla dřevěná budova v areálu Lokomotiva Olomouc.

Jako sportovnímu klubu se jim dařilo, ale sociální oblast v rámci základní organizace vůbec nepokrývali. Tu tehdy řídil Stanislav Švestka, který byl dlouholetým předsedou sportu neslyšících v Olomouci. Švestka chtěl pomoci s vedením organizace, tak jsem přijal funkci místopředsedy. Po několika letech Švestka zemřel a vedení klubu přešlo na mě. Co teď?

Místnost jsme neměli, prostory jsme neměli... Snažili jsme se domluvit s Lokomotivou, ale nepovedlo se. Začal jsem prostory hledat. Naskytla se možnost mít

ČUN Olomouc

OUN Olomouc

Tam jsme byli asi dva roky a mezitím jsem stále zkoušel hledat nové prostory na magistrátu. Byli jsme tak dotěrní, že nám nakonec zkusili něco nabídnout. První možností byla vodní kasárna v centru, ale tam bylo příliš vlhko. Druhou možností byly prostory u hřbitova v západní části města. A jako třetí nám nabídli prostory jeslí v Jungmannově ulici, které jsme si nakonec vybrali. Je to blízko nádraží, a protože se neslyšící do klubu dopravují vlakem či autobusem, šli jsme do toho. Sehnali jsme si vyřazený nábytek z okresního úřadu, židle od včelařů a od církve. Po čase jsme získali povolení ke stavebním úpravám, takže jsme jako první udělali sádrokartonové WC s umyvadlem. Později se k tomu ještě připojila zahrada jeslí, kterou jsme mohli využívat. Nakonec jsme za sousedy místo jeslí měli knihovnu.

OUN Olomouc je po dlouhé době jediný nový dům neslyšících. První dům byl ve Vodové ulici v Brně, ten si postavili sami neslyšící v roce 1925. V roce 2000 se zakládaly kraje, já si potřeboval něco vyřídit, šel jsem na kraj a potkal tam nějakého Zbyňka Vočku. Toho samého Vočku, který chodil do OUN na kurzy znakového jazyka. Tehdy byly kraje v podobné situaci jako kancelář, ale to nám nevyhovovalo, chtěli jsme něco, kde se mohou neslyšící scházet. Poptával jsem se na magistrátu i u církve. Na Arcibiskupství olomouckém jsem o prostorách jednal s arcibiskupem Graubnerem a nakonec jsem jeho nabídku využít místnosti v 1. patře vedle kanceláře KDU u Domu armády s díky přijal.

hokej Kanada–Československo, Moskva, 1989

V roce 1995 vznikla v Olomouci Česká unie neslyšících. Byly nám slíbené peníze na činnost a na sociální oblast a povedlo se nám zařídit i peníze z Evropy přes člověka z okresního výboru, tehdy ještě nebyly kraje. Spolu s okresním úřadem v Olomouci jsme dohodli společný evropský projekt, díky němuž jsme chtěli přikoupit i židle a stoly. Jenže do toho zasáhla centrála ČUN z Prahy a řekla, že je to jejich majetek. Tvrdili, že oni jsou ústředí a my pobočka, tudíž majetek a peníze jdou jim, přestože jsme peníze na provoz získali bez nich. A tak jsme se rozhodli, že si založíme samostatnou organizaci OUN v Olomouci. Nakonec z toho v roce 1998 byla ČMJN – Českomoravská jednota neslyšících se sídlem v Brně, pod kterou dnes patří šest organizací.

Přestavba OUN Olomouc

my krátce před nimi – neměly nic. Tak jsem Vočkovi nabídl jeden z našich počítačů, které jsme do začátku dostali od jedné firmy jako výběhové. Chtěli jsme na EU podat projekt na postavení domu neslyšících. Dali jsme dohromady ideu, měli jsme plány, pozvali jsme si architekta, ten si vše prošel a posoudil naše přání. Místo úprav suterénu navrhl hned novou přístavbu. Bylo potřeba doložit i studii proveditelnosti, to jsem zařídil přes svého známého Ivana Poláčka z Brna, ten měl známého pana Ing. Dítě, který studie proveditelnosti dělal. Chodili jsme za místními politiky a přesvědčovali je o tom, že ten projekt má smysl a budoucnost. Po nějaké době, když zasedala příslušná výběrová komise, jsme prošli sítem výběru a projekt přestavby OUN nám schválili. Konec dobrý, všechno dobré.

Cihla k cihle

Peníze jsme dostali, ale studie proveditelnosti proběhla před začátkem projektu, na tu jsme z nich nemohli použít ani korunu. Zaplatili jsme to tedy z vlastních zdrojů. Museli jsme také projekt rozdělit na dvě etapy, první je ta část domu, co stojí dnes, druhá etapa zahrnovala ještě jedno patro a v tom patře domov pro neslyšící seniory. Inspirovali jsme se v Nizozemsku ve městě Ede. Jenže jsme zjistili, že něco podobného zkusili udělat v Praze – v domově důchodců zkusili do jednoho subjektu umístit tři neslyšící důchodce. Dopadlo to špatně, po roce byli ti tři rozhádaní a vztahovační, věčně se hádali o maličkosti. Nakonec tedy k realizaci druhé etapy nikdy nedošlo.

EDSO

EDSO neboli European Deaf Sport Organisation, česky Evropská organizace sportu neslyšících, je organizace, ve které jsem byl činný od roku 2008 až do roku 2022. Měl jsem na starosti evidenci rekordů, termínovky a komunikaci se SD (sport director, tj. sportovní ředitel – pozn. red.). V Evropě jsou ale i různé menší sporty neslyšících, kde neví, co a jak dělat, protože nespadají pod žádného „svého“ sportovního ředitele.

Dnešní neslyšící Češi na velkých sportovních akcích

Dnešní sportovci, kteří reprezentují nebo by chtěli reprezentovat, jsou rozděleni do výkonnostních skupin A, B a C. Třeba naši hokejisté, byť jsou snaživí, nemají výsledky, takže za ČDV jsme jejich akce platit nemohli. Obecně platí, že máme z NSA málo peněz, takže jsme museli upřednostňovat „A“ sportovce před ostatními. Priority byly jednoduché – ukázat se na MČR, ME nebo MS, tam dosáhnout dobrého umístění, díky čemuž pak může sportovec jet na deaflympiádu na základě své A nebo B skupiny. Když se letělo do Brazílie, byl opět problém s penězi. Mohli jsme koupit výhodně letenky půl roku před akcí, jenže jsme to neměli jak zaplatit. A zakopaný pes byl v tom, že když jsme sepisovali rozpočet, uvedli jsme v něm ceny letenek k tomu datu dlouho před akcí, kdy byly nízké. Když nám konečně rozpočet schválili a poslali peníze, tak nejenže jsme dostali méně, než jsme považovali za minimum, ale ceny letenek se navíc za tu dobu ztrojnásobily. Byly z toho obrovské problémy a my jsme museli na NSA vysvětlovat, že k navýšení rozpočtu pomohli přispět i oni sami.

Než se rozloučíme, chtěl bych ještě poděkovat všem, kteří se podílejí na prosazování cílů neslyšících – kolegům, spolupracovníkům a nakonec své rodině a manželce. Sám člověk nic nezmůže, ale společnými silami dokážeme mnoho.

Dnes už Ota Panský nepůsobí v aktivní roli, ale sport neslyšících stále sleduje a má k němu blízko. Věří, že se novému vedení bude dařit pokračovat v práci, kterou společně budovali. A i když už neřídí projekty ani nesedí u jednacího stolu, zůstává pro sportovní komunitu neslyšících inspirací.

Kongres EDSO, 2010

49. kongres ICSD, Vídeň, 2022

Letní tábory neslyšících 2025

V tomto článku přinášíme zprávy z letních táborů pro osoby se sluchovým postižením, které proběhly během hlavních prázdnin. Příspěvky informují o průběhu jednotlivých akcí, programu, organizaci a zapojení účastníků. Cílem je dokumentovat aktivity zaměřené na komunitu Neslyšících a přiblížit jejich význam v oblasti vzdělávání, komunikace a společenského života.

Skautský oddíl neslyšících Potkani

28. června – 5. července

text Jan Semerád foto archiv

Na začátku letních prázdnin se uskutečnil letní tábor 53. skautského oddílu Potkanů. Oproti minulým letům proběhl letos v nezvyklé zkrácené formě – jen na týden. Zúčastnilo se 14 dětí a společně s vedoucími si užili celotáborovou hru na téma Jumanji. Etapová hra věrně kopírovala film z roku 2017 a vyvrcholila závěrečnou bitvou, při níž děti společně vrátily Jaguárovi jeho Oko. Během tábora jsme také vyrazili do bazénu do nedaleké Přimdy, odkud nás čekal večerně­noční návrat do tábora naplněný dalšími úkoly a výzvami. Zbytek tábora byl plný různých aktivit, zamýšleli jsme se sami nad sebou, nad svými prioritami, vyráběli svíčky a náramky, psali oddílovou kroniku a téměř každý den jsme zakončili společným fotbalem. Poslední den nás přijeli navštívit rodiče, aby byli svědky předávání odměn, skautských stezek a slavnostního zakončení tábora. Tábor jsme si moc užili a budeme se se všemi těšit na shledání opět v září při oddílové činnosti.

Lesní klub Šalvějka

1.–4. července

text Marie Basovníková foto archiv

Letní příměstský tábor pro nejmenší proběhl v Praze v kouzelné zahradě Lesní MŠ Hvězdy v lese na Bílé Hoře. Od 1. do 4. července 2025 si děti od 3 do 6,5 let (výjimečně 7 let) užily čtyři dny navazujících příběhů na téma Mizící hmyzíci. Poznávaly druhy hmyzu a společně se skřítkem jménem Princ nejen objevovaly přírodní tajemství, ale také hledaly berušku, aby zachránila království růží, které napadlo zlo. Hrály si, tvořily a s průvodci, kteří po celý tábor komunikovali v českém znakovém jazyce, také zažily spoustu dobrodružství. Tábor pořádal Dětský lesní klub Šalvějka.

5.–12. července

text Dominik Holiš a Matěj Čipera foto archiv

EUDY Junior Camp 2025

Letošní EUDY Junior Camp se konal v termínu 5.–12. července v litevském městě Stakliškės a nesl téma „Deaf Creativity and Artistic Exploration“, tedy „Kreativita neslyšících a umělecké objevování“. Vedoucím české skupiny byl Matěj Čipera a účastníky byli Laura Zúdorová, Ema Blasczyková, Robin Peprný a Viktoria Panáčková. Před kempem jsme navštívili Varšavu a Vilnius. Na začátku kempu jsme se seznamovali s ostatními účastníky z různých evropských zemí. Kemp nám nabídl zajímavé přednášky, týmové aktivity a hry. V rámci poznávání Litvy jsme podnikli výlet do Trakai, kde jsme navštívili známý

hrad, projeli se lodí a ochutnali tradiční litevské jídlo kibinai. Jedno odpoledne jsme si užili také v aquaparku Vichy Water Park. Celý kemp zakončila rozlučková NEON party, která se všem velmi líbila a vytvořila krásnou tečku za týdnem plným zkušeností a přátelství. Domů jsme se vrátili plní zážitků a inspirací pro další aktivity mladých neslyšících v České republice. A máme ještě jednu radostnou zprávu – už se začíná mluvit o tom, že za dva roky by se EUDY Junior Camp mohl uskutečnit právě u nás v České republice. Byla by to skvělá příležitost ukázat naši kulturu, tradice a pohostinnost celé Evropě.

Letní zážitky s CNN

14. července – 15. srpna

text Pavlína Spilková foto archiv

Ani letos Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s., nezahálelo a přichystalo letní program pro neslyšící rodiny. Organizátoři z Centra zájemcům nabídli tři letní akce:

Vodácký pobyt pro rodiny s dětmi

Fotbalová a futsalová akademie

V červenci proběhla premiéra vodáckého pobytu pro rodiny s dětmi. Organizátoři si pro první ročník vybrali řeku Berounku, jejíž splav na raftech zahájili 14. července v Chrástu u Plzně a zakončili 17. července ve Zvíkovci. Vedle splavu řeky čekaly na děti aktivity pod vedením Petra Zbožínka.

Letní pobyt pro rodiny s dětmi

V týdnu od 2. do 9. srpna proběhl v Bakově nad Jizerou již takřka tradiční týdenní pobyt rodin s dětmi. Letos se pobyt tohoto typu uskutečnil již popáté. Tématem letošního tábora byly Vánoce v létě, s čímž se deset přihlášených rodin popralo úspěšně a tábor prožily doslova ve vánočním duchu. Volnočasové aktivity zajistily atrakce v blízkém okolí včetně zábavního parku Mirakulum.

Vodácký tábor pro děti

Již třetí vodácký tábor pro děti v počtu 21 účastníků začal 10. srpna splavem na kánoích ze Zruče nad Sázavou. Odtud to bylo po řece kousek k hradu Český Šternberk, který si naši výletníci prohlédli i zevnitř. V pátek 15. srpna se všichni úspěšně doplavili do cíle, kterým bylo malebné město Sázava.

Akce proběhla 23.–27. července v Nymburku za účasti 30 dětí z osmi klubů a pěti vedoucích. Tréninky se konaly v místní tělocvičně. Hlavním cílem bylo spojit zájemce a mladé hráče dohromady jako jeden tým. Nechybělo seznamování, každodenní cvičení a posilování těla, dále proběhly večerní přednášky o pravidlech futsalu a zábavné kvízy. Děti se dozvěděly potřebné informace o zdravé výživě a jak udržet vrcholovou formu. Trenéři Tomáš Kulda a Michal Handl postupně zvyšovali náročnost tréninků svých svěřenců. Mimo jiné je v plánu účast neslyšící mládeže v reprezentaci v německém Hannoveru. Soustředění přivítalo prezidenta Českého deaflympijského výboru Jana Žídka, který po návštěvě uvedl: „Byl jsem příjemně překvapen nasazením všech účastníků a kvalitou tréninků.“ Tábory

23.–27. července

text Tomáš Kulda foto archiv

Dětský tábor se SNN

19.–26. července

text Marek Spilka foto archiv

Letos Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob pořádal ve dnech 19.–26. července tábor v Horním Bradle. Zúčastnilo se ho celkem 28 dětí se sluchovým postižením. Název táborové hry byl BITVA O TRŮN HOR­

NÍHO BRADLA a jejím cílem bylo osvobodit krále, jenž byl uvězněn svou královnou toužící po trůnu

Horního Bradla. Cesta k osvobození krále ale nebyla vůbec jednoduchá, bylo na ní totiž nastraženo několik náročných úkolů, které musely děti do puntíku splnit, a to se jim podařilo. Jako odměnu na konci tábora dostaly i diplomy a dobroty.

SUKI jede na tábor

27. července – 2. srpna

text Radek Vavřík foto archiv

Tábor se konal v termínu od 27. července do 2. srpna 2025 v Penzionu Krásná pod Černou Studnicí v oblasti Jizerských hor. Zúčastnilo se ho celkem 20 dětí ve věku 7–14 let. Táborový program CESTA KOLEM SVĚTA byl plný dobrodružství, her, sportovních aktivit, poznávání různých zemí a kultur. V rámci tematických her jsme zavítali na různá místa: na Farmu Pěnčín, do korálkové dílny včetně jízdy vláčkem zpět k penzionu, na rozhlednu Černá studnice a do místního muzea Kittelův dům. Jeli jsme tramvají z Jablonce n. Nisou do Liberce a navštívili jsme zoo. Děti měly vlastní SUKI cestovní pasy, kam se dávaly razítka, víza a nálepky. Každý večer byl otevřený SUKIOSEK, kde si děti mohly za vysoutěžené SUKY (platidlo) koupit drobné předměty a sladkosti. Nechyběl také preventivní program zaměřený na rizikové jevy z prostředí internetu. Děti si odnesly spoustu zážitků a radosti.

Letní tábor Naděje neslyšících

3.–9. srpna

text Naděje neslyšících foto archiv

Letos se tábor konal v termínu 3.–9. srpna v Peci pod Sněžkou v turistické chatě Žižkova bouda, odkud byl krásný výhled na Sněžku. Letos jsme při organizaci spolupracovali se slyšícími za asistence tlumočníků do ČZJ. Během pobytu jsme využili bohatou nabídku kurzů a aktivit. Mezi nimi byly například kurzy sebepoznání, kurz o kapitole Efezským z Bible, dále kurzy řešení konfliktů, amerických tradic, anglického jazyka, o dopaminu i kurzy ČZJ. Každý večer jsme zpívali a následně jsme se věnovali hlavnímu bodu večera – tématu „Na vrchol“. Letošní tábor byl okořeněný příjezdem hostů ze zahraničí (zejména USA a Ukrajiny). Vyráželi jsme také i na výlety do okolí Pece pod Sněžkou. Líbilo se nám na kovové rozhledně na Černé hoře, dále Černohorské rašeliniště a Sněžka. Poslední den se opékaly buřty. Tábor byl výborně zorganizován a bylo skvělé zúčastnit se ho s partou úžasných lidí všech generací. Nejstarší účastnicí byla 78letá Američanka.

SUKI na vlastní triko

9.–16. srpna

text Suki na vlastní triko foto archiv

Po roční pauze jsme se opět mohli těšit na SUKI na vlastní triko! Šestnáct dospívajících se sluchovým postižením ve věku 14–18 let společně zažilo týden plný zážitků, přátelství i nových zkušeností. Čekaly nás workshopy o kyberšikaně, dezinformacích a jejich rozpoznání i o prevenci úrazů páteře od BanalFatal. Dozvěděli jsme se také něco nového o bilingvismu, znakovém jazyce, umění a zkusili jsme si nakreslit hudbu. Řekli jsme si něco o první pomoci i o tom, jak vzít život do vlastních rukou a posouvat se dál. Samozřejmě nechyběla zábava, smích, spousta nových kamarádů a vzpomínek na celý život. Už teď se těšíme na další rok – znovu na vlastní triko, ale přitom všichni spolu!

CODA tábor Mateřídoušky

11.–16. srpna 2025

text Lucie Sedláčková Půlpánová foto archiv

Letos se tábor Mateřídoušky konal již osmým rokem. Poprvé se k nám kromě obvyklých tří až čtyř rodin přidaly i nové rodiny s CODA dětmi, což nás moc těší. Tábor proběhl na místě, které postavili sami neslyšící – na chatě Slovan na Tesáku. Tématem bylo tajemné Skotsko. Poznávali jsme skotský způsob oblékání (např. kilt nebo sporran). Dozvěděli jsme se, jak vznikla skotská vlajka i jak statečný byl William Wallace. Všichni účastníci byli rozděleni do tří klanů, v nichž byli namíchaní mladší i starší, slyšící i neslyšící. Museli si pomáhat a podporovat se, vzájemně poznávali, kdo má jaký talent, a krásně se doplňovali. Každý klan vytvořil svůj erb – šlo o komunikaci, diskusi nad návrhy a společnou práci – a výsledkem byly nádherné výtvory! Nechyběly táborové služby, výlety, koupání, příběhy o Madlence a jednorožci, skotské hry a slavnostní zakončení. Tábor proběhl v krásné atmosféře a těšíme se na další ročník. Moc děkujeme za důvěru všem rodičům a dětem, výborným kuchařům i celému realizačnímu týmu za přípravu táborových her a nakonec i za to, že jsme tam mohli být a prožít krásný čas v tamější krajině.

Letní lezecký tábor

25.–29. srpna

text Alexandr Zvonek foto archiv

Cíl horolezců není dostat se na vrchol hory, ale vystoupat na vrchol a zase se živý a zdravý vrátit do základního tábora. A to bylo i celotáborovou hrou příměstského tábora nejen pro děti se sluchovým postižením s názvem „Brněnský Everest 2025“. Děti si osvojovaly různé horolezecké dovednosti, plnily teoretické a hlavně praktické úkoly, za které dostávaly body. Díky těmto bodům mohly postupovat do jednotlivých výškových táborů a pak se zas z nejvyšší hory světa Mount Everestu vrátit zpět. Děti si také uvědomily, že k horolezectví patří i vzájemná pomoc. Tábora se zúčastnilo celkem 15 dětí ve věku 7–11 let. I tak jsme měli my vedoucí (Zboža, Naty a Saša) co dělat! Velký dík patří vedoucím, ale i horolezeckému oddílu Lezčata, CDS Vodova Brno a Muzeu města Brna.

Práce a zároveň hobby – opravy a renovace

V rubrice Živíme se rukama vám představujeme lidi, kteří svou prací dokazují, že řemeslo má zlaté dno. Tentokrát se zaměříme na člověka, jehož šikovné ruce a smysl pro detail proměňují obyčejné prostory v místa s duší. Ať už jde o citlivou renovaci v původním stylu, nebo kompletní přestavbu bytového domu, za každým projektem se skrývá obrovské úsilí, časová náročnost a především vášeň pro poctivou práci. V dnešní uspěchané době je inspirující vidět, že někdo dokáže obětovat svůj čas a energii, aby zachoval krásu a funkčnost prostoru pro další generace.

text Klára Zaoralová foto archiv Karla Černého

Než začneme mluvit o tvé práci, řekneš nám něco o sobě?

Jmenuji se Karel Černý, pocházím z Mostu. Vždy jsem miloval tanec, hlavně styl Michaela Jacksona. Vystupoval jsem a rád jsem lidem dělal radost (o Karlovi byla zmínka v minulém čísle UNIE – pozn. red.). Ve 34 letech jsem cítil, že bych chtěl dělat něco jiného. A tak jsem se vydal cestou řemesla – oprav a renovací. Stále mám své hlavní zaměstnání, renovacím se věnuji hlavně ve svém volném čase jako OSVČ.

Jak tě napadlo začít s renovacemi domů a bytů?

Když si to spočítám, bylo to asi před patnácti lety. Po návratu z Irska, kde jsem pracoval sedm let, jsme s tehdejší manželkou koupili dům. Přiznávám, že začátky byly těžké – nevěděl jsem, jaké nářadí použít ani jak postupovat. V Irsku je vybavení jiné než u nás. Nejprve mi pomáhal švagr, radil mi s materiály i postupy, později už jsem renovoval sám, a když jsem si s něčím nevěděl rady, obrátil jsem se na kamaráda. Po rozvodu jsem dům přenechal bývalé ženě a koupil byt v činžovním domě, který stále opravuji.

Rád bych zmínil i svého otce – sám byl velmi manuálně zručný, rád doma něco opravoval, předělával a vylepšoval. Zpočátku jsem ho jen pozoroval, ale jednou mi nabídl, ať to také zkusím. Vzal jsem kladivo a bouchal do zdi, ale moc mi to nešlo. Bál jsem se, že mi kousky betonu spadnou do obličeje, tak jsem přivřel oči. Otec se smál a řekl, že se chovám jako děvče, ať se vzchopím jako chlap. (směje se) Tehdy mě to ještě nechytlo, raději jsem se věnoval tanci. Otec mě ale respektoval a podporoval.

Pak jsem jednou přijel na oslavu jeho 50. narozenin a on si stěžoval, že se dveře do koupelny špatně zavírají. Zašel jsem do sklepa, našel potřebné nářadí a dveře opravil. Otec byl překvapený a měl radost, že jeho dovednosti nakonec přešly i na syna. To mě moc těší.

Bereš renovování jako hobby, nebo už jako své povolání?

Oboje. Opravám se věnuji ve svém bytě a zároveň i v práci. Kamarád mi jednou řekl, ať opustím své původní zaměstnání, stanu se OSVČ a začnu dělat to, co mě baví – renovovat nemovitosti do posledního detailu a pak je nabízet k prodeji. Jeho slova mi utkvěla v paměti. Dlouho jsem o tom přemýšlel a nakonec jsem sebral odvahu, zašel do banky, půjčil si peníze a koupil další byt na sídlišti určený k renovaci.

Jak zvládáš práci na dvou bytech a k tomu ještě zaměstnání?

A k tomu jsem ještě přijímal zakázky na drobné úpravy nebo renovace. Bylo to náročné období. Když jsem měl objednávku od zákazníka, dal jsem jí přednost, prioritou bylo samozřejmě hlavní zaměstnání, a pokud mi čas dovolil, věnoval jsem se i renovaci bytů.

Na začátku to bylo těžké – neměl jsem organizační schopnosti, někteří zákazníci se zlobili, že na zakázku čekají dlouho. Časem jsem se zlepšil, ale nakonec jsem služby zákazníkům přestal nabízet a začal jsem se plně věnovat jen renovacím vlastních bytů.

Proč jsi přestal pracovat pro neslyšící zákazníky?

Nerad to přiznávám, ale kvůli jejich chování. Měli jsme dohodnutou částku za službu – levnější než u nějaké firmy, protože pracuji sám, a navíc jsem jim dával slevu pro neslyšící komunitu, která je mi blízká. Zákazníci ale během práce často přidávali další požadavky, a když se cena zvýšila, byli rozzlobení. Moji práci často neocenili, chyběla osvěta. To mě zklamalo a rozhodl jsem se s tím skončit. Někdy přijmu slyšící zákazníky, ale raději se věnuji svému.

Jak se slyšícími zákazníky komunikuješ?

Například moje sousedka zjistila, že opravuji byt, a tak mě poprosila, jestli bych se nepodíval na prasklou zeď u ní v bytě. Stěžovala si, že ji před pár lety opravila firma, ale po dvou třech letech znovu praskla. Dorozumívali jsme se psanou formou, ukazovala mi fotky z internetu pro lepší představu.

Rozuměli jsme si. Ukázal jsem jí, jak to spravit – dal jsem k prasklině kus železa, aby držela.

Za pár dní přišla další paní, která prosila o zarovnání zdi. Na chvíli jsem přerušil svou práci, zeď jí opravil, zaplatila mi a moc mi děkovala. Mrzí mě, že u neslyšících něco takového chybí.

Jaké máš plány do budoucna?

Rád bych dokončil opravy bytu, které se blíží ke konci, a brzy ho prodal. Jakmile dostanu peníze, část schovám do rezervy a za zbytek koupím další byt. Takto bych chtěl pokračovat, dokud nebudu mít dostatečnou finanční rezervu. Nakonec bych rád koupil větší nemovitost – třeba dům. Víte, že dům není levná záležitost.

Renovuješ podle sebe, nebo podle návrhu zákazníka?

Renovuji podle sebe, snažím se, aby se to budoucím zákazníkům líbilo. Dělám vše – od elektřiny, drobných stavebních prací, montáží až po malování. Co se týče elektřiny, radím se se zkušeným elektrikářem – na to jsou přísné normy. Například zásuvka nesmí být blízko umyvadla apod.

Jak dlouho trvá renovace bytu?

Těžko říct. Kdybych se tomu věnoval naplno, bez zaměstnání, stihl bych to za tři až pět měsíců. Záleží na velikosti bytu – momentálně pracuji na garsonce, a to už rok a půl. Důvodem zdržení je má práce, péče o syna, cestování, čekání na vybavení z e­shopu a fakt, že jsem veškeré vybavení nechal bývalé ženě, takže jsem ho musel postupně dokoupit.

Byt je už téměř hotový a brzy ho nabídnu k prodeji. Uvažuji také o ukončení zaměstnání a plném přechodu na živnost. Dělal jsem si průzkum – prodej bytu může trvat od dvou týdnů do tří měsíců.

Máš nějaké koníčky, u nichž upustíš páru?

Už dlouho rád cestuji po světě, vyrážím na turistické výlety. Nedávno jsem objevil via ferraty – moc mě baví. Je to adrenalinová nálož, po které se cítím velmi odpočatý. V práci jsem v jednom kole, je to fyzicky i psychicky náročné, a právě díky via ferratám si skvěle odpočinu.

Chtěl bys ještě něco dodat?

Ano. Nerad chodím do společnosti, necítím se tam dobře. Jsem raději sám, pracuji sám. Vyhovuje mi to –nikdo na mě nekřičí, nikdo mě nehlídá. Pracuji podle svých časových možností, podle sebe a sám si hledám inspiraci. To mi vyhovuje nejvíc. Proto uvažuji, že opustím zaměstnání a budu se naplno věnovat práci, která je zároveň mým koníčkem.

Vzdělávací seminář ANEPL

V sobotu 5. dubna 2025 se v Brně uskutečnil v pořadí již devátý vzdělávací seminář

Asociace neslyšících pedagogů a neslyšících lektorů českého znakového jazyka (ANEPL), dříve známý jako Setkání neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ. Na semináři se sešlo kolem třiceti účastníků z celé České republiky. Cílem bylo posílení odborných dovedností, výměna zkušeností a rozvoj profesní identity.

Ivana

Akci zorganizoval výbor ANEPL ve složení Žaneta Petraturová, Ivana Hay, Jaroslava Struhařová, Eva Kulda a Jan Šimůnek.

Nepřímá pojmenování v českém

znakovém jazyce

První přednášející byla Radka Nováková, vyučující oboru Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK v Praze. Představila jazykovědné téma zaměřené na nepřímá pojmenování v ČZJ. Účastníci se dozvěděli, jak se nepřímá pojmenování liší od specifických znaků, proč jsou důležitá ve výuce a jak je lze kategorizovat. Nechyběly praktické příklady a diskuse.

Mužsko-ženský přístup ve výchově a vzdělávání

Druhý blok vedla manželská dvojice Soňa a Jiří Procházkovi, kteří se věnují práci s dětmi a mládeží v oblasti osobnostního rozvoje, prevence a psychosomatiky. V přednášce se zaměřili na význam přítomnosti mužských a ženských vzorů ve vzdělávacím procesu, zejména u dětí z nestabilního rodinného prostředí. Vysvětlili, jak škola může tuto potřebu reflektovat, a zároveň nabídli konkrétní aktivity

zaměřené na podporu identity a budování vztahů v kolektivu. Workshop byl velmi interaktivní a podnětný.

Zahraniční inspirace

z Chorvatska

Zahraničním hostem byl Angel Naumovski ze Záhřebu – lektor chorvatského znakového jazyka a umělecký ředitel asociace Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících – DLAN. Ve své přednášce sdílel zkušenosti s výukou znakového jazyka a kulturního rozvoje Neslyšících. V interaktivním workshopu s názvem „Pictionary – Movementionary“ představil kreativní techniky komunikace prostřednictvím pohybu a obrázků – bez použití znaků, písmen či čísel.

Důležitá novinka: ANEPL je zapsaný spolek

Během semináře bylo oznámeno, že se ANEPL stal oficiálně zapsaným spolkem s vlastním identifikačním číslem. To umožní vystavovat faktury a snáze financovat účast na vzdělávacích akcích.

Devátý ročník semináře opět potvrdil, že komunita neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ má silnou motivaci ke vzdělávání, spolupráci a sdílení inspirace – jak z Česka, tak ze zahraničí. Organizátoři již plánují jubilejní desátý ročník, který se uskuteční v první polovině dubna roku 2026.

V pořadí již devátý vzdělávací seminář ANEPL se letos konal v Brně

text

Hay Tetauerová foto archiv ANEPL

Zahájení ICED (International Congress on the Education of the Deaf), nejstarší mezinárodní konference zaměřené na vzdělávání neslyšících, která se koná již od roku 1878 a v posledních desetiletích probíhá v pětiletých intervalech. Druhý ročník v Miláně roku 1880 se neslavně proslavil zákazem znakového jazyka ve školách a znamenal začátek tzv. „doby temna“ ve vzdělávání neslyšících. Po 145 letech se ICED vrací do Itálie – tentokrát již s plným uznáním znakových jazyků jako nedílné součásti vzdělávání neslyšících.

Českou republiku na kongresu reprezentovaly Ivana Hay a Jaroslava Struhařová zastupující Asociaci neslyšících pedagogů a neslyšících lektorů českého znakového jazyka (ANEPL). Ivana Hay zde zároveň vystoupila za Univerzitu Karlovu v Praze, kde působí jako akademická pracovnice a doktorandka. V rámci odborného programu představila svou disertační práci na téma Galerijní a muzejní edukace ve výtvarné výchově neslyšících žáků. Společně pak prezentovaly také poster zaměřený na činnost ANEPL. Během pěti dnů se obě zástupkyně zúčastnily mnoha odborných prezentací, diskusí a setkání s kolegy z obdobně zaměřených organizací. Závěrem kongresu byla oznámena hostitelská země dalšího ročníku: ICED 2030 se bude konat v Johannesburgu v Jižní Africe. Hlavním tématem příštího kongresu bude přístup ke znakovému jazyku pro každé neslyšící dítě od narození.

Ve dnech 7.–11. července 2025 se v italském Římě uskutečnil Mezinárodní kongres o vzdělávání neslyšících (ICED), který letos zaznamenal rekordní účast neslyšících v jeho historii – z celkového počtu 700 účastníků zde bylo 200 neslyšících odborníků a zástupců organizací a vzdělávacích institucí pro neslyšící.

text a foto Ivana Hay Tetauerová

Prezident WFD Joseph Murray pronesl úvodní projev: „V roce 1880 se Milán pokusil zakázat používání znakových jazyků ve vzdělávání neslyšících. O 145 let později říkáme: Už nikdy více. Pohřběme rezoluce z roku 1880 a vybudujme svět, ve kterém budou neslyšící lidé odkudkoli moci používat znakový jazyk!“

Českou republiku na konferenci zastupovaly Ivana Hay a Jaroslava Struhařová se svým posterem o ANEPL, který byl připraven dvojjazyčně – v češtině a angličtině. Posterovou sekci navštívil i dr. Paddy Ladd z Velké Británie, jenž pro ANEPL před časem přednesl online přednášku o pedagogice neslyšících a nedávno vydal svou novou obsáhlou publikaci na toto téma.

Místopředsedkyně ANEPL Ivana Hay při prezentaci historie a aktivit této organizace.

Ivana Hay prezentovala v MZS téma Galerijní a muzejní edukace ve výtvarné výchově neslyšících žáků. Tlumočení probíhalo do mluvené angličtiny a italského znakového jazyka (LIS).

Neslyšící dr. Maartje De Meulder (Holandsko), která byla jedním z hlavních řečníků, představila projekt Dr Deaf, který od roku 2018 pořádá jarní a zimní týdenní semináře v norském městě Aal. Dosud se jich zúčastnilo přes 170 neslyšících VŠ studentů, doktorandů i akademiků z celého světa. Projekt vytváří bezpečný a přístupný prostor pro networking a sdílení zkušeností v mezinárodním znakovém systému – tzv. Deaf space.

Dalším z hlavních řečníků byla i neslyšící dr. Kate Rowley (Velká Británie), která představila koncept bimodálního bilingvismu, tedy používání znakového a mluveného/ psaného jazyka u neslyšících dětí a mládeže. Zdůraznila jeho kognitivní, jazykové a sociální výhody, kriticky reflektovala tradiční oralistické a monolingvní přístupy a poukázala na význam spolupráce rodin, odborníků a výzkumníků při podpoře jazykového rozvoje a inkluzivního prostředí bohatého na jazyk a kulturu Neslyšících. Kate též v minulosti online přednášela pro ANEPL o jazykovém vývoji neslyšících dětí.

Štafetu organizace příštího ročníku ICED převzal tým z jihoafrického Johannesburgu v čele s profesorkou Claudine Storbeck, ředitelkou Centra Deaf Studies na Wits University: „Hostit 25. mezinárodní kongres o vzdělávání neslyšících je velký úspěch pro naše centrum a univerzitu, ale také pro vzdělávání neslyšících v Jižní Africe a na celém kontinentu."