UNIE 7-8/2025 by casopisunie

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

7–8/2025 | roč. XXIX | 80 Kč

Martin Mašek

Kde na síti nás najdete?

WEB

www.cun.cz

ISSUU

issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Můžete si nás předplatit

Cena jednoho výtisku 80 Kč

Roční tištěné předplatné 400 Kč včetně poštovného

Kontakt redakce@cun.cz

UNIE 7–8/2025, ročník XXIX

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce Česká unie neslyšících, z. ú.,

Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e mail

redakce@cun.cz

vedoucí redakce

Magda Jandusová

šéfredaktor

Jan Semerád zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová redakční tým

Klára Zaoralová, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová

tým pro zpracování překladů a videí Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Vladimír Šimon, Martin Jarůšek

správce sociálních sítí

Anna Pulkrabová

jazyková korektura

Kateřina Hrabětová

titulní strana

archiv Martina Maška

zadní strana

Ivana Hay Tetauerová

grafický design , sazba Šimon Sedláček

Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987

SSN (print) 2464-7705

ISSN (online) 2464-7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

ČUN / ČMUN

5 Z domova

Nedoslýchavý hvězdář Martin Mašek

Společnost: Potravinové banky

Výročí 25 let Pevnosti

Umělá inteligence: Jak to celé začalo

Arteterapie u neslyšících

Společnost: Aktivity pro osoby s hluchoslepotou v CNN

Sport: ME neslyšících v badmintonu

Editorial

Živíme se rukama: Psí kadeřnice

Osmisměrka

Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, v momentě, kdy píšu tato slova, už mám za sebou start nové životní kapitoly. Nedávno vzniklo nové Resortní sportovní centrum AGITOS, které sdružuje a profesionalizuje handicapované sportovce, ať už parasportovce, nebo sluchově postižené sportovce, a já jsem byl společně s dalšími kolegy sportovci do centra vybrán. Naštěstí to ale neznamená, že z redakce jako šéfredaktor odcházím. Dojde ale k tomu, že si moje pracovní povinnosti v redakčním týmu rozdělíme tak, abych byl schopen dostát svým novým pracovně-sportovním závazkům a zároveň aby neutrpěl chod redakce. Již nebudu psát články, tuto práci ode mě přebírá moje zástupkyně Ivana Hay Tetauerová. A naopak část administrativní zátěže si rozdělíme se současnou vedoucí UNIE Magdou Jandusovou. Budeme se snažit, abyste vy, čtenáři, žádný rozdíl nepoznali, a věřím, že UNIE bude fungovat nadále tak hladce jako doposud.

O RSC AGITOS se v dalších číslech dozvíte více, ale nyní se zaměřím na číslo, které právě držíte v rukou. Je to číslo hvězdné, protože vzhlédneme k obloze s nedoslýchavým astronomem Martinem Maškem, který nedávno objevil svoji vlastní kometu. Rozhodli jsme se také uvést dvě nové rubriky, jedna bude dlouhodobě pojednávat o tématu všech možných terapií a terapeutických metod, druhá bude spíše nepravidelná a zaměří se na různá společenská témata. Na zoubek se opět podíváme umělé inteligenci a pod ruce mrkneme šikovné psí kadeřnici. Účastnili jsme se i oslavy výročí 25 let Pevnosti, organizace důležité pro komunitu Neslyšících. Rozhodli jsme se opět dát v časopisu prostor i jiné organizaci, a to konkrétně CNN a jeho aktivitám pro hluchoslepé.

A na závěr jsme vyzpovídali organizátory ME neslyšících v badmintonu, které se na jaře konalo v Brně.

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

V úterý 13. května 2025 jsme si s partou neslyšících řekli, že už bylo dost moderní doby, a vydali jsme se zpátky do minulosti – konkrétně do historického parku Bärnau-Tachov v Bavorsku. Tamní skanzen nám ukázal, jak se žilo ve středověku, když ještě mobily neexistovaly, voda se tahala ze studny a oběd si člověk musel nejdřív ulovit (my jsme si ho naštěstí jen objednali – ale o tom později).

Bärnau je opravdu skvost – na jednom místě si projdete slovanské obydlí z 9. století, pak vesnici z 11. století a nakonec městečko ze 13. století. Všechno je postavené z dobových materiálů, takže žádný beton, jen dřevo, hlína, sláma a šikovné ruce stavitelů. A co víc –všechno působí, jako by tam lidé pořád žili. Chyběl už jen rytíř na koni a mýtné na mostě.

Celým areálem nás provázela naše skvělá tlumočnice paní Beránková, která měla k dispozici chytrý přístroj s českým komentářem.

Přístroj mluvil, paní Beránková tlumočila a neslyšící se dozvěděli úplně všechno – od výroby dřevěné lžíce po to, jak vypadala středověká svatba. A že bylo co tlumočit – paní Beránková má náš obdiv, protože stíhat všechny ty informace a převádět je do znakového jazyka byl výkon hodný rytířského řádu!

Počasí nám přálo jako královské družině – slunce svítilo, obloha byla modrá a vítr nefoukal ani tro-

Středověk na vlastní oči i ruce – neslyšící v Bärnau

text Pavlína Kašperková

foto Jitka Popadincová, Jan Popadinec

chu. K tomu ze všech stran kuňkaly žáby – sice jsme je neslyšeli, ale tlumočnice je hezky „zaznakovala“ a radost to byla i tak. V jednu chvíli jsme měli pocit, že jsme v přírodopisném dokumentu.

Jediný stín na jinak slunečný den vrhla zavřená restaurace, kde jsme si plánovali dát oběd hodný středověkého hostince. Ale žádný stres – paní Pavlína Štyndlová z Kozodoje měla

plán B. Obstarala nám výborný kebab, který zmizel rychlostí světla –středověk přece vyžaduje sílu!

Celý výlet byl skvělou kombinací historie, zábavy a skvělé nálady. Odjížděli jsme plní dojmů, trochu unavení, ale s úsměvem od ucha k uchu. Děkujeme všem, kdo se podíleli na organizaci – hlavně projektu Stavba mostů a paní tlumočnici Bc. Petře Beránkové, DiS. A kdo ví – příště třeba navštívíme pravěkou jeskyni nebo aspoň středověký pivovar!

Inscenace pro všechny smysly: Radosti života

Na prknech pražského divadla La Fabrika v Holešovicích se 6. května 2025 odehrála inscenace Radosti života (Joy of Life). Toto představení je výsledkem spolupráce čtyř zemí (Itálie, Řecko, Česká republika a Finsko) v rámci dvouletého evropského projektu s názvem „Let’s PASS“ – Promoting Accessible Shows. Akce vznikla za podpory evropského dotačního programu Kreativní Evropa.

Cílem mezinárodního projektu je zpřístupňování inkluzivních kul-

turních akcí (např. divadelní hry, koncerty, filmy) široké veřejnosti –snahou je, aby se lidé se zdravotním postižením aktivně zapojovali do tvorby uměleckých děl a mohli je prožívat i jako diváci. Projekt se zaměřuje na podporu kreativity, týmovou spolupráci, začlenění se do společnosti a rozvoj místní komunity. Díky tomu mohou umělci se specifickými potřebami objevovat svůj talent a pracovat sami na sobě bez bariér a překážek. Běžný divák si zde může uvědomit, že i přes

tělesné nebo smyslové postižení je možné být součástí kultury a tímto přinášet hodnotu i obohacení celé společnosti. Projekt Let’s PASS je veden italskou nadací Fondazione Arturo Toscanini a jejími partnery jsou organizace ACCAC (Finsko), En Dynamei (Řecko) a Studio Citadela (ČR). Bližší informace o projektu najdete zde:

Před představením byla pro diváky se specifickými potřebami připravena tzv. sensory tour – zájemci měli možnost se seznámit s prostředím, umělci, hudebními nástroji (basa, violoncello, housle) a rekvizitami (jejich zvuky, tvary). Na místě bylo zajištěno tlumočení do ČZJ ve spolupráci s tlumočnicí Radkou Kulichovou ze skupiny Hands Dance. Samozřejmostí byl také audio popis pro návštěvníky se zrakovým postižením. Herci, hudebníci a tanečníci zahráli působivé představení, které kombinuje prvky hudebního, tanečního a vizuálního divadla. Vystoupení bylo obohaceno o vizuální efekty využívající technologii CyMagic. Tato speciální technologie je založena na přenosu zvuku skrze vodu, která umožňuje divákům „vidět“ hudbu, a to díky projekci zajímavých obrazců nad jevištěm. Hra byla rozdělena na pět scén a vyprávěla příběh o radostech života. Cílem bylo zamyšlení, jak lze oslavit život, jaký je smysl života. Co bychom dělali, kdyby dnešek byl naším posledním dnem na zemi?

Inscenace Radosti života měla v italské Parmě premiéru 24. 3. 2025 a poté navštívila další partnerské země: Řecko (Soluň) 28. 3. 2025, Česko (Praha) 6. 5. 2025 a Tampere (Finsko) 9. 5. 2025.

text Eva Vavříková

foto a zdroje Let’s PASS, Studio Citadela

Centrum pro dětský sluch Tamtam si připomíná

Týden rané péče

text

Lucie Piekar Křesťanová foto Ivana Hay Tetauerová

Centrum pro dětský sluch Tamtam, které v České republice pomáhá rodinám s dětmi se sluchovým postižením, je jedním ze čtyř desítek poskytovatelů služby rané péče, kteří se letos zapojili do kampaně Týden rané péče (19. až 25. května).

Kampaň Týden rané péče, kterou každoročně vyhlašuje Společnost pro ranou péči, letos opět zdůraznila klíčovou spolupráci zdravotníků a sociálních pracovníků. Jen tak lze rodinám s dítětem s postižením nabídnout včasnou a účinnou pomoc.

Poradkyně rané péče z Centra pro dětský sluch Tamtam navštěvují rodiny, pomáhají s orientací v diagnóze, doporučují kompenzační pomůcky, podporují vývoj dítěte i jeho komunikaci. Služba je bezplatná a dostupná až do nástupu dítěte do mateřské školy –

u dětí s kombinovaným postižením až do sedmi let věku.

Raná péče Tamtamu každoročně podpoří kolem 330 rodin v celé ČR. Poradkyně za nimi urazí přes 260 000 km. Na Moravě a ve Slezsku působí tým z olomouckého pracoviště, který se loni věnoval 161 rodinám, v Čechách šlo o 167 rodin.

Rodiny se na Tamtam často obracejí i s prvním podezřením, že se sluchem jejich dítěte není něco v pořádku. Kromě přímé podpory jsou pro poradkyně důležité i zpětné vazby, které rodiče poskytují prostřednictvím dotazníků:

„Raná péče byla úžasným průvodcem v neznámém světě

v nejdůležitějších letech našeho života, kdy jsme se přestali ptát ‚proč my‘ a začali jsme bojovat.“

„Velký dík při řešení, konzultace výběru školky, pomoc a vysvětlení foniatrických vyšetření, pomoc a motivace pro rodiče.“

„Získali jsme podporu při užívání sluchadel. Nejvíc nám pomohly návštěvy doma – syn byl ve svém prostředí pohodový a dobře spolupracoval.“

Tamtam připomíná význam služby i na svých sociálních sítích, kde sdílí videa, příběhy rodin a další osvětové materiály.

Dne 20. května se v pražském Skautském institutu uskutečnil metodický den poradkyň rané péče. Tamtam se zapojil i do odborných setkání s lékaři a pracovníky v pomáhajících profesích v nemocnicích v Klatovech (19. 5.) a Domažlicích (21. 5.).

V rámci Týdne rané péče navštívili Tamtam také studenti oboru Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK, kteří se seznámili nejen s ranou péčí, ale i s dalšími službami organizace a odbornou knihovnou.

Rodině neslyšícího Daníka pomohlo také Centrum pro dětský sluch Tamtam

text Lucie Piekar Křesťanová, Centrum pro dětský sluch Tamtam foto archiv rodiny

Paní Lenka, maminka neslyšícího Dana, se mnou sdílela svoje vzpomínky na počátky komunikace v rodině. Rozvoj chlapcovy slovní zásoby a také mluvené řeči urychlilo to, že měl kolem sebe spoustu pomocníků – rodiče, lékaře, neslyšící lektorku, poradkyni rané péče z Centra pro dětský sluch Tamtam a také svoji upovídanou starší sestru Vanesku.

Daník se narodil předčasně a putoval rovnou do inkubátoru. Brzy se potvrdilo podezření na ztrátu sluchu a stal se kandidátem na kochleární implantát. Už během pobytu v nemocnici začala rodina využívat služeb rané péče Centra pro dětský sluch Tamtam. „Byl to pro mě šok. V rodině se sice sluchadla objevila, ale netušila jsem, že Daník bude úplně neslyšící,“ vzpomíná maminka Lenka.

V motorickém vývoji i v reakcích na zvuky mu výrazně pomohla hlučnější starší sestra Vaneska, která se stala jeho vzorem. V 17 měsících dostal Daník kochleární implantát a začal se učit slyšet. S komunikací mu pomáhal i znakový jazyk – rodiče navštěvovali kurzy Tamtamu a účastnili se setkání rodičů. Rodina využila také konzultace s neslyšící herečkou Veronikou Slámovou a další výukové možnosti. Lenka s Danem od začátku pracovala i na rozvoji sluchu a řeči. „Od poradkyně Elišky z Tamtamu jsme dostávali skvělé pomůcky – třeba zavěšené zvonečky, do kterých jako miminko plácal ručičkama. Bavilo ho, když něco blikalo nebo vydávalo zvuk.“ Rodina využila i psychologickou poradnu, společné pobyty i aktivity pro rodiny.

Pravidelně navštěvují logopedku Radku Horákovou z AUDIO-Fon centra v Brně, s jejíž péčí jsou velmi spokojení. Dan v řeči výrazně pokročil a dnes už preferuje mluvenou komunikaci před znakováním. Navštěvuje soukromou školku v místě bydliště, aby si zvykl na ruch kolektivu. „Doma máme ticho a to mu nestačí. Je důležité, aby vnímal zvuky dřív, než půjde do větší školky a školy,“ vysvětluje Lenka. Co jim pomohlo nejvíc? „Každý střípek. Hlavní je, že máme kolem sebe lidi, se kterými můžeme všechno sdílet. A máme štěstí, že bydlíme blízko Brna – možností je tu spousta.“

Martin Mašek: S naší kosmickou lodí

Zemí obíháme kolem

Slunce, letíme Galaxií a putujeme vesmírem

Za jasné letní noci lze spatřit meteorický roj Perseidy a působivé setkání Venuše s Jupiterem. Přes noční oblohu se klene okouzlující stříbřitý pás letní Mléčné dráhy. Letos se můžeme těšit na nebeskou show – úplné zatmění Měsíce, jež bude 7. září viditelné z našeho území. To mě inspirovalo k tématu tohoto rozhovoru a oslovila jsem nedoslýchavého astronoma Mgr. Martina Maška. Povídali jsme si o pozorování vesmíru a jeho zajímavostech. Tento astronom si nedávno připsal mimořádný profesní úspěch: 25. 12. 2024 objevil kometu, která byla na jeho počest pojmenována po něm – C/2024 Y1 (Mašek). Jde o první český objev komety uskutečněný pomocí dálkového přístupu přes dalekohled v Argentině, jejž Martin ovládal online z Liberce. V rozhovoru se navíc dozvíte i o škodlivosti světelného znečištění, jemuž se Martin kromě astronomie věnuje.

text Eva Vavříková foto a zdroje Česká astronomická společnost, FZU/Martin Mašek, Jan Ebr, archiv Martina Maška

Mgr. Martin Mašek

(*1988 v Liberci)

y Vášnivý pozorovatel objektů ve vesmíru, komet, proměnných hvězd a planetek

y Absolvent oboru Aplikovaná geografie na Technické univerzitě v Liberci

y Operátor robotických dalekohledů FRAM Fyzikálního ústavu AV ČR (umístěny na observatořích Pierra Augera v Argentině a CTA v Chile a La Palmě)

y Člen České astronomické společnosti

y Objevitel mnoha proměnných hvězd a jedné komety

↑ Martin Mašek při přebírání Ceny Zdeňka Kvíze v roce 2022

← Kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan–ATLAS) vyfotografovaná vzdáleně pomocí robotického dalekohledu FRAM na ostrově La Palma (Kanárské ostrovy)

Martine, co tě k astronomii přivedlo a jak dlouho se jí už zabýváš?

Astronomii se věnuji již od dětství. V roce 1999, to mi bylo jedenáct let, bylo viditelné velké zatmění Slunce, které se v médiích hodně probíralo. Velmi mě to zaujalo. Koupil jsem si speciální brýle s ochranným filtrem na pozorování zatmění. Bohužel samotný úkaz jsem nakonec kvůli špatnému počasí v Liberci nespatřil. Ale můj zájem přetrval a začal jsem si k tématu dohledávat různé informace. Ten rok jsem k Vánocům dostal CD Encyklopedie vesmíru, jež můj zájem o astronomii ještě více prohloubilo. Začal jsem si v knihovně půjčovat astronomickou literaturu, nejdříve dětské encyklopedie a později i odbornější knížky.

Které z astronomických těles pozoruješ na obloze nejvíce?

Nejčastěji pozoruji komety a proměnné hvězdy. Komety jsou drobná tělesa Sluneční soustavy, jejichž jádra mají většinou velikost řádově v jednotkách kilometrů. Jsou složeny převážně z ledu, prachu a různých plynů. Když se kometa přiblíží ke Slunci, led se začne měnit (sublimovat) na plyn a ten strhává částečky prachu. Kolem jádra se vytvoří koma (prachoplynový obal) a u aktivnějších komet se může objevit i ohon. Komety mohou mít více ohonů, obvykle prachový a iontový (plynný). Některé komety, říkáme jim krátkoperiodické, se ke Slunci vrací každých pár let. Ale velká část komet je dlouhoperiodická, to znamená, že obíhají stovky, tisíce, nebo i statisíce let. Mnoho lidí si představí kometu jako jasnou „hvězdu“ s dlouhým ohonem. Takové komety jsou ale velmi vzácné. Za posledních 30 let jsme ze severní polokoule viděli jen čtyři jasnější komety, jež byly docela nápadné i pro laickou veřejnost. Drtivá většina komet jsou poměrně slabé flíčky na obloze a bez dalekohledu se nedají spatřit. Ročně je objeveno několik desítek nových komet, ale k pozorování je potřeba skutečně velký dalekohled. Přibližně jednou ročně lze pozorovat kometu na hranici viditelnosti pouhým okem. Proměnné hvězdy jsou hvězdy, které z různých příčin mění v čase svoji jasnost. Existuje mnoho typů proměnných hvězd. Některé hvězdy jsou explozivní (např. novy nebo supernovy). Dalším typem jsou zákrytové proměnné hvězdy, tzn. dvě hvězdy (nebo i více), které obíhají kolem sebe a vzájemně se při svém oběhu, z pohledu pozemského pozorovatele, zakrývají. Tyto zákryty pak způsobují pozorovanou změnu jasnosti.

Mlhovina Hlava čarodějnice v souhvězdí Eridanu, jasná hvězda na snímku je Rigel z Orionu

Co děláš ve svém volném čase, když se zrovna nevěnuješ astronomii?

Rád chodím do přírody, často s fotoaparátem, s nímž zaznamenávám krásy krajiny. Občas s sebou vezmu paleontologické kladívko ke hledání zkamenělin (zachovalých pozůstatků pravěkých organismů, např. známý trilobit). Vlastní nálezy zkamenělin mě velmi naplňují.

Jaká je tvoje role ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR?

Ve Fyzikálním ústavu AV ČR pracuji jako operátor robotických dalekohledů FRAM (Fotometrický Robotický Atmosférický Monitor). Starám se o každodenní dohled nad našimi dalekohledy, kontroluji, zda správně fungují, zda všechna zařízení pracují tak, jak mají, případně zda jsou správně zaostřena. Našim dalekohledům pak zadávám různé zajímavé cíle, které jsou vhodné ke sledování, např. komety nebo proměnné hvězdy. Druhý den snímky stáhnu k sobě do počítače a vyhodnocuji data. U komet proměřím jejich jasnost a polohu vůči okolním hvězdám, u proměnných hvězd zase měřím změny jejich jasnosti v závislosti na čase.

Nosíš sluchadla, jak se svými kolegy komunikuješ? Využíváš během konferencí nebo různých setkání s dalšími odborníky například simultánní přepis?

S kolegy nejčastěji komunikuji e-mailem nebo přes chat, případně se domluvíme i osobně. Osobní komunikace mi vyhovuje, pokud kolegové mluví trochu pomaleji a zřetelněji, s čímž většinou počítají – o mé sluchové vadě vědí. Na mezinárodních konferencích nebo při sledování odborných videí v angličtině využívám simultánní přepis ze záznamu, protože poslech cizího jazyka je pro mě výrazně náročnější než čeština.

Kromě toho, že pracuješ ve Fyzikálním ústavu AV ČR, jsi letos v květnu úspěšně dokončil studia na Katedře geografie na Technické univerzitě v Liberci. Co má geografie společného s astronomií?

Pozorování noční oblohy je můj dlouholetý koníček a nyní ho mám i jako zaměstnání. Ale přiznám se, že matematika není moje nejsilnější stránka, takže místo astrofyziky jsem po gymnáziu šel studovat bakalářský obor geografie. Během studia jsem dostal možnost pracovat jako operátor robotických dalekohledů FRAM na Fyzikálním ústavu AV ČR, kam mě přivedl kamarád, částicový fyzik. Jako zkušený amatérský astronom jsem se připojil k týmu, protože bylo potřeba denně dohlížet na robotický dalekohled. Podle mého názoru je pro práci ve vědecké sféře nezbytný zápal a zájem o obor. Pár let po dokončení bakalářského studia otevřeli v Liberci navazující magisterský obor, tak jsem to šel zkusit a zadařilo se. (úsměv) Může se zdát, že geografie s astronomií moc nesouvisí, ale mně se podařilo ve své závěrečné práci oba obory skloubit.

Jasové mapy z měření světelného znečištění ze tří lokalit. První lokalita (Hodkovice) je vzdálena 10 km od krajského města. Druhou lokalitou je Jizerka v Jizerských horách –zde se nachází oblasti tmavé oblohy, ale vzdálená města mají viditelný vliv. Třetí lokalita je v rakouských Alpách, ta je z těchto tří míst nejtmavší. Snímky ukazují znatelné rozdíly v jasu oblohy, za skutečně tmavou oblohou nestačí vyjet jen pár kilometrů za město. Ani v českých horách už bohužel nenalezneme přírodně tmavou oblohu

V diplomové práci ses zabýval problematikou světelného znečištění a jeho vlivu na životní prostředí. Co světelné znečištění ovlivňuje a jaká opatření tomu mohou zabránit?

Světelné znečištění má novou definici: „uměle vytvořené světlo zvyšující přirozenou úroveň světla ve venkovním prostředí“. Samozřejmě si potřebujeme v noci osvětlit ulice, abychom bezpečně viděli na cestu. Ale světlo v noci se začalo nadužívat a často svítíme více, než je skutečně potřeba. Světlo se kvůli svému rozptylu v ovzduší šíří na mnoho desítek kilometrů daleko, takže ani v horských oblastech na našem území už není přírodní temná obloha. Hůře jsou vidět hvězdy. V posledních letech se objevily četné vědecké studie potvrzující, že umělé světlo v noci škodí rostlinám i živočichům. Působí na jejich biorytmy, ovlivňuje jejich orientaci, rozmnožování a migrační chování, což může mít za následek snížení jejich počtu v přírodě. Tato problematika není jednoduchá, ale existují základní pravidla, jak dopady umělého světla v noci zmírnit: svítit pouze tam, kde to potřebujeme – pouze na chodník a vozovku, nesvítit lidem do oken nebo do krajiny, pokud není žádný provoz nebo je minimální, tak ztlumit anebo zcela zhasnout. Také je důležité používat barvu světla, jež neovlivňuje tolik noční životní prostředí, tedy volit co nejteplejší odstíny (oranžová) s naprostým minimem modré složky ve spektru. Tímto způsobem lze najít rozumný kompromis mezi ochranou nočního prostředí a požadavky moderní společnosti.

Další z robotických dalekohledů FRAM na stanici Los Leones v Argentině, u dalekohledu Martin Mašek

Hlavním pomocníkem astronoma je dalekohled. Jak se díky současným technologiím pozorování vesmíru oproti dřívějšku proměnilo?

Díky vynálezu dalekohledu na počátku 17. stol. se spustila velká revoluce v pozorování vesmíru. Galileo Galilei objevil Jupiterovy čtyři velké měsíce, krátery a pohoří na Měsíci. U Mléčné dráhy zjistil, že se skládá z mnoha vzdálených hvězd. Dalším revolučním vynálezem je fotografie. Do té doby hvězdáři koukali do dalekohledu pouhým okem. Dnešní fotografie dokáže zachytit i ty velmi vzdálené objekty ve vesmíru, nemožné pozorovat lidským zrakem. Pokrok v astronomii přinesl rozvoj digitálních technologií. Dnes se fotí na křemíkových čipech (CCD nebo CMOS – speciální astronomické kamery), jež jsou mnohonásobně citlivější než klasická fotografie. Vše je řízeno přes výkonné počítače, nejen kamery, ale i montáž, tedy mechanická část, která slouží k pohybu dalekohledu do libovolné pozice na obloze.

Velký význam mají i kosmické dalekohledy. Na Zemi jsme před rentgenovým či ultrafialovým zářením z vesmíru chráněni zemskou atmosférou. To znamená, že toto záření nemůžeme ze Země pozorovat. Proto potřebujeme ke sledování takového záření dalekohledy na oběžné dráze kolem Země. Díky tomu lze zkoumat různé vesmírné objekty v celém elektromagnetickém spektru od velmi vzdálených galaxií až po naše Slunce. To všechno umožnilo, že jsme za posledních 100 let získali o vesmíru více informací než za předcházející tisíciletí.

Zaujalo mě, že dalekohledy lze ovládat na dálku online a takto získávat snímky z různých koutů světa. Jak takové pozorování probíhá a co je jeho výsledkem?

Ano, moderní technologie umožňují i to, že pozorovatel nemusí být fyzicky přítomen na observatoři a může dalekohled ovládat z pohodlí domova. Před večerem si udělám pozorovací plán, abych věděl, jaké

Objevový snímek komety C/2024 Y1 (Mašek), zde kometa vypadá jako slabší mlhavý flíček ve středu zorného pole (označena šipkou)

Dráha komety C/2024 Y1 (Mašek) ve Sluneční soustavě

vhodné objekty se dají pozorovat, např. zda bude pozorovatelná nějaká kometa nebo zda bude nastávat zákryt zákrytové dvojhvězdy. Plánování je důležité, neboť bez toho by pozorování nemohlo úspěšně proběhnout, je potřeba k tomu přistupovat systematicky. Do programu zadám, jaké objekty se mají v tu noc pozorovat, včetně časového plánu. Večer zkontroluji, zda všechno běží, jak má, pozorování pak probíhá v automatickém režimu. Druhý den stáhnu pořízené snímky, které pak zpracovávám. Třeba u pozorování zákrytových dvojhvězd je výsledkem tzv. světelná křivka, což je graf, na němž je vidět závislost jasnosti hvězdy v čase. Tuto světelnou křivku posílám dalším astronomům nebo astrofyzikům, kteří měli o pozorování této hvězdy zájem. Oni taková data poté vyhodnocují a dokáží z nich vyčíst zajímavé informace. Pokud se zkombinuje více metod pozorování, včetně spektroskopických, dá se ze série mnoha pozorování zjistit hmotnost hvězd, doba oběhu hvězd kolem společného těžiště, jejich povrchová teplota a spousta dalších informací. Vše se následně sepíše do článků a ty vycházejí v odborných vědeckých časopisech.

K Vánocům sis nadělil krásný hvězdný dárek –25. 12. 2024 jsi objevil novou kometu. Jak to probíhalo?

Sledoval jsem pás několika zorných polí na večerní obloze nad západním obzorem pomocí jednoho z robotických dalekohledů FRAM Fyzikálního ústavu v Argentině. Podobné pozorování jsem zkoušel už o noc dříve, v noci z 23. na 24. prosince. Na těch-

to snímcích jsem ale nenalezl nic nového. Ale při analýze snímků pořízených o štědrovečerní noci jsem narazil na slabý mlhavý flíček, který se na snímcích pohyboval. Nebyl jsem si objevem jist, mohl to být nějaký artefakt na snímku nebo odlesk jasné hvězdy na objektivu. Počkal jsem tedy na další noc, abych ověřil, zda je objekt reálný. I druhou noc byl objekt na pořízených snímcích viditelný, tak jsem napsal opatrný e-mail do Centrály pro astronomické telegramy s tím, že mám možnou novou kometu a že to ještě ověřím třetí noc. Po této noci už bylo jasné, že jde o skutečný objekt, a svá pozorování jsem poslal do Minor Planet Center (MPC), organizace, která přijímá pozorování planetek a komet od všech pozorovatelů z celého světa. Následně přicházela potvrzující pozorování od dalších pozorovatelů z Chile a Austrálie (kometa byla viditelná pouze na jižní obloze). A konečně 31. prosince 2024 vydalo MPC cirkulář (oběžník) oznamující objev komety C/2024 Y1 (Mašek). Kometa tedy nese moje jméno – splnil se můj astronomický sen!

Po tobě je pojmenována i planetka č. 9841. Jak k tomu došlo?

Planetka č. 9841 byla objevena Zdeňkou Vávrovou na hvězdárně na Kleti. Můj kolega Štefan Kürti, který se s objevitelkou zná, navrhl pojmenování jedné z planetek objevených paní Vávrovou po mně a vybral tu, která byla objevena v roce mého narození. Objevitel planetky ji totiž nesmí pojmenovat po sobě, ale může navrhnout jméno po někom jiném. Pouze komety se

pojmenovávají po svém objeviteli. Pravidla o pojmenování nebeských objektů stanovuje Mezinárodní astronomická unie. „Moje“ planetka nyní obíhá v hlavním pásu planetek a mezi drahami planet Mars a Jupiter.

Letos v září nastane zatmění Měsíce viditelné z našeho území. Co nám k pozorování tohoto jevu doporučíš?

Úplné zatmění Měsíce nastane 7. září hned po jeho východu v brzkých večerních hodinách (kolem 20 h). Pro pozorování bude ideální najít si místo s volným výhledem směrem k východnímu obzoru. Úkaz bude dobře viditelný i pouhým okem, dalekohled není nutný. Pro zajímavější zážitek ale lze využít triedr nebo malý dalekohled. Nezbytnou podmínkou je samozřejmě jasná obloha – při zataženém počasí nebude bohužel vidět nic.

V dětství jsem často přemýšlela, zda má vesmír někde konec. Jak daleko do vesmíru dokáže lidstvo dohlédnout?

Tyto otázky si kladou i sami vědci. Podle současných poznatků nemá vesmír žádný okraj ani konec ve smyslu nějaké „stěny“. Nejpravděpodobněji je „zahnutý“ sám do sebe – těžko se to představuje, ale dá se to přirovnat k povrchu koule. Na Zemi můžeš cestovat pořád dál a dál, a nikdy nenarazíš na konec –žádný okraj ani hranici. U vesmíru je to podobné, jen ve třech rozměrech a v mnohem větším měřítku. Astronomové dnes díky moderním technologiím, například Hubbleovu nebo Webbovu vesmírnému

Dalekohled FRAM na stanici Coihueco na Observatoři Pierra Augera v Argentině, tímto přístrojem byla objevena kometa C/2024 Y1 (Mašek)

dalekohledu, dokážou pozorovat objekty, které vidíme tak, jak vypadaly krátce po vzniku vesmíru. Je důležité si uvědomit, že se díváme do minulosti. Světlu (nebo rádiovým signálům) totiž nějakou dobu trvá, než k nám dorazí. Když se například podíváš na Slunce, vidíš ho tak, jak vypadalo před osmi minutami – tolik času trvá, než světlo urazí vzdálenost 150 milionů kilometrů. Nejbližší hvězda (po Slunci) je od nás vzdálená přes čtyři světelné roky, což znamená, že její světlo k nám letělo čtyři roky. A nejvzdálenější objekty, které dokážeme pozorovat, jsou galaxie vzdálené až 13,4 miliardy světelných let.

Bude někdy v budoucnu možné cestovat do vesmíru?

Pokud jde o skutečné opuštění planety, zatím lidé létají jen na nízkou oběžnou dráhu kolem Země. Nejvzdálenější místo, kam se člověk dostal, je povrch Měsíce. Dnes se znovu chystá návrat lidí na Měsíc –doufejme, že to do konce desetiletí vyjde. O letu člověka na Mars se mluví už dlouho, ale takový projekt je extrémně náročný, drahý a vyžaduje politickou i technologickou podporu. A jestli se někdy vydáme ke hvězdám? To je zatím otázka hodně vzdálené budoucnosti.

Martine, moc děkujeme za rozhovor a přejeme ti mnoho dalších pozorovatelských úspěchů z vesmíru.

Martin Mašek v libereckém planetáriu přebírá plaketu za objev komety C/2024 Y1

Potravinové banky: pomoc potřebným a stop plýtvání potravin

text Eva Vavříková foto a zdroje potravinovebanky.cz , potravinovabankapraha.cz

V současné době dochází k růstu inflace, která se promítá do zdražování potravin a surovin. Zvyšují se mzdy, ale také náklady, jako např. ceny energií či vody. V důsledku zdražování se u některých obyvatel prohlubují finanční potíže – nejsou schopni splácet své závazky (např. hypotéku, energie a další poplatky), a dokonce ani koupit potraviny. Týká se to především seniorů, rodičů samoživitelů, nízkopříjmových rodin, osamělých lidí či osob se zdravotním postižením. Tito lidé mohou z důvodu svojí nepříznivé situace požádat o pomoc potravinovou banku. V tomto článku vám chceme tuto formu pomoci představit a přiblížit, k čemu potravinové banky slouží. Dozvíte se také, jak můžete pomoci i vy sami.

Co jsou potravinové banky?

Potravinové banky jsou samostatné neziskové organizace, jež shromažďují potraviny a distribuují je odběratelským neziskovým organizacím. Skrze ně se darované potraviny přerozdělují jednotlivým příjemcům – seniorům, rodinám v krizi, rodičům samoživitelům, lidem v nouzi, zdravotně znevýhodněným i lidem bez domova. Potraviny také putují do dětských domovů, azylových domů nebo do neziskových organizací pečujících o lidi v nouzi. Pomoc tedy směřuje k lidem, kteří se nacházejí v těžké životní situaci.

Potraviny banky získávají od dárců, k nimž patří partnerské potravinové řetězce, potravinové sbírky, pěstitelé, producenti a jednotlivci. Do pomoci se zapojuje Ministerstvo životního prostředí ČR a dotační programy z EU. Získané potraviny se kontrolují, třídí a uchovávají ve skladech. Jejich pracovníci připravují

tašky a balíky s potravinami nebo drogistickým zbožím, které následně na výdejních místech čekají na své příjemce v nouzi.

Díky tomu zachráněné jídlo, často určené k likvidaci (v 75 % případů), neskončí ve spalovně nebo na skládce, ale má další využití. Bývají to často neprodejné potraviny s poškozeným obalem či se špatným označením. Tímto způsobem se omezuje plýtvání, což je jedním z hlavních cílů potravinových bank. Šetří se také životní prostředí a finance. Mezi dalšími cíli potravinových bank je obnovování vzájemné podpory mezi lidmi a boj proti hladu – přijímání potravy je totiž jednou ze základních lidských potřeb.

Jak funguje systém potravinových bank v ČR?

Česká federace potravinových bank je neziskovou organizací, která funguje již přes 30 let. Zastřešuje 15 regionálních potravinových bank v ČR a zastupuje je na národní i nadnárodní úrovni. Provozuje centrální sklad pro příjem darovaných potravin a drogistického zboží. Každá potravinová banka v ČR spolupracuje s odběratelskými organizacemi, s nimiž má uzavřenou odběratelskou smlouvu.

Počet žadatelů o potravinovou pomoc každoročně stoupá. V roce 2023 činil 400 000 osob, v roce 2024 pomohly potravinové banky více než 430 000 potřebným prostřednictvím více než 1 400 odběratelských neziskových organizací a 201 výdejen potravinové pomoci.

Co musí žadatelé splnit, aby se stali jejich klienty?

Člověk nemůže jen tak přijít do potravinové banky a říct: „Nemám peníze, prosím, dejte mi jídlo.“ Ty se totiž řídí pravidly a to samé platí i pro žadatele. Potravinové banky neposkytují potraviny přímo konkrétním osobám, ale činí tak skrze spolupracující charity a neziskové organizace. Je to z toho důvodu, že potravinové banky nejsou sociální služba ani úřad. Nedokáží posoudit, kdo má na potravinovou pomoc nárok a kdo ne – to řeší právě vyškolení zaměstnanci úřadů nebo neziskových organizací. Aby klient mohl dostávat potravinovou pomoc, potřebuje doložit doporučení z úřadu práce (případně sociálního odboru, OSPODu či charity). Tímto způsobem prokáže, že je v nouzi. Žadatel s vyřízeným dokladem následně zkontaktuje potravinovou banku v kraji dle svého bydliště. Poté může začít docházet k výdejnímu místu a čerpat potravinovou pomoc.

Nemohoucí klienti mohou dostávat potravinovou pomoc jednou týdně ve formě rozvážky až domů – tuto službu poskytují pouze některé potravinové banky.

Jak můžete pomoci i vy?

Pokud máte zájem pomáhat potřebným, můžete se zapojit do celorepublikového projektu Sbírka potravin (odkaz viz níže), jež běží dvakrát ročně. Díky ní potravinové banky získávají základní trvanlivé potraviny a zboží z drogerie, které pak mohou organizacím distribuovat v průběhu celého roku. Jak na to? Ve vybraných obchodech (seznam najdete na webových stránkách Sbírky potravin) můžete darovat zakoupené zboží dobrovolníkům v zelených zástěrách s logem sbírky. Ti zajistí převoz potravin do potravinových bank. Další formou pomoci může být i prosté oslovení potravinové banky, zda nepotřebuje s něčím pomoct.

Seznam potravinových bank dle místa bydliště Zapojte se do projektu Sbírka potravin

Užitečné odkazy

Čtvrtstoletí Pevnosti

Radka Nováková a Petr Vysuček zahajují konferenci k 25. výročí Pevnosti, která se konala symbolicky na FF UK v Praze

Pevnost – České centrum znakového jazyka, z. ú., (dále jen Pevnost) vznikla

25. května 2000 s cílem šířit informace o rozvíjející se komunitě Neslyšících, jejich jazyce a kultuře. Letos oslavila 25 let své existence. Jejím posláním je uchovávat dědictví komunity Neslyšících, vyučovat český znakový jazyk a kulturu Neslyšících. Organizace je řízena samotnými neslyšícími, kteří se podílejí na rozhodování a výuce ČZJ.

Pevnost nabízí různé kurzy, včetně těch zaměřených na specifické skupiny, a všechny jsou vedeny neslyšícími lektory.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Pevnosti, Lenka Králiková, Martin Hundák, FF UK, Ivana Hay Tetauerová

V čele Pevnosti stojí její neslyšící spoluzakladatelé ředitel Petr Vysuček a provozní ředitelka Radka Nováková, kteří se neúnavně a cílevědomě podílí na rozvoji organizace a její cestě k tomu, čím je Pevnost dnes. My jsme oběma položili pár otázek:

Jak jste se vy dva vlastně seznámili?

Petr: Naši neslyšící rodiče, můj tatínek a Radčini rodiče, se znali ze školy, takže jsme se díky nim s Radkou znali už dříve.

Radka: Pamatuji si jednu návštěvu u vás, potom co jsme právě nastoupili na střední. Tehdy jsme ještě měli úplně jiné plány – já chtěla třeba pracovat v bance... (smích)

Petr: Blíž jsme se poznali až v roce 1998 na FF UK, kde se poprvé otevřel obor Čeština v komunikaci neslyšících i pro neslyšící. Tam začala naše spolupráce.

Jak vznikla myšlenka založit Pevnost?

Petr: Při studiu jsme si všimli špatné kvality tlumočení – převládala znakovaná čeština, které

jsme často nerozuměli. Inspirací nám byla Američanka Vesta Dee Sauter a její výuka o kultuře Neslyšících. To nás motivovalo k úvahám, jak zlepšit situaci u nás. V roce 1999 jsme začali plánovat založení Pevnosti. Přes naše počáteční pochybnosti a odchod slyšící kolegyně, která naši myšlenku podporovala, jsme se rozhodli to zvládnout sami a „vychovat“ si vlastní tlumočníky.

Pomáháme komunitě růst!

Radka: Začátky byly těžké – ostatní organizace zpochybňovaly náš postup, protože tvrdily, že musíme při výuce ČZJ mluvit. My jsme ale trpělivě budovali vlastní metodiku a postupně si získali respekt.

Pevnost začínala ve vysočanské poliklinice, že?

Radka: Ano, v období 2000–2007 jsme sídlili „v nemocnici“. (úsměv) Později jsme kvůli tamější rekonstrukci často měnili prostory a nakonec jsme získali podporu a otevřeli vlastní centrum ve Vršovicích. Polovinu nákladů pokryla radnice Prahy 10, druhou magistrát. Letos tu slavíme 10 let. Máme tu kanceláře, učebny, sál i videoateliér.

Jaké je dnešní poslání Pevnosti?

Petr: Naším cílem je šířit ČZJ jako plnohodnotný jazyk a přibližovat kulturu Neslyšících slyšícím. Vedení je v rukou neslyšících – chceme autentickou instituci vycházející z vlastních zkušeností.

Radka: Jsme členy ASNEP, spolupracujeme se školami a odborníky. Nejsme jen jazyková škola – pořádáme kurzy, workshopy a podílíme se na odborné debatě o ČZJ a kultuře Neslyšících.

Co považujete za svůj největší úspěch a co za největší výzvu?

Petr: Pevnost už 25 let funguje samostatně a stabilně. Roste zájem o kurzy, máme vlastní prostory v Praze a přes 20 neslyšících lektorů. Obsah vychází od nás, slyšící kolegyně zajišťuje jen administrativu. Lektoři se pravidelně školí a jsem hrdý i na naši spolupráci s partnerskými organizacemi – Trojrozměrem v Brně a Evolucí v Českých Budějovicích, které sdílí naši filozofii.

Radka: V roce 2013 jsme spolu s partnery uspořádali vůbec první mezinárodní konferenci neslyšících lektorů znakového jazyka LESICO a vytvořili i její logo. Velkým krokem bylo i zavedení referenčních úrovní A1–B2 pro ČZJ podle evropského rámce CEFR – to je v Evropě výjimečné. Podílelo se na tom mnoho našich zaměstnanců. Pevnost sehrála odbornou roli a posílila uznání znakového jazyka.

Jaké kurzy nabízíte a jak se na ně lze přihlásit?

Nabízíme kurzy skupinové, individuální a kurzy na míru. Skupinové probíhají prezenčně i online v osmi úrovních. Individuální kurzy jsou časově flexibilní. Na míru školíme např. zdravotníky, učitele či rodiny neslyšících dětí – pro jejich slyšící rodiče nabízíme slevy. Kurzy je možné zakončit zkouškou s osvědčením. Přihlášení probíhá jednoduše přes náš web.

Máte vlastní metodiku výuky?

Ano. Využíváme přímou a „immersion“ metodu – výuka probíhá výhradně v ČZJ, bez češtiny. Čeština se objevuje až v pokročilejších úrovních, například při práci s překlady. Inspirovali jsme se v USA a Británii a metodika vychází z dlouholeté praxe neslyšících lektorů.

Radko, můžeš přiblížit sčítání lektorů, které jste letos dělali?

Spolu s kolegyní jsme připravily dotazník pro všechny, kteří za posledních pět let učili ČZJ. Měl tři části s celkem 35 otázkami a byl dostupný i v ČZJ. Někteří respondenti odpovídali formou videa. Oslovili jsme široké spektrum lektorů a poprvé máme přehled o tom, kdo, kde a jak učí. Výsledky jsme představili na výroční konferenci a plánujeme je využít v odborných textech, projektech i při prosazování systematické podpory výuky ČZJ.

Petr Vysuček předává květiny profesorce Macurové.

Spojenci neslyšících a 25. výročí

Pevnosti

Jak je vidět, už při vzniku Pevnosti hráli důležitou roli slyšící spojenci – v angličtině allies. Nechtěli být v hlavní roli, ale stáli po boku neslyšících a dali jim prostor ukázat, co dokážou. Jak jsme vysvětlili v minulém čísle UNIE, ally je slyšící člověk, který podporuje neslyšící komunitu – jako např. tlumočník, učitel, kolega nebo rodinný příslušník. Nemusí znát znakový jazyk dokonale, ale důležité je, že poskytuje respekt, podporu a prostor pro růst. A právě díky takovým spojencům mohla Pevnost vzniknout. Radka s Petrem tehdy neměli zkušenosti, ale měli důvěru svého okolí. Dnes, po 25 letech, je jasné, že se tato důvěra vyplatila.

Znascar v kategorii nejlepší tlumočnice ČZJ si odnesla

Michaela Dudková

Konference: Výuka

ČZJ –vývoj a vize

Oslavy 25 let Pevnosti vyvrcholily konferencí Výuka českého znakového jazyka – vývoj a vize, která se konala 23. května 2025 na FF UK – právě tam, kde kdysi vznikla samotná myšlenka založení Pevnosti. Program konference se zaměřil na podporu výuky ČZJ a vzdělávání neslyšících. Hlavním cílem konference bylo propojit odborníky z různých oblastí, kteří se věnují vzdělávání neslyšících, a poskytnout prostor pro výměnu poznatků a diskusi nad dalším směřováním výuky ČZJ. V neposlední řadě se zakladatelé chtěli ohlédnout za dosavadní prací Pevnosti. Petr s Radkou při této příležitosti veřejně připomněli ty spojence, kteří u zrodu stáli: Jana Miškaříková, Gabriela Houdková, Alena Macurová, Farah Curry, Věra Doušová, Jiří Janeček. Spolu s nimi Pevnost spoluzakládali i neslyšící Lenka Klofáčová (dříve Wiesnerová) a Martin Wiesner.

Soutěž ČZJ slam

Afterparty: První ČZJ slam a ceny Znascar

Součástí oslav byla také večerní afterparty v klubu Petrohradská, kde proběhl první ČZJ slam – soutěžní přehlídka vyprávění v ČZJ. Čtyři profesionální vypravěči a čtyři dobrovolníci z publika předvedli minutu dlouhé příběhy inspirované obrázky. Vítězkou mezi profesionály se stala Marie Basovníková, mezi amatéry slyšící tlumočnice Zuzana Procházková. Tato forma kulturního projevu přináší znakovému jazyku nový rozměr – a u nás se objevila vůbec poprvé.

Závěrem večera proběhlo slavnostní předání cen Znascar – ocenění za přirozený projev v ČZJ. Letos byly týmem Pevnosti oceněny Michaela Dudková jako nejlepší tlumočnice ČZJ v médiích a Marie Mašláňová za pořad Mašle Média v kategorii ČZJ v médiích (z USA, kde momentálně žije, poslala děkovné video).

Pevnost v číslech y přibližně 100 výukových hodin týdně y více než 4 000 slyšících studentů y přes 90 neslyšících, kteří se zlepšili v lektorských a tlumočnických dovednostech

Pevnost není jen organizací –je symbolem vzájemné podpory, důvěry a společného úsilí slyšících a neslyšících. Za 25 let se stala pevnou oporou pro tisíce lidí, kteří se učí ČZJ, a zároveň motorem, který posouvá hranice vzdělávání a kultury Neslyšících.

Myslící stroje: Od robota k AI

Co si člověk představí pod slovy AI neboli umělá inteligence (z anglického

Artificial Intelligence)? Program nekonečně chytré inteligence, další výdobytek moderní techniky nebo nebezpečného Terminátora z filmů?

Nebo snad systém, který dokáže simulovat lidské myšlení a schopnosti?

Skutečnost není tak fantastická. Pojďme se podívat trochu do historie.

text Jan Panský foto Freepik, Wikipedia, archiv

Pravěk

Dvojková soustava (používání jedniček a nul) byla poprvé použita v Číně téměř před třemi tisíci lety, její využití se ale omezilo na filozofii a náboženství. V roce 1705 Gottfried Wilhelm Leibniz tuto myšlenku oživil a použil dvojkovou soustavu v kombinaci s aritmetikou a pro logické úvahy.

V roce 1920 svět poprvé poznal slovo robot vzešlé z českého slova robota, které znamená „úkol, práce, nucená práce“. Tvůrcem slova

je Josef Čapek, bratr spisovatele Karla Čapka, který toto slovo použil v divadelní hře R.U.R.

V roce 1936 přišla skupina japonských vědců s matematickou teorií, která prokázala více použití booleovské algebry (používání hodnot nepravda a pravda neboli 0 a 1). Tohle zjištění bylo klíčové pro využití logických obvodů v elektronice.

Začátky

V roce 1950 vytvořil Alan Turing tzv. Turingův test –pokus, který má za cíl prověřit, jestli se systém umělé inteligence opravdu chová inteligentně. Turingův test

Umělá inteligence

používá srovnání s člověkem. Probíhá tak, že do oddělených místností umístíme testujícího a předmět zkoumání (například počítač s programem). Testující klade otázky a předává je do druhé místnosti, kde jsou zodpovězeny buď počítačem, nebo člověkem. Odpovědi jsou předávány testujícímu v neutrální podobě, například vytištěné na papíře.

Pokud testující nedokáže rozpoznat, jestli komunikuje se strojem, nebo s člověkem, pak tato umělá inteligence splňuje Turingův test.

V roce 1956 byl během Dartmouthského workshopu poprvé použit pojem AI. Během tohoto workshopu na půdě Dartmouthské univerzity byly formulovány základy a stavební kameny toho, co dnes známe jako AI. Matematici přišli s nápady, jak posunout koncepty kybernetiky a myslících strojů, a stali se zakladateli něčeho nového.

V roce 1966 spatřil světlo světa první chatbot nazvaný ELIZA. Můžeme jej považovat za prapředka umělé inteligence.

ELIZA byla schopna na základě porovnávání vzorců reagovat na texty vložené uživatelem. Opakovala uživatelovy vlastní výroky a uměla klást jednoduché otázky na základě předchozích diskusí.

V následujících letech vývoj AI pokračoval, ovšem nebylo dosaženo přelomových úspěchů nebo se nedostaly mezi širší veřejnost. Vědci se také snažili shánět peníze na další vývoj a jednou z možností, jak získat pozornost, bylo jejich odvážné tvrzení „náš program porazí nejlepšího hráče“. Šachy byly jednou z vhodných her, na níž to chtěli dokázat. Začali se svými programy hrát šachy a stále je zlepšovali. Programy hrály zpočátku spíše náhodně, ale postupně se vědcům podařilo je naučit taktiku, strategii a začali se svými výtvory prohrávat. Vědci ale nejsou profesionální šachisti.

Renesance

Tým vědců z IBM sestavil superpočítač Deep Blue a na mnoha šachových zápasech ho trénoval. Když

byli přesvědčeni, že je jejich program dostatečně dobrý, vyzvali tehdejšího světového šampiona Garryho Kasparova, jenž výzvu přijal. Psal se 10. únor 1996

V prvním zápase za zájmu široké veřejnosti Deep Blue Kasparova skutečně porazil. V následujících zápasech sice dokázal Kasparov skóre zvrátit do konečného stavu 4:2, ale to důležité už bylo jasné: Stroj dokáže porazit člověka. Aspoň v šachách. V následujících letech měl Deep Blue své mnohem dokonalejší nástupce.

V roce 2002 agentura DARPA (Americká výzkumná agentura) vyhlásila výzvu na rok 2004. Zadání bylo jednoduché: postavit autonomní vozidlo, které ujede 240 km dlouhou trasu. V roce 2004 se konal závod. Nejlepší robo-účastník ujel necelých 12 km, což nebylo mnoho, ale znamenalo to další pokrok. Jen za pouhý rok se závod konal znovu a tentokrát ho dokončilo pět vozidel.

Přibližně ve stejné době se své místo na výsluní snažily vybojovat systémy rozpoznávání řeči. Se střídavými úspěchy se jim to dařilo, ale žádný se nestal tak úspěšným jako v roce 2011 virtuální asistent Siri, který byl začleněn do zařízení od Apple.

Přibližně v roce 2013 se objevily nástroje pro strojové učení DeepMind a Tensorflow. Ty byly relativně univerzální a hlavně – mohou být použity pro trénování a optimalizaci neuronových sítí.

Deep Blue vs. Kasparov

Alan Turing

Autonomní vozidlo Sandstorm, účastník závodu DARPA

Grafické rozhraní chatbotu ELIZA

A nakonec se programu AlphaGo (používajícímu nástroj DeepMind) podařilo v roce 2016 porazit tehdejšího nejlepšího hráče v go jménem Lee Sedol. Go je matematicky mnohem náročnější hra než šachy, a proto je překonání této mety maximum, kterého může specializovaný program ve hře proti člověku dosáhnout. Následně tým, který za AlphaGo stál, vyvinul jeho nástupce AlphaGo Zero, jenž už o rok později porazil svého předchůdce ve 100 hrách se 100% úspěšností.

kého strojového učení, již výzkumníci pojmenovali Transformer. Tato práce se považuje za klíčovou v rozmachu AI i v širokém využití velkých jazykových modelů.

První vlaštovkou, která se dá považovat za AI model učení a zároveň dokázala vytvořit přirozený písemný projev v odpovědi, byl v roce 2016 WaveNet. V roce 2018 se objevila první verze dnes známého ChatGPT, zvaná GPT-1, a také BERT-LM, který dnes používá Google jako našeptávač ve vyhledávači nebo v e-mailu.

Vraťme se na chvíli do AI začátků, k Turingovu testu. Když byl sestaven, velmi dlouho to vypadalo, že co se týče komunikace, nedokáží se stroje k člověku ani přiblížit. Ani to už dnes neplatí. V nedávných pokusech dokonce došlo k takovému vývoji, že testující jako člověka určili AI častěji než skutečného člověka. Ve studii vydané v dubnu 2025 účastníci studie označili za člověka model GPT-4.5 v 73 % případů, model LLaMa-3.1-405B v 56 % případů, ELIZA ve 23 % případů a GPT-4o v 21 % případů. První dva zmíněné jazykové modely tudíž úspěšně prošly Turingovým testem.

Chatbot Chatbot (nebo také chatovací robot) označuje počítačový program, který je vytvořený za účelem automatizované komunikace.

Kybernetika Kybernetika je věda zabývající se teorií řízených pochodů v živé hmotě, společnosti, automatizovaných výrobních zařízeních a matematických strojích.

Strojové učení a hluboké strojové učení

Strojové učení je podmnožina umělé inteligence (AI), ve které se počítače učí z dat a zlepšují se se zkušenostmi, aniž jsou k tomu explicitně naprogramovány. Hluboké strojové učení navíc zapojuje neurální sítě, které přidávají možnost učit se a rozhodovat na základě nestrukturovaných a neoznačených dat.

Velké jazykové modely Velké jazykové modely (LLM) jsou pokročilé systémy umělé inteligence (AI) navržené k porozumění a generování textu, podobně jako lidská řeč.

Neurální sítě Neurální sítě jsou součástí umělé inteligence (AI) a jsou inspirovány fungováním lidského mozku. Jsou to v podstatě sítě vzájemně propojených uzlů, které představují umělé neurony, a jsou navrženy tak, aby dokázaly rozpoznávat vzory, učit se z dat a dělat rozhodnutí nebo předpovědi.

Současnost

„Attention Is All You Need“, česky Pozornost je vše, co potřebujete, je název výzkumné práce z roku 2017, která přinesla popis architektury hlubo-

V příštím díle se podíváme podrobněji na současné velké jazykové modely, generátory textu, obrázků a dalšího obsahu.

AlphaGo vs. Lee Sedol

V průběhu tvorby časopisu došlo ke změně preferencí v označování osob s hluchoslepotou. Nyní se preferuje označení „osoba s hluchoslepotou“ namísto „hluchoslepý“. – pozn. red.

Západní země již několik let nabízí propracované služby a aktivity pro hluchoslepé. Jedná se především o asistenční (průvodcovské) nebo tlumočnické služby. V poslední době si jejich potřebnost uvědomují už i organizace v ČR a snaží se i u nás rozvíjet aktivity a zkvalitňovat služby pro hluchoslepé.

Příkladem je Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s. (CNN). V první části článku vám přinášíme rozhovor s Bc. Annou Polenskou, pracovnicí sociálních služeb v CNN, jíž jsme se zeptali, jak u nich fungují sociálně aktivizační služby (SAS) pro neslyšící s vadou zraku. Dále se naše redakce zúčastnila dvou akcí pořádaných pro hluchoslepé: první bylo setkání SAS s přednáškou od Barbory Flusserové a druhou byly červnové oslavy Mezinárodního dne hluchoslepých.

text Eva Vavříková zdroje a foto Eva Vavříková, Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s., Jan a Martin Malí, Helen: The Journal of Human Exceptionality

Sociálně aktivizační služby v Centru pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s.

Nezisková organizace CNN nabízí tlumočnické služby, sociální rehabilitaci a sociálně aktivizační služby (SAS). Působí na pražských pobočkách v Karlíně a v Modřanech, dále na pobočkách na Kladně, v Berouně, Příbrami (SAS) a Mladé Boleslavi (sociální rehabilitace). Snahou CNN je podpořit klienty, aby

vedli důstojný, samostatný, smysluplný a aktivní život ve svém přirozeném prostředí. SAS organizuje zájmové, vzdělávací a volnočasové aktivity v prostředí, v němž se mohou osoby se sluchovým znevýhodněním scházet a komunikovat tak, jak jim to vyhovuje. Zkušení pracovníci zde ovládají ČZJ, český jazyk v mluvené i psané formě i znakovanou češtinu. Ani klienti s hluchoslepotou se aktivit nemusí obávat – komunikace je přizpůsobena jejich potřebám, např. s využitím taktilního znakového jazyka. Další informace o službách CNN lze nalézt na tomto odkaze:

Bc. Anna Polenská y Vystudovala obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK y Od roku 2013 se věnuje osobám s hluchoslepotou y Od roku 2023 pracuje v CNN, o. p. s.

Rozhovor vedený s Bc. Annou Polenskou

Odkdy CNN nabízí sociálně aktivizační služby (SAS) pro hluchoslepé?

Od září 2024 uskutečňujeme v rámci SAS skupinová setkání zvaná Nad šálkem kávy pro neslyšící s vadou zraku. Loni se hluchoslepí setkávali jen jednou za měsíc, od ledna 2025 se setkávají jednou za 14 dní.

Co je cílem této aktivity?

Cílem je vytvořit jim bezpečný prostor pro setkávání, v němž jsou respektovány jejich komunikační potřeby. Prostor, kde se mohou setkávat s dalšími, kteří mají stejné nebo podobné bariéry, a sdílet s nimi své zkušenosti a potřeby, kde se mohou rozvíjet, učit se a procvičovat nové věci. Jedná se zejména o dovednosti týkající se jejich specifických potřeb, například nové komunikační strategie. Společně mohou probírat i další témata podle vlastního zájmu. Poskytujeme jim také individuální služby jako doprovody na úřady, k lékaři, pomáháme s vyplněním různých žádostí, např. o příspěvek na péči, o průkaz ZTP apod. Obrátit se na nás mohou klienti již od 15 let věku.

Naše redakce navštívila několik projekcí s následnými debatami tlumočenými do ČZJ.

Je tato zájmová aktivita určena výhradně pro neslyšící s vadou zraku, kteří komunikují v ČZJ? Koho si vlastně představit pod pojmem „neslyšící s vadou zraku“?

Ano, aktivita se orientuje na prelingválně neslyšící, kteří preferují komunikaci v ČZJ a zároveň mají nějakou vadu zraku. Ta může být různého druhu a stupně, to znamená, že někteří klienti vidí alespoň trochu a někteří vůbec. Celé setkání tak vedeme pouze v ČZJ, eventuálně i v taktilním znakovém jazyce. Existují také lidé s hluchoslepotou komunikující v českém jazyce. Samotný termín hluchoslepota může vyvolávat pocit, že se jedná o osoby, jež vůbec neslyší a vůbec nevidí, ale není to pravda. Patří sem všechny osoby, u nichž se současně projevuje nějaká ztráta sluchu a zraku. V naší skupině se zaměřujeme zejména na znakující klienty, podle toho jsme zvolili název aktivity.

Jaké další aktivity v prostorách SAS pro neslyšící osoby s vadou zraku připravujete?

Naše nabízené aktivity jsou různorodé, snažíme se o co nejširší záběr. Program přizpůsobujeme tomu, co klienti potřebují a co je baví. Probíhají zde přednášky, tréninky paměti, reminiscence, procvičování jemné a hrubé motoriky, besedy, jazykové hry, deskové hry. Na přednášky zveme přednášející z komunity Neslyšících a hluchoslepých. Jedním z důležitých témat je sdílení informací a zkušeností ze zahraničí, z mezinárodní komunity hluchoslepých, které u nás citelně chybí.

Pořádáte v rámci SAS poznávací výlety, prohlídky kulturních památek, rehabilitační pobyty aj., případně plánujete nějaké do budoucna?

Výlety a prohlídky plánujeme na vhodné počasí. S klienty jsme byli již na prohlídce Centra architektury

a městského plánování v Praze (CAMP), s nímž budeme určitě dál spolupracovat na organizování prohlídek výstav a komentovaných procházek tak, aby pro osoby s hluchoslepotou byly přístupné. Rehabilitační pobyty zatím neprobíhají, ale rádi bychom je do budoucna zařadili. Vše samozřejmě závisí na dostupnosti financí.

Jaká specifika v komunikaci a orientaci v prostoru mají neslyšící s vadou zraku docházející k vám do SAS? Zajišťujete pro ně průvodce/tlumočníky pro hluchoslepé?

Komunikace závisí na typu a závažnosti zrakové ztráty, takže je potřeba ji uzpůsobovat individuálně. Někteří klienti potřebují vidět projev znakujícího zblízka. Naopak klienti s Usherovým syndromem, způsobujícím tzv. tunelové vidění, potřebují vnímat znakujícího z větší vzdálenosti, než je obvyklé, aby jejich zúžené zorné pole obsáhlo větší část znakovacího prostoru. Klienti s velmi vážnou až úplnou ztrátou zraku využívají taktilní znakování – pro tyto případy je k dispozici tlumočník pro hluchoslepé.

Doprovody zajišťujeme dle potřeb klientů. Někteří k nám zvládají přijít sami, využívají červeno-bílou hůl (bílá hůl je pro nevidomé, červeno-bílá pro hluchoslepé). Jiní naopak mají vlastní doprovod nebo vodicího psa. Někteří si doprovod objednají u nás.

Co se týká orientace v prostoru, v němž se aktivita koná, místnost předem připravíme tak, aby v ní bylo co nejméně překážek. Při příchodu klientovi popisujeme uspořádání prostoru, co a kde se v něm nachází. Prostor by se neměl měnit, aby klient nezakopl o nečekanou překážku (např. židle v cestě nebo batoh na zemi). S klienty řešíme i světelné podmínky, zde hodně záleží na intenzitě, typu, směru osvětlení. Podáváme také informace o osobách v prostoru, kdo je přítomen, kdo přišel, kdo odchází atd.

Kdo všechno je v týmu SAS v CNN a jak navzájem spolupracujete?

Náš tým je složen ze sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách v čele s vedoucí služby. Všichni ovládáme ČZJ a úzce mezi sebou spolupracujeme, vymýšlíme a koordinujeme aktivity na skupinová setkání a konzultujeme individuální práci s klienty. Součástí týmu je tlumočník pro hluchoslepé, který převádí informace z vizuálně vnímaného znakového jazyka do taktilního znakového jazyka, a v neposlední řadě průvodci pro hluchoslepé, kteří zajišťují mimo jiné doprovod na akci.

Vyžaduje se od vašeho týmu schopnost dorozumět se s hluchoslepými? Absolvujete kurzy nebo školení komunikace pro osoby s hluchoslepotou?

Co se týká vzdělání, možnosti jsou v Česku bohužel velmi omezené. Vycházíme primárně ze zkušeností s přímou prací s klienty. V zahraničí je situace o hodně napřed. Máme kontakty na zahraniční organizace pro hluchoslepé, nejvíc z Německa, odkud získáváme informace. Jsme také v kontaktu přímo s hluchoslepými osobami, které nám předávají své zkušenosti z tamních organizací v rámci Evropy, ale také například z Austrálie.

Jedna z našich kolegyň absolvovala v Německu osmiměsíční kvalifikační kurz asistenta pro hluchoslepé (Qualifizierung Taubblindenassistenz – Diakademie), což nám přináší další cenné poznatky.

Díky proběhlé konferenci „Menšina v menšině“ (ASNEP) v listopadu 2024 víme, že organizace pro osoby s hluchoslepotou LORM nebo Klub přátel červenobílé hole pořádají aktivity pro hluchoslepé. Můžete porovnat jejich služby s vaší SAS?

Existují organizace s rozličnou nabídkou programů pro hluchoslepé. Některé sice poskytují sociální služby, ale zaměřují se víceméně na hluchoslepé uživatele preferující komunikaci v českém jazyce. Dlou-

hodobě jsme vnímali, že hluchoslepí uživatelé ČZJ mají omezenější přístup k sociálním službám, proto jsme se rozhodli, že naše služby budeme poskytovat primárně jim.

Neznamená to ale, že osoby s hluchoslepotou, které komunikují i mluvenou češtinou, k nám nemohou. Naopak, rádi je zde přivítáme a společně s nimi budeme hledat možnosti podpory. Jak už jsem se zmínila, úroveň zrakového a sluchového postižení je u každého jiná a dle toho je ke každému nutno přistupovat individuálně.

Jaká je vize a budoucnost SAS pro hluchoslepé v CNN?

Do budoucna plánujeme rozšíření služeb, spolupráci se zahraničními a českými organizacemi, vzdělávání pro pracovníky i klienty, dále osvětu mezi slyšící a neslyšící veřejností. Chceme, aby se hluchoslepí cítili rovnocennými členy společnosti, aby měli větší škálu aktivit určených přímo pro ně. Naším cílem je, aby si nikdo s hluchoslepotou nemusel připadat sám. Součástí aktivit je oslava Mezinárodního dne hluchoslepých.

Děkujeme Anně Polenské za rozhovor a celému týmu SAS za poskytnutí podnětných příspěvků.

Setkání SAS Nad šálkem kávy pro neslyšící s vadou zraku

Redaktorka Eva Vavříková se zúčastnila setkání SAS, jež se konalo 26. března 2025 v pražském Karlíně.

Bára Flusserová, působící také v redakci UNIE, si na setkání připravila vzdělávací přednášku v ČZJ na téma Komunikace s hluchoslepotou. Eva si z tohoto dne odnesla nejen nové poznatky, ale také sama zažila, jak se neslyšící s vadou zraku nadšeně zapojovali do aktivity pro ně „ušité na míru“.

Bára všem zúčastněným předala cenné zkušenosti a poznatky o komunikačních systémech osob s hluchoslepotou. Nechyběly ani její zážitky z obou proběhlých evropských kempů pro hluchoslepé EDbU 2022 (European Deafblind Union) v Belgii a EDBY 2024 (European Deafblind Youth) v Německu. (O těchto kempech i o tom, co znamená protaktilní komunikace, jsme psali v UNII 9–10/2022 a dále v UNII 9–10/2024 –pozn. red.) Na setkání se přišly podívat i studentky z oboru Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK. Nechybělo občerstvení včetně podávaného čaje, džusu či šálku kávy, jak vystihuje název samotné aktivity. Tým SAS podporoval celou skupinu jak v orientaci v prostoru bez překážek, tak i v komunikaci. Anna Polenská oznamovala hluchoslepým nově příchozí, aby měli přehled o všech osobách v místnosti. Asistovala také Báře u přednášky a zajišťovala její hladký chod. Dominika Graupnerová dohlížela na průběh celé akce. Vedoucí Pavlína Spilková na střídačku s Michalem Brhelem tlumočili z ČZJ do taktilního znakového jazyka. Všichni zaměstnanci na sobě měli tmavé oble-

čení pro čitelnější komunikaci. Účastníci se dozvěděli aktuální informace o protaktilní komunikaci (PT), novém komunikačním systému, jenž se vyvinul v komunitě hluchoslepých v USA a postupně se rozšířil do dalších států. Diskutovalo se, zda je PT náročnější než taktilní znakový jazyk. Bára k osvojení PT doporučila setkávání s hluchoslepými, kteří ho ovládají. Dodala, že v zahraničí existují kurzy PT. Promítla také videoukázky komunikace mezi osobou s hluchoslepotou a asistentkou a společně s Aničkou jakožto svou asistentkou předvedly publiku komunikaci pomocí haptických signálů – asistent předává hluchoslepému informace prostřednictvím „kreslení“ prstem na jeho záda, ruce, rameno nebo zápěstí. Mezi příklady uvedly hesla jako „vidět/nevidět“, „semafor“, „ano/ne“, „pryč/tady“ anebo „jít“. Na závěr proběhla hra ve stylu tiché pošty, při níž si přítomní se zavázanýma očima vyzkoušeli komunikaci v PT. Mnozí zjistili, že je PT náročnější než „běžný“ ČZJ nebo taktilní znakový jazyk. Účastníci se na SAS cítili bezpečně a mohli se dotazovat, vést diskusi a sdělovat své zkušenosti v tom komunikačním systému, jaký jim vyhovuje.

Mezinárodní den hluchoslepoty: Hluchoslepota nemusí znamenat izolaci

Organizace spojených národů (OSN) 16. června 2025 oficiálně uznala datum 27. 6. jako

Mezinárodní den hluchoslepoty, jenž se od tohoto dne bude každoročně slavit. Zvolené datum odkazuje na Helen Keller, významnou osobnost v komunitě hluchoslepých, která se právě v tento den v roce 1880 narodila. Cílem mezinárodního dne je celosvětové zviditelnění komunity hluchoslepých prostřednictvím osvětové činnosti, konferencí a dalších akcí. Díky tomu bude možné získávat větší podporu a prosazovat práva těchto osob. Poslední červnový týden je také uznáván jako

Mezinárodní týden povědomí o hluchoslepých.

V pražském Komunitním centru Matky Terezy se 20. června 2025 uskutečnil historicky první ročník Mezinárodního dne hluchoslepých v ČR. Setkání se velmi vydařilo, přibližně padesát účastníků zhlédlo přednášky, diskuse a osobní příběhy. Oslavy společně uspořádaly Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, ASNEP s finanční podporou Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. Díky tlumočníkům, asistentům a dalším dobrovolníkům byl program bezbariérový, co se týče komunikačních potřeb a uspořádání prostoru. Zajištěn byl také přepis. Pro lepší čtení textu z přepisu zde byla možnost zapůjčit si tablet, čehož někteří účastníci s hluchoslepotou rádi využili. Během přestávek se podávalo i občerstvení. Programem provázela známá neslyšící moderátorka Markéta Spilková, která na začátku všem přítomným v sále vysvětlila, co datum 27. 6. znamená. Dále jmenovala členy organizačního týmu CNN podílející se na oslavách: Pavlínu Spilkovou, Annu Polenskou, Janu Novákovou, Michala Brhela, Dominiku Graupnerovou, Darinu Mikulíkovou a Lenku Toulcovou. Po úvodu dostaly slovo tři přednášející Lenka

Hricová, Bára Flusserová a Marta Höferová s velmi podnětnými a zajímavými příspěvky.

Surdopedka, logopedka a speciální pedagožka Lenka Hricová účastníkům přiblížila haptickou komunikaci osob s hluchoslepotou. Poté ukázala v praxi ustálené haptické signály a vzkazy, které se používají v zahraničí. Na Dominice Graupnerové jakožto figurantce předvedla, jak lze osobě s hluchoslepotou podávat na zádech informace například o prostoru nebo o emocích přítomných. Pomocí vzkazů a signálů se člověk s hluchoslepotou rychleji dozvídá přesnější informace o svém okolí.

Bára Flusserová odprezentovala téma „Moje zkušenost z evropského kempu pro mládež s hluchoslepotou a PT komunikace“, sdílela vlastní zážitky z účasti na zahraničním kempu a ukázala, jak vypadá protaktilní komunikace. Marta Höferová z pohledu nedoslýchavé osoby vyprávěla o každodenních zkušenostech ze svého života s hluchoslepotou.

Na závěr proběhl přípitek, společné focení a poděkování těm, kteří touto akcí uskutečnili potřebný první krok – tímto významným dnem podpořili komunitu hluchoslepých žijících v ČR.

Neslyšící a arteterapie

v zahraničí

Arteterapie je oborem, který se v České republice výrazněji začal rozvíjet až po roce 1989. Stále jde o poměrně mladou disciplínu, v níž se teprve otevírá otázka využití v různých specifických komunitách – například v komunitě Neslyšících. Tento článek přináší pohled dvou neslyšících arteterapeutek pocházejících z Velké Británie, které ve své praxi propojují výtvarnou tvorbu, péči o duševní zdraví a podporu komunity, z níž samy pocházejí.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv dotazovaných

Arteterapie je terapeutická metoda využívající výtvarné činnosti – kreslení, malování, práci s hlínou či koláže – k vyjádření emocí, myšlenek a vnitřních prožitků. Nejde o vytvoření uměleckého díla, ale o samotný proces, který pomáhá porozumět sobě i druhým. Samotné slovo arteterapie se skládá ze dvou slov: arte je indoevropského původu a znamenalo nadání, později řemeslná profese a dnes značí umění, druhá část slova pochází z řeckého therapeia, což znamená léčba, léčení. Arteterapie se využívá při psychických obtížích, traumatech nebo jako bezpečný prostor pro osobní rozvoj.

V arteterapii není důležité, jak dobře člověk kreslí. Podstatné je, že výtvarná tvorba umožňuje komunikaci i tam, kde slova (nebo v našem případě znaky) nestačí.

Pro neslyšící může být právě tento vizuální jazyk mostem mezi vnitřním světem a okolím.

Dvě neslyšící arteterapeutky pocházející z Velké Británie, jejichž příběhy zde představujeme, ukazují, jak cenná je přítomnost neslyšících odborníků v oboru, který tradičně spoléhá na mluvenou řeč. Jejich práce potvrzuje, že arteterapie může být nejen plně přístupná neslyšícím, ale také hluboce obohacující –jako prostor uzdravení, sdílení a posilování identity.

„Arteterapie není o vytváření umění, ale o procesu tvorby a sebevyjádření – bez ohledu na vaše umělecké dovednosti.“

Rubbena

Aurangzeb-Tariq

Velká Británie

Rubbena je neslyšící umělkyně a arteterapeutka pákistánského původu, která žije v Londýně. Její práce zkoumá identitu, kulturu a „menšinu v menšině“ prostřednictvím malby a instalací využívajících barvy a textury. Vystudovala výtvarné umění, umělecký management a arteterapii na Central Saint Martins a Goldsmiths University. Rubbena kombinuje individuální a společné projekty, vede akademicko-umělecký projekt Translating the Deaf Self. Její práce jsou hojně vystavovány a objevily se i v britské televizi. Její umění odráží její cestu neslyšící asijské ženy, která žije v západní společnosti ovlivněné východní kulturou, a vybízí ostatní k zamyšlení nad identitou a emocemi.

Rachel Anne Coppage

Nový Zéland – Aotearoa

Rachel je neslyšící arteterapeutka a lektorka se zkušenostmi a kvalifikací z Velké Británie, která před téměř 20 lety emigrovala na Nový Zéland. Zasazuje se o lepší přístup k duševnímu zdraví a vzdělávání neslyšících. Vede vlastní firmu Rachel Anne Coppage Enterprises Limited (RACEL) a na částečný úvazek pracuje na Auckland University of Technology, kde vyučuje předměty Deaf World a Deaf Studies. Zaměřuje se na umění, duševní zdraví a identitu Neslyšících s důrazem na sociální spravedlnost a formování Deafhood identity. Zdůrazňuje potřebu kulturní a jazykové péče. Její klinická a akademická práce podporuje neslyšící klienty v budování odolnosti a duševní pohody prostřednictvím arteterapie.

Jak jste se staly arteterapeutkami a jaké vzdělání je ve vaší zemi pro tuto činnost vyžadováno?

Rubbena: Nejprve musíte mít bakalářské vzdělání v různých oborech v oblasti zdravotnictví nebo umění. Následně se můžete přihlásit do magisterského oboru psychoterapie uměním, po jehož absolvování získáte licenci k registraci a výkonu povolání arteterapeuta. K tomu musíte mít portfolio a alespoň 1 500 hodin praxe získané ve zdravotnictví, sociálních službách nebo ve školství. Musíte také předložit doporučující dopis.

Rachel: Svoji kvalifikaci jsem získala ještě ve Velké Británii, předtím než jsem emigrovala na Nový Zéland – absolvovala jsem letní školu (základní kurz arteterapie) v Edinburghu, postgraduální diplom (PGDip) a navazující magisterský titul (MA) jsem získala na Goldsmiths. Ve Velké Británii se musíte zaregistrovat u HCPC (regulační orgán pro zdravotnické profese) na základě své kvalifikace, a pro další profesní rozvoj se můžete stát členem BAAT (Britská asociace arteterapeutů).

Bylo pro vás jako pro neslyšící obtížné dostat se ke vzdělávání a zaměstnání arteterapeuta? Co vám pomohlo uspět?

Rubbena: Měla jsem štěstí – jako dobrovolnice jsem pracovala s neslyšícími pacienty na psychiatrii, což mě přivedlo ke studiu arteterapie. V nemocnici jsem získala potřebnou praxi a s podporou vedoucího znalého služeb pro neslyšící mě přijali ke studiu. Chyběla však terminologie v britském znakovém jazyce (BSL), takže jsme ji vytvářeli. Po absolvování jsem vedla tým terapeutů pracujících se slyšícími dětmi zasaženými válkou nebo násilím. Vedla jsem též tým terapeutů a poradců, kteří pracovali ve školách a komunitách. Tato praxe mi pomohla najít uplatnění. Rachel: Studium jsem absolvovala společně se dvěma dalšími neslyšícími a sdíleli jsme tlumočení do BSL. Jako arteterapeutka kladu důraz na nastavení hranic, protože jsem aktivní členkou komunity Neslyšících. Spolupracuji i s podpůrným

personálem klientů a dostávám doporučení od organizací neslyšících. Pomáhá mi porozumět systémům podpory a organizuji týmové schůzky, které klientům zprostředkují větší přehled o dění kolem nich.

Zahrnoval váš výcvik témata týkající se neslyšících nebo jejich kultury?

Rubbena: Bohužel ne. Probírala se pouze obecná témata o kultuře a rozmanitosti a velmi krátce také poruchy učení. Nebylo zde žádné specifické zaměření na práci s neslyšícími klienty. Je ale důležité si uvědomit, že v té době neexistovali terapeuti se zkušenostmi s neslyšícími.

Rachel: Také jsme nic o neslyšících neprobírali. Ve své dnešní praxi se však opírám též o model, který je v souladu s konceptem duševní pohody v komunitě Neslyšících – Te Whare Tapa Whā. Tento maorský holistický model, vytvořený v roce 1984, chápe zdraví jako rovnováhu čtyř pilířů: těla, mysli, ducha a rodiny. Více informací nabízí Mental Health Foundation of New Zealand.

Je dnes pro neslyšící snazší, nebo naopak těžší vstoupit do oboru? Je ve vaší zemi mnoho neslyšících arteterapeutů?

Rubbena: Počet neslyšících arteterapeutů ve Velké Británii pomalu roste. Co vím, aktuálně je nás v oboru asi šest. V současnosti podporuji dva neslyšící stážisty a jsem jim mentorkou, supervizorkou a oporou. Díky svým kontaktům se mi podařilo pro ně zajistit pracovní stáže, které jim umožní nasbírat potřebné hodiny praxe a získat doporučení ke vstupu do výcviku. Jeden z nich by měl

získat kvalifikaci na konci tohoto roku, druhý začne studium v říjnu.

Rachel: To nevím –v roce 2007 jsem z Velké Británie emigrovala a nejsem už v kontaktu s BAAT. Ale na Novém

Zélandu jsem jediná neslyšící arteterapeutka.

Pracujete převážně s neslyšícími klienty, nebo také se slyšícími? Jak komunikujete ve smíšeném prostředí?

Rubbena: V současné době pracuji převážně s neslyšícími klienty a jen velmi málo se slyšícími, ale dříve to bylo naopak. Komunikuji prostřednictvím BSL nebo SSE (znakovaná angličtina – pozn. red.) a tam, kde je to potřeba, využívám při sezení tlumočníka. Se slyšícími nebo těmi, kteří dávají přednost mluvené angličtině, používám svůj hlas.

Rachel: V současné době pracuji v Tāmaki Makaurau (maorské jméno pro Auckland, největší město Nového Zélandu – pozn. red.). Svou soukromou praxi RACEL jsem založila roku 2011 a mám neslyšící, znakující klienty. Se slyšícími nebo nedoslýchavými pracuji zřídka, s tlumočníkem nikdy.

Existují ve vaší zemi nějaké skupiny, které podporují neslyšící arteterapeuty?

Rubbena: Založila jsem skupinu Deaf Culture and Art Therapy Group, která je nyní otevřená i arteterapeutům z dalších zemí. Vítáme členy z celého světa. Letos byla skupina méně aktivní, možná kvůli složitějšímu výcviku a školení v USA oproti Velké Británii.

Rachel: Jsem

členkou ANZACATA (The Australian, New Zealand and Asian Creative Arts Therapies Association), což je důležitá profesní organizace, která podporuje mou praxi, další vzdělávání (CPD) a profesní kontakty. Funguje podobně jako BAAT ve Velké Británii. V Aotearoa (Novém Zélandu) ale neexistuje žádný obdobný oficiální zdravotnický nebo ministerský orgán pro registraci a etickou praxi, jako je HCPC ve Velké Británii.

Pracovaly jste někdy s klienty, kteří se potýkají s identitou Neslyšících? Jak může arteterapie podpořit jejich sebedůvěru?

Rubbena: U svých klientů často vidím boj s identitou Neslyšících – musím sledovat jejich kroky a rozvíjet smysl pro porozumění tomu, co prožívají, prostřednictvím kreativní umělecké tvorby. Pracuji s nimi na budování jejich sebedůvěry při zkoumání jejich myšlenek a pocitů ohledně toho, kým jsou jako Neslyšící, a podporuji je při zpracovávání problémů, kterým čelí.

Rachel: Ano, to je velká část mé práce s klienty. Pozorováním jejich chování v terapeutickém prostředí a při rozhodování (například výběru štětce) odhalujeme míru jejich samostatnosti, nebo naopak její nedostatek. Mnozí klienti se mnou rádi komunikují, navazují kontakt, ale zároveň mají problém najít si čas na tvorbu obrazů. Vytvořené a nasbírané obrázky slouží jako silný vizuální deník, který je vyzývá k reflexi se mnou. Mám to štěstí, že jako univerzitní lektorka se zabývám oborem Deaf Studies, a mohu tak propojit své znalosti z této oblasti s arteterapií, abych co nejlépe podpořila klienty v rozvoji jejich identity a budování odolnosti.

Čím je podle vašich zkušeností arteterapie pro neslyšící klienty obzvláště významná nebo jiná?

Rubbena: Arteterapie je vizuální forma terapie, která zaznamenává náročné emoce a procesy pomocí výtvarné tvorby nebo

vizuálního jazyka. Díky tomu je pro neslyšící, kteří vnímají svět hlavně vizuálně, mnohem přístupnější. Umožňuje jim vyjádřit své myšlenky a pocity bez nutnosti je slovně strukturovat, jak je to u tradiční „terapie mluvením“. Když mají neslyšící klienti neslyšícího terapeuta, který kreativně přemýšlí a rozumí jejich potřebám, cítí se bezpečně a mohou se otevřít na místě, kde je to možné.

Rachel: Arteterapie je vhodná pro neslyšící, protože není závislá na mluvení a vychází z vizuálního vyjadřování, které je blízké znakovému jazyku. Tvoření pomáhá lidem vyjádřit emoce a myšlenky, které někdy nejdou říct slovy. Například kresby nebo sochy mohou ukázat, co člověk prožívá uvnitř. Klient a terapeut si mohou obrázky schovávat a později společně sledovat, jak se postupně mění – to může být užitečné pro porozumění vlastním emocím. Skrze práci s výtvarnými materiály má klient možnost rozhodovat a být samostatný, což je pro neslyšící lidi někdy vzácná zkušenost. Terapeut sleduje nejen to, co klient tvoří, ale i jak se chová – zda mluví, mlčí nebo jak reaguje na prostředí. Důležitou součástí je také supervize, tedy pravidelné sdílení zkušeností s jiným odborníkem. Pro neslyšící terapeuty je při tom důležitá přítomnost tlumočníka a možnost mluvit o své práci otevřeně a bezpečně.

Jaké osvědčené aktivity pomáhají neslyšícím klientům objevovat nebo posilovat jejich identitu? Můžete uvést nějaký příklad?

Rubbena: Často kombinuji arteterapii s kognitivně-behaviorální terapií (CBT) a používám vizuální strategie, aby klienti lépe chápali to, co je pro ně matoucí. Při silném traumatu zařazuji i jiné metody, například mindfulness, a pokud je třeba, i EMDR (terapii zpracování pohybem očí). Neslyšící často odmítají CBT, protože vyžaduje plnění úkolů mezi schůzkami, což jim v minulosti dělalo problémy. CBT také postrádá vizuální prvky, které neslyšící potřebují, proto používám kreativní metody využívající jejich vizuální paměť a kreativitu k lepšímu zpracování traumatu. Je důležité, aby si budovali odolnost a terapii dokončili, protože mnoho neslyšících mi dříve sdělilo, že toho předtím nebyli schopni.

Rachel: Občas se opírám o znalosti z Deaf Studies a věnuji se psychoedukaci. Porovnávám příběhy klientů s akademickými poznatky a zapisuji klíčová slova, která jim pomáhají lépe pochopit jejich zkušenosti jako neslyšících ve světě slyšících i v komunitě Neslyšících. Jako terapeutka chci být vzorem odolnosti, sebedůvěry, autonomie a sebeurčení. Důvěrnost je pro mě zásadní, potvrzuje mou profesionalitu a stanovuje jasné hranice pro důvěru klientů. Vzhledem k malé komunitě Neslyšících znám klienty již před přijetím jejich doporučení, což může vyvolat etické otázky, jež řeším s klinickou supervizorkou.

Máte nějaký oblíbený citát, který vyjadřuje váš přístup k arteterapii?

Rubbena: Ne tak docela, ale je důležité klientům připomínat, že jsou v bezpečí a že jsme tu proto, abychom jim naslouchali a pracovali s nimi, když zpracovávají svá traumata a emoce prostřednictvím umělecké tvorby a v jejich preferovaném jazyce.

Rachel: Není to úplně citát, ale jako tauiwi (cizinka) vnímám důležitost uvědomění si země, na které stojím, a vztahu ke klientovi, se kterým v terapii pracuji, a jeho vztahů s předky. Z maorských modelů zdraví a pohody chápu potřebu vidět člověka jako celek a součást komunity. Pravidelně si zlepšuji mezikulturní dovednosti a věnuji se sebereflexi jako Pākēhā (bílý Evropan) v kontextu moci a privilegia. Život zde mě učí být lepším člověkem a vážit si přírody kolem – moře, lesa i hor, které se táhnou Aotearoou, zemí dlouhého bílého oblaku, Novým Zélandem.

Úspěšný mezinárodní turnaj zorganizován na poslední chvíli díky síle dobrovolníků

text Jan Semerád

foto Robert Holec

Nedílnou součástí každého sportu jsou mistrovství a turnaje, v nichž závodníci poměřují své schopnosti a snaží se dosáhnout co nejlepšího výsledku. Nejinak tomu je i v badmintonu, nejrychlejším sportu na světě. V dubnu se v Brně odehrálo badmintonové mistrovství Evropy neslyšících, které pro naše barvy skončilo velkým úspěchem. Úspěch to byl jak organizační, protože se celou akci podařilo naplánovat a zorganizovat v bleskovém čase, tak sportovní, protože v Česku díky našim sportovcům zůstaly hned dvě medaile. O odpovědi na několik otázek jsme tak požádali Karla Pechu, hlavního organizátora mistrovství z tamějšího badmintonového klubu SK Kuklenská Brno, a Janu Havlovou, hráčku a spoluorganizátorku v roli kontaktní osoby mezi sportovním klubem, EDSO (European Deaf Sports Organisation) a ČDV (Český deaflympijský výbor).

Kdy a proč padlo rozhodnutí pořádat mistrovství Evropy neslyšících v badmintonu právě v Česku? Byla to vaše dlouhodobá ambice, nebo se naskytla jedinečná příležitost?

JH: V loňském roce EDSO marně shánělo pořadatele ME v badmintonu. Vzhledem k blížícím se letním deaflympijským hrám bylo potřeba zorganizovat kontinentální šampionát v Evropě, protože Asie a Amerika už svůj šampionát připravovaly. Protože jsem byla v kontaktu se sportovním ředitelem badmintonu pod EDSO, požádal mě, zda bychom mohli akci uspořádat v České republice. Spojila jsem tedy Český deaflympijský výbor se svým badmintonovým klubem SK Kuklenská Brno a pak se to rozjelo.

KP: V roce 2024 nás kontaktovala Jana Havlová s prosbou o pomoc při pořádání ME neslyšících v badmintonu. Popsala nám situaci na mezinárodní scéně a nutnost uspořádat tento turnaj kvůli blížící se kvalifikaci na deaflympiádu. A jelikož se s Milanem Ludíkem, který vede náš klub, nebojíme větších výzev, tak jsme do toho šli.

Jak dlouho před samotným turnajem jste začali plánovat a organizovat přípravy? Měli jste už s pořádáním podobných akcí zkušenosti?

JH a KP: Začali jsme ke konci roku 2024, do té doby jsme zjišťovali, zda vůbec bude dost účastníků. Měli jsme v té době zkušenosti především s turnaji úrovně GPC. Kdežto mistrovství Evropy je svojí úrovní ekvivalentní akcím úrovně GPA či mistrovství ČR (GPA až GPD jsou jednotlivé úrovně badmintonových turnajů v ČR, turnaje GPA jsou nejvyšší celostátní úrovně, GPD jsou turnaje nižší výkonnostní úrovně – pozn. red.).

Kolik lidí se na celé akci podílelo a jak jste si mezi sebou rozdělili jednotlivé úkoly? Chtěli byste někoho konkrétního zmínit nebo vyzdvihnout?

KP: Přípravu turnaje po organizační stránce jsem vedl sám. S grafickou prací a administrační částí pomohla naše Adélka Š., která je na tyto věci velmi šikovná. Na samotném turnaji přiložili ruku k dílu členové našeho klubu SK Kuklenská Brno a díky nim se podařilo akci zvládnout. Bez této pomoci by turnaj nešlo uspořádat.

Organizace takové akce určitě nebyla jednoduchá – co bylo největší výzvou? A co naopak proběhlo hladce?

KP: Největší výzva byl čas. Podobné turnaje se chystají jeden až dva roky, my měli čtyři měsíce. Další z výzev bylo zajistit speciální požadavky pro neslyšící hráče, jelikož nikdo z organizačního týmu se nikdy podobného turnaje pro neslyšící neúčastnil. Kupodivu hladce proběhl celý systém ubytování hráčů v hotelu Vista v Brně, hotel hráčům poskytl skvělé zázemí a prostory.

Jak náročné bylo zajistit vše po stránce financí, logistiky a lidských sil? Pomohly vám nějaké instituce, sponzoři nebo dobrovolníci?

KP: S financemi to bylo doopravdy obtížné. Jelikož na uspořádání turnaje bylo velmi málo času a organizace samotná probíhala téměř celá až v letošním roce, neměly už všechny oslovené firmy o sponzoring zájem, protože jejich rozpočty a finanční budgety na rok 2025 byly již uzavřené. Nebýt dobrovolníků z řad SK Kuklenská Brno, nebylo by možné turnaj uspořádat a neskončit v červených číslech.

V čem se podle vás ME nejvíc lišilo od národního šampionátu? Počtem účastníků, nebo třeba i atmosférou či nároky na organizaci?

JH: Největším rozdílem je určitě právě počet účastníků, protože na národních šampionátech jsme měli tuším maximálně cca 30 osob a nyní na ME to bylo cca 140 osob, což už je docela vysoké číslo. Dále je rozdíl v tom, že oproti jednodennímu MČR trvá takové ME několik dnů. I herní úroveň je opravdu jiná, na ME jezdí primárně ti, co se badmintonu věnují už nějakou dobu – třeba Katrin Neudolt z Rakouska hraje badminton na profesionální úrovni, což zatím u nás, českých neslyšících badmintonistů, nemáme.

KP: Nároky na uspořádání byly značné. Bylo to dáno nejen větším počtem účastníků (přes 100 lidí) z 15 zemí, ale i zajištěním potřeb, které neslyšící badmintonisti mají. Chtěli jsme vytvořit deaf friendly prostředí, proto jsme domluvili jak slyšící čárové rozhodčí, tak i neslyšící dobrovolníky, kteří komunikovali se sportovci a diváky v českém znakovém jazyce, popřípadě v mezinárodním znakovém systému. Dále byly seznam zápasů a jejich výsledky aktualizovány v reálném čase, takže je mohli sledovat on-line jak diváci, tak i hráčky a hráči, kteří se mohli včas na své zápasy nachystat. V rámci STK badmintonu pod ČDV jsme po ME udělali rozhovory s jednotlivými členy reprezentačního týmu – ty byly otitulkovány v českém jazyce pro zpřístupnění co nejširší skupině lidí.

Když se teď ohlédnete zpátky, změnili byste něco? Ať už ze sportovního, nebo organizačního hlediska?

KP: Neměnil bych nic zásadního. Pochopitelně se vždy zpětně dají vylepšit nějaké detaily takové akce, ale doteď nechápeme, jak se to v této kvalitě mohlo povést za tak krátký čas a bez jakýchkoliv sponzorů, jen s odhodláním našeho klubu.

Na co jste z celého mistrovství nejvíc hrdí? Byl nějaký moment, který vám opravdu utkvěl v paměti?

JH: Byla jsem hrdá na výkony našich hráček a hráčů. A také na moment, kdy jsem se radostí rozbrečela po vysněném postupu do semifinále. Přišli za mnou mimo jiné i mí badmintonoví kamarádi, které znám už několik let a kteří už s badmintonem skončili, aby se mnou tento moment sdíleli. I teď z toho mám husí kůži.

KP: Hrdý jsem na dvě věci. Na to, že se nám podařilo na domácím turnaji získat dvě medaile pro Česko, a pak na to, jak náš klub táhl za jeden provaz.

Jaké ambice jsi měla jako sportovkyně před mistrovstvím? Podařilo se ti je naplnit?

JH: Přála jsem si medaili jakékoliv barvy. A to se mi povedlo, jsem vicemistryní Evropy, takže stříbrná placka! A samozřejmě jsem doufala, že náš český tým nepotká žádné zranění, a to se taky povedlo, takže paráda. To, že Vanessa získala ještě jednu medaili, to už byla třešnička na dortu!

Jak vidíš svoji další sportovní kariéru – plánuješ reprezentaci i v budoucnu, nebo se soustředíš na jiné cíle?

JH: Momentálně doufám, že se mně a Vanesse povede dostat se na deaflympiádu do Tokia. Pevně věřím, že i tam bychom zvládly uhrát výborný výsledek pro Českou republiku. A co bude dál? To ještě nevím.

A úplně na závěr – čím je pro tebe badminton výjimečný? Co tě na něm nejvíc baví a proč mu zůstáváš věrná?

JH: S badmintonem jsem začala ve svých 11–12 letech a od té doby jej hraji. Předtím jsem si pinkala na zahradě na chalupě, jako každý správný Čech. No a co mě na badmintonu zaujalo? Hlavně to, že musíš být rychlý, hbitý, trpělivý a všímat si detailů, což je to pravé ořechové pro mě!

Neslyšící psí kadeřnice

Jednoho dne jsem na sociální síti objevila příspěvek od své kamarádky o tom, že svého psího mazlíčka vzala do psího salonu, kde pracuje neslyšící kadeřnice. To pro mě byla naprostá novinka a zároveň inspirace pro tento článek, jež jistě zaujme i vás.

text Klára Zaoralová foto archiv Michaely Hosnedlové

Můžeš nám na začátek říct, kdo jsi a jak dlouho už pracuješ jako psí kadeřnice?

Jmenuji se Michaela Hosnedlová a jsem od narození neslyšící. Stříhání psů se věnuji od roku 2015. První tři roky to pro mě byla jen vedlejší činnost a dojížděla jsem přímo ke klientům domů. V roce 2018 jsem se rozhodla opustit své hlavní zaměstnání a začala jsem se naplno věnovat provozu psího salonu a hotelu pro psy.

Zní to jako krásná profese. Jak se tvé podnikání vyvíjelo?

Než jsem poznala svou slyšící partnerku, stříhala jsem jen doma své dva jorkšíry. Když za mnou přišla partnerka se svou kníračkou a požádala mě, jestli bych její fenu neostříhala, udělala jsem to ráda. Pak se mě zeptala, proč si nezaložím živnost a nezačnu se tomu věnovat naplno. Upřímně – mě to nikdy nenapadlo! Měla jsem v sobě zakořeněné, že neslyšící nemohou podnikat. Partnerka to nechápala, neviděla jediný důvod, proč by to nešlo, a začala mě v podnikání podporovat. Hodně jsem váhala, ale její důvěra v mé schopnosti mi dodala odvahu. Pomohla mi překonat mé vlastní předsudky a otevřít novou kapitolu mého profesního života.

Společně jsme si za Prahou postavily salon a hotel pro psy a také prostor pro fyzioterapii, které se věnuje moje partnerka. První tři roky jsem se soustředila hlavně na psí hotel, zbytek času jsem věnovala salonu. Ale jak nám postupně přibývalo klientů, přestávaly jsme to zvládat. Nakonec jsme hotel zavřely a teď se naplno věnuji stříhání psů v salonu.

Jistě je to náročná práce. Kolik psů stihneš ostříhat za den?

Pracuji od pondělí do soboty, každý den stříhám různá plemena, každé trvá jinak dlouho. Většinou zvládnu v průměru čtyři psy za dopoledne, pak mám dvouhodinovou siestu a pokračuji až do večera. Pokud přes den stříhám jen malé psy jako jorkšíry nebo biewery, zvládnu ostříhat až šest psů. Jindy mi stříhání středního pudla nebo třeba trimování knírače zabere tři hodiny. Ostříhání velkého černého ruského teriéra trvá tak čtyři pět hodin. Nemám pevný režim, každý den je jiný a to mě baví. Právě tato rozmanitost a možnost pracovat s různými plemeny mi přináší radost, neustále se učím něco nového o specifických potřebách jednotlivých psích plemen.

Kde ses naučila stříhat? Absolvovala jsi nějaký kurz?

Když jsem hledala kurz stříhání psů, byl to problém – všichni mě odmítali s tím, že jako neslyšící prý nezvládnu poznat, kdy pes vrčí, a bylo by to pro mě nebezpečné. Jinde mě zas odmítli kvůli překážkám v komunikaci. Chtěla jsem individuální kurz, bez tlumočení, protože jsem zvyklá komunikovat se slyšícími sama. Nakonec jsem našla vstřícnou lektorku, která při výuce používala hodně gest, a kurz byl výborný. Chodila jsem na něj každý týden po práci a za půl roku jsem složila ústní i praktickou zkoušku.

Během kurzu jsem se naučila základní postupy –jak držet psy, jak stříhat různá plemena. Teď už se musím dál vzdělávat sama. Chodím na kurzy zaměřené na konkrétní plemena a hodně se učím i přes sociální sítě – třeba od střihačů z USA nebo Koreje, kteří rádi ukazují své techniky. Když si představím, že bych se musela učit jen z knih jako dřív, jsem za dnešní technologie vděčná. Díky nim se jako neslyšící můžu učit vizuálně a bez jazykových bariér.

Máš sluchové postižení, jak komunikuješ se svými klienty?

Když přijde nový klient poprvé, je na místě se mnou vždy partnerka, aby mu vysvětlila, že neslyším, a předá mi informace o tom, jakou úpravu klient požaduje. Při další návštěvě už vím, jakou úpravu chce. Jinak odezírám nebo si s klienty píšu pomocí tabletu. Vždy je to bez problémů, klienti jsou vstřícní.

Jaké služby nabízíš? Chodí k tobě i neslyšící klienti?

Jak jsem již zmínila, nabízíme pouze služby salonu pro psy a fyzioterapii. Více informací najdete na webových stránkách zde. A ano, chodí k nám i neslyšící klienti.

Jak pes zvládá, když trimování trvá třeba tři hodiny?

Když má být pes trimován, přijde do salonu většinou už jako štěně, přibližně ve věku čtyř až šesti měsíců, aby si zvykal. Když pak přijde znovu, už ví, co čekat. Je to všechno o zvyku. Záleží také na plemeni –například Jack Russell zvládne vydržet hodinu, střední knírač vydrží až tři hodiny. Vždycky se snažím, aby pes odpočíval na stole, často třeba leží na boku. Jeden pes dokonce při trimování chrápal.

Setkala ses i problémovými psy? Jak se s nimi v takovém případě manipuluje?

Když jsem v salonu začínala, brala jsem všechna plemena, i problematické a agresivní psy. Jeden malý pes mě napoprvé pokousal – měl trauma z jiného salonu. Uklidnila jsem ho a dala mu druhou šanci. Při holení tlamy strojkem byl velmi vystrašený, tak jsem změnila přístup a použila nůžky. Od té doby je klidnější a chodí ke mně dodnes.

Jiný pes mě pokousal do krve, toho jsem musela odmítnout – ruce k práci potřebuji. Dnes už si psy víc vybírám a agresivní neberu. Se psy, kteří třeba jen vrčí při doteku tlapek, si ale umím poradit – vím, že jen nemají doteky rádi.

Mými favority jsou knírači a jorkšírci, protože vlastníme dvě holky černostříbřité kníračky a dva jorkšíry (už je jim oběma 14 let). Když jsme s partnerkou koupily kníračku od chovatelky a zjistily jsme, že také stříhá v salonu pro psy a připravuje knírače na výstavy, stala se pro mě mentorkou. Během několika let mě naučila stříhat knírače na výstavu. Výstavní pes má přísná pravidla, jak má vypadat, jakou má mít délku srsti a jak se má správně provádět trimování, aby srst byla kvalitní. Každý salon pro psy se většinou specializuje na specifická plemena. Není možné, aby jeden člověk uměl dokonale upravit všechna plemena. Pokud chci umět upravit nějaké plemeno na výstavu, musím vyhledat odborníka, který se specializuje přímo na něj. Moje známá, která má salon zaměřený na výstavní pudly, mě naučila alespoň základy úpravy těchto psů. Mou specializací je knírač. To mi umožňuje nabídnout svým klientům s kníračem opravdu profesionální péči a poradenství, které vychází z hlubokých znalostí tohoto plemene a jeho potřeb.

Jsou i psi, kteří se na tvoji péči těší?

Samozřejmě je pár klientů, kteří se na péči těší. Nejdřív mě musí vřele přivítat a pak honem na stůl. Nemůžou se pak dočkat, až budou mít vše za sebou a dostanou za to pamlsky.

Jaká plemena jsou tvoje oblíbená? Máš sama také pejska?

Jaké máš koníčky, co ráda děláš ve svém volném čase?

Mám několik koníčků, protože mě nebaví dělat jen jednu věc, ale všechno možné. (smích) Baví mě prostě všechno, co souvisí se zručností nebo kreativitou. Například háčkuji hračky, maluji podle čísel, zahradničím, skládám puzzle od 1 000 dílků, taky miluji čtení románů nebo duchovních knih. Ráda cestuji s partnerkou a naší smečkou psů, věnuji se turistice. Nebo relaxuji na zahradě a starám se o malá zvířata jako želvy a kanáry. Právě tato pestrost zájmů mi umožňuje neustále objevovat nové věci a rozvíjet různé stránky své osobnosti, což mě naplňuje radostí a vnitřní spokojeností.

Osmisměrka

Výtvarné dílny pro neslyšící děti v ČUN Praha

Jednou za 14 dní se v prostorách ČUN Praha koná pod vedením Ivy Hay výtvarná dílna pro neslyšící děti ze základních škol pro sluchově postižené v Radlicích a na Smíchově. Během tohoto školního roku děti tvořily na různá témata – podle ročních období, svátků i událostí, které si přiblížily příběhem a různými výtvarnými technikami včetně workshopu animace v Muzeu Karla Zemana. Nechyběla ani témata spojená s komunitou a kulturou Neslyšících, včetně návštěvy výstavy v Národní galerii tlumočené do českého znakového jazyka. Tento školní rok byl pro naše děti plný barev, radosti a sdílených zážitků!

Těšíme se po létě zase na viděnou!

UNIE 7-8/2025

Martin Mašek

Kde na síti nás najdete?

Inscenace pro všechny smysly: Radosti života

Centrum pro dětský sluch Tamtam si připomíná

Týden rané péče

Lucie Piekar Křesťanová foto Ivana Hay Tetauerová

Rodině neslyšícího Daníka pomohlo také Centrum pro dětský sluch Tamtam

Martin Mašek: S naší kosmickou lodí

Zemí obíháme kolem

Slunce, letíme Galaxií a putujeme vesmírem

Potravinové banky: pomoc potřebným a stop plýtvání potravin

Jak můžete pomoci i vy?

Čtvrtstoletí Pevnosti

Pevnosti

Konference: Výuka

Afterparty: První ČZJ slam a ceny Znascar

Myslící stroje: Od robota k AI

Začátky

Renesance

Současnost

Rozhovor vedený s Bc. Annou Polenskou

Setkání SAS Nad šálkem kávy pro neslyšící s vadou zraku

Mezinárodní den hluchoslepoty: Hluchoslepota nemusí znamenat izolaci

Neslyšící a arteterapie

v zahraničí

Rubbena

Aurangzeb-Tariq

Rachel Anne Coppage

Úspěšný mezinárodní turnaj zorganizován na poslední chvíli díky síle dobrovolníků

Osmisměrka

Articles inside

Aktivity pro osoby s hluchoslepotou v Centru pro neslyšící a nedoslýchavé

Editorial

Neslyšící psí kadeřnice

Centrum pro dětský sluch Tamtam si připomíná Týden rané péče

Rodině neslyšícího Daníka pomohlo také Centrum pro dětský sluch Tamtam

Středověk na vlastní oči i ruce – neslyšící v Bärnau

Úspěšný mezinárodní turnaj zorganizován na poslední chvíli díky síle dobrovolníků

Neslyšící a arteterapie v zahraničí

Mezinárodní den hluchoslepoty: Hluchoslepota nemusí znamenat izolaci

Setkání SAS Nad šálkem kávy pro neslyšící s vadou zraku

Myslící stroje: Od robota k AI

Čtvrtstoletí Pevnosti

Potravinové banky: pomoc potřebným a stop plýtvání potravin

Martin Mašek: S naší kosmickou lodí Zemí obíháme kolem Slunce, letíme Galaxií a putujeme vesmírem

Inscenace pro všechny smysly: Radosti života