UNIE 5-6/2025

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

5–6/2025 | roč. XXIX | 80 Kč

Allies neslyšících na vysokých školách v ČR

Kde na síti nás najdete?

WEB www.cun.cz

ISSUU issuu.com/casopisunie

FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Můžete si nás předplatit

Cena jednoho výtisku 80 Kč

Roční tištěné předplatné 400 Kč včetně poštovného

Kontakt redakce@cun.cz

UNIE 5–6/2025, ročník XXIX

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce Česká unie neslyšících, z. ú.,

Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e mail

redakce@cun.cz

vedoucí redakce

Magda Jandusová

šéfredaktor

Jan Semerád zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová redakční tým

Klára Zaoralová, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová

tým pro zpracování překladů a videí Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Vladimír Šimon, Martin Jarůšek

správce sociálních sítí

Anna Pulkrabová

jazyková korektura

Kateřina Hrabětová

titulní strana

Martin Jarůšek

zadní strana

Anna Pulkrabová

grafický design , sazba Šimon Sedláček

Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987

SSN (print) 2464-7705

ISSN (online) 2464-7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

4

ČUN / ČMUN:

Vzpomínka na Vladimíra Buberle

7 Z domova

8

16

22

Allies neslyšících na vysokých školách v ČR

Živá historie –prohlídky ve znakovém jazyce

25

Jeden svět 2025

Živíme se rukama: Od šlapacího stroje k čalounictví

Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

Nebezpečné látky 32

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

v momentě, kdy píšu tato slova, si užívám příjemné teplé jarní dny, ale za chvíli nás čeká první dávka aprílového počasí, která teploty opět na pár dnů srazí pod nulu.

Doufám, že zůstanete zdrávi a že tyto dubnové špásy s počasím přežijí i meruňky a spousty dalších rozkvetlých stromů, na jejichž plody se v létě všichni těšíme.

37

Sport: Kocourek obojživelník

Příběh na pokračování: Kouzelné přání 8 34

Sport: MČR neslyšících v curlingu očima organizátora

Křížovka

S lítostí oznamujeme, že nás 7. května 2025, v době příprav tohoto čísla, opustil ve svých 88 letech pan Kaj Kostelník. Vzpomínejme na něj jako na významnou osobnost, která zasvětila svůj život podpoře neslyšících v České republice, zejména v oblasti kultury. Článek o spojencích, v němž o panu Kostelníkovi píšeme, ještě stihl autorizovat, jeho vydání se již bohužel nedočkal. Čest jeho památce.

V redakci UNIE opět došlo k dalším změnám a doufám, že všechny povedou k lepšímu časopisu i jeho budoucnosti. S vydáním čísla 3–4/2025 jsme obměnili logo časopisu, mělo už svá léta a cítili jsme, že potřebuje osvěžit a zjednodušit. Snad se vám nové logo líbí!

Další změna se odehrála ve vedení redakce: Anna Pulkrabová přechází z pozice vedoucí redakce na pozici správce sociálních sítí a novou vedoucí se od dubna stává Magda Jandusová. Děkuji, Aničko, za příjemnou spolupráci a vítám Magdu –ať se ti u nás líbí!

Hlavním tématem tohoto čísla je komunita allies, konkrétně se zaměříme na spojence v oblasti vzdělávání neslyšících na vysokých školách v ČR. Na zpřístupňování akcí a míst pro neslyšící se podíváme ve dvou článcích – o překladech prohlídek hradů a zámků do znakového jazyka a o festivalu Jeden svět. Tímto číslem také zakončíme první sérii příběhu na pokračování a rubriku nebezpečných látek a závislostí. Pod ruce se podíváme neslyšícímu čalouníkovi a zpátky do zimy se podíváme nejen v realitě, ale také ve dvou článcích ze světa zimních sportů. A na závěr doufám, že se vám líbila křížovka v minulém čísle, na niž navazujeme křížovkou druhou.

Příjemné čtení vám přeje

Jan Semerád

Vzpomínka na Vladimíra

Buberle – 100 let od narození výjimečné osobnosti

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv rodiny a ČUN Praha

Vladimír Buberle, zakladatel a první prezident České unie neslyšících, by 24. února 2025 oslavil 100. narozeniny. Do historie se nesmazatelně zapsal nejen jako vůdčí osobnost komunity Neslyšících, ale také jako zakladatel Českého automotoklubu neslyšících a Mezinárodní federace neslyšících motoristů FIAMS.

Ku příležitosti tohoto významného výročí se v sobotu 1. března 2025 konala velká vzpomínková akce – nejprve u jeho hrobu, kde mu vzdali hold přátelé a příznivci, a poté v sídle České unie neslyšících v Praze.

Setkání v ČUN Praha

Slavnostní vzpomínková akce k nedožitým 100. narozeninám Vladimíra Buberle se uskutečnila ve velkém sále ČUN v Dlouhé ulici. Program začal ve 14 hodin a trval až do pozdního večera. Organizace se ujala paní Blanka Štěpánková, která na akci přivítala bezmála 90 hostů – kamarády, přátele a pamětníky z řad neslyšících i rodinné příslušníky pana Buberle. Nechybělo promítání starých filmů z činnosti Automotoklubu, z cest a dovolených s neslyšícími přáteli či fotografií z rodinného i pracovního života.

„Pan Buberle pro nás neslyšící organizoval spoustu akcí – založil Automotoklub, Českou unii neslyšících, pořádal plesy a různé spole­

čenské programy. Chtěla jsem, aby si na něj ti, kteří ho znali, mohli společně zavzpomínat,“ uvedla paní Štěpánková.

Akce se zúčastnila také dcera pana Buberle Gabriela Vladyková a z vnoučat Soňa Vladyková a Tomáš Havran. Zastavil se i Petr Vladyka, který mu v minulosti s prací pro ČUN vypomáhal. Manželka Ladislava Buberlová, známá neslyšící básnířka, která nedávno oslavila úctyhodných 90 let, nemohla ze zdravotních důvodů přijít. Potěšila ji alespoň vzpomínka všech přítomných a předaná gratulace.

Vzpomínkovou akci obohatil svým vystoupením také Miroslav Handl, bývalý předseda oblastní organizace ČUN Kroměříž, který s dojetím sdílel osobní vzpomínky na pana prezidenta.

Vladimír Buberle – první prezident ČUN

(narozen 24. 2. 1925 v Praze, zemřel 25. 1. 2009 ve věku nedožitých 84 let)

Vladimír Buberle byl od dětství nedoslýchavý. Po absolvování školy pro neslyšící na Smíchově se vyučil čalouníkem a dekoratérem. V roce 1945 dokončil mistrovskou školu bytové tvorby. Později nastoupil do školy pro mládež s vadami zraku jako dílenský učitel v oboru čalouník. Tomuto povolání zůstal po celý život věrný.

Vladimír měl rád sport, zejména fotbal, který mu ale kvůli oční vadě moc nešel. Proto už jako patnáctiletý začal ve Sportovním klubu neslyšících působit více jako tlumočník a funkcionář. Ve 40. letech byl jako dobrovolník zcela oddán práci pro I. PSKH (Pražský sportovní klub hluchoněmých). Měl rád také divadlo a v 50. letech stál u zrodu Divadla neslyšících v Praze. Později založil a vedl Český automotoklub neslyšících, jehož hlavním cílem

bylo zdokonalovat řidičské schopnosti neslyšících, kterým byl dlouho upírán nárok na řidičský průkaz.

Vladimír Buberle celoživotně působil jako dobrovolný tlumočník znakového jazyka. Neúnavně zastupoval zájmy neslyšících a řešil nejrůznější situace v jejich zaměstnání, při jednání na soudech či úřadech. Dveře jeho domova byly neslyšícím vždy otevřené dokořán – chodili si k němu pro rady, pomoc v úředních a často i osobních věcech, ale i pro kamarádské popovídání.

V období totality, v roce 1967, si Vladimír Buberle splnil životní sen a založil Mezinárodní federaci neslyšících motoristů (FIAMS), která sdružovala národní organizace neslyšících z mnoha evropských i zámořských zemí. Zajistit fungování velké mezinárodní organizace a především to, aby se kongresů a akcí mohli účastnit i neslyšící ze socialistického Československa, vyžadovalo nejen výjimečné organizační schopnosti, ale hlavně urputný boj s totalitní mašinérií. Čestným prezidentem FIAMS zůstal Vladimír Buberle až do své smrti. Významným milníkem jeho života bylo založení

České unie neslyšících v roce 1990. Pro její činnost zajistil veškeré zázemí a nasadil mnoho sil. Podařilo se mu založit denní stacionář pro neslyšící, konaly se zde různé přednášky, kulturní a společenské akce. Za jeho působení měla ČUN přes 1100 členů a rozrostla se o krajské pobočky. V roce 1992 začal vycházet časopis UNIE, na jehož založení se podílela paní Věra Strnadová. V roce 1994 ČUN zahájila poskytování sociálních služeb pro neslyšící, později kurzy českého znakového jazyka pro veřejnost a v roce 1996 odstartovaly první kurzy českého znakového jazyka pro pedagogické pracovníky – tehdy zcela průkopnický krok. V roce 1997 vznikl projekt Mluvící ruce, přehlídka zaměřená na diva­

delní tvorbu neslyšících umělců a umělecké projevy ve znakovém jazyce, kterou ČUN dosud každoročně pořádá.

Funkci prezidenta ČUN pan Vladimír Buberle vykonával až do roku 2000.

Dědictví, které žije dál Vzpomínkový den ukázal, jak hluboký vliv měl Vladimír Buberle na život neslyšící komunity v České republice. Jeho přátelská povaha, vnímavost k potřebám sluchově postižených, dobrovolné celoživotní odhodlání hájit jejich zájmy, pracovitost, odvaha a nezdolnost, to vše ve spojení s osobním charismatem i sobě vlastním smyslem pro humor z něj učinilo výjimečnou osobnost, na kterou se nezapomíná. Jeho energie, nápady a odhodlání žijí dál – v práci České unie neslyšících, ve společenském životě komunity i ve vzpomínkách těch, kteří ho měli rádi či měli tu čest s ním spolupracovat.

Pestrý program ČUN a ČMUN

v Ostravě: zábava, poučení i komunitní setkávání

Pro aktuální informace o plánovaných akcích doporučujeme sledovat oficiální webové stránky a sociální sítě ČUN a ČMUN Ostrava.

Česká unie neslyšících a Českomoravská unie neslyšících v Ostravě připravily na leden, únor a březen 2025 řadu akcí, které propojily vzdělávání, zábavu i společenské setkávání.

Rok 2025 odstartoval dvěma lednovými přednáškami. První z nich, zaměřená na historii neslyšících, přiblížila vývoj komunity v Česku i zahraničí. O týden později pak neslyšící cestovatel Jiří Hanák sdílel své zážitky z Peru a Bolívie – od setkání s místními až po překonávání jazykových a kulturních bariér. Obě přednášky nabídly účastníkům nové informace i inspiraci. Únor začal tradičním karnevalem, kde se soutěžilo o nejlepší masku – nápadité převleky, dobrá nálada a přátelská atmosféra naplnily ostravské prostory. Následovala komentovaná prohlídka Grossmanovy vily, která nabídla pohled do historie architektury i života v Ostravě. Na závěr měsíce vystoupil neslyšící lékař MUDr. Petr Buzrla s přednáškou o nejčastějších civilizačních chorobách a jejich prevenci.

V březnu se slavilo – Mezinárodní den žen jsme si v Ostravě připomněli kávou, sladkostmi a drobnými dárky. Společně strávený čas zpříjemnil den všem účastnicím. O týden později se konal už pátý ročník soutěže Peče celá Unie, tentokrát na téma pomazánky. Devět soutěžících představilo své nejlepší recepty a porota hodnotila chuť, nápaditost i prezentaci.

Akce potvrdily, že se komunita Neslyšících v Ostravě pravidelně schází nejen kvůli zábavě, ale i pro sdílení zkušeností, vzdělávání a budování vzájemných vztahů.

text Marcela Hyklová foto Irena Přibilová

Proběhlé akce v Kroměříži

text

Martina Latíková foto archiv ČMUN Kroměříž

8. března se v rámci oslav Mezinárodního dne žen konala na pobočce Českomoravské unie neslyšících v Kroměříži milá akce. Předseda Petr Hilbert se rozhodl potěšit všechny ženy a připravil pro ně malou pozornost v podobě drobného dárku doplněného přáníčkem. Atmosféra byla velmi příjemná, plná přátelského ducha a vzájemného respektu. Úsměvy na tvářích přítomných žen prozrazovaly, že gesto ocenily. Všichni členové si užili společně strávený čas a odcházeli do svých domovů s dobrou náladou a pocitem sounáležitosti. V pátek o týden později se uskutečnila další zajímavá akce. Na po­

bočku dorazil Roman Lupoměský, který přijel až z Prahy, aby členům přednášel na téma „Aktuální zprávy o neslyšících v České republice“. Jeho vystoupení přineslo mnoho nových informací, které zaujaly nejen dlouholeté členy, ale i nové návštěvníky. Roman Lupoměský se zaměřil na aktuální situaci neslyšících, nové iniciativy a projekty, které jsou pro komunitu důležité. Po přednášce následovala diskuze, v níž měli účastníci možnost klást dotazy a sdílet své zkušenosti.

Akce měla další zajímavý rozměr díky přítomnosti tří studentek znakového jazyka, které se rozhodly přijít a přednášku sledovat. Snažily se co nejvíce porozumět znakovému jazyku a bylo pro ně cennou zkušeností vidět komunikaci v praxi. Tento zážitek jim pomohl lépe porozumět kultuře a specifikům komunikace neslyšících.

Celkově se obě akce vydařily a přispěly k posílení komunitního ducha i vzájemné podpory mezi členy pobočky.

Workshop „Muž a vztahy v dnešní době“ pro neslyšící muže

text Jan Semerád foto archiv Neslyšících mužů V pátek 28. března 2025 proběhl v přátelské a otevřené atmosféře interaktivní workshop „Muž

a vztahy v dnešní době“, určený speciálně pro neslyšící muže. Pod vedením Václava Chytila se účastníci věnovali tématu mezilidských vztahů, komunikace a zdravějšího fungování v každodenním životě.

Během setkání bylo představeno sedm klíčových principů, které –podle lektorových zkušeností –pomáhají budovat kvalitnější a vědomější vztahy. Nechyběla ani praktická část, po odpovědích na otázky účastníků následovala pohybová aktivita pro aktivaci těla a mysli. Následné kruhové sdílení nabídlo prostor pro vzájemnou inspiraci, důvěru a podporu bez hodnocení a sklidilo pozitivní ohlasy.

Tým Neslyšících mužů děkuje všem účastníkům za otevřenost a aktivní zapojení a Václavu Chytilovi za vedení a inspiraci. Workshop byl velmi přínosný a těšíme se na další společná setkání!

Spojenci neslyšících na vysokých školách aneb Allies v Čechách

a na Moravě

Když jsem během studia poprvé narazila na pojem ally, okamžitě se mi vybavil pan Kaj Kostelník. V mých očích to byl „ten slyšící pán“, který vždy stál nenápadně v pozadí, ale měl zásadní vliv na vše, co jsme jako neslyšící děti mohli v umělecké sféře zažít. Díky jeho úsilí jsme se pravidelně účastnili významných uměleckých akcí, jako byl vždy jednou za dva roky pořádaný Mezinárodní festival dramatické a výtvarné tvorby neslyšících dětí a mládeže v Berouně či každoroční Celostátní festival taneční a fotografické tvorby neslyšících v Plzni a Celostátní festival dramatické a výtvarné tvorby ve Stráži pod Ralskem. Tyto zážitky pro mě znamenaly skutečný zlatý věk umění českých neslyšících a budu je mít navždy vryty ve svém srdci.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv dotazovaných, Ivana Hay Tetauerová, rektorát UK

Pan Kostelník dlouhodobě podporoval i letní výtvarné tábory neslyšící výtvarnice Věry Macháčkové. U ní jsem od dětství v Praze navštěvovala výtvarný kroužek, který mě výrazně formoval. Později jsem po ní převzala vedení táborů a během VŠ studií v Brně jsem právě na podnět pana Kostelníka vedla výtvarný kroužek pro neslyšící děti pod organizací SORDOS. Dnes vím, že bez jeho podpory by mnoho z těchto aktivit vůbec nevzniklo. Sborník umělecké tvorby neslyšících autorů Tichý přístav duše, který vydal, mne inspiroval k sepsání knihy Praha očima Neslyšících. Byl naším spojencem – člověkem, který neslyšící komunitě dával prostor a možnosti k realizaci s hlubokým respektem k ní.

Kdo je ally?

Ally neboli spojenec je termín převzatý z angličtiny, který označuje osobu z většinové společnosti (např. slyšící), jež aktivně podporuje rovnost, práva a plnohodnotné zapojení marginalizovaných skupin – v našem případě komunity Neslyšících. Nejde jen o podporu „zvenčí“ – spojenci stojí za neslyšícími (odtud také vznikl mezinárodní znak ALLY – pozn. red.), zasazují se o systémové změny a chápou, že skutečné spojenectví vyžaduje trpělivost, porozumění a ochotu se učit.

Proč jsou spojenci důležití?

Spojenci hrají klíčovou roli při překonávání bariér, kterým neslyšící čelí. Nejde jen o fyzické nebo technické překážky (jako je nedostatek tlumočníků či titulkování), ale i o ty neviditelné – předsudky, zneviditelňování nebo nedostatek pochopení kulturní identity neslyšících. Skutečným spojencem není ten, kdo mluví za druhé, ale ten, kdo jim pomáhá najít vlastní hlas. Ten, kdo vytváří prostor, kde se může komunita rozvíjet, tvořit a růst.

Principy spojenectví

s komunitou Neslyšících

Respekt a porozumění

Spojenectví začíná uznáním, že neslyšící mají vlastní jazyk (český znakový jazyk), kulturu i způsoby komunikace. Spojenci se učí chápat, že neslyšící nejsou „lidé s vadou“, ale členové kulturně svébytné menšiny.

Neustálé vzdělávání se

Spojenec je ten, kdo neustále hledá nové cesty k porozumění – učí se o historii, výzvách i každodennostech života neslyšících.

Podpora přístupnosti

Spojenci prosazují používání tlumočníků, titulkování a dalších nástrojů, které zajišťují komunikaci bez bariér. Vzdělávají ostatní o významu těchto prostředků.

Obhajoba práv a rovnosti

Spojenci vystupují proti diskriminaci a pomáhají prosazovat legislativu a opatření, které přinášejí větší spravedlnost a rovnost.

Zesilování hlasů, ne jejich nahrazování

Skutečný spojenec se nesnaží mluvit za neslyšící – naopak vytváří takové podmínky, aby mohli neslyšící mluvit sami za sebe a byli vidět a „slyšet“.

Inkluzivní přístup

Spojenci dbají na přístupnost ve všech aspektech svých aktivit –od organizace akcí až po běžnou každodenní komunikaci.

Spojenectví v širším společenském kontextu

Spojenci – tedy slyšící lidé, kteří dlouhodobě a aktivně podporují neslyšící komunitu – pomáhají měnit společnost nejen v osobní rovině, ale i na systémové úrovni. Díky nim se daří bořit předsudky, které neslyšící provázely po celá desetiletí, a vytvářet skutečné mosty mezi světem slyšících a neslyšících.

Svou činností upozorňují na specifické potřeby neslyšících, podporují jejich práva a otevírají jim dveře ke kvalitnějšímu vzdělání, lepším pracovním příležitostem i plnohodnotnému kulturnímu životu. Jejich působení často není vidět na první pohled – o to větší dopad ale má.

Ráda bych v tomto textu představila konkrétní osobnosti z českého prostředí, jejichž podpora měla zásadní vliv na rozvoj vysokoškolského vzdělávání neslyšících – zejména v oblasti jazyka a umění. Právě tyto dvě sféry hrají v životě neslyšících klíčovou roli. Jazyk je totiž víc než jen nástroj dorozumění – je to základ identity. A pro neslyšící, kteří byli po dlouhá léta přesvědčováni, že jejich přirozený jazyk – český znakový jazyk – je méněcenný, znamenal každý krok směrem k jeho uznání obrovskou společenskou změnu. Díky úsilí spojenců se český znakový jazyk začal nejen zkoumat, ale také vyučovat na vysokých školách. Zároveň došlo k zásadnímu zlepšení dostupnosti vysokoškolského studia pro neslyšící studenty. Co bylo dříve téměř nedosažitelné, se stalo reálnou cestou – i když ne vždy jednoduchou. V době, kdy se tyto změny začaly dít, bylo možné absolventy vysokých škol z řad neslyšících spočítat téměř na prstech jedné ruky.

Spojenci však neovlivnili jen jazykové vzdělávání. Významně zasáhli i do umělecké oblasti, která byla a je neslyšícím velmi blízká – ať už jde o pantomimu, divadlo, nebo výtvarné umění. Díky jejich podpoře se česká scéna neslyšících umělců znovu rozvinula a začala se prosazovat i v zahraničí – na festivalech, přehlídkách a v mezinárodní spolupráci.

A jak to všechno začalo?

Pojďme se společně podívat na ty, kteří za tímto významným rozvojem stáli. Na spojence, kteří v tom –jak se říká – „měli prsty“.

Umělecká Morava

Profesorka Zoja Mikotová a Kaj Kostelník –spoluzakladatelé oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící (VDN) na JAMU v Brně (1992)

Lada Lištvanová, Kaj Kostelník a Jan Fiurášek v karnevalových kostýmech

Na Divadelní fakultě JAMU v Brně vznikl v roce 1992 jedinečný studijní obor Výchovná dramatika pro Neslyšící, dnes známý pod názvem Divadlo a výchova pro Neslyšící. Šlo o první vysokoškolské studium u nás vytvořené přímo pro neslyšící studenty – a jeho vznik se stal milníkem ve vzdělávacích i kulturních dějinách komunity Neslyšících.

Za jeho vznikem stál především Kaj Kostelník, předseda Sdružení pro kulturu neslyšících SORDOS. Po roce 1989 sehrál klíčovou roli při prosazování kulturních práv neslyšících. Založil občanské sdružení, organizoval festivaly a inicioval vydání sborníku lite­

rární, básnické a výtvarné tvorby neslyšících autorů s názvem Tichý přístav duše. Spolupracoval s řadou institucí i odborníků a jeho aktivity významně přispěly ke zviditelnění neslyšících ve veřejném prostoru. Vedle toho se jeho zásluhou dařilo prosazovat i systémové změny – například skrze práci doc. Ing. Jaroslava Hrubého, CSc., ve Vládním výboru pro osoby se zdravotním postižením.

Založení nového oboru na JAMU podpořil tehdejší děkan prof. PhDr. Josef Kovalčuk, který projevil nejen otevřenost vůči menšinám, ale i ochotu měnit podmínky pro studium. Fakulta vytvořila novou pracovní pozici tlumočníka českého znakového jazyka, což umožnilo plnohodnotné zapojení neslyšících studentů do výuky.

Vedení oboru se ujala profesorka MgA. Zoja Mikotová –významná osobnost českého pohybového a alternativního divadla. Její pedagogické i umělecké zkušenosti položily základy výuky, která se od počátku snažila reagovat na specifické potřeby neslyšících studentů. Ke spolupráci přizvala také odbornici na pedagogiku a psychologii doc. PhDr. Veroniku Broulíkovou, čímž vznikl mezioborový tým s důrazem na celostní přístup.

Studium bylo tříleté a zaměřovalo se na propojení uměleckých a pedagogických disciplín. Výuka zahrnovala kromě hereckého a pohybového tréninku také akrobacii, tanec, žonglování, ale i kurzy estetiky, líčení či divadelní historie. Důležitou součástí byly předměty z oblasti speciální pedagogiky a psychologie, které studentům poskytovaly širší kontext pro jejich budoucí práci s dětmi a mládeží.

V roce 2007 se obor rozšířil o možnost navazujícího magisterského studia a dnes je otevřený jak neslyšícím, tak slyšícím studentům. Tlumoč­

níci zůstávají nedílnou součástí výuky, která je i nadále přizpůsobena neslyšícím účastníkům.

Tento obor se stal nejen vzdělávacím, ale i kulturním prostorem, kde mohou neslyšící studenti rozvíjet své umělecké nadání, posilovat vlastní identitu a zároveň přispívat k většímu propojení světa slyšících a neslyšících. Absolventi oboru se podílejí na divadelní tvorbě, kulturních akcích i vzdělávacích projektech po celé republice – a mnozí z nich reprezentují Českou republiku i v zahraničí.

Prof. Zoja Mikotová a MgA. Veronika Slámová (držící velkou loutku Helen Keller)

prof. MgA. Zoja Mikotová

Narozena 13. ledna 1951, Brno Zoja Mikotová je režisérka, choreografka, pedagožka a zakladatelka ateliéru Výchovná dramatika pro Neslyšící na Divadelní fakultě JAMU v Brně (1992). Po absolvování činoherní režie na JAMU se zaměřila na metodiku pantomimy a podporu neslyšících umělců. V roce 1994 absolvovala studijní pobyt na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu. Habilitovala se v roce 1997 a profesorkou pro obor dramatická umění se stala v roce 2000. Zoja Mikotová režírovala inscenace v ČR i zahraničí (ND Brno, Divadlo Archa, Teatr H. Ch. Andersena, KAAT Yokohama). Dlouhodobě se věnuje divadlu pro děti a mládež a významně se podílela na tvorbě s neslyšícími studenty a absolventy, například inscenacemi Caprichos, Odyssea nebo Povídám, znakuji pohádku. Její práce podporuje inkluzivní uměleckou praxi, která propojuje svět neslyšících a slyšících.

Ocenění

2004 výroční cena ASSITEJ za přínos divadlu pro děti a mládež

2006 medaile MŠMT za uměleckou a pedagogickou činnost

2007 zlatá medaile JAMU za rozvoj divadelního umění

2017

Cena města Brna za přínos v oblasti divadla

2022

Cena Ministerstva kultury za přínos v divadle

2024

Cena za celoživotní dílo Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež ASSITEJ International za osobitou autorskou a režijní tvorbu v divadle pro děti a mládež, za dlouhodobé úsilí propojovat svět neslyšících a slyšících, za dlouholetý kreativní přístup k divadlu pro děti a mládež a neúnavné hledání otevřené divadelní komunikace, s důrazem na pohyb, vtip a múzičnost

Kaj Kostelník

„Deklarovali jsme, že neslyšícím nebudeme pomáhat, ale nabízet aktivity, které budou ku prospěchu komunity a předpokládají cílený osobnostní rozvoj, čemuž jsme též dostáli. Z kultury jsme si vybrali umění a z umění dramatickou a výtvarnou tvorbu, což jsou oblasti, kde jsou neslyšící schopni rovnocenné komunikace kdekoliv ve světě slyšících.“

Kaj Kostelník

Narozen 12. dubna 1937, Znojmo

Kaj Kostelník vystudoval Stavební průmyslovou školu v Brně a poté se v roce 1959 začal amatérsky věnovat pantomimě pod vedením prof. Jiřiny Ryšánkové na JAMU, tam se formovaly základy jeho uměleckého směřování. V roce 1960 se stal členem Divadla pantomim, které vedla právě prof. Ryšánková, a od roku 1969 do roku 1974 působil jako jeho vedoucí. Po roce 1977, kdy mu komunisté zakázali vystupovat, se zaměřil na práci s neslyšícími, přičemž výrazný vliv na jeho směřování měla spolupráce s neslyšící herečkou Věrou Waldhansovou.

Byl také organizátorem mezinárodních festivalů pantomimy v Brně (1974–1981) a vedl kurzy pantomimy pro neslyšící v souboru DIKRON. V roce 1981 spoluzaložil soubor Pantomima SI (P.S.I.), který se specializoval na divadelní tvorbu neslyšících a jejich kulturní integraci. V roce 1990 spolu s neslyšícím Lumírem Gracou založil občanské sdružení SORDOS Brno, které se věnovalo podpoře kultury neslyšících. Dále se velmi aktivně podílel na organizaci národních a mezinárodních přehlídek dramatické, taneční a výtvarné tvorby neslyšících dětí a mládeže.

Ve funkci výkonného ředitele ASNEP (Asociace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel) konzultoval s profesorkou Alenou Macurovou možnost vzniku oboru tlumočnictví českého znakového jazyka, což vedlo k otevření oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Univerzitě Karlově v akademickém roce 1998/1999. Aktivně se také podílel na přípravě zákona o znakové řeči, který byl schválen 11. června 1998 a nabyl platnosti 1. ledna 1999. Tento proces významně podporovali doc. Ing. Jaroslav Hrubý, CSc., a Mgr. Věra Strnadová, tehdejší předsedkyně ASNEP.

V roce 2021 vydal 3. díl publikace

Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu, který mapuje divadelní tvorbu neslyšících v ČR.

Kaj Kostelník svou celoživotní prací významně přispěl k rozvoji pantomimy a kulturní integraci neslyšících v České republice.

Jazykovědné Čechy

Profesorka Alena Macurová – zakladatelka oboru Čeština v komunikaci neslyšících (ČNES) na FF UK v Praze (1998)

Obor Čeština v komunikaci neslyšících (dnes Jazyky a komunikace neslyšících) je jedinečný studijní program zaměřený na jazyk, kulturu a život neslyšících. Jeho vznik je spojen s profesorkou Alenou Macurovou, která se na neslyšící nedívala z medicínského, ale z kulturního hlediska, tedy především jako na nositele vlastní kultury a jazyka. Její úsilí vedlo k uznání českého znakového jazyka jako plnohodnotného komunikačního nástroje.

V roce 1993 inicioval PaedDr. Miloň Potměšil, Ph.D., z Institutu pro neslyšící v Berouně výzkum českého znakového jazyka. Tento podnět podpořili i kolegové z Federace rodičů a přátel sluchově postižených, což vedlo k akreditaci oboru na FF UK v roce 1997 a jeho otevření v roce 1998. Obor byl původně

čtyřletým bakalářským programem, který byl později zkrácen na tři roky a rozšířen o více výuky českého znakového jazyka. V akademickém roce 2004/2005 byl otevřen dvouletý navazující magisterský program a v roce 2013 vznikl Ústav jazyků a komunikace neslyšících, jenž byl v roce 2023 sloučen s Ústavem bohemistických studií. Studium oboru zahrnuje lingvistiku znakových i mluvených jazyků a umožňuje studentům seznámit se s kulturou neslyšících. Mohou se specializovat na tlumočení nebo pedagogiku a po absolvování se mohou uplatnit v různých organizacích, školách či médiích. Obor přispěl k proměně vnímání neslyšících ve společnosti – jsou nyní považováni za nositele vlastní kultury a jazyka, nikoli pouze za zdravotně postižené osoby.

V prosinci 2023 na FF UK došlo k tragické střelbě, při níž byla zraněna i profesorka Alena Macurová. Tato bolestná událost zasáhla nejvíce právě obor Jazyky a komunikace neslyšících, který však naštěstí nadále pokračuje ve své činnosti a dalším rozvoji.

prof. PhDr. Alena Macurová, CSc.

Narozena 3. června 1946, Klatovy

Prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., je významná lingvistka a zakladatelka oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který vznikl v roce 1998. Po absolvování oboru čeština–angličtina na Univerzitě Karlově (1963–1968) získala titul PhDr. (1969) a titul CSc. v roce 1989. V roce 1991 byla habilitována a v roce 1995 jmenována profesorkou.

V průběhu své kariéry působila jako profesorka českého jazyka na FF UK a ředitelka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace (2000–2008). Ač je nyní v důchodu, nadále vyučuje lingvistiku českého znakového jazyka na Ústavu bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících, na oboru, který sama založila. V roce 2024 získala status emeritní profesorky FF UK.

Je průkopnicí výzkumu českého znakového jazyka, který se jejím přičiněním stal oficiálně uznávaným komunikačním systémem. Podílela se na formulaci zákona o znakové řeči a na vývoji učebnic pro neslyšící. Její práce významně přispěla k emancipaci neslyšících a jejich uznání jako plnohodnotných členů společnosti.

Ocenění

1998 pamětní stříbrná medaile UK 2021 zlatá medaile UK za celoživotní dílo v lingvistice 2022 stříbrná medaile předsedy Senátu za dar jazyka 2024 status emeritní profesorky Filozofické fakulty UK

2024 Cena manželů Coriových za dlouhodobou činnost ve prospěch neslyšících. Založením a rozvojem oboru Čeština v komunikaci neslyšících zcela zásadním způsobem napomohla vyrovnávání příležitostí neslyšících v přístupu k vysokoškolskému vzdělání i jejich emancipaci coby příslušníků a příslušnic jazykové a kulturní menšiny. Paní profesorka svými aktivitami také významným dílem přispěla k proměně pohledu české veřejnosti na neslyšící a znakový jazyk.

Obě paní profesorky se staly významnými osobnostmi ve svých oborech a ovlivnily nejen akademický svět, ale i praktickou stránku života neslyšících. Alena Macurová přispěla k uznání českého znakového jazyka odbornou i laickou veřejností a k rozvoji hrdosti neslyšících na svůj mateřský jazyk, Zoja Mikotová otevřela nové možnosti v oblasti inkluzivního divadla, čímž významně obohatila kulturní život a vzdělávání neslyšících. Jejich loňská ocenění – Cena manželů Coriových a ASSITEJ International Lifetime Achievement Award – tak nejsou jen výrazem uznání za mimořádné profesní zásluhy, ale také symbolickým potvrzením jejich role jako spojenkyň komunity Neslyšících.

Ohlasy samotných neslyšících

Mgr. Radka Nováková

neslyšící absolventka oboru ČNES na FF UK, nyní vyučující na tomto oboru

Paní profesorka Macurová byla první slyšící osobou, která mi od začátku důvěřovala, poskytla mi prostor a potřebnou podporu. Pracuji na FF UK v akademickém prostředí, které je převážně tvořeno slyšícími odborníky, a zpočátku jsem se v něm cítila ztracená, nevěděla jsem, jak se začlenit. Sama bych jen obtížně našla své místo. Paní profesorka mi s respektem svěřovala přednášky o kultuře a jazyce neslyšících, protože věřila, že jako odbornice tuto tematiku nejlépe předám. Společně jsme napsaly řadu odborných článků a účastnily se konferencí, k čemuž mě sama povzbudila. Při plánování jakékoli akce spojené s neslyšícími vždy považovala úzkou spolupráci se mnou za samozřejmost. Její důvěra pro mě byla nesmírně důležitá – i díky ní jsem se stala plnohodnotnou součástí akademické obce. Považuji ji ve svém životě za svého důležitého spojence (ally).

BcA. Jan Fiurášek

neslyšící absolvent JAMU, divadelní herec Pan Kostelník nás na JAMU učil historii pantomimy neslyšících a díky němu i organizaci SORDOS jsme se dostali do širšího divadelního světa. Účastnili jsme se táborů, dramatických přehlídek a mezinárodního festivalu pantomimy, který organizoval. Podílel se také na vzniku oboru VDN na JAMU, který dodnes umožňuje neslyšícím rozvíjet své umělecké schopnosti.

Hlavní osobností našeho oboru byla profesorka Zoja Mikotová. Stála u jeho zrodu, formovala ho a vedla. Pomohla nám pochopit naši identitu a ukázala, jak může být divadlo cestou k sebeobjevování. Její pedagogický přístup, který propojoval výtvarné umění, herectví a režii, nás vedl k tomu, abychom skrze divadlo vyjadřovali sami sebe.

A její český znakový jazyk? To je kapitola sama pro sebe! (smích) Občas některé znaky zkomolila, ale díky skvělé pohybové intuici vždy našla cestu k dorozumění. Bylo vidět, že jí na nás záleží. Pod jejím vedením náš obor vzkvétal. Často jsem měl pocit, že je jako královna Kleopatra, kterou neslyšící studenti symbolicky nesou na ramenou, zatímco ona řídí dění na jevišti, které jsme přetvářeli pohybem a formou. Díky ní jsem našel odvahu působit v zahraničí. Když se ohlédnu zpět, vidím, jak velkou roli v mé kariéře sehrála. Odehrál jsem 73 rolí, ale ona mi dala pevný základ a odvahu vykročit dál. Věřila v nás a ukázala nám, že i neslyšící mohou dokázat velké věci. Za to jí budu vždy vděčný.

MgA. Veronika Slámová (Mikulová)

neslyšící absolventka JAMU, nyní vyučující tamtéž, předsedkyně spolku OUKEJ

Jako dítě jsem s rodiči jezdila do Berouna na přehlídky dramatické tvorby neslyšících organizované panem Kostelníkem. Pro ně to byla cenná zkušenost –pochopili, že neslyšící mohou vést plnohodnotný život, což jim přineslo úlevu.

Později jsem studovala obor VDN na JAMU, který pan Kostelník spoluzaložil s profesorkou Mikotovou. Studium mi změnilo život – pomohlo mi pochopit svou identitu a otevřelo mi dveře do světa umění. Po absolvování jsme s kolegy založili spolek OUKEJ, který funguje dodnes.

Profesorka Mikotová nás podporovala nejen během studií, ale i po nich. Díky ní jsme s inscenací Hrdinky?! vystupovali na prestižních festivalech a měli možnost prezentovat neslyšící divadlo širšímu publiku. Neustále nás povzbuzovala, otevírala nám dveře do zahraničí a pomohla mi získat spolupráci s Divadlem Bolka Polívky, kde už čtyři roky hraji v inscenaci Aby se děti divily

Dnes se moje role na JAMU obrátila – už nejsem studentka, ale vyučující. Vedu umělecké tlumočení a působím jako supervizorka. Bez profesorky Mikotové bych nebyla tam, kde jsem. Za to jí i panu Kostelníkovi patří můj velký dík.

Živá historie – prohlídky ve znakovém jazyce

Překladatelský tým Tichých zpráv, tlumočnice, kolegové z Tichého světa z Kladna a průvodce během společné schůzky na Svaté Hoře

Během jarních měsíců každoročně startuje hlavní sezóna hradů, zámků a dalších kulturních památek. Organizace Tichý svět a Tichý svět – chráněná pracoviště v rámci svých projektů již několik let vytváří překlady vybraných komentovaných prohlídek a informačních panelů do českého znakového jazyka (ČZJ). Takto mohou neslyšící uživatelé ČZJ získat plnohodnotné informace a užít si krásy našich českých hradů a zámků bez bariér. Redakce UNIE oslovila vedoucí komunikace Tichého světa Mgr. Evu Štípkovou, která se s námi ochotně podělila o zkušenosti z úspěšně realizovaných projektů.

text Eva Vavříková foto a zdroje Tichý svět, Tichý svět – chráněná pracoviště, Národní památkový ústav, Tamtam: iDětský sluch, Muzeum středního Pootaví Strakonice, Muzeum města Brna: vila Tugendhat, Svatá Hora, hrad Rotštejn, David Židlický, Miroslav Zelenka

Kdo je Mgr. Eva Štípková

y V roce 2016 nastoupila do Tichého světa jako metodik vzdělávání.

y Od roku 2018 vede oddělení komunikace a oblast vzdělávání už je pro ni spíše koníčkem.

y Se svým týmem se snaží přispívat k bourání bariér, odstraňování předsudků a lepší osvětě veřejnosti.

Cíle a projekty

Tichého světa zaměřující se na přístupnost

Již od počátku fungování organizace Tichý svět je jedním z jejích cílů přispívat k vytvoření co nejvíce vstřícných a bezbariérových míst pro neslyšící návštěvníky kulturních památek. Spolu se spřátelenou organizací Tichý svět – chráněná pracoviště v průběhu let vyhledávaly různé projekty a grantové výzvy, díky nimž se jim podařilo získat finanční pod­

Při prohlídce památek ve správě NPÚ si od roku 2025 mohou návštěvníci se sluchovou vadou na pokladně vypůjčit textového průvodce

poru na překlady komentovaných prohlídek a textů domluvených turistických míst, památek a muzeí do ČZJ. Peníze získávají též skrze žádosti u jednotlivých institucí a dalších podporovatelů, příkladem může být Ministerstvo kultury ČR nebo proběhlý dárcovský program ČSOB pomáhá regionům.

Co je cílem těchto projektů, nám vysvětlila Eva Štípková, vedoucí komunikace Tichého světa: „Často se můžete setkat s mylnou představou, že pokud někdo neslyší, dá se mu vše napsat. Tak jednoduché to ale není. Pro mnoho neslyšících je psaný text složitý a nesrozumitelný, protože je pro ně čeština vlastně cizím jazykem. Žijí tak v sociální a komunikační izolaci ve světě slyšících a jejich přístup k informacím je oproti většinové společnosti velmi omezen. A to ani nemluvíme o přístupu k zábavným nebo zajímavým informacím, k možnostem trávení volného času bez bariér, vzdělávání se a mnoha dalším. Proto se snažíme přispět k odstraňování komunikačních a informačních bariér. K tomu, aby si i lidé se sluchovým postižením mohli užít návštěvu zajímavých míst, památek a muzeí stejně jako všichni.“

Týmová

spolupráce a průběh tvorby videopřekladů

Na tvorbě videopřekladů do ČZJ se podílí tým složený z kolegů z Tichého světa a Tichého světa – chráněných pracovišť, především z tlumočnických služeb Tiché linky a Tichých zpráv. Nechybí samozřejmě spolupráce se správci anebo průvodci památek.

Eva Štípková potvrzuje, že realizace těchto překladů probíhá v několika etapách a je náročná. Tichý

Komunikační kartičky určené pro komunikaci obsluhy u pokladny s neslyšícími

z částí přípravy videopřekladu –zde probíhá natáčení

svět nejdříve vytipovanou památku, turistické místo či muzeum zkontaktuje, případně se místa sama ozvou, že mají o zpřístupnění neslyšícím návštěvníkům zájem. Pak se zjišťuje rozsah a náročnost překládaných textů.

„Tým Tichých zpráv, realizující překlady, vypracuje cenovou kalkulaci a projektové oddělení hledá vhodné výzvy a projekty k tomu, aby se podařilo získat finance na pokrytí potřebných prací. Po schválení financí a projektů mohou začít překlady. Na nich pracují neslyšící kolegové z Tichých zpráv, kteří si texty připraví a poupraví ve spolupráci s tlumočníky z Tiché linky do formy vhodné k převedení do ČZJ tak, aby veškeré sdělení bylo zachováno a zároveň aby vše bylo srozumitelné. Ke kontrole upravených textů dochází také ze strany jejich dodavatele – tedy památky, muzea, turistického místa, instituce atd. Je to období zahrnující přípravy, supervize, kontroly, konzultace, zkoušky, návštěvy daných míst apod. Poté neslyšící moderátoři Tichých zpráv natáčí jed­

Snímek z videopřekladu z Muzea středního Pootaví o výrobě textilu

tabletu s videopřekladem

notlivé videopřeklady,“ popisuje vedoucí komunikace Tichého světa.

Vzhledem k tomu, že texty často obsahují odborné pojmy, musí si neslyšící moderátoři poradit s mnoha výzvami. Pro některé speciální termíny například zatím nejsou užívané konkrétní znaky, a tak je někdy potřeba danou informaci popsat jinak.

Jak si mohu na místě o videa přeložená do ČZJ požádat a platí se za to?

Videopřeklady textů pro kulturní památky jsou dostupné v různých formách. Některé je možné zhlédnout na tabletech, které si lze před návštěvou vyžádat na vyznačeném místě, nejčastěji na pokladně. Zapůjčení tabletu je vždy zdarma. Další překlady se nacházejí na cedulích s texty přímo v expozicích či na panelech v exteriéru. Na pokladnách některých památek jsou také k dispozici karty pro lepší komunikaci s neslyšícími návštěvníky.

Ukázka videopřekladu z Muzea středního Pootaví, ve kterém se vysvětlují pojmy

Jedna

Ukázka

Videopřeklady v ČZJ na vybraných hradech a zámcích

Přeložená videa jsou o délce 2–5 minut a neslyšící je mohou přehrávat prostřednictvím zapůjčených tabletů nebo QR kódů. Zde uvádíme, které památky jsou přístupné neslyšícím a jakým způsobem:

Vila Tugendhat

Unikátní památka moderní architektury v Brně, zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO, nabízí dva tablety. Na nich jsou do ČZJ přeloženy výklady ze dvou prohlídkových okruhů: Rozšířený okruh a Zahrada a expozice. Webové stránky vily jsou dále doplněny o informační video v ČZJ ohledně registrace na prohlídku a jejího průběhu.

Státní zámek Lednice

Jedna z nejnavštěvovanějších památek ČR zařazená do seznamu světového dědictví UNESCO neslyšícím návštěvníkům zpřístupnila základní 1. prohlídkový okruh Reprezentační sály, nově také 2. prohlídkový okruh Soukromé apartmány a 3. prohlídkový okruh Dětské pokoje včetně Muzea loutek. Neslyšící si mohou přehrát videa na tabletech místnost po místnosti, tak jak probíhá komentovaná prohlídka.

Muzeum středního Pootaví Strakonice

Tato národní kulturní památka poskytuje na tabletech videa v ČZJ doplněná i titulky. Během prohlídky strakonického hradu a expozic muzea se neslyšící mohou dozvědět zajímavosti, které jsou pro město Strakonice typické – poučí se například o zdejším působení řádu maltézských rytířů nebo zhlédnou výstavu zaměřující se na dudy a tradici dudáctví či na prvorepublikové motocykly.

Svatá Hora u Příbrami

Poutní mariánské místo s krásnými výhledy zpřístupnilo videoprohlídku v ČZJ. Neslyšící se v ní seznámí s vybranými nejvýznamnějšími památkami (včetně baziliky Nanebevzetí Panny Marie), historií a okolím Svaté Hory i jeho dalšími zajímavostmi. Neslyšící si sami prochází barokní areál a současně dle svých potřeb přehrávají videa na tabletech.

Zámek Hrádek u Nechanic

Tato romantická stavba s reprezentativními prostory nabízí on-line průvodce v ČZJ k prohlídce prvního základního okruhu Lesk a sláva Harrachů. Neslyšící obdrží QR kódy, které je nasměrují na videopřeklady, jež si mohou stáhnout do chytrého telefonu nebo tabletu (je potřeba mít data). Každá místnost na zámku má samostatné video – účastníci se zde dozví o starožitném nábytku nebo o uměleckých předmětech či sbírkách.

Zámek Slatiňany

Kulturní památka v Pardubickém kraji, která se pyšní bohatou historií a rozlehlou zámeckou zahradou, nachystala průvodcovské QR kódy s videi v ČZJ, které si neslyšící návštěvník stáhne do chytrého telefonu nebo tabletu (je potřeba mít data).

Přeložené jsou tyto okruhy: I. Letní sídlo Auerspergů a II. Celým zámkem (rozšířený okruh I.). Další možností je tištěný průvodce v češtině. Ve venkovní části zámku jsou k dispozici infopanely vybavené QR kódy, které v ČZJ představují dané místo.

Hrad Rotštejn a Tichá stezka Klokočskými skalami v Českém ráji

Středověká zřícenina hradu Rotštejn spolu s Tichou stezkou Klokočskými skalami lákají neslyšící turisty, kteří mohou zhlédnout videa v ČZJ prostřednictvím QR kódů na naučných tabulích (je potřeba mít chytrý telefon či tablet s daty).

Tato trasa v přírodní rezervaci nabízí celodenní výlet zpestřený krásnými výhledy, skalním městem, schodišti a obtížným terénem.

Jak Tichý svět informuje o svých zpřístupněných prohlídkách?

Neslyšící se mohou o zpřístupněných komentovaných prohlídkách dozvědět z více zdrojů. Tichý svět o nich vždy informuje na svých webových stránkách v sekci Aktuality a také v záložce Přístupné památky, informace sdílí i na svých sociálních sítích. Samozřejmě se o překladech do ČZJ můžete dozvědět také na webových stránkách a sociálních sítích zpřístupněných míst, z tiskových zpráv a dalších mediálních zdrojů. Podle Evy Štípkové neslyšící o tuto službu zájem mají, ostatně to potvrzuje i zpětná vazba z míst, která zpřístupněné prohlídky poskytují.

Přístupnost památek pro neslyšící v ČR

Eva Štípková doplňuje, že Tichý svět není jediný, kdo překlady prohlídkových tras do ČZJ vytváří: „Na zpřístupnění památek a tvorbě překladů nepracujeme pouze my, ale i jiné organizace.“ Příkladem může být neslyšícím návštěvníkům zpřístupněný hrad Svojanov, Květná zahrada v Kroměříži nebo zámek Červená Lhota aj. Návštěvníci se sluchovým postižením mohou využívat i psané textové průvodce v českém jazyce (dostupné např. na Duchcově nebo ve Velkém Březně). Různé organizace též ve vybraných dnech připravují jednorázové prohlídky kulturních památek tlumočené do ČZJ.

Užitečné odkazy pro neslyšící zájemce

Pravidelně aktualizovaný přehled projektů a aktivit pro neslyšící z oblasti kulturních památek

Plánuje Tichý svět další videopřeklady?

Redakci UNIE zajímalo, zda Tichý svět plánuje do budoucna navázat na svůj úspěch a neslyšící se tak mohou těšit na další překlady prohlídek kulturních památek. „Rádi bychom postupně dokončili všechny prohlídkové okruhy ve státním zámku Lednice. Ze strany památky je o to veliký zájem a již několik let probíhá opravdu skvělá vzájemná spolupráce,“ potvrdila nám

Eva Štípková a prozradila, že v současné době probíhá domluva o zpřístupnění Muzea loutkářských kultur v Chrudimi nebo Památníku Lidice. Momentálně se též dokončují QR kódy s překlady na informačních cedulích jednoho z pavilonů v pražské zoologické zahradě.

Co dalšího Tichý svět pro neslyšící chystá?

Zrealizované projekty

Tichého světa zpřístupňující památky neslyšícím

Národní památkový ústav nabízí přehled a možnost vyhledávání památek zpřístupněných pro neslyšící

Tichý svět se může pochlubit dalšími zajímavými aktivitami. Eva Štípková se s námi na závěr podělila o budoucí plány a další akce pořádané Tichým světem: „V rámci naší činnosti se snažíme o pořádání mnoha zábavných či vzdělávacích akcí pro neslyšící. Po celém kraji naši kolegové ze sociálních služeb pořádají v průběhu roku zajímavé přednášky pro neslyšící na různá témata, dny otevřených dveří apod. Mezi větší kulturní akce pak určitě patří sekce filmového festivalu Finále Plzeň pro neslyšící, každoroční adventní koncert umělecky tlumočený do znakového jazyka v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Neslýchaná akce v Brně, na které se podílí mnoho organizací věnujících se tématu osob se sluchovým postižením, či Znak­up night na lodi Tajemství, kde se mohou neslyšící těšit na tlumočená stand­up, slam poetry a storytellingová vystoupení od těch nejlepších představitelů těchto žánrů.“

Děkujeme paní Mgr. Evě Štípkové a celému Tichému světu za poskytnutí informací a přejeme, ať se jim nadále jejich projekty daří.

Svatá Hora – informační video v ČZJ

Jeden svět 2025

Mezinárodní festival o lidských právech s důrazem na přístupnost pro všechny diváky

Mezinárodní filmový festival Jeden svět letos probíhal od 12. března do 27. dubna v rekordních 57 městech po celé České republice. Festival, který se dlouhodobě zaměřuje na lidská práva, v roce 2025 vyslal silné poselství o odvaze, svobodě a lidských právech. Kromě kvalitní filmové produkce se věnoval také zajištění přístupnosti pro širokou veřejnost, včetně diváků se sluchovým postižením. V Praze se festival konal od 12. do 20. března, po něm následovaly Pražské ozvěny.

text Ivana Hay Tetauerová, Jan Semerád foto Ivana Hay Tetauerová, archiv Jednoho světa pro neslyšící

Zahájení festivalu v kostele Pražská křižovatka

Zahájení 27. ročníku festivalu proběhlo 12. března 2025 v impozantním prostoru kostela Pražská křižovatka, který pro tento významný okamžik poskytl slavnostní zázemí. Úvodního projevu se ujala bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která ve svém vystoupení vyzdvihla nejen odvahu oceněných osobností, ale i důležitost svobody slova, ochrany lidských práv a vytrvalé obhajoby práv člověka. Čaputová ocenila novináře a aktivisty, kteří riskují své životy při obraně těchto práv.

Během ceremoniálu byla udělena lidskoprávní cena Homo Homini za mimořádný přínos v obraně lidských práv. Cenu letos obdrželi novinář Philip Obaji z Nigérie a in memoriam ukrajinská novinářka Viktorija Rosčyna, která v roce 2024 zemřela v ruském zajetí. Cenu převzala její kolegyně, šéfredaktorka Ukrajinské Pravdy, Sevhil Musajeva.

Festival odstartoval projekcí filmu Vzpomínky plné přízraků, který dokumentuje situaci ve zničeném syrském městě Homs. Skrze vzpomínky obyvatel města, kteří byli nuceni ho opustit, film ukazuje trauma války a její dopad na jednotlivce a celý národ.

Festival pro všechny: přístupnost pro neslyšící a další znevýhodněné skupiny

Festival Jeden svět se pravidelně zaměřuje na zajištění přístupnosti pro všechny diváky, včetně těch se sluchovým a zrakovým postižením. Letos byly všechny filmy v hlavním pražském programu opatřeny českými a anglickými titulky, přičemž snímky označené zkratkou SDH byly vybaveny popisnými titulky. Popisné titulky pomáhaly divákům se sluchovým postižením rozlišit zvukové efekty a ruchy ve filmu a označovaly jednotlivé mluvčí. Pro diváky se zrakovým postižením byl připraven audiopopis, který byl k dispozici prostřednictvím sluchátek.

Vybrané debaty byly tlumočeny do českého znakového jazyka (ČZJ) a simultánně přepisovány do češtiny, čímž festival zajistil plnou přístupnost pro neslyšící i nedoslýchavé diváky. V regionech byly všechny projekce opatřeny českými titulky a některé měly popisné titulky nebo anglické titulky pro diváky, kteří preferují komunikaci v angličtině. Festival také nabídl relaxované projekce, které byly určeny pro osoby s mentálním postižením, epilepsií či problémy se soustředěním. Tyto projekce byly charakteristické tlumeným osvětlením, tišším zvukem a možností pohybovat se po sále nebo konzumovat vlastní občerstvení.

Jeden svět pro neslyšící: speciální sekce a podpora komunity

Festival se už několik let profiluje jako otevřený a přístupný komunitě Neslyšících, nejen díky titulkování, ale i tlumočení do ČZJ. Na webových stránkách festivalu byla vytvořena speciální sekce v ČZJ, která obsahovala nejen přehledný program, ale také videa, která divákům s tímto postižením pomohla orientovat se ve festivalové nabídce. Tento krok měl za cíl zajistit, aby žádný divák nepřišel o důležité informace a aby byl festival plně dostupný pro všechny.

Festival Jeden svět informuje neslyšící diváky na facebookové stránce Jeden svět pro neslyšící, kde jsou zveřejňovány informace a novinky, které souvisejí s programem pro neslyšící. Videa pro Jeden svět natáčí agentura Deaf Friendly, která také zajišťuje tlumočení debat do ČZJ.

Festival rovněž nabídl simultánní přepis vybraných debat do psané češtiny prostřednictvím online platformy Text on Tap. Tento přepis zajištěný firmou Pro Přepis byl k dispozici přímo na webových stránkách festivalu, což divákům poskytlo možnost sledovat debaty a filmové diskuze v textové podobě v reálném čase.

Imerzní filmy a přístupnost pro neslyšící

Festival nabídl také imerzní filmy, které přinesly divákům zážitek rozšířené reality. Celkem bylo k dispozici devět takových filmů, z nichž dva byly vhodné pro neslyšící. Film Perinatální snění byl jazykově bezbariérový, protože neobsahoval mluvený projev, a film Adresa neznámá: Fukušima dnes měl české titulky. Na jednu vstupenku bylo možné zhlédnout dva až tři filmy. Neslyšící měli na vstupenky 50% slevu, přičemž je bylo nutné zakoupit předem na konkrétní časový slot. Na místě jim dobrovolníci pomohli s nasazením speciálních brýlí a spuštěním filmu. Celý proces byl vysvětlen ve videu v ČZJ.

Naše redakce navštívila několik projekcí s následnými debatami tlumočenými do ČZJ.

Zurawski proti státu Texas (Zurawski v Texas)

Po projekci dokumentu Zurawski proti státu Texas v Městské knihovně v Praze probíhala debata, kterou moderovali Matěj Schneider, Anna Kotvalová a Eva Svatoňová. Online se k ní připojila i Amanda Zurawski, hlavní protagonistka filmu. Film vypráví příběh Amandy, která málem zemřela kvůli zákazu interrupcí v Texasu, když ze zdravotních důvodů nemohla donosit dítě a potřebovala lékařský zásah. Těhotné ženy ve filmu pochopily, že v některých případech je interrupce lepší volba než v sobě nosit mrtvé dítě. Debata se zaměřila na otázku, jak je možné, že v dnešní době není tento problém legislativně řešen.

Poslední expedice

Mnozí diváci byli v šoku, když zjistili, že v Texasu, kde je interrupce zakázána, ženy stále bojují o své právo na rozhodování o vlastním těhotenství. Amanda a její právní zástupkyně usilují o změnu zákonů, které ohrožují jejich životy a zdraví. Tento boj za svobodu rozhodování o těhotenství nadále pokračuje a dokument přinesl silnou výpověď o potřebě změny.

Film s názvem Poslední expedice divákům představil závěrečné roky života Wandy Rutkiewicz, polské horolezkyně a alpinistky, která zmizela 13. května 1992 při pokusu o zlezení Kančendžengy, třetí nejvyšší hory světa v Himalájích. Wanda byla první Evropankou a třetí ženou, která vylezla na Mount Everest, a první ženou, která vylezla na druhou nejvyšší horu světa K2, navíc bez podpory kyslíku. Její tělo se na svazích Kančendžengy nikdy nenašlo a mnohokrát kolovaly zkazky o tom, že Wanda ve skutečnosti nezemřela, ale zvládla přejít vrchol a došla do nepálského kláštera, kde se stala jeptiškou a pro lidstvo zmizela z povrchu zemského. K šíření této pověsti přispěla jedna z posledních vět, kterou řekla své matce před odjezdem na expedici: „Pokud se z třetí nejvyšší hory světa nevrátí, bude to proto, že se někde v nepálských horách stala jeptiškou.“

Projekce filmu proběhla v letenském kině Bio Oko a navázala na ni diskuze tlumočená do znakového jazyka. Té se účastnily moderátorka Lea Petříková a producentka filmu Monika Braid. Diskuzí zněla dvě hlavní témata, prvním z nich byla obtížnost hledání a sbírání podkladů pro natáčení filmu, protože Wanda měla ohromné množství archivů. Během hledání se ale podařilo najít „zlatý poklad“ v podobě Wandina zvukového deníku, který si sama nahrávala a který se stal hlavním zdrojem jejího hlasu, jenž diváky po velkou část filmu provázel. Druhé téma se točilo kolem žen a jejich role ve vysokohorském horolezectví a kolem předsudků, kterým čelí ze strany mužů. Je smutné, že ve vysokohorském horolezectví tyto předsudky stále přetrvávají a ženám ztěžují cestu k jejich cílům.

Díky šlapacímu šicímu stroji jsem získal práci snů

Čalounictví je umění a řemeslo, které spojuje kreativitu s precizností. Ivan Bajer se, inspirován svou babičkou a maminkou, věnoval šití od dětství a postupně se vypracoval na zkušeného čalouníka. Jeho cesta nebyla jednoduchá, ale díky své vytrvalosti a podpoře rodiny se stal mistrem svého oboru. Dnes se věnuje renovaci nábytku a čalounění s láskou a pečlivostí, ať už jde o historické kousky, nebo moderní designy. Jeho práce je nejen jeho povoláním, ale i vášní, kterou sdílí se svou rodinou a přáteli.

text Klára Zaoralová foto archiv Ivana Bajera

Láska k čalounictví

Když byl Ivan malý, moc rád sedával u šlapacího šicího stroje a celé hodiny sledoval, jak jeho maminka a babička šijí. Tehdy ještě elektrické šicí stroje nebyly běžné. Dodnes si pamatuje značku – byla to slavná Minerva. Jeho babička s maminkou tušily, že by z něj mohl být jednou dobrý čalouník, a tak když dokončil základní školu v Olomouci na Svatém Kopečku, babička zařídila, aby se v tomto oboru vyučil. Začal studovat školu se slyšícími ve Frenštátu pod Radhoštěm. Učitelé byli předem informováni, že má sluchové postižení, a proto by měl sedět v první lavici co nejblíže tabuli a učitelce. Ivan si matně vybavuje, že ve třídě bylo asi dvacet děvčat a jedenáct chlapců. Když se ho učitelé na něco ptali, odpovídal písemně do sešitu nebo na tabuli. Učivo opisoval od spolužačky, která seděla vedle něj. Pomáhala mu i s chemií, které nerozuměl – kreslila mu vzorečky a vše trpělivě vysvětlovala. Byla velmi ochotná a měla pro neslyšící pochopení.

V prvním ročníku měl Ivan praxi jen jednou týdně, od druhého ročníku se teoretická výuka a praxe střídaly po týdnech. Praxi absolvoval ve Studénce – čalounili tam sedadla v železničních vagónech. Na začátku se učili šít bryndáky, později taburety a postupně dostávali náročnější úkoly. Mistr si Ivana oblíbil a často ho chválil, jak je šikovný. Po třech a půl letech školu úspěšně dokončil a získal výuční list – z písemné části měl trojku, z praxe jedničku a z ústní zkoušky dvojku. Velké díky patří jeho rodině, která ho podporovala.

Nelehká cesta ke spokojené práci

Po učilišti zůstal ve vagónce ve Studénce. V roce 1992 ale firma čelila krizi, přesunula se do Ostravy a Ivan už tam nemohl zůstat. Díky jedné tlumočnici, která už bohužel nežije, našel práci v charitě, kde se vyráběly fotbalové míče. Plat byl velmi nízký, a tak Ivan po dvou měsících odešel.

Přes úřad práce získal místo v Ostravě – opět v oboru čalounictví, kde opravoval látky, pera a další.

Ve firmě byli jen dva čalouníci, ale zákazníků ubývalo a po roce musel odejít. Následně se živil „na černo“, ale po roce s tím přestal a našel si práci v ostravské firmě, která vyráběla nábytek – postele, sedací soupravy atd. Práce ho bavila, ale po třech letech firma zkrachovala.

Zkusil štěstí v Praze na Smíchově, kde mu nabídli i ubytování. Přes týden pracoval v Praze a o víkendu jezdil domů. Naučil se tam pracovat s kůží – stříhat i šít. Ale po devíti měsících ho časté cestování unavilo a skončil. Nakonec zakotvil u svého tchána, který také pracuje v oboru.

Ivan je rád, že může ve svém řemesle pokračovat. I jeho šéf je spokojený – často ho žádá o výkresy, které Ivan pečlivě připravuje, aby kůže přesně seděla a nic se zbytečně neplýtvalo, kůže je přece jen stále hodně drahý materiál. Ve firmě jsou jen dva, ale zakázek je stále dost.

Na

vlastní pěst jako vedlejšák

V roce 1997 si Ivan zařídil živnostenský list. Část své garáže přeměnil na dílnu vybavenou šicím strojem, nástroji na stříhání a potřebnými materiály, jako jsou vzorky látek a kůží, molitan, rouno, lepidla a další potřeby. Zaměřoval se na renovaci starého nábytku –výměnu látek, per atd.

Díky spokojeným zákazníkům se Ivanova pověst rozšířila a začali o jeho práci mít zájem i lidé z okolních vesnic a měst. Opravoval i tašky, batohy, zipy. Přes den pracoval ve firmě, večer a v sobotu v garáži. Neděle si nechával volné – člověk si podle něj musí aspoň jednou týdně odpočinout. V roce 2023 kvůli zdraví živnost ukončil. 1 2 3

Komunikaci se zákazníky zajišťovala jeho dcera, která tlumočila a domlouvala termíny. Pokud Ivan všemu rozuměl, mohl se pustit do práce. Pomáhala i jeho manželka – s páráním, lepením a dalšími úkoly. Nejčastější byly opravy pohovek nebo výměna potrhané látky. Zajímavou zakázkou byla třeba oprava koženého sedadla historického auta nebo sedla motorky, na které musel přidat i křížové prošívání kvůli vizuálnímu efektu.

Nekončící zakázky

Během podnikání zvládl Ivan v průměru dvě zakázky měsíčně. Záleželo na tom, kolik měl času, jak na tom bylo jeho zdraví nebo jestli zrovna necestoval. Renovace sedací soupravy (gauče a křesla) trvala zhruba měsíc. Když si zákazník vybral látku nebo kůži, Ivan ji objednal. Mezitím staré potahy rozpáral a zkontroloval stav nábytku. Novou látku či kůži nastříhal a začal ji připevňovat na opravené křeslo, které pak vypadalo jako nové, právě vyšlé z výroby.

Ve firmě, kde nyní pracuje, je zakázek pořád dost –např. renovace židlí do restaurace nebo kina (až 200 kusů). Někdy se pracuje s velkoformátovou kůží, třeba pět metrů dlouhou, což bývá dost náročné. Často vyrábí historické obaly na knihy, taburety nebo „ušáky“.

Šéf je s Ivanem spokojený, občas ho žádá o práci i během jeho pracovní neschopnosti. Ivan také pomáhá ostatním – kontroluje práci, radí, dostává za to i vyšší odměny. Ve firmě dříve pracovali tři neslyšící, dnes už jen dva – Ivan a jeho manželka.

Na otázku, jak se dorozumívá se slyšícím šéfem, Ivan odpovídá: „Dostávám od něj prototyp s podrobným popisem – rozměry molitanu, počet per apod.“

Putování za hrady jako koníček

Má Ivan nějaký koníček, kde může upustit páru a odpočinout si? Prý ano – je to zahrada, sekání trávy a hlavně turistika. Nejraději má výlety na hrady a zámky. S manželkou a dvěma neslyšícími přáteli už procestovali mnoho míst po celé republice.

Když jedou do Čech, přespání na různých místech a výletují po okolí. Třeba Český Krumlov si Ivan velmi oblíbil a chtěl by se tam vrátit. Oceňuje, že stále častěji jsou prohlídky na hradech a zámcích přístupné i neslyšícím – třeba pomocí tabletů s videi ve znakovém jazyce (o přístupnosti prohlídek českých hradů a zámků píšeme také v tomto čísle časopisu UNIE na stránkách 16–21 – pozn. red.).

Jednou ročně si s rodinou rád dopřeje dovolenou u moře. Byli na Kanárských ostrovech, ve Španělsku a čtyřikrát v Turecku.

Ing. Aleš Barták, ředitel

firmy FORM, spol. s. r. o.

Pan Bajer je pro naši firmu neocenitelným přínosem. Pracuje u nás již řadu let a jsme s jeho prací mimořádně spokojeni. Jeho odborné znalosti a dovednosti jsou na špičkové úrovni. Jako jediný z našich čalouníků se rychle adaptuje na nové šablony, střihy a moderní prototypy, což je pro naši firmu klíčové pro udržení konkurenceschopnosti.

Obáváme se, že v budoucnu, po jeho odchodu do důchodu, bude velmi obtížné najít adekvátní náhradu. Jeho vysoká kvalita práce a schopnost rychlého učení jsou v našem oboru vzácné.

Co se týče jeho specifických komunikačních potřeb, kolegyně, která s ním úzce spolupracuje v dílně, se již naučila s ním efektivně komunikovat. I já, přestože preferuji písemnou komunikaci, jsem s ním nikdy neměl žádné nedorozumění. Jeho šikovnost a pozitivní přístup oceňuji s úsměvem a občasným povzbuzením poplácáním po zádech.

Stahující se sítě internetu

„Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.“ Legendární citát důchodkyně

Věry Pohlové má s naším článkem mnoho společného – půjde v něm jak o internety, tak o zákazy. Dozvíme se něco o historii sociálních sítí, jejich lákadlech a nástrahách a co s tím má společného látka zvaná dopamin.

text Jan Panský foto Freepik

Sociální sítě

Když Mark Zuckerberg v roce 2004 založil Facebook a ten se poté v roce 2007 otevřel pro všechny uživatele (tj. nejen pouze pro vysokoškoláky a firmy), způsobilo to revoluci ve vnímání sociálních sítí a kontaktů. Do té doby lidé používali Classmates, MySpace, v Číně QQ, z „kecálků“ potom MSN, QQ, AOL, Skype či ICQ. Na sociálních sítích můžeme chatovat, přidávat obsah, vytvářet události, lajkovat nebo srdíčkovat a komentovat obsah ostatních. Někdy to vše stihneme za pět minut, ale někdy vydržíme na sítích i dlouhé hodiny. Jak je to možné? Člověk je totiž tvor společenský a má potřebu být v kontaktu s druhými. Přes sociální sítě je to snadné a rychlé, ať už jsme kdekoliv. Nemusí se jednat jen o zprávy na messengeru, i videa, příspěvky a reakce na ně jsou určitou

formou komunikace. Nepřímá komunikace je často zároveň méně stresující než přímý kontakt. Jedním ze spoluviníků je dopamin.

Dopamin

Co je to dopamin? Dopamin je neurotransmiter, který se podílí na pocitech radosti, motivace a spokojenosti. Sociální sítě umí dopamin uvolnit. Uvolňuje jej samozřejmě mnoho dalších aktivit, jako je sport, poslech oblíbené hudby nebo třeba trávení volného času s kamarády. Oproti sociálním sítím je ale potíž v tom, že tyhle aktivity jsou často mnohem náročnější na čas i energii, a tím i méně dostupné. Telefon přitom máme všichni v kapse. Je to takové instantní štěstí. Z pochopitelných důvodů náš mozek dopamin miluje a chce ho ideálně víc a víc.

3

Filtruje a personalizuje.

• Algoritmus upřednostní obsah, který tě pravděpodobně nejvíc zaujme.

• Reklamy a sponzorované příspěvky jsou do feedu vkládány podle tvého chování.

4

Učí se a adaptuje.

• Pokud začneš sledovat nové téma, algoritmus začne zobrazovat více podobného obsahu.

• Když přestaneš reagovat na určitý typ obsahu, jeho zobrazování se sníží.

Algoritmy sociálních sítí

Co ještě mají sociální sítě a dopamin společného? Algoritmy. Co to je? Algoritmus je systém o mnoha pravidlech a rozhodnutích, který na základě různých faktorů rozhoduje, jaký obsah na sociálních sítích se ti zobrazí. Algoritmus:

1

Sbírá o tobě data.

• Co lajkuješ, komentuješ, sdílíš a sleduješ.

• Jak dlouho se u nějakého příspěvku zdržíš.

• S kým nejčastěji interaguješ (přátelé, skupiny, stránky).

2

Hodnotí příspěvky (scoring).

• Příspěvky od tvých nejbližších přátel mají vyšší skóre.

• Příspěvky, které jsou hodně komentované a sdílené, mohou mít vyšší prioritu.

• Obsah podobný tomu, na který jsi v minulosti reagoval, se ti bude zobrazovat častěji.

Chceš si udělat test a zjistit, jak tyhle algoritmy umí obsah přizpůsobit v praxi? Potřebuješ k tomu jen kamaráda či kamarádku se stejnou sociální sítí jako ty.

1. Otevřete aplikaci.

2. Najeďte na hlavní stránku (pokud na ní nejste).

3. Společně se podívejte na prvních deset příspěvků u vás.

4. Poté se společně podívejte na prvních deset příspěvků u kamaráda.

Jak hodně se obsah vašich feedů lišil? Pravděpodobně dost. Všechno je to o síle přizpůsobení.

Průměrný uživatel udrží na příspěvku pozornost méně než 8 sekund. S rostoucí oblibou sociálních sítí se zkracuje doba, kterou potřebují k tomu, aby pozornost lidí zaujaly. Ti toho tak za méně času zkonzumují více. Téměř by se dalo říct, že vteřina je novou minutou. I díky tomuto nastavení se na scéně objevily sociální sítě jako TikTok. Snaha o upoutání pozornosti uživatele ovšem není nic nového, je to skoro jako reklama, jen v novém kabátě. Jako reklama, která se nám líbí a která je nám dobře známá.

Jakým způsobem udržují různé platformy zájem uživatelů?

Společné triky, které se vyskytují u většiny, nebo dokonce u všech platforem:

y psychologické odměny – dopamin: lajky, sdílení, notifikace y nekonečné scrollování

y personalizace díky algoritmům y FOMO (Fear of Missing Out) – bojíš se, že ti něco unikne, takže se stále vracíš y mikrointerakce – notifikace, vibrování, zvuky – navržené tak, aby tě vtáhly zpět

Snapchat série dnů v chatech

Kombinace těchto triků zajišťuje, že se uživatel chce vrátit na platformu, protože je tam pro něj něco nového. Záludnější je to o to víc, že není potřeba využít všechny triky. Sociální sítě nejsou žádný uživatelsky složitý mechanismus, který potřebuje všechna kolečka v pohybu, ale spíše nevyzpytatelná bažina. A jaké jsou speciality jednotlivých sítí, kterými se od ostatních liší?

Facebook doporučený obsah (v překladu propracovaný algoritmus)

Instagram reels a stories

YouTube automatické přehrávání dalšího videa

TikTok ultra krátká videa, výzvy a trendy

X (dříve Twitter) rychlý tok krátkých zpráv

Reddit kladné i záporné lajky

Vkontakte multifunkčnost

WeChat propojení s platbami na internetu, miniaplikace

Sociální sítě ale ani zdaleka nejsou vším, co internet nabízí. Pojďme se podívat na další aktivity a platformy, které často soupeří o uživatele a také používají různé způsoby, jak si je udržet.

Aktivita Příklad Čím se vyznačuje? Čím nás ovlivňují?

Videohry

Fortnite, CS:GO, LoL, War Thunder, WoW, Roblox

Sociální aspekt, sezonní eventy, komunitní život

Mobilní hry Candy Crush, Clash of Clans Rychlé odměny, čekání na upgrady

Seriály a filmy (streamovací služby)

Netflix, Disney+, Max Automatické přehrávání dalších dílů, obrovský výběr

Online nakupování Amazon, Temu, AliExpress, Marketplace, Bazoš.cz Nepřeberné množství nabídek

Často je vyžadováno aktivní (denní) zapojení hráčů v rámci skupiny (klan, cech)

Lákavé urychlení různých akcí za skutečné peníze, časté reklamy

Lákavé upoutávky dle algoritmů, člověk si chce pustit jeden díl a nakonec stihne tři

Hledání té nejlepší nabídky může být velmi zdlouhavé

Zpravodajství Idnes.cz, seznam.cz, X Nekonečné čtení zpráv Polarizace názorů, FOMO

Online fóra a diskuze Reddit, Discord, Telegram, FB Zájmové komunity, spousta informací Černá díra požírající čas, FOMO

Online hazard a sázky

Tipsport.cz, chance.cz Rychlé výhry, rychlé prohry Snaha vyhrát peníze zpět může vést až k závislosti

Jak se projevuje závislost

Při čtení článku jste se možná sami u něčeho zarazili a řekli si: „Páni, u toho taky trávím hodně času.“ Závislost na internetu, na sociálních sítích, seriálech, hrách je v dnešní době poměrně rozšířená. Byť působí neškodně, protože tím přímo neovlivňujeme a neničíme své zdraví, pořád je to závislost a může se projevit na našem chování, můžeme mít nutkání se k naší oblíbené činnosti stále vracet. Častým spoluviníkem závislosti je opět dopamin.

Co s digitální závislostí? Možností je mnoho, stačí si vybrat:

Nastavte si limity, jak dlouho budete telefon nebo aplikaci používat.

Používejte telefon, sítě nebo internet jen v určitých časech.

Vypněte si automatické přehrávání dalšího videa nebo dílu seriálu.

Zkuste digitální detox – jeden den bez internetu každý týden.

Kde je to možné, použijte fyzické alternativy – knížky, sport, kreativní činnosti.

Blokujte reklamy nebo celé weby pomocí StayFocusd nebo Cold Turkey.

Pokud vás notifikace nutí sáhnout po telefonu, vypněte ji.

Změňte zlozvyk na jiný zvyk.

Zaměstnejte ruce a tělo, třeba vařením, cvičením nebo tvořením.

Používejte obyčejný, „hloupý“ telefon místo chytrého telefonu s internetem.

Hodinu před spaním si dejte bez obrazovek (a modrého světla) – bude se vám lépe spát.

Síla vůle je užitečná, ale kromě toho je potřeba i fungující strategie, z níž utvoříte návyk a rutinu. Jak bojovat se závislostí?

Pochop, co tě k tomu vede.

Postupně snižuj míru, neodřízni hned.

Najdi si nový návyk – místo nutkání dělej něco jiného.

Vytvoř si překážky a omezení.

Posiluj svou vůli a sebevědomí.

Najdi podpůrné prostředí.

Odměňuj se za úspěch.

Užitečné odkazy

Chceš odvykat? Chci odvykat!

Online poradna v oblasti závislostí

Online poradna Sananim

Jak na ochranu před kyberhrozbami

Rodičovská linka –internetové závislosti

Kouzelné přání 8

text Jan Panský foto Dall-E

Eliza se vydala na cestu. Opustila březový háj, sešla do údolí a pokračovala dál po cestě. Že je Šeropěna, kam měla namířeno, velké město, jí prozradila cedule na křižovatce. Místo kilometrů na ní byly nakreslené čtyři domečky. Po prvním dni putování zjistila, co to znamená – je to cesta na čtyři dny. Večer si postavila stan, vytáhla spacák a snědla něco málo z toho, co dostala od Ledutaje.

Té noci se jí zdál zvláštní sen. Byla na útesu v krajině, kterou nepoznávala. Na okraji útesu stála postava v plášti a vedle ní nad holým kouskem země poletovaly podivná písmena a runy. Když Eliza přišla blíž, postava se k ní otočila a teatrálně, jako pouťový prodavač, se jí zeptala: „Ahá, tady ji máme! Dobrovolnice? Poutnice? Ochotná velice! Přistup blíž, kam kráčíš?“ Neznámý celou tu dobu přehnaně máchal rukama. Eliza si uvědomila, že ve snu slyší – hlas cizince zněl vesele. „Dobrý den, no... Já hledám kněžky Padlých přání.“ „Ahá! Zlatozubé hory, zlatých ještěrů hory! Hory vysoké, hory vzdálené, hory sluncem zalité! Máš zlatý vlas?“ „Ehm, pardon, ne, já mám černé vlasy,“ odpověděla Eliza zmateně

a chytla si rukou pramínek svých havraních vlasů. Cizinec pozvedl obočí, natáhl ruku a pár vlasů jí vyškubl. „Jau! To bolí!“ vydala ze sebe Eliza. Cizinec jí ukázal svou kořist: pár lesklých zlatých vlasů.

Eliza se nevěřícně zeptala: „Ty čaruješ? Protože to nejsou – vlastně nebyly moje vlasy.“ Cizinec místo odpovědi pomalu pustil zlaté vlasy, ty se snášely na zem přímo doprostřed kruhu. Písmena a runy stále poletující nad kruhem změnily barvu z tmavomodré na bronzovou a začaly jemně zářit. „Já možná čaruju, ty možná cestuješ. Rychle dovnitř do kruhu, nehýbej se a pořádně se nadechni.“ Spolu s těmito slovy se rozzářily i vlasy, které se teď už vznášely spolu s runami a písmeny kousek nad zemí. Eliza si byla skoro jistá, že je to sen, ale byl tak krásně magický, a přitom se jí zdál tak opravdový. Písmena, runy a vlasy utvořily přerušovaný kruh, Eliza jej překročila a vstoupila dovnitř. Zářící objekty se povznesly výše a poletovaly kolem Elizy, nejprve líně, poté už trochu rychleji. Cizinec na Elizu kývl a kousek poodstoupil. „Nadechni se a nehýbej se!“ zopakoval jí. Eliza tak učinila a pořádně se nadechla. Písmena, runy a vlasy začaly kroužit zběsilou rychlostí, až viděla rozmazaně. Bouře světel rázem ustala a Elizu obklopila temná prázdnota.

Když se probudila, bylo už slunce vysoko na obloze. Počkat. Kde mám stan? Kde... Kde to jsem? ptala se sama sebe. Byla v rozeklaném údolí, když vzhlédla, spatřila vysoké, oranžovo­šedé skalní štíty hor, ty vzdálenější a ještě vyšší měly sněžnou čepičku. Kousek pod sebou na druhém konci louky

uviděla cestu vedoucí nahoru do jednoho z kopců. Eliza se rozhodla ji následovat a po krátké chvíli došla na malý palouček. Odtamtud uviděla, jak se mezi dvěma skalními štíty krčí malý klášter, jehož špičaté věže se upínají k nebesům. Vprostřed kláštera stála bílá, doširoka otevřená brána, v okolí však nebylo ani živáčka. Že by to bylo ono? Přemýšlela. Najde tady ty kněžky Padlých přání? Byl to stále sen, nebo už byla vzhůru? Pokud je to sen, tak se jí vlastně nemůže nic stát, když tam půjde. Eliza se usmála sama pro sebe a vykročila. Otevřenou bránou vešla na nádvoří kláštera. Stále nikde nikoho neviděla, panovalo zde ticho. Eliza přistoupila k nejbližším dveřím a vešla dovnitř. Klášterní chodba byla prostá, měla tmavohnědou dlažbu, bílé stěny a strop ze starých dřevěných prken. Ve vzduchu Eliza cítila těžkou vůni kadidla a vlhkost. Chodbu půlil tenký, trochu průsvitný závoj. Eliza ho plna očekávání pomalu odhrnula. Vůně kadidla ji praštila do nosu. Před ní ve čtvercové, temné místnosti stály tři ženy v černo­bílých róbách, obličej až na oči zakrytý, dvě z nich držely v rukách zvláštní nástroje. Pokud ji slyšely přicházet, nedaly to nijak najevo. Uprostřed mezi ženami byla velká nádoba, v níž to zlověstně bublalo. Žena naproti Elize jí pokynula, aby přišla blíž, a Eliza tak učinila. Jak se blížila, cítila z nádoby těžkou, nasládlou vůni. Skočila do ní pohledem a uviděla

probublávat kalně rudou hustou tekutinu. Zastavila se dva kroky před ženou. Ta k ní přistoupila, podívala se na ni z těsné blízkosti a Eliza spatřila vrásčitý obličej, její hluboké oči a jejich nekonečnou zeleň. V tu chvíli jako by se zastavil čas a Eliza uslyšela ve své hlavě hlas stařeny:

„Co tě sem přivádí, Elizo?“

„Já bych... Jak víš, jak se jmenuji?“

„Odpověz na otázku.“

„Chtěla bych slyšet. Ale...“

„Slyšet. To nebude tak snadné. Ale došla jsi až sem. Vůli máš. Mladá jsi. Jsi připravena na výcvik?“

„Chci jen slyšet jako všichni ostatní. Výcvik... je... potřeba?“

„Ano.“

„Myslela jsem si, že mě vyléčíte, ne vycvičíte.“

„Myslelas sis. Ale nevěděla jsi to. Teď už to víš.“

„Bude to bolet?“

„Buď jsi připravena, nebo ne.“ „Vrátím se potom domů?“

„Buď jsi připravena, nebo ne.“

„Já... Je to na mě moc rychlé. Mohla bych...“

„Ne! Jsi to ty proti tobě samotné. Nic ti nebrání, jen tvůj strach. Strach zabíjí myšlení.“

Eliza se zhluboka nadechla. Bylo to tak jiné, než si představovala, než čekala. Ale vlastně ani nevěděla, co čekala. Věděla ale, že tohle určitě už není sen. Má co ztratit? Znovu se nadechla a sebrala odvahu.

„Utéci znamenalo porazit strach. Mluvit s temnou vílou znamenalo porazit strach. Vejít do kouzelného kruhu čaroděje ve svém snu znamenalo porazit strach. Nebojím se.“

„Výborně. Můžeme tedy začít.“

Tak v tuhle chvíli končí příběh Elizy, dcery vesnického truhláře, která se vydala na pouť za navrácením sluchu, aby se jí ostatní dívky ve vesnici nesmály. Nalezla kněžky Padlých přání, které jí možná její přání splní – a možná Eliza začne úplně nový život.

Kocourek obojživelník František

Kocourek –neslyšící cyklista a běžkař

text Jan Panský foto archiv Františka Kocourka

Začínal na kole, přes zimu ale hledal jiné formy tréninku. Nyní ho běh na lyžích baví více než cyklistika. V zimě je pravidelným účastníkem Jizerské 50 a účastnil se několika ročníků Vasaloppetu. Jak ale český reprezentant neslyšících v cyklistice a běhu na lyžích František Kocourek říká, nejdůležitější je, aby to člověka bavilo.

Františku, jak ses vlastně ke sportu dostal?

Jako malý kluk jsem dostal jízdní kolo a tím začala moje láska k cyklistice. Jako těžce nedoslýchavý jsem se skoro s nikým moc nebavil, měl jsem trochu svůj svět. Kolo tak pro mě bylo mým kamarádem, se kterým jsem trávil volný čas, a naplňovalo mě to. Ze začátku mě bavilo poznávat přírodu v okolí mého bydliště a pak i okolí dědečkovy hájovny u lesa, kde jsem trávil velkou část dětství. Když jsem byl starší, začal jsem trochu víc jezdit i po silnici a nakonec jsem se přihlásil do cyklistického klubu. Začátky byly náročné, objemy byly vysoké, ale nějak jsem se s tím popral.

Můj první úspěch byl na dráze v roce 1997, to jsem se umístil i na pódiu. Dráhová cyklistika se bere jako dobrý začátek pro mládež, protože člověk rozvíjí svou taktiku, techniku a sbírá praktické zkušenosti. Mě ovšem moc nenaplňovala a zůstal jsem u silniční cyklistiky. Na jednom závodě v Prostějově nás oslovil člen sportovního klubu, který si všiml, že na mě můj táta zavolal, ale já se neohlédl, protože jsem ho neslyšel. Dostali jsme od něj kontakt na klub neslyšících.

A klaplo to? Jaké byly tréninky s neslyšícími?

Začalo to tím, že mě kontaktovala paní Panská, jestli bych nezkusil jezdit s Pavlem Pastrnkem, jenže já jsem si na to ještě netroufal. Měl jsem školu a chtěl jsem spíš jezdit sám. Pozvali mě na soustředění na Mallorce. Bohužel jsem tam odjížděl nemocný a ve výsledcích se to projevilo. Tehdy se zrovna řešily nominace na deaflympiádu v Římě v roce 2001. Mé výsledky nebyly přesvědčivé, a tak jsem se nenominoval, nicméně jsem se začal s ostatními neslyšícími kluky scházet častěji.

Společně jsme i závodili a díky mým dobrým časům mi Ota Panský k dodatečné nominaci pomohl. A výsledky se dostavily: v časovce jednotlivců jsem skončil na 6. místě, v závodě s hromadným startem na 8. místě, to vše jako nejmladší účastník her. Byl jsem velmi spokojený a namotivovaný trénovat

dál. Měl jsem v tu chvíli za sebou zhruba čtyři roky aktivního trénování a závodění. Následující roky byly náročné, přecházel jsem do mužské kategorie, kde už byly vyšší objemy a delší závody, úroveň byla úplně jiná. Na druhou stranu jsem měl i svého trenéra, který mimochodem trénoval rakouskou reprezentaci v dráhové cyklistice, ale byl i výborným trenérem silničářů. Zkušenosti získané od něj využívám dodnes. Když jsem se připravoval na DOH v Austrálii, bylo u nich léto, ale u nás zima, tak mi sestavil efektivní tréninkový plán uvnitř na ergometru.

Jak tedy probíhala deaflympiáda v Austrálii?

Pro mě byla nejkrásnějším zážitkem časovka jednotlivců, kde jsem skončil na 3. místě. Bylo to hodně taktické, protože první polovina závodu se jela s větrem a druhá polovina proti větru, takže jsem musel jet na hodně lehký převod, točit nohy ve vysokých otáčkách, měl jsem vysokou i tepovou frekvenci. Když jsem dostoupal do cílové rovinky, z posledních sil jsem ještě zrychlil, projel cílem a tam upadl. Byl to strašně krásný pocit. Tušil jsem, že to dopadne dobře, protože za mnou přišli pořadatelé.

Ležel jsem na zemi vyčerpaný a jen jsem slyšel, jak mi říkají, že jsem jel dobře a že z toho bude dobré umístění. A bylo to 3. místo. Byla to obrovská euforie, na kterou se nezapomíná. Díky tomu jsem si začal víc věřit, sezona pokračovala a já se začal umisťovat na 10.–20. místě na velkých českých pohárových závodech.

Vidím, že máš na stěně medaile z běžek. Jak se stalo, že ses z cyklistiky přesunul k běžkám?

Než jsem se k běžkám dopracoval, neměl jsem je v průběhu cyklistické přípravy vůbec rád. Když mě v zimě táta brával na běžky, tak se mi většinou nechtělo, ale donutil jsem se, neměl jsem tu vnitřní motivaci. Zlom nastal, když jsem se v roce 2012 vrátil z Taiwanu, kde jsem skončil třetí v poslední etapě v etapovém závodě kolem ostrova. Na Dolní Moravě jsem znovu zkusil běžky a najednou mě to začalo bavit. Jeli jsme s tátou na Jizerskou 50 a tam jsem se umístil docela dobře. A potom mi táta řekl: „Pojď, jedeme na Vasák.“ A tak jsme jeli poprvé na Vasův běh. To bylo v roce 2013. V té době už jsem se běžkám začal pravidelně věnovat více, kolo tehdy pro mě bylo neustálým trápením bez výsledku. Běžky pro mě naopak byly vnitřně zajímavější a naplňující. Velmi mě v té době bavilo na sobě pozorovat vývoj v technice. Oproti cyklistice jsem na běžkách neměl trenéra, který by se mi věnoval, takže jsem kombinoval rady se

sledováním rozborů a záznamů na YouTube, zejména tehdy Pettera Northuga. Na běžkách jsem se zúčastnil DOH v roce 2015 v Chanty­Mansijsku, což byl pro mě taky velmi silný, pěkný zážitek.

Což vlastně byla tvá první deaflympiáda na běžkách.

Přesně tak, byla to moje první zimní deaflympiáda. Navíc to bylo krásné i proto, že Chanty­Mansijsk je známý biatlonový areál. Dokonce nás tam navštívil tehdejší velvyslanec v Rusku Vladimír Remek.

V Chanty­Mansijsku byla velmi silná konkurence Rusů a Ukrajinců, takže jsem se nakonec umístil na 9. místě, ale i tak jsem byl velmi spokojený. Atmosféra a povzbuzování na trati, mého týmu i dalších, byly fantastické, pro mě to byla krásná deaflympiáda. Výsledku si cením o to víc, že byl trochu nečekaný, na úvod závodu jsem totiž spadl před diváky, ale postupně jsem všechny závodníky dojížděl, až jsem se dopracoval k tomu 9. místu.

Tvé 9. místo je možná ještě o to cennější, že všichni ti sportovci z Ruska a Ukrajiny byli profesionální sportovci.

Ano, je to tak. Když si to tak vezmu, jsem vlastně jeden z mála neslyšících sportovců, kteří měli dobré výsledky, nebo dokonce medaili na zimních i letních deaflympijských hrách.

Poté jsi byl v roce 2019 také v Santa Caterině v Itálii, že?

Ano, deaflympiáda v Santa Caterině se mi už moc nepovedla, protože pořadatelé tratě výrazně zkrátili. I v Rusku byly sice závody kratší, jelo se nejvýše 20 km, ale v Santa Caterině se jelo jen 5 km a 10 km. Závod s hromadným startem byl pouze na 10 km. Vůbec jsem tam nebyl v dobrém a namotivovaném rozpoložení. Vědomí toho, že to, do čeho jdu, bude hodně rychlé a intenzivní, mě moc neuklidňovalo. Nedokázal jsem se na krátké disciplíny dobře připravit.

Pojďme se přesunout od sportu k hodnocení. Začal jsi závodit mezi slyšícími, až v průběhu kariéry ses dostal k neslyšícím. V čem jsou pro tebe ta prostředí odlišná?

Čistě neslyšící závody zcela bez slyšících účastníků, což jsou deaflympiády a mistrovství světa neslyšících, se odlišují tím, že je tam menší počet závodníků. Závody jsou taky trochu nebezpečnější, zejména v cyklistice. Protože se jezdci neslyší, musí se víc ohlížet, aby do nikoho nenarazili nebo někomu nezkřížili dráhu. Častěji si také všímám toho, že slyšící jezdci jsou dál v technice, je u nich lepší plynulost, směrovost a vlastně i kooperace.

Jak se ti povedlo sloučit sport se školou a potom s prací?

Snadné to nebylo, protože jsem byl z tréninků dost unavený. Začal jsem bohužel mít při studiu problémy s koncentrací – a to nešlo. Tak jsem musel z cyklistiky hodně ubrat, až jsem s ní v podstatě skončil a už jsem se později nedokázal vrátit k původní formě.

Stala se ti za tvou bohatou sportovní kariéru nějaká zajímavá příhoda?

Stala se mi taková rarita. Jel jsem v zimě na kole, které mělo pevný převod, takže jsem musel šlapat nejen do kopce, ale i z kopce, abych nevychladl. Když jsem sjížděl úsek před viaduktem, dostal jsem najednou ránu do hlavy a spadl na zem. Zjistil jsem, že jsem od chlupů, vzhlédnu a vidím, jak přede mnou utíká zajíc. Takže jsem dostal ránu do hlavy od zajíce, který chtěl nejspíš skočit přes cestu, ale naštěstí jsme to oba přežili.

Společné mistrovství ČR

slyšících a neslyšících

pohledem organizátora

Od 28. února do 2. března probíhalo curlingové mistrovství ČR neslyšících v mixed doubles (smíšené dvojice –pozn. red.). Tato akce se konala ve spolupráci s Českým svazem curlingu v pražských

Roztylech souběžně s finálovým turnajem mistrovství ČR čtveřic slyšících mužů a žen.

Hlavním organizátorem MČR neslyšících byl

Lukáš Jandus Murín, kterého jsme požádali o krátký rozhovor.

text Jan Semerád, Lukáš Jandus Murín foto Jan Crkovský, Marek Vlach

Jak probíhala organizace MČR neslyšících v mixed doubles? Na webu je uvedeno, že jde o první ročník, ale údajně se již dva ročníky uskutečnily, můžete to prosím ujasnit?

Letos šlo o první MČR v mixed doubles neslyšících pořádané ve spolupráci s Českým svazem curlingu (ČSC). Pokud ale mluvíme o MČR obecně, jednalo se už o třetí ročník – první proběhlo v roce 2022, druhé o rok později. Tento ročník byl ovšem historickým milníkem díky propojení s ČSC, což přineslo větší podporu, lepší organizaci a významný posun v historii MČR neslyšících.

Organizace proběhla hladce a bez komplikací, což svědčí o skvělé přípravě a spolupráci všech zúčastněných. Turnaj doprovázela výborná curlingová atmosféra, kterou podpořili neslyšící i slyšící fanoušci. Díky souběžnému play­off extraligy slyšících týmů

došlo k oboustrannému obohacení – neslyšící hráči mohli sledovat špičkové výkony slyšících týmů, zatímco slyšící fanoušci a hráči viděli, že i neslyšící sportovci umí hrát curling na vysoké úrovni.

Jak vznikla vaše spolupráce s ČSC?

Spolupráce vznikla především díky aktivitám curlingových klubů neslyšících v Praze a Brně, které se postupně začleňovaly do širší curlingové komunity. To nám velmi usnadnilo oslovení ČSC, který měl zrovna nově zvolené vedení. Velkou roli v navázání spolupráce sehrál člen výboru ČSC pan Dominik Ženatý, který dobře zná brněnské hráče a má na starost rozvoj curlingu v Česku. Následně proběhla důležitá jednání mezi Českým deaflympijským výborem a ČSC, která otevřela cestu pro nové příležitosti a významně pomohla rozvoji neslyšícího curlingu.

Co přinesla tato spolupráce samotnému turnaji?

Spolupráce přinesla především plnohodnotnou podporu turnaje ze strany místopředsedy ČSC pana Vlasty Vojtuše, se kterým jsem vše spojené s organizací turnaje konzultoval. Poskytl nám cenné rady, sdílel své zkušenosti a pomáhal zajistit hladký průběh celé akce. Díky jeho zapojení jsme získali profesionální rozhodčí, důležité TD dokumenty, naprosto špičkově připravený led, upravené kameny a informační systémy – všechno na úrovni, na niž jsme jako neslyšící hráči nebyli zvyklí.

V čem se organizace tohoto šampionátu pro neslyšící lišila od předchozích ročníků?

Jedním z hlavních rozdílů byla kvalita ledu. Péči o ledovou plochu zajišťovali špičkoví ledaři z týmu přípravy ledu pro play­off extraligy slyšících mužů a žen a my jsme mohli využít stejný led. Dalším aspektem byli kvalitní rozhodčí, kteří komunikovali srozumitelně a vstřícně – dbali na klidnou mluvu a zřetelnou artikulaci, díky čemuž turnaj probíhal bez problémů. Byla pro nás čest hrát ve stejný čas jako finále extraligy mužů a žen. Díky tomu jsme mohli sledovat špičkový curling na vlastní oči – zázemí bylo profesionální a zápasy slyšících pro nás byly inspirací i cennou zkušeností.

Fungovala na turnaji komunikace s týmem slyšících organizátorů?

Abych to upřesnil – organizátorem MČR v mixed doubles neslyšících jsem byl já, zatímco ČSC nám poskytl podporu tím, že zajistil halu a rozhodčí. Komunikace byla bezproblémová, hlavní rozhodčí Vlasta Vojtuš měl s našimi hráči už zkušenosti z před­

chozích akcí a věděl, jak s námi komunikovat – mluvil pomalu, srozumitelně artikuloval a v případě potřeby používal jednoduchá slova nebo základní znaky.

Tlumočníka jsme na poslední chvíli na zahájení nesehnali, takže jsem tlumočil já. Vše důležité ale hráči znali dopředu z herního a soutěžního řádu, takže vše proběhlo hladce a bez komunikačních problémů.

Turnaj probíhal paralelně s MČR čtveřic slyšících – jak se tento model osvědčil? Měli slyšící a neslyšící hráči možnost se setkat, interagovat spolu?

Turnaj byl nastaven tak, že se jednotlivé zápasy střídaly podle předem daného harmonogramu. Nejprve probíhaly zápasy neslyšících hráčů a poté přišlo na řadu play­off extraligy mužů a žen slyšících. Kvůli odlišnosti disciplín nebylo možné, aby oba turnaje probíhaly současně na stejných drahách.

Dalším důvodem střídání byly omezené možnosti haly – k dispozici byly pouze čtyři curlingové dráhy, které byly během play­off plně obsazeny slyšícími hráči. ČSC proto náš turnaj zařadil do volných časo­

vých oken v harmonogramu, kdy byly dráhy nevyužité. Díky tomu jsme měli svůj prostor a mohli si mistrovství užít naplno.

Naši hráči měli také možnost setkat se s některými špičkovými slyšícími hráči, například s mužským týmem Tomáše Klímy nebo s uznávanou dvojicí Paulových.

Co bylo pro neslyšící hráče nejnáročnější?

Vyloženě náročný moment si nevybavuji, ale bylo jasné, že každá dvojice měla jeden cíl – porazit tým Evy Novákové a Míly Mantlíka, kteří díky svým zkušenostem se slyšícími týmy celý turnaj vyhráli.

Dvojice Štefan Uhrín s Terezou Švarcovou, začátečníci, bojovala o každé vítězství a ze všech sil, i když se jim nakonec vyhrát nepodařilo. Přesto si turnaj naplno užili stejně jako ostatní hráči, a navíc nasbírali cenné zkušenosti.

Největším překvapením byla chvíle, kdy Štefan s Terezou málem porazili favority Evu a Mílu. Závěrečný boj o první místo mezi mnou, Marcelou Eichenbergerovou, Evou a Mílou byl napínavý až do

posledního kamene, který rozhodl ve prospěch favoritů. Skvělá podívaná pro hráče i fanoušky.

Jaké jsou další plány pro rozšíření curlingu mezi neslyšícími?

Snažíme se curling co nejvíce přiblížit neslyšící komunitě a rozšířit počet hráčů. Naším cílem je vytvořit nové příležitosti, oslovit širokou skupinu lidí – mladé, starší, muže i ženy se sluchovým postižením –a připojit je k rostoucí curlingové komunitě.

Zájemci si mohou curling vyzkoušet v klubech v Praze, Brně a brzy také v Ostravě, kde vznikla nová curlingová hala. Srdečně zveme všechny, aby objevili kouzlo tohoto sportu a přidali se k nám!

Plánujete i další ročníky ve spolupráci se svazem slyšících?

Ano, rozhodně to máme v plánu! Velmi rádi bychom ve spolupráci s ČSC pokračovali i na dalších ročnících. Budoucnost této spolupráce však částečně závisí na rozhodnutí Národní sportovní agentury, které by mělo být známo na konci dubna, případně na začátku května. Na základě tohoto rozhodnutí budou následovat jednání o budoucích plánech, v nichž se zaměříme na možnosti, jak spolupráci dál rozvíjet a posunout ji na ještě vyšší úroveň.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v dalších turnajích a curlingové kariéře!

LETNÍ KŘÍŽOVKA

1. Funkce, kterou v ČUN kromě zakladatele zastával Vladimír Buberle, jenž by 24. února 2025 oslavil 100. narozeniny.

2 Název systému, který určuje, jaký obsah na sociálních sítích se zobrazuje uživatelům na základě různých faktorů.

3. Název země, kde probíhala olympiáda, které se účastnil František Kocourek.

4. Jméno hlavní postavy příběhu Kouzelné přání.

5. Doplňte anglický název pro smíšené dvojice v curlingovém mistrovství ČR neslyšících – mixed _______.

6. Doplňte název filmu z festivalu Jeden svět o polské horolezkyni a alpinistce Wandě Rutkiewicz – ________ expedice.

7. Název lidskoprávní ceny udělené během ceremoniálu festivalu Jeden svět.

8. Název řemesla, kterému se věnuje pan Ivan Bajer z rubriky Živíme se rukama.

9. Název hlavního tématu čísla a zároveň pojem vyjadřující spojence neslyšících.

TAJENKA: