UNIE 07-08/2024 by casopisunie

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z. ú.

7-8/2024 • ročník XXVIII • 59 Kč

Středisko TEIRESIÁS

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

komunitu Neslyšících po několika měsících zasáhla další smutná událost – Naďa Hynková Dingová nakonec i přes všechno své odhodlání a naši podporu prohrála svůj boj se zákeřnou nemocí a v pondělí 27. 5. 2024 nás opustila. Stihla ještě podniknout první kroky k léčbě v zahraničí, ale bohužel to nestačilo. Sbírka na její podporu se setkala s velkým ohlasem a vybraná částka se nyní nejspíš využije na podporu její rodiny, kterou tu zanechala. V příštím vydání časopisu na ni zavzpomínáme a podíváme se na její životní úspěchy a na to, co všechno tato ohromná osobnost pro komunitu Neslyšících udělala.

Středisko Teiresiás určitě zná mnoho neslyšících vysokoškolských studentů a my jsme vyzpovídali jeho dlouholetého, nyní už bývalého, ředitele Petra Peňáze a jeho nástupce Borise Janču. Podívali jsme se také na fungování Střediska. Dále vám v tomto čísle přinášíme mnoho kulturního obsahu všeho druhu – proběhl druhý ročník Festivalu neslyšících žen, velký ohlas měl také Koncert propojení tlumočnice a herečky Evy Radilové, blíží se další ročník tradiční divadelní přehlídky Mluvící ruce a na závěr si představíme taneční skupinu neslyšících z Burkiny Faso. Podíváme se také pod ruce neslyšícího pekaře a na to, jak žijí neslyšící, kteří jsou odsouzeni k pobytu ve vězení. Věřím, že si vy, čtenáři, budete mít i tentokrát z čeho vybírat.

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

TEIRESIÁS

FESTIVAL NESLYŠÍCÍCH ŽEN

NESLYŠÍCÍ VĚZNI

NOVINKY ZE SVĚTA

KULTURA: KONCERT PROPOJENÍ 30 ŽIVÍME SE RUKAMA: MÍSTO POLICISTY PEKAŘEM

34 KULTURA: MLUVÍCÍ RUCE V PROUDU ČASU

36 KULTURA: FIENTAN DU BURKINA 37 PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ: KOUZELNÉ PŘÁNÍ 3 38 SPORTOVNÍ OKÉNKO

/Kde na síti nás najdete?/

WEB

www.cun.cz

ISSUU www.issuu.com/casopisunie

FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/

Cena jednoho výtisku: 59 Kč

Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného

Kontakt: redakce@cun.cz

V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s logem UNIE obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost. Vysvětlení, jak QR kódy fungují, najdete zde:

1. Ve svém mobilu otevřete aplikaci fotoaparátu

2. Namiřte kameru telefonu na QR kód, který chcete oskenovat

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

REDAKCE

/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Jan Panský, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Eva Kastnerová, Martin Jarůšek

3. Klikněte na vyskakovací okno, které se v aplikaci fotoaparátu objeví

4. Prohlížejte si zobrazený obsah

UNIE • 7–8/2024, ročník XXVIII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Anna Pulkrabová šéfredaktor: Jan Semerád zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Barbora Flusserová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Jan Panský, Eva Vavříková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová titulní strana: Miroslav Martínek, Aneta Eleonora Braunová zadní strana: Jan Crkovský grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

Návštěva Muzea a Pojizerské

galerie Semily s tématem

Léčitelé Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje

TEXT A FOTO: Veronika Burešová

Léčitelské schopnosti byly vždy opředené tajemstvím a právě toto tajemství odhaluje nová výstava v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech. Tato expozice navazuje na loňskou úspěšnou výstavu o semilské léčitelce Květoslavě Patočkové a podrobně mapuje dějiny léčitelství v Jizerských horách, Krkonoších a Českém ráji. Na základě vzpomínek, archivního výzkumu a spolupráce s dědici se výstava zaměřuje na období od konce 18. století až po nedávné dny. Návštěvníci se mohou seznámit s osudy více než třiceti léčitelských osobností i celých léčitelských rodů, jakými byli například sklenařičtí Metelkové nebo rozvětvený rod napravovačů z Mříčné.

Výstava byla připravena tak, aby byla přístupná všem návštěvníkům, a proto byla také přeložena do českého znakového jazyka. O tomto tématu vznikne též stejnojmenná kniha.

Workshop pro děti a rodiče aneb jak společně vyprávět

TEXT: Weblíčko / FOTO: Jan Crkovský

V neděli 2. června se konal workshop ve znakovém jazyce pro děti a jejich rodiče, který zorganizovalo Weblíčko ve spolupráci s organizací KukátkOO. V prostorách organizace Pevnost v Praze byl pro neslyšící děti připravený zábavný program plný hravých i vzdělávacích aktivit. Jejich cílem bylo podpořit vyprávění v českém znakovém jazyce. Rodiče měli možnost získat cenné informace o tom, jak se dá s dětmi smysluplně využít internetová stránka Weblíčka, která obsahuje různá videa s uměleckým projevem v českém znakovém jazyce. Workshop proběhl v rámci projektu Mé ruce vypráví. Ten se konal za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Národního plánu obnovy a Evropské unie.

Akce „Pojďte si s námi hrát“ pro neslyšící v Hájku u Karlových Varů

TEXT A FOTO: Pavlína Kašperková

Dne 25. května 2024 se v obci Hájek u Karlových Varů konala akce s názvem „Pojďte si s námi hrát“ určená pro neslyšící. I přes nepříznivé počasí a probíhající mistrovství světa v hokeji se účastníci nenechali odradit a užili si den plný zábavy a her.

Program akce byl bohatý a nabízel širokou škálu aktivit. Největší úspěch sklidilo opékání buřtů, které navodilo příjemnou atmosféru a umožnilo účastníkům strávit společně čas u ohně. Kromě toho se hrály oblíbené hry jako mölkky a další tradiční venkovní hry, které potěšily malé i velké. Při hraní her byl i prostor sledovat zápas a fandit našemu hokejovému týmu, což přidalo celé akci další vzrušení a společný

Virtuální realita otevírá svět neslyšícím

TEXT A FOTO: Pavlína Kašperková

Virtuální realita (VR) se stává stále populárnějším prostředkem zábavy a vzdělávání. V případě neslyšících osob tato technologie přináší nové a vzrušující možnosti, jak prožít zážitky, které by pro ně jinak mohly být těžko dostupné. V blízkosti klubu neslyšících Karlovarského kraje vznikla speciální VR herna, kterou jsme navštívili. Nadchla nejen mladší, ale i starší generaci návštěvníků.

Neslyšící se v této VR herně mohli ponořit do různých světů a vyzkoušet si různé aktivity. Jedním z nejpopulárnějších zážitků byl například podmořský svět plný úžasných ryb, rybek, chobotnic a podobných vodních příšer. Také nás zaujala virtuální výšková věž. Zde mají hráči za úkol přejít po úzké lávce a skočit dolů z výškové věže. Tento zážitek je tak realistický, že mnoho z nich pocítilo skutečný strach z výšek a někteří dokonce váhali udělat krok kupředu, protože měli obavu z pádu dolů.

Další oblíbenou aktivitou je slalom na lyžích ve vysokohorských podmínkách. Pro neslyšící, kteří neměli možnost skutečně lyžovat, je to jedinečná příležitost zažít adrenalin a vzrušení z jízdy po zasněžených svazích. Virtuální realita zde přináší realistické vizuální a pohybové vjemy, díky kterým se lyžař cítí, jako by skutečně byl na svahu.

Jednou z nejnovějších her je let a výstup na Mars. Hráči se ocitli v roli astronautů na misi na rudou planetu. Zažili start rakety, průlet vesmírem a nakonec přistání na Marsu. Tento zážitek simuluje první výstup na povrch Marsu a poskytuje úchvatné pohledy do vesmíru.

Tyto zážitky nejsou pouze o zábavě. Můžete trénovat své dovednosti, zlepšovat koordinaci, a dokonce i svou psychickou odolnost. Virtuální realita také nabízí nové možnosti komunikace a spolupráce, což je velmi přínosné.

Vstup do světa VR a všechny instrukce pro neslyšící návštěvníky srozumitelně přetlumočila Bc. Petra Beránková. Díky tomu si neslyšící mohli VR naplno užít.

zážitek. Jedním z hlavních lákadel bylo střílení z luku, které přilákalo mnoho zájemců. I přes deštivé počasí se účastníci nezalekli a s nadšením zkoušeli své střelecké dovednosti. Program byl obohacen také o další hry a soutěže, které přispěly k veselému a přátelskému duchu celé akce.

Velký dík patří Ostrovské knihovně, která se na organizaci akce významně podílela a poskytla potřebnou podporu. Organizátoři si dali záležet na tom, aby byl program přístupný a atraktivní pro všechny účastníky, včetně neslyšících. Přestože počasí nebylo ideální, tým organizátorů zajistil, aby vše proběhlo hladce a účastníci si odnesli krásné vzpomínky.

Ani nepříznivé podmínky nemohou pokazit dobře naplánovaný den plný zábavy a společenských aktivit. Účastníci odcházeli spokojeni a s úsměvem na tváři, těšíce se na další podobné akce v budoucnu.

Den otevřených dveří v Šalvějce

Dětský lesní klub Šalvějka, který je určen pro neslyšící děti předškolního věku, otevřel své brány návštěvníkům a zájemcům. Den otevřených dveří se konal v pátek 17. 5. v zahradě Hvězdy v lese. Program začal ve dvě hodiny odpoledne a byl uzpůsoben tak, aby vše stihli i opozdilci. Celkem byl rozdělen do tří hlavních bloků. Pro děti byly otevřené tři dílničky. První byla na téma recyklace.

Tématem druhé dílničky byla živá písmena – děti si vybraly písmeno ze svého jména a vyrobily si s ním malý náhrdelník. Na třetí dílničce s tématem hravé ruce si děti vylosovaly tvar ruky a hledaly všechny možné znaky, ve kterých se tento tvar používá. Děti dostaly také dřevěného panáčka, kterého si mohly vyzdobit, přidat mu vlasy, šaty, namalovat ho a vzít domů. Pro rodiče a další dospělé byly připravené dvě prohlídky. První se zaměřovala na dopolední klub Šalvějky, druhá na všechny další aktivity, workshopy, tradice a ukázala rodičům, jak vlastně Šalvějka funguje. Na závěr se konalo divadelní vystoupení Otesánek. Během celého dne bylo připravené občerstvení, buchty, koláče a další pochutiny. Součástí akce byl také dětský jarmark s různými maličkostmi na památku a i rodiče mohli přinést různé drobnosti na podporu klubu. Akce se velmi vydařila a účast byla hojná.

TEXT:

Marie Basovníková, Jan Semerád / FOTO: Marie Basovníková

Opustila nás kolegyně, přítelkyně, matka, manželka a skvělá tlumočnice

TEXT: Jan Semerád / FOTO: z facebooku CZTN / BÁSEŇ: Jana Servusová / PŘEKLAD BÁSNĚ: Alan Ptáček

V pondělí 27. 5. 2024 nás navždy opustila naše kolegyně Naďa Hynková Dingová. Naďa se obrovským způsobem zasloužila o fungování mnoha skupin a organizací, ať už tlumočnických, učitelských, vzdělávacích, sociálních a dalších. Věnovala se také výchově neslyšících dětí a svůj život zasvětila tomu, aby komunita Neslyšících měla ve společnosti své místo. Byla také učitelkou a mentorkou mnoha tlumočnic a tlumočníků, kteří jsou díky její práci nyní odbornicemi a odborníky v oboru. Naďa ovšem nebyla jen profesionálkou, ale také člověkem se srdcem na správném místě. Byla uznávanou odbornicí a osobností komunity Neslyšících a zanechala nám ohromný odkaz a mnoho vzpomínek. Báseň na rozloučenou s Naďou složila Jana Servusová a neslyšící umělec Alan Ptáček ji přeložil do ČZJ.

Znakovárna znovu otevírá své brány

Ačkoli na nějakou dobu byly aktivity Znakovárny přerušeny, členové spolku nezaháleli a usilovně hledali nové místo, kde by bylo možné činnost obnovit a navázat na úspěšné přednášky, workshopy a další zajímavé a přínosné aktivity pro komunitu Neslyšících a jejich přátele. To se nakonec podařilo a 12. dubna 2024 byla činnost spolku slavnostně obnovena setkáním v prostorách komunitního centra Buďánka – Ostrov ve městě. Nové pražské prostory Znakovárny se nachází nedaleko tramvajové stanice Kavalírka. Setkání zahájil Jan Wirth, předseda spolku, krátkým úvodním slovem a promítnutím uvítací prezentace. Poté následovala volná debata s občerstvením. Návštěvníci si mohli

TEXT: Jan Semerád / FOTO: z videí Znakovárny a ZnakoHraní

prohlédnout nově vznikající prostory komunitního centra a pro ty nejmenší byl k dispozici také dětský koutek. Pod patronátem Znakovárny se také nově každý týden v úterý koná zábavný kroužek ZnakoHraní pod vedením neslyšící Karolíny Panské a slyšící tlumočnice Michaly Wirth. Kroužku se mohou účastnit jak neslyšící, tak slyšící děti. Na neslyšící děti je zaměřený dopolední blok, na slyšící pak odpolední. V rámci kroužku se budou odehrávat volnočasové zábavné aktivity a smyslové hry, které pomáhají rozvíjet jazykové a motorické dovednosti, podporují zkoumání světa a sociální interakci dětí.

Překlad básně

STŘEDISKO TEIRESIÁS: nabídka pomoci studentům bez rozdílu

TEXT: Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová / FOTO A ZDROJ: web a archiv Střediska Teiresiás, archiv dotazovaných

Rádi byste studovali, ale máte určitá omezení? Týkají se zraku? Sluchu? Pohybu? Nebo ADHD? Dobrá zpráva je, že v současné době to není žádný problém: Středisko Teiresiás na Masarykově univerzitě v Brně se snaží o zbourání těchto bariér. Nasměruje vás k jejich řešení a pomůže vám tak, abyste měli i přes jakékoli znevýhodnění plnohodnotný přístup ke studiu. V tomto článku vám přiblížíme, čím vlastně Teiresiás je a co může studentům se specifickými potřebami nabídnout. Vzhledem k tomu, že jsou čtenáři časopisu UNIE většinou neslyšící, poskytl nám na toto téma velice zajímavý rozhovor PhDr. PETR PEŇÁZ , zakladatel a bývalý ředitel střediska. Ing. BORIS JANČA , současný ředitel, nám k tomu dále prozradil, jaké plány má do budoucna. V závěru článku se dozvíme o zajímavém projektu LangSkills, jejž organizuje Středisko Teiresiás pod vedením Mgr. et Mgr. LENKY TÓTHOVÉ , Ph.D.

PRO KOHO JE STŘEDISKO TEIRESIÁS URČENO

PROČ NÁZEV „TEIRESIÁS“?

Zakladatelé střediska se inspirovali slepým věštcem z řecké mytologie, který se jmenoval Teiresiás. O tomto muži se v řeckých bájích vypráví různé příběhy. I poté, co oslepl, viděl a znal tento věštec víc než kdo jiný. A proto se právě Teiresiás stal odkazem pro založení střediska, které ve svých počátcích nabízelo pomoc studentům se zrakovým postižením.

Středisko Teiresiás, celým názvem Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, vzniklo při Masarykově univerzitě (MU) v Brně v roce 2000. Jeho úkolem je zajišťovat, aby studijní obory akreditované na univerzitě byly v největší možné míře přístupné studentům se zdravotním handicapem. Jedná se například o studenty nevidomé, slabozraké, neslyšící a nedoslýchavé. Dále se na toto pracoviště mohou ohledně studia obracet také studenti s pohybovým handicapem, se specifickými poruchami učení (např. poruchou pozornosti, ADHD), s poruchami autistického spektra nebo s chronickým onemocněním apod. Středisko zajišťuje organizační, metodickou a technickou podporu ostatním vyučujícím a zaměstnancům MU s postižením nebo bez něj.

JAKÉ SLUŽBY STŘEDISKO TEIRESIÁS NABÍZÍ Nabídka služeb střediska je propracovaná a bohatá. Na své si přijdou jak studenti s postižením, tak i vyučující (ať už s po -

Středisko Teiresiás sídlí v budově Masarykovy univerzity na Komenského náměstí v Brně

stižením, nebo bez). Služby se v tomto případě týkají studijního poradenství, tlumočnického a přepisovatelského servisu, knihovních služeb, technického servisu či osobní asistence včetně nácviku prostorové orientace. I ostatní zaměstnanci MU se na středisko mohou obracet ohledně řešení techniky a technologického zázemí, úpravy studijních materiálů (podle typu postižení studenta), přípravy na zkoušky, individuální výuky apod. Možné je zde také absolvovat vzdělávací kurzy, které souvisí s výukou studentů se specifickými potřebami (přístupné i pro jiné vzdělávací instituce). Všechny služby se odvíjí od požadavků konkrétního studenta, případně zaměstnance MU.

Středisko se účastní různých zajímavých projektů, vzdělávacích a sportovních aktivit, které jsou velmi podnětné a napomáhají osvětě. Nabízí také workshopy, dokonce ve svých prostorách pořádá tematické výstavy děl handicapovaných studentů. V případě zájmu o více informací je možné využít odkaz na webové stránky Střediska Teiresiás.

KRÁTKÝ POHLED DO HISTORIE

STŘEDISKA TEIRESIÁS

Počátky brněnského školství lze datovat již do 13. století (vznik klášterní školy v Brně), v průběhu následujících sta-

letí byly zakládány další vzdělávací instituce, jako např. jezuitské gymnázium (zal. 1578), Moravsko-slezský ústav pro hluchoněmé (zal. 1832), Masarykova univerzita (zal. 1919) atd. Výraznou, až geniální neslyšící osobností, která vystudovala MU, byl doktor, archivář, historik a šachista Mojmír Švábenský (18. 5. 1924 – 28. 5. 2002). Pro zajímavost, i přes sluchové postižení ovládal několik jazyků, např. angličtinu, němčinu, latinu, italštinu, ruštinu a francouzštinu. Již od 19. století se rozmáhalo i vzdělávání pro neslyšící (příkladem je založení Moravsko-slezského ústavu pro hluchoněmé). Masarykova univerzita nezůstala pozadu, činila se a roku 2000 založila Středisko Teiresiás, které s menšími obměnami funguje dodnes. Toto celouniverzitní pracoviště bylo zpočátku určené pouze pro studenty se zrakovým postižením, tehdy neslo název Středisko pro pomoc nevidomým a slabozrakým studentům. Netrvalo dlouho a na podzim roku 2003 se MU zaměřila i na své neslyšící a nedoslýchavé studenty – poprvé zahájila výuku s využitím vlastních tlumočníků ČZJ a umožnila též výuku přímo v ČZJ. Na základě toho se středisko přejmenovalo a jeho současný název zní Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky. V dalších letech Středisko Teiresiás otevřelo své dveře i ostatním studentům např. s pohybovým handicapem, chronickým onemocněním, psychickými potížemi apod.

Ing. BORIS JANČA

Ředitel Střediska Teiresiás

• Absolvoval studium ekonomie

• Studoval i několik dalších oborů (ty však nedokončil, např. pomocné vědy historické)

• Ve Středisku Teiresiás pracuje s krátkou přestávkou od roku 2012, původně působil jako projektový manažer

• Od listopadu 2023 vykonává funkci ředitele Střediska Teiresiás

• Na Masarykově univerzitě se podílí také na vzdělávání univerzitních vyučujících v Centru rozvoje pedagogických kompetencí

Se současným i bývalým ředitelem Střediska Teiresiás vedla rozhovor naše redaktorka Eva:

Máte za sebou skoro rok působení na pozici ředitele Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky. Jaké to bylo, přebírat post ředitele po panu Peňázovi, jenž středisko založil?

Nejsem ve Středisku Teiresiás nový, pracuji zde přes 10 let. S Petrem Peňázem jsme postupně navázali úzkou spolupráci a u mnoha činností z posledních let jsme tak byli společně. Nebyl to tedy až tak velký zlom, i když změna to pochopitelně je. Ovlivnilo mě to nejen pracovně, ale i osobně. Tou hlavní změnou je pochopitelně to, že před půl rokem jsem nenesl (s trochou nadsázky) zodpovědnost za nic, nyní ji nesu za vše. Petr Peňáz zůstává zaměstnancem Střediska Teiresiás, věnuje se nadále tématům jazykovědným nebo právním, garantuje a vede například náš předmět nabízený všem studentům univerzity (typicky tedy těm bez postižení) Univerzální design, inkluze jinakosti a přístupnost a já jsem velmi rád, že můžeme spolu dále jako kolegové pokračovat.

Jaké jsou vaše plány a představy do budoucna?

Na co byste se rád ve vedení Střediska Teiresiás zaměřil?

Vizí by mohlo být dost, ale více než na vlastní plány je teď bohužel potřeba zaměřit se na aktuální výzvy, před kterými

spolu s dalšími pracovišti stojíme. Dramaticky přibylo studentů se skrytým postižením, zejména s psychologickými obtížemi. Studentů se smyslovým postižením na MU je méně. Těch, kteří používají český znakový jazyk, je dokonce ještě méně a jsou navíc rozprostřeni na více vysokých školách – nelze jim to vyčítat. Tito studenti sledují své zájmy a míří na ty školy, které mají třeba blíže k domovu nebo mají jednodušší přijímací řízení. Zároveň se nijak nezměnilo financování, na servis dostáváme stejné částky jako před 10 lety. Zatímco tak dříve vysoké školy suplovaly některé veřejné služby, ale dostávaly na to peníze, dnes mají jiné části veřejného sektoru – např. psychologickou péči – suplovat v ještě větším rozsahu, ale peníze tomu neodpovídají vůbec.

Cítíme, že je finančně těžké udržovat kvalitní servis a být připraven ho kdykoli poskytovat. Týká se to služeb ve znakovém jazyce, např. rozvíjení slovníku znakových jazyků nebo výuka cizích jazyků včetně znakových. Zároveň nabízet potřebnou oporu dalším znevýhodněným skupinám, aniž na cokoliv z toho dostáváme dostatek financí, to je ten oříšek, nebo spíše ořech, který budeme muset rozlousknout.

Natáčení materiálů v ČZJ ve Středisku Teiresiás

PhDr. PETR PEŇÁZ

Bývalý ředitel Střediska Teiresiás, nyní vědecký pracovník

• Vystudoval klasickou filologii a bohemistiku

• Od roku 1990 se na Ma sarykově univerzitě věnoval klasické filologii, později obecným otázkám jazykovědy a teorii komunikace

zabývá, a inspirace byly v průběhu různé. Koncem 90. let minulého století jsem nejprve žádnou inspiraci neměl, úkolem bylo zajištění studia nevidomých a partnerem pro mě byla Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Pak přibyla inspirace v Centru Tereza na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT (dnes součást Centra Elsa ČVUT). Poté jsme čerpali první zkušenosti z Keplerovy univerzity v Linci a z Technické univerzity v Karlsruhe. Později přicházely další zkušenosti z jiných vysokých škol, např. z Centra pro výzkum rakouského znakového jazyka na Univerzitě v Klagenfurtu nebo z Gallaudetovy univerzity pro neslyšící ve Washingtonu, D.C.

• Od roku 1997 se soustředí na otázky specifických lidských nároků: vybudoval Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity, jehož cílem zprvu bylo zajistit profesionální servis pro nevidomé a slabozraké studenty, později středisko rozšířilo svoji působnost na neslyšící a nedoslýchavé studenty a konečně na studenty se specifickými nároky na vysokých školách obecně

• Jako ředitel tohoto střediska působil Petr Peňáz v letech 2000–2023, od té doby je sice v důchodu, ale nadále spolupracuje se střediskem jako jeden z jeho vědeckých pracovníků

Stál jste u vzniku Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity a dlouhá léta jste v něm působil ve funkci ředitele, tedy až do loňského roku, kdy jste odešel do penze. Nicméně vím, že jste ve středisku i nadále aktivní – jaká je nyní vaše náplň práce? Ano, jsem i nadále aktivní, i když ne na plný úvazek. Pracuji od listopadu 2023 jako vědecký pracovník a ve spolupráci s novým ředitelem Ing. Borisem Jančou se hlavně věnuji třem okruhům. Jednak řeším lingvistické otázky, které souvisejí s hmatovým zápisem pro nevidomé nebo se znakovými jazyky či s kompetencemi osob s poruchami učení. Dále se zabývám právními otázkami – řeším stížnosti v oblasti přístupnosti, individuálních adaptací a možné diskriminace. Posledním okruhem jsou některé mezinárodní projekty střediska, na nichž spolupracuji.

Jak vlastně Středisko Teiresiás vzniklo? Kde jste se inspiroval a co bylo jeho cílem?

Středisko má za sebou dlouhý vývoj, neustále se rozšiřoval okruh služeb, které poskytuje, i oblastí, jimiž se odborně

Jak vypadaly začátky poskytování služeb ve středisku?

Po založení střediska šlo nejdříve o technické zpřístupnění studijních materiálů pro nevidomé studenty, nad rámec tehdy běžně poskytovaných služeb zde však byly zpřístupňovány i materiály pro výuku cizích jazyků (např. i latiny, klasické řečtiny), historické mluvnice, statistiky, matematiky a informatiky, včetně velmi speciální odborné symboliky, grafů nebo map. Poté se k činnostem střediska přidala i metodika speciální výuky předmětů pro nevidomé studenty. Kolem roku 2003 přibylo tlumočení mezi mluveným a znakovým jazykem, přepis mluvené řeči a metodika výuky cizích jazyků pro neslyšící a nedoslýchavé. Podařilo se nám zrealizovat unikátní hybridní knihy ve znakovém jazyce (hybridní kniha je multimediální publikace, která umožňuje současně sledovat její obsah v textové, zvukové a obrazové podobě, je určena především pro uživatele s těžkým zrakovým nebo sluchovým postižením –pozn. red.). Úspěch máme také s online slovníkem znakových jazyků, s odbornými dokumenty ve znakovém jazyce, titulkováním videokonferencí a v neposlední řadě s LangSkills, evropskou jazykovou letní školou pro neslyšící. Současně zde vznikal bezbariérový přístup pro tělesně postižené. Otevřely se možnosti služeb i pro studenty s poruchami učení. Postupem času stále přibývaly další služby a aktivity.

Měl jste již předtím nějaké zkušenosti s neslyšícími a nedoslýchavými?

Zkušenosti jsem získával teprve postupně. Ještě kolem roku 2000 jsem byl přesvědčen, že vysokoškolské studium neslyšících je snadné zajistit. Myslel jsem si také, že komunikaci lze dobře nahradit psanými texty a že informace lze získávat četbou odborné literatury. Fakt, že rodilí neslyšící mohou mít potíže porozumět nejen mluvené, ale i psané češtině, natož pak dalším cizím jazykům, mi zřejmý nebyl. Až od roku 2002 jsem si tuto skutečnost uvědomil díky kontaktu s prvními neslyšícími studenty a absolventy (Lucie Kastnerová, Ivana Hay Tetauerová, Tomáš Sklenák). Z prvních nedoslýchavých bych rád zmínil Františka Šmolíka.

Technologie poskytovaných služeb a metodologie výuky se neustále vyvíjejí, jistě to mělo dopad i na vaše služby. Prošel Teiresiás v poslední době nějakými změnami?

je vhodné například pro tlumočníky. Navíc nabízí i výběr znaků z několika dalších znakových jazyků (slovenský, rakouský, ukrajinský znakový jazyk, mezinárodní znakový systém).

V čem bylo dříve studium pro neslyšící studenty těžší a co se pro ně v současné době změnilo k lepšímu?

Středisko Teiresiás již mnoho let používá vlastní systém Polygraf. Ten má celou řadu různých funkcí, které lze využívat na přednáškách. Například studentům se zrakovým postižením je možné nasdílet prezentace přímo do jejich vlastního mobilu či tabletu, aby si je zvětšili nebo jinak vizuálně přizpůsobili. Neslyšící mohou na svém zařízení sledovat přepis v reálném čase. Díky tomu nepotřebují mít přepisovatele ve své blízkosti a sledovat přepis na jeho notebooku, což bylo dřív běžné. Jsme také hrdí na výkladový a překladový online slovník Dictio, za který zodpovídá naše Sekce jazyka a kultury neslyšících. Prezentuje jak běžnou, tak odbornou slovní zásobu jazyků znakových i mluvených. Z něj lze také získat informace o znacích, které se osvědčily v komunikační praxi při vysokoškolské výuce v ČZJ, to

Neslyšící nebyli nikdy vylučováni ze studia na MU, ale servis si museli v minulosti zajišťovat sami, například individuální tlumočení. Zařizování mohlo být náročnější. V dnešní době se u zaměstnanců vysokých škol zlepšilo povědomí o studentech se specifickými potřebami. Je více informací a lepší dostupnost služeb, což se nedá s dřívějškem srovnávat. Lze říci, že v dnešní době univerzity obecně nabízí a snaží se poskytovat služby studentům s handicapem, i když jsou na jednotlivých školách v možnostech poskytování určité rozdíly. Co se ale nezměnilo, je problém finanční a personální. Bohužel prostředky, které MŠMT nabízí, k proplácení nákladů nestačí. Přetrvává také nedostatek pracovníků, kteří by dokázali poskytovat služby na potřebné profesní úrovni.

Zaměstnanci Střediska Teiresiás

Tlumočníci, přepisovatelé a také učitelé se znalostí metodiky výuky neslyšících – to všechno jsou odborníci dostupní jen na některých školách.

Co musí student udělat, aby mohl využívat služby Střediska Teiresiás?

Postup je velmi jednoduchý a na MU stejný pro všechny uchazeče o studium se specifickými potřebami, bez ohledu na typ postižení. Při podání elektronické přihlášky ke studiu je každý uchazeč o studium vyzván, aby uvedl, zda má nějaké specifické potřeby. Pokud uchazeč žádá o přiznání specifických nároků a o možnost využívat služby střediska, musí dodat scan své zdravotní dokumentace. Na základě těchto informací se upraví postup u přijímacího řízení (uživatelé znakového jazyka získají přístup k zadání přijímacích zkoušek v ČZJ). V případě přijetí uchazeče ke studiu následuje funkční diagnostika, při níž se konkrétně u studentů se sluchovým postižením posuzuje jejich zvládnutí češtiny, angličtiny, případně ČZJ. Zjišťuje se též, zda student používá kompenzační zařízení (kochleární implantát, FM systémy, sluchadla apod.). To vše následně rozhoduje o tom, na co má student nárok, které předměty bude nutné řešit pomocí přepisu či tlumočení nebo využitím nějakého technologického řešení. Na závěr se sestavuje písemná dohoda, kterou podpisem stvrzují student, zástupce fakulty a zástupce střediska.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi nevidomými a neslyšícími studenty, především co se kultury a jazyka týče?

Ten rozdíl je samozřejmě veliký a právě tyto dvě skupiny se běžně považují z hlediska komunikace za velmi rozdílné a téměř neslučitelné. O to raději vzpomínám na to, jak se nám roku 2008 podařilo zorganizovat výstup na horu Olymp v Řecku, jehož se účastnili jak nevidomí, tak neslyšící studenti MU. Za jednu skupinu jsem zodpovídal přímo já, za druhou dr. Alexandr Zvonek, ale obě se pravidelně setkávaly a studenti mohli své zkušenosti a problémy srovnávat. Bylo vidět, že se obě skupiny při zdolávání tak náročného výstupu odlišují, ale ani o jedné se nedá říct, že by byla jasně zvýhodněna. Nevidomí mají výhodu v tom, že jsou schopní bezpečně zvládnout mluvený i psaný jazyk. Zároveň na svém těle vnímají slunce, vítr, déšť nebo dotyky lidí či zvířat a tímto tělesným vnímáním do značné míry nahrazují vnímání vizuální.

Neslyšící mají tu výhodu, že se mohou samostatně pohybovat v neznámém terénu a potěšit se pohledem na krajinu. Ale protože při praktické komunikaci s okolím potřebují tlumočníka a při lezení po skále musejí stejně spoléhat na hmat a nemají zpětnou sluchovou vazbu (o praskajícím dřevě, valícím se štěrku apod.), zažívali ve výsledku při výstupu složitější situace.

Při vysokoškolském studiu mají nevidomí oproti neslyšícím výhodu v tom, že jsou schopní porozumět rozsáhlým

písemným textům a sami sepsat odborný článek česky či anglicky. Obdivuji některé rodilé neslyšící komunikující v ČZJ za to, že dokáží nejen psát v češtině a angličtině, ale také rozvíjet znakový jazyk pro potřeby vědy a výzkumu. Pokud vím, dosud ale neexistuje diplomová práce vypracovaná v českém znakovém jazyce. Nikdo se totiž zatím ke zpracovávání takového textu z důvodu technické náročnosti neodhodlal.

Jaké mají díky vám neslyšící studenti možnosti studia v zahraničí? Slyšela jsem o několika úspěšných neslyšících studentech, kteří měli díky své práci a výzkumům možnost v zahraničí zanechat svou stopu.

Pro ty neslyšící vysokoškolské studenty, kteří se nemohou opírat o mluvený jazyk, jsou zahraniční pobyty stále organizačně nedomyšlené, i když se evropské orgány, MŠMT a další organizace tváří, jako by takové výjezdy do zahraničí nebyly problém. Ovšem problém je, že ne všichni neslyšící studenti mají v předchozím studiu přístup ke kvalitní výuce o znakovém jazyce. Chybí jim povědomí o správném používání gramatických pravidel a struktuře znakového jazyka. Slyšící žáci se již od mateřské školy neustále vzdělávají a cvičí jak ve svém rodném jazyce, tak i v angličtině (případně dalších cizích jazycích). Mohou je mezi sebou srovnávat, všímat si gramatických rozdílů mezi nimi a na základě těchto zkušeností se pak rychle zvládnou naučit i další jazyky během studijního pobytu. Na vysoké škole tohle rodilým neslyšícím chybí a jejich znalost fungování znakového jazyka není taková, jakou by potřebovali.

Uvědomil jsem si také, že je tu ještě další problém – studentům chybí znalost užívání mezinárodního znakového systému, který se od nich ale při účasti na mezinárodních akcích očekává. Slyšící studenti na vysokých školách získávají zkušenosti s angličtinou navíc také tím, že stále více oborů akreditovaných v češtině nabízí také některé předměty v angličtině. Neslyšící studenti se při nich ale musejí opírat o přepis v angličtině, což je samozřejmě náročnější než pracovat s přepisem češtiny. Ve výsledku tedy studium v zahraničí u neslyšícího studenta předpokládá vlastně znalost čtyř jazyků: českého znakového jazyka, mezinárodního znakového systému nebo místního znakového jazyka, angličtiny a češtiny. Přitom zvládnout čtyři jazyky se daří jen málokterému studentovi, ať už je slyšící, nebo ne – jde o zcela mimořádný výkon. Pokud se ho naši studenti nebojí, mohou využít jak výměnné studijní pobyty Erasmus+, většinou s přepisem nebo alespoň zápisem mluvené angličtiny, tak například i partnerskou smlouvu s Gallaudetovou univerzitou ve Washingtonu, D.C., na kterou v minulosti již několik našich studentů vyjelo, například neslyšící Jakub Peřina a Anna Pangrácová.

Mgr. et Mgr. LENKA

TÓTHOVÁ, Ph.D.

odborná asistentka – ředitelství Střediska Teiresiás

• Vystudovala obory Španělský a portugalský jazyk a literatura a Učitelství španělštiny a portugalštiny, aprobaci si doplnila o rozšiřující studium Učitelství angličtiny

• Ve Středisku Teiresiás pracuje od roku 2012, nejprve jako externí pracovnice, nyní jako zaměstnankyně střediska

• Vyučuje angličtinu zejména neslyšící a nedoslýchavé studenty MU, ale také slabozraké nebo studenty s poruchou autistického spektra

• Mezi její další úkoly patří zpřístupňování možností studia v zahraničí z pozice koordinátorky mobilit, projektová práce a organizace různých vzdělávacích akcí

Redaktorka Iva položila několik otázek i Lence Tóthové, která vyučuje neslyšící studenty angličtinu a zabývá se mobilitami a vzdělávacími projekty ve spolupráci se zahraničím:

Lenko, vím, že pro Středisko Teiresiás pracujete již dlouhou dobu. Poprvé jsme spolu byly v kontaktu, když jsem dálkově konzultovala s neslyšícími studenty při online výuce BSL. Komunita Neslyšících vás asi nejvíce zná díky mezinárodním projektům - letním školám s názvem LangSkills. Můžete prosím rozvést, o co se jedná? Je to tak, vlastně se už „virtuálně“ známe celkem dlouho, ale osobně jsme se poznaly až díky projektu LangSkills II na letní škole v Telči v roce 2022. Je to vlastně pokračování prvního projektu LangSkills, který byl úspěšný, a proto jsme se rozhodli na něj navázat. Oba LangSkills projekty usilují o zlepšení jazykové vybavenosti neslyšících a nedoslýchavých studentů a zároveň vytváří příležitosti, jak tyhle znalosti aktivně využít. Díky LangSkills totiž pořádáme mezinárodní letní školy, workshopy a konference a připravujeme studijní materiály.

Na MU také učíte neslyšící studenty angličtinu. Jak byste popsala své dosavadní poznatky a zkušenosti?

Ano, ve středisku jsem začínala právě jako lektorka angličtiny pro neslyšící studenty, které jsem vedla většinou individuálně nebo ve skupinách po dvou. Ta práce mě od začátku nadchla a ohromně mě baví dodnes. Velká část mé práce byla zejména v počátcích „motivační“. Mnozí neslyšící studenti angličtinu berou jako další z mnoha překážek, zatěžující a otravnou povinnost, kterou je potřeba splnit, aby mohli studovat na MU. Snažím se proto ukazovat, že angličtina je skvělý náPartneři projektu LangSkills II vás 12. a 13. 9. 2024 srdečně zvou na závěrečnou konferenci.

CÍLEM KONFERENCE JE: vytvořit prostor pro dialog, výměnu myšlenek a zkušeností v oblasti výuky a učení se cizích jazyků a internacionalizace neslyšících a nedoslýchavých studentů. Konferenčními jazyky jsou angličtina a mezinárodní znakový systém. Přihlášku a informace najdete na facebooku Střediska Teiresiás nebo na webových stránkách zde:

stroj, který otevírá dveře k mnoha příležitostem v současném světě, a neslyšící by se o tuhle možnost neměli připravovat, ale naopak ji využívat ve svůj prospěch.

Co dalšího v rámci Střediska Teiresiás pro vysokoškolské studenty nebo pedagogy se sluchovým postižením organizujete?

Pořádáme už několikátým rokem letní školy pro studenty, ale i učitele. Je skvělé, že díky projektům v rámci programu Erasmus+ můžeme propojovat učitele a studenty mimo školní prostředí, využívat cizí jazyky v reálném životě při řešení

zajímavých projektových aktivit a zároveň poznat různé země a kultury. Ale to není všechno. Kromě samotného zpřístupňování vysokoškolského studia kolegové třeba dlouhodobě pracují na slovníku znakového jazyka Dictio nebo vylepšují systém Polygraf pro přepis.

Co byste ráda vzkázala případným zájemcům se sluchovým postižením o studium na MU?

Chtěla bych vzkázat, aby neváhali, a pokud si chtějí splnit sny o vysokoškolském studiu, aby na nich pracovali a podali si přihlášku. My ve Středisku Teiresiás je rádi podpoříme.

Účastníci mezinárodního projektu

LangSkills v polském Lublinu v roce 2023

Projektu

LangSkills se zúčastnili i čeští učitelé AJ u neslyšících

Na letních

školách se konají společné workshopy

Neslyšící studentka při výuce anglického jazyka za přítomnosti tlumočnice do/z ČZJ

Ani během mezinárodních vzdělávacích aktivit nechybí vedle tlumočení do MZS i simultánní přepis v AJ

Festival neslysících

zen

podruhé

TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Nikola Halušková

O víkendu ve dnech 10.–12. května 2024 se konal druhý ročník festivalu uskupení Neslyšících žen. Tentokrát se na šedesát účastnic sjelo do rekreačního střediska Tesla v Horním Bradle, které leží na pomezí Čech a Moravy, což bylo pro ženy z celé České republiky ideální. Letošním tématem byla ENERGIE ŽENY. Pojďme se podívat, co všechno ženy na festivalu zažily a naučily se.

Vpátek se ženy mezi sebou seznámily, zábavné bylo rozřazení do skupin podle regionů České republiky. Mnohé se mezi sebou již znaly, ale protože zde byly zastoupeny všechny věkové kategorie, bylo příjemné sledovat, jak si mohou v průběhu festivalu vyměňovat rozdílné generační zkušenosti. Některé maminky měly s sebou i své malé děti v kojeneckém či batolecím věku. Organizaci letošního ročníku koordinovala Gabriela Jeřábková. Pavlína Spilková ve svém uvítacím proslovu představila také neslyšící účastnice, které kromě toho, že neslyší, mají i specifické potřeby v souvislosti se zrakovým vnímáním. Ostatní se s nimi mohly seznámit a dozvědět se tak o jejich potřebách a jak k nim při komunikaci přistupovat. Bylo příjemné, že zde panoval respektující a otevřený přístup a všechny se mohly cítit rovnocenně. Některé z účastnic zde měly i svou průvodkyni pro hluchoslepé, která jim pomáhala s orientací v terénu. Celý festival byl těmto ženám tlumočen, aby rozuměly všemu, co bylo řečeno. Na festivalu, oproti prvnímu ročníku, nevystoupil nikdo slyšící, celý festival tedy probíhal pouze v českém znakovém jazyce, což podtrhovalo atmosféru silné komunity Neslyšících. Tématem letošního festivalu byla Energie ženy, proto si ženy měly symbolicky na sebe vzít jakýkoliv módní doplněk ve žluté barvě. Posuďte podle společné fotografie sami, jak všechny zářily.

Na druhém ročníku festivalu Neslyšících žen se sešlo na šedesát účastnic z různých koutů naší republiky

Kromě prostoru pro seznámení nabízel víkendový program přednášky, workshopy, společná ranní cvičení a sdílení životních příběhů. První sobotní přednášky se ujala Markéta Zelenková, která všechny přítomné ženy zasvětila do tématu rituálů. Dozvěděly se, co jsou to rituály, že se provádějí nejen ve společnosti, ale že je děláme nevědomky i doma, v rodině. Rituály nás mohou provázet při důležitých životních meznících a událostech, ať je to puberta, přerod dívky v ženu – menarché – nástup menstruace, těhotenství, porod, mateřství, přechod do menopauzy apod. Rituálů je nepřeberné množství, mohou se týkat i našich zvyků a tradic v zemi, ve které žijeme. Na závěr přednášky proběhl i menší workshop, při němž se ženy ve dvojicích vzájemně svěřovaly, a následoval společný rituál za zvuků bubnu, při kterém si mohly přítomné na papírky napsat body, které by rády v životě změnily nebo kterých by rády dosáhly, a vhodit papírky s přáními do ohně.

Na festival se sjely i neslyšící ženy starší generace. Mnohé z nich jsou v komunitě Neslyšících vzory, ať už pro své činy, nebo postavení, kterého v životě dosáhly. Ženy ve složení Zlata Kurcová, Božena Egyedová, Jana Omastová, Marcela Hyklová, Jaroslava Říhová, Zuzana Čechovská a Diana Maroufová vyprávěly všem přítomným, jak se za jejich doby žilo a jaká byla tehdejší informovanost o změnách v životních obdobích ženy, jako jsou menstruace, otěhotnění, porod, výchova dětí apod. Probíhala i živá diskuse, účastnice se dozvěděly mnoho

zajímavostí a mohly srovnávat, co dříve bývalo hodně těžké, nebo naopak lepší.

Večer ženy provedla tématem Zdravé hranice opět Markéta Zelenková. Přednáška se dotýkala prostoru každé z žen a jejím cíle bylo, aby si uvědomily, co jim je a co není příjemné, ať se to týká komunikace, dotyků, nebo toho, jak se nebát vyjádřit svůj postoj a potřeby vůči druhým, umět si vyhranit své teritorium tak, aby protistrana pochopila, jak s dotyčnou komunikovat a co si k ní ne/může dovolit.

Poslední den se konala přednáška na téma Historie žen, kterou vedly Markéta Spilková a Veronika Bočková. Účastnice se zde dozvěděly něco o vybraných významných slyšících

Neslyšící ženy zde měly možnost představit a prodat i své výrobky

ženách z historie, které se zasadily o důležité změny ve vzdělávání, rovnoprávnosti žen apod. a bez nichž bychom nebyly tam, kde jsme teď. Během přednášky zaznělo i pár jmen významných mužů, ale to proto, že bez jejich podpory by ženy v dávné historii neměly takové šance něco změnit.

Festival nabízel prostor i pro ty ženy, které ve svém volném čase rády něco vyrábí, malují nebo tvoří. Každá si zde mohla připravit své stanoviště, kde si ostatní účastnice mohly jejich výtvory prohlédnout, obdivovat a případně i zakoupit. Všechny ženy si festival užily s tím, že víkend věnovaly sobě samým, svému seberozvoji a sebepéči. Třetí ročník festivalu je plánován na rok 2026.

Bylo zajištěno i tlumočení pro hluchoslepé účastnice

Festivalu se účastnili i nejmenší, kteří měli při přednáškách siestu

Markéta Zelenková při večerní přednášce

Pavlína Spilková představuje panenku Rúúú

Organizační tým Neslyšících žen

Přednášky se konaly během dne venku v prostředí rekreačního areálu

Markéta Spilková a Veronika Bočková přítomným představily výběr významných žen historie

V týmu Neslyšících žen je nyní čtrnáct neslyšících žen, které se podílejí na aktivitách seskupení. Položila jsem jim pár otázek:

Seskupení bylo založeno v roce 2018. Jaké aktivity se vám dosud podařilo uskutečnit a co jsou vaše dosavadní největší úspěchy? Úspěchů bylo hodně, je těžké vypíchnout ty největší. Každý úspěch je něčím jedinečný. První konferenci jsme pořádaly v roce 2018 a od té doby se nám daří pro neslyšící ženy pořádat pravidelné přednášky prezenčně nebo online, workshopy, konference a nyní máme za sebou druhý festival, který byl také úspěšný. Naše uskupení je součástí SNN ČR, z. s. a jsme členy EUD (European Union of the Deaf), kde jsme součástí pracovních skupin pro ženy.

Na prvním festivalu Neslyšících žen byly na programu rozmanité přednášky, pestrý výběr workshopů a aktivit, které vedly jak slyšící, tak neslyšící odbornice, a vše bylo tlumočené do/z českého znakového jazyka. Proč letos ta změna?

Vycházely jsme ze zpětné vazby neslyšících účastnic prvního festivalu, z níž vzešlo přání, aby na festivalu byly jen neslyšící přednášející. Je to z toho důvodu, že můžeme ukázat tzv. „role models“ a být tak inspirací pro další ženy. Jak jsme mohly na festivalu vidět, vedlo to k posílení komunity a zvýšení sebevědomí účastnic.

Jaké jsou vaše plány, co vás v nejbližší době čeká?

Ve dnech 21.–24. listopadu nás čeká velká mezinárodní akce, a sice 3. evropské fórum neslyšících žen, které se bude konat u nás v ČR pod záštitou Evropské unie neslyšících. Bližší informace budeme brzy sdílet na sociálních sítích. Doufám, že přijdeš, Ivo.

Určitě si to nenechám ujít! Vaše aktivity sleduji a velmi ráda se jich zúčastňuji. Pro české neslyšící ženy jsou všechny bezpochyby inspirativní a poučné a tleskám vám za to, co jste doposud vykonaly. Jen tak dál!

Starší generace neslyšících žen vedla diskusi o svých zkušenostech

Rituál v praxi

Neslyšící vězni

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: archiv Pavla Zvolánka a Vězeňské služby České republiky

Neslyšící lidé, kteří se octnou za mřížemi, mají zpravidla velké obtíže při komunikaci. Dobrou zprávou ale je, že přibývá ochotných lidí, kteří jim umí podat pomocnou ruku. A jedním z nich je Pavel Zvolánek T.Bh., zástupce hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky.

Představme si situaci neslyšícího vězně: jakou má šanci, že porozumí všemu, co se kolem něj děje, v soudním procesu i ve výkonu trestu?

V případě soudního procesu i při samotném nástupu do výkonu trestu je soudní i vězeňský systém schopen zajistit, aby takový člověk měl všechny potřebné informace a věděl, co se po něm žádá. Problém ovšem může nastat a bezesporu nastává, když je již v samotném výkonu trestu ve věznici. Zpravidla je na specializovaném oddělení (TPN), které je v některých věznicích zařízené pro osoby se zdravotním postižením. Tam celá řada informací probíhá ústní formou a neslyšící je nemusí vůbec zaregistrovat. To může být problém i v komunikaci mezi samotnými odsouzenými

Proč chybí lidé, kteří by se neslyšícím věnovali? Ve věznicích je obecně velký nedostatek personálu, jak odborných zaměstnanců, tak i uniformovaných příslušníků, a proto chybí i zdravotní personál, který si v „civilním“ sektoru vydělá

často mnohem více než ve vězeňství. V počtu přibližně 20 000 odsouzených a obviněných v ČR neslyšících zase až tak mnoho není, a proto vězeňská služba specialistu nezajišťuje. V případě potřeby ale není problém takového člověka zajistit. Když to odlehčím, tak na druhou stranu je dobrá zpráva, že neslyšící až tak moc trestnou činnost nepáchají. (úsměv)

Kdybych se zeptala obecně, na slyšící i neslyšící: využívají vězni péči vězeňského kaplana, je o tuto službu zájem? Liší se to podle oblastí?

O duchovní službu ve věznicích poměrně zájem je. Zajišťují ji kaplani i dobrovolní duchovní formou individuálních i skupinových aktivit, organizují mimo jiné také různé koncerty a přednášky s duchovním přesahem. V současné době pracuje v 35 věznicích bezmála 60 kaplanů a 160 dobrovolníků z 13 různých církví. Jen v roce 2023 navštívilo tyto aktivity opakovaně až 85 000 odsouzených. V tomto smyslu je ČR unikátem v té široké pestrosti a spektru nabídky duchovní péče.

Bohoslužba mezi vězni

Kaplan Pavel Zvolánek

Tři roky, než se vzpamatoval

Jak se žije neslyšícím vězňům? Dosti blbě, říká JITKA MORÁVKOVÁ, která si na chvíli vyzkoušela roli vězeňské kaplanky ve Vazební věznici Praha Pankrác.

TEXT: Karolína Peroutková / FOTO: archiv Jitky Morávkové a Pavla Zvolánka

Nejprve se zeptám: kdo je vězeňský kaplan?

Člověk, který nabízí útěchu vězňům v jejich nelehké situaci. Snaží se předat jim radost, povzbuzení. Nikoho nenutí do svého náboženského přesvědčení, spíše se snaží o pochopení, empatii. Nabízí rozhovor i modlitbu.

Vy přece nejste povoláním vězeňská kaplanka, jak jste se k takové zkušenosti dostala?

Studuji na Adventistickém teologickém institutu církve a k tomuto studiu potřebuji praxi. Vybrala jsem si, že budu krátkodobě působit ve vězeňství. Tato tematika je mi

blízká, také znám dobře z působení v naší církvi pana Pavla Zvolánka, zástupce hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky. Oslovila jsem jej a on našel neslyšícího vězně ve Vazební věznici Praha Pankrác. Za tímto vězněm jsem pak docházela na návštěvy, asi půl roku.

Můžete nám říct více k tomu, jak vaše praxe probíhala?

O vězně pečuje mnoho lidí. Obecně bych mohla celý systém vězeňství přirovnat k armádě. Jako u vojáků – nejrůznější stupně, tituly, šarže. Pro člověka z venku vůbec není jednoduché se tam „jen tak“ dostat.

Nejprve mě zaučovala tamní vězeňská kaplanka, se slyšící-

Ilustrační fota z prostředí věznice

mi vězni, což pro mě bylo kvůli odezírání složité. Ale snažila jsem se je povzbudit, slovem i písní, jako kaplanka. Byla jsem pak za svou práci pochválena.

Jaké byly vaše pocity, když jste se ve věznici octla poprvé?

V malé míře jsem zakusila tu ztrátu svobody. Prohlédli moji tašku, osobní věci, musela jsem na celou dobu odložit mobil. Pankrácká věznice má zvláštní „kouzlo“, za druhé světové války tady popravovali lidi. Člověk na to podvědomě myslí, když prochází po chodbách, do toho samé mříže, závory, cinkání klíčů, čekání na dozorce… I kaplanka měla klíče ke své „kanceláři-cele“. Byl to takový pocit „odtud se jen tak nedostanu“.

Jaká byla setkání s neslyšícím?

Být ve vězení je obecně dost blbá situace. Člověk je absolutně odstřižen od běžného života. Žije na velmi omezeném prostoru, s lidmi, které si nevybral a které musí přijmout. Nestará se o práci, jídlo, tisíce normálních věcí. To za něj udělá věznice. Nemůže komunikovat s ostatními tak, jak by chtěl, sledovat televizi, internet. Katastrofa. Každý vězeň to proto ze začátku prožívá těžce, ale s pomocí psychologů je schopen tuto situaci přijmout, tak za tři měsíce. Samozřejmě

i po propuštění z vězení si člověk tu zkušenost nese celý život a dál potřebuje podporu - mediační a probační. Ale ten neslyšící, za kterým jsem docházela, byl na tohle všechno sám. Psychologa sice k dispozici měl, všichni k němu dochází, když nastupují, ale ničemu nerozuměl. Podepisoval to, čemu nerozuměl, neměl tlumočníka, do toho byl stále v šoku, že se tam octl a o všechno přišel. Nevěděl, jak dlouho tam bude, neměl žádné zkušenosti. Vězeňský systém není pro neslyšící připraven, hluchota v něm nehraje roli. O to víc potřeboval někoho, s kým by si mohl povídat, vše sdílet. A proto mu trvalo asi tři roky, než se z toho vzpamatoval.

Vy jste se s ním setkala ještě v tomto období?

Ne, já jsem jej navštěvovala v době, kdy byl ve vězení pátým rokem, zhruba v polovině svého trestu, v jeho případě šlo o těžký stupeň. Už se choval normálně, tolik se netrápil. Ač mladý, byl na oddělení s důchodci, postiženými, tedy těmi, kteří v rámci věznice nechodí do práce.

Jeho jedinou radostí bylo cvičení. To mu dávalo energii, radost, naději, že se dostane ven. Říkal také, že měl radost, když se mohl dívat v noci na zprávy v televizi – byl sám, mohl si zapnout titulky. Vězni mají svůj vnitřní svět, kde je přátelství i šikana, týrání, šmelina, sexuální život. I z tohoto byl vyloučený.

Měl ale mnoho bodů za dobré chování, často uklízel, umýval záchody. Opakovaně žádal, aby mohl být propuštěn dříve. A co mohu říci, měl dobrou rodinu. Ta s ním byla celou dobu v kontaktu, maminka ho navštěvovala, i další jemu blízcí lidé.

O čem jste si s ním povídala?

Vnímala jsem, že to pro něj byla příjemná setkání. Snažila jsem se jej povzbudit, probírali jsme jeho situaci… Vyprávěla jsem mu třeba příběh z Bible, podobenství o marnotratném synovi: syn v něm dělá dost blbé věci, pak jich lituje a otec mu odpustí. Řekla jsem mu, že nejprve musí jaksi nalézt odpuštění sám v sobě, pak ve všem ve svém okolí… Také jsem jej připravovala na to, až jednou opustí brány vězení. Že musí začít jinak, musí líp přemýšlet.

A co je důležité a ráda bych ještě zmínila: kaplan není člověk, který by mohl druhé soudit. Ani druhé nijak neposuzuje, neříká slova jako: „Tak máte, co máte, a co s tím teda budete dělat?“ Takhle ne. Na to musí přijít každý sám, na to má každý svůj vlastní recept na život.

Jak zpětně vy sama hodnotíte tuto zkušenost? Jsem za ni vděčná Bohu. A jsem také moc ráda za spolupráci se skvělým Pavlem Zvolánkem, který umí krásně přiblížit službu kaplana ve vězení. Kaplani jsou v nemocnici, ve škole, v armádě a ve vězení a pomáhají v krizových situacích, ale i v běžném životě těm, které mají kolem sebe.

Kolik je u nás neslyšících vězňů?

Vězeňská služba ČR nedisponuje přesnými statistikami, kolik obviněných či odsouzených se potýká se sluchovým handicapem. Zpravidla jsou tyto osoby umisťovány na odděleních pro trvale pracovně nezařazené. Těchto osob je v našich vězeňských zařízeních zhruba 600.

TEXT: kpt. Mgr. Markéta Prunerová, DiS., tisková mluvčí Vězeňské služby České republiky / FOTO: archiv Vězeňské služby České rebubliky

Odborní zaměstnanci věznic se snaží aktivně předcházet tomu, aby vězni se sluchovým postižením trpěli omezeným přístupem k informacím, měli obtíže s komunikací či se izolovali od ostatních vězňů a personálu. Ve většině věznic dokáží sluchově handicapovaní velmi dobře odezírat, případně se spolehlivě domluví pomocí gest a psaného textu. Samozřejmostí je přístup k veškerým potřebným informacím v písemné podobě.

Jeden dokonce ve věznici pracoval jako pánský kadeřník Například ve Věznici Odolov vykonávali v nedávné době svůj trest odnětí svobody dva neslyšící muži. Oba se velmi dobře začlenili do kolektivu. Byli schopní poměrně efektivně odezírat, co bylo potřeba vysvětlit přesně, to si se zaměstnanci napsali. A další jejich spoluvězeň uměl hovořit znakovým jazykem, protože měl sluchově handicapovaného bratra.

Jeden ze zmiňovaných dvou neslyšících odsouzených dokonce ve věznici pracoval jako pánský kadeřník. Díky tomu, že měl povolený volný pohyb mimo areál věznice, se mohl zúčastnit i extramurálních akcí se zaměstnancem věznice a měl opakovaně povolováno opustit věznici při návštěvě maminky, která za ním pravidelně chodila. Místo klasického telefonování využíval komunikaci prostřednictvím Skype.

Pomáhají i dobrovolníci z neziskovek Komunikace přes Skype se u sluchově handicapovaných využívá i v dalších věznicích. V té pardubické, kde je umístěn také jeden neslyšící vězeň, který má zároveň uznanou invaliditu II. stupně, se se zaměstnanci dorozumívá hlavně písemně a gesty. V rámci soudních jednání je mu zajištěn soudní tlumočník.

Soudní tlumočník docházel za neslyšícím obviněným například do Vazební věznice Hradec Králové. Prostřednictvím tlumočníka mohli zaměstnanci a příslušníci vykomunikovat s neslyšícím vše potřebné. Tohoto neslyšícího obviněného také navštívili dobrovolníci z neziskové organizace pro neslyšící. S rodinou muž komunikoval prostřednictvím znakového jazyka.

Pouze pomocí psaného textu a gestikulace se dokáží domluvit zaměstnanci a příslušníci s jedním z neslyšících vězňů ve Věznici Rapotice. Tento muž sice dokáže bezvadně odezírat, ale vzhledem k tomu, že je zároveň téměř němý, vykazuje pouze náznaky řeči, svá sdělení podával písemně. Druhý tamní sluchově handicapovaný odsouzený taktéž perfektně odezírá a je schopen srozumitelné hlasové reakce. Výhodou pro neslyšící ve Věznici Rapotice je, že zde pracuje sociální pracovník, který ovládá znakový jazyk.

Komunikace je nezbytná

Ve Věznici Plzeň je umístěn odsouzený s kochleárním implantátem, který zároveň trpí dysartrií, čili poruchou řeči, pro kterou je typická špatná artikulace. Dorozumívání s tímto mužem probíhá odezíráním a psaním.

Přímo neslyšících obviněných či odsouzených v našich vězeňských zařízeních tedy příliš není. Spíše se jedná o osoby s vadou sluchu, jimž zpravidla jako sluchová opora slouží naslouchadla a dorozumívání s nimi je možné adekvátním zvýšením hlasitosti mluvy. Určitě je ale namístě aktivní řešení dalších způsobů komunikace. Vždyť i sluchově handicapovaní jednou opustí brány věznic. Komunikace s nimi je tedy nezbytná nejen pro zajištění jejich práv a důstojnosti, ale také pro jejich úspěšnou rehabilitaci a reintegraci do společnosti po propuštění.

Budějovice

Vazební věznice České

Boj o ucho

TEXT: Jan Panský / FOTO: archiv Klaudie Mączko-Rzewuské

Mikrocie je vrozená vada ušního boltce spočívající v absenci nebo deformaci zvukovodu, často spojená se ztrátou sluchu, nebo dokonce hluchotou. Obecně ve světě je povědomí o této vývojové vadě malé. Z a příběhem jednoho z dětí, kterých se tato vada dotkla, se vypravíme do sousedního Polska.

Zuzanna měla poškozené obě uši a byla neslyšící. Byla –v minulém čase, neboť ve svých necelých čtyřech letech podstoupila náročnou operaci. V Polsku se potřebná operace obvykle provádí až po 12. roce života, což je pozdě pro rozvoj řeči dítěte, které navíc může do té doby zažívat i trauma z odlišného vzhledu.

Ale pojďme na začátek. Matka Zuzanny Klaudia se rozhodla jednat dříve. Aby získala peníze na operaci své dcery, začala vytvářet ilustrace na zakázku. Založila ateliér Minimal Line, který na instagramu najdete jako @mrs.minimalline, a spustila kampaň „Kreslím, aby Zuzia slyšela“. V roce 2022 díky tomu mohla tehdy ani ne čtyřletá Zuzanna podstoupit kombinovanou operaci mikrocie v Kalifornii.

Zuzia nyní disponuje implantátem z porézního polyethylenu, který umožňuje prorůstání tělesné tkáně. Je však potřeba dávat pozor, aby nedošlo k jeho poškození. Po operaci se ucho hojilo půl roku, péči o Zuziu v Polsku převzal prof. dr. Artur Bartosz Niedzielski. Ucho musí být pravidelně čištěno, což se kvůli Zuziině věku provádí pod sedativy. Docházet na čištění bude muset po celý život.

Pro rozvoj a rehabilitaci sluchu své dcery zvolila matka sluchově-verbální metodu. Tato metoda se zaměřuje na zlepšování řeči v rodinném prostředí, přičemž klíčovým akustickým podnětem je matčina řeč. Matka by měla dítě upozorňovat na zvuky a jejich zdroje. Klaudia k tomu využívá i kresbu a malbu, které zároveň Zuzie pomáhají uvolnit emoce.

Klaudia radí ostatním rodičům, aby se vždy rozhodovali podle svého citu a pečlivě zvažovali všechny možnosti. Dnes Zuziino ucho vypadá stejně jako to zdravé a rodina žije normálním životem.

Cesta, která dovedla Klaudii a Zuziu tam, kde jsou dnes, byla plná nezapomenutelných událostí. Kam směřují? Tam, kam je osud zavede. Více o těchto neobyčejných lidech se můžete dozvědět na https://minimalline.pl nebo na instagramu @microcja_atresia.

Severomazovské muzeum v Łomże nyní nově nabízí bezplatné audio průvodce, které připravila společnost Audiotour známá svou prací na více než 300 projektech tohoto typu. Ve spolupráci s odborníky z muzea vytvořila audio průvodce, které kromě prohlídek stálých expozic v polštině a angličtině zahrnují také videa v polském znakovém jazyce (PJM) a audio popisy, jež zajišťují přístupnost muzea i pro nevidomé a osoby se speciálními potřebami.

TEXT: Jan Panský / FOTO: ilustrační

Severomazovské muzeum na zavedení audio průvodců pracovalo již delší dobu. Audiotour spolupracovala s odborníky z muzea na přípravě audio popisů a videí v PJM – polském znakovém jazyce.

Chystaná výstava o neslyšících indiánech na Gallaudetově univerzitě

TEXT: Jan Panský / FOTO: ilustrační

Národní muzeum života neslyšících pod Gallaudetovou univerzitou obdrželo v rámci programu Visions-Projects and Events grant na dvouletou výstavu, kterou povedou kurátoři z řad neslyšících původních obyvatel – indiánů. Výstava bude ústředním bodem muzea v areálu Gallaudetovy univerzity a propojí příběhy kultur původních obyvatel Washingtonu, D.C. s příběhy komunity neslyšících, která žije v Kendall Green poblíž Bostonu od roku 1857.

Slavnostní otevření výstavy proběhne na Gallaudetově univerzitě v říjnu 2024 společně s obřadem uzdravení původních obyvatel. Díky uměleckým dílům a kulturnímu dědictví zapůjčeným členy domorodé komunity neslyšících bude výstava informovat a inspirovat jak neslyšící, tak slyšící návštěvníky.

Výstava bude obsahovat hmatové prvky a znakový jazyk, podpoří komunitu a kulturu domorodých neslyšících, jejich pocit sounáležitosti a sebereprezentaci a zároveň ostatním návštěvníkům umožní odnaučit se to, co je celý život učili o kolonizaci.

Ústředním bodem výstavy bude nástěnná malba od známé neslyšící umělkyně Nancy Rourke, která promění prostou stěnu v pestrobarevný příběh. Tato nástěnná malba uctí dědictví indiánských kmenů Nacotchtanků a Piscatawayů z oblasti Washingtonu, D.C, jakož i jejich vlastního domorodého znakového jazyka.

Interaktivní prvky výstavy se stále připravují. Muzeum pracuje na konceptu, jehož součástí budou bezplatné pamětní pohlednice pro návštěvníky, které nabídnou informace například o komunikaci se staršími nebo etice uznání půdy původních obyvatel. Koncept zahrnuje poskytnutí interaktivních upomínkových předmětů, které budou moci návštěvníci otevřít a vyluštit doma. Mezi další interaktivní prvky patří videostěna, na níž budou vystupovat domorodí lidé nejrůznějšího vzhledu, doplněná o jejich vlastní komentáře a vyprávění životních příběhů. Kromě výstavy a vzdělávacího salonku nabídne muzeum i doprovodný program.

Audio-video průvodce s displejem Hengda G7

Severomazovské muzeum disponuje 30 sadami audio-video průvodců, včetně zařízení Hengda G7 s numerickou klávesnicí a šňůrkou na krk, a stejně tak stereofonními sluchátky. Zařízení má malý vestavěný displej, na kterém se zobrazuje překlad do PJM.

Ovládání zařízení je velmi jednoduché, jak potvrzují testující, včetně dětí ve věku 7–10 let. Audio-video průvodci zvyšují kvalitu zážitku pro běžné návštěvníky a otevírají nové možnosti pro osoby se speciálními potřebami, kterým byla podobná místa dosud uzavřena.

KONCERT PROPOJENÍ

TEXT: Eva Vavříková / FOTO

A ZDROJE: Ivana Hay Tetauerová, Jan Crkovský, Miroslav Plocek, Jan Bábíček, Kateřina Šrámková, archiv dotazovaných, facebooková stránka Koncert propojení

Tento velmi zajímavý a úspěšný koncert realizovaný v rámci projektu Evy Radilové a propojující neslyšící a slyšící umělce se odehrál 20. května na scéně pražského Divadla Na Rejdišti. Publikum zhlédlo nejen písně umělecky tlumočené do znakového jazyka, ale také autorská díla neslyšících umělců přednesená studenty herectví. Vystoupení byla doprovázená hudbou, světelnými efekty a dalšími uměleckými prvky. Koncertu se účastnily i naše redaktorky Eva Vavříková a Ivana Hay Tetauerová a kromě reportáže s fotografiemi vám přinášíme také rozhovor s EVOU RADILOVOU a čtyřmi účinkujícími, kteří se s námi podělili o své dojmy a nově nabyté zkušenosti.

Koncert propojení začal úderem 19. hodiny na prknech Divadla Na Rejdišti u břehu

Vltavy. Koncert se uskutečnil díky projektu Evy Radilové, která v rámci svého studia oboru Divadlo a výchova pro Neslyšící na Janáčkově akademii múzických umění navázala spolupráci s Pražskou konzervatoří, kde před několika lety sama studovala. Jeho cílem bylo propojení neslyšících a slyšících umělců, herců, studentů i tlumočníků.

Akci moderovali autorka projektu Eva Radilová a známý neslyšící moderátor Matěj Čipera. A aby všemu rozuměli neslyšící i slyšící diváci, tlumočení Evina mluveného projevu do ČZJ se ujala tlumočnice Michaela Dudková a tlumočník Roman Vránek propůjčil svůj hlas znakujícímu Matěji Čiperovi. Na koncertě byl také zajištěn simultánní přepis mluveného slova, který poskytla Česká unie neslyšících Praha.

Během večera zazpívali studenti herectví z Pražské konzervatoře písně, které byly tlumočeny neslyšícími uměleckými tlumočníky do ČZJ, role se ale také obrátily a neslyšící umělci vystoupili se svými autorskými díly, jejichž překlad do mluvené češtiny přednesli studenti herectví. Celý večer

Ateliér DVN JAMU

ATELIÉR DIVADLO A VÝCHOVA PRO NESLYŠÍCÍ (DIVADELNÍ FAKULTA JAMU V BRNĚ)

V Ateliéru divadla a výchovy pro Neslyšící studují neslyšící i slyšící studenti, kteří se po absolvování v praxi uplatňují jako umělci (herci a režiséři), a to například v těchto institucích: Divadlo Neslyším Brno, Divadlo Tiché Iskry Bratislava, Divadlo z Pasáže Banská Bystrica, DS OUKEJ, skupina Hands Dance atd., nebo působí jako pedagogové předmětu Dramatická výchova neslyšících dětí a mládeže či jako lektoři volnočasových aktivit. Tento studijní obor také zkoumá možnosti aktivního zapojení dětských diváků do divadelního představení, rozvíjí možnosti plnohodnotného zážitku a prožitku u sluchově postižených dětí a mládeže. Absolventi se zapojují do projektových aktivit v rámci spolupráce s profesionálními divadly a do specifických tvůrčích projektů, jako je umělecké tlumočení do českého znakového jazyka.

Trio Zuzana Hájková, Eva Radilová a Viktorie Čechová společně tlumočí a zpívají píseň Unikát (Mária Čírová)

Píseň Otázky (kapela Olympic): zpěv od Natálie Hejlové a umělecký projev v ČZJ od Věry Sagulové

Zleva: tlumočnice Michaela Dudková, autorka projektu

Eva Radilová a neslyšící moderátor Matěj Čipera během úvodu ke Koncertu propojení

Kdo je EVA RADILOVÁ

• herečka a tlumočnice českého znakového jazyka

• je absolventkou Hudebně dramatického oddělení na Pražské konzervatoři a také oboru Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK

• v současné době studuje magisterský obor Divadlo a výchova pro Neslyšící na Divadelní fakultě JAMU v Brně, v rámci něhož vznikl právě Koncert propojení

provázel působivou hrou na klavír profesionální klavírista Jakub Urban, také z Pražské konzervatoře.

Na koncertě dostala prostor díla neslyšících tvůrců, jež původně vznikla pro jiné příležitosti, výjimkou a krásnou kulturní vsuvkou byla v ČZJ přednesená autorská báseň s názvem Vidím, cítím, žiju od neslyšící umělecké tlumočnice Veroniky Bočkové, která ji jako jediná vymyslela přímo pro Koncert propojení. V Divadle Na Rejdišti bylo v průběhu večera představeno celkem čtrnáct uměleckých čísel, v nichž se prostřídalo sedm neslyšících umělců a tlumočníků a pět slyšících herců.

Před úplným závěrem koncertu poděkovala Eva Radilová všem, které se projektu zúčastnili, a také svým blízkým a různým organizacím, které jí poskytovaly podporu během příprav.

Třešničkou na dortu bylo finální vystoupení všech účinkujících, kteří společně zazpívali a zároveň do ČZJ přetlumočili píseň Chci ti říct od kapely Mig 21. Po dozpívání posledních slov se celým sálem rozezněl bouřlivý potlesk. Po skončení koncertu se kulturou nasycení diváci odebrali ven do příjemně teplého pozdního večera.

Dobrý den, paní Radilová, předně bych chtěla říct, že koncert byl opravdu krásný a zanechal ve mně příjemný prožitek. Co vás k zorganizování tohoto projektu vedlo?

Dobrý den, paní Vavříková, mám radost, že se vám večer líbil, moc si toho vážím! A moc děkuji, že jste přišla. (úsměv)

K projektu: Už dlouho jsem měla v hlavě, že bych jednou chtěla uspořádat koncert, který by byl rovnocenný – jak pro neslyšící, tak slyšící diváky. Když jsem se hlásila na JAMU na obor Divadlo a výchova pro Neslyšící, podmínkou přijímací zkoušky bylo předložit projekt, který budeme v rámci magisterské-

Účinkující Koncertu propojení během rozloučení s diváky

Eva Radilová děkuje všem, kteří se na vzniku Koncertu propojení podíleli

ho studia realizovat. A tak jsem si řekla, že to zkusím. A protože jsem studovala na Pražské konzervatoři Hudebně dramatický obor, kde jsme měli i hodiny interpretace, které vedl a stále vede herec Tomáš Trapl, jenž zároveň pořádá také studentské koncerty, napadlo mě ho oslovit a naši práci propojit. (Tomáš Trapl je také zpěvákem, dabérem a pedagogem na hereckém oddělení Pražské konzervatoře, kde učí interpretaci a zpěv – pozn. red.) Tomáš s mým návrhem souhlasil, já byla následně přijata na JAMU a začalo se s přípravami.

Jak se vám s neslyšícími umělci spolupracovalo?

Všichni neslyšící umělci jsou zkušení profíci, to je skvělé, hodně jsem od nich čerpala při překladech písní. Ale jsou také dost vytížení, takže někdy byla s některými z nich náročnější komunikace. Ale jinak se mi s nimi spolupracovalo dobře.

Podle čeho jste k neslyšícím umělcům vybírali slyšící studenty?

Ono to bylo tak, že učitel Tomáš Trapl vybral slyšící studenty a jejich písničky. Já zvlášť oslovila neslyšící umělce, jejichž práci jsem již předtím znala i viděla.

Neslyšícím tlumočníkům, kteří mi potvrdili, že na koncertě chtějí vystoupit, jsem pak nasdílela seznam písní, které budou zpívat slyšící zpěváci. Neslyšící si pak sami vybírali, jakou písničku by chtěli tlumočit. Takže to sestavování bylo vlastně náhodné. (úsměv)

Chystáte po tomto proběhlém koncertu další termíny, nebo třeba turné?

Původně to vypadalo, že se Koncert propojení opakovat nebude, a to především z finančních důvodů. Již na první koncert jsem sháněla finanční prostředky pro jeho realizaci. Ale díky spolupráci se Svazem neslyšících a nedoslýchavých v ČR, který získal grant od Magistrátu hl. m. Prahy a nabídl mi spolupráci, se podařilo domluvit termín pro jednu reprízu. Ta proběhne v pátek 20. září od 19 hodin opět v Divadle Na Rejdišti. Budeme moc rádi, když přijdete. Jste srdečně zváni.

Jaké jsou vaše dojmy z dnešního Koncertu propojení? Nádherné. Pořád to ve mně rezonuje. Rezonují ve mně reakce diváků i účinkujících. Pro mě byl koncert srdcová záležitost a splnění snu. Jsem nadšená a vděčná, že se mi splnil.

VERONIKA

BOČKOVÁ zkušená neslyšící umělecká tlumočnice a tvůrkyně autorských písní

VĚRA SAGULOVÁ neslyšící herečka a absolventka oboru Divadlo a výchova pro Neslyšící na Divadelní fakultě JAMU v Brně

KRYŠTOF ŠVEHLÍK herec a student Hudebně dramatického oddělení Pražské konzervatoře

VIKTORIE ČECHOVÁ herečka a studentka Hudebně dramatického oddělení Pražské konzervatoře

Kryštof Švehlík se ujímá písně Darmoděj (Jaromír Nohavica) a neslyšící umělec Alan Ptáček jej doprovází v ČZJ

Všichni umělci společně zpívají hlasem i rukama píseň Chci ti říct od kapely Mig 21

Co tě inspirovalo k vytvoření tvojí autorské básně pro Koncert propojení? Co jsi jí chtěla sdělit?

Moje autorská báseň Vidím, cítím, žiju vznikla na základě metafory, kterou mám ráda – tedy propojení hry se slovy a znaky, propojení deště, slunce, duhy a lásky. Dílo také poukazuje na nešvary dnešní doby, kdy lidé zapomínají žít tak, aby vnímali svět očima a více se soustředili na to, co je kolem nich. Bez ohledu na to, zda slyší, nebo ne.

Jak probíhala příprava a zkoušky na Koncert propojení? Bylo něco, co vás těšilo, a naopak co pro vás bylo náročné?

Těšila jsem se na novou zkušenost. V této oblasti jsem nováček, ale bavilo mě to. Náročnější to bylo se slyšící zpěvačkou. Byla jsem zvyklá na odposlech z nahrávky. Živě to bylo jiné, tišší. Ale za zkušenost jsem ráda a těším se na další podobné akce.

Jak probíhala vaše příprava na koncert a jak jste komunikoval s neslyšícími umělci?

Bylo to pro mě velmi poučné. Bylo pro mě těžké proniknout do překladů písní v ČZJ a dokázat je uchopit. Je to prostě jiné, ale společně jsme to zvládli. Myslím si, že my slyšící i neslyšící jsme si rovni v tom, že sdílíme stejnou vášeň pro hudbu, poezii a zpěv, i když je to vyjádřené jiným způsobem, a to se mi líbí. Jsem moc rád, že to všechno nakonec dopadlo dobře. (úsměv)

Jaké máte z proběhlého koncertu pocity a jaké zkušenosti si z tohoto projektu odnášíte?

Předem bych chtěla poděkovat všem za úžasnou atmosféru a krásný zážitek, který jsme měli možnost zažít. Pracovat s neslyšícími umělci bylo pro nás slyšící, jako interprety jejich děl, velice obohacující. Jedna z básní, kterou jsem jako doprovod předčítala já a jejíž autorkou je Veronika Bočková, je inspirující v mnoha ohledech, především v tom, že neslyšící vidí, cítí a žijí stejně jako my všichni. A naopak překlad písní, které jsme zpívali my, jsem si užila a sledovala jsem, jak se jaké slovo a pocit vyjadřují znakovým jazykem.

Za redakci děkujeme Evě Radilové a slyšícím i neslyšícím účinkujícím Koncertu propojení za jejich odpovědi a přejeme všem mnoho dalších úspěchů.

Místo policisty pekařem

Pekařství – řemeslo, které spojuje vůni čerstvého chleba s uměním. Pekaři jsou ti, kdo pečují o naše chuťové buňky. Z mouky, vody, soli a kvasnic tvoří křupavé bagety, měkké housky a sladké koláče. Jejich ruce jsou jejich nástrojem a jejich recepty se předávají z generace na generaci. Jednoho takového pekaře jsme našli –PETR VAVŘÍK se tomuto řemeslu věnuje už třicet let. Rozhovor s ním byl příjemný a získala jsem díky němu zajímavé poznatky. Nyní si o nich můžeme společně přečíst.

Petr je pekařem od roku 1994. Momentálně již osmým rokem pracuje ve Vrbátkách poblíž Prostějova v Olomouckém kraji. Na začátku své pekařské kariéry pracoval v Brně, poté v Českém Těšíně a Havířově, následně se opět vrátil do Brna, a než se dostal do Vrbátek, působil ještě v Prostějově a Němčicích. Celkem během třiceti let vystřídal sedm firem. Pracuje denně, kromě pátků a sobot, 10–12 hodin ve dvousměnném provozu. Má hodně práce, protože objednávek stále přibývá, ale pracovníků je málo. S Petrem pracují ještě dva pomocníci, aby na takovou nálož práce nebyl sám. Původně se Petr vyučil strojním mechanikem se zaměřením na zámečnictví, což zní odborně, jak sám podotýká. Nakonec se však na mnoho let stal pekařem. Po škole začínal pracovat ve výrobě loveckých pušek, kde se specializoval na výrobu dřevěných držáků. Jeho úkolem bylo vykreslovat a pilováním tvarovat držáky tak, aby se pušky dobře držely v ruce. Bohužel se u něj však při práci se dřevem projevila alergie na dřevěný prach a piliny, což vedlo ke snížení jeho imunity a častým nemocem, které ho ze zaměstnání dokázaly vyřadit na dva až tři měsíce.

NEJLEPŠÍ OBDOBÍ V EXPEDICI

Jeho osud se však obrátil, když se od bývalého spolužáka dozvěděl, že jeho švagr, vedoucí pekárny v Brně, hledá pracovníka do expedice. Pro Petra to byla ideální práce v čistém a řádném prostředí kanceláře. Zde se staral o plánování dodávek pečiva, počítání a zapisování objednávek a organizaci inventur. Díky jeho preciznosti a matematickým schopnostem byly inventury a kontroly vždy bezproblémové, což vedoucího nadmíru potěšilo, neboť i on sám byl duší matematik. Ve škole patřil Petr ve fyzice a matematice k nejlepším žákům.

V roce 1991 došlo v kanceláři k významné změně – přišel první počítač, staršího typu s CRT monitorem, konkrétně model IBM PC XT. Pro Petra to byla velká změna, ale pracoval s ním rád, protože mu nová technologie usnadnila práci a zefektivnila pracovní procesy.

Jeho nadšení z práce se bohužel vytratilo, když se Petr oženil a odstěhoval do Českého Těšína. Musel svou milovanou práci v Brně opustit, což pro něj bylo velmi těžké. Doufal, že najde podobnou pozici expedienta i v Českém Těšíně, ale opak byl pravdou. Na úřadu práce hledal zaměstnání, které by chtěl vykonávat, a nakonec se mu ozvala jedna firma, která o něj měla zájem, ale místo v expedičním oddělení nabízela pozici pekaře. Petrovi se do toho moc nechtělo, ale neměl jinou možnost, a tak se rozhodl to na několik měsíců zkusit.

TEXT: Klára Zaoralová

FOTO: Petr Vavřík

Pečení chleba ho překvapivě začalo bavit a po dvou měsících si jeho šikovnosti všiml šéf. Poslal ho na rekvalifikační kurz na střední zemědělské škole, firma za něj zaplatila 50 tisíc korun, což byla tehdy značná částka. Petr po roce studia úspěšně složil zkoušky a získal certifikát, který ho

oficiálně prohlásil za pekaře. Navíc dostal i vyšší plat, což pro něj bylo dalším motivujícím faktorem.

Petrovou hlavní činností je pečení chleba. Kromě toho peče také veky, které se používají na přípravu chlebíčků. O studenou kuchyni se stará jiné oddělení, Petr pouze zadělává těsto a peče pečivo – mimo jiné také tři druhy baget. V pekařství se jim říká „dlouhán“ (bageta se čtyřmi svislými čárami), „normální bageta“ (se třemi čárami) a „malá bagetka“ (se dvěma čárami). Peče také rohlíky, nejběžnější druh pečiva, a sladké pečivo, jako jsou loupáky posypané mákem a občas vánočky. Každodenně připravuje hanácké koláčky z kynutého těsta. Těsto vytvaruje do kuliček, které stlačí a naplní marmeládou, tvarohovou náplní, švestkovými povidly nebo ovocem.

TLUMOČNÍK NENÍ

POTŘEBA

Každá směna má svůj specifický druh a počet pečiva. V ranní směně peče chleby, všechny druhy baget a veky. V noční směně připravuje sladké pečivo a rohlíky, a pokud je potřeba, tak také chleby a dlouhány se čtyřmi čárami. Komunikace na pracovišti může být pro Petra, který neslyší, výzvou. Dali jsme mu chvíli, aby se zamyslel a zavzpomínal, jak to vlastně zvládá. Na základní škole v Ivančicích byla výuka opravdu tvrdá – nesměl se používat znakový jazyk a neslyšící děti musely hodně mluvit. Byly nuceny neustále odezírat ze rtů, dokonce i z televize, a snažily se všemu porozumět. Petr si na to zvykl a nyní se při komunikaci spoléhá na odezírání.

Začátky po nástupu do práce ve Vrbátkách byly náročné. Když něčemu nerozuměl, používal papír a tužku. Postupně se situace zlepšila a dnes už si s ostatními dopisovat nepotřebuje. Výhodou v pekařství je, že zpracovává těsta a pečivo podle ustálených receptů, které se nemění. Práce je to tedy do jisté míry stereotypní. Pomocníci ho také upozorní, když zapípá pec nebo jiné přístroje.

Petr vzpomíná, že když mu bylo patnáct, chtěl, aby mu otec tlumočil u lékaře. Otec to však odmítl s tím, že je už dost velký na to, aby to zvládl sám, a poradil mu, aby v případě neporozumění použil papír a tužku. Petr se tak naučil být samostatný a zvládat situace sám, ať už šlo o návštěvu lékaře, nebo vyřizování různých záležitostí, například žádosti o průkaz ZTP. Dokonce sám řešil rozvod a komunikoval s advokátem.

AŽ 90 CHLEBŮ ZA SMĚNU

Cítí vděčnost za tvrdou výuku na základní škole, která ho naučila mluvit a být samostatný. Doba se však změnila. Po dvaceti letech jsou k dispozici tlumočníci do znakového jazyka a celkově je přístupnost pro osoby se sluchovým postižením mnohem lepší.

Pro zajímavost jsme se zeptali, kolik chleba nebo jiného pečiva denně upeče. Petr na tuto otázku odpověděl, že za

den zvládne upéct až 60, někdy dokonce i 90 chlebů, ale většinou jich peče méně, tak 30. Tyto chleby ale nejsou určeny k prodeji v prodejně, jsou pro studenou kuchyni, například na přípravu obložených chlebů, třeba s vaječnou omeletou, nakládanou okurkou a paprikou. Ve firmě jsou také kuchaři, kteří se starají o obědy. Když je na jídelníčku například guláš nebo čočka na kyselo, pekaři upečou chleby a dodají je do kuchyně, která je pak využívá na obědy pro zaměstnance.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Denně se upeče také kolem 400–500 vek, které rovněž nejsou určeny k prodeji. Tyto veky putují do oddělení lahůdek, kde se z nich připravují chlebíčky. Všechny druhy baget se pečou v objemech 6000–7000 kusů denně. Během noční směny se zvládne upéct až 800 koláčů a šátečků. Je to opravdu hodně práce.

RECEPT NA CHLÉB

SUROVINY:

žitná mouka, chlebová mouka, sůl, kmín, kvas a voda

POSTUP:

Každý kousek se ručně vypracuje a vloží do misky určené na chléb, kde se nechá 45–60 minut kynout.

Všechny suroviny uvedené výše se smíchají, nejprve se cca 4 minuty míchají pomalým tempem, dokud nevznikne lepivé těsto, poté se rychlost zvýší a těsto se míchá dalších 6 minut.

Po vykynutí se těsto vyklopí na plech a vloží do pece vyhřáté na 270 stupňů.

Petr zmínil, že kdyby nepřišel o sluch, pravděpodobně by se stal policistou. Pochází totiž z policejní rodiny, všichni její členové pracovali nebo stále pracují v jedné policejní budově, ale na různých pozicích. Někteří jsou policisté, jiní se starají o úklid a další se věnují administrativním činnostem. Petr si však zvolil úplně jinou životní cestu a stal se pekařem.

Zpracované hladké kynuté těsto se položí na pracovní stůl a nechá se 15–20 minut odpočinout.

Když jsem se ho zeptala, jestli plánuje v pekařství pokračovat i nadále, odpověděl, že už je mu přes padesát a blíží se doba, kdy bude moci odejít do starobního důchodu. Vzhledem k tomu, že se důchod blíží, už tuto otázku příliš neřeší. Dodal, že jeho dny utíkají rychle a je spokojený s tím, co dělá. Práce pekaře mu přinesla mnoho zkušeností a naplnění, takže i když jeho cesta nebyla jednoduchá, nelituje toho, že se vydal tímto směrem.

Odpočinuté těsto se pak rozdělí a naváží na 1360 g nebo 1200 g dle potřeby.

Celkový čas pečení je 50 minut. Nejdříve se cca 3 minuty peče s párou, pak se teplota sníží na 250 stupňů a peče se s otevřeným komínem, aby pára unikala ven. Poté chleba krásně vykyne. Po 7 minutách se komín zavře a zároveň se teplota sníží na 185–190 stupňů. Chléb se nechá ještě 35 minut dopéct. Na posledních 5 minut je znovu potřeba teplotu zvýšit na 250 stupňů, aby se na chlebu vytvořila zlatavá kůrka. Poté se hotový chleba vytáhne.

Divadelní přehlídka Mluvící ruce má za sebou dlouhou historii. Při příležitosti změny organizačního týmu se společně ohlédneme do minulosti a zavzpomínáme na její začátky. Čtenáři snad odpustí, když v této souvislosti výjimečně použiji v té době stále relevantní termín „znaková řeč“ a také nižší kvalitu fotografií zde otištěných, vzhledem k jejich stáří.

První ročník této přehlídky se konal ještě v minulém tisíciletí, a to 19. září 1998. Název Mluvící ruce s námi zůstal až doposud a i jeho původ má stále svůj význam. Cílem přehlídky bylo ukázat znakový jazyk jako poetický a sdělný komunikační prostředek. Česká unie neslyšících se rozhodla přehlídku uspořádat při příležitosti Mezinárodního dne neslyšících, který se postupem času proměnil v tradiční Mezinárodní týden neslyšících, jenž i letos shodou náhod vyvrcholí 13. října 2024 právě letošním, již 27. ročníkem Mluvících rukou.

Součástí prvního ročníku přehlídky bylo mnoho vystoupení, jak od slyšících, tak i neslyšících účinkujících. Na pódium se před téměř 200 diváků zaplňujících hlediště Divadla v Dlouhé postavily osoby všeho věku, od dětí až po seniory. Role moderátorů se ujali dva tlumočníci Jaroslav Švagr a Gabriela Houdková, kteří zároveň tlumočili jednotlivá vystoupení do češtiny a do znakové řeči.

Nejdelší vystoupení na téma Genesis studentů a absolventů JAMU v režii Zoji Mikotové trvalo téměř hodinu a během něj pódium ožilo Zemí, vodou, rostlinami, zvířaty, ptáky a lidmi. Vystoupení pomohlo divákům odhalit výrazové možnosti a bohatství znakové řeči. Pro diváky neovládající znakový jazyk bylo vystoupení možností, jak si vychutnat jeho estetickou hodnotu, a těm, kteří znakový jazyk ovládali, přineslo pocit hrdosti na jeho možnosti a jevištní podobu.

TEXT: Jan Semerád

FOTO: archiv časopisu UNIE

Níže vám přinášíme dvě básně od dvou neslyšících vystupujících: báseň paní Evy Houdkové-Tesárkové s názvem Tvůj hlas a dále báseň Zeď od paní Elišky Vyorálkové. Eva Houdková-Tesárková se také vyjádřila k tomu, co neslyšící potřebují, aby mohli skládat krásné básně: „Nemusí umět dobře mluvit, ale musí to umět napsat. Musí se naučit dobře číst.“

První ročník přehlídky tehdy skončil velkým úspěchem a mnoha dotazy diváků, kdy a zda se bude konat druhý ročník. A tak vznikla krásná tradiční akce, která

se koná dodnes. Druhý ročník proběhl hned v následujícím roce za ohromného zájmu veřejnosti v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Diváků se sešlo ještě více, ale kvůli malé velikosti hlediště mnoho z nich muselo během přehlídky stát a vydržet tak nával kulturních a vizuálních zážitků vestoje. I v druhém ročníku přehlídky byl program rozdělen na dvě části, první patřila amatérským vystupujícím a druhá část byla vyhrazena pro hru Okna divadelního souboru neslyšících VDN, který byl součástí Divadla v 7 a půl (brněnské profesionální divadlo, které zaniklo v roce 2010 – pozn. red.). Vedoucí divadelního kroužku při ZŠ Ječná Lenka Bartoňová tenkrát prozradila, že své vystoupení s dětmi nacvičovali celkem čtyři měsíce před samotným konáním přehlídky. Po přehlídce bylo na programu opět posezení v divadelním baru a prostor pro sdílení zážitků a komentářů. Jeden z diváků například o jednom smutnějším představení pronesl, že z toho bude mít určitě depresi, na což herci zareagovali slovy: „Když trpíš depresema, tak nechoď do divadla.“

Tradice této divadelní přehlídky pak pokračovala v následujících letech za neutuchajícího zájmu vystupujících a diváků bez jediné přestávky až dodnes. Překvapením pro některé čtenáře může být i to, že ani covidová pandemie její konání nepřerušila. Během let se na pódiu vystřídaly stovky vystupujících, desítky moderátorů a přehlídka navštívila celkem jedenáct různých divadel a sálů po celé Praze. V příštím čísle se můžete těšit ještě na jedno ohlédnutí do historie a my se na vás budeme těšit na letošním ročníku Mluvících rukou.

TVŮJ HLAS

Eva Houdková Tesárková, přednes v češtině s překladem do českého znakového jazyka

Je jaro, i když pálí mráz

a v srdci sídlí zima.

Proč neslyším Tvůj hlas?

Proč smích tvůj uhasíná dříve, než přejde ticha hráz?

Proč Tvůj hlas neobjímá, když láska hoří v nás?

Proč není jako lední tání, jež láme ledu hráz?

Proč nemá slitování se mnou Tvůj milosrdný hlas?

ZEĎ

Eliška Vyorálková, přednes v českém znakovém jazyce s pře kladem do češtiny

Jdu starou uličkou a usmívám se.

Slunce svítí na zeď, do které stáří vrylo svou stopu.

Omítka je krásná jako žena, která opravdově žila, která prožila své lásky, trápení, starosti a teď se nestydí za své vrásky.

Nemohu od zdi odtrhnout oči.

Není to tupá nic neříkající šeď paneláků.

Na této zdi cítíš žár i mráz, déšť, vítr, cítíš hlínu, ze které pochází, vidíš ruce, které ji vytvořily.

Škrábni nehtem, odloupni kousíček, ale opravdu jen kousíček omítky, nahlédni do její duše a uvidíš všechny barvy.

Každá generace měla tu svou – modrou, žlutou, růžovou, zelenou.

Každá byla jejich tvář a vždy ta pravá. A naše barvy?

Šedá kůže betonu. Odstíny šedé. Nic než anonymita.

Žádná tvář. Žádné světlo. Prázdnota. Nic, podle čeho by se poznal dnešní člověk.

Je mi smutno, odcházím aspoň do lesů, ale ty umírají.

FIENTAN DU BURKINA,

tancem k odstranění bariér

Va frické Burkině Faso vznikla taneční skupina Fientan du Burkina (nebo také Fientan company), ve které tančí neslyšící. Název skupiny v místním jazyce dioula znamená „Bez handicapu“. Skupinu založil v roce 2018 neslyšící zpěvák, tanečník a choreograf Yaya Sanou.

Yaya Sanou studoval tanec v Burkině Faso, Senegalu, USA, Francii a Švýcarsku. Založil asociaci Art beyond Disability, v jejímž rámci umělci tančí v mnoha zemích světa. V rámci projektu Art for all dokázal Yaya Sanou propojit více než 1000 účastníků tanečních workshopů a konferencí pro neslyšící i slyšící. Naučil přes 600 slyšících lidí základy znakového jazyka, takže mohou komunikovat s tamními neslyšícími – a také reflektovat své předsudky, o nichž si můžeme číst ve tvářích plných utrpení na fotografiích z představení. „Čí je to vina?“ ptá se osvětlený nápis nad tanečníky v rámci jejich taneční performance. Yaya Sanou říká, že ho jako malého chlapce velmi mrzelo, že neviděl tančit neslyšící, což je v africké kultuře, pro kterou je tanec podstatnou stránkou sebevyjádření, pochopitelné. Neslyšící byli kvůli svému handicapu stranou života ostatních. Yaya Sanou začal pracovat a tančit s neslyšícími již v roce 2006. Vyvinul speciální me-

todu podpory neslyšících tanečníků, v níž se znakuje každé gesto, sebemenší taneční pohyb. Metodu nazval „Vibra Signe“, spojení pohybu, pohledů a znakového jazyka. Soubor byl za svou práci oceněn zlatou medailí na Frankofonních hrách v Kinshase v Demokratické republice Kongo. Jedna z tanečnic, Aicha Coulibaly, která v souboru tančí od svých 14 let, říká: „Miluji tanec. A když tančím, jsem schopna osvobodit sebe a mít i pozitivní vztah k životu, takže mě to povzbuzuje k tanci, abych žila lépe.“

A právě díky tanci se pocit vykořenění a diskriminace proměňuje. Neslyšící členové skupiny Fientan du Burkina nyní mají možnost cestovat, což běžně neslyšící v Burkině Faso nemohou, mohou se potkávat s mnoha lidmi, získávat nové přátele a v neposlední řadě jako tanečníci zažívat pocit úspěchu ve své profesi. Pomocí tance vyjadřují svůj příběh o hledání a nalézání sebe sama, svého místa ve společnosti a ve světě. Neslyšící tanečníci Fientan du Burkina připravují v následující sezóně 2024/2025 i evropské turné. Chtěla bych upozornit na tváře, evidentně znázorňující neslyšící z minulosti, které můžete na fotografiích vidět za tanečníky – zračí bolest, strach, smutek a zděšení, což jen ukazuje na utrpení a neporozumění, jemuž museli neslyšící jistě v minulosti čelit. To vše nám dává naději, že v budoucnu bude lépe.

TEXT: Stanislava Ševčíková / FOTO: převzato z webu en.masa.ci

Kouzelné přání 3

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

Eliza vyvalila oči a hleděla na příchozího. Příchozí… Co to vlastně bylo zač? Viděla před sebou vznášející se postavu v černé kápi, ledové oči zářivě žhnuly do všech stran. Kápě spolu s jakýmsi prachovým stínem zakrývala strašidelnou vyzáblost postavy. Musí to být Nesmrtelná teta, Bar al Zabúk, Všemocná Smrt! „Nemusíš se bát,“ hlas černé postavy zněl jako letní vánek s trochou medu; měkký, hladící hlas.

Eliza ucouvla a po pár krocích narazila do stromu. „Já ne…

Proč já? Já… ještě nechci…“ nechtěla ještě zemřít, vždyť je jí teprve sedmnáct, má celý život před sebou. Co tak hrozného udělala, že si pro ni přišla Smrt? „Nechceš mě slyšet?“ odpověděl jí medový hlas, tentokrát v něm zaslechla i náznak růže... Nemá růže vonět? Jak to, že slyším růži? Nebo je to tím, že růže má trny a já teď v hlase uslyšela náznak škrábnutí? „Já… já přece neslyším, jak to, že teď slyším tebe?“ vykoktala ze sebe Eliza. „Temné hvozdy této země jsou klíčem ke schopnostem, které by mnozí pokládali za magické,“ dostalo se Elize vyhýbavé odpovědi.

Eliza se nadechla a dodala si odvahy. Dobrá, tak si aspoň můžu popovídat, než zemřu. „Můžu na tebe mít otázku, Nesmrtelná teto? Nebo vlastně možná dvě?“ Odpovědí jí byl zvonivý smích, černá kápě se zatřepala ve vzduchu. „Nesmrtelná

teta? Tak za tu mě máš? Bláznivé děvče, já opravdu nejsem Smrt.“ Tentokrát zněl její hlas nejprve medově, poté však jako… její otec, když jí něco vysvětluje! „Můžeš mi říkat Ylonie, Dcera lesa.“

„Takže mě nezabiješ?“ zeptala se Eliza. „Ne, ani to nemám v úmyslu. Spíš jsem měla pocit, že potřebuješ trochu pomoci.“ Tentokrát její hlas zněl jako kopřivy – byl štiplavý, ale jen tak, aby Elizu probral. „Jak mi – počkej, díky tobě vlastně slyším? A proč slyším jen tebe? Takové to je, slyšet?“ začala se se zájmem vyptávat Eliza. „Pomalu s otázkami, děvče, nebo tady strávíš zbytek života a zešedivíš. Tak tedy ano, díky mně slyšíš, a než se zeptáš – ne, není to natrvalo, bohužel. Slyšíš jen mě, protože taková je moc kouzla, které mimochodem není vůbec snadné vykouzlit. A k tvé poslední otázce: ne, není to takové, slyšet je mnohem krásnější. Teď mě slyšíš díky magii, slyšíš i část mojí podstaty, jako kdyby…“

„Myslíš tím, že slyším vůni květin?“ nevydržela to Eliza a skočila jí do řeči. „Hm. Jak jsi mladá, tak jsi zbrklá,“ odsekla Ylonie. Šípkový keř a štípe, slyší v jejím hlase Eliza. „Ale ano, slyšíš i vůni. Proč, to ti nevysvětlím, pro mě je to stejně přirozené jako dýchání. Ale proč jsem tady: To kouzlo brzy vyprchá. Budeš chtít slyšet znovu, nebo dokonce napořád?“ Teď Eliza v hlase zaslechla naléhavý tón provázený silnou vůní koriandru. Trochu naklonila hlavu na stranu. „Před pěti minutami jsem neslyšela vůbec a teď mi říkáš, že můžu slyšet napořád? No počkej – že ty za to něco budeš chtít?“ Pokračování příště

90 let od založení Českého deaflympijského

výboru

ZDROJ: facebook ČDV

V letošním roce slaví Český deaflympijský výbor, dříve Český svaz neslyšících sportovců, 90 let od svého založení. Deaflympijský výbor k oslavě výročí pořádá slavnostní večer, který se uskuteční 26. 10. 2024 v prostorách sálu Masarykovy koleje na adrese Thákurova 550/1, Praha-Dejvice. Před samotným slavnostním večerem, na němž proběhne vyhlášení a předání cen pro nejlepší sportovce, se odehrají také dvě sportovní zápolení. Na programu bude turnaj ve smíšeném volejbalu a futsalový turnaj, kterého se účastní reprezentační týmy z Ukrajiny, Švýcarska, Slovenska a Česka. Na volejbalový turnaj se mohou přihlásit všichni, kteří složí svůj tým.

MČR v malé kopané žáků

ZDROJ: facebook Czech Deaf Fotbal

Kdy: 18. 5. 2024

Kde: Plzeň

Pořadatel: SKN Plzeň

Výsledky: Klub Skóre Body 1. I. PSKN Praha 6:3 10 2. SSK Vítkovice 7:3 7 3. SKN Hradec Králové 1:8 0

SSK Vítkovice – I. PSKN Praha 1:1

SKN Hradec Králové – SSK Vítkovice 0:1

I. PSKN Praha – SKN Hradec Králové 2:1

I. PSKN Praha – SSK Vítkovice 2:1

SSK Vítkovice – SKN Hradec Králové 4:0

SKN Hradec Králové – I. PSKN Praha 0:1

ZDROJ: facebook Zpráv v ČZJ / FOTO: Monika Ťuláková

Mladý neslyšící atlet Dalibor Ťulák se dne 26. 5. účastnil atletických závodů 1. ligy v pražském Edenu a podařilo se mu zaběhnout nový český rekord neslyšících. Osobní rekord si vylepšil již podruhé v nedávné době – 19. 5. se mu poprvé podařilo zaběhnout 800metrovou trať s časem pod 2 minuty čímž pro sebe získal rekord neslyšících juniorů. V Edenu pak s časem 1:55,46 o tři setiny sekundy překonal také dosavadní, letitý rekord v dospělé kategorii, který již od roku 1996 držel Roman Hudec. Dalibor Ťulák těmito výkony dokázal splnit limity pro účast na mistrovství světa neslyšících v atletice juniorů a dospělých, které se bude konat v červenci v Taipei. Limity splnil i na 400metrové trati.

20. ročník Brněnského

poháru a 2. ročník

Mezinárodního turnaje ve stolním tenise

ZDROJ: facebook SKN Brno

Kdy: 18. 5. 2024

Kde: Brno

Výsledky:

Mládež – dívky:

1. Ema Štetková (SLO)

2. Darina Hájíčková (SKN Brno – CZE)

3. Hanna Sigydus (POL)

Ženy:

1. Julia Szemiel (POL)

2. Ema Štetková (SLO)

3. Jitka Mazuchová (SKN Brno – CZE)

Muži:

1. Michal Kratochvíl (SKN Plzeň – CZE)

2. Marek Tutura (SLO)

3. Karol Jabłoński, Mariusz Kurowski (oba POL)

UNIE 07-08/2024

Středisko TEIRESIÁS

/Kde na síti nás najdete?/

/Můžete si nás předplatit/

REDAKCE

Den otevřených dveří v Šalvějce

Znakovárna znovu otevírá své brány

STŘEDISKO TEIRESIÁS: nabídka pomoci studentům bez rozdílu

Festival neslysících

zen

podruhé

Neslyšící vězni

Tři roky, než se vzpamatoval

Kolik je u nás neslyšících vězňů?

Boj o ucho

Chystaná výstava o neslyšících indiánech na Gallaudetově univerzitě

KONCERT PROPOJENÍ

Místo policisty pekařem

POTŘEBA

AŽ 90 CHLEBŮ ZA SMĚNU

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

RECEPT NA CHLÉB

ZEĎ

FIENTAN DU BURKINA,

tancem k odstranění bariér

Kouzelné přání 3

90 let od založení Českého deaflympijského

výboru

MČR v malé kopané žáků

Articles inside

Opustila nás kolegyně, přítelkyně, matka, manželka a skvělá tlumočnice

Znakovárna znovu otevírá své brány

Den otevřených dveří v Šalvějce

Virtuální realita otevírá svět neslyšícím

Akce "Pojďte si s námi hrát" pro neslyšící v Hájku u Karlových Varů

Workshop pro děti a rodiče aneb jak společně vyprávět

Návštěva Muzea a Pojizerské galerie Semily s tématem Léčitelé Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje

Editorial šéfredaktora

Večer mluvících rukou

Muzea v Polsku začínají nabízet i videa v polském znakovém jazyce

Sportovní novinky

Kouzelné přání 3

Fientan du burkina, tancem k odstranění bariér

Místo policisty pekařem

KONCERT PROPOJENÍ

Chystaná výstava o neslyšících indiánech na Gallaudetově univerzitě

Boj o ucho

Kolik je u nás neslyšících vězňů?

Tři roky, než se vzpamatoval

Neslyšící vězni

Festival neslyšících žen podruhé

STŘEDISKO TEIRESIÁS: nabídka pomoci studentům bez rozdílu