Kouzelné přání 3

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

Eliza vyvalila oči a hleděla na příchozího. Příchozí… Co to vlastně bylo zač? Viděla před sebou vznášející se postavu v černé kápi, ledové oči zářivě žhnuly do všech stran. Kápě spolu s jakýmsi prachovým stínem zakrývala strašidelnou vyzáblost postavy. Musí to být Nesmrtelná teta, Bar al Zabúk, Všemocná Smrt! „Nemusíš se bát,“ hlas černé postavy zněl jako letní vánek s trochou medu; měkký, hladící hlas.

Eliza ucouvla a po pár krocích narazila do stromu. „Já ne…Proč já? Já… ještě nechci…“ nechtěla ještě zemřít, vždyť je jí teprve sedmnáct, má celý život před sebou. Co tak hrozného udělala, že si pro ni přišla Smrt? „Nechceš mě slyšet?“ odpověděl jí medový hlas, tentokrát v něm zaslechla i náznak růže... Nemá růže vonět? Jak to, že slyším růži? Nebo je to tím, že růže má trny a já teď v hlase uslyšela náznak škrábnutí? „Já… já přece neslyším, jak to, že teď slyším tebe?“ vykoktala ze sebe Eliza. „Temné hvozdy této země jsou klíčem ke schopnostem, které by mnozí pokládali za magické,“ dostalo se Elize vyhýbavé odpovědi.

Eliza se nadechla a dodala si odvahy. Dobrá, tak si aspoň můžu popovídat, než zemřu. „Můžu na tebe mít otázku, Nesmrtelná teto? Nebo vlastně možná dvě?“ Odpovědí jí byl zvonivý smích, černá kápě se zatřepala ve vzduchu. „Nesmrtelná teta? Tak za tu mě máš? Bláznivé děvče, já opravdu nejsem Smrt.“ Tentokrát zněl její hlas nejprve medově, poté však jako… její otec, když jí něco vysvětluje! „Můžeš mi říkat Ylonie, Dcera lesa.“

„Takže mě nezabiješ?“ zeptala se Eliza. „Ne, ani to nemám v úmyslu. Spíš jsem měla pocit, že potřebuješ trochu pomoci.“ Tentokrát její hlas zněl jako kopřivy – byl štiplavý, ale jen tak, aby Elizu probral. „Jak mi – počkej, díky tobě vlastně slyším? A proč slyším jen tebe? Takové to je, slyšet?“ začala se se zájmem vyptávat Eliza. „Pomalu s otázkami, děvče, nebo tady strávíš zbytek života a zešedivíš. Tak tedy ano, díky mně slyšíš, a než se zeptáš – ne, není to natrvalo, bohužel. Slyšíš jen mě, protože taková je moc kouzla, které mimochodem není vůbec snadné vykouzlit. A k tvé poslední otázce: ne, není to takové, slyšet je mnohem krásnější. Teď mě slyšíš díky magii, slyšíš i část mojí podstaty, jako kdyby…“

„Myslíš tím, že slyším vůni květin?“ nevydržela to Eliza a skočila jí do řeči. „Hm. Jak jsi mladá, tak jsi zbrklá,“ odsekla Ylonie. Šípkový keř a štípe, slyší v jejím hlase Eliza. „Ale ano, slyšíš i vůni. Proč, to ti nevysvětlím, pro mě je to stejně přirozené jako dýchání. Ale proč jsem tady: To kouzlo brzy vyprchá. Budeš chtít slyšet znovu, nebo dokonce napořád?“ Teď Eliza v hlase zaslechla naléhavý tón provázený silnou vůní koriandru. Trochu naklonila hlavu na stranu. „Před pěti minutami jsem neslyšela vůbec a teď mi říkáš, že můžu slyšet napořád? No počkej – že ty za to něco budeš chtít?“

Pokračování příště