Tři roky, než se vzpamatoval

TEXT: Karolína Peroutková / FOTO: archiv Jitky Morávkové a Pavla Zvolánka

Jak se žije neslyšícím vězňům? Dosti blbě, říká JITKA MORÁVKOVÁ, která si na chvíli vyzkoušela roli vězeňské kaplanky ve Vazební věznici Praha Pankrác.

Nejprve se zeptám: kdo je vězeňský kaplan?

Člověk, který nabízí útěchu vězňům v jejich nelehké situaci. Snaží se předat jim radost, povzbuzení. Nikoho nenutí do svého náboženského přesvědčení, spíše se snaží o pochopení, empatii. Nabízí rozhovor i modlitbu.

Vy přece nejste povoláním vězeňská kaplanka, jak jste se k takové zkušenosti dostala?

Studuji na Adventistickém teologickém institutu církve a k tomuto studiu potřebuji praxi. Vybrala jsem si, že budu krátkodobě působit ve vězeňství. Tato tematika je mi blízká, také znám dobře z působení v naší církvi pana Pavla Zvolánka, zástupce hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky. Oslovila jsem jej a on našel neslyšícího vězně ve Vazební věznici Praha Pankrác. Za tímto vězněm jsem pak docházela na návštěvy, asi půl roku.

Můžete nám říct více k tomu, jak vaše praxe probíhala?

O vězně pečuje mnoho lidí. Obecně bych mohla celý systém vězeňství přirovnat k armádě. Jako u vojáků – nejrůznější stupně, tituly, šarže. Pro člověka z venku vůbec není jednoduché se tam „jen tak“ dostat.

Nejprve mě zaučovala tamní vězeňská kaplanka, se slyšícími vězni, což pro mě bylo kvůli odezírání složité. Ale snažila jsem se je povzbudit, slovem i písní, jako kaplanka. Byla jsem pak za svou práci pochválena.

Jaké byly vaše pocity, když jste se ve věznici octla poprvé?

V malé míře jsem zakusila tu ztrátu svobody. Prohlédli moji tašku, osobní věci, musela jsem na celou dobu odložit mobil. Pankrácká věznice má zvláštní „kouzlo“, za druhé světové války tady popravovali lidi. Člověk na to podvědomě myslí, když prochází po chodbách, do toho samé mříže, závory, cinkání klíčů, čekání na dozorce… I kaplanka měla klíče ke své „kanceláři-cele“. Byl to takový pocit „odtud se jen tak nedostanu“.

Jaká byla setkání s neslyšícím?

Být ve vězení je obecně dost blbá situace. Člověk je absolutně odstřižen od běžného života. Žije na velmi omezeném prostoru, s lidmi, které si nevybral a které musí přijmout. Nestará se o práci, jídlo, tisíce normálních věcí. To za něj udělá věznice. Nemůže komunikovat s ostatními tak, jak by chtěl, sledovat televizi, internet. Katastrofa. Každý vězeň to proto ze začátku prožívá těžce, ale s pomocí psychologů je schopen tuto situaci přijmout, tak za tři měsíce.

Samozřejmě i po propuštění z vězení si člověk tu zkušenost nese celý život a dál potřebuje podporu - mediační a probační. Ale ten neslyšící, za kterým jsem docházela, byl na tohle všechno sám. Psychologa sice k dispozici měl, všichni k němu dochází, když nastupují, ale ničemu nerozuměl. Podepisoval to, čemu nerozuměl, neměl tlumočníka, do toho byl stále v šoku, že se tam octl a o všechno přišel. Nevěděl, jak dlouho tam bude, neměl žádné zkušenosti. Vězeňský systém není pro neslyšící připraven, hluchota v něm nehraje roli. O to víc potřeboval někoho, s kým by si mohl povídat, vše sdílet. A proto mu trvalo asi tři roky, než se z toho vzpamatoval.

Vy jste se s ním setkala ještě v tomto období?

Ne, já jsem jej navštěvovala v době, kdy byl ve vězení pátým rokem, zhruba v polovině svého trestu, v jeho případě šlo o těžký stupeň. Už se choval normálně, tolik se netrápil. Ač mladý, byl na oddělení s důchodci, postiženými, tedy těmi, kteří v rámci věznice nechodí do práce.

Jeho jedinou radostí bylo cvičení. To mu dávalo energii, radost, naději, že se dostane ven. Říkal také, že měl radost, když se mohl dívat v noci na zprávy v televizi – byl sám, mohl si zapnout titulky. Vězni mají svůj vnitřní svět, kde je přátelství i šikana, týrání, šmelina, sexuální život. I z tohoto byl vyloučený.

Měl ale mnoho bodů za dobré chování, často uklízel, umýval záchody. Opakovaně žádal, aby mohl být propuštěn dříve. A co mohu říci, měl dobrou rodinu. Ta s ním byla celou dobu v kontaktu, maminka ho navštěvovala, i další jemu blízcí lidé.

O čem jste si s ním povídala?

Vnímala jsem, že to pro něj byla příjemná setkání. Snažila jsem se jej povzbudit, probírali jsme jeho situaci… Vyprávěla jsem mu třeba příběh z Bible, podobenství o marnotratném synovi: syn v něm dělá dost blbé věci, pak jich lituje a otec mu odpustí. Řekla jsem mu, že nejprve musí jaksi nalézt odpuštění sám v sobě, pak ve všem ve svém okolí… Také jsem jej připravovala na to, až jednou opustí brány vězení. Že musí začít jinak, musí líp přemýšlet.

A co je důležité a ráda bych ještě zmínila: kaplan není člověk, který by mohl druhé soudit. Ani druhé nijak neposuzuje, neříká slova jako: „Tak máte, co máte, a co s tím teda budete dělat?“ Takhle ne. Na to musí přijít každý sám, na to má každý svůj vlastní recept na život.

Jak zpětně vy sama hodnotíte tuto zkušenost?

Jsem za ni vděčná Bohu. A jsem také moc ráda za spolupráci se skvělým Pavlem Zvolánkem, který umí krásně přiblížit službu kaplana ve vězení. Kaplani jsou v nemocnici, ve škole, v armádě a ve vězení a pomáhají v krizových situacích, ale i v běžném životě těm, které mají kolem sebe.