Večer mluvících rukou

TEXT: Jan Semerád FOTO: archiv časopisu UNIE

Divadelní přehlídka Mluvící ruce má za sebou dlouhou historii. Při příležitosti změny organizačního týmu se společně ohlédneme do minulosti a zavzpomínáme na její začátky. Čtenáři snad odpustí, když v této souvislosti výjimečně použiji v té době stále relevantní termín „znaková řeč“ a také nižší kvalitu fotografií zde otištěných, vzhledem k jejich stáří.

První ročník této přehlídky se konal ještě v minulém tisíciletí, a to 19. září 1998. Název Mluvící ruce s námi zůstal až doposud a i jeho původ má stále svůj význam. Cílem přehlídky bylo ukázat znakový jazyk jako poetický a sdělný komunikační prostředek. Česká unie neslyšících se rozhodla přehlídku uspořádat při příležitosti Mezinárodního dne neslyšících, který se postupem času proměnil v tradiční Mezinárodní týden neslyšících, jenž i letos shodou náhod vyvrcholí 13. října 2024 právě letošním, již 27. ročníkem Mluvících rukou.

Součástí prvního ročníku přehlídky bylo mnoho vystoupení, jak od slyšících, tak i neslyšících účinkujících. Na pódium se před téměř 200 diváků zaplňujících hlediště Divadla v Dlouhé postavily osoby všeho věku, od dětí až po seniory. Role moderátorů se ujali dva tlumočníci Jaroslav Švagr a Gabriela Houdková, kteří zároveň tlumočili jednotlivá vystoupení do češtiny a do znakové řeči.

Nejdelší vystoupení na téma Genesis studentů a absolventů JAMU v režii Zoji Mikotové trvalo téměř hodinu a během něj pódium ožilo Zemí, vodou, rostlinami, zvířaty, ptáky a lidmi. Vystoupení pomohlo divákům odhalit výrazové možnosti a bohatství znakové řeči. Pro diváky neovládající znakový jazyk bylo vystoupení možností, jak si vychutnat jeho estetickou hodnotu, a těm, kteří znakový jazyk ovládali, přineslo pocit hrdosti na jeho možnosti a jevištní podobu.

Níže vám přinášíme dvě básně od dvou neslyšících vystupujících: báseň paní Evy Houdkové-Tesárkové s názvem Tvůj hlas a dále báseň Zeď od paní Elišky Vyorálkové. Eva Houdková-Tesárková se také vyjádřila k tomu, co neslyšící potřebují, aby mohli skládat krásné básně: „Nemusí umět dobře mluvit, ale musí to umět napsat. Musí se naučit dobře číst.“

První ročník přehlídky tehdy skončil velkým úspěchem a mnoha dotazy diváků, kdy a zda se bude konat druhý ročník. A tak vznikla krásná tradiční akce, která se koná dodnes. Druhý ročník proběhl hned v následujícím roce za ohromného zájmu veřejnosti v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Diváků se sešlo ještě více, ale kvůli malé velikosti hlediště mnoho z nich muselo během přehlídky stát a vydržet tak nával kulturních a vizuálních zážitků vestoje. I v druhém ročníku přehlídky byl program rozdělen na dvě části, první patřila amatérským vystupujícím a druhá část byla vyhrazena pro hru Okna divadelního souboru neslyšících VDN, který byl součástí Divadla v 7 a půl (brněnské profesionální divadlo, které zaniklo v roce 2010 – pozn. red.). Vedoucí divadelního kroužku při ZŠ Ječná Lenka Bartoňová tenkrát prozradila, že své vystoupení s dětmi nacvičovali celkem čtyři měsíce před samotným konáním přehlídky. Po přehlídce bylo na programu opět posezení v divadelním baru a prostor pro sdílení zážitků a komentářů. Jeden z diváků například o jednom smutnějším představení pronesl, že z toho bude mít určitě depresi, na což herci zareagovali slovy: „Když trpíš depresema, tak nechoď do divadla.“

Tradice této divadelní přehlídky pak pokračovala v následujících letech za neutuchajícího zájmu vystupujících a diváků bez jediné přestávky až dodnes. Překvapením pro některé čtenáře může být i to, že ani covidová pandemie její konání nepřerušila. Během let se na pódiu vystřídaly stovky vystupujících, desítky moderátorů a přehlídka navštívila celkem jedenáct různých divadel a sálů po celé Praze. V příštím čísle se můžete těšit ještě na jedno ohlédnutí do historie a my se na vás budeme těšit na letošním ročníku Mluvících rukou.

TVŮJ HLAS

Eva Houdková Tesárková, přednes v češtině s překladem do českého znakového jazyka

Je jaro, i když pálí mráz

a v srdci sídlí zima.

Proč neslyším Tvůj hlas?

Proč smích tvůj uhasíná dříve, než přejde ticha hráz?

Proč Tvůj hlas neobjímá, když láska hoří v nás?

Proč není jako lední tání, jež láme ledu hráz?

Proč nemá slitování se mnou Tvůj milosrdný hlas?

ZEĎ

Eliška Vyorálková, přednes v českém znakovém jazyce s překladem do češtiny

Jdu starou uličkou a usmívám se.

Slunce svítí na zeď, do které stáří vrylo svou stopu.

Omítka je krásná jako žena, která opravdově žila,

která prožila své lásky, trápení, starosti a teď se nestydí za své vrásky.

Nemohu od zdi odtrhnout oči.

Není to tupá nic neříkající šeď paneláků.

Na této zdi cítíš žár i mráz, déšť, vítr, cítíš hlínu, ze které pochází, vidíš ruce, které ji vytvořily.

Škrábni nehtem, odloupni kousíček, ale opravdu jen kousíček omítky,

nahlédni do její duše a uvidíš všechny barvy.

Každá generace měla tu svou – modrou, žlutou, růžovou, zelenou.

Každá byla jejich tvář a vždy ta pravá. A naše barvy?

Šedá kůže betonu. Odstíny šedé. Nic než anonymita.

Žádná tvář. Žádné světlo. Prázdnota. Nic, podle čeho by se poznal dnešní člověk.

Je mi smutno, odcházím aspoň do lesů, ale ty umírají.