Truňk - březen/duben by Truňk

březen—duben 2020

Úsměv do schránky Gregory Corso Francouzská nová vlna 10 KČ

březen—duben 2020

Editorial

Březen—duben 2020 Březnové číslo nebylo, ale místo něj bylo zpožděné únorové. My vám teď přinášíme dubnové (spojené s březnovým) a to s předstihem! Ovšem – chápeme, že v těchto těžkých časech člověk nemá co dělat, vytahuje staré Truňky a říká si: ‚Kéž by vycházelo každý den nové číslo´. To vám splnit nemůžeme, ale co jo, to je jednou měsíčně nová várka článků a tvorby z řad studentů. Teď už dokonce i víme, že do školy (krom maturantů) půjdeme všichni až v září. Šílené. A taky nám jistě vadí, že nemůžeme chodit do hospod nebo kaváren, ALE zkusme toto období přečkat v co největším klidu a co nejproduktivněji. Dělejte věci, co máte rádi – máte přece jen víc času a sami sebe zdokonalujte a klidně se i učte novým věcem. Je to ve finále fajn (64 %). Zkuste si třeba přečíst Truňk. Hm? Toto číslo je nejvíc věnované literatuře. Jak články o autorech, tak recenze na knížky. Pak je tady pár výjimek, které už najdete vevnitř a určitě se vám budou líbit. Jediný článek, který bych chtěl vyzdvihnout, je článek o Úsměvu do schránky, který spoluzaložila naše veteránka Ela Martincová. Jde o to, že vy (sice byste neměli) se vídáte se svými bližními, přítelkyněmi, příteli, ale někteří nemohou, protože buď nikoho takového už ani nemají, nebo je v dnešní situaci navštěvovat nemohou. Ano, mluvím o seniorech v domovech. Proto si přečtěte Elyn článek a podpořte tento projekt a seniory, jak jen to půjde. Přijemné čtení přeje David Mišťúrik, šéfredaktor

Noviny studentů GUH

Obsah březen—duben 2020

6 7 9 11 18 22 25

Truňk se představuje Anna Mráčková Úsměv do schránky Eliška Martincová Projekt Gilgameš aneb síla příběhu Ondřej Stránský Francouzská nová vlna Šimon Gogola Gregory Corso: The Last Beat David Mišťúrik La „Vian“ Jazz Anna Mráčková Mládí v hajzlu pro středně pokročilé Adam El Chaar

28 30 34 41 44 46 Tvorba Adam El Chaar Berzlín David Mišťúrik

V březnu slaví Edward Albee Alžběta Blahová

Ze života plazu I. Vojtěch Honig

Starej se o sebe Zachráníš svět! Jakub Lukeš Every cloud has a silver lining — or does it? Karolína Kočendová

Noviny studentů GUH

Truňk se představuje Anna Mráčková 5.OA Kam po GUH

Buď AVU, nebo bohemistika Oblíbený film

Monty Python-Život Briana, Kill your darlings, The Wall, Pulp Fiction, Básníci 1-3, Seriál

HIMYM Oblíbená kniha

Pěna Dní, Vize Codyho, Kvílení, Sezóna v pekle, sbírky básní- Francois Villon, Opilý koráb, Dharmoví tuláci, Nahý oběd, Mánie, Jak je důležité míti Filipa, Stébla trávy, Blues- Václav Hrabě, Oblíbená hudba

Charlie Parker, Dizzy Gillespie, RHCP, Pink Floyd, Sólově Gilmour a Syd Barret, Avantasia, Nirvana, Jimmy Hendrix, Led Zeppelin Co mi dal/vzal truňk

Prostor publikovat něco co se snažím tvořit/ nějaký ten čas Co mi dalo/vzalo GUH

Čas na rozhodnutí co dál, průpravu v malování/kreslení/grafice/ čas na některé z mých zájmů

březen—duben 2020

Úsměv do schránky (Ne, toto není upoutávka na novou sérii Pošty pro Tebe, tohle bude trochu výzva, trochu prosba a trochu výlev emocí.) Karanténa je podraz, ale potřebný. Mě osobně hodně trápí zrušení školní docházky, online provoz fakultní knihovny, chod rodinné domácnosti, dekonstrukce času, trubka mého bratra a šok Herberta (kytky) ze stěhování. Takže by se dalo říct, že celkem nic. Existují lidé, kteří by se tímhle vším „trápili“ milerádi, ale místo toho žijí svůj život beze změny, připoutáni na lůžko, bez návštěv příbuzných (protože je nemají, ne protože je zákaz návštěv), stresovaní televizí a pečovatelským personálem, ale co jim zbývá. Řeč je o seniorech v domovech důchodců a jiných pečovatelských zařízeních. Bez příbuzných je jich tam až třetina. Shodou náhod takovou seniorku znám a jako dobrovolník přes studentskou neziskovku Mise naděje ji navštěvuji v jednom brněnském domově důchodců. Od dob karantény jí píšu dopisy, ale jelikož má špatnou motoriku, nemůže mi ani odepsat. Takových lidí existuje spousta, a ne každý má „svého“ dobrovolníka, a ne každý dobrovolník má zase poňouknutí napsat. A tak se zrodila myšlenka takový poňoukávací projekt vytvořit. Všeho všudy trvala příprava intenzivní dva týdny a podílelo se na ní 5 osob a jedna psychická podpora. ŠÍLENSTVÍ! Z GDPR a jiných složitých důvodů jsme se rozhodli nezprostředkovávat přímo dopisování se seniory v domovech (ale už jsme uzavřeli partnerství s Lepším seniorem, což je nadační fond a neziskovka spadající pod GrowJOB, která tohle zprostředkovat umí!), ale posílání neadresných povzbudivých pohlednic do těchto zařízení od dobrovolníků z řad široké veřejnosti.

Noviny studentů GUH

Nyní následuje část „prosba“:

Otevřete tuhle extrasuper a hyper stránku: https://usmevdoschranky.cz/ a postupujte dle obrázků, prosím prosím!

A nyní následuje část „výzva“:

Na počátku jsem stála já, se základními zkušenostmi práce s programem malování, na konci pak funkční webová stránka neméně funkce schopného projektu s názvem Úsměv do schránky. Stejně tak můžete vy právě teď sedět za počítačem v depresi, že neumíte šít roušky, a tudíž nemáte jako člověk momentálně co nabídnout světu. Neházejte flintu do žita, ani do pšenice! Určitě máte co nabídnout a než na to přijdete, pošlete dopis nějakému starouškovi. Nikdy nevíte, kolik toho může dokázat… Eliška Martincová

březen—duben 2020

Projekt Gilgameš aneb síla příběhu „Jaký je smysl života?“ Nejstarší otázka lidských dějin, na kterou stále neznáme odpověď, i když se na ni neustále snažíme přijít. Nejlépe, jak si člověk dokáže vysvětlit svou existenci, je pomocí příběhu postaveného buď na fikci nebo někdy i s faktickým či empirickým podkladem, ovšem univerzální odpověď je nám skryta. Ale co když je takové sebepoznání nad naše síly? Právě těchto témat se dotýká poměrně nová kniha žurnalisty Štěpána Kučery Projekt Gilgameš, jež byla vydána loňský rok. Vytyčený žánr pro toto dílo bychom hledali těžce. Knížce nechybí fantasy, ani science fiction prvky – děj se odehrává v blízké budoucnosti – ale hlavní roli hraje příběh. Rázem se čtenář ocitá v místnosti s robopsychologem (psycholog, který analyzuje vědomí a myšlení robotů) a umělou superinteligencí SI, která je naprogramována tak, aby pomocí své interpretace historie našla smysl lidského bytí. Její výklad však není „nudný“ faktický popis. Místo toho vypráví fiktivní příběh o převozníkovi Uršanábim – postava z Eposu o Gilgamešovi – který putuje napříč dějinami. Po celou délku knížky se čtenář dívá na vyprávění umělé superinteligence z očí robopsychologa (jehož jméno neznáme), jenž SI dává občasné dotazy, a to zejména kvůli kontroverznějším pasážím. Někdy se náš robopsycholog zadumá v myšlenkách o probíhajícím projektu, ale občas ho výklad SI přenese i k přemítaní nad vlastními každodenními starostmi. Téměř celý děj se sice odehrává v jedné místnosti, ale vyprávění čas od času přeruší i nějaký vnější podnět, jako je například zmatená robotická včela, což dodává na patřičné atmosféře. Interpretace SI není vzhledem k lidem nikterak lichotivá. Člověka vykresluje jako stvoření, které se pro svou zdánlivou „velkolepost a jedinečnost“ snaží ovládnout své veškeré okolí a jeho hledání po smyslu své existence je konec konců říze-

Noviny studentů GUH

no ničím jiným než vlastní ješitností. A právě na příkladech z historie tyto lidské vlastnosti SI ukazuje v celé kráse, zahrnujíc ctižádostivé a dobyvačné jedince či „přemoudřelé“ intelektuály. Štěpán Kučera se na rozdíl od většiny science fiction autorů vyvaroval idealizace budoucnosti, ve které se děj knížky odehrává. Příběh není zasazen do světa objevování nových koutů vesmíru, ale stojí pevně na zemi. Prostředí, až na pár technických vylepšováků a zhoršené přírodní podmínky, je v podstatě stejné jako to, ve kterém žijeme nyní. Robopsychologovy každodenní trable a strasti navíc nejsou příliš odlišné od těch našich. Knížka je v mnoha ohledech i na dnešní standardy značně provokativní. Ovšem jako provokace není jenom jakýmsi šťouráním se v ožehavém tématu, ale používá pevné, nepříjemné, až přesvědčivé argumenty. Čtení této knížky mi do jisté míry připomínalo renomované Harariho dílo Sapiens, které je na rozdíl od beletrického Projektu Gilgameš esejí, ale i tak mají několik podobností. Štěpán Kučera během svého sbírání materiálů k napsání Projektu Gilgameš dokonce částečně čerpal z Harariho, a jeho vliv jde cítit. Pro srovnání s Hararim je Projekt Gilgameš podstatně stručnější, ale zato údernější a lépe uchopitelný. I přes všudypřítomný kritický postoj k „human race“ je závěr vesměs pozitivní, i když jeho vize nemusí být všemi přijata zrovna s úsměvem na tváři. Pro toho, komu by přišlo zajímavé přečíst si o slepém hledání smyslu lidského bytí a možném vývoji existenciálních otázek spojených s rozvojem umělé inteligence, vřele doporučuji. Navíc se knížka velice dobře čte, ale uchovává si i značný přesah. Ondřej Stránský

březen—duben 2020

Francouzská nová vlna Francouzská nová vlna je neformální označení pro skupinu progresivních francouzských režisérů, kteří v 50. a 60. letech prosazovali nový pohled na film. Toto období se dá nazvat jedním slovem – revoluce. Do 50. let měl film pevnou strukturu a natáčely se filmy podle striktně dané osnovy, které tedy neměly nijak hlubokou myšlenku a touhu něco předat. Zkrátka filmy „zůstávaly na plátně“, což je jeden z největších rozdílů před a po Francouzské nové vlně, neboť cílem bylo dostat film do diváka a nějakým způsobem ho ovlivnit a zasáhnout, ne pouze povykládat příběh. Proto přichází na scénu skupinka mladých a sebevědomých Francouzů, kteří nám ukážou, že to jde i jinak, kteří zboří hranice a provedou nás zcela neprozkoumanými oblastmi kinematografie. Francouzská nová vlna se jako tsunami vřítila na pole filmu a zanechávala za sebou nadšení i odpor. Ale ještě, než všechno začne… Nesmíme opomenout tři důležité postavy před Francouzskou novou vlnou, jimiž jsou tito muži – André Bazin, Joseph-Marie Lo Duca a Jacques Doniol-Valcroze. Právě tito tři filmoví kritici a teoretici jsou zakladateli významného filmového časopisu Cahiers du cinéma, kde hlásali základní myšlenky Francouzské nové vlny a kde později pracovali téměř všichni zásadní tvůrci.

Myšlenky Francouzské nové vlny

Mezi základní myšlenky patřila větší svoboda filmu a že film by měl být osobním uměleckým sebevyjádřením – tzv. Auteurská teorie. Tehdejší režiséry označili za tzv. „dělníky kamer“, čímž chtěli vystihnout jejich mechanický způsob natáčení filmů, který neměl svobodnou vůli a hlubší myšlenku, ale snažil se spíše uchvátit než něco předat. Všechny tyto myšlenky publikovali v časopise Cahiers du cinéma, kde působili jako redaktoři. Filmy, které se jim zamlouvaly, vychválili, ale na druhé straně ty komerční a řadové roztrhali na kusy. Cílem autorů bylo tvořit filmy, nad kterými se divák mohl zamyslet, ale které by ho zároveň strhly svou svobodou a nespoutaností, zbavené od zdlouhavého děje, přesných střihů a strojového vyprávění příběhu. Pokusili se z filmu udělat něco, v čem by se divák našel, nad čím by mohl přemýšlet nebo filozofovat. Byly to filmy, na které jste se nepřišli dívat, ale přišli jste s filmem komunikovat. Po promítání si říkáte, co tím chtěl vlastně básník říci. A přesně o tom je nová vlna. To, že film už neběží na plátně, neznamená, že končí, ale vyvolává otázky, nad kterými se můžeme zamýšlet a vnímat ten samý film neustále jiným způsobem.

Noviny studentů GUH

Zběsilé střihy, dvouminutové záběry nebo děj bez nějakých větších zvratů a heroických scén. Do té doby nepřestavitelné, ale právě tato divokost odděluje filmy Francouzské nové vlny od tehdejších zvyklostí. Francouzská nová vlna byla příliv nespoutané energie a svou osobitostí bořila všechny zaužívané zvyklosti.

Počátky a nové způsoby točení filmů

Na konci 50. let se rozšířila televize a začalo se chodit znatelně míň do kin. Jako řešení se tedy jevily nízkorozpočtové filmy. Toto omezení vlastně režiséři obrátili ve výhodu a díky své vynalézavosti vymýšleli různé postupy při natáčení a vznikaly tak zvláštní a originální záběry. Bylo celkem běžné, že při několika scénách chyběl scénář a herci byli odkázáni na improvizaci. Místo studiového zvučení se mnohdy používalo také přímé nahrávání zvuku, bylo používáno přírodní světlo a točilo se už i ruční kamerou. Díky těmto aspektům byl film autentický, stále se „vlnil“ a měnil. K valící se energii filmu nemálo přispívaly divoké střihy, které nás na první pohled zarazí. Na druhou stranu se objevují také velmi dlouhé záběry bez střihu, kterými nás ovšem provází důležitá myšlenka. Většina režisérů začínala krátkometrážními filmy, které měly stejně jako pozdější dlouhometrážní filmy rozbitý děj, který pouze nevnímáme, ale přímo nás vtáhne díky své každodennosti, ve které objevujeme určité kouzlo. Jedná se o běžné věci jako je vysedávání v kavárnách nebo hospodách. Běžné jsou syrové dialogy, které jsou vedeny prostou mluvou, občas také doplněny sprostými výrazy. Většinou nenajdeme hrdinu, který by měl jen kladné stránky a zachránil svět. Hlavní hrdinové se často jen poflakují po různých podnicích a hledají povyražení. Zároveň jsou nastíněny i jejich stinné stránky, ale v kontrastu s jejich suverenitou a charismatem nám přijdou lehce přehlédnutelné. Díky tomu se s hlavním hrdinou od prvního záběru ztotožníme a je nám nějakým způsobem sympatický a blízký, což je jeden z hlavních rysů Francouzské nové vlny – umožnit nám představit si ve filmu sami sebe a dát nám třeba také pocit výjimečnosti. Co se týče finanční stránky, autoři byli natolik přesvědčení o svých dílech a možná i pro potřebu vyjádřit své myšlenky, na film často používali své vlastní peníze nebo si půjčovali od známých. Ukázali tak, že k natočení filmu nejsou potřeba velká studia, ale někdy stačí jen svobodný duch a láska k filmu.

březen—duben 2020

Hlavní představitelé

Mezi nejvlivnější režiséry patřili François Truffaut, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol, Eric Rohner a Jacques Rivette, kteří jsou označováni za tzv. pravý břeh. Režiséři levého břehu nedosáhli takového úspěchu, ani netočili tak průlomové filmy. Za zmínku ovšem stojí, že do pravého břehu se řadí zřejmě nejznámější režisérka tohoto období Agnés Varda. Mezi nejvýznamnější herečky patří Corinne Marchand zejména za její roli ve filmu již zmíněné režisérky Agnés Vardy – Cléo od pěti do sedmi. Bezesporu mezi nejznámějšího herce a možná i jednoho z největších herců francouzské kinematografie patří Jean-Paul Belmondo, kterého později podrobněji rozeberu společně s režiséry François Truffautem a Jean-Luc Godardem. Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo je jeden z herců, jehož kariéra díky Francouzské nové vlně vystřelila ke hvězdám. Dalo by se říct, že Belmondo je ztělesnění celé Francouzské nové vlny. Všechny znaky – divokost, ledabylost, mladost, radost nebo vláčnost, ty se v něm všechny odrážely a spojovaly se v jednu bytost. Jeho parketou byli zejména suverénní hrdinové žijící dobrodružný život. Síla Belmonda byla v jeho mnohotvárnosti. Dokázal zahrát v komediích, akčních filmech i dramatech. Tyto všechny žánry poté využíval a spojoval v jeden. Například ve filmu U konce s dechem mu fandíte celou dobu, i když utíká před zločinem, ale jeho charisma a touha vás strhne s ním a ve výsledku vlastně utíkáte společně s pocitem, že když chytí jeho, chytí i mě. Cynická postava, která vás okouzlí už jen svou vážností nebo svou pošetilostí, ale zároveň naštve svou arogancí nebo přehlíživostí. To je zachycená barevnost těchto filmů v jednom člověku.

Noviny studentů GUH

Jean-Luc Godard

Asi nejradikálnější zástupce ze všech filmařů Francouzské nové vlny. Bývá označován za tvůrce filmové eseje, což je těžko uchopitelný pojem, ale většinou se jedná o film filozofického rázu. Godard je asi největším kontrastem filmů před Francouzskou novou vlnou. Jeho filmy mohou být na první pohled náročné, zejména díky rychlým a zběsilým střihům, někdy třeba i nesrozumitelným dějem a dalším originálním natáčecím technikám. Získal si přezdívku „ničitel filmu“ a byl dokonce obviněn, že nerespektuje diváka. Ne nadarmo je přirovnáván ke kubismu, který narušil zaužívané normy v malířství. Stejně jako v kubismu máme kognitivní a geometrické tvary, na jeho filmech je také něco geometrického a nahodilého. Když sledujeme sekvenci třeba pěti rychlých střihů za tři sekundy, je to jako by uzavíral situaci do určitého tvaru. Na druhé straně, když Godard dráždí diváka dvouminutovými záběry, dalo by se to přirovnat k rýsování pomyslné linky. Střídáním těchto technik Godard narušuje rytmus celého filmu, máme někdy pocit, že film celý v podstatě klopýtá, a to platí samozřejmě také u zvuku. Velmi běžné je využívání ruchů aut, letadel nebo telefonu, které někdy až přehlušují samotné dialogy. Kromě dialogů Godard používá dlouhé monology, někdy s filozofickými myšlenkami. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří: Week-end, Bláznivý Petříček a U konce s dechem. U konce s dechem

Nejúspěšnější film Jean-Luca Godarda a jeden z největších filmů Francouzské nové vlny, a přitom je to jeho první dlouhometrážní film. Scénář k tomuto filmu napsal jeho přítel François Truffaut, který měl jen pár stránek a byl napsaný jen ve stručných bodech. Hlavní roli ztvárnil Jean-Paul Belmondo, který hraje okouzlujícího rebela a zloděje aut, který je stíhán pro vraždu policajta. I přes akční zápletku je film kritizován za svoji vláčnost a nijak se nerozvíjející děj. Bel-

březen—duben 2020

mondo totiž uteče do Paříže ke své známé, kterou neustále svádí a ptá se na jednu a tu samou otázku: „Vyspíš se se mnou?“. Chce s ní odjet do Říma, ale nechce jí říct proč. Ocitá se tedy v pozici, kdy musí utéct, ale zároveň je přikován láskou k jedné ženě. Opravdovou raritou mezi filmy je desetiminutová scéna v ložnici, kde se dva hrdinové navzájem provokují, svádí, hádají se a hrají si. Díky této sekvenci nám Godard přiblíží hlavního hrdinu, a i přes to, že je to vrah a zloděj, začíná nám být sympatický a jsme v podstatě donuceni s ním táhnout za jeden provaz. Na konci filmu Belmonda udá žena, kterou celý film svádí. Nastává tedy paradox toho, že utíká od zákona za ní, ve které nakonec najde také zákon. V poslední scéně celého filmu je Belmondo postřelen do zad. Drží se jednou rukou za postřelené místo a v předklonu utíká před policií a vráží do jednoho stojícího auta za druhým před zraky všech kolemjdoucích. Ocitá se tedy v určitém metaforickém koridoru, ze kterého není úniku. Odráží se od aut, které celý film kradl, zrazen jediným člověkem, kterému věřil a byl mu blízký. Jeho klopýtavý běh je exemplárním případem onoho klopýtavého stylu natáčení, které bylo rozebíráno dříve. Jakmile doběhne, padne před křižovatkou na zem a umírá s vtipnou grimasou na obličeji před zraky detektiva a jeho dívky, která ho zradila. Tento film s kriminální zápletkou je oslavou lásky, radosti a svobody, kterou oplývá celá Francouzská nová vlna. Chtěl tím Godard říct, že v dnešním světě pro tak svobodnou bytost není místo? Nebo že v každém z nás se může skrývat taková temnota? François Truffaut

François Truffaut byl režisér zejména výjimečný svou schopností vyjádřit pocity a emoce postav. V jeho filmech se vyskytuje bezesporu nejvíc sentimentu ze všech režisérů Francouzské nové vlny. Této své přednosti tak využíval a natáčel civilní filmy, které měly většinou velmi jednoduchou zápletku, jednoduchý děj, ale zato byla každá postava pestrobarevně vykreslená a nastíněná tak, že máme pocit jako bychom ji znali už léta. Byl to zkrátka mistr zachycení každodenních událostí strhujícím způsobem. I přes to, že jeho filmy ho vyobrazují jako citlivého a empatického člověka, prožil opravdu rušný život. Jako malý často utíkal z domova a trávil čas v pařížských kinech. Běžně chodíval za školu, ze které byl také vyloučen, a tak hledal záchranu ve filmech, ke kterým utíkal od neuspokojivého života. Poté, co byl vyloučen ze školy, začal různě pracovat a v patnácti letech založil filmový klub. V osmnácti letech byl odveden do francouzské armády, po dvou

Noviny studentů GUH

letech ovšem dezertoval, a tak byl zatknut. Jeho známý, filmový kritik, André Bazin využil svého politického vlivu, dostal Truffauta z vězení a zaměstnal ho ve svém nově vzniklém filmovém časopise Cahiers du cinéma, ve kterém se proslavil svými ofensivními recenzemi. V roce 1954 napsal slavný článek nazvaný Jistá tendence francouzského filmu, ve kterém ostře napadl soudobý stav francouzské kinematografie a kritizoval konkrétní filmové tvůrce. To mu vysloužilo přezdívku Hrobník francouzské kinematografie a jako jediný kritik nebyl vpuštěn na filmový festival v Cannes v roce 1958. Důležité je podotknout, že Truffaut nebyl pouze režisér, ale také scenárista nebo herec ve vedlejších rolích. Mezi jeho nejvýznamnější filmy v roli režiséra patří: Jules a Jim, Střílejte na pianistu a Nikdo mne nemá rád. Nikdo mne nemá rád

Jedná se bezpochyby o Truffautův nejvýznamnější film, a přitom je to jeho první dlouhometrážní film – ano, stejně jako u Godarda s jeho filmem U konce s dechem. Do hlavní role byl obsazen Jean-Pierre Léaud, který se stal následně Truffautovým dvorním hercem. Hraje zde roli třináctiletého chlapce jménem Antoine Doinel, který má problémy doma i ve škole, a tak bojuje se životem. Tuto situaci Truffaut velmi dobře zná na vlastní kůži a myslím si, že zejména díky tomu se mu povedlo fantasticky vystihnout pocity mladého chlapce, který zažívá něco podobného, zejména touží někam patřit a být milován, i když to možná sám neví. Truffaut funguje skoro jako promítačka a Jean-Pierre Léaud jako plátno, neboť svým nezaměnitelným obličejem perfektně vystihuje pocity, které se v takovém chlapci musí mísit. Můžeme na něm pozorovat prvky arogance, strachu, naštvání nebo opovržení společností, na kterou Truffaut tvrdě útočí

podobně jako útočil na francouzské režiséry v Cahiers du cinéma. Myšlenka filmu nám oznamuje, že za mladistvé výtržníky jsou zejména zodpovědní jejich rodiče, kterým je kolikrát dítě jen na obtíž. Antoine Doinel je tedy v životě odkázán na to, aby byl svým vlastním rodičem, a tak mu nezbývá nic jiného, než dospět a starat se o sebe sám. Truffaut tuto temnou náladu filmu vyvažuje náramně, takže nejsme zahlceni emotivními momenty utlačovaného chlapce po celou dobu, ale pořád je máme nepřímo na očích. Po celý film se ve vzduchu vznáší opar zanevření a vyřazení ze společnosti, který nás pohltí. Antoine Doinel je nakonec zavřen do nápravného ústavu společně s prostitutkami a různými zločinci a je s ním zacházeno jako s nejprovinilejším dospělým zločincem. Je to jeden z filmů, který odstartoval Francouzskou novou vlnu. Vždyť má s celým „hnutím“ spoustu společného. Jedná se o nijak zajímavou zápletku, vyobrazovány jsou běžné situace ze života a hlavní hrdina se potácí životem a touží po svobodě. Emotivní a velmi silný film, který ovšem nijak citově netlačí na diváka, pouze ho zasáhne svojí podstatou a myšlenkou. Vyvolává spousty námětů k zamyšlení. Jak může společnost takto odsoudit třináctiletého chlapce? Jsme už v něčem lepší?

Závěr

Abyste si pořádně z této práce něco odnesli, zkuste vnímat Francouzskou novou vlnu i jinak než jen revoluci na poli filmu. Je to vlastně průprava do života. Důležitá zpráva dle mého je, že bychom měli podporovat umění jiného rázu, které se něčím liší a ukazuje nám nové obzory. Je totiž dokonce nebezpečné stagnovat na jednom místě, neboť potom se může v životě stát všechno monotónním a život bez překvapení a náhod bychom dlouho nesnášeli. Lidé, kteří nám ukazují nové cesty, kteří se seberou a přesvědčí všechny, že věci jdou dělat i jinak jsou velmi důležití, a ačkoliv se může zdát, že jsou šílení nebo že je jejich počínání zbytečné, není dobré ho zatracovat, protože tím pádem zatratíme i samotnou rozmanitost, která je až vitální. Tímto komentářem ovšem netvrdím, že se věci musí vždy dělat jinak a každý musí mít jiný názor, jinak se oblékat a jinak se vyjadřovat. Zažité zvyky jsou taky důležité, neboť sjednocují společnost a utvrzují „lidský ekosystém.“ Pokud se ale bude chovat jeden jako druhý, nastane situace „monotónního života“, která byla před chvílí zmíněna. Takže mějte na paměti: to, že je vám něco nepohodlné, neznamená, že je to špatně a musíme se toho zbavit. Je to jako s oknem. Někdy ho prostě musíte otevřít, abyste vpustili dovnitř závan čerstvého vzduchu, ačkoliv vám bude zima. Tak si otevřete svoje okno a buďte vnímaví. Šimon Gogola

Noviny studentů GUH

Gregory Corso: The Last Beat „…a tough young kid from the Lower East Side who rose like an angel over the roof tops and sang Italian song as sweet as Caruso and Sinatra, but in words… Amazing and beautiful, Gregory Corso, the one and only Gregory, the Herald.“ -Jack Kerouac Název článku není náhodný ani spontánní – je to název filmu/dokumentu, který byl natočen v roce 2008, ale nikdy nebyl vydán. Což je zároveň zvláštní a zároveň na hovno. Corso se narodil 26. března 1930 – takže v tomto (březnovém/dubnovém) čísle slaví. A proto vám přináším článek o tomto minimálně velmi zajímavém básníkovi. Narodil se dvěma italským imigrantům v New Yorku v Poets‘ hospital – zajímavé, že? (ne – Poets‘ hospital se nemocnice pojmenovala až později – ne podle Corsa). Matka ho a jeho otce opustila těsně po narození. Otec se k tomu vyjádřil tak, že to byla kurva a že ji deportovali zpátky do Itálie. Dalších 11 let trávil v pěstounské péči dohromady asi 5 různých rodin. Otec ho navštěvoval (i když jen opravdu výjimečně). Když už se ukázal, tak ho mlátil a opakovaně mu říkal, že ho měl tenkrát spláchnout do záchodu. Začal chodit do katolické školy, kde měl skvělý prospěch. Pak přišla druhá světová válka a jeho otec, aby nenarukoval, si vzal 12letého Gregoryho k sobě domů. Stejně narukoval a z Gregoryho se stal bezdomovec (nejčastěji spával prý v metru). Školu nadále navštěvoval, aniž by komukoliv řekl, že žije na ulici. Ve 13 měl donést nějaký toustovač sousedovi od týpka, který ho to poslal vyřídit (tohle jsem moc nepochopil pardon). On s ním utekl a prodal ho nějakému kolemjdoucímu za 94 dolarů, za které si pak šel koupit košili a kravatu a šel do kina na film The Song of Bernadette. Po skončení filmu byl chycen policií. Ten jim odpověděl na otázku, co tady dělá, že hledá zázrak, který by mu vrátil matku. Corso byl zatčen i za nějaké další malé krádeže (na krátkou dobu). Ve 14 se ve velké zimě vloupal do kanceláře svého učitele, kde usnul na jeho pracovním stole a byl opět nalezen a opět zatčen. Byl ale příliš vyděšený z tamějších vězňů, a byl

březen—duben 2020

proto poslán na psychiatrické oddělení, z kama ho brzo pustili. A den před jeho osmnáctýma narozeninama se vkradl do krejčovství, kde ukradl oblek, aby v něm šel na rande. Policie si ho vzala s sebou, počkali den, aby byl plnoletý a šel do vězení na 2 až 3 roky. Bylo mu jasné, že musí před ostatními vězni nějak zapůsobit, aby se z něho nestal obětní beránek. Vymyslel si historku o tom, jak se tam vlastně dostal. Jak on a jeho dva kamarádi byli strašně dobrá zlodějská banda a on tomu šéfoval. Když se ho jeden z chlapů (mafián) zeptal pro koho dělal, řekl že je nezávislý. Tak za týden ho znásilnili ve sprše. Nebo znásilňovali, dokud nepřišel ten samý chlap, který se ho ptal, pro koho dělá a ostatní odehnal (jako mafiánského bossa se ho báli, tak toho opravdu nechali). Tenkrát mu prý řekl: „Corso! You don‘t look so independent right now.“ Ten mu za jeho pobyt ve vězení dal spoustu rad, jak být opravdu nezávislý. Ve vězení začal taky Corso číst a vlastně i psát. Po propuštění z vězení začal pracovat v jednom z prvních lesbických klubů. Tam se seznámil s o tři roky starším Ginsbergem. Dal mu přečíst nějaké svoje básně, Ginsberg byl ohromen a postupně ho seznámil i s ostatníma (Kerouac, Burroughs, ...).

Noviny studentů GUH

V roce 54 se přestěhoval do Cambridge, kde ne úplně povoleně chodil do Harvardské knihovny. Pak se jednoho dne oblékl, aby vypadal jako student Harvardu, a šel do nějakého studentského klubu na večeři. Tam to poznali a nahlásili. Archibald MacLeish se s ním sešel a měl ho vyhnat. Ale MacLeish byl též básník a po tom, co mu Corso svoje básně ukázal, mu zařídil, aby mohl navštěvovat Harvard, i když nebude oficiálně student. Pak se přestěhoval do L.A. a spolu s Ginsbergem, Snyderem, Ferlinghettim (který taky slaví tento měsíc) a ostatními měl číst na legendárním čtení v Six Gallery. Bohužel přijel o den pozdě. Později hodně cestoval po Evropě. Nejvíc po Francii, Beneluxu a Itálii, pak se vrátil (nebo vrátili, protože cestoval i s ostatníma) do Ameriky a potom se na sklonku života vrátil zpátky do Evropy hledat v Itálii svou matku. Pokud ještě žije. A zjistil, že žije a že žije v Americe. Ano, jeho otec mu lhal. Michelina (Gregoryho matka) měla 17, když se Gregory narodil a její manžel (jeho otec) ji neustále mlátil a prakticky i znásilňoval (z čehož Gregory vznikl). Našel bezzubou servírku v hospodě či restauraci (zuby neměla právě z jejího prvního manželství), která už má dlouho nový

březen—duben 2020

život i rodinu. I když na něj asi nikdy úplně nezapomněla. Corso o tomto období řekl, že konečně cítí, jak se uzavřel kruh a že konečně ví, kdo je. Mimochodem moment, kdy zjistí, že jeho matka žije a že bydlí v USA i jak se vlastně poprvé setkali, byl natočený na kameru a měl být použit právě v dokumentu Corso: The Last Beat, který bohužel, jak jsem se dočetl, vlastně nikdy nevyšel. Ale trailer na Youtube najít můžete. Vydal jeden román, dvě divadelní hry (jedna z nich až posmrtně) a dvanáct sbírek básní – do češtiny jich je přeloženo šest. Corso umírá 17. ledna 2001 v nedožitých 71 letech (opět v Americe). Pohřben je však (přesně, jak chtěl) na Protestantském hřbitově v Římě vedle romantických básníku Keatse a Shellyho. Epitaf na jeho hrobě si napsal sám. Spir‘t is Life It flows thru the death of me endlessly like a river unafraid of becoming the sea David Mišťúrik

Noviny studentů GUH

La „Vian“ Jazz Boris Vian byl francouzský jazzový trumpetista, kritik, malíř, překladatel a novinář, ale původním vzděláním hutní inženýr. K psaní se dostal až po vysoké škole, ale i předtím měl jeho život velmi bohémskou podobu. Zakládal jazzové kapely, se kterými hrával ve dne v kavárnách, večer v barech. Sám sebe a svůj životní styl Vian barvitě popsal v Průvodci po Sain-Germain-Des-Prés, kde se řadí do skupiny tzv. „troglodytů“ , což jsou aktéři kavárenského a nočního života, který Vian v průvodci označuje za jeskynní život. V průvodci pro život troglodyta popsal, co je pro takového jedince typické: „Potřeba pohlcovat vysoké koncentrace směsi kysličníku uhličitého a cigaretového kouře místo vzduchu. Ohromný návyk na rytmický hluk, označovaný běžně termínem jazz. Téměř neomezená žaludeční kapacita, co se týče tekutin. S tím související schopnost být několik dní bez jídla.“ Jazzové bary a přátelské kavárny, kde vládla „tak klubová nálada, že se až člověk styděl, když do ní nepatřil“, byly nejčastějším útočištěm Viana a dalších surrealistických spisovatelů. Tato skupina se často právě v těchto podnicích střetávala s umělci existencialismu v čele s Jean Paul Sartrem. Vian na tento umělecký směr ironicky naráží v řadě svých knih. Existencialismus je podle Viana doslovně „divoká deformace prvotních mravů vytěžených z tisícileté hlušiny, v níž dřímaly až do objevení sklepa Tabu, který je osvobodil pro soukromé použití a byl předstižen událostmi“. A o tom, kde berou existencialisté prostředky k bytí, měl zhruba takové představy: „Prodají pár knih, udělají pár dluhů, zahrají si nějakého komorníka

březen—duben 2020

v Sartrově hře, pohřbí starou tetu, která je zapomněla vydědit. Možná že k existenci stačí být existencialistou.“ Asi nejlépe svůj postoj k nim vyjádřil v dříve jmenované knize Průvodce po Sain-Germain-Des-Prés. Samostatnou kapitolou byla ovšem největší hlava existencialismu, již zmíněný Jean-Paul Sartre, jehož Vian uznával jako spisovatele, který dokáže psát o všem, ale zároveň se neskutečně bavil jeho pesimistickým pohledem na svět. O Sartrovi má ve své tvorbě taky zmínku, a to ve svém nejslavnějším románu Pěna dní, kde jej místo Jean Paul Sartre pojmenoval Jean Sol Partre. Vianovy knihy ovšem nejsou pouze surrealistické, pod pseudonymem Vernon Sullivan píše populární detektivní příběhy po vzoru laciných amerických detektivek a předkládá je čtenářům jako překlady neexistujícího autora Vernona Sullivana, ale asi pouze kvůli obživě. Dokonce jeho první román Naplivu vám na vaše hroby byl napsán právě pod tímto pseudonymem. Díky němu se také seznámil se Sartrem, kterému se tento román zamlouval. Vianovi ale takový typ tvorby prostě nestačil, hned po vydání Naplivu vám na vaše hroby vydal již zmíněnou Pěnu dní, tentokrát pod svým jménem, aby se tak přihlásil k surrealistické tvorbě. Dobrým příkladem jeho hry s realitou je kniha Podzim v Pekingu, kde sice není ani podzim, ani Peking, ale je to čistokrevný literární jazz, čili odchylka od normálu s ne vždy úplně ladícími vyhrávkami. Ty jsou však vítány, ba dokonce jsou i podmínkou. Boris Vian si vytvořil svět, o kterém začal psát, některé jeho postavy se v spolu nesouvisejících románech objevují opakovaně (Doktor – Pěna Dní i Podzim v Pekingu, Angel – Srdcerváč i Podzim v Pekingu).

Noviny studentů GUH

Každý spisovatel znovuvytváří svět buď proto, že není schopen beze zbytku zachytit skutečnost, jejíž komplexní struktura se nedá slovy vyjádřit, anebo proto, že se touží osvobodit od svých vlastních vizí. V Pěně dní se přitom setkáváme se všemi odstíny, od věrné reality až po úplnou fikci. (z doslovu Pěny dní Jacques Bens) Poetiku Pěny dní také spoluvytváří kontrast mezi někdy dost tvrdým sarkasmem a ironií na jedné straně (lhostejnost Krista na kříži vůči Colinovu neštěstí) a nevinnou mladistvou čistotou hlavních postav (Colina, Chloé) na straně druhé. U jiných Vianových románů je tahle kladná postava většinou jedna (Podzim v Pekingu, Srdcerváč – Angel), ale v Pěně dní jsou takové všechny. Zajímavé také je, že mají hrdinové Pěny dní (Colin, Chick, Alise, Isis, Nicolas a Chloé) v podstatě identickou povahu a podobný osud. Stvořil svůj vlastní svět, to je vzácné a vždycky mě to zasáhne. Poslední dvě strany jsou velice působivé: dialog s ukřižovaným Kristem se rovná „Ne“ v Camusově Nedorozumění, ale je to řečeno decentněji a přesvědčivěji. Žasnu, jak je tento román pravdivý a kolik je v něm něhy. (Simone de Beauvoir, 1946) Když devětatřicetiletý Vian v roce 1959 zemřel, málokdo asi tušil, že jeho tvorba bude oslovovat čtenáře ještě po půl století. Vianova snová poetika, jeho klavíry, které míchají koktejly, svatí, kteří na vás mluví ze stěn – zkrátka Vianův „literární jazz“ však zubu času s elegancí odolává. Anna Mráčková

březen—duben 2020

Mládí v hajzlu pro středně pokročilé Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2019, 150 s. Varyšův román je pořád ve varu. Číst ho je jako nahlížet mikroskopem do Petriho misky na plísňové bujení kulturního života v Praze a hlavně ve Varyšově hlavě. Útržky scén, konverzací a myšlenek protne jen sem tam souvislejší úvaha, často v podobě zápisku nějakého Kalkaty, který spáchal sebevraždu a svůj deník zanechal Štěpánovi Lotrinskému, jak se jmenuje vypravěč (jehož přezdívka zní Alsas, sám se označuje za Radima a druhým se představuje jako Tomáš). Redaktor knihy, autorův Max Brod, Pavel Bakič uvedl v rozhovoru pro Vltavu, že Varyš byl sangvinik s mnoha známostmi na mnoha společenských úrovních. „Každý má svého Vojtěcha,“ říkávalo se prý. Iniciály VV, datum narození 18. 5. 1985. Vypravěč mezi svými jmény volně přepíná někdy i větu od věty. Můžeme si ale být jisti, že nejde o nepozornost. V knize při vší snaze nenalezneme jediný překlep. Varyš byl vypsaný, živil se jako novinář, uznávaný i obávaný pro svou přímočarost na hranici arogance. Psal o divadle, politice a všem možném. Jako správný kiritik v knize polemizuje s formou svého vlastního díla. Absenci vyššího příběhu v jedné pasáži vysvětluje tím (nebo se možná vymlouvá na to), že útržkovitost nejlépe reprezentuje reálný život. Ten se podle něj neděje v příbězích, jak se povídá, ale v útržcích. V jiné pasáži ústy Kalkaty píše o tajemství, které většina lidí má, ale nikomu ho neřekne, a tak nikdo nikdy nezjistí, co jí ničí život. V odrazovém můstku k vlastní sebevraždě (kniha Na vrcholu zoufalství) své tajemství neodhaluje. Nevěnuje se psychoanalýze. Alkoholový abúzus, který je pozadím příběhu (útržků), lze pokládat už za samotnou sebevraždu. Zanechává svědectví sebe (a doby) zvenku. Klouže po povrchu jako krasobruslař, tetuje do ledu znaky. Střípky dekadence

Text je rozlítaný, ale vycizelovaný. Čte se výborně jako úvodník deníku. Že se nestoupá k rozuzlení čtenářsky nijak nevadí, podobně jako to nevadí u denního tisku. Poslední tři řádky znějí: „,Ty máš jediný štěstí, ty parchante.‘ / ,Jaký?‘ / ,Že tě maj ženský rády.‘” Je v tom lehkost, slovní hříčky, instantní moudra a potutelný úsměv. Je skvělé, že někdo tak fundovaný psal dadaistické historky z podsvětí. Víc než cokoli jiného je v tom cítit přítomnost duše. V anotaci se zmiňuje auto-

Noviny studentů GUH

rův blog waiders.blogspot.com. Po dočtení knihy skýtá kopu dalšího materiálu. Jde o krátké, několikaslovné, ale i delší zápisky, které si Varyš nejspíš dělal ručně a jednou za pár dnů až za dva týdny je přepsal. Dozvíme se tu složení koktejlu Moravský kohout, který často figuruje v knize, najdeme předlohy některých scén. V metru potkává dívku, která ho zná, on si ale nemůže vzpomenout, o koho jde. Věci z knihy jsou na blogu řečeny jinak, s menší literární stylizací. Jde o cenný zdroj bádání po Varyšově tajemství. Kromě Kalkatových meditací o sebevraždě zmiňuje kniha třeba portugalského spisovatele Mária de Sá-Carneira, který se po zanechání signifikantního literárního díla (sbírka povídek Šílenství) v pětadvaceti letech otrávil. Je znát, že šarm back-door-mana Varyše provokoval a okouzloval. Na suicidum očividně nahlížel z estetického hlediska, hodně používá pojem dekadence. V blogu zmiňuje spokojenou četbu knihy Obrana masochismu. A že koncem října (2017) dopíše román, pak napíše ještě jeden a pak ho „klidně může přejet tramvaj“. Ta ho (obrazně řečeno) přejela v půlce ledna 2018, poslední zápisek je z 30. prosince 2017. Varyš se činil i na Twitteru nebo Facebooku, kde zněl jeho poslední status: „Když už se konečně člověk chystá oběsit, najednou mu do toho přijde vždycky nějaká píčovina, tentokrát třeba, že se zamiluje.“ „Byl hrozně přímej. Mnoha lidem byl tou svojí upřímností a přímostí nepříjemný. Mně to ale na něm bylo naopak moc příjemné,“ řekl o něm na pohřbu herec Jiří Štrébl serveru TV NOVA. Propracovaná promiskuita

Český Bukowski? Ano, ale intelektuál. Jednoduchostí v člověku budí touhu taky psát. Město, sex, psaní, živý jazyk, vztahy, spěch, snaha všechno vměstnat do přítomnosti. Útěky před útoky deprese. Panoptikum neustále přibývajících postav, které jsou evidentně inspirované reálnými osobami, věrohodné, jako bychom je sami znali. Z reálné pražské scény pochází i navštěvované podniky, jsou ale důsledně (absurdně) přejmenované (jen párkrát ponechá skutečná jména). Vypravěč (a čtenář) si užívá obsedantního sexu a pití, jednou si dá taky emko, aby pak vydržel tři noci beze spánku. Občasná hlubší úvaha přinese příjemné oživení kolotoče promiskuity. Ten je plný dobře odpozorovaných a zreflektovaných osobnostních typů s dialogy, ve kterých nepřebývá jediné písmeno. Chaos je záměrný.

březen—duben 2020

Ve svém románu pojí radikální srozumitelnost, jak se jI naučil v každodenní novinařině, a liberální nesrozumitelnost, jak se jI naučil v nočním životě. S literárním mainstreamem žádné kompromisy nedělá, píše pro sebe a pro ty, kteří jsou mu blízcí. Je tady to vzácné a odvážné gesto tvorby vlastní postmoderní (nebo spíš postfaktické) verze románu. Vzácné hlavně v tom, že je úspěšné. Podařilo se mu zachytit bezcílné (dobro)družení mladých lidí ve velkoměstě, mravenčení pohybové i pocitové. Těžko říct, zda ho psaní vyčerpalo nebo naopak nabilo. Z indicií vyplývá, že pro skon vlastní rukou byl rozhodnutý už předem a nehodlal ho navěky odkládat. Chytlavá látka nevede k rozuzlení, ale k výbuchu. „Psal bych, ale píšu do novin“

Na vrcholu zoufalství knihu nabízeli v českých nakladatelstvích Varyšovi pozůstalí kamarádi. Knihu se nedařilo udat, ujal se jí až Petr Štengl, do jehož protfolia originálních debutů se výborně hodí. Výborně zvolená je kresba na obalu knihy - optický klam schodů, které zdánlivě vedou vzhůru, ale končí ve stejné rovině, ve které začaly. Tato metafora se hodí na alkohol i na psaní. Kniha je vlastně jednou velkou přechlastanou kocovinou. Taková opilost bývá nejeuforičtější, ale zeď se nakonec dostaví o to tvrdší, jak každý zná a ví. Duch stoupá vzhůru, ale čas se zastavil. Kam by autor směřoval dál? Ve svém debutu projevuje talent schopného pozorovatele i stylisty a odhodlání jít v próze svou vlastní cestou. Věčná škoda. Redaktor knihy Pavel Bakič v rozhovoru pro Vltavu uvedl, že nic většího už se ve Varyšově pozůstalosti nenachází, ale chystá se soubor jeho divadelních recenzí. Jejich bezservítkový styl si teatrálně zaměřený čtenář může projít už teď na serveru Divadelních novin nebo Magazínu Reportér, politické komentáře najde na Týden.cz nebo Reflex.cz. Jako ozvěna vyšel letos 15. ledna, na den přesně tři roky poté, co české servery informovaly o Varyšově náhlé smrti, na iDNES.cz článek, že vydavatelství MAFRA se nakonec nemusí omlouvat Památníku Šoa za jeho článek z roku 2015. Na závěr zápis z Waiders z 30. prosince 2016: „Čet bych, ale místo toho se koukám na porno. Psal bych, ale místo toho píšu do novin. Koukal bych na filmy nebo seriály, ale místo toho koukám na Majora Zemana.“ Adam El Chaar

Noviny studentů GUH

Adam El Chaar Berzlín S Adamem se znám (tyjo a teď nevím) něco přes rok, nebo dva? Ja nevím. Každopádně to, co jsem chtěl tou informací říct je to, že je to takové zvláštní číst, nebo psát recenzi na knihu od člověka, kterého nejdříve poznáte jako člověka. To se nestává úplně často a tím pádem je to divné. Po dočtení knížky Berzlín jsem si uvědomil, že je to vlastně asi první kniha napsaná a vydaná ve 21. století, kterou jsem přečetl (když neberu povídky, poezii nebo drama). První román. Neříkám to s absolutní jistotou, ale říkám to z jistého důvodu. Adam píše o sobě a za sebe. Tak, jak věci jsou. V jednom podcastu převážně literárního youtube kanálu Na potítku se bavili dva literární vědci o tom, že ve 21. století ještě nebyl žádný takový ten velký historický moment (př.: světová válka - jak tomu bylo na začátku 20. stol.), který by nějak extra ovlivnil nejen literární umění. S tím si dovolím nesouhlasit. Začátky sociálních sítí a s nimi i velký boom celého internetu. Ano, není to žádná světová válka (i když takové malé a pasivní se na netu dějí téměř pořád), ale je to zlom. Je to historický bod, od kterého se mění i umění. Protože ať už chceme nebo ne - autor reflektuje, co se děje kolem něj. Vrátím se zpátky k Adamovi. To, proč jsem si uvědomil, že je to asi první knížka psána po roce 2000, kterou jsem četl, byly právě ruzné odkazy, i na sociální sítě. Adam, jako snad každý z nás, používá facebook, chatuje, atd., a tak o tom i píše. Píše o svém životě tak, jak ho vnímá, ale nic nezkrášluje kvůli potencionálním čtenářům. Prostě píše, píše, píše. Flow vědomí, jak tomu říká. Co se týče formláních věcí ohledně knihy. Má to něco přes 90 stran, 16 kapitol a píše teda absolutně volně. Ne, že by se příběh neposouval. Spíš je to takové to kecání u piva v hospodě, které se střídá s tím druhem kecání v čajce nebo kavárně u vína. Taky by bylo dobré říct, že stejně jak při mluvení, používá Adam i v textu spoustu anglických slov, u kterých je vždycky poznámka a dole na straně je napsaný význam slova. Cítil jsem se jak blbec, když jsem sklouzl očima dolů na 28

březen—duben 2020

stránku, abych se dozvěděl, že česky je slovo NO - ne. Absolutně automaticky u každé poznámky sjíždím očima, i když je to absolutně zbytečné. Kdybych vám měl představit děj, který pro mě byl přece jen druhořadý, jedním slovem - bylo by to HLEDÁNÍ. Adam celou knihu hledá. Hledá v Praze (kde na začátku knihy ještě pracuje), hledá v rodném Zlíně, v Hradišti, v Brně, v Berlíně, v Lisabonu, hledá pořád a všude. A co že to hledá? To už je težší odpovědět. Jestli nějaký smysl, pro co žít nebo úplně jednoduše holku, která ho bude zbožňovat stejně, jak on ji.. Nevím. To si asi může každý domýšlet po svém, když to bude číst. A kdybych měl vypíchnout nějaké slova nebo předměty, které se v knize opakují nejvíc, tak to budou právě holky, hospody, hermelíny, hokej a jediná věc, která není na H - černý čaj. Každopádně hospody pro Adama nejsou nic víc, než ty holky, hermelíny a hokej (dále 3H), popřípadě čarný čaj. Adam je už několik let absolutní abstinent, i když v knize vzpomíná i na doby, kdy tomu tak úplně nebylo. Jinak mě knihou provázely hodně smíšene emoce. Ze začátku, když si zvykáte na autorův styl, mě to čistě bavilo. A navíc nejste zasvěceni do minulosti před prvním napsaným slovem, tak dokážete postavám omluvit cokoliv, co se vám nelíbí a mávnout nad tím rukou s úsměvem na tváři a se slovy však jednou se to stát může žejo.. Později to bylo různé. Někdy veselé, jindy smutné, jindy žádné. Tu žádnost vystihuje Adam též skvěle a popisuje, jak proti ní vlastně bojuje, což je každopádně dobře. Konec knihy mi už přišel spíš smutný. (Pro mě) tolikrát zklamaný stále hledá to ONO, ale nikde a u nikoho jej nemůže najít. Možná jsem si do toho reflektoval hodně i sebe, to je též možné. Musím říct, že jsem ho při čtení dost poznával. V obou významech slova. Poznával jsem jeho stránky, které znám a taky jsem poznával jeho stránky, které neznám. Knihu bych doporučil a opět, kdyby měl někdo zájem, napište, a já vám ji rád předám, popřípadě pošlu. David Mišťúrik

Noviny studentů GUH

V březnu slaví Edward Albee /podnadpis: když vyslovíš správně [Ólbí], nadpis se bude rýmovat/ /podnadpis 2: chaoticky o Kdo se bojí Virginie Woolfové? a autorovi/

„Přestože je jeho dílo velmi úspěšné, nejen u diváků, ale i u kritiky, mnoho lidí se domnívá, že plně nevyužil svůj talent a psal pouze tak, aby to stačilo.“ Očividně to stačilo na tři Pulitzerovy ceny za drama, další ocenění a pocty a (vedle např. Artura Millera a Tennesseho Williamse) na status jednoho z nejvýznamnějších poválečných amerických dramatiků. Stačilo to také na to, aby už v osmnácti letech měl za sebou několik publikovaných básní a povídek a vydaný román The Flesh of Unbelievers. Mimo to byl Edward Albee divadelním režisérem, vysokoškolským učitelem, prozaikem a scenáristou. Obecně je zařazován mezi autory absurdního dramatu, on sám se ale viděl jako realistický autor. Absurdní a realistický se můžou jevit v přímém protikladu, když ale rozepíšu, že realistický neznamená prozaický a absurdní nesouvislý, dá se vycítit určitá spojnice. Myslím, že tou je vnitřní svět postav, vytvořen různými iluzemi, záhadami a bolestnými zkušenostmi, které Albee postupně odhaluje. V jedné ze svých nejznámějších her Kdo se bojí Virginie Woolfové? proniká (čemuž je symbolem Virginie díky vnímání a proudu vědomí ve svém psaní) do nitra postav a my se snažíme pochopit jejich život, záměry, psychologii. To u mnoha absurdních her nejde a jejich autoři je často píší jako anti-psychologické, kdy se postavy jeví jako neproniknutelné a čtenář je má tendenci vnímat jako odcizené a poškozené. V Kdo se bojí Virginie Woolfové? se naopak postavy intimně znají, přímo na sebe reagují a zdají se až příliš, nebezpečně, agresivně blízko a snaží se vzájemně zranit a využít. Způsob výstavby dialogů nebo i styl do absurdního dramatu zapadá – je složitý. Spousta věcí se nám odkrývá nejdřív jen náznaky, některé nejsou vysvětleny vůbec a až po dočtení knihy se nám v hlavě spojí v obraz, který jsem vnímala jako (snad to zvládne přiblížit několik přídav-

březen—duben 2020

ných jmen) mnohovrstevnatý, tajemný, neprobádaný, hluboký, zajímavý. A to je možná naplněním Albeeho záměru, jelikož katarze se podle něj má odehrávat v myslích diváků-čtenářů samostatně až poté, co spadne opona-zaklapne se knížka. První čtení této jeho hry je tedy skvělým zážitkem (fakt doporučuji) protože dává proniknout do hloubek spirál a chodeb, ve kterých nevidíte na druhý konec, jejichž stěny jsou sice psychologický popis, ale zároveň, když se je budete snažit příliš vysvětlit (nebo na ně nedejbože sáhnout!), vykřiknou Albeeho slova „Lady, you can’t fuck a metaphor“. Teď se teprve dostávám k tomu, že bych asi měla ještě nastínit dějovou linku hry… Čtyři postavy tvořící dva páry, Marta a Jiří; Nick a Drahunka, společně stráví jeden večer. Vše začíná tak, že Marta (žena ve středním věku, výřečná a ostrá, plné postavy, poněkud výrazných rysů) a její manžel Jiří (o něco mladší, zašlý vysokoškolský profesor) se vrátí z univerzitní slavnosti. Výrazně přiopilá Marta v rozmaru, i když už je docela pozdě, pozve na návštěvu Nicka s Drahunkou. Marta začne před očima návštěvy Jiřího urážet, Jiří se k ní potom připojí a začínají jeden proti druhému, se zapojením hostů, hrát jakési hry, jejichž cílem je zesměšnění a trápení toho druhého jeho slabinami (nebo je cílem patologicky i hra samotná), takže postavy stojí na konci hry obnažené a zaražené nad sílou toho, co se ten večer stalo a co to pro ně znamená. Ve hře se několikrát zpívá „Who‘s afraid of Virginia Woolf?“ jako parafráze písničky „Who‘s Afraid of the Big Bad Wolf?“ ze Tří malých prasátek od Walta Disneyho. Takže kdo se bojí toho, co je v nás hluboko skryto? „Who‘s afraid of Virginia Woolf means who‘s afraid of the big bad wolf… who‘s afraid of living life without false illusions.“ „Martha: Truth or illusion, George; you don‘t know the difference. George: No, but we must carry on as though we did. Martha: Amen.” Podle hry byl v roce 1966 natočen Mikem Nicholsem i stejnojmenný film s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem v hlavní roli, který určitě doporučuji ke zhlédnutí, ale až po přečtení předlohy… Na rozdíl od ní myslím film vysvětluje až moc a onen pocit záhady by se po zhlédnutí nemusel dostavit.

Noviny studentů GUH

Albeeho hry často charakterizuje stejné téma – hádky a problémy spojené s nefunkčním manželstvím nebo jinou formou vztahu. Jako novorozenec byl adoptován a s rodiči si nikdy nerozuměl, v jednom z pozdějších rozhovorů uvedl, že si nemyslí, že jeho rodiče doopravdy věděli, jak být rodiči, stejně jako on nikdy nevěděl, jak být synem. Několikrát odešel (nebo byl vyhozen) ze školy i z domu a své zkušenosti později transformoval do svých děl. Například hra Tři vysoké ženy je inspirována jeho matkou, ve Hře o manželství a Koza aneb kdo je Sylvie? zkoumá odcizení a různé problémy rodinných vztahů, společenská tabu i stanovené hranice tolerance.

březen—duben 2020

Když jsem začala článek cizími slovy, možná by bylo dobré skončit Albeeho vlastními – anebo sáhněte po některé z jeho knih a nechte jej, ať se vám představí sám. Tady je několik citátů: „What I mean by an educated taste is someone who has the same tastes that I have.” „I am not interested in living in a city where there isn‘t a production by Samuel Beckett running.” „Read the great stuff, but read the stuff that isn‘t so great, too. Great stuff is very discouraging. If you read only Beckett and Chekhov, you‘ll go away and only deliver telegrams for Western Union.” „I write to find out what I‘m talking about.” „Every definition which limits us is deplorable.“ „If you’re willing to fail interestingly, you tend to succeed interestingly.“ „If you intellectualize and examine the creative process too carefully it can evaporate and vanish. It‘s not only terribly difficult to talk about, it‘s also dangerous.“ „I created myself, and I‘ll attack anybody I feel like.“ „The avant-garde theater is fun; it is free-swinging, bold, iconoclastic, and often wildly, wildly funny. If you will approach it with childlike innocence – putting your standard responses aside, for they do not apply – if you will approach it on its own terms, I think you will be in for a liberating surprise.“ Alžběta Blahová

Noviny studentů GUH

Ze života plazu I. Vstaneš. Nebo ne? Řekněme, že vstaneš. Je ráno, slunko v oknu, nohy na zem – trochu zatřeseš hlavou. Sny pomalu odeznívají, zase bizarnosti – tentokrát ale aspoň žádný učitel angličtiny netahal do školy prostitutky, aby se pak mohl tvářit překvapeně, když do třídy vtrhne zástupkyně a ptá se, co to má jako znamenat – „Přijde vám na tom snad něco nenormálního? Co je tohle za školu??“ – ani nemusíš běhat po škole a hledat amerického a čínského prezidenta, abys jim vyřídil, že situace je vážná, jen abys nakonec na záchodě našel dvě ženy, jak močí do pisoárů. Ne, dnes to byl jenom Lekeš – něco ukradl a opilý se o to s tebou chtěl podělit. Bylo to nějaké zvíře. Několik zvířat. Opili jste se spolu, abyste to oslavili, a víc si nepamatuješ. Je neděle ráno, což ovšem poslední dobou platí každý den. Venku je jaro, uvědomíš si, a při té příležitosti si dnes poprvé vzpomeneš na Hradeckého, o kterém jsi chtěl taky psát. a nastává jaro, které se neskončí protože bude své poslední.1 Všude to samé – v Ústí jak Hradišti. Začneš den svým klasickým trojbojem – tabletka železa, kafe a cigareta. Prý to není zdravé, ale je neděle, takže se to nepočítá. Musí být pozdě – venku už straší hlasy – sousedé útočí na všech frontách: Východ – poloha: sousedi ob jedno; osoby: babička, otec, matka, dvě děti – 17 a 10 let; popis: disponují akustickou zbraní schopnou přenést jakékoliv nahlas vyřčené slovo až k tvému sluchu v intenzitě, jakou bys čekal od člověka vzdáleného maximálně jeden metr (pozn. Snaha o důvěrnost?); situace: beznadějná. Západ – poloha: sousedi ob jedno; osoby: rodina nově přistěhovaná z dálného východu z Izraelských končin, otec, matka, dvě děti – holka a kluk, 15 a 10 let; popis: obdělávají zahrádku, komunikace probíhá v zašifrovaném jazyce; situace: zmatená. Sever seká sekačkou a z jihu slyšíš souseda dennodenně svářet. Co už. Každý má něco, jim možná zase vadí moje cigarety.

březen—duben 2020

Na hluk sis už zvykl, ale slyšet za plotem takhle zrána hebrejštinu, to je relativně nová výzva. Ne že by ses pak cítil míň jako doma — spíš se tak pojem domov rozšiřuje do neútulnosti. Asi budeš muset začít vstávat v noci. Jenže to jsi zkoušel nedávno, pamatuješ? Nespat v noci by nebyl problém, kdybys byl ochotný spát ve dne – ale ty pořád, že ve dne se nespí – od toho je to den, ne? A když tě pak už ani káva v poměru 3:1 na každou nedospanou hodinu neudržela na nohou, s povzdechem jsi musel konstatovat, že jsi bohužel přeci jenom člověk, a že dokud tu budeš, budou tu i jiní lidi, a budeš s nimi často muset sdílet i víc než jen ranní cigaretu. Tak tě napadá, jestli tohle nakonec nebyl jeden z důvodů, proč se Hradecký ve třiceti zavřel do svého pokoje, aby následujících osm měsíců udržoval s realitou jen nejnutnější kontakt, což znamenalo dojít si každé ráno do nejbližší sámošky pro tři nejlevnější krabičáky a cigarety. Prý se snažil upít k smrti – ale dělá tohle člověk, který se snaží upít k smrti? A snaží se vůbec člověk upít k smrti? Nevíš, ale přesto máš pocit, že mu rozumíš – je to koneckonců básník. Být jen básníkem jako jsou prý ostatní jen lidmi, jen dělníky, jen otci rodin, jen hlavami států. Psát nemusíš nic, postačí trousit pověst, že píšeš, že urputně pracuješ, a na smrtelném loži pak prohlásit, žes to všechno spálil, aby mohli oplakávat ztracené dílo, jež nikdy nevzniklo.1 Típneš už třetí cigaretu – trochu ses zapomněl – a po schodech nahoru se snažíš vybavit svou vlastní tvář, což jde kupodivu těžko. Až zrcadlo v koupelně tě zbaví všech pochybností – vypadáš pořád stejně. Stejný obličej, který nedokážeš popsat slovy (jako každý jiný obličej), jenom tě napadá, že na to, že ses právě vzbudil,

Noviny studentů GUH

působí trochu utahaně. Necháš stranou otázku, jak asi působí na ni, a myslíš na Knausgårda, jak si on na své tváří hrál se střepy poté, co ho Linda odmítla na závěrečném večírku semináře psaní, na to, že mu tehdy bylo skoro třicet, a uvědomíš si, že se s věkem nezmění vůbec nic, že za deset let nebudeš ani trochu klidnější, moudřejší, ani o trochu víc nad věcí, a budeš se úplně stejně ptát, jak by zrcadlu chutnala tvá krev, po čemž se usměješ (nevíš, co ten úsměv znamená, jestli naději, rezignaci nebo prostě jenom povzdechnutí – zde stojí hranice tvé introspekce) a prohrábneš si vlasy, protože na rozdíl od něj nejsi opilý, ani ženatý, a je ti pořád ještě devatenáct, takže to celé působí míň beznadějně, rozhodně ne na pořezání. Daleko od Kaneové. Proč se mě nezeptáte proč? Proč jsem si pořezala ruku? – Chtěla byste mi to říct? – Ano. – Tak mi to řekněte. – ZEPTEJTE SE. MĚ. PROČ. (dlouhé ticho.) – Proč jste si pořezala ruku? – Protože je to tak kurva skvělý. Protože je to kurva úžasný. – Můžu se podívat? – Můžete se podívat. Ale nesahejte na to. – (Dívá se.) A vy si nemyslíte, že jste nemocná? – Ne. – Já ano.2 Napadne tě, že sis nikdy fyzicky neublížil, a přemýšlíš, jestli je to projev duševní síly, nebo narcisismu. Ale třeba to není projev ničeho. Protože projevuje člověk sebepoškozováním doopravdy vždycky něco? Třeba to s tím Knausgårdem – bylo to projevem něčeho?

březen—duben 2020

Vzal jsem kufr do ruky a vyšel ven. Zprvu si mě nikdo nevšiml. Potom kdosi vykřikl. Pak se ke mně všichni otočili. Zastavil jsem se. „Je mi to líto,“ řekl jsem. „Omlouvám se.“ Linda tam jen seděla. Hleděla na mě svýma velkýma očima. Potom se rozplakala. Někteří další se taky rozplakali. Jeden přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. „To je v pohodě. Jenom jsem se včera hrozně opil. Ještě jednou se omlouvám.“ Nikdo neřekl ani slovo. Předvedl jsem, jaký jsem, a rozhostilo se ticho. Jak tohle přežiju? Sedl jsem si a zapálil si cigaretu.3 Jenom se opil. To je všechno. Ukázal, jaký je – opíjí se a potom si řeže do obličeje. Z lásky. – Tak tohle dělají lidi z lásky, napadá tě, a nemůžeš se rozhodnout, jestli nemiluješ z nutnosti, nebo z lenosti. A napadá tě další verš z Přibližování dřeva, který si tady chtěl zmínit, a který se náhodou jeví podobný této situaci. (Vypadáte dobře, slečno. Díky, vy také padáte dobře, pane) Následuje diskuse, ale nejdřív rauchpauza, neboť cigareta zachránila víc duší než zahubila těl.1 Jsi mu vděčný za tyhle slova, protože sám by ses bez cigaret ráno nedokopal ani k tomu vyčistit si zuby. Teď už jsi ale dokonce i oholený, což tvou tvář nezměnilo doslova ani o chlup, a konečně vypadneš z koupelny, jen abys zapadl do pokoje, uvařil si další kafe a zapálil další cigaretu (Velikonoce zanesly rodiče pryč a ty si to náležitě užíváš), aby ses mohl zamyslet nad tím, co jsi to chtěl vlastně napsat. Protože tohle to určitě nebylo. Ne. Chtěl sis připomenout, že v dubnu slaví narozeniny i někdo jiný než ty a tvoje spolužačka ze základky, jejíž datum narození si pamatuješ jenom proto, že se narodila ve stejný den jako ty. Chtěl jsi oslavit tímto (původně) krátkým textem odkaz tří lidí, Františka Langera, Gabriela Garcia Márqueze a Tennessee Williamse.

Noviny studentů GUH

Takže se do toho pustíš. Protože co se sebou, když už jsi jednou vzhůru? A začneš u Langera, českého dramatika, který tvořil současně s Čapkem, což znamená převážně v meziválečném období, a kterého jste v češtině probrali během dvacet vteřin, protože není čas není čas není čas. Jeho Periférii jsi rozebíral na přijímačky několik desítek hodin, takže tě překvapí, když nevíš, co o ní napsat. Je to jediná hra o vraždě, která není o vraždě. Franci a Anna, kteří se do sebe zamilují způsobem, který je možný jenom v literatuře, takže na první pohled, ač na první pohled ani jeden z nich nepůsobí jako člověk, do kterého se někdo jiný zamiluje na první pohled – Franci se právě vrátil z vězení a Anna je prostitutka. Je to příběh z periferie města, periferie skutečnosti, periferie lidských emocí, napsaný v době, kdy ještě spisovatel mohl být doktor a legionář. A potom Márquez, jeho Sto roků samoty, které jsi nedávno podruhé dočetl, a od té doby se ti nestalo nic šťastnějšího. Protože číst tuhle knihu je štěstí. Tři sta padesát stran textu, kde není ani slovo navíc, tři sta stran textu, kterým Márquez věnoval osmnáct měsíců svého života, téměř kvůli nim přišel o manželství a zadlužil se na zbytek života – osmnáct měsíců, kdy nedělal nic jiného, než že ráno vstal, dal si kafe, zapálil cigaretu (za ten rok a půl jich prý vykouřil deset tisíc) a psal, psal, až do večera psal, potom odešel do hospody za svým kamarádem, kde mu přečetl, co napsal, zapsal si poznámky a zase od začátku. Což ukazuje jak jeho pracovitost a oddanost literatuře, tak trpělivost jeho ženy, která ho nakonec neopustila. Ta práce je cítit z každé věty. Jednou otec Nicanor přinesl ke kaštanu šachovnici a krabici s kameny a nabídl mu, aby si zahráli dámu, José Arcadio Buendiá však odmítl s tím, že nikdy nedovedl pochopit, jaký smysl má utkání mezi dvěma odpůrci, kteří se shodují v zásadních věcech. Otec Nicanor, který se na dámu z tohoto hlediska nikdy předtím nedíval, ji od té doby už nebyl s to hrát. … “Aureliano,” řekl smutně do telegrafního přístroje, “V Macondu prší.” Hodnou chvíli bylo na lince ticho, a pak se přístroje naráz rozdrnčely nelítostnými značkami plukovníka Aureliana Buendíi. “Nemluv hlouposti, Gerineldo,” říkaly značky. “Na tom, že v srpnu prší, není přece nic zvláštního.”

březen—duben 2020

… “Co pořád děláte, plukovníku?” zeptal se ho cestou kolem. “Sedím tu,” odpověděl mu plukovník. “Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.” … Ovzduší bylo tak vlhké, že by ryby bývaly mohly vplout dveřmi dovnitř, proplout vzduchem v pokojích a okny se dostat zase ven. Skoro tě mrzí, že jsi musel vybrat jenom některé věty, které ani zdaleka nemusí být ty nejlepší, ale kdybys chtěl v tomhle mít jistotu, musel bys tu knihu přepsat celou, což nejde a to je dobře, protože by to byla spousta práce navíc a kdoví, jestli by ses pak vůbec dostal k Williamsovi, ke Kočce na rozpálené plechové střeše, která tě bavila víc, než Tramvaj do stanice Touha, protože je o alkoholikovi, který odmítl své ženě sex, a celé dny jenom chlastal, chodil o berlích z postele k barovému stolu a zase zpátky, neustále panák whisky v ruce, každý den jediný cíl – pít tak dlouho, dokud v hlavě neuslyší to cvaknutí, po kterém svět ztichne a zkrásní. Ačkoliv v té hře bylo tolik skvělých pasáží hlodajících do té nechutně zidealizované modly zvané vztah, tolik momentů, kdy v pár slovech bylo řečeno víc, než na co kdekdo nedojde za celý život, tě na celé té hře tě nejvíc zaujala a v mysli nejvíc zakořenila jedna krátká věta, ne geniální, ne literárně-hodnotná, jak by poznamenal kritik ve tvídovém saku, ale vypovídající o určité hodnotě, kterou bys s Williamsem sdílel, kdyby ho třicet sedm let zpátky nenašli mrtvého v hotelovém pokoji, která by úplně stačila na to, abyste si potřásli rukama, podívali se jeden druhému do očí a našli v nich pochopení: Maggie, ty mi kazíš požitek z pití… Den trochu pokročil. Možná je čas na oběd, možná na procházku, každopádně na cigaretu. Zkontroluješ telefon, jen aby ses ujistil, že po tobě nikdo nic nechce, a protože jsi pro dnešek dopsal, nechceš už po sobě nic ani ty sám. Otevřeš Machovce a jeho třicet let staré apokalyptické řeči jsou o to děsivější, že i po těch letech zní pořád stejně.

Noviny studentů GUH

Jdeš se projít. Venku je krásně, ale taky lidi. Tolik dvojnožek. Pozdravíš Ondru Mráze, který se chodí projít v podobnou dobu jako ty a pak už nikoho nepoznáváš. Topíš se v myšlenkách, v těch samých jako každý den, jen abys potom s překvapením zjistil, že už jsi zase doma. Plytké odpoledne ti naruší telefonát z neznámého čísla, které se představí jako Honza, a ty si vzpomeneš, že sis zapomněl uložit jeho číslo. Pár hodin strávíte probíráním holek, knih a hudby jako pokaždé, a když už je moc zima na to sedět u Moravy, rozloučíte se. Potěší tě ještě, že poslední písnička, kterou stihneš, než dojdeš domů, je zrovna Present tense, která vždycky jako by v tobě budila pocit, že všechno tohle je úplně normální. In you I’m lost zní naposledy, když zuješ boty, shodíš roušku a s horkým čajem se posadíš na balkon. Země se zmenšuje, když slunce zapadá. Máš pocit, že jsi dospěl. Ale k čemu? To už ti nikdo neprozradí. Tak nedělejme vědu z toho, co má být pro potěšení očí. Naděje, zadržená pro potulku a agitaci proti poměrům v Raussigu, vypovídá do protokolu: Narodila jsem se, ale nerada. Nejdřív jsem nemohla nechtít a posléze bylo pozdě. Na obranu rodičů musím uvést, že mé početí bylo jejich prvním a posledním angažmá ve věci rozmnožování možného neštěstí. Poprvé jsem umřela asi v pěti letech, když mi trpělivě vyložili, že výpravy na blízké hvězdy nejsou v dohledné době možné. Ale zkraťme to, vždyť nastává jaro, které se neskončí, protože je své poslední.1 Tajenka: 1. Daniel Hradecký – Přibližování dřeva (báseň Raussig) 2. Sarah Kaneová – 4.48 psychóza 3. Karl Ove Knausgård – Můj boj 2. Vojtěch Honig

březen—duben 2020

Starej se o sebe zachráníš svět! Nedávné kulaté výročí listopadových událostí, jež odstartovaly široký proces společenské transformace, je nepochybně příležitostí se zamyslet nad tím, jak byla tato transformace úspěšná. Všechna dosavadní celospolečenská zkušenost se zrcadlí v otázce vzdělávání, a právě z ní vyrůstá budoucnost společnosti. Vzdělávání dnes kritizují jedni proto, že kvůli nepřebernosti fakt neučí souvislostem, druzí proto, že efektivně neučí ani fakta. Zatímní snahy o jeho reformu, včetně Národního programu rozvoje vzdělání, implementačně ztroskotaly. Na zásadní transformaci celé vzdělávací soustavy, jež by byla realisticky proveditelná učiteli působícími i v té nejzapadlejší vísce, nebylo, zdá se, ani myšleno. Lidé z „klimatického hnutí“ by namítli, že globální oteplování je palčivější; další by řekli, že za současné pandemie je vzdělávání tak nepodstatné, že z maturitního vysvědčení se má stát prázdná formalita. Když z jedné či druhé příčiny zemřeme, žádné vzdělávání prý řešit nebudeme. Ale nakonec se nebudeme chtít vzdát podstatné části výdobytků a budou nám hrozit horší věci než pandemie koronaviru, včetně například vyčerpání antibiotik, a k vyřešení všech zmíněných problémů je třeba především vzdělání, zahrnující i schopnosti kritického myšlení. Kulturní až ideologický koncept altruismu, kterému různí lidé vyjadřují věrnost, je příliš abstraktní, neboť altruismus se dá zahrnout pod pojem lidských potřeb. Jeden můj známý si prý vytyčil za cíl maximalizaci pozitivních externalit svých aktivit. Jenomže externality jsou externalitami i od toho, že jim zcela nerozumíme, takže zvolit si za cíl jejich maximalizaci je absurdita lineárního myšlení v prostředí, které lineárně a intuitivně pochopit nelze, a právě takovým prostředím je současná, velmi intenzivně propojená lidská společnost. Soustřeď se na sebe – to je poselství dnešních dní, neboť nejvíce pozitivních externalit vyplyne právě z aplikování tohoto jednoduchého principu, jímž se dojde i k pochopení nelinearity dnešní společnosti. Mluvit o záchraně světa je namístě, protože nám – nebo přinejmenším západní civilizaci – hrozí velké nebezpečí vyplývající z nedostatku kritického myšlení. Podstatou kritického myšlení je optimalizace aktivit vyplývající z mých cílů a přesvědčení. V kontextu každodenních zkušeností studentů právě se vzdělávacím systémem je tedy třeba obrátit pozornost na rozdíl mezi „vzděláváním“, které

Noviny studentů GUH

je pouze mrháním času, a vzděláváním, jehož výsledkem je skutečné vzdělání, jež je výhodou na zbytek života.1 Vzpomeňme si jen na to, že spousta gymnazistů si z hodin chemie nepamatuje v podstatě nic. Ale situaci vidím jako ještě vážnější, pokud si vzpomenu na zadání otázky studentům třetího ročníku od jedné učitelky na našem docela výběrovém gymnáziu z doby pandemie koronaviru.* Kromě toho, že oddělovala otázku na v podstatě kvantitativní vyjádření úrovně právního vědomí v České republice od důvodů tohoto úsudku, což je vzhledem k „úrovni“ myšlení gymnazistů přímo antivědecké, implikovala spojení znalosti právních norem a respektu vůči nim, na který kladla patrně v souvislosti s koronavirem důraz. Představme si, že by se jakákoli epidemie rozvinula do takové situace, že odjet z postižené země by se jevilo jako řešení dost možná zachraňující život, přestože by to tamní zákony zakazovaly. To by takové postavení otázky zpochybnilo snad největší možnou silou.2 Připomeňme si rovněž, že například většinu pravidel souvisejících se současnou pandemií dodržuje většina z nás ne kvůli respektu vůči pravidlům, ale už kvůli respektu vůči životům ostatních. Právě ten je ale postavením zmíněné otázky zpochybněn. Situace, kdy pravidla a forma převáží nad obsahem a smyslem, je jak vidno obrovským nebezpečím, které nemusí být pouze potenciálním. A zmíněný příklad je velmi symptomatický pro náš vzdělávací systém jako celek právě proto, že ukazuje jednu ze, snad zcela mezních,3 podob jeho selhání. Zdaleka není ojedinělý, protože například spousta českých škol zvala Věru Sosnarovou vykládat o zku1 Text byl napsán pro Centrum jazykového vzdělávání na MUNI, která má právě toto za jeden ze svých sloganů spolu s předpokladem (možná techno-optimistickým), že její absolventi se dožijí sta let. To chci taky!!! 2 Úvaha s hvězdičkou: Z hlediska důsledků nemusí jít zrovna o život, pokud si připomeneme, že komunistické země z velké části neumožňovaly odcestovat do kapitalistického světa z jakéhokoliv důvodu. To bolelo, přestože to asi nebyl hlavní důvod rozpadu komunismu. Důvod bylo to, že nebylo možné skoro nic a před „západním světem“, jak se mu říkalo, jsme měli komplex méněcennosti. Ale bez rozkazů Gorbačova by komunistický režim u nás nepadl, rozhodně ne sametově, a ne tak rychle. 3 Z hlediska důsledků.

březen—duben 2020

šenostech z gulagu, přestože bylo z jediného článku, na nějž navíc odkazovala Wikipedie, pochopitelné, že v gulagu nikdy nebyla. Současná propojená společnost je velmi křehká, a proto bychom měli selhání českého vzdělávacího systému a nedostatku kritického myšlení věnovat velkou pozornost. Právě ve vzdělávání se zrcadlí celá společnost, a právě z něj vyrůstá budoucnost společnosti, právě z něj pramení její možný zánik i peklo, do kterého může sama sebe uvrhnout. Důvěra mezi lidmi se odpradávna podporovala společným zasednutím k jídlu. Pomoc třetímu světu, ani pomoc planetě nemůže být pouze pomoc finanční tím, že někomu něco dáme, něco si odepřeme, budeme všemožně šetřit a všem rádoby přikazovat, ať dělají totéž. Neměli bychom zahazovat intelektuální i fyzické statky jen proto, že si myslíme, že je nepotřebujeme, vždyť aspoň některé se můžou případně hodit. Soustřeďme se na to málo z toho, co máme, které nám dává největší užitek a smysl, pochopitelně v rámci etických omezení, protože času nemáme nekonečně mnoho. Možná je naše společnost unavena z imperativu růstu. Ale za hranicemi Západu je spousta společností, jež se dynamicky rozvíjí. Dejme si tedy záležet na rozvoji našeho vzdělání, kterým můžeme nejlépe pomoci sobě i jiným, jak nás učí podobenství o rozdílu mezi rybami a rybařením. Díky utváření dobrého prostředí – důvěry i soutěže – pomůžeme nakonec celému světu, i nám a naší touze po altruismu. Klíčovou roli v tom musí hrát dnešní studenti, protože se jedná o jejich čas a jejich budoucnost. * PS: Byla to Reichlová. Seznam citací: ** Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: Bílá kniha [online]. Praha: Tauris, 2001. ISBN 80-211-0372-8. Dostupné také z: http://www.msmt.cz/dokumenty/bila-kniha-narodni-program-rozvoje-vzdelavani-v-ceske-republice-formuje-vladni-strategii-v-oblasti-vzdelavani-strategie -odrazi-celospolecenske-zajmy-a-dava-konkretni-podnety-k-praci-skol ** Byl požadován, tak jsem to tam dal na prasáka, a na prasáka jsem to tu nechal. Jakub Lukeš

Noviny studentů GUH

Every cloud has a silver lining — or does it? “Was I deceived or did a sable cloud/ Turn forth her silver lining on the night?” Milton, John. Comus: a Masque Presented at Ludlow Castle, 1634. University Tutorial P, 1953. In a world where we yearn for perfection, our philosophies have to battle daily against the grim reality. Even though we try to remain optimistic, negative moments are an inseparable part of our lives that we have to accept. Every individual perceives life differently and has their ways of coping with its complexities. Yet, despite those variations, there is a common mindset to which society aspires — positivity. A myriad of books covering the topic of positive thinking has been published, online platforms effervesce with endless quotes about happiness, and, together with common wisdom sayings, they are all part of our attempt to balance the negative and joyful moments. „Every cloud has a silver lining“ is one of the often-recited quotes in this area. We should follow this piece of advice because, unlike other sayings, it doesn‘t focus on comforting us, but rather aims at changing our attitude about the problem. Sometimes we get into situations signifying that there is no hope, yet the „every cloud has a silver lining“ (ECHASL) idea tries to point out that the world isn‘t black and white. As a pessimist, I have long been against this proverb because I tend to struggle to see the grey area. My reasoning was simple and straightforward: the situation was either bad or good. Hearing this piece of advice would usually anger me even more and engender more trouble. As I began to ponder the question of life, I realized my previous perception of it and the advice was erroneous. Like many other people, when a certain event didn‘t turn out the way I had hoped, I needed direct reassurance, which is something ECHASL hides below the surface. It doesn‘t describe the silver lining, nor how to find it. Instead, it‘s an open-minded reminder to have hope and perhaps consider changing your point of view. Compared to other statements of common wisdom, ECHASL does not pressure us into positivity. The principle behind it is not to search desperately for the silver lining, but to acknowledge the fact that it‘s present even though it may not be obvious at first glance. Another attribute to the originality of this motto is

březen—duben 2020

how it does not imply that we should reflect only on the bright side. Nowadays our culture is obsessed with positive thinking, claiming that our life situations are consequences of our thoughts and attitude. Meanwhile, social awareness excludes the value of negative feelings. If we always looked for the silver lining, it would soon lose the point since it demonstrates that no part of our life is good enough for us. Some people doubt this saying as a result of trying to live in the moment. This idea has both - advantageous and egregious consequences. While it helps us to focus on the present, it also limits our possibilities and perception. It is impossible to predict the consequences of one‘s actions in the long run, which invokes the question: How do we know if what‘s happening to us at a given moment is good or bad for us? We are limited by the knowledge we possess at that point of life, and it is this uncertainty that brings the ECHASL to life. Every cloud does have a silver lining, but it isn‘t always obvious. Sometimes it can take us years to realize that a pleasant event is a consequence of going through a less enjoyable period, and, in some cases, we do not realize it at all. To improve our apprehension of this saying we need to take a look at our life as one whole. Not millions of small moments, but one long while. Karolína Kočendová

Noviny studentů GUH

Purple life

Musíš umět rozeznat únavu z vína od ospalosti protože pak se vzbudíš po pár hodinách nádherného spánku plného vizí a všemožných souvislostí do svého útulného živůtku a vše si najednou uvědomuješ to že jsi sice velký ale právě proto ti ty šaty budou asi malé

Jméno?

Prázdnota domu prázdnota pivní sklenice cesta která mě ničí už svou strašnou časovou vzdáleností taky přijde když se svleče tak ji to sluší – jak směšně krásné se zdá být vše abstraktní a nepoznané ťap ťap ťap chybí mi to triko co jsem ztratil ale daleko víc to které jsem ještě ani neviděl

Špatný vítr

V prsní kapsičce schovaného mraveniště najdeš klid ztracenou pomalost černobílé filmy šišku trávy a medaile z dětství aspoň vím kde mám hledat ..ani ty zkurvené papírky nemám

březen—duben 2020

Lalala (usínání)

..Jakoby právě odjíždející vlak ve světle žlutém tunelu jak kočka která probíhá myší dírou prazvuky které zůstanou nepochopeny věci které nemusím chápat ale mám je žít ona jak je krásná i když spí spi drahá – já mám ještě pár řádků pak přijdu.. za tebou a tím vlakem který mě vzbudil

Rozhovor stejně pokračuje a polyká další a další hnízda, domovy i osamělce letadla stále hlučí melodie je delší a delší zkracuje se pouze účtenka a dlouhá chvíle David Mišťúrik

Noviny studentů GUH

Touha krouží kolem denně řekneš si prvně Jen si trochu ukrojím Však ouha musíš k ní sám a ne levně trvá týdny než se přiblížíš abys ještě zaváhal zda se nerozpije na dotek na moment se nadlehčíš pak zas žuchneš nazpátek a znova tě to k ní nutí Podléháš gravitaci tenké sic leč znásobené uhranutím

Ale většinu času stejně jen civíš civíš na Měsíc

Vyhádal jsi nám ondy volný vstup v kině slovy Naši čtenáři vás sežerou pokud zítra nedostanou svou recenzi za to by tě mohli pozvat ať to zopakuješ na plátně ale nechals vyvěšený telefon Hodiny v témže pokoji cpeš cizí polštáře peřím v doprovodu téže Beethovenovy věty Pokaždé v ní vystoupí nové světy říkáš ale stěží tomu věřím Mohli jsme se dnes královsky pomít a ty na to Pojď zkusíme to zítra zbylo nám pár malin nech to být Přiznávám přičítal jsem tvůj klid víc rezignaci než pokoji nitra ale dostal jsi mě – neznám jiného kdo by se nepopral u regálu s posledním mačkacím mlékem

březen—duben 2020

Je krásně nudný večer kdy nemusíš pomáhat přátelům v hledání zábav a vůně vanou jinam kdy lze brát rozloučení moderátora jako jediný kloudný tip na závěr zpráv Co si jednou udělat „dobrou noc“? Už už bys vyklouzl ze dne bez katarze ale nedovřels okno a teď prochází vším to mumlání oslovuje řadem kliku od dveří prach pod lampou i v koutě noční můru podkroví je rázem vzhůru Střídavě probouzí pak drží v hypnóze pan Hrabě si opět nevzal prášky na spaní

Noviny studentů GUH

Nemůžeš mi dokázat že tě neberu vážně ale nemůžu ti úplně vyvrátit že si tě někdy vyhrazuju na hraní Poté co venkovnímu kroji rozepneš zámky unikne to přidušené cosi co tam se nenosí aby nerozstonalo přijatou představu o přidané hodnotě Poté co z výstavního tvaru propustíš i vlasy vydechnou jinak než jménem výrobce voňavky

Holubí migrační mantra

Budou města rána zas teplá

Budou zas města teplá rána Budou teplá města zas rána

Namítáš že pod hustým úpletem vlny na doma se těžko hledáš mě zas hřeje jistotou na koho pod ním narazím Nemůžu ti vyvrátit že s tebou jak s plyšákem zacházím ale nemůžeš mi dokázat že tě v těchto chvílích neberu vážněji než kdy jindy Yochai Thaler

březen—duben 2020

Směšnej

Jsem směšnej Pomyslíš si Když ležíš v zahradě Pod rozkvetlou třešní A hledíš do tmy. Hvězdy na nebi se tváří Jakoby nic. Všude ticho. Všude. Ticho. Jakoby z nebe na tebe Křičel bůh své dojmy. Brečíš. Jsi směsnej. Zde leží kluk co brečel Napíšou na tvůj hrob A nechají svá děcka Pomočit mramorovou desku. Básník. Jsi směšnej. Jak každý druhý. Chceš umřít. Jsi směšnej. Vždyť můžeš jestli chceš. Tak vstaň a běž a řízni! ... Jsem směšnej. Tolik patosu. Kdo to má jako číst?

Noviny studentů GUH

Za svítání

Že není o co stát Jsme věděli už dávno A přeci někde v srdci (Hlesla naděje) Je místo pro to málo Co svět světem — dítě dítětem. Co neopustí nás? Dnes píšu básně A zítra ráno Jsem katem pravd. Dílo dokonáno. Stadion tříská okovy jak věnci A Měsíc netrpělivě mění tvar Jak bylo by kam spěchat... Proč? To prozradí Až za svítání. Až vypleteš se ze sna Promneš si oči a postavíš se Tváří v tvář stropu. Tak pozdě, že je akorát Čas na cigaretu. A hned tě napadá Že tohle ráno znáš. Je v něm něco z ní Jakýsi střep, co ještě nevyhnisal To málo, co ti zůstalo Co tě neopustí. Vojtěch Honig

Tiráž

šéfredaktor: David Mišťúrik redaktoři: Šimon Gogola, Vojtěch Honig, Anna Mráčková, Karolína Kočendová, Jakub Lukeš, Eliška Martincová, Ondřej Stránský, Alžběta Blahová odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Ondřej Stránský korektury: Tereza Plačková, Adéla Brzicová úvodní obrázek: Anna Mráčková tisk: Agentura NP

vydávaný od roku 2007

Truňk - březen/duben

Articles inside

Adam El Chaar - Berzlín

Gregory Corso: The Last Beat

Francouzská nová vlna

Projekt Gilgameš aneb síla příběhu

Úsměv do schránky

Truňk se představuje Anna Mráčková 5.OA

Mládí v hajzlu pro středně pokročilé

Ze života plazu I

La „Vian“ Jazz

Every cloud has a silver lining — or does it?

Starej se o sebe

Tvorba

V březnu slaví