Truňk - prosinec 2020/leden 2021

prosinec - leden 2021

Jim Morisson GUH - LoL turnaj recenze na Zeny 10 KČ

prosinec – leden 2021

Editorial

PROSINEC – LEDEN 2021 V listopadovém čísle jsem v editorialu psal, že jsem se přihlásil do soutěže o AKU šroubovák a že dám vědět, zda jsem vyhrál, či ne. Ačkoliv jsem splnil postup, který byl uveden na krabici (pošli a vyhraj), druhá část se nevyplnila.

Jestli si toto čte vítěz, tak gratuluji.

Ale zpět k nejčtenějšímu časopisu studentů GUH. Jak jste si možná všimli, skončil rok 2020. A jak jste si možná odvodili, začal rok 2021.

Nebýt ohňostrojů, které třískaly všude možně, a nějaké věci, kterou mně někdo hodil do okna (nestihl jsem ji identifikovat), tak v podstatě ani nezaznamenám, že se taková roční revoluce udála. Každý rok si říkám, čím to vlastně je, že všichni chtějí nový rok a svůj nesouhlas vyjadřují střílením ohnivých raket s názvy jako Fire dragon nebo Deadly strike do oblohy. Ale pro tentokrát tomu celkem rozumím, ačkoliv demonstrací jsem se aktivně nezúčastnil. I přes to je otázkou, jestli si spíš lidé těmito přejmenováváními roků nekompenzují své vlastní prohřešky, které se poté svádí na chudáky roky. Následují zvyklosti jako třeba předsevzetí – tím si slibují, že s novým rokem se stávají novým člověkem. Pak teda navrhuji, aby se neměnily názvy roků, ale jména lidí, kteří nejsou spokojeni se svou činností za uplynulých 365 dní.

TRUŇK si ale všechny tyto věci uvědomuje. A tak přichází speciální číslo, které spojuje dva rivaly – rok 2020 s rokem 2021 – TRUŇK prosinec + leden!

Nemusíme ale oslavovat vždy jen 1. ledna. Měli bychom se chovat tak, aby byl důvod slavit každý nový měsíc, týden nebo den. A tak vám přeju, ať do každého dne vykročíte tou správnou nohou. Šťastný nový krok.

Šimon Gogola, šéfredaktor

3

Noviny studentů GUH

Obsah prosinec – leden 2021

6 8 11 14 16

4

V prosinci slaví Jim Morisson Alžběta Blahová V lednu slaví Wayne Gretzky Šimon Gogola GUH League of Legends Šimon Gogola V iluzi Ondřej Stránský

21 24 25 28

Očima planety na nový virus výpovědi lidí z celého světa Lucie Zpěváková, Adéla Vodičková

Zeny David Mišťúrik Mac Demarco Začátky líného rocku Jan Jakeš Měj se, jak chceš Šimon Gogola

Tvorba

Noviny studentů GUH

básník Jim Morrison Zpěvák rockové skupiny The Doors, ale i básník. Jim Morrison proslul svými recitacemi během koncertů a svou výraznou osobností dokázal šokovat, pohoršovat, dojímat nebo házet elektrošoky přímo do publika (a dál).

A jeho poezie? Něžné divy, volný verš, témata vizí ryzího života, nebezpečí, drogy, vášně a hudba, reflexe americké konzumní společnosti prchavého snu a zároveň okouzlení nocí v New Yorku. Sytá upřímná slova, která jsou nezředěná ve výbuchu konkrétních myšlenek, ve smyslnosti a komunikaci s démony a božskostí. (splývání těchto dvou?) Myslím, že jeho básně vzývají svobodu, vnitřní i vnější.

Morrison po ustálení své postavy jako hvězdy a sex-symbolu upadá do větších a větších krizí, protože chtěl být viděn a respektován ve větším rozměru – v jeho pojetí jako literát, což se mu nikdy úplně nepodařilo. Své psaní chápal jako interview se sebou samým – odpovídání na řetěz nevyslovených otázek. Autointerview je podle něj duševní cvičení, něco jako svědčení u soudu – snaha o popsání toho, co stalo a co kdo popravdě dělal. Cílem je konkrétní výraz a zbavení se vší vaty v textu. Nakolik je to přirozený proces psaní a nakolik kontrola (a nakolik nadsázka tohoto pojetí), je otázkou, ale z Morrisonova psaní lze cítit, že je pořád volné a divoké, ale také plné čitelných výrazných témat – sociálních, politických i niterných s nimi spojených.

6

prosinec – leden 2021

Při čtení Morrisonových básní se místy (místy místy místy) nemůžu zbavit představy jeho dvou idolů, a to Allana Ginsberga a Williama Blaka (AG: civilnost, poezie psaná pro autorská čtení, kritika konzumu; WB: hluboké vize) – ale to pro mě nic nemění na věcech výše nastíněných a věcech s básněmi prožitých, protože je to jedinečnost, ve které je spousta hudby! Texty The Doors jsou totiž nanejvýš básnické a, jak už jsem psala, recitované a nabité z živých koncertů – a to v nich přebývá.

7

Noviny studentů GUH

Wayne Gretzky „Hráli jsme proti sobě poprvé na mládežnickém hokejovém turnaji v Québecu, pamatuju si, že dostal hit od jednoho kluka z našeho týmu, Boba Pattersona. Trefil Gretzkého ve středovém kruhu, nevím, jestli přišel o nějaké zuby, ale oklepal se, vzal puk, prokličkoval přes všechny naše hráče, a aby to zvýraznil, dvakrát obešel Boba Pattersona, který z toho skončil na ledě. Prostě ho udělal jednou, pak se otočil a obešel ho znovu. Před naším gólmanem udělal tolik pohybů, že ten doklouzal až někam do rohu kluziště a jakmile s námi všemi skončil, tak jen zasunul puk do prázdné branky.“ Toto je výpověď bývalého hráče NHL Steva Ludzika, který potkal poprvé Waynea Gretzkého na mládežnickém turnaji, kde hrál desetiletý Gretzky s minimálně o dva roky staršími hráči. Už tehdy byla narvaná aréna, přišlo se podívat zhruba 3000 lidí, kterým již od svých deseti let rozdával autogramy.

Dokonce i rozhovory se staly pro Gretzkého typickou pozápasovou činností.

Ale na světě bylo a je několik extrémně nadaných hokejistů a přechod mezi profesionály není samozřejmostí. Gretzky o deset let později podepsal smlouvu s týmem NHL (nejlepší hokejová liga světa) – Edmontonem Oilers, se kterým vyhrál ligu čtyřikrát po sobě. Jak se mu ale dařilo individuálně?

No, kdybych napsal k úvodnímu textu, že se jednalo o zápas NHL, bylo by to naprosto uvěřitelné. Gretzky nasbíral v 1487 zápasech 2857 bodů (podílel se přihrávkou nebo gólem na 2857 gólech svého týmu).

Pro představu – druhý Jaromír Jágr má v 1733 zápasech 1921 bodů a třetí Mark Messier v 1756 zápasech 1887 bodů. Dnes znamená 100 bodů za sezonu, že jste elitní hráč. Gretzky jich měl 215. Jen čtyřikrát byla pokořena hranice 200 bodů za sezonu – vždycky Gretzky.

8

prosinec – leden 2021

Lidé o něm před vstupem do NHL říkali, že je moc hubený (hlavně tehdy kolem 20 let – nevěděli jste od pohledu vlastně jestli je to hokejista, pokladní nebo taxikář), je pomalý, neumí střílet a tak dále. Všechny tyto komentáře jsou ale v podstatě pravdivé. Gretzky opravdu neměl nijak výraznou střelu, ani rychlost nebo hru tělem. Našel se v lize vždycky hráč, který byl v těchto jednotlivých ohledech lepší než on. Snad jen jeho vedení puku a přihrávky mohly být nejlepší v NHL. Když teda neuměl střílet a byl pomalý, jak teda mohl být tak dobrý? Gretzky je totiž jeden z největších přízraků, jaký kdy takovou mírou zářil v jakémkoliv sportu.

Vynikal naprosto nesrovnatelně přednostmi, které nebyly u žádného hráče v takové míře obvyklé – čtení hry, předvídavost, drzost, herní inteligence, načasování, periferní vidění nebo přehled na hřišti. O poslední zmíněné superschopnosti se zmiňuje trenér Kanady z Kanadského poháru 1987 – zápas proti USA. „Bylo to v Hamiltonu, Wayne projel do středního pásma na vzdálenější části kluziště od naší střídačky. Ve velké rychlosti se dostal k hrazení a najednou udělal otočku o 90 stupňů na červené čáře a zastavil se u rozhodčího. Řekl mu, že protihráči mají příliš mnoho hráčů na ledě. Jasně že měli. Nikdo jiný na stadionu si toho nevšiml.“ Potvrzuje to legendární kouč Glen Suter, který říkal, že si Gretzky dokázal po zápase vybavit každou akci. Vzpomněl si nejen na to, kde byl v jakém okamžiku, ale také kde přesně stáli hráči obou mužstev. Gretzky říkal, že se musel ohlížet, protože měl strach, aby ho někdo nesestřelil.

Nebyl to ale jen myslitel, který svou myslí geniálně ovládal puk a ani se ho nemusel dotýkat (i když to tak občas vypadalo). Jak už jsem zmínil, jeho kontrola puku byla až děsivá. Když už ho měl na hokejce, tak to vypadalo, že jestli chcete dohrát zápas, budete muset dojít pro náhradní puk, protože si ho asi odnese i do kabiny.

Steve Ludzik vzpomínal na jeden zápas Edmontonu, který sledoval v televizi: „Edmonton hrál v oslabení (hra čtyř proti pěti, jeden hráč je vyloučen na dvě minuty), Gretzky vzal puk a jezdil s ním po celém kluzišti, dokud oslabení neskončilo.

Bylo to hrozné, nikdo nebyl schopný mu ho vzít.“ Gretzky dal i v oslabení velké množství gólů. S ním taková herní situace místy přestávala existovat, protože mu to bylo úplně jedno, že tam je o jednoho hráče míň. Puk je pořád jeden, tak mě nechte hrát. Byl nebezpečný v situacích, ve kterých by nikdo takovou hrozbu nečekal. Většina hráčů je nejnebezpečnější hlavně před bránou (Gretzky také) – logicky, největší nebezpečí gólu. Ale Gretzkyho nejikoničtější pozice je paradoxně za bránou. Tomuto prostoru se začalo přezdívat „Gretzkého kancelář“. Schoval se za branku, brankář se zmateně otáčel za svá záda a najednou přišla milimetrově přesná přihrávka před bránu, kde čekal připravený spoluhráč. Gól.

9

Noviny studentů GUH

Najde se stále spousta lidí, která se snaží vysvětlit, proč byl Gretzky vlastně tak dobrý - způsobem, že tak dobrý ve skutečnosti nebyl. Často musíte poslouchat komentáře typu – jo, tehdy ještě ta úroveň nebyla tak vysoká, navíc brankáři měli menší výstroj a padalo mnohem víc gólů, proto je ten rozdíl v bodech tak velký. Tvrdí vám, že Crosby by měl víc bodů, protože má lepší střelu, je rychlejší, silnější… Tak teď já. Konkurence v NHL nebyla nikdy větší, protože se spojila do té doby se samostatnou ligou WHA + začali ve větším přicházet Evropané. A k tomu, že padalo více gólů. To je pravda. Ale proč teda nemají tolik bodů všichni?

Gretzky vyhrál svůj první rok kanadské bodování o 65 bodů před druhým Mikem Bossym! Do té doby byl rekord 23 bodů a dvacetiletý nováček Gretzky to skoro ztrojnásobil.

Snaha kritiků a polemiků znehodnotit Gretzkého 61 oficiálních rekordů NHL je úplně slepá. Gretzkého příběh totiž přesahuje hranice samotného sportu, a tak nemůžeme soudit jeho velikost jen podle hráčských kvalit. Jeho největší výjimečnost spočívala v tom, že si dokázal s jakýmkoliv hráčem lidsky i hráčsky porozumět. Dokázal se přeměňovat ve prospěch svých spoluhráčů na způsob nějaké kolektivní bytosti, ve které vždy každý najde oporu na ledě i mimo led. Spoluhráči, kteří s ním hráli v lajně si libovali: Vždycky ví, jak má nahrát. Ví, kde má stát. Přesně ví, kam si najedu. Hokej je kolektivní sport a Gretzky dokázal tuto samozřejmou skutečnost obrátit ve smrtící zbraň. Byl nebránitelný, protože se s každým spoluhráčem přeměňoval. Byl jako chameleon, který se přizpůsobuje prostředí.

Nebylo tak možné se na něho připravit. Dokázal pochopit a využít to, že je někdo v něčem lepší než on. A v tom byl nejlepší. Gretzky přenesl fenomenálně své lidské kvality do těch hráčských.

Kanadský pohár, rozhovor na střídačce s Mariem Lemieuxem (jeden z adeptů na druhého nejlepšího hráče historie) po neúspěšné akci.

WG: „Mario, neber si to špatně, vím, že jsem zatím nastřílel víc gólů než ty, ale ty jsi lepší střelec než já. Ty jsi přirozený střelec. Když ti přihraju puk, prostě vystřel, nevracej mi ho. Proto ti nahrávám. Jsi silnější. Jsi vyšší. Prostě vystřel. Přihraju ti úplně na poslední chvíli, kdy to bude možné.“ ML: „OK.“ Podruhé se vážně tito dva hráči ocitli v téměř identické pozici. Gretzky přihrává, Lemieux střílí a Kanada tímto gólem vyhrává Kanadský pohár.

Wayne Gretzky - člověk, který je tak uvědomělý, že i přes svou velikost a výjimečnost dokáže vidět kvality všech ostatních, kterým se ve prospěch kolektivního úspěchu podřídí. „Nejezdím tam, kde puk je. Ale tam, kde bude.“ – Wayne Gretzky

Šimon Gogola

10

prosinec – leden 2021

GUH - League of Legends Jak se ukázalo, tak na Gymnázium v Uherském Hradišti nechodí jen studenti s matematickými, češtinářskými nebo dějepisnými schopnostmi. Žáci tohoto gymnázia nám dokázali, že přeci jen vedle rovnic, pravopisu a letopočtů ještě umí něco, co se někdy v životě opravdu hodí.

LEAGUE OF LEGENDS. Ne, teď nemyslím naše gymnázium, ale tu počítačovou hru, ačkoliv tento název se dá vztáhnout k oběma variantám.

Jestli někdo neví, jak tato hra funguje, pokusím se to stručně shrnout.

League of Legends je hra, kde proti sobě hrají dva týmy, v každém je pět hráčů, kteří mají za cíl zničit nepřátelskou základnu – k té se dostávají přes útočící věže a mrtvoly svých přátelství a oponentů. Hráči spolu při hře komunikují buď hlasově, nebo v chatu. Do toho se píše několik už zaužívaných League of Legends výrazů - po zabití svého oponenta například: ? nebo :). Když vyhrajete hru, je pravidlem napsat gg wp (good game, well played), někdy také gg izi (good game, „uninstall the game“). Dáváte tím protihráčům najevo, že to byla dobrá hra, ale jen díky tomu, že jsou špatní. Občas může dojít k diskriminaci hráčů polské národnosti pro jejich proslulé (ne)schopnosti.

K čemu ale celý tento úvod směřuje - stejně jako několik let studia na GUH? Dne 12. 12. 2020 se uskutečnil League of Legends turnaj pouze pro studenty naší školy. Nesl název MiniClap. A byla to opravdu liga legend, možná i proto, že každý účastník byl z výběrové školy, a tak úroveň už nemohla být vyšší. Za organizaci děkujeme především Davidovi Krhovskému, který je sice v maturitním ročníku, ale pochopil důležitost e-sportů a z tohoto turnaje dokonce udělal ligu. Zbytek komentátorského a zároveň organizačního týmu můžete znát celý z časopisu TRUŇK. David Mišťúrik, který vlastně ani moc nekomentoval hru, ale aspoň jsme se dozvěděli, jak udělal autoškolu (když ho uvidíte na silnici, zaparkujte radši). Ve dvojici s ním byl Šimon Bob (best of bronze) Tureček, mimochodem zvolen MVP komentátorem celého turnaje. Druhá komentátorská dvojice se skládala z Ondřeje Stránského, který se během streamu vsázel o své intimní partie, a Šimona Gogoly, za jehož vtipy na nevýběrové školy se omlouváme. Zároveň děkujeme za pomoc s organizací naší škole – konkrétně Michalu Zerzáňovi, který nám pomohl zajistit ceny pro první tři místa: herní myši, herní nože a herní kuličková pera (plus čtvrtý tým dostal herní párky v rohlíku).

11

Noviny studentů GUH

O ty se popralo tedy 80 hráčů, které na streamovací platformě Twitch sledovalo průměrně dalších 85 lidí po dobu šesti hodin. Fanoušci stíhali fandit, bavit se mezi sebou i urážet komentátory. Dokonce se našlo pár našich oblíbenců (už i předtím samozřejmě), kteří nám poslali donate (příspěvek v podobě peněz) – většinou kolem 30 korun, což je celkem dost, když si uvědomíte, že nám tím pádem zaplatili téměř jeden celý oběd ve školní jídelně. Hlavní byla ale hra. Diváci v chatu byli poměrně aktivní a vyjadřovali se neustále k aktuálnímu dění – mohli jste si přečíst zprávy od nadávání jednotlivcům za jejich výkony až po nadávání celému týmu. Jak by ale řekli učitelé našeho gymnázia: byli jsme rádi aspoň za nějakou aktivitu. A zatímco v chatu to vřelo a hry ubíhaly, my jsme se dostali do finále našeho turnaje, kde se střetl tým Zkrojeno proti týmu Kiss Rofl Lmao. Tohoto finále snad nikdo nelitoval, protože se utkali dva velmi dobře hrající týmy. Na straně Zkrojeno nás zaujali zejména hráči KoubicCZE a GoldrinCZ – podle jejich jmen jsou oba dva z České republiky, možná proto ta sehranost. V týmu Kiss Rofl Lmao každou hru podávali skvělé výkony Bumbleb3 a šagy, kteří ale bohužel svůj tým nakonec k výhře nedotáhli (gg izi) a tým Zkrojeno tak mohl slavit výhru.

KoubicCZE vyhrál fanouškovskou MVP cenu a GoldrinCZ zase MVP cenu organizátorů. Třetí místo obsadil tým Midlane open.

Po oficiálním ukončení tohoto klání se sešel all-star team (náhodní lidé, co zrovna mohli + GoldrinCZ) a utkali se s týmem organizátorů (jen dva – Šimon Bob –best of bronze- Tureček a David Mišťúrik, zbytek byli náhodní lidé, kteří třeba ani zrovna nemohli). Toto klání plné osobností, jako třeba redaktor TRUŇKU nebo grafik TRUŇKU vyústilo příznivěji pro all-star team, který i přes menší počet redaktorů TRUŇKU dokázali nějakým způsobem zvítězit.

Tento turnaj byl plný zvratů, sporů, voličů SPD, účtů uživatele ondra_mraz (deseti), smíchu, napětí, vtipů (po každé hře se konala stand up komedie), urážek, smíření, ale hlavně a především – legend (= žáků z výběrové školy).

Naši školu bych rozhodně za ligu legend označil. Proto navrhuji, aby byly základní znalosti a schopnosti v této hře zařazeny na přijímačky od roku 2024/2025. „Šestnáct týmů po pěti?! To je víc lidí než na matematické olympiádě!“ – Zdeněk Botek

Šimon Gogola

12

prosinec – leden 2021

V iluzi část 1. Žijeme v době, kdy uctíváme principy liberální demokracie a označujeme je za nezpochybnitelné. Má ovšem takové lpění na těchto zásadách kýžený efekt?

Liberální ideály nás v Evropě doprovázejí už od Velké francouzské revoluce a k jejich naplnění se nám podařilo ujít poměrně zdárnou cestu. Dnešní svět ovšem přichází s problémy, jejichž řešení liberálním politikům (prozatím) uniká. Máme setrvat ve statu quo, nebo přišla doba pro radikální změnu?

Dějiny nám nabízí příběhy mnohých civilizací, jež věřily ve své pojetí a chápání světa natolik pevně, až na svou neschopnost přizpůsobit se doplatily. Nikdy jsme nežili v takovém blahobytu jako nyní, ovšem to nám nezaručuje, že situace bude i nadále příznivá. Nedopouštíme se stejné chyby jako naši předci?

Do roku 2020 procento lidí žijících v naprosté chudobě (s příjmem pod 1 dolar) drasticky klesalo, naopak zdravotní péče se stávala dostupnou i v nejodlehlejších částech světa, hladomory se staly minulostí. Mezi největší zabijáky v posledních letech nepatřily těžké nemoci, ale autonehody. Přestože ne všechno bylo vždy ideální, tak ani obtíže jako nárůst nacionalismu ve světě nedokázaly zastavit globální růst životní úrovně.

Koronavirová krize ale vystavila tomuto rozvoji stopku a jasně demonstrovala, že liberální systémy na její řešení jako globální krize nedokážou najít vhodnou odpověď. Vakcína sice byla vyvinuta vskutku rychle a už je i u nás v Česku, ale pokud si shrneme, jak na pandemii reagovaly a reagují mnohé vlády na Západě, nepřiřadil bych jim zrovna nejlepší hodnocení.

Nejen, že nás covid-19 bude doprovázet ještě nějakou dobu, ale i po něm se budeme muset vypořádat s jeho důsledky, a to zejména se široce rozevřenými sociálními nůžkami, které povedou k ještě většímu rozdělení společnosti. Na rozdíl od finančních krizí koronavirus s postavením bohatých vůbec nezacloumal. Naopak méně zajištěné ponořil do bludného kruhu chudoby, z kterého se jen tak nevymaní. Vyvstává otázka, kde nastala chyba? Důležitou roli hrály mnohé faktory, ale hlavního viníka vidíme právě na straně vlád. Za vzorový příklad takového nezvládnutí situace by se dalo mluvit o tuzemsku, ale pro tentokrát bych zamířil do Ameriky.

USA v poslední době nezažívá zrovna nejšťastnější období. Nejen, že ho Čína vystřídá na trůnu největší ekonomiky světa, ale především jako země, která se pokládala za předního nositele demokracie, nyní hraje nebezpečnou partii o udržení vlastních demokratických institucí. Jenom o osobě Trumpa bych mohl napsat celou esej, ale polarizace v Americe (jako i jinde na světě) má mnohem hlubší kořeny.

13

Noviny studentů GUH

Trumpa by se dalo označit spíše za výsledek než příčinu. Pokud se podíváme na vývoj mezistranického konsenzu demokratů a republikánů, ne vždy to vypadalo jako dnes, právě naopak. Za časů největšího rozkvětu panoval mezi stranami vzájemný respekt a snaha o kompromis. Ovšem na přelomu milénia přišla v republikánské straně radikální změna politického přístupu ke svému politickému protějšku (zejména díky Newtu Gingrichovi). Dnes republikáni a demokrati nedokážou najít téměř jediné společné stanovisko a nálepkují se navzájem za nepřátele státu.

Tato polarita je ale do jisté míry umělá. Pokud se například podíváme na předsedu republikánské většiny v senátu Mitchella McConella, jeho kroky, jež zmařily valnou část Obamovy agendy, byly prostým pragmatismem.

A proč si nemohl dovolit jednat jinak? Protože na republikánskou stranu je vyvíjen obrovský tlak ze strany vlastní voličské základny – bílých dělníků, kteří přicházejí v důsledku demografických změň o své dosud privilegované postavení a nehodlají se s tím smířit. Řešení republikánská strana našla právě v původně nechtěném kandidátovi Donaldu J. Trumpovi, kterého se posléze držela zuby nehty. I přes svou pochybnou minulost a často ne zrovna etické chování přišlo vedení republikánů rozumné stát za svým prezidentem hlava nehlava. Trump totiž disponuje pro politika velice důležitou schopností – umí na sebe upoutat pozornost. Obzvláště v dnešní době, kdy se pravda relativizuje, se z toho stal klíč k úspěchu.

Nebylo důležité, že v každé druhé větě Trump lhal, měnil názory, jak se mu to právě hodilo, nebo nepřímo podporoval násilí. Na voliče to fungovalo. Volič se neřídí svým rozumem, ale emocemi, proto se vyvolání umělého strachu stalo pro republikány výhodným. I když Donald J. Trump nebyl pro většinu předních republikánů ideálním, hlavně díky němu se značně zvýšily preference strany.

Důvod Trumpova úspěchu je ovšem více komplexní, než se jednomu může zdát. Mezi jeden z hlavních faktorů neodmyslitelně patří sociální sítě. Algoritmy sociálních sítí, vytvářející nám personalizovaný obsah, na rozdíl od člověka nemají žádné ponětí o morálce. Jediným jejich cílem je splnit úkol – v tomto případě udržet uživatele co nejdéle online. I když klademe velký důraz na to, že jsme „myslící bytosti“, naše chování se řídí primárně našimi emocemi. Stačí vyvolat dostatečně silný vzruch, abychom u obrazovek zůstali déle, i přesto, že sami nechceme.

14

prosinec – leden 2021

Nejefektivnější metoda k vyvolání takové reakce je ukázat uživateli kontroverzní příspěvek, například v podobě tweetu Donalda Trumpa. Opravdové nebezpečí nastává tehdy, kdy o daný příspěvek projevíme zájem (rozklikneme ho, napíšeme komentář atd.). Algoritmus si to vyhodnotí tak, že jsme o danou tematiku projevili zájem, proto nám bude předhazovat i nadále podobné příspěvky. To, že většina takového obsahu skrývá polopravdy, lži a konspirace, už algoritmy nezajímá, hlavní je, že jsme „na síti“. A čím častěji budeme na podobné pochybné informace narážet, tím více jim začneme věřit, i když si to třeba ani neuvědomujeme.

Mezi jedny z úspěšných strůjců dnešní polarizace patří Facebook. Kromě vlastních mechanismů, které zdařile rozdělují společnost, se nechvalně proslavil jako spoluviník při zneužití dat více než 87 milionů jeho uživatelů, jež de facto předal společnosti Cambridge Analytica. Tato poradenská společnost díky tomu vytvářela úspěšné politické kampaně po celém světě. Mimo jiné měla značný podíl na prosazení Brexitu a právě zvolení Trumpa americkým prezidentem. Krásný obrázek toho, že pro dnešní politické strany není důležité vytvořit dobrý volební program, ale reklamu – forma se stává důležitější než obsah.

Není divu, že poslední roky trávily Spojené státy v politické a společenské krizi. Zdravé fungování demokracie se zejména vyznačuje snahou najít společná řešení, ne slepou touhou po moci. To ovšem obnáší i jisté ústupky při uzavírání mezistranických kompromisů. Ty američtí politici poslední léta moc nehledali. Po bezprecedentních událostech v Kapitolu situace ale vypadá, že mnozí republikáni přehodnotili svá stanoviska a vystřízlivěli.

Trumpovo působení nenávratně poznamenalo americký politický systém, ale ukázalo i na jeho skuliny. Bidenova administrativa sice bude mít podporu obou komor kongresu, avšak pro zdravé fungování státu je klíčové obnovit mezistranický konsenzus. To se ale neudělá lusknutím prstu. Nejprve bude potřeba porazit pandemii. Posléze se bude muset na mezinárodní úrovni vytvořit tolik potřebné regulace pro sociální sítě, které si s námi (a našimi daty) dělají, co chtějí. A v neposlední řadě se musíme dívat do budoucna. Koronavirus bwyl pouze úvodem, budou ovšem liberální systémy s to si poradit i s mnohem palčivějšími budoucími výzvami?

Pokračování příště

15

Noviny studentů GUH

Očima planety na nový virus výpovědi lidí z celého světa

Okouzlující středomořské státy, barvami zářící Mexiko, mrazy sužující Rusko či pouští obklopený Blízký východ. To jsou jen některá z mnoha míst, která v poslední době navštívil virus jménem Covid-19. Putuje po celém světě a vše, na co jsme zvyklí, obrací vzhůru nohama. Týdny strávené doma, omezení kontaktu a spousta dalších pravidel se opravdu netýkají pouze České republiky a Evropy, nýbrž i těch nejvzdálenějších koutů zeměkoule. V tomto článku můžete nahlédnout do života lidí z nejrůznějších kultur a míst, přečíst si jejich pohledy na současnou situaci a uvědomit si, že v tom nejsme sami. Koronavirus se týká nás všech. Nás všech obyvatel planety Země.

Arianna (19), Itálie: Jmenuji se Arianna a bydlím v Miláně, v jedné z nejvíce zasažených oblastí Itálie. Od 8. března musíme zůstat doma a nesmíme vycházet. Zpočátku se mi to zdálo zvláštní, protože jsem nikdy nezažila tak tragickou situaci a ani jsem nebyla zvyklá trávit celé dny zavřená doma. Nejhorší pro mě bylo, že jsem se nemohla vídat s kamarády, s přítelem a nemohla jsem navštívit svou rodinu. Ale vím, že tato pravidla musíme dodržovat nejen kvůli sobě a našim blízkým, ale také kvůli celé Itálii, a především kvůli těm, kteří bojují za to, aby vir co nejrychleji zmizel. Bohužel ne všichni si uvědomují závažnost situace. Z mého okna často pozoruji lidi, kteří běhají anebo se suverénně prochází po prázdných ulicí bez roušek. Dokonce se objevují i zprávy o pozitivně testovaných, kteří vycházejí ze svých domovů a vyráží do ulic. Co se mi zdá avšak úplně nejhorší, je fakt, že tolik lidí umírá a tolik moc jich nadále zůstává v kritickém stavu. Moje kamarádka ztratila prarodiče a několik rodinných známých. I přes všechny tyto nepříjemnosti jsem si ale uvědomila, kolik věcí můžu dělat doma. Cvičím, peču, navštěvuji své přednášky online a se svými přáteli a rodinou komunikujeme přes Skype. Vlastně dělám vše, co před tím, pouze s tím rozdílem, že jsem doma. Chtěla bych vám předat jednu důležitou myšlenku. V této situaci nesmíme myslet pouze na sebe.

Musíme něco obětovat a přizpůsobit se. To je ten jediný způsob, jak se věci můžou vrátit zase do normálu.

Dalal (26), Kuvajt: Koronavirus změnil naše životy. Před virovou pandemií jsem si nevážila toho, co mám, a nebyla jsem vděčná za to, co vše můžu podnikat. Teď, když zůstáváme doma a nesmíme toho tolik dělat, mi opravdu chybí ty “normální” dny předtím. Navíc se mi má za měsíc narodit miminko, takže mám opravdu velké obavy o jeho budoucí život. Modlím se, aby koronavirus co nejrychleji zmizel a aby se naše životy staly o něco lepšími.

16

prosinec – leden 2021

Arina (21), Rusko: V Novosibirsku nemáme zatím tolik nakažených, ale všichni zůstáváme doma.

Byla u nás zavedena pravidla, jako je zákaz vycházení s výjimkou nákupů potravin a léků. Ale i přesto se kolem nás pohybuje tolik lidí, kteří tato opatření nedodržují. Situace je jim lhostejná a z viru nemají žádný respekt. Pro nás studenty univerzit probíhá pravidelně online výuka a zdá se mi, že i přestože se vyučuje, mám pro sebe mnohem víc času. Konečně jsem se začala učit španělsky!

Reef (24), Saudská Arábie: Jako předkladatelka mám nyní povinnost pomáhat vládě a ministerstvu zdravotnictví s překladem nejnovějších zpráv a informací ohledně preventivních opatření, aby se Saudská Arábie stala bezpečnější zemí. Myslím si, že tento malinkatý virus tolik nezměnil způsob, jakým žijeme a komunikujeme, a ani nevzal životy našich milovaných. A díky celé této situaci jsme si mohli uvědomit, co je pro nás podstatné a důležité, a sice zdraví, rodina a to, že jsme schopni hledat alternativy a posouvat se dál. To jsou naše opravdové hodnoty.

Hana (18), Malajsie: Ačkoli má vir v Malajsii obrovský dopad na pracovní sféru a školství a my nesmíme vycházet ven, zdá se mi, jako by celá ta situace nám lidem prospívala, i přestože to příliš nevnímáme. Díky času stráveném doma jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že můžu pořádně být se svou rodinou a vylepšit vztahy, které předtím vyprchávaly.

Lene (18), Německo: Tolik se toho změnilo. Spousta lidí má strach o svou existenci a všichni se musíme omezovat. Koronavirus mi opět ukázal, jak se všechno může ze dne na den změnit. V pátek jsem byla spolu s dalšími sty lidmi na oslavě osmnáctin a v pondělí už nám uzavřeli školy a veškerý kontakt byl omezen. Líbí se mi ale, jak si lidé dokáží poradit, a i na této situaci najít něco pozitivního. Vzniká spousta nápaditých projektů a všímám si, jak lidé nyní drží více pospolu.

Doufám, že z této situace vyjdeme silnější, že se naše společnost změní k lepšímu a že si třeba lidé začnou vážit maličkostí.

Roman Alice (19), Francie: Nebudeme dělat maturitu, bude jen průběžné testování. Dá se to zvládnout, ale je to stresující. Nevíme, jak to skončí. Já osobně jsem vyšla jen jednou, a to volit. A s mými rodiči jsme se šli projít jeden večer na cestu blízko našeho domu. Ve Francii ti, co mohou, musejí pracovat z domu. Myslím, že volby situaci ještě zhoršily. Druhé kolo je odložené. Mamka pracuje v bance a ta je uzavřena, klienti nemohou přijít. A utvořily se dva týmy. Jeden pracuje 14 dní a druhý ne, potom se to prohodí.

17

Noviny studentů GUH

U nás jsou teď prázdniny a firma jí řekla, že si musí vzít dovolenou, neměla na výběr. . Teď zase pracuje. Nepracovala těch prvních 14 dní a byla s námi doma. Personál pracuje s rouškami a rukavicemi. Společnosti vyrábějí přístroje na pomoc při dýchání (ventilátory). Ve Francii nám chybí materiál jako roušky, ochranné obleky. A stále více pečovatelů je nemocných a už nám chybí. Ve Francii nám chybí materiál jako roušky, ochranné obleky. A stále více pečovatelů je nemocných a už nám chybí. Také se snaží vyvíjet nové vakcíny a léky. O mou babičku jsem se nebála, kromě toho, když mi řekla, že byla ráno nakupovat. Nemyslím si, že se vrátíme do školy ještě tento rok. Po maturitě jsem chtěla s kamarády odjet, naštěstí jsme si nic nezarezervovali.

Pierre (19), Francie Všechny školy se uzavřely těsně před rozšířením. Nejdůležitější bylo zachovat kontinuitu výuky. Školy posílají práci studentům. Organizují mnoho videokonferencí. Zrušil se Baccalaureate (obdoba maturity). Univerzity se rozhodly zachovat zkoušky, ale budou se dělat dálkově. Situace je velice komplikovaná pro ekonomiku. Vláda se rozhodla vyplácet mzdy těm, kdo nemohou do práce, může to stát 100 miliard euro. Podle mě udělala vláda to nejlepší, co mohla, aby všechny ochránila. Opatření přišla možná trochu pozdě. Doufám, že se všichni budou chovat zodpovědně a dodržovat to.

Yan (23), Singapur: V poslední době situace v Singapuru vyeskalovala. Jsme svědky rostoucích počtů místních přenosů (jeden den to bylo více než 100). Od té doby se vláda rozhodla zavést “vypínač” - myšleno, že většina lidí nemá povoleno opouštět své domovy. Lidé přestali chodit do kanceláří a místo toho začali pracovat z domu (tak jako to dělám já). S ohledem na to, jak veřejnost reaguje na rostoucí počty, bych řekla, že se místní obyvatelé přizpůsobují velice dobře.

Obyvatelé Singapuru věří své vládě a musím říct, že vláda dělá skvělou práci v udržení důvěry lidí. Jsou transparentní. Zveřejňují počty nových případů každý den tak detailně, jaký je přesný počet lidí hospitalizovaných na JIP. Byly zde i hlasy, které kritizovaly čínské vedení pro netransparetnost. Je zajímavé pozorovat odlišná jednání vlád při řešení této situace. Pamatuji si, když poprvé tohle přišlo, měla jsem velký strach. Zásobila jsem se rouškami a desinfekcí, což je nyní velmi hodnotné. V tom čase jsem náhodou chytila rýmu a nevykročila jsem z domu 4 nebo 5 dní. To bylo asi před 3 měsíci. Má panika začala pak ustupovat, pravděpodobně protože jsem se už adaptovala na onu úzkost. Nebo protože jsem si uvědomila, že virus není až tolik smrtící, jak případy přibývali a statistika byla jasnější.

18

prosinec – leden 2021

Erich (18), Mexiko: Tady v Mexiku se situace vymyká kontrole, každý den je tu zvýšen počet nakažených... Nyní máme 3000 nových případů, podle ministra zdravotnictví Huga Lópeze Gattela je to ale ve skutečnosti 26 000. Podle mě se ta situace podobá situaci ve Španělsku nebo v Itálii, protože všechno probíhá rychle a lidé doma nezůstávají. Zvláště na malých vesnicích a městech. Když jsem se vrátil z Mexiko City a Puebla, viděl jsem ten rozdíl, ve velkých městech jsou lidé doma, ale na venkově to neberou vážně, ani když se místní vláda snaží přijímat nějaká opatření. Náš systém zdravotnictví je na spadnutí, může se zhroutit každou chvíli.

Ale tady v Mexiku jsou dva druhy nemocnic. Soukromé, které jsou drahé, a veřejné, kam chodí většina lidí a které mohou kdykoli zkolabovat. Mám strach, protože před touto krizí jsme byli na vládu naštvaní kvůli reformám, které způsobily, že veřejným nemocnicím dochází léky a zásoby.

Rodina Llopart, Katalánsko Až se naše děti stanou babičkami a dědečky, budou o tom, co právě prožíváme, vyprávět svým dětem a ostatním lidem. Den co den žijeme uzavření v našem domě a nevíme, co se stane a co s námi bude. Jsme vyčerpaní. Jsme plní energie. Mluvíme. Mlčíme... Ale musíme taky myslet na to, že se učíme. Abychom zakročili proti viru, musíme vše zastavit a omezit sami sebe, a ačkoli to pro nás může být bolestivé, učíme se tak novým věcem. A co škola? Jako by nestačilo veškeré utrpení způsobené nemocí, propadem ekonomiky a problémy s prací, také se nyní musíme mnohem více starat o vzdělání našich dětí. Země, voda, čerstvý vzduch, učitelé, výzvy, objevování, komunikace a hry. To vše potřebují, ale v současné době je realita jiná. Změnil se svět a změnil i nás. Škola našich dětí je vlastně velmi podobná tomu, čemu se učíme i my, dospělí. Učíme se čelit nepředvídatelnému, objevujeme možnosti, které jsme měli vždy před očima, ale neviděli jsme je, posilujeme vztahy s našimi blízkými, rozvíjíme kreativitu, klid, ale především se učíme mít naději. Přijít o pár měsíců vzdělávání ve škole? Rozhodně ten čas nebude promarněný a ztracený. Vždyť právě současná situace je obrovskou školou, která naše děti naučí tolika novým věcem, které se jim v životě už nikdy neztratí. A taky využijme této situace a dejme prostor k seberozvoji nejen našim dětem, ale také učitelům, rodičům a celé společnosti.

19

Noviny studentů GUH

Leandr (17), Německo Podle mého názoru se koronavirus docela odchýlil od způsobu, jakým je vnímán. Ano, ukázal nám nedostatky ve zdravotní péči, ale abychom byli upřímní, spíše než problému týkajícího se zdravotnictví čelíme problému socioekonomickému. Možná jste slyšeli o pojmu biopolitika, kterou se zabývají filozofové jako je Faucault nebo Giorgio Agamben, a který výstižně reflektuje aktuální situaci. Pojem ve své podstatě vyznačuje společnost, ve které život každého jedince představuje status quo, takže jakmile kdokoliv zemře i za příčiny, které se dalo předejít, stát selhal. A to je ve zkratce i případ koronaviru. Upřímně, už mě nezajímají nejnovějších statistiky o stoupajícím počtu obětí, dokonce ani mezi mladší generací, neboť tato čísla bývají ihned zanedbávána. Stát se totiž zaměřuje především na seniory, kterým však už příliš času na tomto světě nezbývá. A tak by se jeho pozornost měla obrátit jinam.

Tato krize také ukazuje, že si v této situaci naráz všichni pomáhají a táhnou za jeden provaz, ale jakmile se vše vrátí zpátky do starých kolejí, soudržnost pomine a lidé se k sobě přestanou zase znát. Je to jako s Gretou Thunbergovou a FridaysForFuture. Když se poprvé objevili na scéně, všichni předpovídali nový svět, kde se lidé začnou starat o životní prostředí. Ale stejně rychle, jak se objevili, tak i odezněli a uvolnili místo pro nová, často si protiřečící témata.

Občas, když čtu noviny, sám sebe přistihnu, jak protáčím zorničky, a ačkoli mě můžete považovat za bezcitného cynika, který si neváží životů desetitisíců lidských bytostí, potřebujeme mnohem efektivnější způsob, jak se vypořádat se světovým hladomorem a globálním oteplováním, než je selektivní virus, jenž sám o sobě světové ekonomice přitěžuje.

Lucie Zpěváková, Adéla Vodičková

20

prosinec – leden 2021

Bojim se, že mě vygugluje Možná si někdo vzpomene na můj článek v březnodubnovém čísle minulého roku o knize Berzlín od Adam El Chaara. Ne? Nevadí. Řekl bych, že k jeho druhé knize nepotřebujete znalost knihy první. Jedná se však svým způsobem o pokračování. Adam pokročil v životě, je starší a jeho texty jsou stále prakticky zápisky z jeho života. Zápisky 36letého prasáka. Ne tak úplně.

V jedné z kapitol (nějak za půlkou cca) Adam popisuje, jak se ho televizní štáb na Filmovce před Hvězdou ptal na pár otázek včetně toho, o čem by natočil film, kdyby měl neomezený budget. Adam odpověděl o zenách. Ženách. (Jinak todle byla jediná část knihy, které jsem prostě stoprocentně nevěřil.)

Přebálka knihy Zeny je udělaná chytře – má jakousi béžovou barvu a všimneme si čtyř pod sebou vystřižených očiček. Ve čtvrtém očku je Y, ve třetím N, ve druhém E a v prvním místo Ž tam je Z, odděláte béžovou část, nakouknete hloub, ale háček nenajdete. Jediné, co je pod béžovým papírem navíc, je malým písmem za přebálkou schované jméno Adam El Chaar.

Adam vás bude pokoušet, bude se vás snažit nachytat – shodí sebe, ale ve finále jste to vy, kdo se bude cítit provinile, zároveň je knížka stejně jako Berzlín plná slovních hříček, novotvarů a anglicismů. Se slovama si hraje, míchá, Taky je chytře schované jeho jméno. Nemyslím si, že u knih tohoto typu je potřeba. Vše, co o hlavním hrdinovi potřebujete vědět v nějaké situaci, budete tušit dřív, než daná situace přijde nebo vám bude vysvětlena (dřív nebo později). Nepotřebujete znát kontext Adamova života ani jeho věk ani jeho jméno. Ani sám Adam nechce, aby byl znám jeho životní kontext. Tento článek se nejmenuje takto jen tak. Tato věta zazněla v knize, a navíc to měl být i název knihy. (Adam mi v létě povídal o tom, že mu bude vycházet knížka a že ji chce asi takhle pojmenovat.)

21

Noviny studentů GUH

Název knihy Zeny pro mě odkazuje rovnou k několika věcem. K očividnému spojení zenu a žen – spojení mi nepřijde nahodilé. Styl Adamového balení je vytříbenější, vyzenovanější – umí daleko líp jen pozorovat, nenaléhat.

Adam je v této knize pro mě hlavně daleko otevřenější. Zároveň si nemyslím, že v Berzlíně před čtenářem něco naschvál schovává. Jako by se otevřel víc sobě a s tím jde ruku v ruce čtenář. Adam víc mluví o sobě, o svých pocitech a vysledovaných věcech než o popisu prostředí. Zároveň o svých pocitech mluví daleko víc s očimačitelnou nadsázkou. Nelituje se nějak moc, přijde mi spokojenější.

Děj této knihy se točí okolo letního Zlína a Hradiště v roce 2017. Slovácké léto, Filmovka, Slavnosti vína. Portál. Portál se jmenuje každá druhá kapitola (končí Portálem 9). Tyto kapitoly slouží jako nějaké retardéry někde, kde je to zajímavé. Na chvíli zpomalí jízdu, abyste se koukli z okna, jak je tady vlastně hezky. Nebo hnusně, to je ve finále na každém. Tyto kapitoly jsou krátké – většinou jedna nebo dvě stránky, ale mnohdy se přesunou z pozorování věcí, co Adam prožívá vašima očima, do očí jeho. Spoustukrát to slouží jako jisté přiznání.

V recenzi, kterou jsem psal na již zmíněnou knihu Berzlín, jsem psal, že Adam něco zběsile hledá nebo že zběsile hledá něco, co by mohl hledat. Teď už mi to tolik nepřijde. Adam víc poznal co chce pozorovat, na co se koukat, jakým způsobem na to koukat. Přijde mi, že v první knize snad dokonce i přemýšlel nad vztahem (možná i nějaký měl, přesně si to už nepamatuju), to se v Zenách už prakticky neděje. Adam nebere zamilování jako předkrok ke vztahu ani k sexu, ale jako inspiraci, o čem psát nebo z čeho mít depky nebo z čeho být šťastný. Vztahu velice cynicky nevěří. „Čaj s mlékem? Nebo dneska ne?“ „Dneska taky“ Jak píše, tak žije. Jak žije, tak píše. Včera si dal čaj s mlékem a dneska si ho vyčůrá z konvičky znovu a zítra zas a potom třeba ne. Žije nahodile, ale jako by v jeho životě byla nějaká geometrie, řád, algoritmus. Je to pořád hodně stejné, a přece pořád zajímavé (minimálně pro něj).

22

prosinec – leden 2021

V knize se vyskytuje i pár mně známých jmen jako Matěj Nemrava, Vašek Janík nebo i Vojtěch Honig, ten je spatřen jen na okamžik pod přezdívkou šéfredaktor Truňku. S motivací, o koho se jedná, jsem zjistil, v jakém roce byl Benny Cristovao na Slováckém létě a díky tomu jsem vám mohl zprostředkovat, jaký je v knize letopočet a taky kdo byl ten záhadný šéfredaktor. Jako upřímně mě zajímalo, jestli to nejsem já. Třeba budu v příští.

Doporučuju všem, kteří měli v plánu Adamovi psát „Hej, jak ses měl v létě v roce 2017?“ nebo prostě těm, co si chtějí přečíst vlastně dobrodružný příběh ze života, bez jediného prvku nebo úsilí o dobrodružství. Knihu máte přečtenou na jeden nádech a možná to i přežijete (90 ministránek a kdyby si člověk nenašel nic, tak se čte fakt dobře/rychle), můžu jako vždy komukoliv půjčit.

David Mišťúrik

23

Noviny studentů GUH

bloodgroup

MAC DEMARCO

ZAČÁTKY LÍNÉHO ROCKU Pokud by se mě někdo zeptal, kdo mě v posledních letech oslovil svým hudebním stylem, ne však žánrem, páč ten si nově v některých případech vymyslí umělci sami (a pak vzniknou skvosty jako Bubblegum Pop, jehož představitelem je hit Barbie Girl), řekl bych, že by mi do hlavy nejvíc sklouzla vzpomínka na nepředvídatelné kytarové vibrato, ošuntělou kšiltku, chybějící přední zub a skromný důvtip pana Mac DeMarca.

Mac je poměrně mladý neotřelý chlapík, který si na nic nehraje. Začal si brkat, už když studoval na střední, a po vystudování tím stále zabíjel čas. Občas hrál indie-rock, někdy mu přišel k chuti zas post-punk, prostě samé zajímavé žánry. Po menším debutovém garážovém elpíčku Rock and Roll Night Club znepokojivého soft rocku, do kterého mísí podivnou špinavost s překvapivou dávkou omdlévající senzitivity, se mu povedly hned dvě alba, které ho nejvíce zviditelnily. „2“ jsou lepší jak jedno, zde písničkář s nově nalezenou grácií rozmlouvá o svém životě, avšak stále neupřímně. Vydání SaladDays je oproti tomu mnohem přístupnější k autorově poetické zasněnosti a zvuk působí bohatěji.

Někteří recenzenti popisují jeho styl poněkud hanlivě a dosti neprávem, nazývají ho „popelářským popem“ – pop ani omylem, ale popelář chtěl být vždy, bohužel pro něho teď vyprodává sály. Jeho styl jde poznat hlavně podle použití plochých bubnů, chorusu (tón se zdvojí a následně se jeden mírně rozladí) a vibrato efektů na kytaru. Při většině skladeb ho doprovází nízkofrekvenční basa a jeho vokální styl je nejvíce připodobňován k Lennon-e-que*.

Mac se naštěstí nebrání cestování do daleké EvroOde to Viceroy py, a tak jsme ho mohli vidět minulý rok na slov2 enském hudebním festivalu Pohoda a na Colours v Ostravě určitě taky nezapomněl. Nezbývá nám nic než přetrpět netopýry a znovu se těšit na další počiny této kreativní entity a jeho nadupaných živých výstupů.

Jan Jakeš 24

prosinec – leden 2021

Měj se, jak chceš „Dobrý den.“ Je to ošemetná fráze. Skrývá se v ní totiž mnohem víc, než se na první pohled zdá. Tento pozdrav slyšíme a říkáme každý den, ale neuvědomujeme si vlastně, co jím sdělujeme. Stala se z ní instantní reakce na příchod jakékoliv dospělé osoby (nebo jinak hodné tohoto pozdravu, toho mít dobrý den). Nerozlišujeme jejím užíváním lidi kolem sebe, a tak v konečném důsledku s každým novým vyslovením o něco víc mechanizujeme svět. Je to příklad toho, že máme v sobě něco strojového, robotického. Měli bychom si dávat pozor, abychom nakonec vedle neustále dokonalejších a dokonalejších strojů nebyli my, lidé, jen stroje míň dokonalé. I my bychom se měli vyvíjet a aktualizovat. A „dobrý den“ je pozdrav, který přežívá už po několik verzí našeho systému, ale postupně ztrácí smysl.

Dobrý den, brýden, brý nebo brej – něco na tento způsob slyšíte několikrát denně. Jsme vychováváni našimi rodiči, abychom tato slova vyslovovali vždy, když se s někým potkáme, protože je to slušnost (slušnost je v dnešní době něco jako předpokládaná funkce, kterou když někdo nemá, je třeba aktualizovat tohoto člověka na novější model – a to slušného člověka - neboli Člověka 2.0, jinak je nechtěný). Tento pozdrav ovšem přestává být lidsky slušný tehdy, když si uvědomíte, že daný stroj (Člověk 2.0) vyslovuje tento úkol z povinnosti, a ani mu v tom případě nestojíte za přemýšlení.

Funguje to zhruba takto: 1) Člověk 2.0 opatřený operačním systémem „slušnost“ svým zrakem zachytí dospělou osobu. 2) Jeho operační systém začne pracovat a vyhodnocovat situaci. 3) Výsledkem je vyslovení fráze: „Dobrý den.“, která ovšem nerozlišuje dané osoby v jeho okolí, řadí je všechny do stejné kolonky - „dospělí lidé“.

Zároveň je třeba poukázat na druhý zásadní problém této fráze. Možná ještě větší. V její podstatě silně zasahuje do svobody člověka, kterému tento pozdrav sdělujeme. Dobrý den – neboli jinak řečeno: „Přeji ti dobrý den.“ Náš systém (=mozek) vyhodnocuje, že tato osoba, která stojí přede mnou, je člověk (jako já), a z toho důvodu musí chtít mít dobrý den. Co když je ale tomu jinak? Co když se tedy zrovna chtějí mít špatně? Kolikrát se vám stalo něco podobného, že chcete být sami, pustíte si nějakou hudbu a jste uzavření sami v sobě. Obecně by se tento stav nenazval slovem „dobrý“. Ale náš již zmíněný pozdrav tuto lidskou emoci úplně potlačuje, protože počítá s existencí obecného dobra – existuje už obecně naprogramovaná emoce, o které automaticky soudíme, že ji každý člověk vyhledává. Všichni si představujeme to samé pod pojmem „dobrý“ - přejeme všem, ať se mají stejně jak ti druzí.

Nevědomě se snažíme ovládat svět kolem sebe podobně jako televizor, kde ladíme určité kanály. Naše myšlenka je taková: „Všichni se chtějí mít dobře, ne?“

25

Noviny studentů GUH

Tak je tedy vhodnější říct něco takového: „Měj takový den, jaký chceš.“ (nebo v jiných okamžicích: „Měj se, jak chceš.“). Je to přání pro svobodnou a přemýšlející bytost. Na druhou stranu „dobrý den“ působí způsobem, že si máme vybrat z našeho seznamu naprogramovaných nálad a zvolit tu číslo 1 – dobrou – protože jsme přece všichni lidé, všichni stejní a chceme mít náladu všichni stejnou. Je to nebezpečný zárodek vnímání všech jako jedné bytosti.

Může vám to přijít jako směšný detail, ale tato mechanizace se rozrůstá: dobré ráno, dobrou noc, dobrou chuť nebo narozeninový fenomén: „Všechno nejlepší.“ Tato fráze má samozřejmě krásnou myšlenku a zní také hezky, ale přece jen je to trochu ignorace ze strany gratulanta, který přijede na oslavu a popřeje danému člověku stejně tak, jako by popřál další miliardě jiných.

V konečném důsledku určité věci děláme jen proto, abychom je dělali (protože se to od nás očekává). Ale nové obzory se mohou objevit tehdy, když tuto hranici dělání posuneme. Každá situace má v sobě nějakou zvláštnost, kterou nepřinese žádná jiná. A znovu už to přijít nemusí. Proto bychom se nemuseli mít neustále dobře, když se můžeme mít naprosto skvěle špatně.

Takže – mějte se, jak chcete.

26

Šimon Gogola

prosinec – leden 2021

VĚNCE IMPOTENCE Zavčas jsem se nedostavil vyzvědět proč pacienti zvláště ti starší na své doktory tolik vrčí ačkoliv ano – ti se s nimi taky nemažou protože tu nejsou sami a každý si zaslouží rovnou dávku péče a lékaři mají nervy daleko víc nadranc Jenže když se k ničemu nemáte vy i vás zavčas navštíví příznaky deziluse ztráta chuti pocitu výjimečnosti dojem cizopasnictví zvláště na mladších a na hlavě vám vykvetou věnce impotence Péče dávky a nic zpátky ačkoliv s nimi se taky nemažou ačkoliv tu nejste nadranc sami ač se lékaři stávají pacienty a každý by si zasloužil rovné nervy ale z oddělení C se už ozývají zvuky spojované s vlky

POROZCHODOVÁ Co se stalo jak se stalo co ji od tě odehnalo?

Držel jsem cos v sobě dlouze velmi mě to tlačilo snad to byl zkrat nebo nouze tak málo tomu stačilo Žádný div když se nesvěříš neodpustíš jen to držíš jakpak by se nestalo že se všechno pos*alo

Integrované linky krom deratizační pohotovosti nevyzvídají mlčí Čím více hluchnete tím hlasitěji vám věnec kvete tím hlasitěji sluchátko vrčí O PRODUKCI Člověk má tvořit rukou a slovem a stát si za tím pevně jen tak lze vyčnít nad hladinou hov*n co produkuje denně YochaiThaler

29

Noviny studentů GUH

Večer při svíčkách Kdybych měl sladký hlas – nech se jímunášet přitom co ti budu tapetovat strop a vytemňovat duši si zajdeš do města pro bylinky na čaj co mámtakrád ** Chtěl bych umět opravdu vidět sebe aby se mi pokaždé co vejdu do kostela nepodlomila noha neměl problémy s dechem nebo nezapomněl proč tam vůbec jsem abych věděl kdy mluvím já a kdy zas-někdo-jiný – bacha na nos

??

Hýbou se smyčkovité mraky budím se každých 5 minut a přitomvůbec v tam tom pokoji se svítí v mém ne Děju se aspoň trochu?

Syndrom natahujících a schoulejících se částítěla v obřímnafukovacímautobuse cojezdí ze strany na stranu a já za oknem – Dýňový polívkana 4²?

David Mišťúrik

30

prosinec – leden 2021

Literární práce Knihy mám velmi rád a nejvíc mě na nich baví, že se dají číst. – J. Suchý Šumohvizdný vítr prohání se kolem mě a já nevidím, neslyším, nevnímám.

Vlastně vnímám jen ten vítr, jenž mě obklopuje a objímá. Hřejivě se ovíjí kolem mých paží a šimrá. Tvoří ve vzduchu nerozpletitelné chuchvalce, kvůli kterým se nám v některých okamžicích zastavuje dech. Zda je pouze náhodou, že se tak děje ve chvílích důležitých, je záhadou. Nebo naopak zastavení dechu determinuje, můžeme-li moment považovat za důležitý?

Chtěla bych stát pod tou zdobnou svatyní, jež se sestává z maličkostí a tretek, které však společně tvoří barevnou povodeň pro mé barvosuché oči. Třpytivě vypráví příběh nevšedně všedního dne, kdy je dovoleno jen tak existovat. V záplavách odlesků slunce si oči unavit, zavřít a nechat nekonečné proudy fantazie procházet nejtajemnějšími uličkami mysli. Nechat se překvapit sebou samým.

Nadechnout se voňavého vzduchu s náznaky doby podeštní a s tóny růží, které se pro dnešní den převlékly za lesní květiny. Opěvovat jejich krásu a vznešenost, klanět se jim a děkovat. Slyšet bzukot malých pilných nožiček, křídel a sosáčků, které pracují pro jejich i naše blaho.

Sednout si do mechu, ponořit chodidla do hustého měkkého pelechu.

Pocítit příjemně hebký dotek zeleného koberce, jemuž též vděčíme za to, že můžeme dýchat. Uvědomit si pospolitost všech miniaturních lístků, jež našim předkům dokázaly pomoci přežít zimy, které umějí být tak kruté.

Otevřít knihu a pohlédnout na listy již tolikrát laskané a zpřehýbané, jež vypráví příběh neuvěřitelně spojující různorodost lidských příběhů s téměř jednotností pocitů, které zažíváme. Upustit slzu radosti, jelikož právě díky knihám se hmotnost závaží ležícího na naší duši sníží a nahradí ji naděje.

Andrea Máčalová

31

Noviny studentů GUH

Lidé nenávidí jen to, co vidí sami v sobě. – Marylin Manson

Sama proti sobě

„Teď vám rozdám testy a řeknu známky. Tereza jedna, Bartoloměj tři, Jakub dva, Adéla jedna…“ Jakmile jsem uslyšela svoje jméno, přestala jsem vnímat učitelčin hlas. Ano, sice mám tu nejlepší známku, kterou jsem mohla dostat, ale včera jsem kvůli tomu šla spát až po půlnoci a dnes jsem nevyspalá a bolí mě hlava. Příšerná ostrá bolest mi téměř v pravidelných intervalech vystřeluje do spánků, po chvíli se k ní přidává i nepříjemné pískání v uších. Vzchop se, řekla jsem si. Dnes půjdu spát brzo. Jenže jsem nešla. Touha po uznání a dobrých známkách, které ode mě okolí již po několik dlouhých školních let očekávalo, mě donutila zůstávat vzhůru do pozdních nočních hodin a studovat, i přes stále narůstající bolest hlavy. Bylo jen otázkou času, než se něco pokazí. A taky že se pokazilo. Nejdřív jsem dostala jednu špatnou známku, pak druhou, třetí. Kéž by mě aspoň ta hlava tolik nebolela. Měla jsem pocit, že praskne. A to šílené hvízdání v uších. Kéž bych mohla alespoň na chvíli uniknout od té bolesti.

Doma jsem to pěkně schytala. „Myslela jsem si, že mám chytrou dceru. Ale asi jsem se v tobě zmýlila,“ vyčetla mi matka pohoršeně. Jako trest za špatné známky jsem seděla zbytek odpoledne v knížkách. Večer jsem vyčerpaně padla do postele, i přes to jsem však nemohla usnout. Jak to, že to ostatní zvládají a já ne? To jsem až tak neschopná? Musím se víc snažit, slíbila jsem si. Přestala jsem chodit ven, odepisovat na zprávy kamarádů a zajímat se o cokoliv jiného než o školu. Po škole jsem seděla jen s knihami a bolestí hlavy, ke které se přidala bolest žaludku, jak jsem se zapomínala čas od času najíst.

„Jsi v pohodě? Vypadáš strašně.“ zeptala se mě jednoho dne kamarádka. „Nic mi není, hleď si svého,“ odsekla jsem. Asi to byla moc prudká odpověď, protože se urazila a od té chvíle se mnou nepromluvila ani slovo.

Výborně, teď jsem si znepřátelila i svoji nejlepší kamarádku. Nesnáší mě, stejně jako rodiče. I učitelé jako by ke mně chovali odpor. Co se to děje? Proč mě všichni nenávidí? Je to kvůli tomu, že jsem se zhoršila ve škole? Je to, protože jsem zhubla, nebavím se s ostatními a doma mluvím s rodiči jen skrze hádky?

Nebo všechny obtěžuje už jen moje samotná existence? Jsem pro své okolí jen přítěží. Jen zbytečně zabírám místo. A ta bolest! Nesnáším se.

Další dny byly jen o přežívání. Nevnímala jsem hlasy ani dění kolem sebe. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla bolest a neustálý pocit zbytečnosti a nenávisti. Lidé mě nenávidí, mají důvod. Jsem přece odpad společnosti. Já se také nenávidím. Poslední kapkou pomyslného pohárku byla docela nevinná věta, kterou pronesla moje malá sestra a kterou bych jindy nejspíš přešla bez povšimnutí. Řekla: „Moje sesva je hvozná! Je všude voztáhnutá a já si nemám kde hvát!“ Tak promiňte! Promiňte, že žiju! Zvedla jsem se a jen v tričku se rozběhla ven, do studeného podzimního večera.

32

prosinec – leden 2021

Běžela jsem chladnou nocí, omrzaly mi konečky prstů, ale nezastavovala jsem. Chci pryč od všeho zlého, od sebe samé, od reality, běžím dál a křičím do ticha němou prosbu o pomoc. Odpovědi se mi dostane vzápětí, slyším ohraný dokola opakující se tón doprovázený červenými světly, která na tmu přivyklé oči oslepily, ale nezastavuji. Běžím blíž k těm červeným světlům, doufám ve vykoupení, slyším hlasitý zvuk, vidím ostrá světla a pak už jen tmu.

Daniela Ráczová

33

Tiráž

šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: Alžběta Blahová, Ondřej Stránský, David Mišťúrik,

Lucie Zpěváková, Adéla Vodičková, Jan Jakeš odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika: Jiří Slováček korektury: Tereza Plačková, Andrea Máčalová,

Alžběta Blahová úvodní obrázek: Šimon Tureček

vydávaný od roku 2007