Truňk - květen 2021

květen2021

Clint Eastwood Loučení se Ručníkový den

10 KČ

Noviny studentů GUH

2

květen 2021

Editorial

KVĚTEN 2021 Stejně jako se vrátil náš ministr zdravotnictví, vrátila se i prezenční výuka.

Není to skvělé (záměrně se ptám)? Jo, zřejmě je, ale tento návrat do „normálu“ s sebou nese i pár rizik, a to zejména pro studenty. Jednou z nejzáludnějších stránek této staré změny je její prezentační charakter, dala by se možná tedy nazvat i výukou prezentační. Výběroví studenti totiž po dobu distanční výuky tvrdě dřeli na svých češtinářských, matematických či dějepisných znalostech, které teď musí hodinu co hodinu prezentovat a obhajovat před svými učiteli. Nejen u těchto testování (teď nemyslím ty ranní na 7:30) se projevuje význam distanční výuky, který může mít i během té prezenční. Museli jsme být všichni sami sobě školou. Každý je sám sobě jinou školou, protože každý z nás se jinak učí, koncentruje a zaobírá. Při jakémkoliv komentáři vůči škole je tak třeba mít v povědomí, že komentujeme něco, co spoluvytváříme, protože to, co mi skutečně škola dává, si nejen beru dle svého výběru a vůle já, ale mnohdy také dokonce spoluiniciuji.

Znamená to tedy, že škola se jen nabízí? Je to jako se vším. Jakákoliv věc se pro nás stane skutečností až tehdy, je-li alespoň z části námi (či my tou věcí).

I přes naši přítomnost je podstatné udržovat si určitý distanc a být přítomen také sám sobě kromě svého okolí. K této myšlence už vám zřejmě řekne víc článek o Clintu Eastwoodovi, který vzdálený jen pár stránek.

A víte, co se ještě nabízí? V bufetu o pět korun levněji, než párek v rohlíku se opět prodává Truňk! Když vezmeme v úvahu, že rohlík stojí zhruba dvě koruny, tak dokonce i Truňk v rohlíku vyjde o tři koruny levněji, tak třeba někdy ušetřete, a ještě se nasyťte strhujícími články. V elektronické podobě budeme i nadále vycházet, protože jak se k nám doneslo, jsme čtení v několika zemích světa: v ČR, USA, Austrálii, Dánsku a Irsku.

TAKŽE PAMATUJTE! Ať už v distančních či prezenčních časech, v bufetu či na internetu, v Austrálii, Dánsku, Americe, Irsku či České republice – když se ukážete – Truňk si vás najde!

Šimon Gogola, šéfredaktor

3

Noviny studentů GUH

Obsah květen 2021

6 8 12 15 17

4

Truňk se představuje Klára Tomiková V květnu slaví: Clint Eastwood Šimon Gogola Loučení se David Mišťúrik Střípky reality Magdaléna Ordeltová Gaga ooh lala Markéta Koubková

19 21 23 26 Tvorba 29

Objektivizace

Daniela Gajdová

Neromantický článek Klára Tomiková

Bergmanův rozklad ženského soucitu Anna Mráčková Nepropadejte panice Daniela Ráczová

Šimon je pryč! :OGogola

Noviny studentů GUH

Truňk se představuje Rozhovor s redaktorkou

Jméno: Klára Tomiková Třída: 6.OA V čem je mi fotka podobná: Asi sama sebe nedokážu nějak popsat fotkou. Muselo by to totiž nejspíš být nějaké surrealistické dílo.

Tak aspoň přikládám fotku místa, kam si vždycky ráda zajdu, kde se mi líbí a kde jsou nádherné západy slunce.

Kam po GUH: Začala bych nějak takhle: Někam určitě! A kam? No, na to, abych vymyslela kam, mám ještě trošku času.

Oblíbený film: Ráda si pustím nějaké starší české filmy – Kdyby tisíc klarinetů, Postřižiny, Starci na chmelu, Skřivánci na niti, Pane, vy jste vdova!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku – a taky mám hrozně ráda staré české pohádky.

Oblíbená hudba: Jak bych to tak řekla. Hudba mi učarovala. Ráda si poslechnu cokoliv, kdekoliv, kdykoliv a taky s kýmkoliv.

Oblíbený seriál: Poslední seriál, který jsem dokoukala do konce, bylo Třicet případů majora Zemana. A bylo mi deset (to mě možná trošku poznamenalo).

Tak, a teď už to víte!

6

květen 2021

Oblíbená kniha: Za tohle jsem na sebe často strašně naštvaná. Pokud mě kniha něčím nezaujme hned na začátku, zkrátka to vzdám. Moc mě bavila Farma zvířat, pak mám ráda Kaleidoskop od Raye Bradburyho a do třetice všeho dobrého v podstatě jakákoliv detektivka. A jelikož je můj seznam přečtených knížek velice krátký, nebudu se vůbec zlobit, kdybyste mi někdo chtěli něco doporučit.

Co mi dal/vzal Truňk: Na to je možná ještě trochu brzo soudit. Protože chuť ke psaní, tu mi Truňk tedy zatím nevzal a snad ani nevezme. A doufám, že třeba i díky Truňku začnu víc číst, a taky psát, žejo.

Co mi dalo/vzalo GUH: GUH mi nevzal nic, tedy spíš nic, na čem by nějak víc záleželo (pár probděných večerů a hodně vypitého kafe), zato mi GUH dal pár věcí, na kterých už záleží. Skvělé kamarády, prostředí, ve kterém se můžu rozvíjet,

7

Noviny studentů GUH

V květnu slaví

Clint Eastwood „Neohlížej se. Něco ti může být v patách.“ Ne, nejedná se o citát Clinta Eastwooda. Ale bývalého baseballového nadhazovače Satchela Paige, jehož citátem se podle jeho vlastních slov Clint většinu svého života řídí. Jak z něho samotného, tak z jeho hereckých rolí, tak i z filmů, které byly pod jeho režisérskou taktovkou natočené, je patrný tento přístup, kdy si Clint zachovává své stanovisko, a to určitého odstupu od světa.

Tuto vlastnost je vždy v menší či větší míře dobré mít, jinak by se mohlo jednoduše stát, že složitým situacím podlehneme a eventuelně se stanou většími, než jsme my sami (nebo úplně naopak). Clint Eastwood je pro mě postavou, která v sobě nachází tu až dokonale přesnou hranici mezi odstupem a přístupem, což mu umožňuje prožívat a prezentovat situace různých druhů s nadhledem, čímž mnohdy zrelativizuje jejich vyznění, či odhalí jejich na první pohled zahalený přesah.

Clint Eastwood se dostal do povědomí, když se stal jednou z hlavních hvězd westernového seriálu Rawhide, který se natáčel od roku 1959 do roku 1965.

A zatímco zářil v americkém televizním seriálu, v Itálii začínal budoucí velikán světového filmu, Sergio Leone, připravovat jeden ze svých prvních westernů, který měl nakonec název Pro hrst dolarů.

8

květen 2021

Ještě před Eastwoodem nabídl hlavní roli i pár dalším hercům, kteří ale odmítli, a tak se obrátil na Clinta, který se chtěl údajně prostě podívat, jak se točí filmy v Itálii, a tak do toho šel i za poměrně malou sumu (navíc italští producenti byli známí tím, že hercům mnohdy nezaplatili).

Ještě před natáčením Clint poradil Leonemu, aby osekal a zjednodušil dialogy.

Podle něj v béčkovém filmu říkáme všem všechno, ale v opravdu prvotřídním filmu necháváme přemýšlet obecenstvo. Zřejmě už zde se potvrdila jeho odvěká touha režírovat. Z USA si ještě ke všemu přivezl své doutníky, které se pro jeho postavu staly charakteristickými. Dále klobouk, nábojový pás, revolver, a nakonec ještě ke všemu přibylo pončo, které mu oblékl Sergio Leone, protože mu Clint přišel příliš hubený. Každý z těchto objektů se stal symbolem. Mám za to, že Eastwood má zásadní podíl na jejich vyznění a dozvucích. Je totiž hercem, který je tak fenomenální tím, že téměř vůbec nehraje. Údajně (nejen) italští filmaři zpochybňovali jeho schopnosti, protože tam podle nich prostě nic nedělal. Vedle doutníku a revolveru je pod pončem či pod kloboukem Clint dalším objektem, což mu umožňovalo to, že mohl nechat tyto objekty hrát za sebe. Například po přestřelce, kdy odrovná celou bandu zloduchů po slovech „není moc hezké, že se smějete,“ si Clint stylově pohodí s pončem, a aniž by hnul brvou, odchází.

O vlajícím ponču bychom mohli až konstatovat, že v tento okamžik hraje mnohem víc než Clint, ale i přes to vnímáme pončo jako jeho osobnost, protože už jsou tak nezpochybnitelně srostlí. Clint s doutníkem je ten neohrožený, nevrlý kovboj, který si jde za svým, pončo ho najednou promění do tajemného, ale spíše spořádaného cizince a klobouk mírně sesunutý do čela zdůrazňuje status osamělého jezdce, který se šine vyprahlými pláněmi. Bere na sebe vlastnosti věcí a jednoduchými pohyby (jako sesunutím klobouku do čela či tvrďáckým přežvykování doutníku) zdůrazňuje v určitý okamžik jejich významové vyznění. Systém jeho úsporného hraní mu umožňuje vzít na sebe několik různých podob. Sergio Leone o něm prohlásil: „Clint Eastwood má jen dvě herecké polohy – s kloboukem a bez.“ Samozřejmě nejde jen o to, co měl na sobě. Revoluce westernu přichází zejména v jiných hlediscích. Do té doby byli klasičtí westernoví hrdinové ti hodní, kteří zachraňovali svět před zloduchy. Možná taky proto odmítlo tolik herců Leoneho nabídku, protože nechtěli riskovat svou reputaci. Přeci jen se jednalo o poměrně velkou změnu.

9

Noviny studentů GUH

Eastwood s Leonem totiž přicházejí s postavou „Muže beze jména“, kterou Clint ztvární ještě vícekrát v dalších Leoneho filmech. Jde o stvoření antihrdiny, který se projevuje také zápornými vlastnostmi, někdy až nepříjemně či zlodušsky. Je to instruktážní případ oné vyváženosti mezi odstupem a přístupem, o které jsem psal na začátku. Clint své typické nehraní ještě více omezil, čímž dodal strohému a nevrlému hrdinovi navrch cynismus a sebestřednost. V dřívějších westernech, jak už jsem výše napsal, byla patrná hranice mezi těmi hodným a zlými. Řekl bych, že tento koncept je nám v mnohém blízký, ať už vědomě nebo podvědomě si denně třídíme aktivity, lidi či věci na ty dobré a špatné, užitečné a neužitečné, prospěšné či neprospěšné… Muž beze jména se zjevuje jako most mezi těmito protiklady, je pro mě středobodem mezi dobrem a zlem a možnou cestou k nadhledu nad světem či sebou samým. Popírá existenci čistě jednoho či druhého, ve filmu narazíte na kladné využití takzvaně špatných vlastností, a naopak zneužití těch takzvaně dobrých. Z Clintova nicneříkajícího výrazu je vám jasné, že přijíždí do města jako kamkoliv jinam. Vypůjčím si myšlenku Roberta Musila z knihy Muž bez vlastností (což je přízračný název). A to myšlenku smyslu pro možnost.

Muž beze jména samozřejmě neví se samozřejmostí, co bude, ale vnitřně počítá s každou možnou skutečností, čímž v sobě přenáší věčnost z místa na místo. Je připraven na všelijaké životní varianty, protože svým odstupem zůstává větší a silnější než ony samotné. Muž beze jména se nenechává označkovat, pojmenovat či popsat, je skutečně mužem bez vlastností, který se kromě své vlastní osoby nedá nikam zařadit a taky nikam nepatří, protože si s celým světem patří vzájemně.

Možná by se našlo pár herců, kteří by to zahráli, ale dost možná jen jeden, který to mistrně nezahrál.

Na postavě muže beze jména (odstup a přístup) by se dala demonstrovat i Clintova následná herecká i režisérská kariéra. Nechtěl být známý jen jako „ten kovboj“, hrál v několika různých rolích, ovšem kromě pár výjimek se i tak jednalo o postavu podobného antihrdiny, který pendluje mezi zahořklostí a spravedlností. Ovšem zahořklým režisérem pravděpodobně není, jelikož herci, se kterými pracuje, ho většinou velmi chválí. Jeho režisérská dráha je zajímavá například tím, že téměř nepoužívá ty stejné herce. Mám za to, že je to důsledek opět už několikrát zmíněného odstupu a přístupu. Téměř všichni s ním rádi natáčejí, protože je schopný vyvážit režírování herců a režírování postav herci, což dle mého názoru zapříčiní jejich ještě větší propojení. Svým odstupem zapříčiní Clint mnohem víc než zásahem, v čemž mu nijak nebrání ani jeho smysl pro možnost, naopak. Jak tedy asi chápete, vybrání správného herce je klíčové, na což má Clint poměrně čuch. Podle Toma Hankse, který hrál v jeho filmu Sully, je Clint až nepřirozeně klidný režisér, který jen mávne rukou a řekne: „Go on… enough.“

10

květen 2021

Takže ať už na Clinta Eastwooda narazíte s kloboukem či bez, zkuste si také povšimnout toho, jak skvěle nehraje, jak se netváří přesně tehdy, když se nijak tvářit nemá, nebo jak je důležité někdy nerežírovat. Některé scény se vám mohou zdát možná až machistické, ale já bych je spíše označil za projev vnitřního světa neboli odstupu. Nutno také podotknout, že jeho komická vložka je také silnou stránkou, má nad sebou samým takový nadhled, že dokáže suverénně zesměšnit i sebe (i ten údajný machismus). Jeho suchý nadhled je nepostihnutelný. To, že se nám něco neděje, neznamená, že nás to neovlivňuje. A proto člověk nejen že vším být může, ale také už je. Je schopný pracovat s tolika herci, protože má každou životní možnost už v sobě. Netají se tím, že chodí někdy i záměrně proti většině, má na to dost síly i suverenity, takže jestli se na něho chystáte (já bych se nechystal a věřil smyslu pro možnost), můžete očekávat, že ve filmu bude něco, co v jiných nebývá, či naopak vám bude něco zásadního chybět, což může v konečném důsledku svou absencí přinést mnohem víc odkrytím dalších sfér. Aneb jak pronesl Clint Eastwood: „Jestli chcete jistotu, kupte si toaster.“

Šimon Gogola

11

Noviny studentů GUH

Loučení se 2

Studentské aktivity Máme tu předposlední číslo tohoto (ne moc) školního roku. Takže, jak jsem psal v minulém čísle, taky druhý a zároveň předposlední článek z této rubriky Loučení se.

V této rubrice, kdyby někdo zapomněl, nebo třeba dokonce nečetl, se snažím předat věci, které jsem se za dobu na gymplu naučil, dozvěděl nebo zjistil, jak fungují.

Zároveň si prostě tak vzpomínám na roky na gymplu, u toho brečím a pak to dávám do Truňku. Klasika.

Proč se zapojovat do studentských aktivit Minulé číslo jsem končil slovy o filmovém klubu, studentském parlamentu, akcích na míru a psal jsem, že právě těmito aktivitami navážu v druhém díle.

Začal bych asi filmovým klubem. Někteří jste možná o našem gympláckém filmovém klubu slyšeli, ale pokud nepatříte mezi určitých 6 studentů, tak jste ho asi nikdy nenavštívili. Pokusím se vám vysvětlit, proč to byla chyba. Samozřejmě nezaujatě a neofenzivně. Chápu, že ať už jste prváci, kteří vlastně zatím ani jedno promítání nemohli navštívit, protože pomalu nenavštívili školu, nebo druháci, kteří v prváku půl roku do školy chodili, ale rozkoukávali se. Vlastně se spíš pokusím napsat, proč byste do filmového klubu měli začít chodit a zapojovat se, jakmile to bude možné.

Samozřejmě bod 1 je mít rád filmy, to je asi jasné. Pokud filmy máte rádi, je to vlastně už automatický předpoklad, proč filmový klub navštěvovat. Je tam fajn atmosféra, pauza na vyčurání, jídlo a pití zdarma... A hlavně, co to dělá speciálnějším než pouštění filmů doma, jsou úvody. Ty nedostanete ani v kině, ani doma. Úvody jsou jen na filmových festivalech, popřípadě občas na Zlatém fondu a v našem S-Klubu.

To by asi stačilo k úvodu do filmového klubu a teď popíšu proces, jak se takové jedno promítání organizuje a vytváří (stejně, jak v minulém čísle o Truňku), a taky se budu zastavovat u věcí, u kterých vím, že mi něco daly. Takže když jsem já začal v prváku do filmového klubu chodit, tak to probíhalo následovně: určitá parta lidí si dávala jednou za měsíc schůzku, kde vybrali dva filmy na následující měsíc; kdo vybral film, měl na starost úvod, pak se udělala třeba týden před projekcí událost na facebooku a udělaly se plakáty, které se vyvěsily po škole.

12

květen 2021

Tuto část jsme později poupravili. Říkali jsme si, že bude pro ostatní studenty určitě fajn, když budou vědět, co se bude promítat ne za týden, ale třeba za dva nebo za měsíc a celé to tak bude hezky pod sebou. Začali jsme tak dělat celistvé programy, které jsou celkově za školní rok tři (od září do prosince, od ledna do března, od dubna do června). Na jedné velké schůzce vybereme, v co největším počtu lidí, filmy na dané období, nejlíp tak, aby měl každý člověk jeden film, takže i jeden úvod, aby to bylo co nejvíc různorodé. Zbytek už probíhá stejně.

Týden před každou projekcí se udělá událost na facebooku a plakát přímo na daný film, pak se za peníze z Truňku nakoupí jídlo a pití, nastaví se promítačka, udělá se úvod, pustí se film, udělá se pauza na záchod a procházku za zeď, film se pustí znovu a po projekci se většinou jde někam, kde si popovídáme o filmu.

Chtěl bych se určitě zastavit u úvodů, protože popisovat, jak nakupuju jídlo, snad nemusím. Úvody, jak už jsem výše napsal, jsou extra přidaná hodnota filmu.

Už před filmem víte, co zhruba čekat, a víte, na co se třeba i zaměřit. Pak se taky třeba dozvíte víc o pozadí natáčení daného snímku, což může být vtipné nebo opravdu obohacující (přidání kontextu!) anebo se prostě dozvíte extra zajímavou, ale extra zbytečnou věc, kterou můžete říkat svým kámošům v hospodě. Úvody nikdy neděláme vyloženě dlouhé, takže je to opravdu spíš představení, kontext, zajímavosti rychle a zábavně a jde se na film.

Psaní úvodů je samo o sobě skvělá věc. Nejen, že se učíte o daném filmu (předtím, než ho uvádíte), ale taky se učíte, jak pracovat s pozorností lidí v publiku, zjišťujete, co je zajímá, a co ne. Získáte tak nejen spoustu znalostí o vašem snímku, ale taky většinou o režisérovi, někdy třeba o samotném natáčení, jak to technicky funguje a tak, a pak se taky naučíte, jak psát úvody, tak aby to bylo informační, ale drželo to pozornost.

Další věcí je to, že já měl rád filmy už před tím prvákem, ale zamiloval jsem si je právě v prváku a v průběhu, co jsem se do filmového klubu zapojoval. Díky tomu jsem zjistil, že filmy sám chci dělat a studovat na to školu. A dokonce mě to dohnalo už k několika natáčením krátkých filmů. Této vášně, které jsem nabyl, si neuvěřitelně vážím a jsem za to moc rád. A to jsem ani nemluvil o organizačních skills, které jsem získal, ale to už nás víc posouvá třeba do organizování Hybridu nebo Hrátek na Míru.

Věřím, že tyto pojmy už jsou známější než filmový klub, ale kdyby náhodou, tak Gymplácké hrátky jsou gymplácká akce v klubu Mír, tradičně se konaly tak dvakrát za školní rok a vystupovali tam učitelské, ale hlavně studentské kapely nebo interpreti, program doplňovaly nějaké ne vždy pivní hry, a nakonec byla DJ afterparty.

13

Noviny studentů GUH

Pak tady byly Umprum večůrky, což bylo (je) něco podobného, ale bývali častěji – scénky na začátek a pak prostě kalba na písničky z youtubu. Nám přišly škoda tady ty věčné Gympl-Umprum spory, tak jsme se pokusili to spojit akcí Hybrid, která tyto akce nějak spojuje. Takže na této akci jsou kapely a interpreti z gymplu i z umprum, jsou tam scénky, ne vždy pivní hry a afterparty je rozdělená do dvou sálů – v jednom jsou DJ´s a v druhém se pouští písničky.

Já se teda podílel na Hrátkách a na Hybridu, což celkově zahrnuje zamluvit Mír a obecně to s něma domlouvat, domluvit kapely, interprety, DJ´s, scénky, lidi, co budou celý večer uvádět, a vymyslet nějakou tu hru. Je toho dost, kor když vám to prostě někdo odřekne a tak dále. Ale musím říct, že tady jsem se opravdu extra posunul, co se organizace týče. Třeba jenom nákup věcí do backstage není nejjednodušší – na nikoho nesmíte zapomenout a každý chce něco jiného a speciálního. Ne, doopravdy – na tomto si člověk výborně vyzkouší dělat svým způsobem dramaturga/kurátora nějakého programu (vlastně i přípravou film. klubu). Přemýšlíte, kdy dát jakou kapelu, dojdete k tomu, že asi není nejlepší dát vedle sebe nějakého klidného kytarového interpreta a NaRapBoba. Přemýšlíte, kdy lidi začínají chodit a kdy odcházet, kdy přichází a kdy odchází nějaké určité publikum, které má rádo určitou hudbu/zábavu. A celé vám to nějak vyjde. Je to hodně intenzivní, ale musím vám říct, že za ten pocit, když opravdu vidíte a slyšíte, že se baví klidně 500 lidí na jednom místě, a to díky vám, to stojí. Skvělé.

Jako poslední, a to opravdu už jen stručně, zmíním Studentský parlament. Ten totiž všechny tyto aktivity i Truňk vlastně zaštiťuje. Zároveň už se dva roky vlastně vůbec oficiálně neschází. Tak nějak jsme došli k tomu, že se toho víc udělá bez formalit, který opravdový parlament vyžaduje. A taky, že se tam ve finále nezapojuje nikdo jiný než ti samí, kteří už jsou v organizaci jedné ze zmíněných aktivit. Každopádně kromě těch zmíněných parlament bojoval za toaleťáky na záchodech, ručníky, lepší pisoáry (nepovedlo se...), Den Tibetu, třídění odpadu po celé škole, spoustu a spoustu všerůzných přednášek významných osobností, demonstrace (Fridays for future, Vyjdi ven…) a spoustu dalšího. Vlastně se vším, s čím je na škole problém, se může student jedinec pokusit bojovat (pokusit se něco zlepšit), ale když to má zaštítěné Studentským parlamentem, tak se mu to povede spíše.

Původně jsem se snažil článek udělat o dost kratší než v minulém čísle, ale nakonec je to téměř na stejno. Každopádně doufám, že se mi opět nějak povedlo vyjádřit, co pro mě znamenaly tyto aktivity, jak mě opravdu posunuly, vyprofilovaly, a co jsem se všechno dozvěděl, třeba když se vrátím k té kinematografii.

Mějte se krásně a v příštím čísle se těšte na poslední už opravdu spíš takové rozloučení, ke kterému to celou dobu spělo.

David Mišťúrik

14

květen 2021

Střípky reality aneb do školy v pyžamu?

Vyhrabu se z postele, ale jen tak napůl. Akorát abych bosou nohou zjistila, jaká je teplota místnosti, a podle toho odhadla, kolik stupňů (snad) nad nulou je venku. Po chvíli přemýšlení a pár odložených budících se znovu odhodlávám vstát, opět neschopna přesvědčit sebe samu, abych se tepla peřiny vzdala víc, než je potřeba. Po tmě hmatám, kde jsem včera nechala ležet notebook, jelikož ulici nerada dovoluju, aby dávala pokoji víc světla, než je potřeba. Zdárně jej najdu, avšak pod rouškou tmy znovu usínám. Nechci si připouštět, že se přes půlnoc přehouplo právě tolik hodin, kolik budík křičí, že skutečně je. Všude okolo šero, šero znamená noc a v noci se přeci většina těl klade ke spánku. Co na tom, že tma je umělá.

Přestože jsem si následující budíky zkušeně vypnula, budí mě pípání facebookové skupiny, kde ještě rozmazaně vidím vyděšené vzkazy typu „kameru hned po ránu?!“. Tehdy si uvědomuju, že všechen ten sladký ranní čas ke spánku lákající bude promarněn, ale ne nenávratně pryč. Konečně se odhodlávám nechat pozdně ranní oslepující světlo dopadnout na všechno, co jsem večer nechala jen tak ležet v doufání, že si to do druhého dne najde své místo. Nenašlo. Beru vytahaný svetr ze židle, abych nedávala alespoň oblečením znát, že nejsem ještě úplně vzhůru. Prsty si prohrábnu vlasy, pokud mám na zápěstí gumičku, tak je svážu do jakéhosi divnotvaru, najdu pozadí bytu v Paříži a zapínám hodinu. Podle sdílených materiálů hádám, že absence už je hotová, a já se připravuju omluvit se, že jsem zaspala. Při troše kreativity třeba venčila psa nebo pomáhala neexistujícímu mladšímu sourozenci připojit se na jeho online hodinu. Jakmile rozkliknu chat a zjišťuju, že bych byla asi šestá, komu nejde mikrofon, má špatné připojení nebo vyzvedává balíček, beru všechnu svou nastřádanou odvahu a energii, abych promluvila. Perně čekám na odmlčení ve výkladu, na můj čas. Teď, nebo nikdy. Ranní přeskakující chraplák hned při pozdravu mě ujišťuje, že kreativní výmluvy nejsou potřeba, jelikož s pravdou ven šel již můj hlas. A vlastně taky zapnutá kamera, na kterou jsem při pochodování pokojem a hledání učebnic úplně zapomněla. ...

15

Noviny studentů GUH

A teď je středa, v pondělí se po dlouhé odmlce vracím do školy. Sedím na zemi u zásuvky ve Staráku na nádraží a píšu do poznámek v telefonu. Klasicky mi ujelo všechno, co mohlo. Mám hodinu čas a ani tak nevím, jak se z Moravského Písku dostanu domů. Asi stopem nebo pěšky, jako jsem to dělala celého půl roku v prváku, co jsem do školy chodila. Ale vlaky mám ráda. Mám ráda domy a stromy míhající se za oknem i lidi vevnitř. To mi vadit nebude. Dokonce mi nebudou vadit ani plné chodby ve škole a hypebeasti vrážející do sebe rameny v řadě na oběd. Nikdy nevím, jestli to je pozdrav, nebo něco ve stylu „šak počkaj až budeš venku“. Ti lidé mě alespoň budou ubezpečovat, že ještě žijeme. Nebude mi ani tak moc dělat problém sedět půlku dne v reálné škole. To, co mě děsí, je skutečnost, že tam nebudu moct přijít v pyžamu. Nebo budu?

Pokud potkáte někoho v medvídkové košili, jsem to já.

A klidně se přidejte. update: ztratila jsem všechny tři klíčky od skříňky a nevím, jestli se mám modlit, shánět velké štípací kleště, nebo se učit odemykat zámky pomocí kancelářských spon Magdaléna Ordeltová

16

květen 2021

Gaga, ooh-la-la aneb písničky, na které jen tak nezapomenete Někdo poslouchá rock, někdo metal a někdo jiný zase klasický popík. A asi mi dáte za pravdu, že každý z žánrů, ať už se jedná o kterýkoli, který máte zrovna na mysli, má několik písniček, které se nějak liší. Ať už je to text písně, klip, pocit, který z písně máte, anebo to, že si píseň z nějakého neznámého důvodu pamatujete.

A tady přichází otázka.

Zamysleli jste se někdy nad texty některých jak českých, tak i zahraničních písniček? Možná jste to ani nepostřehli, ale s některými texty (jak to tak vypadá) si textaři „pořádně vyhráli“.

Například písnička Bla Bla Blah, která hrála jednu dobu všude. Už název napovídá, že byl textař velmi nápaditý a do písničky dal vše. Na druhou stranu musím ale uznat, že si text písničky zapamatují všichni, nebo aspoň tu část, kde se zpívá: Ja ja ja ja

Blah blah blah blah Pro někoho, kdo si nepamatuje texty písniček, je to celkem přínosné. Aspoň už v klubu nebude muset otevírat na prázdno pusu do rytmu písniček, jen aby to vypadalo, že je zná. Neboj! Tato písnička je určena přímo pro tebe.

Další v pořadí je písnička od Lady Gaga – Bad Romance.

Text, který je převážně tvořen slovy: Rah, rah-ah-ah-ah Roma, roma-ma Gaga, ooh-la-la, si taky snad každý zapamatuje.

Omlouvám se všem fanouškům Lady Gaga, ale tato písnička mě děsí.

17

Noviny studentů GUH

Další kategorií jsou písničky, které ani zdaleka nedávají smysl a jejich text působí jako téměř dadaistická nebo surrealistická skládačka slov, v níž se něco konkrétnějšího jen těžko hledá.

Jednou takovou je česká písnička Jednoho dne se vrátíš, kterou nazpívala Věra Špinarová.

Zkusili jste si někdy poslechnout, o čem že to vlastně zpívá? Autor písně chtěl asi popustit uzdu své fantazii, a tak sdělení písně obalil do jinotajů. Přesto ale výsledek působí jak výplod náhodného generátoru slov. Úryvek písně: To víš, sny zůstanou a možná může nás hřát zas dál pár slůvek Tvých, když poznáš stůl a nůž.

To s příliš krásnou lží se loučit náleží, vítej k nám, vítej k nám, ten stůl tu máš.

Další, teď už celá skupina, o které budu psát, je skupina J.A.R. Každá její písnička je vlastně něčím bizarní. Doporučuji si písničky pustit, ať si uděláte vlastní názor.

Jednou z jejich písniček s názvem Jsem vymletej se nese mírně psychedelické a částečně erotické ztvárnění představ a iluzí.

Oto Klempíř, autor textu, sám říká: „Po zhlédnutí videa každý pochopí, v čem se onen kryptický smysl vlastně ukrývá – v osamělé psychiatrické automobilové honičce sebe sama, a to v záhadném snovém prostoru, kde šoféra pronásledují astrální bytosti převlečené za ryby nebo za mixér nebo za Bártu.“ Sice jsem teď ještě víc zmatená, ale myslím, že i to mají jejich písničky za úkol.

Shrnula bych to větou: Bizarní písničky – bizarní školní rok. Tak si třeba některou z nich pusťte, ať vám poslední měsíc školy začíná veseleji.

Markéta Koubková

18

květen 2021

Objektivizace Objektivizace je nejčastější druh sexismu, který existuje od nepaměti napříč světem a staletími. Definice slova zní: „Objektivizace je aktem zacházení s osobou, nebo někdy se zvířetem, jako s předmětem nebo věcí. Je to součást odlidštění, aktu popírání lidskosti ostatních.“ Dříve byli lidé velmi často považováni pouze za předmět pro vykonávání práce, který má sloužit těm z nějakého určitého důvodu výše postaveným. Neříkám, že teď už tomu tak není, že to rázem s dobou zmizelo, ba naopak, je tomu stále tak. Žena jako opora muže a rodiny, žena jako krásné tělo, žena jako sexuální objekt. Toto jsou jen příklady žen, které napadnou každého, a to hned. Pak jsou tu ale i příklady objektivizace mužů, na které se často zapomíná, třeba muž jako výplatní páska, muž jako bedna s nářadím, jak se lidově říká „hodinový manžel“, a samozřejmě zde také platí muž jako sexuální objekt.

Přijde mi ale naprosto hloupé, jakým způsobem se snaží ženy zbavit tohoto zaškatulkování jako tělo. Jelikož žijeme ve světě sociálních sítí, ženy přidávají fotky, na kterých se vystavují, s popiskem, jak jsou silné a nezávislé, ale jediné, co to ve skutečnost přináší, je prohlubování této myšleny, že žena je jen tělesný objekt.

Nepřijde mi to správné. Jak mé tělo někomu dokazuje, že něco umím nebo že jsem něčeho dosáhla? Je to věc názoru.

19

Noviny studentů GUH

Objektivizace nemusí nutně znamenat, že teď rázem svého kamaráda považujete například za sešit nebo letadlo. Jde o to, jakým způsobem se k němu chováte. On vám třeba sám od sebe neřekne, že se s vámi cítí nedoceněn a využíván, i když tomu tak může být. Pokud se nacházíme, jak je teď moderní říkat, v toxickém vztahu s člověkem, už jen to, že nás bere za samozřejmost, je objektivizace. Jsme pro něj jako den, co přijde po noci.

Existuje i varianta sebeobjektivizace. Je to způsob myšlení, při kterém se považujeme prvně za objekt a až v druhé řadě za osobu. Příkladem je porovnávaní našeho těla s ostatními, jelikož pokud chci jako někdo vypadat, a ne se i chovat, pokládám ho pouze za tělesnou schránku, nebo snad ne?

Při čtení a přípravě na napsaní tohoto článku jsem narazila na blog s názvem BoardBlogs, kde byly popsány 4 tipy, jak sám sebe přestat objektivizovat. Doufám, že se vám budou zamlouvat tak jako mně, abychom společně zase o něco osobnostně porostli.

1. Nevnímej se jako projekt makeover, na kterém musíš pracovat, a užívej si, jak úžasný už jsi.

2. Soustřeď se na rozvoj mentální místo zápolení se stereotypem krásy.

3. Denně udělej něco, co bys do teď neudělal, jelikož si se styděl.

4. I když to může být těžké, snaž se odpouštět si své chyby, co jsi za den udělal.

Asi nejvíce rozebíraná je objektivizace po fyzické stránce. Ať už jsou to vaše vlasy, vaše chůze, váš způsob oblékání. Nikdo nemá právo se k vám chovat jako k boxovacímu pytli. Přestože jste to už slyšeli a četli nespočetněkrát, nebojte se říct, že se vám něčí chování nelíbí. Ozvěte se!

Daniela Gajdová

20

květen 2021

Neromantický článek o článku přehnaně romantickém Ta vůně, když všechno kolem kvete. Louky se začínají pyšnit všemožnými barvami, ptáčci cvrlikají hlasitěji než kdy předtím, slunce zůstává vysoko na obloze až do pozdních večerních hodin a zkrátka a jasně je jaro už doslova cítit ve vzduchu.

Ale možná bychom toho chtěli už přespříliš, kdybychom celý rok vytouženě čekali na polibek pod rozkvetlou třešní na prvního máje. Ovšem, že je to kýč.

Strašný. Ale proč na to tedy většina z nás čeká, těší se na to nebo snad jen doufá v něco, co se ve většině případů stejně nestane, nebo tedy rozhodně ne tak, jak jsme si to vysnili? Určitě znáte verše: Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

Tady asi začíná celý ten problém. Večerní máj – byl lásky čas. Lásky čas. !!!LÁSKY ČAS!!!

Pochybuji o tom, že když K. H. Mácha psal Máj, tak nějak počítal s tím, že si to lidi zažijí jako automatickou tradici, a prostě že kdo nemá na prvního máje pusu pod třešní, tak jako by nebyl.

A jak vlastě celá tato (pro některé z nás děsivá) tradice začala? Samozřejmě, že zvyky a tradice se liší podle toho, v jaké zemi žijete. Našla jsem článek: První máj, lásky čas: tradice, polibky a romantika na každém kroku. Už jenom podle názvu můžete soudit, že to bude hodně, hodně zajímavé čtení.

21

Noviny studentů GUH

Rozbor článku: Článek začíná větami jako: • Romantický 1. květen je opět tady.

• Ke květnu mimo jiné patří i polibky pod rozkvetlou třešní.

• Podmínkou polibku ale je, aby byl opravdu z lásky. (lidé se totiž asi pod tou třešní líbají i z donucení, ale heč, nebude to fungovat.)

K těm opravdu peprným postřehům, nad kterými by nejspíše měly všechny čtenářky nadšeně slintat, se dostáváme až na konci článku. Ano, musela jsem to přečíst celé.

Takže, věděli jste, že….

• Třetina Čechů začíná svůj den polibkem. – Mám jen dvě otázky: Kdo tuhle statistiku prováděl a proč?

• Průměrná délka polibku činí 5-10 sekund. – Tak, stopky připravené?

Můžete! 1,2,3…

• 80 % žen přiznalo, že při líbání zavírá oči. – Pardon, a co těch zbylých 20 %? On se někdo líbá s otevřenýma očima? Vždyť to musí být tak strašně děsivé.

• Bylo dokázáno, že páry, které se často líbají, mají nejen šťastné soužití, ale jsou i více imunní proti nemocem. – Tak prý zahoďte roušky a běžte se líbat.

• Šestiminutové líbání vás zbaví 24 kalorií. – Posilovny jsou sice už otevřené, ale tohle se zdá jako rychlejší, příjemnější, možná trošku časově náročná, ale rozhodně méně namáhavější varianta.

Možná bych za tohle všechno neměla vinit K. H. Máchu, ale právě takové články, které všechno přikrášlují, nás pořád nutí si myslet, že pokud nás pod tou třešní nikdo nepolíbí, tak že je to konec světa. Není.

Klára Tomiková

22

květen 2021

Bergmanův rozklad ženského soucitu Bergman se ve svých filmech hojně zabývá lidskou psychikou, mezilidskými vztahy a konkrétně ženskou psychikou. Výjimkou nejsou ani filmy slavné „Ostrovní trilogie“ (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), kde můžeme podrobně sledovat rozklad osobnosti a přístup ke vztahům.

HODINA VLKŮ Hodina vlků je prvním filmem této trilogie a odehrává se stejně jako ostatní dva na ostrově. Žije zde opuštěně jen pár obyvatel a pro tento film má ostrov pravděpodobně symbolizovat útěk před lidmi, jakousi skrýš.

Jsou zde vykreslené dvě postavy – Alma a malíř Borg. Alma (ztvárněná jako obvykle Liv Ulmannovou) je jakýmsi ideálním příkladem soucitného a láskyplného člověka. Žije s Borgem, který trpí nočními běsy, ochotně s ním jeho utrpení snáší a snaží se je pochopit, což se jí však nepodaří.

Borg se nakonec pomátne. To zaviní další obyvatelé ostrova žijící na zámku, kam stále Borga zvou. Jejich setkání zde působí velmi úzkostlivým dojmem, je v něm všechno, co se lidem na společnosti může hnusit. Vzájemně se zde všichni svádí, ženy se smějí nesnesitelně vysokými tóny a v ničem není kapky upřímnosti. Nakonec Borga obyvatelé vlastně jen tak z nudy přesvědčí, že je na zámku jeho bývalá milenka, a Borg se ji snaží najít. Tím se odpoutává od Almy, dokonce ji v závěru filmu málem zastřelí. Alma zde byla jen proto, aby se dokázal nějak držet u země.

Almin soucit je tedy zrazen, a tím začíná rozklad ženské psychiky těchto tří filmů.

Začíná u velmi obětavé snahy, která do konce Hodiny vlků nemizí, Alma totiž zůstává na ostrově s otázkou: „Mohla jsem něco udělat lépe?“, a nikoli se slovy „Nikdy ti to neodpustím, nenávidím tě.“ Důležitým aspektem je, že zde přes všechno v páru Almy a Borga nefiguruje nenávist, maximálně snad její pomíjivé množství, které se bude také rozkládat.

A v posledním díle trilogie, v Náruživosti, bude nenávist přítomná už od začátku.

Ostrov jako úkryt se pomalu mění ve vězení. Vnější nenávist tu ovšem máme již od začátku a v tomto filmu je jejím symbolem zámek a jeho obyvatelé.

Jako podtržení negativního otisku společnosti na páru Almy a Borga bych chtěla vyzdvihnout neskutečně vydařené poslední scény: Borga, hledajícího po dlouhém sklepení zámku svoji milenku, kterou nakonec najde ležet nahou na stole v jednom ze sálů. Když k ní přijde, začínají se líbat. Vzadu za nimi se ve dveřích objeví všichni obyvatelé zámku a smějí se.

23

Noviny studentů GUH

HANBA Film se opět odehrává na ostrově, který zde ještě (minimálně v první části) má roli úkrytu. Na první pohled je zřejmým aspektem klíčící nenávisti válka, odehrávající se zatím mimo ostrov, a obě postavy (Eva a Jan) jsou ve vztahu k ní apolitičtí. Válka se ovšem na ostrov dostane. Ve filmu obě postavy postupně ničí a ony tomuto kunderovskému pochodu nenávisti neuniknou (i když zde by se jednalo spíš o Nesnesitelnou tíhu bytí), přestože až do konce filmu nebudou na ničí straně.

Citlivějšího Jana válka morálně i duševně zatratí úplně. Evu, jako pokračující osobnost Almy, ne tak zcela, proto je proces rozkladu u ní zajímavější.

EVA a mateřský pud Eva na začátku filmu touží po dítěti. Když se válka dostane na ostrov, je jasné, že je představa nereálná, nicméně ji během filmu neopustí. Je citlivá na vše, co se dětí týče. Na rozdíl od Jana však neznecitliví úplně. Silným momentem spojeným s Evinou touhou po dítěti je vyslýchání Jana a Evy v budově mateřské školky, která je ovšem obležena vojáky a slouží pro účel války.

Touha po mateřství se nakonec ovšem také projeví negativním způsobem. Během války se dvojice začne stýkat s osamělým generálem Filipem. Eva je s ním Janovi nevěrná, nikoli však z touhy po sexuálním aktu, ale mateřského soucitu a lítosti nad ním. (Před tímto počinem je zde scéna, kde Eva Filipa objímá způsobem, jako kdyby matka objímala dítě.)

Posledním výkřikem Eviny touhy po mateřství je její sen v poslední scéně filmu.

Eva se v něm prochází krásným městem s dítětem v náručí a podél stěny s hořícími růžemi. Nabízí se zde biblický výklad snu jako hořícího keře, ze kterého promluvil Bůh k Mojžíšovi. Dítě, nadělené nadpřirozenou silou, projevující se v podobě ohně.

Nicméně důležité je, že Evě sen sice poskytne jakousi útěchu, ale je zde něco, co si měla zapamatovat, ale kvůli blížící se smrti (jsou na malém člunu na moři plném mrtvých vojáků) to v paměti neudržela.

Kdyby se na konci filmu jakákoli postava s odstupem ohlédla, nezbylo by jí nic jiného než právě hanba. Přesto to však není konec morálního rozkladu, protože právě hanbou postavy dokazují povědomí o tom, že se věci neděly správně.

U Náruživosti se takové reflexe nedočkáme.

24

květen 2021

NÁRUŽIVOST Zde se ostrov stává tím vězením, o kterém jsem se zmínila na začátku. Rozklad ženské osobnosti, citlivosti a obětavosti je zde na úplném konci. Životem zničená Anna se zde zoufale snaží dosáhnout idealizovaného dřívějšího štěstí (které vlastně ani nezažila). Vztahy jsou zde vylíčeny naprosto neperspektivně. Anna v žádném ze svých dvou vztahů nenalézá útěchu a oba své partnery zabije, když jí začnou zavazet v představě harmonického štěstí. Zášť a nenávist už zde nepotřebuje žádného vnějšího činitele, je zakořeněna ve všech postavách. Není zde již kladný element. Násilí je jediným upřímným komunikačním prostředkem.

Kriticky vyhrocený fenomén vnitřního násilí se snaží získat nějakou představu svého štěstí. Lidé jsou zde jen sami za sebe, žádná podpora ani soucit je nepojí, svět je pohlcený nenávistí a v lepším případě lhostejností.

Tento zničený svět docela koresponduje se stavem některých zemí v období, kdy byl natočen (1969), tedy v časech války ve Vietnamu.

ALMA-ANNA Jak se o Bergmanovi vždycky tvrdilo, v jeho psychologických filmech jde hlavně o psychiku žen, tato trilogie není výjimkou. Ačkoli zde můžeme sledovat úpadek mezilidských vztahů a vlastně světa celkově, nejpodrobněji je zde vykreslen na ženách (Alma, Eva, Anna). Počínaje naprosto obětavou Almou, jejíž soucit, přestože se jí nevyplatil, svým způsobem nemizí, přes Evu, kde sice perspektiva vztahů také zaniká, ale stále se její soucit a obětavost uchovává v mateřském pudu, ovšem s ním také vyhasíná. A konče zničenou Annou, která v náruživé touze po štěstí neváhá zabít oba své partnery.

Filmy nejsou nejnovější, ale fenomény zde popsané budou nepochybně asi i v budoucnu aktuální, i když se zrovna neprojevují válkou nebo vraždícími ženami.

Anna Mráčková

25

Noviny studentů GUH

NEPROPADEJTE PANICE! ručníkový den je tu „Pokud jde o ručníky, Stopařův průvodce po Galaxii o nich říká hned několik věcí. Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta.

Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.“ (Stopařův průvodce po Galaxii)

26

květen 2021

Ručníkový den se jako každý rok koná 25. května jako vzpomínka na britského spisovatele Douglase Adamse, který vytvořil nyní již kultovní pentalogii Stopařův průvodce po Galaxii. Tento neformální svátek se koná už od roku 2001, dva týdny po Adamsově smrti, a od té doby se z toho stala pravidelná akce. Fanoušci si jej připomínají tím, že v den svátku na sobě viditelně nosí ručník. Slaví se celosvětově, dokonce i v Česku, kde se pravidelně pořádají srazy fanoušků Douglase Adamse a jeho díla.

Pro ty, kteří do teď žili v jeskyních, vysvětlím vám nyní, o čem je vlastně celou dobu řeč. Stopařův průvodce po Galaxii je jedinečný svým, troufám si říct, geniálním britským humorem. V knihách se dozvídáme odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec – 42.

Setkáváme se s příšernou vogonskou poezií a robotem Marvinem, který je neustále v depresi (docela Mood). Knihy se čtou velmi dobře, rychle, jsou doplněny často velmi úžasnými obrázky a často se u nich budete smát. Vypráví příběh Arthura Denta, který přišel o svůj dům, a to hned dvakrát. Nejdříve jej zničila demoliční četa a hned na to byla zničena celá planeta Země kvůli stavbě galaktické dálnice. Arthur spolu s hvězdným stopařem Fordem, prezidentem Galaxie Zafodem, depresivním robotem Marvinem a pozemšťankou Trillian prožívá nesčetná dobrodružství, mimo jiné taky zachrání Galaxii.

A teď, když už jste prošli osvětou, stačí vzít svůj ručník a 25. května vyrazit do ulic. A pokud si stále nejste jistí, má pro vás Stopařův průvodce po Galaxii jasný vzkaz: NEPROPADEJTE PANICE! Daniela Ráczová

27

Noviny studentů GUH

28

květen 2021

29

Noviny studentů GUH

první ranní jedeme v rozhrkané kačeně. čalounění šeptá možná desetitisíce prospaných dnů a probdělých nocí vysezenými místy. není tu nikdo, kdo by chtěl jízdenku. ani ji nemám. a tak ti píšu vzkaz na tu starou. z peněženky.

Magdaléna Ordeltová

** Noc na zemi sílí vždy když přichází teplo sezení v kraťasích na trávě brouci lezou po stehnech růžové víno nebo čepované spousta holek kolem a nám se to líbí doma bude strašit a vítat kocour a nebudu usínat sám

David Mišťúrik

30

květen 2021

Kolotoč Cítím tu prázdnotu na duši pokaždé, když mi někdo ublíží.

Pak se to napravit pokouší, až mě ta bolest za něj tíží.

Pustím ho blíž, doslova a jedeme zase od znova.

Točíme se v bludném kruhu.

Je těžké potlačit tu touhu.

Touhu, které nás táhne k sobě.

Je těžké vzepřít se tobě.

!!

Takhle to dál nejde, ale co na tom sejde.

Stejně se tam vždy vrátím.

Do bodu, kdy samu sebe ztratím.

Kvůli jedné větě pak na tebe myslím.

Celý den ji v hlavě znova slyším.

Před spaním scénář vymýšlím, s realitou skoro nesouvislým.

Líbíš se mi v těch scénářích, ale realita už je horší.

Vyvolává mi smutek ve tvářích.

Každým rozhovorem se to zhorší.

Cítím se ještě víc tobě cizí, než když jsme se vůbec nevídali.

Ten pocit už asi nikdy nezmizí! Čím jsme se teď pro sebe sakra stali?

Daniela Gajdová

31

Noviny studentů GUH

Tiráž

šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: Markéta Koubková, David Mišťúrik, Magdaléna Ordeltová, Daniela Gajdová, Anna Mráčková, Klára Tomiková, Daniela Ráczová odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Jiří Slováček korektury: Andrea Máčalová, Michaela Mitáčková úvodní obrázek: Šimon Tureček obrázek tvorby: Anna Mráčková

vydávaný od roku 2007 32