V březnu slaví

/podnadpis: když vyslovíš správně [Ólbí], nadpis se bude rýmovat/ /podnadpis 2: chaoticky o Kdo se bojí Virginie Woolfové? a autorovi/

„Přestože je jeho dílo velmi úspěšné, nejen u diváků, ale i u kritiky, mnoho lidí se domnívá, že plně nevyužil svůj talent a psal pouze tak, aby to stačilo.“ Očividně to stačilo na tři Pulitzerovy ceny za drama, další ocenění a pocty a (vedle např. Artura Millera a Tennesseho Williamse) na status jednoho z nejvýznamnějších poválečných amerických dramatiků. Stačilo to také na to, aby už v osmnácti letech měl za sebou několik publikovaných básní a povídek a vydaný román The Flesh of Unbelievers. Mimo to byl Edward Albee divadelním režisérem, vysokoškolským učitelem, prozaikem a scenáristou.

Obecně je zařazován mezi autory absurdního dramatu, on sám se ale viděl jako realistický autor. Absurdní a realistický se můžou jevit v přímém protikladu, když ale rozepíšu, že realistický neznamená prozaický a absurdní nesouvislý, dá se vycítit určitá spojnice. Myslím, že tou je vnitřní svět postav, vytvořen různými iluzemi, záhadami a bolestnými zkušenostmi, které Albee postupně odhaluje. V jedné ze svých nejznámějších her Kdo se bojí Virginie Woolfové? proniká (čemuž je symbolem Virginie díky vnímání a proudu vědomí ve svém psaní) do nitra postav a my se snažíme pochopit jejich život, záměry, psychologii. To u mnoha absurdních her nejde a jejich autoři je často píší jako anti-psychologické, kdy se postavy jeví jako neproniknutelné a čtenář je má tendenci vnímat jako odcizené a poškozené. V Kdo se bojí Virginie Woolfové? se naopak postavy intimně znají, přímo na sebe reagují a zdají se až příliš, nebezpečně, agresivně blízko a snaží se vzájemně zranit a využít. Způsob výstavby dialogů nebo i styl do absurdního dramatu zapadá – je složitý. Spousta věcí se nám odkrývá nejdřív jen náznaky, některé nejsou vysvětleny vůbec a až po dočtení knihy se nám v hlavě spojí v obraz, který jsem vnímala jako (snad to zvládne přiblížit několik přídav-

ných jmen) mnohovrstevnatý, tajemný, neprobádaný, hluboký, zajímavý. A to je možná naplněním Albeeho záměru, jelikož katarze se podle něj má odehrávat v myslích diváků-čtenářů samostatně až poté, co spadne opona-zaklapne se knížka. První čtení této jeho hry je tedy skvělým zážitkem (fakt doporučuji) protože dává proniknout do hloubek spirál a chodeb, ve kterých nevidíte na druhý konec, jejichž stěny jsou sice psychologický popis, ale zároveň, když se je budete snažit příliš vysvětlit (nebo na ně nedejbože sáhnout!), vykřiknou Albeeho slova „Lady, you can’t fuck a metaphor“.

Teď se teprve dostávám k tomu, že bych asi měla ještě nastínit dějovou linku hry… Čtyři postavy tvořící dva páry, Marta a Jiří; Nick a Drahunka, společně stráví jeden večer. Vše začíná tak, že Marta (žena ve středním věku, výřečná a ostrá, plné postavy, poněkud výrazných rysů) a její manžel Jiří (o něco mladší, zašlý vysokoškolský profesor) se vrátí z univerzitní slavnosti. Výrazně přiopilá Marta v rozmaru, i když už je docela pozdě, pozve na návštěvu Nicka s Drahunkou. Marta začne před očima návštěvy Jiřího urážet, Jiří se k ní potom připojí a začínají jeden proti druhému, se zapojením hostů, hrát jakési hry, jejichž cílem je zesměšnění a trápení toho druhého jeho slabinami (nebo je cílem patologicky i hra samotná), takže postavy stojí na konci hry obnažené a zaražené nad sílou toho, co se ten večer stalo a co to pro ně znamená. Ve hře se několikrát zpívá „Who‘s afraid of Virginia Woolf?“ jako parafráze písničky „Who‘s Afraid of the Big Bad Wolf?“ ze Tří malých prasátek od Walta Disneyho. Takže kdo se bojí toho, co je v nás hluboko skryto?

„Who‘s afraid of Virginia Woolf means who‘s afraid of the big bad wolf… who‘s afraid of living life without false illusions.“

„Martha: Truth or illusion, George; you don‘t know the difference. George: No, but we must carry on as though we did. Martha: Amen.”

Podle hry byl v roce 1966 natočen Mikem Nicholsem i stejnojmenný film s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem v hlavní roli, který určitě doporučuji ke zhlédnutí, ale až po přečtení předlohy… Na rozdíl od ní myslím film vysvětluje až moc a onen pocit záhady by se po zhlédnutí nemusel dostavit.

Albeeho hry často charakterizuje stejné téma – hádky a problémy spojené s nefunkčním manželstvím nebo jinou formou vztahu. Jako novorozenec byl adoptován a s rodiči si nikdy nerozuměl, v jednom z pozdějších rozhovorů uvedl, že si nemyslí, že jeho rodiče doopravdy věděli, jak být rodiči, stejně jako on nikdy nevěděl, jak být synem. Několikrát odešel (nebo byl vyhozen) ze školy i z domu a své zkušenosti později transformoval do svých děl. Například hra Tři vysoké ženy je inspirována jeho matkou, ve Hře o manželství a Koza aneb kdo je Sylvie? zkoumá odcizení a různé problémy rodinných vztahů, společenská tabu i stanovené hranice tolerance.

Když jsem začala článek cizími slovy, možná by bylo dobré skončit Albeeho vlastními – anebo sáhněte po některé z jeho knih a nechte jej, ať se vám představí sám. Tady je několik citátů:

„What I mean by an educated taste is someone who has the same tastes that I have.”

„I am not interested in living in a city where there isn‘t a production by Samuel Beckett running.”

„Read the great stuff, but read the stuff that isn‘t so great, too. Great stuff is very discouraging. If you read only Beckett and Chekhov, you‘ll go away and only deliver telegrams for Western Union.”

„I write to find out what I‘m talking about.”

„Every definition which limits us is deplorable.“

„If you’re willing to fail interestingly, you tend to succeed interestingly.“

„If you intellectualize and examine the creative process too carefully it can evaporate and vanish. It‘s not only terribly difficult to talk about, it‘s also dangerous.“

„I created myself, and I‘ll attack anybody I feel like.“

„The avant-garde theater is fun; it is free-swinging, bold, iconoclastic, and often wildly, wildly funny. If you will approach it with childlike innocence – putting your standard responses aside, for they do not apply – if you will approach it on its own terms, I think you will be in for a liberating surprise.“

Alžběta Blahová