Ze života plazu I

Vstaneš. Nebo ne?

Řekněme, že vstaneš. Je ráno, slunko v oknu, nohy na zem – trochu zatřeseš hlavou. Sny pomalu odeznívají, zase bizarnosti – tentokrát ale aspoň žádný učitel angličtiny netahal do školy prostitutky, aby se pak mohl tvářit překvapeně, když do třídy vtrhne zástupkyně a ptá se, co to má jako znamenat – „Přijde vám na tom snad něco nenormálního? Co je tohle za školu??“ – ani nemusíš běhat po škole a hledat amerického a čínského prezidenta, abys jim vyřídil, že situace je vážná, jen abys nakonec na záchodě našel dvě ženy, jak močí do pisoárů. Ne, dnes to byl jenom Lekeš – něco ukradl a opilý se o to s tebou chtěl podělit. Bylo to nějaké zvíře. Několik zvířat. Opili jste se spolu, abyste to oslavili, a víc si nepamatuješ.

Je neděle ráno, což ovšem poslední dobou platí každý den. Venku je jaro, uvědomíš si, a při té příležitosti si dnes poprvé vzpomeneš na Hradeckého, o kterém jsi chtěl taky psát.

a nastává jaro, které se neskončí protože bude své poslední.1

Všude to samé – v Ústí jak Hradišti.

Začneš den svým klasickým trojbojem – tabletka železa, kafe a cigareta. Prý to není zdravé, ale je neděle, takže se to nepočítá. Musí být pozdě – venku už straší hlasy – sousedé útočí na všech frontách: Východ – poloha: sousedi ob jedno; osoby: babička, otec, matka, dvě děti – 17 a 10 let; popis: disponují akustickou zbraní schopnou přenést jakékoliv nahlas vyřčené slovo až k tvému sluchu v intenzitě, jakou bys čekal od člověka vzdáleného maximálně jeden metr (pozn. Snaha o důvěrnost?); situace: beznadějná. Západ – poloha: sousedi ob jedno; osoby: rodina nově přistěhovaná z dálného východu z Izraelských končin, otec, matka, dvě děti – holka a kluk, 15 a 10 let; popis: obdělávají zahrádku, komunikace probíhá v zašifrovaném jazyce; situace: zmatená. Sever seká sekačkou a z jihu slyšíš souseda dennodenně svářet. Co už. Každý má něco, jim možná zase vadí moje cigarety.

Na hluk sis už zvykl, ale slyšet za plotem takhle zrána hebrejštinu, to je relativně nová výzva. Ne že by ses pak cítil míň jako doma — spíš se tak pojem domov rozšiřuje do neútulnosti. Asi budeš muset začít vstávat v noci.

Jenže to jsi zkoušel nedávno, pamatuješ? Nespat v noci by nebyl problém, kdybys byl ochotný spát ve dne – ale ty pořád, že ve dne se nespí – od toho je to den, ne? A když tě pak už ani káva v poměru 3:1 na každou nedospanou hodinu neudržela na nohou, s povzdechem jsi musel konstatovat, že jsi bohužel přeci jenom člověk, a že dokud tu budeš, budou tu i jiní lidi, a budeš s nimi často muset sdílet i víc než jen ranní cigaretu.

Tak tě napadá, jestli tohle nakonec nebyl jeden z důvodů, proč se Hradecký ve třiceti zavřel do svého pokoje, aby následujících osm měsíců udržoval s realitou jen nejnutnější kontakt, což znamenalo dojít si každé ráno do nejbližší sámošky pro tři nejlevnější krabičáky a cigarety. Prý se snažil upít k smrti – ale dělá tohle člověk, který se snaží upít k smrti? A snaží se vůbec člověk upít k smrti? Nevíš, ale přesto máš pocit, že mu rozumíš – je to koneckonců básník.

Být jen básníkem jako jsou prý ostatní jen lidmi, jen dělníky, jen otci rodin, jen hlavami států.

Psát nemusíš nic, postačí trousit pověst, že píšeš, že urputně pracuješ, a na smrtelném loži pak prohlásit, žes to všechno spálil, aby mohli oplakávat ztracené dílo, jež nikdy nevzniklo.1

Típneš už třetí cigaretu – trochu ses zapomněl – a po schodech nahoru se snažíš vybavit svou vlastní tvář, což jde kupodivu těžko. Až zrcadlo v koupelně tě zbaví všech pochybností – vypadáš pořád stejně. Stejný obličej, který nedokážeš popsat slovy (jako každý jiný obličej), jenom tě napadá, že na to, že ses právě vzbudil,

působí trochu utahaně. Necháš stranou otázku, jak asi působí na ni, a myslíš na Knausgårda, jak si on na své tváří hrál se střepy poté, co ho Linda odmítla na závěrečném večírku semináře psaní, na to, že mu tehdy bylo skoro třicet, a uvědomíš si, že se s věkem nezmění vůbec nic, že za deset let nebudeš ani trochu klidnější, moudřejší, ani o trochu víc nad věcí, a budeš se úplně stejně ptát, jak by zrcadlu chutnala tvá krev, po čemž se usměješ (nevíš, co ten úsměv znamená, jestli naději, rezignaci nebo prostě jenom povzdechnutí – zde stojí hranice tvé introspekce) a prohrábneš si vlasy, protože na rozdíl od něj nejsi opilý, ani ženatý, a je ti pořád ještě devatenáct, takže to celé působí míň beznadějně, rozhodně ne na pořezání. Daleko od Kaneové.

Proč se mě nezeptáte proč? Proč jsem si pořezala ruku?

– Chtěla byste mi to říct? – Ano. – Tak mi to řekněte. – ZEPTEJTE SE. MĚ. PROČ.

(dlouhé ticho.)

– Proč jste si pořezala ruku? – Protože je to tak kurva skvělý. Protože je to kurva úžasný. – Můžu se podívat? – Můžete se podívat. Ale nesahejte na to. – (Dívá se.) A vy si nemyslíte, že jste nemocná? – Ne. – Já ano.2

Napadne tě, že sis nikdy fyzicky neublížil, a přemýšlíš, jestli je to projev duševní síly, nebo narcisismu. Ale třeba to není projev ničeho. Protože projevuje člověk sebepoškozováním doopravdy vždycky něco? Třeba to s tím Knausgårdem – bylo to projevem něčeho?

Vzal jsem kufr do ruky a vyšel ven. Zprvu si mě nikdo nevšiml. Potom kdosi vykřikl. Pak se ke mně všichni otočili. Zastavil jsem se.

„Je mi to líto,“ řekl jsem. „Omlouvám se.“

Linda tam jen seděla. Hleděla na mě svýma velkýma očima. Potom se rozplakala. Někteří další se taky rozplakali. Jeden přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. „To je v pohodě. Jenom jsem se včera hrozně opil. Ještě jednou se omlouvám.“ Nikdo neřekl ani slovo. Předvedl jsem, jaký jsem, a rozhostilo se ticho. Jak tohle přežiju? Sedl jsem si a zapálil si cigaretu.3

Jenom se opil. To je všechno. Ukázal, jaký je – opíjí se a potom si řeže do obličeje. Z lásky. – Tak tohle dělají lidi z lásky, napadá tě, a nemůžeš se rozhodnout, jestli nemiluješ z nutnosti, nebo z lenosti. A napadá tě další verš z Přibližování dřeva, který si tady chtěl zmínit, a který se náhodou jeví podobný této situaci.

(Vypadáte dobře, slečno. Díky, vy také padáte dobře, pane)

Následuje diskuse, ale nejdřív rauchpauza, neboť cigareta zachránila víc duší než zahubila těl.1

Jsi mu vděčný za tyhle slova, protože sám by ses bez cigaret ráno nedokopal ani k tomu vyčistit si zuby. Teď už jsi ale dokonce i oholený, což tvou tvář nezměnilo doslova ani o chlup, a konečně vypadneš z koupelny, jen abys zapadl do pokoje, uvařil si další kafe a zapálil další cigaretu (Velikonoce zanesly rodiče pryč a ty si to náležitě užíváš), aby ses mohl zamyslet nad tím, co jsi to chtěl vlastně napsat. Protože tohle to určitě nebylo.

Ne. Chtěl sis připomenout, že v dubnu slaví narozeniny i někdo jiný než ty a tvoje spolužačka ze základky, jejíž datum narození si pamatuješ jenom proto, že se narodila ve stejný den jako ty. Chtěl jsi oslavit tímto (původně) krátkým textem odkaz tří lidí, Františka Langera, Gabriela Garcia Márqueze a Tennessee Williamse.

Takže se do toho pustíš. Protože co se sebou, když už jsi jednou vzhůru? A začneš u Langera, českého dramatika, který tvořil současně s Čapkem, což znamená převážně v meziválečném období, a kterého jste v češtině probrali během dvacet vteřin, protože není čas není čas není čas. Jeho Periférii jsi rozebíral na přijímačky několik desítek hodin, takže tě překvapí, když nevíš, co o ní napsat. Je to jediná hra o vraždě, která není o vraždě. Franci a Anna, kteří se do sebe zamilují způsobem, který je možný jenom v literatuře, takže na první pohled, ač na první pohled ani jeden z nich nepůsobí jako člověk, do kterého se někdo jiný zamiluje na první pohled – Franci se právě vrátil z vězení a Anna je prostitutka. Je to příběh z periferie města, periferie skutečnosti, periferie lidských emocí, napsaný v době, kdy ještě spisovatel mohl být doktor a legionář.

A potom Márquez, jeho Sto roků samoty, které jsi nedávno podruhé dočetl, a od té doby se ti nestalo nic šťastnějšího. Protože číst tuhle knihu je štěstí. Tři sta padesát stran textu, kde není ani slovo navíc, tři sta stran textu, kterým Márquez věnoval osmnáct měsíců svého života, téměř kvůli nim přišel o manželství a zadlužil se na zbytek života – osmnáct měsíců, kdy nedělal nic jiného, než že ráno vstal, dal si kafe, zapálil cigaretu (za ten rok a půl jich prý vykouřil deset tisíc) a psal, psal, až do večera psal, potom odešel do hospody za svým kamarádem, kde mu přečetl, co napsal, zapsal si poznámky a zase od začátku. Což ukazuje jak jeho pracovitost a oddanost literatuře, tak trpělivost jeho ženy, která ho nakonec neopustila. Ta práce je cítit z každé věty.

Jednou otec Nicanor přinesl ke kaštanu šachovnici a krabici s kameny a nabídl mu, aby si zahráli dámu, José Arcadio Buendiá však odmítl s tím, že nikdy nedovedl pochopit, jaký smysl má utkání mezi dvěma odpůrci, kteří se shodují v zásadních věcech. Otec Nicanor, který se na dámu z tohoto hlediska nikdy předtím nedíval, ji od té doby už nebyl s to hrát.

“Aureliano,” řekl smutně do telegrafního přístroje, “V Macondu prší.” Hodnou chvíli bylo na lince ticho, a pak se přístroje naráz rozdrnčely nelítostnými značkami plukovníka Aureliana Buendíi. “Nemluv hlouposti, Gerineldo,” říkaly značky. “Na tom, že v srpnu prší, není přece nic zvláštního.”

“Co pořád děláte, plukovníku?” zeptal se ho cestou kolem. “Sedím tu,” odpověděl mu plukovník. “Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.” …

Ovzduší bylo tak vlhké, že by ryby bývaly mohly vplout dveřmi dovnitř, proplout vzduchem v pokojích a okny se dostat zase ven.

Skoro tě mrzí, že jsi musel vybrat jenom některé věty, které ani zdaleka nemusí být ty nejlepší, ale kdybys chtěl v tomhle mít jistotu, musel bys tu knihu přepsat celou, což nejde a to je dobře, protože by to byla spousta práce navíc a kdoví, jestli by ses pak vůbec dostal k Williamsovi, ke Kočce na rozpálené plechové střeše, která tě bavila víc, než Tramvaj do stanice Touha, protože je o alkoholikovi, který odmítl své ženě sex, a celé dny jenom chlastal, chodil o berlích z postele k barovému stolu a zase zpátky, neustále panák whisky v ruce, každý den jediný cíl – pít tak dlouho, dokud v hlavě neuslyší to cvaknutí, po kterém svět ztichne a zkrásní. Ačkoliv v té hře bylo tolik skvělých pasáží hlodajících do té nechutně zidealizované modly zvané vztah, tolik momentů, kdy v pár slovech bylo řečeno víc, než na co kdekdo nedojde za celý život, tě na celé té hře tě nejvíc zaujala a v mysli nejvíc zakořenila jedna krátká věta, ne geniální, ne literárně-hodnotná, jak by poznamenal kritik ve tvídovém saku, ale vypovídající o určité hodnotě, kterou bys s Williamsem sdílel, kdyby ho třicet sedm let zpátky nenašli mrtvého v hotelovém pokoji, která by úplně stačila na to, abyste si potřásli rukama, podívali se jeden druhému do očí a našli v nich pochopení:

Maggie, ty mi kazíš požitek z pití…

Den trochu pokročil. Možná je čas na oběd, možná na procházku, každopádně na cigaretu. Zkontroluješ telefon, jen aby ses ujistil, že po tobě nikdo nic nechce, a protože jsi pro dnešek dopsal, nechceš už po sobě nic ani ty sám. Otevřeš Machovce a jeho třicet let staré apokalyptické řeči jsou o to děsivější, že i po těch letech zní pořád stejně.

Jdeš se projít. Venku je krásně, ale taky lidi. Tolik dvojnožek. Pozdravíš Ondru Mráze, který se chodí projít v podobnou dobu jako ty a pak už nikoho nepoznáváš. Topíš se v myšlenkách, v těch samých jako každý den, jen abys potom s překvapením zjistil, že už jsi zase doma. Plytké odpoledne ti naruší telefonát z neznámého čísla, které se představí jako Honza, a ty si vzpomeneš, že sis zapomněl uložit jeho číslo. Pár hodin strávíte probíráním holek, knih a hudby jako pokaždé, a když už je moc zima na to sedět u Moravy, rozloučíte se. Potěší tě ještě, že poslední písnička, kterou stihneš, než dojdeš domů, je zrovna Present tense, která vždycky jako by v tobě budila pocit, že všechno tohle je úplně normální. In you I’m lost zní naposledy, když zuješ boty, shodíš roušku a s horkým čajem se posadíš na balkon.

Země se zmenšuje, když slunce zapadá. Máš pocit, že jsi dospěl. Ale k čemu? To už ti nikdo neprozradí. Tak nedělejme vědu z toho, co má být pro potěšení očí.

Naděje, zadržená pro potulku a agitaci proti poměrům v Raussigu, vypovídá do protokolu: Narodila jsem se, ale nerada. Nejdřív jsem nemohla nechtít a posléze bylo pozdě. Na obranu rodičů musím uvést, že mé početí bylo jejich prvním a posledním angažmá ve věci rozmnožování možného neštěstí. Poprvé jsem umřela asi v pěti letech, když mi trpělivě vyložili, že výpravy na blízké hvězdy nejsou v dohledné době možné. Ale zkraťme to, vždyť nastává jaro, které se neskončí, protože je své poslední.1

Tajenka: 1. Daniel Hradecký – Přibližování dřeva (báseň Raussig) 2. Sarah Kaneová – 4.48 psychóza 3. Karl Ove Knausgård – Můj boj 2.