březen 2021
Rozhovor s novou paní vrátnou 8. březen jinak Kulervoucí nadpis
10 KČ
Noviny studentů GUH
2
březen 2021
Editorial
BŘEZEN 2021 Rád bych při příležitosti MDŽ poděkoval všem mezinárodním ženám. Číslo tímto způsobem zahajuji z několika důvodů, třeba protože si za všechny muže troufám promluvit, že ženám máme rozhodně za co děkovat, ale taky je jedním z důvodů možná ten, že v tomto čísle mezi redaktory ani jednoho muže nenajdete, tak bych byl rád, kdyby Truňk i nadále vycházel. Ale březen byl stejně jako toto číslo nabitější, než se zdá. Neudál se jen jeden den, ale přímo třicet jedna dní a jeden z těch dalších třiceti dní byl den učitelů. A ten bych zase rád zmínil nejen proto, že by mě někdy mohla učit paní profesorka Poláková, ale také proto, že má zejména pro dnešní dobu větší rozměr. V tento den se totiž narodil Jan Amos Komenský, jehož jeden citát bych rád rozvedl. „Každému člověku je jeho věk školou.“ Uvědomuji si dvojsmyslnost tohoto výroku. Může se jednat buď o věk člověka, nebo věk ve smyslu doby. A vlastně si ani nemyslím, že by se tyto varianty přímo vylučovaly, ale já se zaměřím na variantu druhou: věku ve smyslu doby. I přes všechna možná opatření nebo komplikace v podobě distanční výuky bych rád podotknul, že nesdílím pohled, který se snaží tuto dobu jen tak přečkat. Neboť tato situace je školou – nebo spíše testem, který musejí napsat všichni, jak učitelé, tak žáci. A je to rozhodně velmi těžký test, možná dokonce přepadovka, ale je zásadní si uvědomit, že pouze s testy nebo velkými překážkami můžeme sami vyrůst. Kdyby se člověk obklopoval jen věcmi, které jsou pod jeho úroveň, nemohl by se nikdy vyvinout. Se dnem učitelů bych chtěl tedy připomenout, že škola (ani ta života) nemusí vždy hrát v náš prospěch, ale to neznamená, že nepřináší příležitosti, díky kterým z ní můžeme vyjít větší a vzdělanější.
Šimon Gogola, šéfredaktor
3
Noviny studentů GUH
Obsah březen 2021
6 7 11 14 17
4
Truňk se představuje Daniela Gajdová E. B-Browning Magdaléna Ordeltová Rozhovor: Paní Romana Lagová Alžběta Blahová 8. březen jinak Lucie Zpěváková The Beatles Klára Tomiková
20 23 25 27 Tvorba 29
Ingmar Bergman
Anna Mráčková
Jazzový ježek Šimon Gogola
Overthinking Markéta Koubková
Kulervoucí nadpis Magdaléna Ordeltová
Expandace Truňku do zahraničí, Dalmácie 2009
Noviny studentů GUH
Truňk se představuje Rozhovor s novou redaktorkou
Jméno: Daniela Gajdová Třída: Sexta B Kam po GUH: Nejspíš na lékařskou fakultu a s trochou štěstí by ze mě mohl být kardiochirurg, a pokud to nevyjde, pořád je tu možnost stát se řezníkem. Oblíbený film: Na prvním místě jsou určitě filmy Star Wars, také Rychle a zběsile, pokud bych si musela vybrat jednu Marvelovku, pak to bude X-men Origins: Wolverine. Oblíbený seriál: Lucifer, Vikings, Game of Thrones, The Queen´s Gambit, Baby, Grand Army Oblíbená kniha: Princ a Chuďas, Faust, Radosti života od Gellnera a pohádková kniha Diamantová sekera Oblíbená hudba: Marilyn Manson, Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Red Hot Chilli Peppers, Audioslave, Stone sour, The Rolling Stones, The Beatles a taky třeba Guns N´ Roses nebo System Of A Down, poté jsou tu oblíbenci jako například klasický kytarista Pepe Romero nebo baskytarista John Taylor ze skupiny Duran Duran Co mi dal Truňk: možnost rozvíjet se zase jiným směrem, posunout mé básničky na novou úroveň Co mi dalo GUH: kamarády, zážitky, chuť něčeho dosáhnout a rozvíjet se, jak je to jen možné
6
březen 2021
v březnu slaví
Elizabeth Barrett-Browning
Na počátku léta roku 1861 umírá v italské Florencii manželu Robertu Browningovi v náruči, prý s úsměvem na rtech. „Víš, kdo tě drží?“ „Smrt.“ Však odpověď zní stříbrná: „Ne smrt, já láska jsem,“ píše v jedné ze svých básní. Může se zdát, že tato rubrika, jež by měla být spíše oslavná, začíná poněkud morbidními slovy – začíná tam, kde jiné končí. Konec konců, přesně taková byla samotná Elizabeth Barrett-Browning. Posunující hranice, oslavující nekonečnou krásu a něžnost – co na tom, že v samotné smrti. Narodila se 6. března 1806 v anglickém Durhamu jako první z 12 dětí. Její rodina měla kořeny na Jamajce, kde otec Edward vlastnil plantáže, a jak tehdy bylo zvykem, zaměstnával na ní otroky. O otci je známo především to, jak majetnický, náročný a krutý byl, jak moc se snažil mít životy svých dětí pod kontrolou. Byl jimi však i přesto nadevše milován stejně tak, jako on miloval je. Holt – každý svou lásku projevuje jinak – například v tomto případě přísným zákazem vstupu do jakéhokoliv sňatku. Její dětství bylo nádherné. Po chvíli života v Durhamu se rodina přesunula na anglický venkov – bohaté sídlo s poetickým názvem Hope End, kde se mladá Elizabeth Barrett věnovala ježdění na poníkovi, při jehož sesedání jednou spadla a vážně si poranila páteř. Přestože nikdy nechodila do skutečné školy, prý již ve čtyřech letech začala veršovat, nedlouho poté se u ní objevila obrovská vášeň pro čtení a v osmi letech už četla Homéra v originále. Obrovsky ji fascinovalo náboženství a metafyzika. Pojďme to ale celé trochu popostrčit. V 17 letech se u ní objevila nervová porucha, jež nikdy nebyla zcela diagnostikována a afektovala ji až do konce života. Trpěla obrovskými bolestmi hlavy, slabostí a mdlobami. Lékaři mladé Elizabeth předepsali opium, na které se jí později projevila silná závislost, a pravděpodobně se podepsalo na tom, že její život skončil předčasně. Pro celou rodinu začalo složité období, jelikož později se zdravotní problémy objevily i u matky, jež smrtelně onemocněla,
7
Noviny studentů GUH
otci zase kvůli zrušení otroctví přestaly vydělávat jamajské plantáže. Chtěl však Mary, jak se její matka jmenovala, dopřát zbytek života v milovaném Hope End, který po její smrti s rodinou navždy opustil. Po stěhování do Londýna si konečně našla přátele, kteří ji ve psaní podporovali, inspirovali a především jí dodali tak potřebnou kuráž, aby se mu tedy mohla plně věnovat. Téhož roku vydala svou první neanonymní sbírku Serafové a další básně, v níž se objevoval především těžkopádný smutek a morální otázky. Kritici jí začali doslova uctívat jako viktoriánskou superhrdinku, co se poezie týče. Zdraví se jí však opět zhoršilo, tak se společně se svým nejvíce milovaným bratrem přesunula k pobřeží. Dva roky byly plné pokojného soužití, jednou ovšem došlo k hádce, po které se bratr jel projet na loďce a utopil se. Jeho smrt ji neskutečně zasáhla o to víc, že odešel neusmířený. Pět let pak Elizabeth zůstává ve svém pokoji a vídá se pouze s rodinou a pár nejbližšími přáteli, její psychické zdraví se výrazně zhoršuje. Roku 1844 vydává publikaci básní, která se opět těší obrovské popularitě mezi kritiky v Americe i Anglii. Touto dobou píše i Pláč dětí, jenž v budoucnu bude nejen námětem pro filmaře, ale především nápomocný při uskutečnění reforem proti dětské práci.
8
březen 2021
„Do ye hear the children weeping, O my brothers, Ere the sorrow comes with years ? They are leaning their young heads against their mothers, — And that cannot stop their tears. The young lambs are bleating in the meadows ; The young birds are chirping in the nest ; The young fawns are playing with the shadows ; The young flowers are blowing toward the west — But the young, young children, O my brothers, They are weeping bitterly ! They are weeping in the playtime of the others, In the country of the free.“
Její básně si četl i muž, kterého ohromily natolik, že v jednom ze svých dopisů pro Elizabeth píše: „Miloval jsem Tě celý svůj život nevědomky, že je to jen pouhá představa Tebe,“ čímž začíná jedna z největších literárních milostných afér všech dob. Robert Browning a jeho dopisy pomůžou nevysvětlitelnému zlepšení zdravotního stavu Elizabeth, která začíná psát Portugalské sonety, jež se skládají především právě z úryvků již zmíněných dopisů. Tyto tajné viktoriánské námluvy pokračují několik dalších let, což je jen a jen dobře, jelikož daly světu možnost spatřit tolik krásných slov.
9
Noviny studentů GUH
„Tvář světa je tak jiná. Myslím si, že od té doby, co jsem slyšela tvou duši, jak tiše našlapuje.“ „Jsme nerovni a nerovni jsme byli vždy v osudech i v celém žití svém. Andělé naši vzhlédnou s úžasem, o sebe jenom v letu zavadí-li.“ „Ne, neobviňuj mne, že moje tvář až příliš smutná vždycky zdává se. Jdem dvěma cestami a ve vlase i slunce rozhodí nám dvojí zář. Ty na mne dolů něžně hledíváš jak na včelu, jež v krystal chytla se. Co bezpečně tvou péčí skryta jsem, marny jsou pokusy mé vzlétnout zas, zda pryč jsem chtěla, sama sotva vím. Však tebe vidím, tebe, milý můj. Ne lásku jen, i konec lásky zřím, památky jas i zapomnění tmu. Jako ten, kdo v dálku zrakem upřeným přes řeky hledí k moři hořkému.“ Nehledě na otcův zákaz se Elizabeth ve 40 letech rozhoduje vdát se za Browninga a otec ji nemilosrdně zavrhne, vydědí. Nyní se již manželé stěhují do italské Florencie, kde Elizabeth porodí syna Roberta a na žádost manžela vydává Portugalské sonety, jež do nynějška ležely pouze v šuplíku. V Itálii se zajímá o tamější problémy (boj o nezávislost), čímž si získává i italské příznivce a stává se inspirací nejen pro širokou veřejnost, ale také pro osobnosti ze světa literatury, jako například Emily Dickinson nebo Edgara Allana Poea, jenž ji označil za tu nejušlechtilejší z jejího pohlaví. Nemýlil se. Její život byl plný krásy, však také plný bolesti. Plný lásky i odmítnutí. Plný společnosti i samoty. Byl plný. Přetékající. „Ozvěnu nebuď! Marně teskní tam! Je uvnitř hlas, jenž s pláčem tiše hyne, jako ty zpívat musíš – v dálce – sám.“ Magdaléna Ordeltová
10
březen 2021
Rozhovor s novou paní vrátnou
Romanou Lagovou
V otevřeném dění za pandemie Jaký je Váš dosavadní nejlepší zážitek na Gymnáziu? Vzhledem k tomu, že jsem nastoupila v době tzv. nerozjetého vlaku, tak jsem bohužel neměla možnost toho ještě moc zažít. I přes to malé množství studentů, se kterými se setkávám, tak jsem mile překvapena s přístupem, jak již zmíněných studentů, tak i zaměstnanců školy. Hned, jak nám to situace dovolí a spustí, tak se budu těšit na obvyklý provoz. Na škole mnozí nazývají vrátnici ‚akvárkem‘. Jaké to je být v průhlednu ze čtyř světových stran? Je to i v něčem dobré (příroda v atriu za okny)? Tak to mě celkem pobavilo (smích), ale svým způsobem to vlastně jako akvárium vypadá. Určitě to má smysl a vítám, že jsem v takovém otevřeném dění. Člověk má alespoň přehled, kdo všechno kolem něj projde a necítí se úplně uvězněn mezi čtyřmi stěnami. Nedávno jsem vlastně tím zažila krásný zážitek, kdy v okně přede mnou krásně svítilo sluníčko a za zády pršelo. Byl to krásný pohled, který se jen tak každý den nevidí. Jak trávíte volné chvíle ve škole? (jsou-li nějaké) Volné chvíle jsem zatím využívala tím, že jsem se seznamovala s provozem školy a dalšími věcmi, které budu do budoucna potřebovat. Teď bylo období, kdy se odevzdávaly přihlášky k přijímacím zkouškám, takže práce kolem nich byla (směje se). A co ráda děláte ve svém volném čase? Většinu svého volného času trávím se svojí rodinou a jelikož mám už skoro sedmiletou dceru, tak ta se ráda postará o můj volný čas (smích). Počasí nám už začíná přát, tak určitě oprášíme kola a podnikneme nějaký výlet. A co se týče léta, tak bazén je náš největší kamarád (směje se). Samozřejmě, když vyjde čas, tak ráda zajdu posedět se svými přáteli, jelikož společnost a správné lidi kolem sebe prostě miluji.
11
Noviny studentů GUH
Je nějaká hudba, která Vás oslovuje? Nebo literatura, film? (mám pocit, že jsem Vás viděla za skly s nějakou knížkou v ruce, když jsem projížděla kolem školy autobusem) Bohužel Vás asi zklamu, ale s tou knížkou to byla určitě kolegyně, která tu bývala dříve a teď mě tady střídá buď v obědové pauze nebo když jsem doma s dcerou na distanční. Co se týče zábavy jako je divadlo, četba atd., tak toho bohužel moc fanda nejsem. Určitě ale nepohrdnu nějakým pěkným filmem v kině. Nejradši mám komedie, ale osloví mě i akční. Jako klasiku, na kterou se vždy podívám, je film Pretty Woman a můj oblíbený herec je Richard Gere. Jinak spíš ráda trávím čas venku na procházkách, kolo, výlety. Co se týče hudby, tak mám ráda moderní, taneční hudbu. Ale nemám problém si vyslechnout i něco z jiného soudku. Vždycky záleží na dané situaci, příležitosti a náladě (smích). Když říkáte taneční hudbu, tančíte u ní? Na hudbu taky občas hodím bokem, když je písnička, která nadchne (úsměv). Vyfotila byste prosím (například na telefon) třeba tři fotky, které zachycují Váš běžný pracovní den? Může to být úplně cokoli.
12
březen 2021
Na fotce výhledu z okna jde vidět roletu. Utlačuje podle Vás přírodu venku? Jak prožíváte stav dnešních dní? Nejspíš je to špatná fotografie, co se týče rolety. Mám je pouze na horních oknech a zřejmě jde o odraz. Bohužel je situace jaká je a na každého to svým způsobem nějak působí. Každopádně se snažím nahlížet na věci pozitivně, ale nastane den, kdy to na člověka taky dopadne...
Vidím, že na vrátnici je směrem ke vchodu ukázána známá červená značka. Myslím, že by spoustu studentů zajímalo, jak budete za normálního provozu školy nahlížet na přezůvková pravidla. Ano, máte pravdu. Nyní máme, co se týče přezouvání, červenou značku. Chtěla bych postupovat podle pokynů, které se mají dodržovat. Budu ráda, když se se studenty budeme v pravidlech respektovat a vzájemně je dodržovat. Potom bude naše spolupráce určitě příjemná (smích).
Jak se dnes nejvíce lišíte od Vašeho osmnáctiletého já? Jejda, ta mě celkem rozesmála. Jsem víceméně pořád stejná. Jsem v kontaktu, jak s mladými, tak i staršími a nemám problém se bavit na jakékoliv téma. Jen jsem od té doby nasbírala více zkušeností.
Máte pocit, že Vás dosavadní čas strávený na Gymnáziu nějak proměnil? A je něco, co byste ráda vzkázala celé škole? Nějakou velkou proměnu zatím nepociťuji. Jsem tady zatím krátce. Co bych na závěr vzkázala škole? Asi jen to, aby se zase všichni vrátili zpět do školy a pokračovalo se v normálním režimu. Co jsem měla tu čest se potkat se studenty, tak byli všichni příjemní a věřím, že je tomu i u zbytku studentů (směje se). A hlavně pevné nervy, jak při závěrečných zkouškách, tak při distanční výuce.
Alžběta Blahová
13
Noviny studentů GUH
8. březen jinak 8. březen, Mezinárodní den žen. Stejné datum, stejný název, avšak docela odlišné pojetí v různých koncích světa. Zatímco někde milé poděkování něžnému pohlaví květinou či čokoládou, na západě spíše další z komerčních svátků, nabízející ženám slevy na parfémy, a v hinduistických kulturách zase uctívání děsivé bohyně ženství jedoucí na osedlaném tygrovi a držící vražedné zbraně pro boj s démony. Nic z toho se však netýká Latinské Ameriky, pro níž je tento den připomínáním si utrpení a bolesti žen a stále přítomných činů páchaných na nich. Protesty proti nerovnostem a zakázaným potratům provází tento den ve spoustě měst v Latinské Americe. V Mexiku se hlavním symbolem letošního Mezinárodního dnu žen stala barikáda, kterou si současný prezident nechal postavit před svým sídlem, aby se uchránil před potenciálními bouřlivými demonstracemi. A právě u této zdi se sešly tisíce mexických žen, píšící na ni jména svých dcer či blízkých, které se v předchozích letech staly oběťmi znásilnění či vražd páchaných na ženách. Průběh protestů a význam celého dne mi přiblížila má mexická přítelkyně Nely, která spolu s ostatními mexickými ženami usiluje o změnu a která se letos stala součástí výtvarné iniciativy, připomínající si tento den skrz grafickou tvorbu. (Ukázky tvorby najdete pod rozhovorem). Jaký význam má pro ženy v Latinské Americe, potažmo v Mexiku 8. březen? Pro nás je toto datum dnem, kdy si připomínáme stále přítomné nerovnosti, bojujeme za stejné postavení mužů a žen a také od vlády požadujeme zrušení beztrestnosti vrahů a násilníků páchajících hrůzné činy na ženách. Celá Latinská Amerika je silně postižena vraždami cílenými na ženy (španělsky Feminicidio, čeština pro tento typ vraždy nemá slovo), k nimž dochází dennodenně a které pro násilníky nemají mnohdy vůbec žádné následky. Zatímco oběti a jejich rodiny trpí, viníci se nadále vyhýbají trestu. Jaké jsou nejzřetelnější rozdíly mezi muži a ženami, promítající se v běžném životě v Mexiku? Těch se najde! Od domácí výchovy, přes odlišný přístup ve školách až po samotné zaměstnání. Je naprosto běžné, že při rodinných setkáních ženy zůstávají v kuchyni a připravují pohoštění, zatímco muži čekají, až budou obsloužení, sledují televizi či vtipkují na terase.
14
březen 2021
Na rozdíl od chlapců doma také slýcháváme, abychom nenosily krátké sukně, jelikož jsou příliš „provokativní“, a je nám zakazováno chodit večer ven, protože si tím my samy o znásilnění říkáme. Avšak většina dívek, které se stávají obětmi, nebývají znásilněny proto, že by nosily sukni nebo že by si vyšly ven za tmy. Problém by se měl hledat někde jinde. Jak tedy protesty žen a 8. březen probíhají? Feministické hnutí (nejedná se o žádné oficiální hnutí, nýbrž o na sobě nezávislé ženy, které se svolávají do ulic) organizuje protesty, tzv. 8M (8 de Marzo = 8. březen). Ulice se plní davy žen, které vyrývají své vzkazy na nejrůznější památky, většinou do zdí státních institucí. Mimo to se také pořádá velká řada akcí a besed informujících o tématu rovnosti pohlaví. Na sociálních sítích se také objevuje spousta příspěvků, často se symboly fialového a zeleného srdce. Fialová představující barvu feminismu a zelená jako symbol práva svobodného zacházení se svým vlastním tělem, čímž se naráží na problematiku potratů. Jak se mexická společnost staví k otázce legalizace potratů? Velká část konzervativně smýšlejících lidí, jak v politických stranách, tak i z řad veřejnosti, pořádá časté pochody proti legalizaci potratů. Tato skupina si říká „Provida“ (za život) a jejím hlavním cílem je dle nich zachraňovat životy. Avšak i napříč zákazu podstoupení potratu si spousta žen nachází jinou nelegální cestu, neboť se často nachází v situaci, kdy nejsou schopné vychovávat dítě takovým způsobem, jak by si zasloužilo. A i přes všechna nebezpečí a rizika vyskytující se při nelegálních potratech je spousta žen nepřestává vyhledávat a často se stává, že i ony přijdou o život. Proto také nejen 8. března bojujeme za legalizaci potratů. Bojujeme za ženy, aby potraty mohly probíhat bezpečně, svobodně a k tomu bez jakéhokoli dokazování rizikového těhotenství. Liší se od sebe postoj žen k tématu feminismu a současným protestům napříč generacemi? Spousta starších žen odsuzuje způsob našich protestů v podobě poškozování vládních budov a prohlašuje nás za blázny či extrémní feministky. Ale přece bychom nemohly mlčet a dělat, že se nic neděje, máme právo zuřit a třeba i něco rozbít, když každý den umírá deset žen jen kvůli tomu, že se nenarodily jako muž!
15
Noviny studentů GUH
Mezi protestujícími se najde ale i spousta starších žen, hlavně těch, jejichž dcery se staly obětmi vražd či znásilnění. Tyto ženy jsou neodmyslitelnou součástí hnutí a jejich odhodlané hlasy, požadující tresty pro násilníky, nepřestávají v hnutí silně znít a bojovat za spravedlnost. Jaká je reakce vlády a zbytku mexické společnosti na protesty žen? Reakce vlády jsou čím dál horší a horší. V předchozích letech byly ženy při protestech napadány policií, která proti nim použila pepřový sprej. V současné době se navíc na scéně objevil kandidát na budoucího prezidenta naší země (ze stejné strany jako prezident současný), který byl údajně obviněn ze znásilnění. Poté, co jsme se to dozvěděly, jsme požadovaly rezignaci na jeho kandidaturu, což on však odmítl. Stejně tak i ženy, které jsou součástí stejné strany, se odmítly k incidentu vyjadřovat a samotný současný prezident prohlásil, že to není jeho věc. Jak jen se máme nehněvat, když je dovoleno násilníkovi, aby se stal vládcem země? 8. březen není jen o radosti, lásce a poděkování ženám příjemnými drobnostmi, pro Nely i další latinskoamerické ženy představuje problematika nerovnosti mezi muži a ženami důležitější téma, jelikož nechtějí, aby stejné znevýhodňování a omezování se zažívaly i jejich dcery a další generace dívek. Milují svůj kraj, jsou hrdé na svou národnost, kořeny a kulturu, a tak vychází do ulic, aby se v jejich zemi žilo ženám lépe. Bez znatelných rozdílů mezi pohlavími a beze strachu.
Lucie Zpěváková
16
březen 2021
The Beatles
Brouci, co nám vlezli do hlavy S již okoukaným úsměvem se na mě otočila a hlasem líbezným jako Strawberry fields řekla: Hey Jude, Let it be, Here comes the sun. The Beatles – většině z nás se svými chytlavými a nezapomenutelnými melodiemi zahlodali do paměti a i po několika desetiletích nám pořád odmítají vylézt ven ušima z našich makovic. Slova a texty, které se ve spolupráci se všelijakými hudebními nástroji mění ve zvuky a tóny, ze kterých se staly jedny z nejslavnějších písní té doby. A vlastně i úplně jiný pohled na svět, který nám ukázali John Lennon, Paul McCartney, Ringo Star a George Harrison. Mnohdy jsou písně zvláštní, okázalé, tajemné, bizarní a jejich pravý význam skrytý pod maskou LSD a skleničkou kvalitního bourbonu nebude nikdy dohledán a náležitě pochopen. Vezměte si třeba skladbu I am the Walrus. Teď přichází ta část, kdy musíte zapojit slovníček angličtiny ve svých hlavách (pro ty líné: za pár chvil to udělám za vás). Kdo a proč je mrož? Proč by to přece někdo říkal? A hlavně otázka pokládaná velmi často: A co to sakra vlastně znamená? Tato surrealistická píseň nás zavede někam, kde, jak se zdá, neplatí žádná pravidla. Všechno a znovu všechno je možné. Yellow matter custard Dripping from a dead dog‘s eye Crabalocker fishwife pornographic priestess Boy you been a naughty girl You let your knickers down Když John Lennon a Paul McCartney tuto skladbu psali, je možné, že prvotním záměrem bylo, aby nikdo nevěděl, o čem vlastně je. Anebo zkrátka čerpali inspiraci z nekonečně hlubokého jezírka představivosti, které se díky účinkům LSD stále více a více prohlubovalo. Jak řekl sám George Harrison: Když mu jeho zubař poprvé nabídl LSD, tak se ocitl ve světě, kde miloval všechno a zároveň nic. Ve světě, kde bylo všechno krásné.
17
Noviny studentů GUH
Kontroverze aneb kam se hrabe Ježíš The Beatles jsou také samozřejmě známí svou kontroverzí. Například v písni A day in the life můžeme slyšet frázi I´d love to turn you on, kterou byste jako studenti elitního gymnázia měli umět přeložit, ale pro ty, co si místo učebnic angličtiny doma radši otvírají flašky dobrého vína, přidávám i překlad – Rád bych tě vzrušil. Tato pasáž se ovšem nelíbila BBC, která kvůli ní píseň odmítla hrát v rádiu a označila ji za vulgární. John Lennon při jednom z koncertů řekl: „Vy chudší v předních řadách můžete zatleskat. Vy ostatní zachrastěČlenové The Beatles na obalu jednoho se te vašimi šperky.“ Lidem se podobné svých alb, na kterém se nechali zvěčnit jako provokace líbily a fanynky přiváděly řezníci. Tímto vyjadřují svůj nesouhlas s k šílenství. Toto ovšem nebyl jediný válkou ve Vietnamu. nešťastný a kontroverzní výrok Johna Lennona. V mediálním výstupu řekl, že The Beatles jsou slavnější než Ježíš, což vyvolalo velkou vlnu nenávisti vůči kapele. Lennon se za toto tvrzení později omluvil. Bylo mu ovšem odpuštěno?
18
John Lennon se svou ženou Yoko Ono při tzv. postelovém protestu za konec války ve Vietnamu.
březen 2021
I‘m shot, I‘m shot Imagine there‘s no heaven It‘s easy if you try No hell below us Above us only sky Imagine all the people Living for today... Po rozpadu The Beatles v roce 1970 John Lennon se svou manželkou Yoko Ono, které je ve většině případů přisuzován rozpad kapely, bojovali za mír, svobodu a lásku. Tohle všechno by mohlo pokračovat dál, to by ovšem nesmělo být Marka Davida Chapmana, který Johna před jeho domem 8. 12. 1980 zastřelil. Není pochyb, že jsme v ten den přišli o člověka, který měl nesmírně velké srdce, odvahu a odhodlanost, ale bohužel i ego. „Utrhl jsem květinu a zvadla mi. Chytil jsem motýla a umřel mi v dlaních. Pochopil jsem, že krásných věcí se lze dotýkat jen srdcem.“ – John Lennon Tak tedy končí jedna z nejslavnějších kapel všech dob, ale jak řekl George Harrison – The Beatles budou existovat i bez nás. A existují. A snad i budou.
Klára Tomiková
19
Noviny studentů GUH
Nejen Lesní jahody
Ingmar Bergman Ingmar Bergman byl filmový a divadelní režisér, scénárista a spisovatel. Patří nepochybně mezi jednu z nejslavnějších Švédských osobností, mezi jeho nejslavnější tvorbu patří (určitě povědomé názvy) pro mě naprosto neuvěřitelná Persona, filmové drama Sedmá pečeť a téměř současně s ní natočené road movie Lesní Jahody. Bergman začínal nejprve u divadla, konkrétně studoval divadelní vědu, kolem roku 1940 se dokonce stává režijním asistentem u Královské opery ve Stockholmu. Divadelní režii se občas věnuje i v pozdějších letech, kdy už je jeho hlavním zájmem film. S filmem se blíže seznamuje v letech 1944 kdy se stává hlavním dramaturgem švédské společnosti Svensk Filmindustri. Jako z prvních z filmových scénářů napsal scénář k filmu Štvanice a první režii zažívá u filmu s názvem krize, podle námětu Lecka Fishera (Matka-zvíře). Nějakou dobu se věnuje točení filmů podle cizího námětu, později se ale dostává k autorské tvorbě, do popředí ho však dostávají až již zmíněné filmy Lesní jahody a Sedmá pečeť.
Lesní jahody Film lesní jahody se svojí strukturou lehce liší od tvorby, kterou si pod jménem Ingmar Bergman představíme, neklade tolik důraz na psychologii a děj plynule a jasně ubíhá, na rozdíl od ponuré, náročné ale skvělé pozdější Bergmanovy tvorby. Známá scéna je hned úvod tohoto snímku, tedy sen hlavní postavy profesora Borga, který je údajně inspirován snem samotného Bergmana. Jako v zrcadle, Mlčení a Hosté večeře Páně
20
březen 2021
Mezi mou oblíbenou trilogii filmů Bergmanovi pozdější tvorby jsou jednoznačně snímky filozoficko-náboženského zaměření, pod názvy: Jako v zrcadle se týká, pro Bergmana typických témat, psychózy (ve filmu konkrétně schizofrenie) iluze o setkání s bohem a sexuální frustrace. Mlčení je příběh o odcizení a chladném přístupu mezi dvěma kdysi velmi (i fyzicky) blízkými ženami, očima malého chlapce (syna jedné z nich) Johana. Končí úplným odcizením a umíráním jedné z žen. Hosté večeře Páně je další existenciálně laděný snímek popisující melancholické stavy vyvolané neschopností nalezení a naplňování smyslu a hodnoty života, vnitřní vyčerpání a prázdnotu, prožíváním skrytosti Boha. Čili opět – typický Bergman. Bergmana filmová činnost okolo roku 1965 nutí vzdát se působení na divadelní scéně, včetně postu šéfrežiséra na Královské činoherní scéně. Na druhou stranu právě po tomto počinu vzniká ona geniální…
Persona Tohle psychologické drama natočené roku 1966 s prvky psychologického hororu, se zabývá složitostí ženské psychiky, Bergman se přitom dotkl závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce – konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role, Její únik do veřejné masky-persony – se však stane dočasným přijetím jiné role. Persona nepochybně inspirovala spousty dalších režisérů v jejich dílech, jedním z příkladů je jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších filmů Mulholland Drive od Davida Lynche. Který si základ z Persony tak trochu přenechal, ale samozřejmě přidal většinu prvků vlastních, a skvěle to scénograficky (celkově výtvarně) dotáhnul. Z doby po personě bych ráda vyzdvihla film jménem Hodina Vlků, který patří spolu s filmy Hanba a Náruživost tvoří trilogii, které se říká Ostrovní trilogie.
21
Noviny studentů GUH
Hodina vlků, je hororové existenciální drama, s ponurou atmosférou typickou pro vrcholného Bergmana. Film se vyznačuje zvláštní strukturou, dlouhým prologem v půlce filmu předěleným znělkou s titulky. Postupně se zajímavě stírá hranice mezi realitou a změnami vnímání a prožívání u psychicky nemocného Jonase. Do pozdní slavné tvorby, kterou nemám až tak „nakoukanou“ patří například Fanny a Alexandr, Nevěra nebo Saraband, které už se moc nepodobá jeho vrcholné tvorbě, nicméně Bergman za svůj život stvořil pro mě neuvěřitelný počet děl, z nichž některé jsou prostě skvělé a nepochybně je důležitým článkem filmové historie, a inspirací pozdějších umělců. Anna Mráčková
22
březen 2021
Jazzový ježek Právě jsem viděl krátké video, kde ježek zahrál naprosto geniální jazzový přechod. A nejde o Jaroslava Ježka, toho hudebního skladatele, ale o ježka, toho s bodlinami. Abyste si to dokázali představit, tak on to byl opravdu přechod se vším všudy. Prostě se jen tak jazzový ježek jazzově prošelpo klavíru – říkal bych mu ježžek. Ale hraje ježžek na klavír, nebo klavír na ježžka?
Ježžek
Jak vidíte na fotce, tváří se úplně přirozeně. Jako by to takto zahrál na první dobrou a bez zkoušení. Taky třeba jo, kdo ví. Ovšem co mě na tomto výstupu zaujalo ze všeho nejvíc, je jeho nevědomost. Přecházím tak tímto poznatkem ke komentáři nedávno zesnulého filmového režiséra Karla Vachka, kterým označil několik tvůrců všech možných druhů.
Nelíbili se mu, protože podle jeho slov, věděli, co dělají. Když jsem poprvé tento výrok zaslechl, řekl jsem si, jak to teda podle něho vypadá, když někdo neví, co dělá, ale netrvalo to dlouho a ten význam mně došel. My vidíme, že ježžek hraje na klavír. Jak to ale vypadá z jeho perspektivy? On se prochází a jako vedlejší účinek této činnosti „hraje“. Chůze je pro něho něco přirozeného a vitálního, proto ani neví, že dělá něco navíc, neví, že hraje – neví, co dělá. On na ten klavír nehraje, a jestliže připustíme, že ano, tak na sebe hrají vzájemně, protože oba jsou ve svém přirozeném stavu. Klavír ovlivňuje jeho chůzi a ježžkova chůze způsobuje zvuk (hudbu). Splývají v jednu bytost, jsou v dokonalém souznění. Jak ale ježžek souvisí s osobnostmi, na které narážel Karel Vachek? Odrazil bych se od své věty, že je hudba vedlejším účinkem. Několik kytaristů se vyjádřilo, že mají obrovskou kytarovou kolekci, protože každáje vede k něčemu jinému. Jinými slovy, každá kytara na ně hraje jinak. Už tady se dostáváme k výrazné podobnosti s ježžkem. Jestliže se kytaristé takto vyjadřují o svých nástrojích, můžeme napsat, že se nástroj stává jimi a oni jím. Stejně jako je to u ježžka s klavírem, splývají oni v jednu bytost s kytarou. Hraní na tento nástroj je pro ně něčím tak normálním a běžným – až vrozeným (narodili se kytarou), že se nejedná ani o žádné myšlenkové pochody, ale o úkol přirozený, jako tomu bylo u ježžka s chůzí.
23
Noviny studentů GUH
A my máme to štěstí, že jsme svědky onoho vedlejšího produktu, kterýse nám zdá být jazzovou hudbou. Totiž ježžkovi je samozřejmě úplně jedno, jak to na nás působí. To je jasné. A v tom je ten zásadní rozdíl, protože jestliže víte, co děláte, vnímáte své počínání automaticky i z druhé strany, jste sami sobě divákem, který kritizuje váš výtvor a upravuje ho. Uvědomuji si, jak bude působit na okolí, tudíž se hlídám a upravuju. Ale v případě, že nevíte, co děláte, nemáte ponětí o tom, jak ta vaše daná aktivita vypadá z druhé strany. Hrajete pro sebe, protože to prostě potřebujete a diváci si jen užívají vedlejší produkt této činnosti, který není utvářenjimi, ale vámi. A není utvářen pro ně, ale pro vás. To je podstata „nevědění-co-dělání“. Když si vezmeme třeba ACDC, kteří jsou dlouhodobě kritizováni za to, že je jejich hudba prvoplánová, primitivní a pořád stejná. Skutečně hrají celý život snad jen šest akordů dokola, (téměř) všechny skladby jsou opravdu stejné a ano, tato hudba se dá považovat i za hudbu „primitivní“. Ale po pár skladbách je vám jasné, že oni nehrají pro nikoho. Hrají se svým nástrojem na sebe a pro sebe. Budou hrát pořád stejně pro sto i sto tisíc lidí, protože základním pohonem je ta existenciální chuť a nutnost hrát. Jako rozdílné příklady mohou sloužit třeba AngusYoung (ACDC), David Gilmour (Pink Floyd) nebo Mark Knopfler (DireStraits). Všichni hrají naprosto jiným způsobem, nejsou si téměř v ničem podobní. Ale při jejich hraní je na první pohled jasné, že jsou ponořeni s kytarou v sobě. Jejich sóla jsou vždy něčím atypická a zvláštní - dokonce mnohdy doplněná o chyby! Protože jim ta chyba nevadí, oni se na nikoho zapůsobit nesnaží, není tam to nutkání. Publikum se jde dívat na ně, a ne oni na publikum. A když davy šílí a vyvolávají jejich jméno, je to jen díky strhujícímu intimnímu dialogu mezi nimi a kytarou, který máme to štěstí poslouchat. Ale nerad bych zůstával pouze u kytaristů. Ježžek je ideálním podložením myšlenky, že se stáváme tou věcí, kterou používáme, protože nás ovlivňuje stejně tak, jako ovlivňujeme my ji. Já teď píšu na počítači tento článek a stávám se u toho počítačem, stejně jako se stal ježžek klavírem. Klávesnice navádí mé prsty na přesně určené klávesy, musím se s tímto strojem propojit a porozumět mu, abych ho mohl použít pro napsání svého článku. A je to tak se vším – jestliže chci porozumět nějakému člověku, musím jím trochu sám být. Jestliže se chci dívat na televizi, musím tou televizí z části sám být. Protože jinak bychom ji ani nebyli schopni vnímat, a už vůbec ne vymyslet. Tato role okolí na ovládání člověka není úplně pochopena a tím pádem ani doceněna. Možná že by měly být oceněny i ty barvy, kterými byl namalován určitý obraz nebo ta kytara, na kterou byl složen nějaký hit. Že by nebyl jen žebříček nejlepších kytaristů světa, ale byl by taky žebříček nejlepších kytar. Nemůžeme přeci vyzdvihovat jen jednu stranu dialogu.
24
Šimon Gogola
březen 2021
Overthinking V zajetí myšlenek
Asi každého z nás někdy nepřipraveného zaskočila věta, která z naprosto klidného a vyrovnaného člověka udělá ve vteřině vyklepaného ratlíka: “Víš, přemýšlel/a jsem“, a touto větou se pak rozpoutají situace, které bychom si ani v té nejhorší noční můře nedokázali představit. „Chtěla bych dítě, neklape nám to, co kdybychom si dali pauzu, proč se párky na Benzince v Kunovicích otáčejí proti směru hodinových ručiček, když se kolečka pod párkovačem otáčí po směru?“ a další a další otázky se na nás valí v ten nejmíň vhodný čas, jen proto, že někdo z našeho okolí příliš přemýšlel. Ano, bohužel, nebo možná i bohudík (kdoví), patřím také do skupiny lidí, kteří musí pořád nad něčím přemýšlet. V angličtině overthinking vás dokáže učinit i nešťastnými, a to právě z důvodu nadměrného přemýšlení o věcech, které nemusejí být zas až tak důležité. Ale pozor, pokud něco takového řeknete člověku, který na overthinking trpí. Pro něj je totiž i nejbanálnější věc ta, nad kterou stojí za to přemýšlet, zatímco ostatní by nad ní jen mávli rukou. Přílišné přemýšlení o ničem nebo naopak o všem je v dnešní době na programu každého, kdo dýchá. Otázky, které začínají větou „co by kdyby“, stresují většinu z nás a nenechají nás v klidu usnout, ani když se nadopujeme prášky na spaní (no dobře, pak už možná ano). Jeden z největších problémů overthinking je i to, že přijde v nejvíc neočekávanou hodinu, minutu, den a nemůžete s tím nic dělat, přisaje se na vás jako klíště a vy se stanete jedním z jeho hostitelů, na kterém, nebo lépe řečeno ve kterém, parazituje. Overthinking je vlastně jedním ze syndromů naší uspěchané doby. Aniž bychom si to uvědomovali, máme tolik možností – kým můžeme být, kde budeme pracovat, co říct, s kým se bavit… A tak často přemýšlíme nad tím, jestli možnost, kterou jsme zvolili, je ta správná. Nevím ale, jestli mám dnešní dobu zvát vůbec uspěchanou, když se teď vše kolem nás zpomalilo, ne-li zastavilo úplně.
25
Noviny studentů GUH
A možná i díky tomu, že máme konečně čas i sami na sebe (i když já osobně už bych si potřebovala zajít na dobře udělanou kávu, plesy, do kina a divadla…), začínáme také více přemýšlet. Neberte mě špatně, samozřejmě, že přemýšlíme pořád, ale možná že teď nastal ten čas, kdy se zastavíme, nadechneme se a doženou nás všechny ty myšlenky, před kterými jsme tak dlouho utíkali. A já upřímně některé z těch myšlenek nenávidím. Ležím v posteli a přemýšlím jednu, dvě, možná i dvě a čtvrt hodiny. Někdy mi dojde, že je všechno zbytečné, jindy opak a jindy přemýšlím tak dlouho a chci tak moc dojít ke správnému řešení, až sama sebe nachytám, zacyklím se ve vlastních analýzách a nakonec nepřijdu vůbec na nic. Problémem je někdy i to, že tyto pro někoho tak banální otázky a myšlenky si v mnoha případech bereme až moc osobně, a pak jsme vystresovaní i z tak všedních věcí, jako je například telefonování. Někdy také přemýšlíme za ostatní, přemýšlíme, o čem přemýšlí druzí, čímž si na sebe bereme jejich tíhu, a právě tyto věci nám berou nejvíc energie. A jak se overthinking zbavit (nebo aspoň omezit), pokud je nám na obtíž? Třeba v případech, kdy si uměle vytváříme problémy, situace a dialogy, které ani nemusí existovat? Za mě osobně je nejlepší najít si aktivitu, která vás naplňuje, ať už se jedná o sport či o umění. Vaše myšlenky tak přestanou ve vaší hlavě zmateně poletovat a začnou se soustředit právě na tu činnost, kterou zrovna děláte a která vás rozvíjí v tom, čím jste. Na závěr bych dodala, že přemýšlení je v určité míře koneckonců skvělá vlastnost. Pokud přemýšlení využijete ve svůj prospěch, nebudete na vašich myšlenkách tolik lpět a nebudete před nimi chtít utíkat (což by se stejně nepovedlo, protože přeci nemůžeme utéct před svou vlastní myslí). „Jsme tím, co přijímáme, a následně to, co jsme přijali, vysíláme do světa kolem. Proto se často říká, že svět je naším zrcadlem, odrazem naší duše.“
Markéta Koubková
26
březen 2021
Kulervoucí nadpis Nikdy v životě jsem nepsala článek. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, o čem – pokud bych ho tedy psala – by měl být. Nikdy jsem tedy nepřemítala ani nad skutečností, co by měl obsahovat, z čeho by se měl skládat, jak že by měl obecně vypadat. Říkala jsem si – přece tě nějaké formy a postupy nemůžou omezovat v tom, co děláš, žejo. K čemu hranice, když máš projevovat svobodu myšlenky, to by bylo jako hodit chameleona do lentilek. Matoucí. Po chvíli přemýšlení jsem pod heslem „buď se na to vyspi, nebo se na to vyser“ šla spát. Nebudu lhát – ani tohle mou pokročilou krizi začínajícího tvůrce nezastavilo. Dle první části jistě moudré rady jsem se řídila, však má hrdost mi paradoxně nedovolila následovat i tu druhou, tak jsem (ostatně jako každý mileniál) zabloudila do tajů a nástrah internetu. Jak by měl vypadat článek? Co by měl článek obsahovat?, nebo snad Redaktorem snadno a rychle? – toto a mnohem více na mě vyskakovalo ze všech stran. Konečně jsem pocítila něžné pohlazení naděje. Wikihow zklamala, jako ostatně i v jiných případech. Vybavuju si, že mi nepomohla ani tehdy, když jsem chtěla začít rychle myslet pozitivně, zradila mě při porcování kuřete, vydělávání peněz pro teenagery či odstraňování mastných skvrn. Za svůj krátký život jsem se naučila, že jí není radno věřit. Nebo tedy aspoň ne úplně. Možná byla chyba ve mně a při porcování kuřete jsem porcovala spíše sebe vlastní vinou. Ostatně, muži, víte, že byste se dle standartních postupů předurčených právě tímto webem měli na rande připravovat již několik týdnů dopředu intenzivním mytím a čištěním zubů? Po chvíli brouzdání mé oči a myšlenky zato přitáhl jiný příspěvek, který zahalovala rouška tajemna. A jelikož tajemno přitahuje většinu človíčků chodících po této zemi, ani já jsem nezvládla odolat. Po chvíli odhodlávání se jsem ten článek rozklikla. Jeho poselství křičelo na míle daleko – stálo tam, že základem každého článku je kulervoucí nadpis. Obsah? To se vyřeší pak. O čem vlastně celé dílo bude? To je jedno, když nadpis bude řvát. Malá písmenka nikoho nepřilákají – ta velká už ano. A tak – přísně (a doslovně!) držící se této mantry, této jistě alfy i omegy spisovatelů, novinářů, básníků a všech, co s psaním slov mají něco společného – se s vámi dělím o článek, který je svou podstatou o ničem. Má však nadpis. A to ne ledajaký. Za mě tento tip teda dostává všech 10 z 10. Magdaléna Ordeltová
27
Noviny studentů GUH
28
březen 2021
29
Noviny studentů GUH
Volavky Volavky zaujaly pozici Na zamrzlém rybníku Ve sněhu ptáci civící V harmonické pozici Sošně stojí v bílém sněhu Vedle vrby, kterou zlomil čas.
Kosmická housenka Kosmická housenka v županu Usíná v objetí centrálního slunce V kolébavém tÓnu hudby, Housenka má pohled Buddhy, Je v míru a blaženosti. Kolem obíhá planeta, která má tři měsíce A měsíce na dlaních, Otevřená dívka K malým dvířkám od zahrady Už není třeba klíč, Otevřela dívka dvířka, Zvědavostí pluje blíž. Kopečnaté vinohrady sladké révy překonaly kamených zdiv. Stojím divá u zahrady Oči chtějí bloudit sady, Slyším šepot u zahrady. Otevřela dívka dvířka A zmizela zcela pryč. 30
Ré
březen 2021
** Dáváš mi nezapomenout na teplou naději klidu v mojem triku a v dětských lacláčích ze sekáče pokaždé – když se skrz vzdálenost mineme pokaždé když ucítíš že to potřebuju – padá lístek myslí na svět za oknem ti sněží a přišli ti nové plavky
Deštníková zkáza Těžko oslovit myšlenku z výprodeje která na mě mrkne pokaždé co projdu v koutě čeká chvějící se skutečnost má 5 měsíců a já nevím co mi chce říct ale vypadá důvěřivě Ty pohlídáš mi obchod něž já zaběhnu do auto? nalepím ti na dveře žvýkačku
David Mišťúrik
31
Noviny studentů GUH
Motivace bytí Ztratila jsem věc mi nejbližší Nikde ji naleznout nejde Třeba mě někdo vyslyší A na pomoc přijde
Já z toho vyrostla Ty ses tam zaseknul Ráda bych pomohla Kdyby ses tolik neupnul
Nedá se to sníst Ani do ruky vzít Věc není kulatá ani hranatá Očím je zcela neviditelná
Občas tě v hlavě vidím jak jdeš Nebo slyším jak se směješ To je teď všechno pryč !
Část zevnitř mě se ztratila Ztratila se a já ji chci nazpátek Kdybych se alespoň rozloučila Neměla bych teď prázdný pohárek
Přemýšlím o životě Vždy až po setmění Co mě drží na tomto světě Dozvídám se po probuzení
Bytí se stalo stereotypním Ty hned poté nepodstatným Je mi to líto je to tak Každý z nás chtěl opak
Večer špatné pocity A špatnostmi se zabývám Ráno je všechno pryč ! Daniela Gajdová
32
březen 2021
SMYŠLENKY V prázdném sále mám svůj ples smyšlenky jím volně plynou nenarážejí na útes kolem mne se v tanci vinou Já? Chňapám je jak šťastný pes O to hůř se končí s psinou klepe-li na dveře čas řka Rozhodni se pro jedinou zbytek vzdej mi napospas Takto končí každý ples uléháme sami na zem veskrz plnou lidí živých kdys a vyschlých dnes
Milovat se ještě krátce s mojí malou smyslnou pak spát neboť je po pohádce a probouzet se s vidinou že po další tancovačce pro jednu jiné zahynou V prázdný sál se vracím zas kde smyšlenky již volně plynou bez ohledu na útes-čas a jak už záhy pominou Vlní se jak ladná linka nerozumné – Ví však dost že zbude po nich samotinká múza Smyslnost
ANTIGONÉ Jediná vzpěro nevidomému otci družino krále vede tě láska jste jak dva sourozenci rovní v slepotě Yochai Thaler
33
Noviny studentů GUH
mlha jsou-li duše mlhou, jak se říká… tancujeme mezi nimi, když štípou nás chladná rána a udávají hranici mezi vodou a vzduchem? vdechujeme je do plic na znamení, že my… my jsme živí? že my se ještě potácíme ve formě tak pevné, že nemůže proplouvat mezi prsty? když je den delší, než by měl, tančím, než se rozsvítí světla v meziposchodí. valčík sama se sebou, většinou dokonce sama bez sebe. tehdy, kdy je všude tak prázdno, že se pobrukování dotkne jenom stěn, ale žádného člověka, víš? vpíjí se do všudypřítomné mlhy. je to tehdy, kdy ani nechceš, aby se tvá slova nebo pohyby někoho dotýkaly. tehdy, kdy děláš kroky, co nemají směr, ale mají smysl. a pokud je smyslem bloudit, topit se ve skleničkách, ztrácet se v praskání sněhu pod chodidly, schovávat se v kouři nebo nechat se rozpouštět v dešti, tak smysl naplňuji, až přetéká. ztrácím se, topím se, schovávám se, rozpouštím se, bloudím. a jestli je život o hledání, tak já doufám, že se najdu až v tom posledním momentu, na této zemi. těsně před tím, než mě pohltí mlha. Magdaléna Ordeltová
34
březen 2021
****
****
to teplo tak studené opomíjené a pomíjející. jako půlnoční kvítí. jako světlo lamp a laciné kabáty. ty krásné a návykové přitom měnící se v dým. v mlhu. ve slova básníků. ta rozpuštěná v lahvích utopená v slzách a euforických pocitech. ta, která nespatřila svět. ta, která se dotkla jen těch co byli opravdu blízko. je-li to tvé šťastné místo nebo snad pokání je-li to kříž? ty dveře tak lehce odmykáš. křič!
čekáš s petrolejovou lampou zavánějící pošetilostí když jiní se prozíravě valí tam, kde oko tvé nedohlédne. a ty ty čekáš dál a knot dohasíná. jestli je zázrak to, co očekáváš v této chvíli, zbav se šarlatového šatu a zabal do něj naději. to poslední, co ti zbývá. a utíkej do úkrytu dřív, než se ukryje den. čekat na trochu oleje.
Magdaléna Ordeltová
35
Noviny studentů GUH
Tiráž
šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: Daniela Gajdová, Magdaléna Ordeltová, Alžběta Blahová, Lucie Zpěváková, Klára Tomiková, Markéta Koubková odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Jiří Slováček korektury: Andrea Máčalová, Michaela Mitáčková úvodní obrázek: Šimon Tureček obrázek tvorby: Ondřej Mikuš
vydávaný od roku 2007 36
