Truňk - červen 2021 by Truňk

červen 2021

Václav Hrabě Loučení se 4 z tanku a Psík na střeše

10 KČ

Noviny studentů GUH

červen 2021

Editorial

ČERVEN 2021 Téměř s jistotou hádám, že jste si asi už pravděpodobně celkem předpokládatelně možná určitě položili otázku: „Sice jsou prázdniny, ale neznamená to, že teď nemůžu číst Truňk?“ No ovšem že ne. Jelikož prázdninové číslo vychází v září, zářijové v říjnu, říjnové v listopadu, listopadové v prosinci, prosincové + lednové v únoru, únorové v březnu, březnové v dubnu a květnové v červnu, vychází z této jednoduché ač zbytečně složité a dlouhé rovnice (čímž se silně podobá matematickým definicím), že červnové vyjde teprve v červenci. Bohužel nebude moci vyjít ve školním bufetu, ale při návštěvě kavárny Portál ho budete moci najít hned vedle několika dalších druhů truňků. Ovšem něco se chystá i po návratu do školy, takže jestli vám doma do sbírky či alba chybí nějaké tištěné číslo Truňku, na začátku školního roku bude velké prodávání někde na půdě (či spíše přízemí) školy všech nerozprodaných čísel za ještě výhodnější nabídku, na kterou si jistě vystačíte i se studentským platem. Jestli se teda vůbec půjde do škol. Protože jak nás naučil minulý rok, i o tom jistém bychom měli mluvit jako o „asi jistém“. Vícero lidí by prohlásilo, že tento školní rok z důvodu různých omezení tím pádem vůbec nebyl. To bych chtěl ale zase oponovat, protože z toho důvodu, že něco nebylo, už automaticky musí být něco jiného, co vytlačí to, co není. Sice jsme nejeli do Itálie, ale zase jsme jeli na cyklovýlet kolem hospody u Osla. Nebyly červnové kurzy, ale zase jsem se až nečekaně naučil prastarou techniku břišních tanců v gymnastickém sále. Ať už se stalo cokoliv, za mě je to celkem povedený rok, když bylo konečným výsledkem hraní Dezoláta v podání kapely 4 z tanku a Psík na střeše naší školy. O tom se více dočtete o pár stránek dál. A o více než jen pár stránek dál narazíte na článek „Loučení se“. To proto, že z naší školy odchází několik dlouhodobých (ne)pochybně osobností Truňku. Ale to, že odchází, samozřejmě zase znamená, že musí i někam přicházet, takže buď můžeme být smutní z toho, že odchází, a nebo šťastní z toho, že někam jinam zase přichází, ale třeba stejně tak můžeme být šťastní, že odchází, ale na druhou stranu smutní z toho, že někam zase přichází. Bez pochyb ale umožnili, aby Truňk neustále vycházel, čímž nám teď dávají i možnost ho proměnit. Těmi odchozími, kteří ale zároveň umožní svou nepřítomností přítomnost stejně tak přítomnou jsou: David Mišťúrik, Tereza Plačková, Alžběta Blahová, Šimon Tureček, Ondřej Stránský, Adéla Brzicová, Michaela Mitáčková a Anna Mráčková. Na závěr školního roku a tohoto editoriálu bych chtěl všechny jmenované ocenit pochvalou studenta školy. No a my, zbytek redakce, si na dva měsíce dáchnem. Prázdninové číslo vychází už v září… Šimon Gogola, šéfredaktor

Noviny studentů GUH

Obsah červen 2021

6 8 13 21 25

V červnu slaví: Václav Hrabě Magdaléna Ordeltová 4 z tanku a Psík na střeše Šimon Gogola Aktuálně: Věznice Alžběta Blahová Nakaženi lhostejností Ondřej Stránský Sladký život Federica Felliniho Anna Mráčková

27 28 30 31 Tvorba Všehochuť

Klára Tomiková Markéta Koubková

Proč hrát právě na kontrabas

Daniela Gajdová Loučení se David Mišťúrik

V literární kavárně v prodeji Truňk!

Noviny studentů GUH

V květnu slaví

Václav Hrabě aneb díky jeho blues bláznivou holkou „Posledním vlakem ujedem spolu Koupím ti lístek neřeknu kam“ Byl synem železničáře a lákadlem žen, jež (jak jeho kamarád a kolega z kapely Vladimír Jiráň popisuje) svou hrou na klarinet zvládl neobyčejně okouzlit. Matematikář na něj zase vzpomíná jako na mladíka, jemuž z očí zářila naprostá dětská odevzdaná upřímnost vzbuzující v člověku naději, že svět je krásný, že není až tak zlý. Většina článků jej popisuje jako básníka, já bych vám ho chtěla přiblížit především jako člověka. Člověka jako jsem já, ty. Člověka výjimečného. Na vysoké škole pedagogické studoval český jazyk a dějepis. Přes den byl ve škole, večery trávil v jazzových klubech, po nocích diskutoval s přáteli, nebo psal. Nebyl však jen prototypem rozevlátého bohéma. Jeho vysokoškolský kamarád Jiří Kalous měl v této, ač mladé duši, jakýsi pocit domova, ochránce. Připravoval se s ním na zkoušky, chodil na přednášky. Ve své knize vzpomíná také na to, jaký byl Václav na koleji bordelář, jak obrovsky negativní vztah ke sportu měl. Ale především – jak si zamiloval život, ač to tak mnohokrát nevypadalo. Jak vnímal každý detail ulice a věci obyčejné vždy popisoval stejně obyčejnými slovy, která však dopřávala posluchači zážitek neobyčejný. Propojoval světy. Jako by snad viděl něco víc. „Zelená zářivkami vybledlá noční obloha Kymácí se jako opilý kazatel A hvězdy i na tu dálku jsou cítit okurkovým lákem“

červen 2021

Ono „něco víc“ neviděl pouze mezi pavlači. Snažil se hledat vyšší smysl obecně ve fungování společnosti, nevěřil v její přednastavené hodnoty a hnaní se do neznámého a kolikrát neexistujícího cíle pokládal za nesmysl. Věřil v city, intuici, v lidství, v sám sebe. Uctíval jednoduchost a obyčejnost, opěvoval bolest i všední radost. Možná upřímnost a přímost jeho veršů je to, co chytá čtenáře za srdce dodnes, co k němu táhlo již tehdy tolik lidí. Konec konců – byl to mladý kluk. A zbytečné zaobalování skutečnosti mládí nikdy moc neprovázelo. Jeho velkou láskou je dlouhodobě jazz, který mu de facto přihrává lásku životní – Olgu. Čas spolu tráví především v Redutě nebo Slávii. Idylické procházky křivolakými uličkami Prahy narušuje příkaz k narukování. Odjíždí do Litoměřic, kam (nehledě na to, jak obrovský odpor k prostředí kasáren má) vnáší pomyslné světlo. Zakládá kapelu, umocňuje se v něm chuť psát. Po jeho návratu Olga otěhotněla a Václav narychlo plánuje svatbu. Před narozením syna Jana se přestěhovali do podkrovního bytu na Jánském vršku. Pracoval jako pomocný dělník, vychovatel na internátu, knihovník, lektor poezie, osvětlovač. Právě tyto neustálé změny zaměstnání, Václavova nestálost a jakási jinakost začala být předmětem sporů a s Olgou se po dvou letech rozvádí. „Buď si nechal zlomit nohu na vojně, nebo si nechal zlomit manželství. Byla to stále stejná úpornost, aby si mohl dělat, co chce.“ – Mikuláš Lubomírský 5. března 1965 si prý jako obvykle večer přitápí plynovým sporákem. Plamen jednoho hořáku zhasl a s ním i život spícího čtyřiadvacetiletého Václava. Jestli však zemřel opravdu tímto způsobem, nikdy nikdo nedokázal říct. „Posilněte se večer vás budou operovat Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce na to abyste s ním mohl žít“ Magdaléna Ordeltová

Noviny studentů GUH

4 z tanku a Psík na střeše

V době, kdy se ještě nemohlo do školy, se naši páni profesoři rozhodli, že tím pádem prostě vylezou na školu. Zřejmě nejvlivnější kapela v historii našeho gymnázia, 4 z tanku a Psík, přišla s nápadem pomaturitního koncertu, který byl podle Jakuba Tomaly kolektivním nápadem všech čtyř z tanku (i Psíka). Vícnežkapela ve složení: Jaroslav Křápek, Jakub Tomala, Drahomír Hlaváč, Robert Šimčík (v hudební branži známý jako Bob), Petr Vojtek a Psík zastřešila naše atrium repertoárem starých fláků, ale i několika vlastními kusy, které se pravděpodobně zanedlouho zařadí do maturitního kánonu. Původní plán zněl tak, že se živý streamovaný koncert odehraje na vrcholu hlavní budovy, ten ale padl zejména kvůli statice její střechy. Zřejmě by nás i udržela, na nějakou fyzikální slovní úlohu se to hodí nádherně, ale všem bylo zcela jasné, že smrtelné basové linky Jakuba Tomaly by neustála. Tak tedy změna plánu a přesun na nadbufetovou střechu (nebo jak gympláčtí pamětníci říkají: „nad starou jídelnu“). S využitím bezplatné pracovní síly v podobě maturantů se nám povedlo nanosit otevřeným oknem na žlutém patře všechny instrumenty na netradiční podium, kde bylo už za pomoci tentokrát zaplacené pracovní síly v podobě zvukařů vše propojeno.

červen 2021

V 17:00 už byly nashromážděny davy pod střechou i u obrazovek vyčkávající na začátek této netradiční akce. Ovšem distanční typ diváků se bohužel nedočkal. Živý přenos nebyl ani živý a ani přenos, zkoušeli jsme, co se dalo, ale nic jsme neoživili a ani nepřenesli. Proč tomu tak bylo, jsem se zeptal zřejmě jednoho z nejpovolanějších, Šimona Turečka. Já: „Proč nejel ten stream?“ ŠT: „Já bych se zeptal spíš Facebooku, protože to netuším ani já. Prostě Facebook to nedal na stránky gymplu, i když dostával všechna data.“ Takže jak vidíte (právě že jste neviděli, no), vůbec nevíme, ale omlouváme se. Každopádně tato nepříjemná situace byla první příležitostí pro naše moderující duo, které se skládalo ze mě a další redaktorky Truňku, Alžběty Blahové. Zhruba v 17:10 jsem se pokusil odlehčit situaci menším vtipem, který byl ale publikem přijat poměrně chladně. Zasmál se jen pan profesor Hlaváč. V 17:20 jsme přišli s druhým výstupem, který neměl moc smysl, hlavním důvodem bylo zklidnění rozbouřených davů, které se ovšem v 17:30 nakonec rozbouřily i tak, a to s první skladbou – Dětské šaty. S průběhem koncertu se zjevovaly další a další lidé, kteří pravděpodobně vyrazili po zjištění, že se živý přenos skutečně nekoná, a tak přišli na živou podívanou. Účast tím byla zajisté ovlivněna, ale i přes to se nakonec atrium téměř celé zaplnilo. Koncert se vyvinul ve vícnežkoncert, skladby byly prokládány našimi vstupy, během kterých jsme se snažili vést rozhovory s jednotlivými členy kapely, zjišťovat původy vzniku čtyř z tanku (a Psíka) a tak dále. Velmi příjemným překvapením bylo pěvecké vystoupení paní profesorky Sylvy Masaříkové, která tím pádem rozšiřuje řady profesorů v tanku. Zatímco se loučila s davem dychtícím po společných fotografiích, přiběhl jí dokonce předat kytici Miroslav Ježek, který se podílel textem na jedné z autorských písní kapely. Kromě spolupráce nazvané 4 z tanku a Psík a Ježek se toho odehrálo mnohem víc, a nejen na nástroje. Kdybyste se chtěli podívat na záznam celé akce, stačí na Youtube napsat: „Koncert 4 z tanku a Psík“. Ve videu se například dozvíte, co Lukáš Psík odpoví na otázku, zda hraje na prasáka. Ale i přes to je škoda, že živý přenos selhal. Naštěstí se ale pod střechou nacházelo několik desítek lidských kamer, které zachycovaly nejen obraz a zvuk, ale i atmosféru (a vedro). Třeba se toto přenesení zkušenosti z podhledu ukáže ještě živějším. Šimon Horníček, 6.OB

Noviny studentů GUH

Celý večer začínal velmi pozvolna. Začátek koncertu byl plánovaný na pět hodin odpoledne, ale tehdy nebyla nachystaná ani kapela a publikum se také scházelo velmi pozvolna. Většina lidí se shromáždila do půl šesté, kdy to konečně začalo. Na střechu gymnázia nastoupila kapela a začala hrát jednu skladbu za druhou. Zahráli vždy dvě až tři skladby a pak následoval nějaký vstup buď s poděkováním organizátorů, nebo hovoření o vzniku kapely a jejího názvu. Tak to pokračovalo zhruba do půl osmé, kdy se kapela rozhodla, že po dohrání písně bude konec, ale skrze skandování publika se zahrála poslední a již ikonická píseň Dezolát, pak už jsme se pozvolně rozcházeli do svých domovů, nebo do hospody, kde bylo pokračování. Koncert se za mě jednoznačně povedl, i když zde byly věci, co bych vytknul. Jednak mě zklamala délka samotného koncertu, proto že se tam teprve navozovala správná atmosféra ve chvíli, kdy už koncert bohužel končil. A ještě mě mrzelo to, že ač hráli výborně, tak jim nebylo pořádně rozumět. Snad se to zopakuje a doufám, že by se z toho mohla stát příjemná tradice jako například akademie. Filip Šohajek, 8.OB

červen 2021

I přes ne příliš úspěšný pokus utajit nesoulad počtu členů s názvem skrytím nadpočetných hudebníků na střeše a prof. Křápka za stromem, ukázal tento (dnes už snad) tradiční umělecký počin v netradičním podání všem zúčastněným, že když už ne výuku, tak aspoň ty koncerty prezenčně zvládnou vždy. Přímo se nabízí nazvat toto vystoupení vrcholným, ale jak se říká, „sky is the limit“, respektive ve zdejších podmínkách spíš „střecha hlavní budovy is the limit“, pro dobrodružnější povahy případně pak „střecha budovy PČR is the limit“. No, tak snad někdy příště. Dorota Ingrová, 8.OB Představte si teplý letní páteční večer, spoustu studentů gymplu – ať už současných nebo minulých, kteří sedí na trávě v atriu se zakloněnými hlavami, pozorují kapelu na střeše nad výtvarkou, atriem se nese melodie Dezoláta a nad nimi je modré nebe. Nevím, jestli jste získali alespoň malou představu, ale pokud jste váhali a nakonec nepřišli, byla to chyba! Jestli se bude konat další koncert? Na tuto otázku vám bohužel odpovědět neumím, ale myslím si, že by byla velká škoda zůstat jen u prvního ročníku. A kdyby byl i druhý ročník, bude opět na střeše? Upřímně, myslíte, že jde střechu ještě něčím překonat? To, jestli ano, nebo ne, nechám na Vás, ale pokud nějaký další koncert bude, tak vůbec neváhejte a určitě jděte!

Noviny studentů GUH

Po skončení akce se totiž nakonec bez doprovodu ochranky přesunuli dva z tanku a Psík na Korunu. A několik – tedy spíše mnoho studentů následovalo. Jednalo se (samo)zřejmě o profesorsky intelektuálně strávenou noc. Završila se zde také soutěž, která byla vyhlášena během koncertu. Ten, kdo pozval jakéhokoliv člena kapely jako první na pivo, mohl vyhrát použité a zarámované trsátko Lukáše Psíka s podpisy všech členů kapely. Gratulujeme Tereze Plačkové, úspěšné maturantce, která pozvala svého oblíbeného učitele nejen pro jeho třídnické schopnosti, ale zejména pro neskutečný basový přechod ve skladbě Hey Joe, Jakuba Tomalu. Takže parta středoškolských učitelů (a dvou nestředoškolských neučitelů) vylezla na budovu naší školy, aby zahráli stovce studentů živý koncert. Jak tedy sám Lukáš Psík na konci přiznal, na to se skutečně dá říct jen: „Jsem z toho celej žhavej.“

Šimon Gogola

červen 2021

Aktuálně: Věznice Rozhovor s Annou Stránskou, předsedkyní spolku Memoria – Iniciativy za důstojné využití věznice Uh. Hradiště Cesta klidným krokem od hlavního vchodu Gymnázia ke vstupní bráně věznice je dlouhá přibližně 250 metrů a při pohledech z některých učeben přes skla oken (obzvláště až ptačí perspektivy může člověk dosáhnout při výhledu z modrého patra hlavní budovy) nejde nezařadit do obrazu budovu věznice. Jedním bokem ji tvaruje Velehradská třída, z části sousedí s autobusovým nádražím a je přímo napojena na Uměleckoprůmyslovou školu, která byla dříve justičním palácem a kde padaly rozsudky později vykonané právě ve věznici. Je ze všech stran obemknuta pohybem a ruchem a tím víc kontrastuje její vzezření–vyzařování, které má výrazný pohyb zase jakoby vnitřní, hluboký a mnohogenerační (lze si představit tu osu vodorovnou, pohyb vody v Moravě a ulic a potom vertikálu jako pohyb let). Věznice stojí v centru města naprosto svébytně a nezpochybnitelně. Historii věznice shrnu jen stručně, přestože by si zasloužila stránky a stránky detailního textu. Postavena byla na konci 19. století po požáru tehdejší věznice, která měla nedostatečnou kapacitu a také nevyhovující polohu (ve Františkánské ulici hned vedle kláštera, kam vězni utíkali). Za první republiky tady byli vězněni například účastníci tzv. hodonínské stávky. Během 2. sv. války budovu využívalo gestapo jako shromaždiště vězňů před transportem do koncentračních táborů nebo do brněnské věznice, kde se popravovalo (v těchto letech věznice výrazně překračovala své kapacitní možnosti). Po válce probíhaly tzv. lidové soudy, ačkoli o opravdové právní soudy se nejednalo – na nádvoří věznice byli popravováni lidé prohlášeni za kolaboranty s nacisty. Po únoru 1948 zde byli vězněni, mučeni a popravováni lidé nepohodlní tehdejšímu režimu. Byli to třeba rolníci ze Vsetínska, kteří se odmítli vzdát své půdy, nebo členové partyzánských organizací (například moravské odbojové skupiny Světlana). Mezi praktiky příslušníků StB patřilo tvrdé bití i mučení elektrickým proudem. Za jednoho z nejkrutějších vyšetřovatelů bývá považován Alois Grebeníček ze Starého Města, kterému se po revoluci podařilo nepřicházet k soudu, ke kterému byl za své činy předvolán. Věznice zanikla roku 1960 po další z reforem státní správy a od té doby stojí netknuta ve stejném stavu a chátrá.

Noviny studentů GUH

Více informací se bude brzy dát nalézt třeba na vznikajícím webu veznicehradiste.cz nebo skrze projekty zmíněné níže v rozhovoru s absolventkou našeho Gymnázia Annou Stránskou ze spolku Memoria, která se problematice kolem věznice dlouhodobě věnuje a které moc děkuju za její čas, jejž si pro Truňk (jako exšéfredaktorka) našla. Na Youtube je k dohledání také krátký dokumentární film Paměť ve vězení současného šéfredaktora Šimona Gogoly, kde prochází budovou Umprumky a zachycuje, jak tamější studenti vnímají (anebo nevnímají) prostor, ve kterém studují (tímto filmem si Šimon vydělal 1500 korun, pozn. red.). Naše škola sice není s věznicí fyzicky spojena, ale jakmile se člověk ponoří do její historie, má i všední procházení městem (a sezení v třídách s dobrým výhledem) nový rozsah – a třeba i v záznamu onoho koncertu na střeše, o kterém je v tomto čísle taky článek, je věznice vidět v pozadí. Jak vypadaly snahy o využití věznice po jejím uzavření v roce 1960? Nazvala bych to spíše velkou bezradností, co si s tím objektem počít. Myslím, že do jisté míry ta samotná budova, její osud, popisuje vztah společnosti, nás všech, k dějinnosti. Dlouhá léta, a to i po 1989, to byla minulost za zdí. Přemýšlím, že vytěsnění paměti možná i hodně souvisí s tím, že komunistickému diktátu se nepodařilo vytvořit „nového člověka“, ale lhostejného člověka. Nicméně je taky fakt, že například sami vězni po propuštění podepisovali mlčenlivost – a i tak se nedivím některým, kteří zažili brutální týrání a podobně, že cestou pro obstojný život bylo přesunutí tehdy čerstvých vzpomínek do zapomnění. Doteď není samotný výzkum natolik komplexní, aby historici měli pokryta přesně všechna časoprostorová místa. Sama ze setkávání s pamětníky si vždy odnáším nové podněty a informace. Poslední perličkou je to, že na nádvoří věznice, kde se popravovalo, a kudy procházeli odsouzení mezi soudní síní a svou celou, si příslušníci SNB vybudovali pro relaxaci volejbalové hřiště. Antukový povrch se nedávno našel při průzkumech a díky přípravám filmového dokumentu o věznici se nám podařilo vyzpovídat jednoho bývalého pracovníka SNB, tak jsme tuto bizarnost zjistili. Je to pro mě v podobné kategorii necitlivosti, jako když část věznice byla od šedesátých let využívána jako družina a školní jídelna.

červen 2021

S tím souvisí i to využívání po ukončení provozu. Část objektu sloužila zkrátka jako skladiště – ještě donedávna se zde daly najít v celách třeba různé agitační prapory, v části prostor se octly různé kanceláře, a třeba i lékařská ordinace, podle všeho kožní, do velké části byl umístěn onen Sbor národní bezpečnosti. Takže třeba v prostorech pod kaplí, která sousedí s traktem samotek, se scházely rodiny příslušníků na různé mikulášské a podobné besídky – tam, kde pár let zpět trpěli i nevinní nelidským způsobem, jen o pár metrů dále se konaly rodinné zábavy a podobně. Sousedící justiční palác brzy po ukončení provozu obsadila Střední uměleckoprůmyslová škola, která zde sídlí dodnes. V 80. letech se na městě objevily realistické plány, existují i výkresy, na přestavbu věznice na Dům služeb, místo samotek by stál obchoďák. Kladu si otázku, zda tento plán selhal jen prozaicky pro nedostatek peněz, nebo tomu stál v zádech někdo, byť ve straně, tak s určitým citem pro věc, že ten objekt „uchránil“ takové přeměně a zapomnění minulosti. Taky ještě byly plány věznici využít jako internát pro studenty Umprumky. Kdy a jak vznikala Iniciativa za důstojné využití věznice, spolek Memoria? A existovalo mimo ni i nějaké jiné úsilí o využití věznice, které se liší od toho, jež jsi výše popsala? Iniciativa vznikla koncem roku 2009, kdy hrozila veřejná dražba areálu, což by znamenalo odprodej na základě nejvyšší finanční nabídky a budoucí využití místa třeba i bez jakékoliv citlivosti, jakou si zaslouží. Na počátku jsme za iniciativu dali dohromady Petici za důstojné využití věznice, která nasbírala tisíce podpisů a podepsala ji řada osobností, díky ní se téma věznice dostalo i do Senátu PČR. U zrodu iniciativy stála skupina lidí, která se v daný moment tak nějak přirozeně-osudově u tématu setkala – jedním z těch, kteří dali vzniku impuls, byl například i pedagog Jaroslav Křápek. Snažení o důstojné využití bylo potřeba podržet déle, dodnes, a neskončit u jedné petice a pár akcí, proto jsme i postupně zformovali občanské sdružení, respektive spolek. Podařilo se už mnohé, ale je ještě potřeba vydržet. Je spousta lidí, pro které je věznice osobním tématem již dlouhodobě. Sama jsem kolem věznice chodila od svého dětství a postupně přišly zvídavé dotazy a ponořování do tématu.

Noviny studentů GUH

Ráda bych podtrhla, že dosavadní nadějný stav by nemohl nastat bez konkrétního úsilí celé řady jednotlivců. A to jak z řad široké občanské veřejnosti, tak i politiků demokratických stran a pracovníků nejrůznějších úrovní veřejné správy a samosprávy. Případ hradišťské věznice je živoucím důkazem, že projevovat zájem o věci veřejné má smysl. O jaké akce, které zmiňuješ a které ve věznici proběhly, se jedná? Akcí za ta léta byla ohromná řada – ať už přímo mezi zdmi či na nádvoří věznice, nebo různé typy besed a veřejných setkání i na jiných místech. Pro mě emočně zásadní jsou ekumenické bohoslužby na nádvoří či v kapli věznice. Za důležité považuju prohlídky během Slavností vína, respektive Dnů evropského dědictví – to věznicí vždy během dvou určených dnů prošly tisíce zájemců. Z věznice se stalo doslova dočasné muzeum. Mám v hlavě silně zapsány obrázky toho, kdy do věznice vstupují lidi v krojích, a i když mají popito a jdou z rozjuchaného města, v prostorách věznice se nálada rázem zcela proměňuje – to jsem zažila několikrát. A ještě zmíním – významné, více umělecky orientované, byly taky aktivity na několika ročnících Letní filmové školy. Co tedy bude s věznicí, jaká bude její další podoba a význam? Já osobně doufám, že se podaří z místa udělat Národní památník obětí totalitních režimů. Část objektu je už vymezena pro muzeum totality, ale to bych ráda považovala za pracovní název. Velmi bych si přála, aby z místa vznikla živá paměťová instituce, památník-muzeum, neodkazující jen na něco pod nánosy let buď vzdáleného či zromantizovaného, ale neustále živého v každodennosti úplně každého člověka – odkazující na potřebu vědomé péče o to, co je to lidství, jak být laskavým člověkem, jak se snažit o lepší společný svět. Protože právě i díky dějinnému nadhledu, a co vše lidstvo už prožilo, jsem přesvědčena, že o dobro se musí aktivně usilovat neustále. V podstatné další části areálu budou sídlit justiční složky – hledání a výkon spravedlnosti tady a teď. Je to velká výzva pro architektonické řešení, jak v některých místech doslova z bývalých vyšetřoven mají vzniknout kanceláře. Na co za náš spolek dlouhodobě apelujeme, je potřeba nějaké formy architektonické soutěže, resumé od ÚZSVM jakožto správce bude v brzkých týdnech. Nedokážu si zkrátka představit rekonstrukci s malou nadsázkou ve formě, že se jen dá nová střecha a nahodí se omítky.

červen 2021

Přála bych si pro mé rodné město nějakou špičkovou architekturu, která bude dobře sloužit všem, bude respektovat minulost daného místa, umožní potřebnou pietu a zároveň nebude včerejší nebo banální. Bude to výrazný zásah do centra města. Pokud půjde vše dle dosavadních plánů, Hradiště výrazné proměny dozná do roku 2028. Dokázala bys popsat povahu problémů spjatých s vhodným využitím věznice po sametové revoluci? To, co se s věznicí dělo nedělo po revoluci, i to, jak se o té minulosti za zdí mluvilo nemluvilo, je myslím dobrá metafora celkově přístupu společnosti k nedávné minulosti. I samotná totalitní éra má několik oddělitelných etap, v nichž by se dalo bádat o roli věznice a jejího kontextu v té a té době. Myslím, že dnes ještě jako celá společnost nejvíce dojíždíme na dědictví období normalizace. Myslet si své, ale raději mlčet než se vystavit riziku, odjet na zahrádku a neřešit společné problémy, umět využít situace pro svůj prospěch i na úkor ostatních, hlavně mít ten klid – dát si pivo, gauč a televizi. Však nic proti, člověk si určitě má dopřávat i pohodu a potěšení, ale myslím, že občas je potřeba nějaké to úsilí, krev a pot, obětovat se pro ostatní, být ohleduplný ke společným potřebám. A právě reflexe minulosti, které nutně předchází její výzkum a poznávání, je za mě určitě společnou potřebou, předpokladem pro dobrý život – právě aby si v konečném důsledku každý mohl dát jednou za čas úplně v klidu „pivo, gauč a televizu“. Nicméně při pohledu zpět do začátku devadesátých let mám pro spoustu věcí, které bych rozhodně při současném vědomí a vědění dělala jinak, kdybych v té době žila a byla v aktivních letech, pochopení, že proběhly, jak proběhly. Rozumím, že na řešení věznice zkrátka nebyla mentální kapacita, byl to i sám o sobě příliš složitý problém – kterým je i teď. Nyní ale myslím, že je čas a velká šance konečně na dobré řešení – ohleduplné k minulosti, ale taky ambiciózní směrem k budoucnosti.

Noviny studentů GUH

Výše jsi zmínila vznikající film a zaznamenala jsem informace o mobilní aplikaci – jak budou tyto projekty pracovat s budovou takové rezonance? Asi před třemi lety jsme měli v našem spolku ideu jakéhosi výtvarného sympozia pro špičkové tvůrce z různých oborů, které by dalo prostor pro uměleckou reflexi místa, než dojde k rekonstrukci objektu, která mnohé nevratně změní. Což je dobře, ale ten současný zakonzervovaný stav je zkrátka unikátní. Na mě místní zdi doslova mluví – budovy mají výraznou paměťovou a citovou stopu, věznice logicky velmi výraznou. Přípravu sympozia jsme měli už postupně rozjednanou, pak ale došlo k tomu, že se ve věznici začaly dít takové přípravné práce, že tato aktivita už nebyla možná. Úvahy se nám přetavily do filmu, řekla bych, že žánr má nejblíže dokumentární eseji. Na dokumentu právě pracujeme, jsme ve fázi dokončování námětu, obhlídek a finálního ladění, zanedlouho by mělo dojít k samotnému natáčení prvních záběrů. Sama jsem velmi zvědavá, co z toho bude – prožívám teď klasické tvůrčí napětí u zrodu projektu, tady navíc projektu kolem tak důležitého tématu. Další aktivitou, na kterou se v našem spolku ve spolupráci se společností Historia Futurae nyní zaměřujeme, je vznik imerzivní expozice Za zdí. Teď jsme ve fázi fundraisingu, pokud vše půjde dobře, věc by mohla být hotová do příštího léta. Dovnitř věznice se nebude moci vkročit minimálně do roku 2028, chceme využít moderních technologií, abychom minulost věznice mohli v daném místě procházkou se stanovišti kolem obvodové zdi, ale i vzdáleně všem zájemcům online připomínat, respektive zprostředkovat nové informace a dát zakusit zážitkovou formu. Která část objektu věznice je ti nejvíce blízká? Děkuju za tuto otázku, takovou jsem dostala poprvé a teď si v hlavě procházím všechna ta místa, abych mohla co nejpravdivěji odpovědět. Kromě větších celků mám v hlavě zarytou velkou spoustu různých detailů. Kromě hmotných i ty pocitové – třeba kdy sama zamčená ve věznici procházím celami na samotkách a po nějakém prohlídkovém dni kontroluju, zda je vše v pořádku. Na jednu stranu malá panika, a na rovinu přiznávám, že nával strachu, když si do tmy jen s mou čelovkou vítr hraje s nejrůznějšími zvuky, na druhou hluboké uvědomění jakéhosi druhu vítězství, že tento prostor, kde ještě před desítkami let trpěli

červen 2021

lidé odsouzení z dnešního pohledu za těžko pochopitelná „provinění“, dnes můžeme svobodně citlivě využívat ve snahách pojmenovávat, kde je dobro a kde zlo, kde je podstata lidství, co je za hranou, aby si lidé vzájemně sobě dělali, co se v historii opravdu nepovedlo a čemu je za každou cenu potřeba zabránit, aby se v nějaké podobě opakovalo. Zlo umí být i velmi plíživé a v první fázi může být dost nenápadné, až banální. Je dobré tříbit smysly a umět situace číst s dějinným nadhledem. Což mě teď přivádí k místnosti, asi nejspíš nějaké bývalé vyšetřovně, kde je na zdi novodobě napsané, možná pozůstatek nějaké studentské tajné výpravy ještě z doby, než se věznice začala více otevírat veřejnosti: Love is the answer. S tím naprosto souhlasím a nemyslím tím lásku jen sám k sobě. Sama jsem se při nějaké výpomoci ve věznici ocitla jediná v celém oddělení samotek a na ten pocit bezvýchodné úzkosti nejspíš nikdy nezapomenu. A to bylo za jasného dne, kdy moji kamarádi pracovali jen pár desítek metrů ode mě. Charakterizovala bys nějak ten pocit strachu a paniky, když procházíš sama ve tmě po chodbách mezi celami? Prvně – chtěla bych moc poděkovat všem, kteří během minulých let provozu „prozatímního muzea“ jakkoliv ve věznici pomohli. Byly to desítky až stovky pomocníků, každá dotažená pomoc se počítá, pro mě je to dojemné i v této rovině, kolik energie se podařilo dobrovolnicky shromáždit. Sama jsem člověk, který spíše dokáže zachovat chladnou hlavu, když je to potřeba, a došla jsem v životě tak nějak k tomu, že člověk se má bát hlavně sám sebe – a se strachem nakládat zodpovědně, pokud se v něm nahrne, jestliže má na to sílu, proměnit jej, vzít ideálně jako impuls k nějakému řešení, dostat se z ohrožující situace, ať už mentální či fyzické, zkrátka pocit strachu přetavit do odhodlání a odvahy. Někdy přichází ale jen těžko kontrolovatelné pocity, které člověka zcela paralyzují – tento druh strachu až paniky jsem ve věznici párkrát skutečně zažila, třeba právě při těch momentech, kdy jsem tam byla za tmy sama.

Noviny studentů GUH

S mou silnou představivostí se mně samozřejmě do hlavy dostaly živě taky různé vzpomínky a výpovědi o brutálním mučení, nelidském zacházení a tak podobně. Mnohem více mám ale s místem spojen hluboký smutek, mizérii, neštěstí, pocit zmaru a prázdna. Teprve nedávno jsem se poprvé dostala do míst, kde byla od 60. až do 90. let školní jídelna s družinou, myslím, že to je světový unikát, že v prostorách věznice, ne nijak zvlášť upravených, vznikla tato občanská vybavenost. Při procházení tady mnou projížděly spíše jakési cynické pocity, teda reflexe toho, jak lidé umí být cyničtí, necitliví, bezohlední... Jako by někdy stačilo na povrchu držet křečovitý úsměv a vytvářet si domnělou pohodu a nepřemýšlet nad tím, co je v základu, v hloubce pod povrchem. Ale ono se vždycky všechno z hlubin nějakým způsobem projeví. S tím je potřeba počítat, že svět osciluje mezi dobrem a zlem, a je na každém z nás, k čemu v životě, v rovině individuální i společné, budeme směřovat. A tímto mířím taky k poděkování a pokloně před všemi, kteří to v minulosti, a taky ani v současnosti s upřímným usilováním o dobrý společný svět nevzdávají. Alžběta Blahová Foto: Anna a Michal Stránští

červen 2021

Nakaženi lhostejností Není žádným tajemstvím, že lidé rádi vytlačují ze své paměti nepříjemné myšlenky, zkušenosti či vzpomínky. Do jisté míry je to přirozený proces, který nám pomáhá udržet si pozitivní životní elán. Ovšem jisté věci, ačkoli můžou být velice citlivé, má cenu si v hlavě přesto uchovávat, abychom se z nich mohli poučit. V dnešní době to ale vypadá, jako by probíhala snaha o úplnou eliminaci všeho nepříjemného včetně vnímání nepohodlné reality, což může vést až k iracionální idealizaci jak okolního světa, tak i vlastního já.

Doba otupění Lidstvo si během dějin dokázalo úspěšně poradit s mnoha výzvami, přesto i v dnešním světě řádí krize všeho druhu, ať už je to globální oteplování, hladomor v Jemenu, koncentrační tábory pro Ujgury v čínské provincii Sin-ťiang, či momentální koronavirová pandemie. Ale i tak to nic nemění na tom, že žijeme v nejmírumilovnější éře naší historie. Jedno z velkých rizik této „bezstarostné“ doby je, že dokáže dokonale otupit naši sebereflexi a kritické myšlení, kvůli čemuž mnozí jedinci nejsou schopni ani na trochu nepříjemný dotaz reagovat s chladnou hlavou. Namísto podstoupení názorové konfrontace jsme si navykli uzavírat se do sociálních bublin, uvnitř kterých si akorát posilujeme vlastní přesvědčení, i když může být zcela mylné. Jinými slovy utíkáme před odpovědností za naše chování a prezentované názory. Kromě toho, že tato negativa umocňují sociální sítě, mezi hlavní příčiny patří absence viditelných důsledků našeho jednání. Přestože stále mnoho lidí žije na kraji společnosti, naprostá většina populace už dávno neřeší existenciální otázky typu „jestli přežijeme příští zimu?“. Na rozdíl od většiny lidských dějin, kdy jediná špatná volba mohla rozhodnout o našem osudu, negativní dopady našich činů jednak v důsledku komplexnosti dnešního světa a zejména takřka nulového existenciálního ohrožení nejsou natolik viditelné, jak by bylo zdrávo.

Noviny studentů GUH

Přiznat si chybu To, že už nemusíme řešit, jestli přežijeme ze dne na den, je bezesporu dobrá zpráva, ale rozhodně bychom na neveselou část našich dějin neměli zapomínat. Právě díky studiu těchto historických období si uvědomíme, že z k poklidné doby, jako je ta dnešní, se může relativně rychle stát peklo na Zemi. Stačí pořádná dávka lhostejnosti, jako když západním mocnostem bylo šumák, že ponechaly napospas Hitlerovi celou střední Evropu, jen aby nemusely jít do války. Přesto se jí nakonec stejně nevyhnuly. Maraton napříč dějinami, díky kterému se lidské pokolení dostalo až na nynější metu, provázelo nespočet nesnází. Vždy záleželo, nakolik si daná civilizace byla ochotna přiznat, že nastal čas začít dělat věci jinak, nebo naopak zameškala vhodný okamžik na řešení daného problému, jenž se posléze přetavil v neřešitelný. Na bagatelizování dobových reálií doplatily i sebevyspělejší kultury, jako byla ta římská nebo egyptská, tak proč by nás nemohl potkat stejný osud? Ale zase hned nenahlížejme na omyly a přešlapy jako na něco ze své podstaty špatného, ale spíše jako na poskytnutí prostoru ke zlepšení. Civilizační pokrok nekopíruje lineární čáru, ale více se podobá opilé chůzi, kdy se posune o 2, 3 kroky vpřed a o 1 či 2 vzad. Přestože bezchybní nikdy nebudeme, při zaškobrtnutí využijme poskytnutého času na revizi a přeřaďme ze zpátečky, ještě když máme řadící páku pod kontrolou, a to nejlépe na ještě vyšší stupeň než předtím.

Na pevných základech I přes silné nutkání člověka měnit okolí k obrazu svému, musíme začít nejprve u sebe. Koneckonců i sebeušlechtilejší snaha jedince, který žije v iluzi a nedokáže přijmout, kým doopravdy je, nakonec přijde vniveč, protože stojí na velice vratkých a pochybných základech. Proto si musíme být jistí, že naše pilíře budou dostatečně stabilní, aby naše ideje udržely pohromadě.

červen 2021

K tomu je zapotřebí, abychom se viděli v pravém světle. Při pohledu na sebe nevnímejme jen naše silné stránky, ale zejména své nedostatky. Pokud se jedná o nezměnitelné vlastnosti, nezbývá nám nic jiného, než je akceptovat. Naopak naši pozornost obraťme k tomu, na čem můžeme zapracovat. Kromě toho, že je to běh na dlouhou trať, nikdy nedosáhneme našeho ideálu, jací chceme být. Ale právě k tomu tu ideály jsou. Cílem není dosáhnout dokonalosti, ale co nejvíce se jí přiblížit. Mezi důležité vlastnosti k cestě za sebezdokonalením neodmyslitelně patří otevřenost k okolí. Každá interakce s vnějším světem, ať už je to beletrie či odborná literatura, celovečeráky či dokumentární filmy, rada do života či kritická poznámka nebo pouhá procházka v přírodě, může být velice přínosná. Avšak nestačí si pouze přečíst, zhlédnout, poslechnout si či zažít, ale hlavně pokusit se zachytit podstatu vnímaného. Jestli se chceme co nejvíce přiblížit k tomu, jací chceme být, nestačí být veden, ale musíme zaujmout aktivní pozici.

Najít odvahu Teprve tehdy, kdy budeme spokojeni s tím, kam směřujeme, budeme dostatečně způsobilí k tomu měnit okolní svět. Ovšem pro to je zapotřebí kolikrát pořádná dávka odvahy. K čemu by byl muzikantův talent, kdyby hrál jen pro sebe a neobohatil svým umem i ostatní posluchače? Stejně tak je naší povinností upozorňovat na nesrovnalosti, když cítíme, že něco opravdu není pořádku. Nestačí ale pouze vypustit naše stanovisko do éteru, ale také ho musíme umět obhájit. Abychom byli úspěšní v naší snaze upozornit na panující problém, potřebujeme mít pro to dobré odůvodnění, které dokážeme srozumitelně vysvětlit ostatním. Ani kdybychom poukazovali na sebevětší problém, který potřebuje akutní řešení, bez dobré argumentace nedojdeme se svou iniciativou moc daleko. Ale i kdyby náš pohled obsahoval spoustu chabých míst, tak ani to by nás nemělo vyvést z míry už jen kvůli tomu, že tím můžeme nastartovat diskusi o zásadních věcech. Nenechme se ani demotivovat tím, že na mnohé kritiky společnosti se dříve často nahlíželo jako na pomatence. V tomto ohledu je dnešní západní společnost díky vysoké pluralitě názorů o dost otevřenější. Tím ale nechci říct, že sdílet svou perspektivu, která se může zásadně lišit od většinového názoru, je jako procházka růžovým sadem.

Noviny studentů GUH

Závěrem Vždy bylo pohodlnější být součástí davu, avšak jestli chceme žít v lepším světě, musíme se postavit čelem překážkám, jež naše konfrontace se statem quo obnáší. Ale zase nebuďme příliš tvrdohlaví. Nikdy nelpěme na svém přesvědčení natolik slepě, že nedokážeme přiznat, že se můžeme mýlit. Vždy na sebe nahlížejme střízlivým pohledem, abychom nežili v iluzi o sobě samém. A hlavně nikdy nebuďme lhostejní k tomu, co se děje okolo nás. I zdánlivě bezvýznamný konflikt na druhé straně světa může jednou ovlivnit i naše životy. Ondřej Stránský

červen 2021

Sladký život Federica Felliniho Ačkoli je v době vrcholné tvorby Federica Felliniho italský filmový neorealismus u konce, těžko zapřít jeho prvky napříč celou tvorbou. Film poskládaný z útržkovitých situací, často s mnohoznačným významem patří stylu hlavních neorealistických děl. Na Felliniho tvorbě se také dost významně podepsala jedna z největších osobností italského neorealistického filmu – Roberto Rossellini. Fellini filmům však dodává existenciálněji laděný podtext, filmy jsou víc filozofické než díla klasického neorealismu.

La Dolce Vita – Sladký život Jedno z předních (a spolu s Amacordem) i mých nejoblíbenějších Federicových děl. Film byl natočen roku 1960, a jak je u Felliniho zvykem, hlavní roli ztvárnil Marcello Mastorianni. Začíná naprosto geniálním symbolem – na první scéně odtrhávají dělníci obrovskou sochu Krista od podstavce a následně ji uvazují na vrtulník – něco bylo odtrženo od svého základu a teď letí vzduchem neznámo kam. Tento fenomén se objevuje i ve společnosti a Fellini se snaží v La Dolce Vita popsat formy tohoto odtržení (prohnilost italské smetánky, bizarní zábavy nudících se zbohatlých lidí, neschopnost stálé lásky a sexuální zvrhlost…). Hlavní hrdina Marcello, novinář, měl potenciál stát se spisovatelem, ale dal přednost pohodlnější práci novináře. Protlouká se životem s nesčetnými počty milenek, a přestože má snoubenku, není schopný stálé lásky. Zvrácenost postav Fellini ukazuje prostřednictvím různých dlouhých oslav, kde se lidé chovají naprosto bizarně, ženy vulgárně. Všichni mají všechno, ale nikomu nejde o nic, tak se opijí, agonicky se smějí, tančí a staré nevzhledné dámy dělají striptýz. Ve Felliniho filmech jde často spíš o panoptikum postav než o nějakou narativní formu, La Dolce Vita není výjimkou.

Noviny studentů GUH

Zpovrchnění víry v Boha Zpovrchnění víry v Boha je tématem nejen La Dolce Vita, ale Bůh je alespoň jemně karikaturovaný i v ostatních snímcích (např. Cabiriiny noci). V La Dolce Vita se konkrétně jedná o situaci, kdy nějaké děti tvrdí, že někde uviděli Panenku Marii, na dané místo se následně sjede neuvěřitelný počet lidí (včetně nemocných na nosítkách) a jdou se modlit za uzdravení nebo lepší život. Přivedou tam ty děti, aby jim řekly, až se Panna Marie objeví. Děti běhají z místa na místo a šílený dav za nimi, do toho si stále kleká a začíná se modlit, následně začne obrovská bouřka a celá scéna nabývá agresivní bizarnosti, což má být kritikou ztráty pravé duchovní podoby víry. Posledním symbolem filmu, kde jsou u konce postavy již úplně morálně vykolejené, je scéna, kdy se skupina v čele s Marcellem opilým z další z oslav (scény z ní stojí také za to) míří k pobřeží kvůli vytáhnutí sítí z vody. Když tak učiní, vyloví nechutnou obrovskou rybu, která působí naprosto uměle – to má být Felliniho symbolem výsledku životů těchto lidí a italské společnosti. Film by se dal považovat za nějaké pokračování jednoho díla z Felliniho dřívější tvorby – Darmošlapové. Je však mnohem propracovanější a dotaženější. Anna Mráčková

červen 2021

Všehochuť „Příliš málo svobody přináší stagnaci, příliš mnoho chaos.“ – Bertrand Russell Čeho je moc, toho je příliš. A když není nic, tak není opravdu nic. Posledních několik měsíců totiž nebylo opravdu nic. Ale! Myslím, že právě tady tyto červnové týdny, všední dny, víkendy, ať už jsou zalité sluncem či doslova zalité, nám přinesly pár zajímavých poznatků, které spolu naprosto nesouvisí, ale máme potřebu Vám je sdělit. Věděli jste snad, že koaly jsou v podstatě permanentně zhulené? Možná tím naštveme pár profesorů, jimž se tímto ze srdce omlouváme, ale tato informace se nám ze všech těch chemických či fyzikálních vzorců, komolých jehlanů, realistických autorů či reforem a patentů Josefa II. zaryla do paměti nejvíce, a to dokonce tak hluboko, že už bychom možná potřebovaly šnůru, která je snad tak dlouhá jako řada na oběd, abychom ji definitivně vytáhly pryč z našich hlav. Neplést si řepku s hráškem je pro nás asi stejně tak nepochopitelné jako to, že na Buchlově můžete mít zcela beztrestně a v klidu sex v pohostinském pokoji, který je v podstatě takovou tajemnou komnatou Buchlova, protože ani někteří průvodci neví, kde je. O tom, že nám naprosto nejde beach volejbal, se zmiňovat snad nemusím, ale můžeme to svést prostě na ten písek, který nám pod nohama překážel asi stejně tak jako schody ve tmě, které Marky ve vší té rozmařilosti přehlédla... A hlavně! Nezapomínejte na pitný režim. Totiž ve vedrech, jaké jsme mohli v posledních pár týdnech zažít, je to naprosto nezbytné a myslím, že se potícím se tričkům a skvrnám v podpaží nevyhneme celé prázdniny. Přesvědčili jsme se ale o tom, že o pitný režim strach mít rozhodně nemusíme, někteří profesoři nám jdou dokonce příkladem a při troše štěstí je můžeme potkat, jak usrkávají drinčíky před kluby v Hradišti, a to jak jinak než s úsměvem od ucha k uchu. K teplým letním večerům také neodmyslitelně patří spousta konverzací. Ať už úplně o ničem anebo debatujete o teorii relativity. A nakonec, možná Vám polichotí, když Vám vysoký „gentleman“ řekne, že jste dobrá šťáva. To pak už můžete v klidu umřít. Studem? Konec obelisku. Konec chaosu. Klára Tomiková, Markéta Koubková

Noviny studentů GUH

Proč hrát právě na kontrabas? Jako člověk, co se učí hrát na spousty nástrojů, mezi které mimo jiné patří kontrabas a baskytara, mám velmi silně zaujatý názor na téma týkající se basy v hudbě. Přeci jenom, kdo jiný než basák by mohl obhájit to, že basový zvuk jakéhokoliv typu je v hudbě nesmírně důležitý, ba nezbytný. Pár slov na začátek. Basa slouží k jakémusi tvrzení muziky, drží kapelu pospolu, svým zvukem dává větší možnost vyniknout jiným nástrojům a drží rytmus. Abyste lépe pochopili, na co narážím, zkuste si poslechnout například Otherside od Red Hot Chilli Peppers nejprve bez baskytary a poté s ní. Něco tam chybí, je to prázdné, neslané, nemastné, nemá to řád a ani tu energii jako s basovou linkou. Má slova jsou ale bohužel omezena věkem a zkušenostmi, a proto jsem se zkusila na pár otázek ohledně hudby, a především basy, zeptat svého pana učitele kontrabasu Radovana Říhy (44), který mimo jiné hraje i v cimbálové muzice Babica.

Rozhovor: Radovan Říha Na co vše umíte hrát? Kontrabas, klavír, zobcová flétna. Jak dlouho hrajete na kontrabas? Už 28 let, jestli se dobře pamatuju... Jakou hudbu posloucháte, a také na co se v hudbě zaměřujete? Hudba 60.-70. let s jasnou melodií, harmonií a textem, prostě s hlavou a patou, cimbálová muzika, někdy vážná hudba. Zaměřuju se hlavně na to, jestli je vůbec co poslouchat... Oblíbený muzikant? Oblíbená kapela? Oblíbený skladatel klasické hudby? Oblíbený kontrabasista? Muzikant určitě Paul McCartney, kapela The Beatles a u skladatelů nemám favorita, ale např. G. F. Händel. Z kontrabasistů Božo Paradžik, Robert Balzar a Jiří Hudec.

červen 2021

Kdybyste si musel vybrat jeden nástroj, na který budete do konce života hrát, který by to byl a proč? Asi právě kontrabas, je to nástroj, který skoro vždy spolupracuje v nějakém tělese s ostatními nástroji a hráči a souhra s dobrou partou muzikantů je fajn. No a rozumným vedením basového partu lze samozřejmě při hraní vykouzlit spoustu pěkné a zajímavé muziky a okořenit tak celé znění skladby. Nechtěl jste někdy hrát profesionálně, nebo Vás to vždy spíše táhnulo k učení? Pro profesionální hraní není v těchto končinách dost možností, takže jsem tohle nikdy moc neřešil a všechno má své pro i proti, i učení... Co byste chtěl, aby si Váš žák z každé hodiny odnesl? Máte něco takového konkrétního? Těžká otázka, samozřejmě aby byl po každé hodině o kousek blíž k reálnému využití a uplatnění svých dovedností a také aby pochopil, že to dělá opravdu pro sebe, ne pro učitele. K čemu je basa v hudbě důležitá? Basa není důležitá, ale v podstatě nezbytná, poslechni si, teoreticky nebo i prakticky, jakoukoliv skladbu bez basového nástroje, ať už je to kontrabas, baskytara, tuba nebo jiné. Kde se bez ní neobejdeme, kde naopak ano? Kde se bez ní neobejdeme? Tak určitě v úterý v 16.20, kdy máme hodinu!!! Basu chápu opravdu jako základ muziky prakticky v každém hudebním stylu, to je ale na velmi dlouhou debatu. A na závěr, vždy si děláte srandu, možná, že kontrabas je nejlepší nástroj. Co jeho limity a nedostatky? Jako každý nástroj, tak i kontrabas má svoji parketu, místo využití, výhody i nevýhody a je na každém hráči nebo skladateli, jak se toho zhostí a jak tento nástroj využije. Ale právě vzhledem k tomu, že basa nechybí v podstatě v žádném stylu, má taky hráč o to větší šanci si prostě v reálu zahrát, narozdíl od spousty jiných nástrojů. Daniela Gajdová

Noviny studentů GUH

Loučení se 3 Tentokrát to bude opravdu krátké. Poslední článek této rubriky a mého působení na gymplu. Nejen mého, ale i spousty dalších. Vlastně nás teďka odchází tolik, že nám to asi 2 roky stačilo na vytváření všeho, o čem jsem psal v posledních číslech. No a tímto vlastně chci všem zapojeným, ať už v parlamentu, Truňku, filmovém klubu a tak dále, poděkovat a říct, že jsem moc rád, že jsme to mohli dělat takhle spolu. Je nás asi víc, kteří do Truňku chceme příležitostně přispívat i nadále a vypomáhat, když bude potřeba, ale hlavní je to, že teď je to na mladších. Na mladších, kteří stejně jak my přijdou se spoustou vylepšováků, nových aktivit/akcí. Na mladších, na současných studentech, na kterých tyto aktivity musí stát, o tom to vždycky bylo. Já se vlastně teď moc těším, až mě bude čekat každoměsíční ne uzávěrka, ale nové, už hotové číslo Truňku, a podporovat už budu téměř jen touto cestou. Těším se, jak se bude vše vyvíjet, a těším se, s čím novým nová generace přijde. Děkuju čtenářům, starým i novým redaktorům a redaktorkám, pár profesorům, kteří Truňk četli, děkuju Portálu, který nás dlouholetě podporoval, našemu Truňk mecenáši Jarmimu Březinovi a celému gymplu, na kterém vše začlo. David Mišťúrik

červen 2021

Noviny studentů GUH

Roste s vůní dešťová voda stéká po Nahém těle platanu Roste zkroucený k nebi Roste ve vůni Ománu

USEDLINA V kávové usedlině Plují jinak vyživené myšlenky Na dně tvého oblíbeného hrníčku V tenkém střepu porcelánového zklamání

červen 2021

Noční studium Hvězdami se vzdělávám Když si neumím pomoci Já už to tak dělávám Ponořím se do noci

*** Výlety na dlaních Postýlku v zápalkách Když rosteš do výšky Na knotku od svíčky

Rebeka Klose

Noviny studentů GUH

Foťákem poslední fotky Procházím všema vzpomínkama které jsem našel od oranžové žárovky ze země pohledů z Francie Španělska a Anglie až po mušličky od studeného moře v Německu dávám je do pomyslných krabic které musím sehnat a myslím u toho na nás a na ledničky z bazarů mám z toho rýmu páč mám alergii na prach a na prahu posledních dnů v dětském pokoji nejsem sám i když se to tak zdá Vžyť i ten kapesník má historii

** Projít pouličním kouřem za kterým se otočíš a hlídáš si kapsy – těším se domů na balkón s rajčaty kterých se bojím na postel na kterou už jsem zvyklý na další a další návštěvu na kocoura a na ni Otevřené město tečkovitě svítící Říkám si že člověku 2 km ode mě naproti slouží lampa u naší bytovky ke stejné věci David Mišťúrik

červen 2021

Příběh podle (ne)skutečné události Je osmá hodina ranní, probudila jsem se po dvou hodinovém spánku. Ležím na gauči v předsíni a vybavuji si předešlou událost. Není mi překvapivě vůbec špatně, což bylo velmi nepravděpodobné po množství mnou vypité vody dračí. Vzpomínám, jak to všechno začalo, pivečko, masíčko, přípitek, pak jeden s tím a druhý zase s tím, následuje okno, jedna hodina ráno, zpěv, tanec, brek a zase pití a zpěv. Je 8:30, stále přes více než deset hodin, neteče voda a nejede elektřina. Na záchod už raději nikdo nejde. Je zamknutý a každý se bojí, co tam na nás čeká. Pustím písničky, zapálím cigárko s panáčkem na vyproštění, čímž zbudím celou chatu, která už dál nechce slavit, a tak piji znova jen já. Daniela Gajdová

Veronika Šuranská - prakšická vrchovina 35

Noviny studentů GUH

Tiráž

šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: Magdaléna Ordeltová, Alžběta Blahová, Ondřej Stránský, Anna Mráčková, Klára Tomiková, Markéta Koubková, Daniela Gajdová, David Mišťúrik odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Jiří Slováček korektury: Andrea Máčalová úvodní obrázek: Šimon Tureček obrázek tvorby: Anna Mráčková

vydávaný od roku 2007 36