Projekt Gilgameš aneb síla příběhu

„Jaký je smysl života?“ Nejstarší otázka lidských dějin, na kterou stále neznáme odpověď, i když se na ni neustále snažíme přijít. Nejlépe, jak si člověk dokáže vysvětlit svou existenci, je pomocí příběhu postaveného buď na fikci nebo někdy i s faktickým či empirickým podkladem, ovšem univerzální odpověď je nám skryta. Ale co když je takové sebepoznání nad naše síly? Právě těchto témat se dotýká poměrně nová kniha žurnalisty Štěpána Kučery Projekt Gilgameš, jež byla vydána loňský rok.

Vytyčený žánr pro toto dílo bychom hledali těžce. Knížce nechybí fantasy, ani science fiction prvky – děj se odehrává v blízké budoucnosti – ale hlavní roli hraje příběh. Rázem se čtenář ocitá v místnosti s robopsychologem (psycholog, který analyzuje vědomí a myšlení robotů) a umělou superinteligencí SI, která je naprogramována tak, aby pomocí své interpretace historie našla smysl lidského bytí. Její výklad však není „nudný“ faktický popis. Místo toho vypráví fiktivní příběh o převozníkovi Uršanábim – postava z Eposu o Gilgamešovi – který putuje napříč dějinami.

Po celou délku knížky se čtenář dívá na vyprávění umělé superinteligence z očí robopsychologa (jehož jméno neznáme), jenž SI dává občasné dotazy, a to zejména kvůli kontroverznějším pasážím. Někdy se náš robopsycholog zadumá v myšlenkách o probíhajícím projektu, ale občas ho výklad SI přenese i k přemítaní nad vlastními každodenními starostmi. Téměř celý děj se sice odehrává v jedné místnosti, ale vyprávění čas od času přeruší i nějaký vnější podnět, jako je například zmatená robotická včela, což dodává na patřičné atmosféře.

Interpretace SI není vzhledem k lidem nikterak lichotivá. Člověka vykresluje jako stvoření, které se pro svou zdánlivou „velkolepost a jedinečnost“ snaží ovládnout své veškeré okolí a jeho hledání po smyslu své existence je konec konců říze-

no ničím jiným než vlastní ješitností. A právě na příkladech z historie tyto lidské vlastnosti SI ukazuje v celé kráse, zahrnujíc ctižádostivé a dobyvačné jedince či „přemoudřelé“ intelektuály.

Štěpán Kučera se na rozdíl od většiny science fiction autorů vyvaroval idealizace budoucnosti, ve které se děj knížky odehrává. Příběh není zasazen do světa objevování nových koutů vesmíru, ale stojí pevně na zemi. Prostředí, až na pár technických vylepšováků a zhoršené přírodní podmínky, je v podstatě stejné jako to, ve kterém žijeme nyní. Robopsychologovy každodenní trable a strasti navíc nejsou příliš odlišné od těch našich.

Knížka je v mnoha ohledech i na dnešní standardy značně provokativní. Ovšem jako provokace není jenom jakýmsi šťouráním se v ožehavém tématu, ale používá pevné, nepříjemné, až přesvědčivé argumenty. Čtení této knížky mi do jisté míry připomínalo renomované Harariho dílo Sapiens, které je na rozdíl od beletrického Projektu Gilgameš esejí, ale i tak mají několik podobností. Štěpán Kučera během svého sbírání materiálů k napsání Projektu Gilgameš dokonce částečně čerpal z Harariho, a jeho vliv jde cítit. Pro srovnání s Hararim je Projekt Gilgameš podstatně stručnější, ale zato údernější a lépe uchopitelný. I přes všudypřítomný kritický postoj k „human race“ je závěr vesměs pozitivní, i když jeho vize nemusí být všemi přijata zrovna s úsměvem na tváři.

Pro toho, komu by přišlo zajímavé přečíst si o slepém hledání smyslu lidského bytí a možném vývoji existenciálních otázek spojených s rozvojem umělé inteligence, vřele doporučuji. Navíc se knížka velice dobře čte, ale uchovává si i značný přesah.