Mládí v hajzlu pro středně pokročilé

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2019, 150 s.

Varyšův román je pořád ve varu. Číst ho je jako nahlížet mikroskopem do Petriho misky na plísňové bujení kulturního života v Praze a hlavně ve Varyšově hlavě. Útržky scén, konverzací a myšlenek protne jen sem tam souvislejší úvaha, často v podobě zápisku nějakého Kalkaty, který spáchal sebevraždu a svůj deník zanechal Štěpánovi Lotrinskému, jak se jmenuje vypravěč (jehož přezdívka zní Alsas, sám se označuje za Radima a druhým se představuje jako Tomáš). Redaktor knihy, autorův Max Brod, Pavel Bakič uvedl v rozhovoru pro Vltavu, že Varyš byl sangvinik s mnoha známostmi na mnoha společenských úrovních. „Každý má svého Vojtěcha,“ říkávalo se prý. Iniciály VV, datum narození 18. 5. 1985.

Vypravěč mezi svými jmény volně přepíná někdy i větu od věty. Můžeme si ale být jisti, že nejde o nepozornost. V knize při vší snaze nenalezneme jediný překlep. Varyš byl vypsaný, živil se jako novinář, uznávaný i obávaný pro svou přímočarost na hranici arogance. Psal o divadle, politice a všem možném. Jako správný kiritik v knize polemizuje s formou svého vlastního díla. Absenci vyššího příběhu v jedné pasáži vysvětluje tím (nebo se možná vymlouvá na to), že útržkovitost nejlépe reprezentuje reálný život. Ten se podle něj neděje v příbězích, jak se povídá, ale v útržcích. V jiné pasáži ústy Kalkaty píše o tajemství, které většina lidí má, ale nikomu ho neřekne, a tak nikdo nikdy nezjistí, co jí ničí život. V odrazovém můstku k vlastní sebevraždě (kniha Na vrcholu zoufalství) své tajemství neodhaluje. Nevěnuje se psychoanalýze. Alkoholový abúzus, který je pozadím příběhu (útržků), lze pokládat už za samotnou sebevraždu. Zanechává svědectví sebe (a doby) zvenku. Klouže po povrchu jako krasobruslař, tetuje do ledu znaky.

Střípky dekadence Text je rozlítaný, ale vycizelovaný. Čte se výborně jako úvodník deníku. Že se nestoupá k rozuzlení čtenářsky nijak nevadí, podobně jako to nevadí u denního tisku. Poslední tři řádky znějí: „,Ty máš jediný štěstí, ty parchante.‘ / ,Jaký?‘ / ,Že tě maj ženský rády.‘” Je v tom lehkost, slovní hříčky, instantní moudra a potutelný úsměv. Je skvělé, že někdo tak fundovaný psal dadaistické historky z podsvětí. Víc než cokoli jiného je v tom cítit přítomnost duše. V anotaci se zmiňuje auto-

rův blog waiders.blogspot.com. Po dočtení knihy skýtá kopu dalšího materiálu. Jde o krátké, několikaslovné, ale i delší zápisky, které si Varyš nejspíš dělal ručně a jednou za pár dnů až za dva týdny je přepsal. Dozvíme se tu složení koktejlu Moravský kohout, který často figuruje v knize, najdeme předlohy některých scén. V metru potkává dívku, která ho zná, on si ale nemůže vzpomenout, o koho jde. Věci z knihy jsou na blogu řečeny jinak, s menší literární stylizací. Jde o cenný zdroj bádání po Varyšově tajemství.

Kromě Kalkatových meditací o sebevraždě zmiňuje kniha třeba portugalského spisovatele Mária de Sá-Carneira, který se po zanechání signifikantního literárního díla (sbírka povídek Šílenství) v pětadvaceti letech otrávil. Je znát, že šarm back-door-mana Varyše provokoval a okouzloval. Na suicidum očividně nahlížel z estetického hlediska, hodně používá pojem dekadence. V blogu zmiňuje spokojenou četbu knihy Obrana masochismu. A že koncem října (2017) dopíše román, pak napíše ještě jeden a pak ho „klidně může přejet tramvaj“. Ta ho (obrazně řečeno) přejela v půlce ledna 2018, poslední zápisek je z 30. prosince 2017. Varyš se činil i na Twitteru nebo Facebooku, kde zněl jeho poslední status: „Když už se konečně člověk chystá oběsit, najednou mu do toho přijde vždycky nějaká píčovina, tentokrát třeba, že se zamiluje.“ „Byl hrozně přímej. Mnoha lidem byl tou svojí upřímností a přímostí nepříjemný. Mně to ale na něm bylo naopak moc příjemné,“ řekl o něm na pohřbu herec Jiří Štrébl serveru TV NOVA.

Propracovaná promiskuita Český Bukowski? Ano, ale intelektuál. Jednoduchostí v člověku budí touhu taky psát. Město, sex, psaní, živý jazyk, vztahy, spěch, snaha všechno vměstnat do přítomnosti. Útěky před útoky deprese. Panoptikum neustále přibývajících postav, které jsou evidentně inspirované reálnými osobami, věrohodné, jako bychom je sami znali. Z reálné pražské scény pochází i navštěvované podniky, jsou ale důsledně (absurdně) přejmenované (jen párkrát ponechá skutečná jména). Vypravěč (a čtenář) si užívá obsedantního sexu a pití, jednou si dá taky emko, aby pak vydržel tři noci beze spánku. Občasná hlubší úvaha přinese příjemné oživení kolotoče promiskuity. Ten je plný dobře odpozorovaných a zreflektovaných osobnostních typů s dialogy, ve kterých nepřebývá jediné písmeno. Chaos je záměrný.

Ve svém románu pojí radikální srozumitelnost, jak se jI naučil v každodenní novinařině, a liberální nesrozumitelnost, jak se jI naučil v nočním životě. S literárním mainstreamem žádné kompromisy nedělá, píše pro sebe a pro ty, kteří jsou mu blízcí. Je tady to vzácné a odvážné gesto tvorby vlastní postmoderní (nebo spíš postfaktické) verze románu. Vzácné hlavně v tom, že je úspěšné. Podařilo se mu zachytit bezcílné (dobro)družení mladých lidí ve velkoměstě, mravenčení pohybové i pocitové. Těžko říct, zda ho psaní vyčerpalo nebo naopak nabilo. Z indicií vyplývá, že pro skon vlastní rukou byl rozhodnutý už předem a nehodlal ho navěky odkládat. Chytlavá látka nevede k rozuzlení, ale k výbuchu.

„Psal bych, ale píšu do novin“ Na vrcholu zoufalství knihu nabízeli v českých nakladatelstvích Varyšovi pozůstalí kamarádi. Knihu se nedařilo udat, ujal se jí až Petr Štengl, do jehož protfolia originálních debutů se výborně hodí. Výborně zvolená je kresba na obalu knihy - optický klam schodů, které zdánlivě vedou vzhůru, ale končí ve stejné rovině, ve které začaly. Tato metafora se hodí na alkohol i na psaní. Kniha je vlastně jednou velkou přechlastanou kocovinou. Taková opilost bývá nejeuforičtější, ale zeď se nakonec dostaví o to tvrdší, jak každý zná a ví. Duch stoupá vzhůru, ale čas se zastavil. Kam by autor směřoval dál? Ve svém debutu projevuje talent schopného pozorovatele i stylisty a odhodlání jít v próze svou vlastní cestou. Věčná škoda.

Redaktor knihy Pavel Bakič v rozhovoru pro Vltavu uvedl, že nic většího už se ve Varyšově pozůstalosti nenachází, ale chystá se soubor jeho divadelních recenzí. Jejich bezservítkový styl si teatrálně zaměřený čtenář může projít už teď na serveru Divadelních novin nebo Magazínu Reportér, politické komentáře najde na Týden.cz nebo Reflex.cz. Jako ozvěna vyšel letos 15. ledna, na den přesně tři roky poté, co české servery informovaly o Varyšově náhlé smrti, na iDNES.cz článek, že vydavatelství MAFRA se nakonec nemusí omlouvat Památníku Šoa za jeho článek z roku 2015. Na závěr zápis z Waiders z 30. prosince 2016: „Čet bych, ale místo toho se koukám na porno. Psal bych, ale místo toho píšu do novin. Koukal bych na filmy nebo seriály, ale místo toho koukám na Majora Zemana.“

Adam El Chaar

S Adamem se znám (tyjo a teď nevím) něco přes rok, nebo dva? Ja nevím. Každopádně to, co jsem chtěl tou informací říct je to, že je to takové zvláštní číst, nebo psát recenzi na knihu od člověka, kterého nejdříve poznáte jako člověka. To se nestává úplně často a tím pádem je to divné.

Po dočtení knížky Berzlín jsem si uvědomil, že je to vlastně asi první kniha napsaná a vydaná ve 21. století, kterou jsem přečetl (když neberu povídky, poezii nebo drama). První román. Neříkám to s absolutní jistotou, ale říkám to z jistého důvodu. Adam píše o sobě a za sebe. Tak, jak věci jsou. V jednom podcastu převážně literárního youtube kanálu Na potítku se bavili dva literární vědci o tom, že ve 21. století ještě nebyl žádný takový ten velký historický moment (př.: světová válka - jak tomu bylo na začátku 20. stol.), který by nějak extra ovlivnil nejen literární umění. S tím si dovolím nesouhlasit. Začátky sociálních sítí a s nimi i velký boom celého internetu. Ano, není to žádná světová válka (i když takové malé a pasivní se na netu dějí téměř pořád), ale je to zlom. Je to historický bod, od kterého se mění i umění. Protože ať už chceme nebo ne - autor reflektuje, co se děje kolem něj. Vrátím se zpátky k Adamovi. To, proč jsem si uvědomil, že je to asi první knížka psána po roce 2000, kterou jsem četl, byly právě ruzné odkazy, i na sociální sítě. Adam, jako snad každý z nás, používá facebook, chatuje, atd., a tak o tom i píše. Píše o svém životě tak, jak ho vnímá, ale nic nezkrášluje kvůli potencionálním čtenářům. Prostě píše, píše, píše. Flow vědomí, jak tomu říká.

Co se týče formláních věcí ohledně knihy. Má to něco přes 90 stran, 16 kapitol a píše teda absolutně volně. Ne, že by se příběh neposouval. Spíš je to takové to kecání u piva v hospodě, které se střídá s tím druhem kecání v čajce nebo kavárně u vína. Taky by bylo dobré říct, že stejně jak při mluvení, používá Adam i v textu spoustu anglických slov, u kterých je vždycky poznámka a dole na straně je napsaný význam slova. Cítil jsem se jak blbec, když jsem sklouzl očima dolů na

stránku, abych se dozvěděl, že česky je slovo NO - ne. Absolutně automaticky u každé poznámky sjíždím očima, i když je to absolutně zbytečné.

Kdybych vám měl představit děj, který pro mě byl přece jen druhořadý, jedním slovem - bylo by to HLEDÁNÍ. Adam celou knihu hledá. Hledá v Praze (kde na začátku knihy ještě pracuje), hledá v rodném Zlíně, v Hradišti, v Brně, v Berlíně, v Lisabonu, hledá pořád a všude. A co že to hledá? To už je težší odpovědět. Jestli nějaký smysl, pro co žít nebo úplně jednoduše holku, která ho bude zbožňovat stejně, jak on ji.. Nevím. To si asi může každý domýšlet po svém, když to bude číst. A kdybych měl vypíchnout nějaké slova nebo předměty, které se v knize opakují nejvíc, tak to budou právě holky, hospody, hermelíny, hokej a jediná věc, která není na H - černý čaj. Každopádně hospody pro Adama nejsou nic víc, než ty holky, hermelíny a hokej (dále 3H), popřípadě čarný čaj. Adam je už několik let absolutní abstinent, i když v knize vzpomíná i na doby, kdy tomu tak úplně nebylo.

Jinak mě knihou provázely hodně smíšene emoce. Ze začátku, když si zvykáte na autorův styl, mě to čistě bavilo. A navíc nejste zasvěceni do minulosti před prvním napsaným slovem, tak dokážete postavám omluvit cokoliv, co se vám nelíbí a mávnout nad tím rukou s úsměvem na tváři a se slovy však jednou se to stát může žejo.. Později to bylo různé. Někdy veselé, jindy smutné, jindy žádné. Tu žádnost vystihuje Adam též skvěle a popisuje, jak proti ní vlastně bojuje, což je každopádně dobře. Konec knihy mi už přišel spíš smutný. (Pro mě) tolikrát zklamaný stále hledá to ONO, ale nikde a u nikoho jej nemůže najít. Možná jsem si do toho reflektoval hodně i sebe, to je též možné.

Musím říct, že jsem ho při čtení dost poznával. V obou významech slova. Poznával jsem jeho stránky, které znám a taky jsem poznával jeho stránky, které neznám.

Knihu bych doporučil a opět, kdyby měl někdo zájem, napište, a já vám ji rád předám, popřípadě pošlu. David Mišťúrik