Gregory Corso: The Last Beat

„…a tough young kid from the Lower East Side who rose like an angel over the roof tops and sang Italian song as sweet as Caruso and Sinatra, but in words… Amazing and beautiful, Gregory Corso, the one and only Gregory, the Herald.“ -Jack Kerouac

Název článku není náhodný ani spontánní – je to název filmu/dokumentu, který byl natočen v roce 2008, ale nikdy nebyl vydán. Což je zároveň zvláštní a zároveň na hovno.

Corso se narodil 26. března 1930 – takže v tomto (březnovém/dubnovém) čísle slaví. A proto vám přináším článek o tomto minimálně velmi zajímavém básníkovi.

Narodil se dvěma italským imigrantům v New Yorku v Poets‘ hospital – zajímavé, že? (ne – Poets‘ hospital se nemocnice pojmenovala až později – ne podle Corsa). Matka ho a jeho otce opustila těsně po narození. Otec se k tomu vyjádřil tak, že to byla kurva a že ji deportovali zpátky do Itálie. Dalších 11 let trávil v pěstounské péči dohromady asi 5 různých rodin. Otec ho navštěvoval (i když jen opravdu výjimečně). Když už se ukázal, tak ho mlátil a opakovaně mu říkal, že ho měl tenkrát spláchnout do záchodu.

Začal chodit do katolické školy, kde měl skvělý prospěch. Pak přišla druhá světová válka a jeho otec, aby nenarukoval, si vzal 12letého Gregoryho k sobě domů. Stejně narukoval a z Gregoryho se stal bezdomovec (nejčastěji spával prý v metru). Školu nadále navštěvoval, aniž by komukoliv řekl, že žije na ulici. Ve 13 měl donést nějaký toustovač sousedovi od týpka, který ho to poslal vyřídit (tohle jsem moc nepochopil pardon). On s ním utekl a prodal ho nějakému kolemjdoucímu za 94 dolarů, za které si pak šel koupit košili a kravatu a šel do kina na film The Song of Bernadette. Po skončení filmu byl chycen policií. Ten jim odpověděl na otázku, co tady dělá, že hledá zázrak, který by mu vrátil matku. Corso byl zatčen i za nějaké další malé krádeže (na krátkou dobu). Ve 14 se ve velké zimě vloupal do kanceláře svého učitele, kde usnul na jeho pracovním stole a byl opět nalezen a opět zatčen. Byl ale příliš vyděšený z tamějších vězňů, a byl

proto poslán na psychiatrické oddělení, z kama ho brzo pustili. A den před jeho osmnáctýma narozeninama se vkradl do krejčovství, kde ukradl oblek, aby v něm šel na rande. Policie si ho vzala s sebou, počkali den, aby byl plnoletý a šel do vězení na 2 až 3 roky.

Bylo mu jasné, že musí před ostatními vězni nějak zapůsobit, aby se z něho nestal obětní beránek. Vymyslel si historku o tom, jak se tam vlastně dostal. Jak on a jeho dva kamarádi byli strašně dobrá zlodějská banda a on tomu šéfoval. Když se ho jeden z chlapů (mafián) zeptal pro koho dělal, řekl že je nezávislý. Tak za týden ho znásilnili ve sprše. Nebo znásilňovali, dokud nepřišel ten samý chlap, který se ho ptal, pro koho dělá a ostatní odehnal (jako mafiánského bossa se ho báli, tak toho opravdu nechali). Tenkrát mu prý řekl: „Corso! You don‘t look so independent right now.“ Ten mu za jeho pobyt ve vězení dal spoustu rad, jak být opravdu nezávislý. Ve vězení začal taky Corso číst a vlastně i psát.

Po propuštění z vězení začal pracovat v jednom z prvních lesbických klubů. Tam se seznámil s o tři roky starším Ginsbergem. Dal mu přečíst nějaké svoje básně, Ginsberg byl ohromen a postupně ho seznámil i s ostatníma (Kerouac, Burroughs, ...).

V roce 54 se přestěhoval do Cambridge, kde ne úplně povoleně chodil do Harvardské knihovny. Pak se jednoho dne oblékl, aby vypadal jako student Harvardu, a šel do nějakého studentského klubu na večeři. Tam to poznali a nahlásili. Archibald MacLeish se s ním sešel a měl ho vyhnat. Ale MacLeish byl též básník a po tom, co mu Corso svoje básně ukázal, mu zařídil, aby mohl navštěvovat Harvard, i když nebude oficiálně student.

Pak se přestěhoval do L.A. a spolu s Ginsbergem, Snyderem, Ferlinghettim (který taky slaví tento měsíc) a ostatními měl číst na legendárním čtení v Six Gallery. Bohužel přijel o den pozdě.

Později hodně cestoval po Evropě. Nejvíc po Francii, Beneluxu a Itálii, pak se vrátil (nebo vrátili, protože cestoval i s ostatníma) do Ameriky a potom se na sklonku života vrátil zpátky do Evropy hledat v Itálii svou matku. Pokud ještě žije.

A zjistil, že žije a že žije v Americe. Ano, jeho otec mu lhal. Michelina (Gregoryho matka) měla 17, když se Gregory narodil a její manžel (jeho otec) ji neustále mlátil a prakticky i znásilňoval (z čehož Gregory vznikl). Našel bezzubou servírku v hospodě či restauraci (zuby neměla právě z jejího prvního manželství), která už má dlouho nový

život i rodinu. I když na něj asi nikdy úplně nezapomněla. Corso o tomto období řekl, že konečně cítí, jak se uzavřel kruh a že konečně ví, kdo je. Mimochodem moment, kdy zjistí, že jeho matka žije a že bydlí v USA i jak se vlastně poprvé setkali, byl natočený na kameru a měl být použit právě v dokumentu Corso: The Last Beat, který bohužel, jak jsem se dočetl, vlastně nikdy nevyšel. Ale trailer na Youtube najít můžete.

Vydal jeden román, dvě divadelní hry (jedna z nich až posmrtně) a dvanáct sbírek básní – do češtiny jich je přeloženo šest.

Corso umírá 17. ledna 2001 v nedožitých 71 letech (opět v Americe). Pohřben je však (přesně, jak chtěl) na Protestantském hřbitově v Římě vedle romantických básníku Keatse a Shellyho. Epitaf na jeho hrobě si napsal sám.

Spir‘t is Life

It flows thru the death of me endlessly like a river unafraid of becoming the sea

David Mišťúrik