únor 2021
W. S. Burroughs V úplně bílém prostoru V iluzi
10 KČ
Noviny studentů GUH
Editorial
ÚNOR 2021 Sexuální výchova místo matematiky?! aneb co byste rádi četli v Truňku? Toto je název dotazníku, který byl naší redakcí koncem února rozeslán všem studentům a učitelům GUH. Měl za úkol zjistit, jaký je jejich vztah k Truňku (k časopisu, nikoliv alkoholu) a co by si v něm chtěli přečíst. Našel se dokonce jeden člověk, který se vyjádřil i k tématu sexuální výchovy namísto matematiky. Tato změna je samozřejmě i v mém zájmu, ale slíbit mohu pouze jednu věc. Tou bude pravidelnější náplň našich čísel články, o které je největší zájem – rozhovory, články o osobnostech a možná také něco o hře League of Legends (ano, konkrétně o toto téma byl veliký zájem, naše škola nadále potvrzuje svůj status, který kopíruje název této hry, děkujeme). První část názvu dotazníku měla jen upoutat pozornost, pardon. Druhá část je ale závazná a my jsme probrali každý váš návrh a poznámku. Tady jsou některé z nich. „Akutní nedostatek Františka Hanka.“ „Debata Jakuba Tomaly a Jaroslava Křápka nad albem NRB Času dost.“ „Rozhovor s osobností mezinárodního přesahu i s osobnostmi, které nežijí v České republice. Ať již z řad studentů nebo učitelů.“ „Reakce na to, co se děje ve světě. Jak a co se děje ve škole.“ „Příběhy na pokračování od studentů ze školy.“ „Vše o LoL turnaji.“ „CHcI Si PŘečÍSTPOkračoOvÁNÍ V IluzI OD oNDřEJEStrÁNSKÉho, JElikoŽ JE SUper.“ – Ondřej Stránský Děkujeme všem za vaši zpětnou vazbu, rozhodně několik nápadů zrealizujeme. Zvláště když je do očí bijící, že návrhem třetím se dá splnit i návrh první a druhý. Na články o školním dění se můžete také připravit, jelikož se už staly téměř pravidlem a objeví se v každém čísle. S tím souvisí i naše zvýšená snaha reagovat na světovo-školské dění.
2
únor 2021
Co je ale neopomenutelnou informací… řady redaktorů Truňku se rozrůstají o nové členy! Postupně se vám představí v následujících číslech, takže buďte na pozoru, bděte a čtěte, může to být třeba váš spolužák, nebo dokonce spolusedící! Ostatně na obálce si můžete povšimnout, jaký byl zájem. Jejich příchod už teď znamená několik nových nápadů, které padly na důkladné schůzce redakce. A to velmi důkladné, zastavila se až na čísle 4:20 (čtyři hodiny, dvacet minut). Bylo to dost času, abych nabyl pocitu, že nejenže každý nově příchozí do kolektivu sedl, ale něčím ho zároveň pozvedl. Přeplněni tímto optimismem tak rádi uvítáme další nové členy. Můžete kdykoliv zkontaktovat kohokoliv z redakce, nábor probíhá neustále. Uplatnění je několik: redaktor, grafik, sazba, korektura a další. Když si vymyslíte vlastní funkci, můžete ji mít. Hodil by se třeba někdo na pozici recenzenta, ať si Ondra nemusí psát recenze na vlastní články. Šimon Gogola, šéfredaktor
3
Noviny studentů GUH
Obsah únor 2021
6 7 10 13 16
4
truňk se představuje Magdaléna Ordeltová W. S. Burroughs David Mišťúrik V úplně bílém prostoru Alžběta Blahová V iluzi Ondřej Stránský Svoboda a konflikt Karolína Kočendová
18 22 24 Tvorba 26 David Lynch
Anna Mráčková
Korektnost Šimon Gogola
Slavery Karolína Kočendová
Vinaří z Kraví hory demonstrují proti dani z tichého vína (2012)
Noviny studentů GUH
truňk se představuje rozhovor s novou redaktorkou
Jméno: Magdaléna Ordeltová Třída: 2.C Kam po GUH: Tak to kdybych věděla… :D Oblíbený film: Kmotr, Samotáři, Vlk z Wall Street, Mr. Nobody, Pokání, Ready Player One, Podfukáři, Spider-Man (hlavně teda Far From Home), Deadpool, Pelíšky, Yes Man a Zabijákův Bodyguard Oblíbený seriál: Dříve jsem seriály vůbec nesledovala, ale jak to tak bývá – celé toto „bytí zavřenou“ mi přineslo alespoň něco pozitivního – touhu po Netflixu a zabíjení času seriály obecně. A musím říct, že po zhlédnutí seriálů Lucifer, Narcos, HIMYM, Brooklyn 99, Community, La casa de papel a Hledání Aljašky jsem si uvědomila, jak moc času jsem v minulých letech ztratila jeho nezabíjením právě tímto způsobem. Oblíbená kniha: Velký Gatsby, Blues pro bláznivou holku, Host do domu Sofiin svět, bezejmenná sbírka básní, kterou jsem našla v knihobudce Oblíbená hudba: Přes klasiku a cimbálečku (KAČ KAČ KAČENA!) až po Hollywood Undead. Další skupiny a zpěváci, ke kterým mé srdce tíhne, jsou třeba Queen, Arctic Monkeys, Red Hot Chilli Peppers, Labrinth a Karel Kryl. Co mi dal/vzal Truňk: Rozhodně motivaci psát, možnost rozvíjet se, poznávat sebe i okolí. / Dříve jsem nebyla zvyklá, že by kdokoliv četl něco z toho, co napíšu, takže mi určitě bere tento „blok“. Co mi dalo/vzalo GUH: Nové vztahy, skvělé lidi, možnost oddálit rozhodování co že to ze mě v životě bude a zároveň příležitost jít tomu „něčemu“ naproti. Dal mi také dlouhé cesty vlakem, které jsem po chvíli protestování začala milovat. / Naopak mi vzal hodně spánku, pár zapomenutých a ztracených mikin a klíčů, naději, že rána můžou být krásná.
6
únor 2021
v únoru slaví
William Seward Burroughs Asi každý z nás si dokáže představit plus mínus, jak vypadá literární dílo napsané v romantismu nebo v realismu nebo třeba i jak stylově vypadají avantgardní směry, jako dadaismus nebo další. Když se řeknou termíny metoda střihu nebo teorie viru, tak už nás toho mnoho nenapadne. Jde o styly, kterýma psal William Seward Burroughs. Burroughs patřil do beat generation – ve škole jsme je ještě neprobírali, protože se učí až ke konci 4. ročníku, ale řekl bych, že na Burroughse se stejně nedostane tak, jak by si podle mě zasloužil. Je to přece jenom takové jméno a jeho Nahý oběd je při nejmenším kultovní, ale stejně ho nenajdete v našem kánonu, a až ho budeme probírat, tak si stejně nepředstavuju víc, než že byl starší než Ginsberg s Kerouacem a že to byl narkoman a zastřelil svoji manželku. Tento článek teda vzniká ze tří důvodů. Chtěl bych vám nějak představit zajímavé literární styly, které se těžko hledají u jiných. Dále jde o naštvání, že se Burroughs v hodinách literatury přehlíží. A za třetí, že by 5. února oslavil 107. narozeniny.
Život Pocházel ze zámožné rodiny, která si samozřejmě dovolila i chůvu – tato chůva malému Billymu vyprávěla příběhy o smyšlených obludách, které mezi náma žijí, a její přítel ho, když mu byli 4, sexuálně zneužil. Na základku chodil na soukromou školu pojmenovanou jako divný vtip po něm – John Burroughs School v St. Louis. Pak šel studovat na vojenskou školu, kde se mu samozřejmě nelíbilo a jeho matka ho z tama nakonec odhlásila. Taky právě tam měl poprvé vzplanutí k chlapci, což (na tu dobu obdivuhodné) jeho matka přijala údajně úplně v pořádku. Dále studoval na Harvardu literaturu a lingvistiku a pak se toulal po vysokých školách po celém světě napříč obory. Když studoval medicínu ve Vídni, potkal Ilse Klapper – jeho první manželku. Ilse byla židovka, co utíkala před nacisty, a Burroughs si ji vzal jen, aby dostala americké občanství, a tím ji vlastně dostal do Ameriky, kde se rozvedli a zůstali přáteli.
7
Noviny studentů GUH
Pak se dokonce přihlásil do armády, ale byl prohlášen za neschopného služby, protože si dva roky před tím z neopětované lásky uřízl poslední článek na malíčku, stejně jako to dělali samurajové (paranoidní schizofrenie klasika Amerika v té době). A až zhruba ve 30 letech začal fetovat (víc). Což říkám proto, že „feťáci“ se spoustukrát 30 ani nedožijí. A to říkám, protože nemám rád, že je to jedna z mála informací, co se o něm studenti dozví, že fetoval. Přihlášení do armády a začátky jeho narkomanie probíhali v Chicagu, z kama pak s Lucienem Carrem a Davidem Kammererem odjíždí do New Yorku, kde se seznamují s Ginsbergem, Kerouacem a dalšíma, ale toto už ve škole asi probírat budem. V New Yorku se taky seznamuje se svou druhou manželkou Joan, což je ta, kterou později i nedopatřením zastřelil.
Plout literárními styly Hlavním tématem tohoto článku měly být spíše jeho literární styly, ale říkal jsem si, že pro pochopení kontextu, což považuju u umělců, jako byl Burroughs, za důležité, je dobré znát i jeho život. Zároveň jsem chtěl prostě mluvit o jeho životě, protože mi přijde extrémně zajímavý, ale prostě bohužel se toho o něm moc na gymplu v hodinách nedozvíte. Styl, se kterým začal vydávat, nazýval faktualismus. Děj je osekaný vlastně jen na děj. Věřil, že to je to jediné, po čem čtenář touží. Tímto stylem jdou jeho první dvě knihy Feťák a Teplouš. Knihy na sebe navazují. Dost se orientujete, když máte přečteného Feťáka a začnete číst Teplouše – jediná věc, která je stylově jiná, je ta, že Teplouš je psaný v er-formě a Feťák v ich-formě. Burroughs vydal Feťáka pod pseudonymem William Lee, který se v jeho následujících knihách stal hlavním hrdinou. Na konci první knihy jede do Jižní Ameriky (konkrétně do Kolumbie) hledat yage, neboli ayahuascu – halucinogenní drogu starých indiánů, ve které viděl pokračovaní své životní cesty (z tohoto období vyšly knižně Dopisy o yage – dopisy s A. Ginsbergem). Na konci druhé knížky čtenář i jeho pozdějších knih absolutně chápe stylový a životní přechod. William Lee, jakožto Burroughsovo alter ego (Lee po jeho matce), proplouvá tedy všema dalšíma knihama, které kdy napsal. Burroughs se seznámil s malířem Brionem Gysinem, který mu představil metodu střihu a hlouběji ho s ní seznámil. Burroughs ji přijal za vlastní. Odjíždí do Tangeru v Maroku a napíše dlouhý a zmatený rukopis Smečka slov, ze kterého byly sestavené díla Nahý Oběd a Nova trilogy (Hebká mašinka; Nova Express; Lístek, který explodoval).
8
únor 2021
Metoda střihu je podobná kolážím nebo dada, s tím rozdílem, že jí nejde o jakési hledání nesmyslu, ale právě o hledání smyslu. Stříhal texty a náhodně je spojoval, ale racionálně určoval, které se do díla hodí a které ne. Burroughs byl extrémní paranoik (způsobené určitě dost i drogama) a jazyku nevěřil. Zároveň víme, že byl vystudovaný lingvista a právě proto! Když studujete jazyk, dost často se stane, že už nedokážete přemýšlet v obrazech a přecházíte jen na slova, tím se ale vaše mysl opravdu svazuje – nedokážete si téměř až představit něco, co není pojmenované ve slovníku, a vlastně pro to jen hledáte to pravé slovo. Slova si je pak už jednoduché začít vymýšlet. Právě pak ve střihu viděl bránu k podvědomí. Dějištěm těchto knih je Interzóna. Místo, ve kterém pravděpodobně i částečně žil. Řekl bych, že při čtení knih jako Nahý oběd nebo Nova trilogy je potřeba opravdu v daný moment souhlasit s autorovým náhledem na jazyk. Ponořit se do textu a snažit se pochopit jeho asociace a spojovat je se svýma. Vytvářet si obrazy a nečíst doslovně. Doslovně by (mně osobně) tyto knihy nedávaly moc velký smysl. Zároveň udržet dané asociace a obrazy na uzdě, aby se nestalo, že dočtete větu a už ani nevíte, co obsahovala za slova. Důležité věci v těchto knihách dávají smysl, jen vám budou vysvětleny třeba o dvě knížky později. Tyto knihy, i když se to nemusí na první dobrou zdát, mají příběh, mají vytvořený přesvědčivý fikční svět a mají smysl. Nahý oběd byl vydaný pornografickým nakladatelstvím Olympia Press, které představilo světu třeba i Joyce nebo Nabokova. A stejně jako Kvílení byla kniha v Americe souzena za obscenitu. V Evropě se mezitím stala známou a Burroughs měl díky ní obdivovatele jako Burgesse nebo Paula McCartneyho. Od Nahého obědu už nikdy v Americe nebyla žádná kniha souzena. Teorie viru vychází z toho, co jsem psal o Burroughsově vztahu k jazyku – nevěří mu. Tady už ale Burroughs malinko upouští od střihu jako takového a jen více varuje před lidma, slovem a jejich mocí. Řekl bych, že jeho pozdnější knihy jsou opět více srozumitelné. Ale zas tímhle si úplně jistý nejsem, soudím jen podle pár stránek knihy Západní země, která je pozdnější, ale je jen jedna. Celkově jeho druhou půlku tvorby prostě nemám nastudovanou. Snad zatím. Schválně jsem ve článku pracoval jen s knihama, které vlastním, takže jako vždy, když píšu o nějakém autorovi nebo knížce, nebojte se mi napsat a já vám rád cokoliv půjčím. Je mi jasné, že se nejedná úplně o objektivní článek, je to daleko spíš óda. Cílem tak nebylo podat objektivní zprávu o jeho stylu a životě, ale spíš předání nadšení a zápalu, který já k Burroughsovi chovám. David Mišťúrik
9
Noviny studentů GUH
Vstáváte ze země v úplně bílém prostoru Může to být kterýkoli den, kdy se srdcem vláčným, otevřeným a zamyšleným vcházíte do školy. Na jazyku cítíte ještě chuť ranní kávy nebo čaje, když důmyslně zpomalíte na chodníku u hlavního vchodu. Nejste si jisti, v jaké hloubce tašky se nachází příruční vstupenka do tolika prostorů – svazek s klíči a čipem. Zpomalíte, jestli se neobjeví někdo s čipem po ruce, a pohledem po pravé ruce zachytíte ramenem několik teplých paprsků, které prochází nad Albertem v místech, kde se kdysi do rytmu čehokoli, co znělo městem, točila reklamní taška. Přes silnici ke škole s nasazením holého života běží mimo přechod několik studentů, ale oko městské policie je nezahlédne. Může to být kterýkoli den, ale ne tak úplně tento (to tak úplně přidává možnost si tolik věcí představit). Nějaký student altruista, hrdina všedního dne, jedná a hbitě čipem odemyká skleněné dveře. V obejmutí bílých rámů vám plochy skla připomenou tolik nadarmo strhnutých plakátů na Hrátky a promítání, které tam byly přilepeny s dobrým úmyslem, aby si ostatní studenti všimli právě takových dobrých úmyslů, jako jsou tyhle akce. A tady přichází první úsměv dne – při pomyšlení, že každý má právo rozlišit si, co je dobré a co špatné. Někdo považuje za správné plakát přilepit, druhý ho sundat. Společně se tak s paní vrátnou utváří dynamika školního prostředí. Otázkou ale je, zda není škoda ničit tímto způsobem tolikanoční úsilí dvorního šéfgrafika. Další otázky by se mohly točit kolem toho, jestli se strhnutím neničí důležitá symbolika, že při vcházení těmito dveřmi do školy vás plakát informuje o možnosti jít i někam jinam (dál) – totiž na koncerty, filmy nebo do školního časopisu. Každý vchází do školy jinak. Jakýmkoli způsobem jste do školy vešli, míříte teď naučenou křivkou ke své skříňce, student altruista zmizel i se svým činem do zapomnění v útroby Šneka (ale ráda bych si zapamatovala ty z vás, kteří mi otevíráte dveře, děkuji vám tedy tímto způsobem), zamotáváte se do sluchátek a nasazujete výraz člověka, který si zrovna dnes zapomněl přezuvky. Při procházení kolem vrátnice zadoufáte, že si dnes beztrestně dáte cigaretu o obědové pauze (jsou to dennodenní boje, ale que sera sera) a v duchu vrtíte hlavou nad vzpomínkami, ve kterých zaměstnanci školy s absencí jakékoli noblesy čekají za rohem, aby vás po dokouření zavedli do ředitelny.
10
únor 2021
Duševní pnutí dosáhne prvního vrcholu dne, když si vzpomenete na kamaráda, který byl málem podmínečně vyloučen za přelezení branky (dostal by stejný trest, jako kdyby si dal weed na lyžáku), ale vše se projasní, když zaslechnete známé hvízdání pana školníka, který kolem vás propluje, jako že je vše v pořádku, všechno jde dál pantha rhei, pozdravíte a po levé straně uvidíte atrium s lavičkami, které zvou ke čtení o přestávkách. Právě tam se někteří sbližují čtením básní. O pár let později se jeden tomu druhému svěří, že toho Holana četl jen proto, aby se s tím druhým měl o čem bavit, a nerozuměl ani slovu. Při procházení vestibulem se zastavíte u změn, abyste zjistili, jestli se vás někdo snaží přesvědčit, že se ve vašem životě něco mění. Dnes všichni chápou, že se váš život sice mění pořád, ale ne kvůli změnám na školní nástěnce. Zato plakát vedle, který láká na festival Jeden svět, to chápe vždycky. Jelikož naštěstí u sebe nemáte žádný kroj, který byste měli nejpozději do pátku vracet, pokračujete dál po schodišti (tady se vás někdo zeptá: „Víte, co je to Hybrid?“ A vy víte, protože víte, co je to dobrá akce na Míru) k nástěnce č. 2, která je menší, ale přesto občas šibalsky obsahuje více informací, než nástěnka č. 1 o patro níž. Projíždíte veškerý nabízený obsah, abyste se ujistili, že tentokrát nezmeškáte zajímavou přednášku pořádanou panem profesorem Duškem jen proto, že jste si nevšimli plakátu. Zároveň z vlastního přesvědčení odmítnete jít na promítání filmu, které jako odměnu za účast nabízí jedničku do bakalářů. Dá se to považovat za stejný morální poklesek, jako vyhodit plechovku do koše na papír. Zabočíte do krčku, který vede do historické budovy. Prostupuje tudy spousta světla a prochází spousta lidí. Usmějete se, protože si vzpomenete, kolik gympláckých párů tady překáželo a zároveň si vzpomenete na vlastní románky na Gymnáziu. Nálada trochu zamrzne, když kolem vás projde profesorka, která vás na nižším gymplu nemohla vystát, hned je vám ale líp, protože hned za ní jde pan profesor, který vám řekl, že byste byli krásným příslušníkem dopravního personálu, a nemyslel to nijak špatně. Jdete do hodiny cizího jazyka, abyste při zkoušení slovíček na překlad házeli do prostoru náhodné asociace a v následující hodině matematiky se opájíte pocitem štěstí, protože jste skončili bitvu piškvorek proti spolužákovi, který jde na matfyz, remízou.
11
Noviny studentů GUH
O obědové pauze jdete opět do šaten a všimnete si, že se Jarmi Březina, hvězda prázdninového čísla Truňku, dívá z jedné z otevřených skříněk. Objev, že formát časopisu je zároveň skříňkový plakátový formát, je, zdá se, revoluční a je nasnadě, aby se z něj v budoucnu pořádně těžilo. Lidé protékají chodbou. Obraz míjí v nátlaku ostatních, ztrácí se ve středu oka. Skříňky jsou katakomby s vířením lidí kolem. Za okny hrají spolužáci na hřišti tradiční polední basket a fotbal a zdá se, že se míč zatím nedostal na střechu, aby poskytl mimořádný pořad pro ostatní, kteří mají výuku a výhled z okna tím správným směrem. Vycházíte na hřiště se se spolužáky pozdravit, zakopáváte a cítíte náraz, vzápětí vás sežere sedmihlavý fialový drak. Snažíte se o boj, snažíte se mluvit nebo křičet, ale vydáváte jen přidušené drásavé steny a skřeky přerušovaného zvuku. V mysli máte ještě vzpomínku na tón. Cítíte vinu, opuštěnost a strach. Z kapsy vám vypadává několik čistých bílých perel, nevíte, kolik jich ještě zbývá. S námahou vytáhnete z kapsy klasika a střídavě se ponořujete a vynořujete ze slov, vše se trhá. Občasně na sobě pozorujete apatii, ačkoli vás požírá sedmihlavý fialový drak, přijímačky s maturitou na krku. Slova na sebe nenavazují. Zjišťujete, že se z vašeho projevu ztrácí jakákoli výroková logika. Ze zadní části lebky k vám v záblescích střídavě doputovává scenérie luk, chodníků a lamp a přidávají se i mžitky jakoby záznamů nějakého pohybu, který teď buď není (což se nedá vyloučit) anebo je jinde (což je pravděpodobnější). Když o tom víte, musí to být. Vstáváte ze země v úplně bílém prostoru, vše je jako v mléce. Začínají se ozývat rytmy, které zněly celou dobu, nikdy nepřestaly. Věčné argumenty života pro život. Vědomé koncentrované rozevlátí. Alžběta Blahová
12
únor 2021
V iluzi část 2. Žijeme v době, kdy uctíváme principy liberální demokracie a označujeme je za nezpochybnitelné. Má ovšem takové lpění na těchto zásadách kýžený efekt? Liberální ideály nás v Evropě doprovázejí už od Velké francouzské revoluce a k jejich naplnění se nám podařilo ujít poměrně zdárnou cestu. Dnešní svět ovšem přichází s problémy, jejichž řešení liberálním politikům (prozatím) uniká. Máme setrvat ve statu quo, nebo přišla doba pro radikální změnu? Máme jasný problém, ale nemáme pro něj jasné řešení. To se netýká jen momentální koronavirové situace, ale i toho, jak nadále udržet krok s Čínou či jak zamezit globálnímu oteplování. Svět ale přichází i s jinými výzvami, které nejsou tolik vidět. Nebezpečí, které se skrývá za sociálními sítěmi, jsem nastínil v předešlé části. Ovšem v kombinaci s jinými společnostmi, pracujícími s digitálními daty, nás může přivést do opravdové existenciální krize. Už to, že jsme na internetu a necháme spuštěné „cookies“, z nás dělá pomyslnou dojnou krávu na data. Algoritmy toho o nás dokážou zjistit podstatně více než my sami. Stačí pár kliknutí nebo pouhé pozastavení se u zajímavého článku na zpravodajském webu a hned nám vyskočí personalizovaná reklama, která by mohla upoutat naši pozornost. Dokonce při instalování operačního systému nám Windows nabízí lepší přizpůsobení za cenu poskytování záznamu o naší aktivitě na počítači. Jestli si myslíte, že naše data nebudou zneužita, jste na omylu. Žádné pro veřejnost blahodárné úmysly u společností jako je Microsoft, Amazon či Google nemůžeme očekávat. Aby se udrželi na špičce, nemůžou polevit ve své snaze udržet se na vrcholu za každou cenu, jinak by byly nahrazeny jinými. Mnohá léta – zejména kvůli naší slepé víře v neviditelnou ruku trhu – jsme dopad poskytování vlastních dat přehlíželi, proto není divu, že dnešní nejvýdělečnější korporace světa jsou právě datové společnosti. Jako kopačky můžou zlepšit fotbalový výkon, množství dat o naší činnosti může značně pomoci pochopit fungování lidské mentality. Skandály spojené zejména s Facebookem v posledních letech narůstají rapidním tempem. Ať už se jedná o poskytnutí informací společnosti Cambridge Analytica, která zneužila data o více než 87 milionech jeho uživatelích nebo pokus o genocidu v Myanmaru, kdy se na Facebooku šířila propaganda proti muslimské menšině Rohingů závratnou rychlostí, nejsou to jen ojedinělé případy. Dlouho jsme si i přes varování mnohých expertů zcela nesprávně mysleli, že něco podobného se u nás na Západě nemůže stát. „Reality check“ přišel 6. ledna 2021 při útoku na Kapitol, v jehož podněcování značně pomohly tehdy ještě úřadujícímu prezidentovi Donaldu J. Trumpovi právě sociální sítě.
13
Noviny studentů GUH
I když problém sociálních sítí je mezi námi už dlouhou dobu, je smutné, že jsme ho začali pořádně vnímat až po událostech v Kapitolu. Pro stávající a budoucí zákonodárce bude velice složité vytvořit správné regulace, což záleží zejména na nás, koho v příštích letech budeme volit. Háček je ale v tom, že ať chceme, nebo ne, už nyní jsme manipulováni. Na liberálně smýšlejícím Západě je nám vštěpováno, že každý z nás má svou vlastní duši, své svobodné já. Ale je tomu tak? Jak Yuval Noah Harari ve svých dílech upozorňuje, celá naše představa o nezávislém jedinci může být jeden velký omyl. Lidská duše je hlavním filozofickým tématem od počátku lidských dějin. Ovšem dodnes nemáme ani nejmenší důkaz, že by mohla existovat. V posledních letech to naopak vypadá, že namísto svobodného jedince jsme pouhé biologické stroje. Naše ovlivnitelnost to jen potvrzuje. Stačí získat dostatek dat, vhodnou formuli a můžeme pozměnit celé skupiny lidí k obrazu svému. Další výzva, která nás v budoucnu čeká, je vývoj technologií. Chytré hodinky už dnes o nás můžou nasbírat mnohé informace skrze měření tlaku, tepu atd. Ovšem nejen v těchto „data-získávajících“ nástrojích se skrývá hrozba. Například i robotizace ekonomiky nás může přivést do krize. Napříč historií se lidé mnohokrát mylně domnívali, že jim stroje seberou živobytí, avšak momentální situace je podstatně odlišná. Už dnes jsou technologie efektivnější v mnoha činnostech než člověk, jako je například diagnostika pacientů, pilotování letadel atd. Jestli to půjde takto dál, bude už jen otázkou času, než zaniknou profese jako právníci, ekonomové nebo doktoři. Člověk se bude muset posunout do jiného ekonomického sektoru, ale jakého? Nejspíše do takového, jež bude vyžadovat vysoký intelekt, jako je programování či údržba technologií nebo estetické vnímání potřebné pro uměleckou tvorbu. Ne všichni na to máme kapacity. Navíc s exponenciálně se zrychlujícím technologickým vývojem bude potřeba být také značně flexibilní, což nás uvede do nejistoty, která se může projevit duševní labilitou. Už dnes vidíme vysoký nárůst psychických onemocnění kvůli vysokým nároků, které požaduje dnešní neustále měnící se svět, v budoucnu to bude ještě horší. Zdaleka ne všichni budeme v takovém světě schopni fungovat. V takovém scénáři hodnota lidského kapitálu značně upadne. V důsledku toho, že většinu ekonomické činnosti za nás převezmou technologie, upadne i náš politický význam. Řešením by mohlo být genetické inženýrství. Lidská touha po ultimátním uspokojení nemá konců, ale co kdybychom zlepšili sami sebe, abychom ho snadněji dosáhli? Jedna z nejsilnějších lidských tužeb je dosáhnutí nesmrtelnosti. Lidé vždy chtěli po sobě zanechat něco významného, ať to byl potomek, něco hmotného, či intelektuálního nebo v některých případech zkázu, aby jejich odkaz žil i nadále. V příštím staletí to vypadá, že se pokusí o to, co se ještě nedávno zdálo nemožné – stát se nesmrtelnými.
14
únor 2021
I když to zní jako naprosté sci-fi, už dnes existují mnohé instituce zaměřující se na prodlužování života, jejichž nejvyšším cílem je právě dosáhnout schopnosti úplné revitalizace lidského organismu. S tím jdou ruku v ruce i různé vylepšováky nejenom tělesné, ale i mentální, které můžou zvýraznit silné stránky lidského organismu. S tím ale vyvstávají dvě velké otázky: Jak nás to ovlivní jako lidské bytosti a kdo si tyto výhody bude moci dovolit? To, jestli jste chudí nebo bohatí, vaši míru citové stability, intelektu nebo nadání neovlivňuje – respektive tyto lidské vlastnosti jsou biologicky determinovány. Ale vše se může jednou změnit. S dalšími a dalšími experimenty v oblasti genetického inženýrství v kombinaci s rozvojem technologií by v budoucnu mohlo být možné upravovat náš charakter, temperament, inteligenci, jak se nám bude chtít, což ovšem bude stát podstatné peněžní (kdo ví, jestli jenom peněžní) částky. Ne každý si bude moct takové úpravy dovolit, proto hrozí, že se nám vytvoří elita, která kromě toho, že bude mocnější, bude i mentálně „vyspělejší“. Vize Cyberpunku možná vypadá lákavě, ale žít v takové realitě se značně liší od hraní videohry. Stačí nynější liberální demokracie na to, aby zamezily takovému černému scénáři, nebo bychom mohli najít alternativu? Pokračování příště Ondřej Stránský
15
Noviny studentů GUH
Svoboda a konflikt „Všímáme si totiž spíš křiku a lomozu kolem těchto nepokojů, ale pomíjíme jejich pozitivní účinky. Zájmy mocných a zájmy lidu jsou vždycky protichůdné a z jejich konfliktu se rodí v životě společnosti stále nové zákony a vyšší stupeň svobody.“ (Niccolò Machiavelli, Úvahy ovládnutí a vojenství) Je konflikt jediným způsobem, jak mohou lidé najít svobodu? V dějinách lidstva se proplétá nespočet protichůdných zájmů a názorů, které eventuálně vyvrcholí v konflikt, avšak můžeme na něj nahlížet i jako na pomyslné měřítko lidské svobody? Je naprosto přirozené, abychom se snažili najít hranice, za které nemůžeme zajít a jako prostředek nám slouží právě konflikt. Jak nejefektivněji se může dítě naučit, co smí a nesmí dělat? Učiní danou věc a následně může přijít konflikt, který mu objasní, že to, co provedlo, nebylo správné a dítě díky tomuto konfliktu pochopí, že překročilo svou hranici svobody. Od útlého věku učí sociální normy děti vyhýbat se konfliktu a obecně jej většina považuje za něco špatného až nebezpečného, avšak tyto sociální normy přehlíží fakt, že i přes strasti, které větší konflikty často přináší, můžeme z historie vidět, že je konflikt zdrojem změny. Společnost bez něj se může zdát jako utopie, ale společnost bez konfliktu je společnost bez šance posunout se dál. V otázce svobody je role konfliktu nezbytná, neboť bez vzdoru a rozporu můžeme jen stěží určit, kam až sahají hranice naší svobody. Sociální normy mohou často klást větší důraz na zachování vlastních zájmů než na inovaci jednotlivce. Strávíme-li celý náš život následováním pravidel stanovených společností, nepoznáme, kam až můžeme zajít. Historie nabízí několik ukázek toho, jak díky konfliktu lidé poznali, že mohou dosáhnout větší svobody, než jim byla společností a jejími formami přidělena. Jeden z příkladů formy extrémního podrobení je Spartakovo povstání, díky kterému nalezli někteří otroci vyšší stupeň svobody a jejího uvědomění, o kterém se jim předtím ani nemohlo zdát. Toto povstání reprezentuje konflikt, který ačkoliv si vyžádal oběti, ukazuje pozitivní účinky, které Machiavelli popisuje. Každý člověk má svou vlastní ideu svobody a střetnou-li se protichůdné názory a hodnoty, bezpochyby dojde ke konfliktu. V současné době pandemie dochází ke konfliktu, který se vztahuje k nošení roušek. Někteří lidé to berou jako povinnost a respektují nařízení, pro jiné se povinné nošení roušek zdá jako útok na jejich osobní svobodu. A právě na tomto případě můžeme pozorovat, jak konflikt dokáže zmapovat a zachytit odlišné pochopení svobody každého z nás. Jedna strana se zastává názoru, že mají svobodu sami rozhodovat o tom, zda roušku budou mít, zatímco druhá akceptuje, že takové rozhodnutí přesahuje hranice jejich svobody.
16
únor 2021
Avšak je doopravdy nemožné dosáhnout svobody bez konfliktu? Odpověď se odvíjí od definice svobody, která ačkoliv má obecný základ, liší se u každého z nás. Zdá se zcela zjevné, že lidé žijící pod nadvládou diktátora jsou nesvobodní, přesto však bez možnosti konfliktu dokážou dosáhnout určité individuální svobody, která se projeví jako stav mysli. Můžeme to pozorovat převážně na umělcích, kteří většinou i bez veřejné svobody, dokážou naleznout svobodu individuální, která se následně promítne do jejich děl. Jako příklad zde může být uveden proslulý skladatel Šostakovič, který složil své skladby ve stínu Sovětského svazu. Na závěr jedineční jedinci dokážou dosáhnout svobody i přes překážku tvrdého diktátorství. Avšak zdá se, že konflikt, ať už symbolický či fyzický, vzniká na základě nápadů, které se liší od stanovených norem. Je to právě tento druh konfliktu, který historicky připravil cestu ke svobodě v souvislosti s Machiavelliho citátem. Můžeme tedy usoudit, že konflikt se zdá být jediným způsobem, jak dosáhnout svobody lidu, a nalézt svobodu individuální je možné i bez svobody veřejnosti. Jak můžeme vidět na příběhu České republiky či Spartakova povstání, dříve či později vede individuální svoboda ke konfliktu se stranou mocných a následně k novému zorganizování společnosti. Karolína Kočendová
17
Noviny studentů GUH
David Lynch Malba filmu „Teď je můj život umění,“ prohlásil ve svých šestnácti letech mladý Lynch. Jeho tvorba potvrzuje, že nelhal. David Lynch je bezesporu jednou z největších osobností postmoderního filmu, přestože film původně nebyl způsob umění, kterému se chtěl Lynch věnovat. Do svých skoro 22 let byl přesvědčen, že se stane malířem, a dokonce málem dostudoval malířskou akademii. Na to, že se chce věnovat filmu, přišel v jednom z ateliérů akademie při pohledu na barvu stékající po jeho nedokončeném obraze. Pohyb na obraze, to bylo něco, s čím naznal, že dokáže pracovat. Jeho první expresivní snímek Šest mužů zvrací ho dovedl k tomu, že od tohoto konceptu dodnes neupustil. Malířská tvorba ho ale během vytváření filmů neopouští, některé jeho minifilmy se z části skládají z animací, jejichž základ vznikl štětcem na plátně. Lynchovy filmy se mohou chlubit perfektní barevnou kompozicí jednotlivých scén a scénografickou dokonalostí, a právě malba mu dala tuto představivost. Výtvarná zdatnost se mu vyplácí i při tvorbě rekvizit, krásným příkladem je Eraserhead, kde je jedna z vyrobených rekvizit tak trochu jednou z hlavních postav a její vizáž je ztělesněním úzkostné nálady snímku. Přestože podle výpovědí řady svých známých je Lynch pozitivní a energický člověk, točí filmy temné, složité a depresivní. Takové byly i jeho obrazy. V Lynchových filmech je důležitý kontrast. V Eraserhead jsou do naprosto pochmurné nálady celého filmu přidány scény až komicky se usmívající postavy, zpívající uklidňující melodii In Heaven Everything is Fine. Podobně funguje v Blue Velvet rozdíl mezi idylickou Amerikou a kriminálním podsvětím. Tímto kontrastem ale Lynchovy filmy o úzkostlivost nepřichází, naopak je právě díky těmto kontrastům depresivní dojem mnohem větší. Dalším specifikem Lynchových filmů jsou dlouhé záběry na staré továrny. Sám Lynch tvrdí, že jejich estetika mu pomáhá k vyjádření pocitu snímku a skvěle se hodí ke stylu jeho scénografických kompozicí.
18
únor 2021
Jak již bylo zmíněno, prvním Lynchovým filmovým počinem byl spot s názvem Šest mužů zvrací. Tento zdánlivě zanedbatelný snímek měl pro jeho umělecký život poměrně zásadní význam. Jednak se utvrdil v rozhodnutí, že se nadále hodlá věnovat filmu, a když tento snímek přišel do rukou několika lidem z filmové branže, byl díky němu Lynch přijat a dostal i stipendium na AFI (American Film Institute) v Los Angeles. Zde vzniká další, o něco delší expresivně existenciální snímek s názvem Babička, který se z animací skládá jen zčásti. Herci jsou především Lynchovi známí, například Jack Fisk, nyní americký produkční designér a režisér, který je pro Davida zásadní osobou už od střední školy. Když David Lynch na AFI poprvé získal grant na natáčení slavné Eraserhead, neměl peníze na cokoli jiného než na pár herců a kameramana, všechny kulisy a rekvizity byly jeho dílem. Neměli kde natáčet, tak si udělali studio ve starých stájích a občas i u Lynche doma. Když se mu film stále nezdál moc temný, začalo se natáčet v noci. K natáčení jednoho ze snímků potřebovali hromadu hlíny, neměli ji občas kam dát, tak dva roky ležela u Lynchů na stole. Eraserhead bylo Lynchových pět let života. Na první půlnoční promítání však nikdo nepřišel a on byl zničený, stále ale přesvědčený o kvalitě snímku. Na další promítání přišlo dvacet lidí a odcházeli nadšení, někteří tak moc, že se Eraserhead za krátkou dobu dostal na filmový festival do Cannes. Eraserhead dostala Lynche do filmového dění a prvním slovem ve svém scénáři začala řadu několika geniálních děl.
Modrý samet a neúspěch Duny Lynchova kariéra má i méně slavná úskalí, tedy lépe řečeno, jedno neslavné úskalí. A tím je snímek podle stejnojmenné knihy Duna. Lynch si už zpočátku nebyl zcela jistý, jestli je tento projekt pro něj, je zvyklý na to vyhrát si s detaily, strávit hodiny vymýšlením rekvizit a dodat tak filmu nenahraditelnou náladu. Na to ale ovšem Hollywoodské filmy (kterým Duna byla) nejsou stavěné. Po celou dobu natáčení to vypadalo, že si Lynch vede skvěle, herce práce s ním bavila a vznikaly zajímavé scény a nápady, jenže na konci natáčení měli 5 hodin materiálu a tehdy se Lynch dozvěděl, že film musí mít 2 hodiny a 19 minut. Ani víc, ani míň. Lynchův final cut měl skoro tři, a Hollywood ho udělal za něj. „Nenechali mě do filmu zasahovat podle mých představ a poslední kroky provedli úplně beze mě, Duna není můj film, Duna je zkrátka film Holywoodu,“ konstatuje David po dokončení. Natáčení Duny mělo ale své světlé stránky, jednak si Lynch uvědomil, jak se chce jako umělec profilovat (už v té době vznikal scénář na Modrý samet), ale také poznal další klíčové osoby své kariéry. A těmi byli především Dino de Laurentiis, producent, jehož jméno určitě všichni slyšeli, a mladý Kyle MacLachlan, který v Lynchových filmech ztvární několik hlavních postav.
19
Noviny studentů GUH
Jak už bylo řečeno, tak během natáčení Duny už pomalu, ale jistě vzniká Modrý samet, který už definitivně určí jeho filmařský styl. Lynch měl při natáčení naprosto volnou ruku, takže si mohl hrát s detaily a tvořit tak do posledního detailu vyladěné umění. Modrý samet je také první z jeho filmů, ve kterých přestal brát ohled na dobu v tom smyslu, že se děj odehrává v neurčitém čase. Dává mu to volnost v tom, že rekvizity, interiéry pokojů postav, kostýmy může vybírat čistě podle estetiky nezávislé na časové logice. V Modrém sametu lze opět narazit na Lynchův oblíbený umělecký kontrast, a tentokrát v postavách životem zničené jazzové zpěvačky Dorothy De Laurensové, připomínající Velmu z muzikálu Chicago, a Sandy Wiliams, vysokoškolské studentky ztvárněné Laurou Dernovou. V Modrém sametu nesmíme zapomenout vyzdvihnout postavu Franka Bootha ztvárněnou Denisem Hopperem, jehož herecký výkon je neuvěřitelný. Modrý samet je mysteriózní a psychologický thriller, ale tak „po Lynchovsku“, takže na něj publikum z počátku nebylo úplně zvyklé a nevědělo, co si o něm myslet. Některé kritiky nebyly úplně pozitivní na to, kam se film nakonec dostal. Po prvním promítání a nepochopení publika i kritiků se ale produkce Modrého sametu nevzdávala: „Ať jdou do prdele, je to skvělý film,“ prohlásil hlavní producent, již zmíněný Dino de Laurentiis. Film od svého prvního promítání neprošel žádnou proměnou, potřeboval jen čas, než si diváci a kritici zvykli a všimli si propracovanosti a geniality snímku. Modrý samet byl nakonec několikrát nominován na Oscara.
Lost Highway a Mulholland Drive Tyto filmy si patrně nechaly něco z Modrého sametu, ale jsou samozřejmě zkušeněji provedené. K vrcholu se z těchto tří filmů podle mě dostává Mulholland Drive, ve kterém není ani vteřina, kde byste si řekli, že něco nesedí nebo že byste to udělali jinak. Práce s postavami a scénou je dovedena skoro k vrcholu, celý film plyne jako lehce zvrácená a děsivá dekadentní symfonie a podobá se Bergmanově Personě. Lost Highway a Mulholland Drive jsou si v zásadě velmi podobné, ale Mulholland Drive je i podle Davida dotaženější. V obou případech se ale jedná o mysteriózní filmový thriller subžánru neo-noir. Snímky (zejména Mulholland Drive) jsou surrealističtěji pojaté než Modrý samet, Lynch si zde začíná hrát s realitou mnohem více, ale jak nám později dokáže Inland Empire, ještě to není zcela u konce. Oba dva filmy si projdou promítání v Cannes a jsou nominované na Oscara za nejlepší režii. Cena za nejlepší režii v Cannes nakonec připadne Mulholland Drive, společně s Caesarem za nejlepší zahraniční film.
20
únor 2021
V Mulholland Drive se vyskytuje prvek, který se objevuje v několika Lynchových filmech, a to snímek z divadelní scény, což znamená, že se v některých pasážích filmu děj odehrává na natočené divadelní scéně, obvykle je právě divadelní scéna epicentrem surrealistických výjevů a mysteriózních prvků. Je to Lynchovo místo snění, do kterého nechává na pár minut diváka během filmu nahlédnout.
Inland empire Film, který vás zaručeně „posadí na zadek“, je bezesporu Inland Empire, je jakýmsi vyvrcholením surrealistických a mysteriózních prvků v Lynchových filmech. Film byl natáčen v americko-polsko-francouzské koprodukci. Premiéru měl 6. září 2006 na Benátském filmovém festivalu. Známým prvkem (který ve filmu figuruje podobným způsobem jako divadelní scéna v předchozím odstavci) je proložení třemi krátkometrážními snímky s názvem Rabbits. Jedná se o záběr na jednoduchý pokoj a v něm tříčlennou rodinu lidí s králičími hlavami. Tyto scény upevňují úzkostnou atmosféru filmu, zdánlivě jsou nesmyslné, ale perfektně tam zapadají. Film má několik dějových linek, které v průběhu splývají a zase se rozchází, děj je proto těžko popsatelný. Čas i místo tam už nemají standartní nastavení, Lynch si je přizpůsobil.
Inland Empire určitě není film pro široké publikum, ale padne-li na úrodnou půdu, tak vám udělá díru do hlavy (v tom nejlepším slova smyslu). Marně bych se tady snažila děj filmu popsat a rozebrat a asi bych mu tím i sebrala jeho krásu, je to jako popisovat výbuch sopky, nebo u něj být. Takže se mazejte podívat:) Anna Mráčková
21
Noviny studentů GUH
Korektnost Od roku 2024 budou platit nová pravidla pro předávání Oskarů. Hlavní cenu nebude moci vyhrát snímek s čistě mužským obsazením, alespoň 30% musí tvořit ženy nebo různé menšiny (LGBT, handicapovaní…), plus minimálně jeden z hlavních herců musí být z podreprezentované rasové či etnické skupiny (černoši, Asijci, Hispánci…). Hokejový tým Chicago Blackhawks si bude muset zřejmě změnit své logo s indiánem, protože poškozuje tuto rasovou menšinu. V kultovním seriálu Simpsonovi nemohou již v originální verzi bílí dabéři namlouvat postavy černé pleti. A naopak. A abych byl i já naprosto korektní, dopíšu tento článek perfektním vyvážením bílého a černého fontu. Rasismus je bohužel stále přítomný. Mělo by se proti němu bojovat a neustále by se měl klást důraz rovnoprávnost všech ras. Otázkou ovšem je, jestli jdeme tou správnou cestou. Vyberu si pro bližší rozbor svůj poslední příklad, totiž ten se Simpsonama. Rozumím tomu záměru, ale je skutečně cesta postavit takovým způsobem hranici mezi rasami? Vzkaz tohoto činu je totiž nakonec takový, že přerozdělujeme opět lidi podle barvy pleti – ten je takový, takže nemůže dabovat toho druhého. Jako bychom vzkazovali, že všichni nepatříme do jedné skupiny, ačkoliv záměr je úplně jiný, vlastně opačný. Ano, přehnaná korekce rozděluje. Jestli se potvrdí spekulace o logu Chicaga Blackhawks, dokážu si představit, že to pobouří masy lidí. Nakonec to vypadá jako utlačování bělochů, ačkoliv si uvědomuji, že to není na místě a není to problémem. Lidé přestávají promýšlet své kroky a volí jakoukoliv možnost k pokusu o zrovnoprávnění. Ale právě toto může být v nejhorším možném případě cesta, která může k zárodku rasismu dokonce vést. Bojím se té skutečnosti, že si lidé vytvoří určitou averzi například na herce etnických menšin a budou reagovat stylem: „No jasně, to aby se neřeklo.“ A nechci, aby se to stalo pravidlem, ačkoliv jsem už podobných hlášek slyšel mnoho. Mělo by se tak s touto přehnanou touhou o zrovnoprávnění ubrat, neboť čím je intenzivnější, tím víc přispívá stavbě rozdělujících hranic. Já vím, že je to citlivé téma a není jednoduché řešit situace s ním spojené. Ale podstatné je mít na paměti, že ponižování škodí stejně jako povyšování. Když někoho prosadíme z důvodu jeho barvy pleti, je to i určitý vzkaz pro něho samotného – ty jsi ten slabší, tak ti pomůžeme. V tomto případě má opravdu diskriminace a meritokracie stejný efekt.
22
únor 2021
Závěrem bych jen chtěl podotknout, že se proti rasismu zásadně stavím. Nerad bych, aby došlo na základě tohoto článku k nedorozumění. Snažím se jen poukázat na nebezpečí i absurditu přehnané korekce a snahy o zrovnoprávnění, které může mít v nejhorším případě i úplně opačný efekt. Povyšování a ponižování je v tomto případě na stejné úrovni, protože jedno tak druhé vytváří stejné rozdíly, proto bychom měli mluvit o projevech rasismu stejně tak jako o projevech zdánlivě opačných, jakým je například nadměrná snaha o vyjádření respektu a rovnoprávnosti, která ji tím pádem ve své podstatě popírá.
Šimon Gogola
23
Noviny studentů GUH
Slavery – a thing of the past? Slavery is a thing of the past. Something we find in history books while reading about Spartacist uprising or black people toiling on cotton fields. Or at least the majority of people think so. The truth is modern slavery, especially human trafficking, represents a tremendous issue in the criminal justice system. It is a crime that often goes unnoticed as it is hidden below the surface, thus excluded from public awareness. The reason why it represents one of the biggest challenges is the difficulty of detecting the crime and acquiring justice. The first step to solving a problem should be its prevention. Nowadays, given our possibilities of spreading information, raising the public awareness of this surreal, yet common crime appears like the most elementary step. People are generally familiar with the basic concept of human trafficking, however, modern media have erroneously moulded the idea of it. This form of modern slavery is not limited to being kidnapped by a stranger in a dark alley in a sketchy city. It often takes place in developed countries, and in many cases, traffickers get close to their victims, gain their trust and promise them precisely what they need. This dangerous and unexpected approach is why we should strive to recognize traffickers’ tactics and spread this knowledge. With a better understanding of their methods, we can sooner identify a potential threat. Furthermore, we should focus on the root cause of the problem. Such a complex issue does not, of course, have one, simple answer. We must address it from various angles to achieve a broader overview. I believe one of the most influential factors is poverty and lack of economic opportunities. Poverty can galvanize both the traffickers and their victims. Sometimes victims of human trafficking get involved in forced labour or sexual exploitation voluntarily because they have no other option. And in some cases, they naively believe they will genuinely profit, but they seldom do. Poverty also encourages migration which creates opportunities for the traffickers to catch their prey. An ostensibly legitimate job offer seems like a dream come true for a migrant running away from the grasp of poverty to a foreign country. Unfortunately, it often turns out to be a trap. In addition to poverty, a salient part of the root cause of human trafficking is undoubtedly the traffickers themselves. Whether they are driven by poverty, cultural norms or sadistic needs, they make a conscious decision to take advantage of another human being, exploit them, and profit off them. In a way, they are what engenders this kind of modern slavery. Law enforcement should not only punish them but attempt to correct them to reduce the risk of reoffense.
24
únor 2021
Many individuals struggle to imagine that they could be the next victim of human trafficking. Notwithstanding the most vivid imagination, the terror and unluck of such a situation seem surreal. But it is this unpreparedness that makes them vulnerable. Our lack of knowledge and aptness is why we must bring our attention to this problem. Spreading the word is the least anyone can do, improving migration and labour law to ensure better safety is up to each government and its criminal justice system. And to tackle this crime, everyone must do their part. Karolína Kočendová
25
Noviny studentů GUH
26
únor 2021
ROZECHVĚLÁ
O SAMOTĚ – O SAMOTĚ
Studí mě to pomyšlení že neznám dobře původ zřetelného tvého chvění Snad může za to rozdíl teplot s nímž opouštíš místnost a jako měkký závan jen unikáš chladu
Bývá samota výslovná samota nabíledni samota polárního kruhu
Jsi mi často nezřetelná to ten rozdíl teplot snad – navenek chovám se vroucně však zraky mé se halí v mžení neb zevnitř vane tvrdý chlad
Ta jež vás vede k aurorám kde ostatní jen čelí neprostupným tmám ta která přátele dělí
Mě studí toto pomyšlení
ARTÉRIE
A pak tu je samota pokoutní samota uvnitř kruhu přátel samota nevýslovná
I tu je třeba vyslovit zbránit rozloučení kde že se to dá naučit? – nechte mne ještě chvíli v osamění…
Údery vytepe něhu ve svěží vzdušné slovo pak jej pustí do oběhu srdce básníkovo
Yochai Thaler
27
Noviny studentů GUH
***
***
Život je příliš krátký na to abys bezpečně vysunoval flash disky život je příliš rychlý, zlato na záložky do knížky život je chvilka, kašli na to a jez instantní polívky život ti krásně zdrhne, zlato zatímco čteš vysvětlivky
Nelži si, prosím, nelži si ona není zlá, to ty jsi vinna nelži si, prosím, nelži si na to se těžko zapomíná
***
Nelži si, umění není v droze a tabák není inspirace nelži si, žiješ pořád v póze tvé štěstí je jen imitace
Nehledám, protože bych nenašel stagnuju, s výmluvou na jazyku odkládám, abych měl více času a usmívám se ze zlozvyku
28
Nelži si, jsi jenom konkubína to víno je jed na krysy nelži si, ne, nejsi jediná pro něj je to hned kdysi
Filip Mráček
únor 2021
**
Vyfukuješ z bublifuku sny z pod skrýše z kapuce šály a čelenky už máš promočené boty a když ta bublina praskne tak se divíš jak pes co spí a spadne mu hlava nikdy si nebyla na závody a pak mi řekneš že se těšíš na ty mé – musel jsem si udělat místo v kapsách aby sis ji tam mohla ohřát ruce a pak mi ubalit cígo
Naděje Červená dáma mává o pomoc naposled a i kdyby ne nestojí to za to? přichází jaro s černou kávou v ruce a šeptá mi stále tím chrčivým hlasem že David Mišťúrik
29
Noviny studentů GUH
!
Zvláštnosti večera
Hrudník se mi zvedá a klesá zase nadechni se a vydechni říkali pomůže ti to uklidnit se po čase ale oni si s úzkostmi ruce netřásli proč dělají tedy jak vše znají o všem vědí všude byli komu to cpou ať si své názory nechají
Tíží mě víčka. To je vše. Dnes jen toto a nic víc. To má být ono? Asi ano. Co jiného by to bylo. Zvláštní to „být šťastná“ je. Vždy se ale objeví něco. Něco, co to pokazí! Co myslíte? Kdy to přijde? Doufám! VĚŘÍM, že mě to mine. Jen pro dnešek, buď tak hodný. DEJ MI POKOJ! Alespoň dnes.
je mi zle zvedá se mi žaludek podívám se kolem sebe nevidím nic než jen zármutek lidé rozdělení podle barvy tvaru mluvy ale problémy mají stejné ještě aby vidím to z té třetí strany to je ta strana co zmizet chce nevidím nikde žádné vady i tak jsem ta strana co zmizet chce jestli myslíte že mluvím k vám nelžete si to vám tedy povídám mluvím vždy a jen k sobě možná občas ještě k tobě ale jen s jistotou že to číst nebudeš jelikož pravdu stejně nesneseš
prý jsem vztahovačná to vám řeknu ani nevím co to znamená ale dobře se mu to povídá s vědomím že význam hledat budu ještě v květnu Daniela Gajdová
30
únor 2021
boŽENA řvu z plných plic, ty… však neslyšíš volání. pravdou je sic, já… jen činím své pokání.
ruce už v poutech proč… a nohy mé svázané v temných těch koutech teď… kdo mě, Pane, dostane?
dívkou být snad ach… se duši mé zachtělo, bolestný chlad au… už sáhl mi na tělo.
najednou v kole štěstí, osudu vržena touhy mě stále klestí osud (uvr) žena?
chladný ten dotek dost!… s mými ústy si hrál, maličký šotek mlč… hned roubík mi dal. Magdaléna Ordeltová
31
Noviny studentů GUH
(Ne)stálost
Sedíc poblíž útesu, pozorovala jsem oblohu hýřící barevností, jež se odrážela v tentokrát klidné vodě, rozprostírající se až za horizont. Teplý vánek si pohrával s hedvábnými šaty, které jsem obdivovala a hýčkala takovým způsobem, že na mém těle splývají snad po třetí za můj krátký život. Oblékala jsem je pouze tehdy, když jsem měla potřebu cítit se výjimečně, odlišně, jinak, než tomu bývá každodenně. Přitom dnešek, ač je vzácný nastokrát, není dražší, než byl včerejšek nebo bude zítřek. Nikoho nečekám, já sama se budu hostit. Své oči nakrmím západem slunce, plíce slaným vzduchem, nos vůní divoka a duši svobodou. Chtěla jsem chytit ten nekonečný okamžik do dlaně, ale protekl mi mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách. Chtěla jsem ho zachytit. Zachytit slovy, tahy štětcem nebo snad melodií, když se mé rty snažily napodobit tříštění vln o útesy, avšak ani zdaleka to nedokázaly. Nedokázaly to stejně jako má ruka, má mysl. Všechno je tak pomíjející, tak nestálé, tak neuchopitelné. Celý život se ženeme do cíle, jenž neustále mění svou polohu, jenž možná ani není. Možná. Co to „možná“ vlastně je? Slunce bez záře, Země bez vody, zářící Měsíc bez Slunce? Cesta, která končí v polovině, řeka, jež obrací svůj směr a hora, která tyčí se do země? Já… Dávám lásku. Lásku, která má křídla. Lásku, jež nutí Tě pozdvihnout chodidla. Lásku, která donutí pírka pečlivě schovaná hluboko pod nánosy bolesti, pod krustou zaschlé krve, vydrat se na povrch. Lásku, co Tě povznese, co vynese Tě do výšin a přesto nedovolí Ti spadnout. Lásku, která nutí hvězdy padat a nebe se červenat. Kéž bych si uvědomovala, že v dlouhých chvílích, kdy čekám tam, dole, pouze marním čas. Opět – se spálenými tvářemi, jež mi Slunce hladilo tak dlouho, když mě utěšovalo, že se vrátíš. Marně. Už nejsi na dohled. Nebe a volnost je příjemnější a Ty zapomínáš, kdo Ti ta křídla svobody daroval. Kdo sestavil je ze svých vlastních, na jejich úkor. Jen… Než jsi odletěl, zapomněla jsem Ti říct, že až pírka začnou upadávat – jedno a pak druhé, až se volnost rozpadne na pouhých sedm písmen a Ty si na mě vzpomeneš, vyhlížet už Tě nebudu.
32
únor 2021
Lidé neradi mluví o smrti, nebo dokonce o tom, jak má být poté. Každý se vyhýbá tomu, co je mu nepříjemné. Můj dech začíná těžknout pod tíhou myšlenek a obav. Já se vyhýbám Tobě. Ať už jsi kdokoliv, děsíš mě. Tvá jinakost mi nahání strach a zároveň mě k Tobě táhne. Už nyní mě bolí skutečnost, že odejdeš, jako odešel každý před Tebou, jako odejde každý po Tobě. Ať už jsi kdokoliv, odejdeš. Lidé nezůstávají, jen se zastavují. Někdy na delší dobu, někdy jen na chvíli. Mezilidské vztahy obecně dávají více světla, než tepla, ale Ty říkáš, že jsi jiný. Vím však, že pod svícnem je největší tma – tak raději svíci pojďme sfouknout. Bude to tak lepší, alespoň nebudu vidět, jak odcházíš. Zas a znova. Snažila jsem se proměnit zvíře v prince, avšak úspěch mě obešel. Namísto toho jsem byla uštknuta hadem a stále si nejsem jista, zda víc bolesti způsobovaly rány po kousnutí nebo absence jedové extáze, jež proměňovala celé mé tělo v nehasnoucí oheň. A pak každý z nás, trošku v transu, píše světové dějiny. A jelikož inkoust duším lahodí, vrýváme si do kůže namísto jízdních řádů, že vlak odjede – ať už s námi, nebo bez nás. Chybí mi to, co jsem nikdy neměla. Stálost. Tu mi nikdo nedal. Po té toužím. Nepolévala jsem zvadlé růže, protože jsem sama zvadlou růží byla. Pokud mi chceš dát něco, co jsem nikdy nedostala, dej mi stálost. A taky řetězy, ať Ti neuteču.
Magdaléna Ordeltová
33
Noviny studentů GUH
Tiráž
šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: Alžběta Blahová, David Mišťúrik, Anna Mráčková, Karolína Kočendová, Ondřej Stránský odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Jiří Slováček korektury: Andrea Máčalová, Michaela Mitáčková úvodní obrázek: Šimon Tureček obrázek tvorby: Anna Mráčková
vydávaný od roku 2007 34
