La „Vian“ Jazz

Boris Vian byl francouzský jazzový trumpetista, kritik, malíř, překladatel a novinář, ale původním vzděláním hutní inženýr. K psaní se dostal až po vysoké škole, ale i předtím měl jeho život velmi bohémskou podobu. Zakládal jazzové kapely, se kterými hrával ve dne v kavárnách, večer v barech. Sám sebe a svůj životní styl Vian barvitě popsal v Průvodci po Sain-Germain-Des-Prés, kde se řadí do skupiny tzv. „troglodytů“ , což jsou aktéři kavárenského a nočního života, který Vian v průvodci označuje za jeskynní život. V průvodci pro život troglodyta popsal, co je pro takového jedince typické:

„Potřeba pohlcovat vysoké koncentrace směsi kysličníku uhličitého a cigaretového kouře místo vzduchu.

Ohromný návyk na rytmický hluk, označovaný běžně termínem jazz.

Téměř neomezená žaludeční kapacita, co se týče tekutin.

S tím související schopnost být několik dní bez jídla.“

Jazzové bary a přátelské kavárny, kde vládla „tak klubová nálada, že se až člověk styděl, když do ní nepatřil“, byly nejčastějším útočištěm Viana a dalších surrealistických spisovatelů. Tato skupina se často právě v těchto podnicích střetávala s umělci existencialismu v čele s Jean Paul Sartrem. Vian na tento umělecký směr ironicky naráží v řadě svých knih. Existencialismus je podle Viana doslovně „divoká deformace prvotních mravů vytěžených z tisícileté hlušiny, v níž dřímaly až do objevení sklepa Tabu, který je osvobodil pro soukromé použití a byl předstižen událostmi“. A o tom, kde berou existencialisté prostředky k bytí, měl zhruba takové představy: „Prodají pár knih, udělají pár dluhů, zahrají si nějakého komorníka

v Sartrově hře, pohřbí starou tetu, která je zapomněla vydědit. Možná že k existenci stačí být existencialistou.“ Asi nejlépe svůj postoj k nim vyjádřil v dříve jmenované knize Průvodce po Sain-Germain-Des-Prés. Samostatnou kapitolou byla ovšem největší hlava existencialismu, již zmíněný Jean-Paul Sartre, jehož Vian uznával jako spisovatele, který dokáže psát o všem, ale zároveň se neskutečně bavil jeho pesimistickým pohledem na svět. O Sartrovi má ve své tvorbě taky zmínku, a to ve svém nejslavnějším románu Pěna dní, kde jej místo Jean Paul Sartre pojmenoval Jean Sol Partre.

Vianovy knihy ovšem nejsou pouze surrealistické, pod pseudonymem Vernon Sullivan píše populární detektivní příběhy po vzoru laciných amerických detektivek a předkládá je čtenářům jako překlady neexistujícího autora Vernona Sullivana, ale asi pouze kvůli obživě. Dokonce jeho první román Naplivu vám na vaše hroby byl napsán právě pod tímto pseudonymem. Díky němu se také seznámil se Sartrem, kterému se tento román zamlouval. Vianovi ale takový typ tvorby prostě nestačil, hned po vydání Naplivu vám na vaše hroby vydal již zmíněnou Pěnu dní, tentokrát pod svým jménem, aby se tak přihlásil k surrealistické tvorbě. Dobrým příkladem jeho hry s realitou je kniha Podzim v Pekingu, kde sice není ani podzim, ani Peking, ale je to čistokrevný literární jazz, čili odchylka od normálu s ne vždy úplně ladícími vyhrávkami. Ty jsou však vítány, ba dokonce jsou i podmínkou. Boris Vian si vytvořil svět, o kterém začal psát, některé jeho postavy se v spolu nesouvisejících románech objevují opakovaně (Doktor – Pěna Dní i Podzim v Pekingu, Angel – Srdcerváč i Podzim v Pekingu).

Každý spisovatel znovuvytváří svět buď proto, že není schopen beze zbytku zachytit skutečnost, jejíž komplexní struktura se nedá slovy vyjádřit, anebo proto, že se touží osvobodit od svých vlastních vizí. V Pěně dní se přitom setkáváme se všemi odstíny, od věrné reality až po úplnou fikci. (z doslovu Pěny dní Jacques Bens)

Poetiku Pěny dní také spoluvytváří kontrast mezi někdy dost tvrdým sarkasmem a ironií na jedné straně (lhostejnost Krista na kříži vůči Colinovu neštěstí) a nevinnou mladistvou čistotou hlavních postav (Colina, Chloé) na straně druhé. U jiných Vianových románů je tahle kladná postava většinou jedna (Podzim v Pekingu, Srdcerváč – Angel), ale v Pěně dní jsou takové všechny. Zajímavé také je, že mají hrdinové Pěny dní (Colin, Chick, Alise, Isis, Nicolas a Chloé) v podstatě identickou povahu a podobný osud.

Stvořil svůj vlastní svět, to je vzácné a vždycky mě to zasáhne. Poslední dvě strany jsou velice působivé: dialog s ukřižovaným Kristem se rovná „Ne“ v Camusově Nedorozumění, ale je to řečeno decentněji a přesvědčivěji. Žasnu, jak je tento román pravdivý a kolik je v něm něhy. (Simone de Beauvoir, 1946)

Když devětatřicetiletý Vian v roce 1959 zemřel, málokdo asi tušil, že jeho tvorba bude oslovovat čtenáře ještě po půl století. Vianova snová poetika, jeho klavíry, které míchají koktejly, svatí, kteří na vás mluví ze stěn – zkrátka Vianův „literární jazz“ však zubu času s elegancí odolává.

Anna Mráčková

La „Vian“ Jazz