Adam El Chaar - Berzlín

S Adamem se znám (tyjo a teď nevím) něco přes rok, nebo dva? Ja nevím. Každopádně to, co jsem chtěl tou informací říct je to, že je to takové zvláštní číst, nebo psát recenzi na knihu od člověka, kterého nejdříve poznáte jako člověka. To se nestává úplně často a tím pádem je to divné.

Po dočtení knížky Berzlín jsem si uvědomil, že je to vlastně asi první kniha napsaná a vydaná ve 21. století, kterou jsem přečetl (když neberu povídky, poezii nebo drama). První román. Neříkám to s absolutní jistotou, ale říkám to z jistého důvodu. Adam píše o sobě a za sebe. Tak, jak věci jsou. V jednom podcastu převážně literárního youtube kanálu Na potítku se bavili dva literární vědci o tom, že ve 21. století ještě nebyl žádný takový ten velký historický moment (př.: světová válka - jak tomu bylo na začátku 20. stol.), který by nějak extra ovlivnil nejen literární umění. S tím si dovolím nesouhlasit. Začátky sociálních sítí a s nimi i velký boom celého internetu. Ano, není to žádná světová válka (i když takové malé a pasivní se na netu dějí téměř pořád), ale je to zlom. Je to historický bod, od kterého se mění i umění. Protože ať už chceme nebo ne - autor reflektuje, co se děje kolem něj. Vrátím se zpátky k Adamovi. To, proč jsem si uvědomil, že je to asi první knížka psána po roce 2000, kterou jsem četl, byly právě ruzné odkazy, i na sociální sítě. Adam, jako snad každý z nás, používá facebook, chatuje, atd., a tak o tom i píše. Píše o svém životě tak, jak ho vnímá, ale nic nezkrášluje kvůli potencionálním čtenářům. Prostě píše, píše, píše. Flow vědomí, jak tomu říká.

Co se týče formláních věcí ohledně knihy. Má to něco přes 90 stran, 16 kapitol a píše teda absolutně volně. Ne, že by se příběh neposouval. Spíš je to takové to kecání u piva v hospodě, které se střídá s tím druhem kecání v čajce nebo kavárně u vína. Taky by bylo dobré říct, že stejně jak při mluvení, používá Adam i v textu spoustu anglických slov, u kterých je vždycky poznámka a dole na straně je napsaný význam slova. Cítil jsem se jak blbec, když jsem sklouzl očima dolů na

stránku, abych se dozvěděl, že česky je slovo NO - ne. Absolutně automaticky u každé poznámky sjíždím očima, i když je to absolutně zbytečné.

Kdybych vám měl představit děj, který pro mě byl přece jen druhořadý, jedním slovem - bylo by to HLEDÁNÍ. Adam celou knihu hledá. Hledá v Praze (kde na začátku knihy ještě pracuje), hledá v rodném Zlíně, v Hradišti, v Brně, v Berlíně, v Lisabonu, hledá pořád a všude. A co že to hledá? To už je težší odpovědět. Jestli nějaký smysl, pro co žít nebo úplně jednoduše holku, která ho bude zbožňovat stejně, jak on ji.. Nevím. To si asi může každý domýšlet po svém, když to bude číst. A kdybych měl vypíchnout nějaké slova nebo předměty, které se v knize opakují nejvíc, tak to budou právě holky, hospody, hermelíny, hokej a jediná věc, která není na H - černý čaj. Každopádně hospody pro Adama nejsou nic víc, než ty holky, hermelíny a hokej (dále 3H), popřípadě čarný čaj. Adam je už několik let absolutní abstinent, i když v knize vzpomíná i na doby, kdy tomu tak úplně nebylo.

Jinak mě knihou provázely hodně smíšene emoce. Ze začátku, když si zvykáte na autorův styl, mě to čistě bavilo. A navíc nejste zasvěceni do minulosti před prvním napsaným slovem, tak dokážete postavám omluvit cokoliv, co se vám nelíbí a mávnout nad tím rukou s úsměvem na tváři a se slovy však jednou se to stát může žejo.. Později to bylo různé. Někdy veselé, jindy smutné, jindy žádné. Tu žádnost vystihuje Adam též skvěle a popisuje, jak proti ní vlastně bojuje, což je každopádně dobře. Konec knihy mi už přišel spíš smutný. (Pro mě) tolikrát zklamaný stále hledá to ONO, ale nikde a u nikoho jej nemůže najít. Možná jsem si do toho reflektoval hodně i sebe, to je též možné.

Musím říct, že jsem ho při čtení dost poznával. V obou významech slova. Poznával jsem jeho stránky, které znám a taky jsem poznával jeho stránky, které neznám.

Knihu bych doporučil a opět, kdyby měl někdo zájem, napište, a já vám ji rád předám, popřípadě pošlu. David Mišťúrik