Francouzská nová vlna

Francouzská nová vlna je neformální označení pro skupinu progresivních francouzských režisérů, kteří v 50. a 60. letech prosazovali nový pohled na film. Toto období se dá nazvat jedním slovem – revoluce.

Do 50. let měl film pevnou strukturu a natáčely se filmy podle striktně dané osnovy, které tedy neměly nijak hlubokou myšlenku a touhu něco předat. Zkrátka filmy „zůstávaly na plátně“, což je jeden z největších rozdílů před a po Francouzské nové vlně, neboť cílem bylo dostat film do diváka a nějakým způsobem ho ovlivnit a zasáhnout, ne pouze povykládat příběh. Proto přichází na scénu skupinka mladých a sebevědomých Francouzů, kteří nám ukážou, že to jde i jinak, kteří zboří hranice a provedou nás zcela neprozkoumanými oblastmi kinematografie. Francouzská nová vlna se jako tsunami vřítila na pole filmu a zanechávala za sebou nadšení i odpor.

Ale ještě, než všechno začne… Nesmíme opomenout tři důležité postavy před Francouzskou novou vlnou, jimiž jsou tito muži – André Bazin, Joseph-Marie Lo Duca a Jacques Doniol-Valcroze. Právě tito tři filmoví kritici a teoretici jsou zakladateli významného filmového časopisu Cahiers du cinéma, kde hlásali základní myšlenky Francouzské nové vlny a kde později pracovali téměř všichni zásadní tvůrci.

Myšlenky Francouzské nové vlny Mezi základní myšlenky patřila větší svoboda filmu a že film by měl být osobním uměleckým sebevyjádřením – tzv. Auteurská teorie. Tehdejší režiséry označili za tzv. „dělníky kamer“, čímž chtěli vystihnout jejich mechanický způsob natáčení filmů, který neměl svobodnou vůli a hlubší myšlenku, ale snažil se spíše uchvátit než něco předat. Všechny tyto myšlenky publikovali v časopise Cahiers du cinéma, kde působili jako redaktoři. Filmy, které se jim zamlouvaly, vychválili, ale na druhé straně ty komerční a řadové roztrhali na kusy. Cílem autorů bylo tvořit filmy, nad kterými se divák mohl zamyslet, ale které by ho zároveň strhly svou svobodou a nespoutaností, zbavené od zdlouhavého děje, přesných střihů a strojového vyprávění příběhu. Pokusili se z filmu udělat něco, v čem by se divák našel, nad čím by mohl přemýšlet nebo filozofovat. Byly to filmy, na které jste se nepřišli dívat, ale přišli jste s filmem komunikovat. Po promítání si říkáte, co tím chtěl vlastně básník říci. A přesně o tom je nová vlna. To, že film už neběží na plátně, neznamená, že končí, ale vyvolává otázky, nad kterými se můžeme zamýšlet a vnímat ten samý film neustále jiným způsobem.

Zběsilé střihy, dvouminutové záběry nebo děj bez nějakých větších zvratů a heroických scén. Do té doby nepřestavitelné, ale právě tato divokost odděluje filmy Francouzské nové vlny od tehdejších zvyklostí. Francouzská nová vlna byla příliv nespoutané energie a svou osobitostí bořila všechny zaužívané zvyklosti.

Počátky a nové způsoby točení filmů Na konci 50. let se rozšířila televize a začalo se chodit znatelně míň do kin. Jako řešení se tedy jevily nízkorozpočtové filmy. Toto omezení vlastně režiséři obrátili ve výhodu a díky své vynalézavosti vymýšleli různé postupy při natáčení a vznikaly tak zvláštní a originální záběry. Bylo celkem běžné, že při několika scénách chyběl scénář a herci byli odkázáni na improvizaci. Místo studiového zvučení se mnohdy používalo také přímé nahrávání zvuku, bylo používáno přírodní světlo a točilo se už i ruční kamerou. Díky těmto aspektům byl film autentický, stále se „vlnil“ a měnil. K valící se energii filmu nemálo přispívaly divoké střihy, které nás na první pohled zarazí. Na druhou stranu se objevují také velmi dlouhé záběry bez střihu, kterými nás ovšem provází důležitá myšlenka. Většina režisérů začínala krátkometrážními filmy, které měly stejně jako pozdější dlouhometrážní filmy rozbitý děj, který pouze nevnímáme, ale přímo nás vtáhne díky své každodennosti, ve které objevujeme určité kouzlo. Jedná se o běžné věci jako je vysedávání v kavárnách nebo hospodách. Běžné jsou syrové dialogy, které jsou vedeny prostou mluvou, občas také doplněny sprostými výrazy. Většinou nenajdeme hrdinu, který by měl jen kladné stránky a zachránil svět. Hlavní hrdinové se často jen poflakují po různých podnicích a hledají povyražení. Zároveň jsou nastíněny i jejich stinné stránky, ale v kontrastu s jejich suverenitou a charismatem nám přijdou lehce přehlédnutelné. Díky tomu se s hlavním hrdinou od prvního záběru ztotožníme a je nám nějakým způsobem sympatický a blízký, což je jeden z hlavních rysů Francouzské nové vlny – umožnit nám představit si ve filmu sami sebe a dát nám třeba také pocit výjimečnosti.

Co se týče finanční stránky, autoři byli natolik přesvědčení o svých dílech a možná i pro potřebu vyjádřit své myšlenky, na film často používali své vlastní peníze nebo si půjčovali od známých. Ukázali tak, že k natočení filmu nejsou potřeba velká studia, ale někdy stačí jen svobodný duch a láska k filmu.

Hlavní představitelé Mezi nejvlivnější režiséry patřili François Truffaut, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol, Eric Rohner a Jacques Rivette, kteří jsou označováni za tzv. pravý břeh. Režiséři levého břehu nedosáhli takového úspěchu, ani netočili tak průlomové filmy. Za zmínku ovšem stojí, že do pravého břehu se řadí zřejmě nejznámější režisérka tohoto období Agnés Varda. Mezi nejvýznamnější herečky patří Corinne Marchand zejména za její roli ve filmu již zmíněné režisérky Agnés Vardy – Cléo od pěti do sedmi. Bezesporu mezi nejznámějšího herce a možná i jednoho z největších herců francouzské kinematografie patří Jean-Paul Belmondo, kterého později podrobněji rozeberu společně s režiséry François Truffautem a Jean-Luc Godardem.

Jean-Paul Belmondo Jean-Paul Belmondo je jeden z herců, jehož kariéra díky Francouzské nové vlně vystřelila ke hvězdám. Dalo by se říct, že Belmondo je ztělesnění celé Francouzské nové vlny. Všechny znaky – divokost, ledabylost, mladost, radost nebo vláčnost, ty se v něm všechny odrážely a spojovaly se v jednu bytost. Jeho parketou byli zejména suverénní hrdinové žijící dobrodružný život. Síla Belmonda byla v jeho mnohotvárnosti. Dokázal zahrát v komediích, akčních filmech i dramatech. Tyto všechny žánry poté využíval a spojoval v jeden. Například ve filmu U konce s dechem mu fandíte celou dobu, i když utíká před zločinem, ale jeho charisma a touha vás strhne s ním a ve výsledku vlastně utíkáte společně s pocitem, že když chytí jeho, chytí i mě.

Cynická postava, která vás okouzlí už jen svou vážností nebo svou pošetilostí, ale zároveň naštve svou arogancí nebo přehlíživostí. To je zachycená barevnost těchto filmů v jednom člověku.

Jean-Luc Godard Asi nejradikálnější zástupce ze všech filmařů Francouzské nové vlny. Bývá označován za tvůrce filmové eseje, což je těžko uchopitelný pojem, ale většinou se jedná o film filozofického rázu. Godard je asi největším kontrastem filmů před Francouzskou novou vlnou. Jeho filmy mohou být na první pohled náročné, zejména díky rychlým a zběsilým střihům, někdy třeba i nesrozumitelným dějem a dalším originálním natáčecím technikám. Získal si přezdívku „ničitel filmu“ a byl dokonce obviněn, že nerespektuje diváka. Ne nadarmo je přirovnáván ke kubismu, který narušil zaužívané normy v malířství. Stejně jako v kubismu máme kognitivní a geometrické tvary, na jeho filmech je také něco geometrického a nahodilého. Když sledujeme sekvenci třeba pěti rychlých střihů za tři sekundy, je to jako by uzavíral situaci do určitého tvaru. Na druhé straně, když Godard dráždí diváka dvou

minutovými záběry, dalo by se to přirovnat k rýsování pomyslné linky. Střídáním těchto technik Godard narušuje rytmus celého filmu, máme někdy pocit, že film celý v podstatě klopýtá, a to platí samozřejmě také u zvuku. Velmi běžné je využívání ruchů aut, letadel nebo telefonu, které někdy až přehlušují samotné dialogy. Kromě dialogů Godard používá dlouhé monology, někdy s filozofickými myšlenkami. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří: Week-end, Bláznivý Petříček a U konce s dechem.

U konce s dechem Nejúspěšnější film Jean-Luca Godarda a jeden z největších filmů Francouzské nové vlny, a přitom je to jeho první dlouhometrážní film. Scénář k tomuto filmu napsal jeho přítel François Truffaut, který měl jen pár stránek a byl napsaný jen ve stručných bodech. Hlavní roli ztvárnil Jean-Paul Belmondo, který hraje okouzlujícího rebela a zloděje aut, který je stíhán pro vraždu policajta. I přes akční zápletku je film kritizován za svoji vláčnost a nijak se nerozvíjející děj. Bel-

mondo totiž uteče do Paříže ke své známé, kterou neustále svádí a ptá se na jednu a tu samou otázku: „Vyspíš se se mnou?“. Chce s ní odjet do Říma, ale nechce jí říct proč. Ocitá se tedy v pozici, kdy musí utéct, ale zároveň je přikován láskou k jedné ženě. Opravdovou raritou mezi filmy je desetiminutová scéna v ložnici, kde se dva hrdinové navzájem provokují, svádí, hádají se a hrají si. Díky této sekvenci nám Godard přiblíží hlavního hrdinu, a i přes to, že je to vrah a zloděj, začíná nám být sympatický a jsme v podstatě donuceni s ním táhnout za jeden provaz. Na konci filmu Belmonda udá žena, kterou celý film svádí. Nastává tedy paradox toho, že utíká od zákona za ní, ve které nakonec najde také zákon. V poslední scéně celého filmu je Belmondo postřelen do zad. Drží se jednou rukou za postřelené místo a v předklonu utíká před policií a vráží do jednoho stojícího auta za druhým před zraky všech kolemjdoucích. Ocitá se tedy v určitém metaforickém koridoru, ze kterého není úniku. Odráží se od aut, které celý film kradl, zrazen jediným člověkem, kterému věřil a byl mu blízký. Jeho klopýtavý běh je exemplárním případem onoho klopýtavého stylu natáčení, které bylo rozebíráno dříve. Jakmile doběhne, padne před křižovatkou na zem a umírá s vtipnou grimasou na obličeji před zraky detektiva a jeho dívky, která ho zradila. Tento film s kriminální zápletkou je oslavou lásky, radosti a svobody, kterou oplývá celá Francouzská nová vlna.

Chtěl tím Godard říct, že v dnešním světě pro tak svobodnou bytost není místo? Nebo že v každém z nás se může skrývat taková temnota?

François Truffaut François Truffaut byl režisér zejména výjimečný svou schopností vyjádřit pocity a emoce postav. V jeho filmech se vyskytuje bezesporu nejvíc sentimentu ze všech režisérů Francouzské nové vlny. Této své přednosti tak využíval a natáčel civilní filmy, které měly většinou velmi jednoduchou zápletku, jednoduchý děj, ale zato byla každá postava pestrobarevně vykreslená a nastíněná tak, že máme pocit jako bychom ji znali už léta. Byl to zkrátka mistr zachycení každodenních událostí strhujícím způsobem. I přes to, že jeho filmy ho vyobrazují jako citlivého a empatického člověka, prožil opravdu rušný život. Jako malý často utíkal z domova a trávil čas v pařížských kinech. Běžně chodíval za školu, ze které byl také vyloučen, a tak hledal záchranu ve filmech, ke kterým utíkal od neuspokojivého života. Poté, co byl vyloučen ze školy, začal různě pracovat a v patnácti letech založil filmový klub. V osmnácti letech byl odveden do francouzské armády, po dvou

letech ovšem dezertoval, a tak byl zatknut. Jeho známý, filmový kritik, André Bazin využil svého politického vlivu, dostal Truffauta z vězení a zaměstnal ho ve svém nově vzniklém filmovém časopise Cahiers du cinéma, ve kterém se proslavil svými ofensivními recenzemi. V roce 1954 napsal slavný článek nazvaný Jistá tendence francouzského filmu, ve kterém ostře napadl soudobý stav francouzské kinematografie a kritizoval konkrétní filmové tvůrce. To mu vysloužilo přezdívku Hrobník francouzské kinematografie a jako jediný kritik nebyl vpuštěn na filmový festival v Cannes v roce 1958. Důležité je podotknout, že Truffaut nebyl pouze režisér, ale také scenárista nebo herec ve vedlejších rolích. Mezi jeho nejvýznamnější filmy v roli režiséra patří: Jules a Jim, Střílejte na pianistu a Nikdo mne nemá rád.

Nikdo mne nemá rád Jedná se bezpochyby o Truffautův nejvýznamnější film, a přitom je to jeho první dlouhometrážní film – ano, stejně jako u Godarda s jeho filmem U konce s dechem. Do hlavní role byl obsazen Jean-Pierre Léaud, který se stal následně Truffautovým dvorním hercem. Hraje zde roli třináctiletého chlapce jménem Antoine Doinel, který má problémy doma i ve škole, a tak bojuje se životem. Tuto situaci Truffaut velmi dobře zná na vlastní kůži a myslím si, že zejména díky tomu se mu povedlo fantasticky vystihnout pocity mladého chlapce, který zažívá něco podobného, zejména touží někam patřit a být milován, i když to možná sám neví. Truffaut funguje skoro jako promítačka a Jean-Pierre Léaud jako plátno, neboť svým nezaměnitelným obličejem perfektně vystihuje pocity, které se v takovém chlapci musí mísit. Můžeme na něm pozorovat prvky arogance, strachu, naštvání nebo opovržení společností, na kterou Truffaut tvrdě útočí

podobně jako útočil na francouzské režiséry v Cahiers du cinéma. Myšlenka filmu nám oznamuje, že za mladistvé výtržníky jsou zejména zodpovědní jejich rodiče, kterým je kolikrát dítě jen na obtíž. Antoine Doinel je tedy v životě odkázán na to, aby byl svým vlastním rodičem, a tak mu nezbývá nic jiného, než dospět a starat se o sebe sám. Truffaut tuto temnou náladu filmu vyvažuje náramně, takže nejsme zahlceni emotivními momenty utlačovaného chlapce po celou dobu, ale pořád je máme nepřímo na očích. Po celý film se ve vzduchu vznáší opar zanevření a vyřazení ze společnosti, který nás pohltí. Antoine Doinel je nakonec zavřen do nápravného ústavu společně s prostitutkami a různými zločinci a je s ním zacházeno jako s nejprovinilejším dospělým zločincem. Je to jeden z filmů, který odstartoval Francouzskou novou vlnu. Vždyť má s celým „hnutím“ spoustu společného. Jedná se o nijak zajímavou zápletku, vyobrazovány jsou běžné situace ze života a hlavní hrdina se potácí životem a touží po svobodě.

Emotivní a velmi silný film, který ovšem nijak citově netlačí na diváka, pouze ho zasáhne svojí podstatou a myšlenkou. Vyvolává spousty námětů k zamyšlení. Jak může společnost takto odsoudit třináctiletého chlapce? Jsme už v něčem lepší?

Závěr Abyste si pořádně z této práce něco odnesli, zkuste vnímat Francouzskou novou vlnu i jinak než jen revoluci na poli filmu. Je to vlastně průprava do života. Důležitá zpráva dle mého je, že bychom měli podporovat umění jiného rázu, které se něčím liší a ukazuje nám nové obzory. Je totiž dokonce nebezpečné stagnovat na jednom místě, neboť potom se může v životě stát všechno monotónním a život bez překvapení a náhod bychom dlouho nesnášeli. Lidé, kteří nám ukazují nové cesty, kteří se seberou a přesvědčí všechny, že věci jdou dělat i jinak jsou velmi důležití, a ačkoliv se může zdát, že jsou šílení nebo že je jejich počínání zbytečné, není dobré ho zatracovat, protože tím pádem zatratíme i samotnou rozmanitost, která je až vitální. Tímto komentářem ovšem netvrdím, že se věci musí vždy dělat jinak a každý musí mít jiný názor, jinak se oblékat a jinak se vyjadřovat. Zažité zvyky jsou taky důležité, neboť sjednocují společnost a utvrzují „lidský ekosystém.“ Pokud se ale bude chovat jeden jako druhý, nastane situace „monotónního života“, která byla před chvílí zmíněna. Takže mějte na paměti: to, že je vám něco nepohodlné, neznamená, že je to špatně a musíme se toho zbavit. Je to jako s oknem. Někdy ho prostě musíte otevřít, abyste vpustili dovnitř závan čerstvého vzduchu, ačkoliv vám bude zima. Tak si otevřete svoje okno a buďte vnímaví.