/SENIOŘI/
Říkala, že člověk musí mít neutuchající naději, víru v to, že se vyléčí. Samozřejmě musí být statečný a silný. Prožila pak spokojený život, žila ve fungující rodině. Dokonce, a to jsem se dozvěděla teprve minulý týden, prožila dětství v dětském domově, její rodiče brzy zemřeli. A všechno přežila. Nebo jsem se od jednoho dědečka nedávno dozvěděla, jak se stavěl můj byt na Spořilově. Teď jsme si pořídili nový a všechno je tam šejdrem – rohy, zdi, všechno křivé, no hrůza. On ten dědeček byl pan profesor, vzdělaný historik, a řekl mi: „Bodejť by ne, já pamatuju, jak se to stavělo, tam nahnali tenkrát vězně z Pankráce. Stavba byla obehnaná plotem, ale pozor, dodávali tam kvalitní materiál!“
Staří lidé nám mohou předat hodně zkušeností a zážitků, hodně pamatují. Ano, zase jiný dědeček, také velmi vzdělaný pan profesor, si se mnou povídal o Brazílii. Přinesla jsem mu pak maracuju. Četl mi také básně, já mu zase přinesla poezii, která se mi líbí, a on naslouchal… Bylo to pro nás obohacující. Nejprve jsem mu nakoupila, uklidila a pak jsme měli, jak říkám, „učitelskou hodinku“.
Co je na vaší práci těžké? Je to práce o lidech a ta je, obecně řečeno, úplně nejtěžší na světě. Někoho posouvat, motivovat, naslouchat mu – to je jedna z věcí, kterou se při této práci učím. Těžké je, když jdete někam poprvé. Je to stres, svého klienta ještě neznáte, nevíte, jak si budete rozumět, zda bude chápavý, jaká bude jeho domácnost, kde doma co má. Každý den je navíc jiný – mění se lidé a mění se také jejich plány.
Začínám tím, že ke klientům přijdu, zjistím, jaký mají den, jak se v noci vyspali, co řeší, potřebují. Náročné také někdy bývá se vůbec v jejich věcech zorientovat, vyhovět jejich zvykům, požadavkům. Ne vždy si takzvaně sedneme. Ale člověk se pak naučí být jaksi trpělivý, sám se sebou i s ostatními. Ne všichni senioři jsou zlatíčka! A také je nutné říci, že naši klienti, senioři, jsou ti, kteří brzy odcházejí, umírají. Se smrtí se tedy setkávám často.
Jak se s tím vyrovnáváte? Nejde říct, že si na tohle jde zvyknout. Každý člověk je neskutečně vzácný. Jsem věřící, hlásím se k Církvi adventistů sedmého dne. Jednou jsem měla krásnou zkušenost zrovna s neslyšícími klienty. Mou výhodou bylo, že ovládám znakový jazyk, a to se jim líbilo. Starala jsem se o ně ale jen krátce, pán stářím po roce odešel, ke konci už slábl, umíral. A já přišla v den, kdy zemřel. Přijeli pohřebáci, jeho rodina. A tehdy se ozvala moje teologická zkušenost a nabídla jsem jim modlitbu. Přivítali ji. V ten moment jim to pomohlo natolik, že mě později oslovili, abych na pohřbu pronesla další modlitbu. Byl to takový kratinký obřad. Odevzdala jsem vše Pánu Bohu a jim to pomohlo. Vím, že takoví lidé jsou opravdu potřeba – ti, kdo mají teologické vzdělání a provází lidi v jejich těžkých okamžicích.
Proč jste se vlastně rozhodla pro tuto práci a co jste dělala předtím? Původním vzděláním jsem speciální pedagožka, studovala jsem na Pedagogické fakultě na Univerzitě Hradec Králové.
Náhradní babička a dědeček TEXT: Jana Nováková / FOTO: Pixabay.com
Jste senior a váháte nad využitím služby osobní asistence? Přečtěte si můj příběh! Slyšela jsem o jednom zajímavém počinu pražského domova pro seniory. Vedení rozhodlo o uvolnění jednoho bytu ve svém areálu a nabídlo jej za zvýhodněnou cenu studentům. Ti tak měli možnost levněji bydlet, na oplátku věnovali svůj volný čas seniorům. Už delší zkušenost s tímto soužitím ukazuje, že starší a mladší generace se můžou vzájemně obohatit. Ti starší prý s mladšími mládnou a ti mladší zase mohou mít pocit, že jsou znovu na chvíli se svojí babičkou, se svým dědečkem. Škoda že už nejsem studentkou, asi bych se přihlásila. Mám totiž zkušenost s doprovázením, s pomocí seniorům.
16 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII
Jsem vděčná, že překonali své bariéry a „pustili“ mě k sobě, já na oplátku naslouchala jejich příběhům a pomohla, s čím potřebovali. Senioři jsou křehké, zranitelné, a přitom cenné bytosti, bez kterých bychom tu my mladší nebyli. A i když znají nejednu moudrost, nemohou ji předat – v mainstreamu, tedy dnes často v internetovém i televizním prostoru, jako by měli prostor jen ti mladí, úspěšní, draví, kteří umí především zaujmout, a už je jedno čím. Když ale odhlédneme od internetů a vypneme televizi, podíváme se „naživo“ kolem sebe, uvidíme, kdo jde vedle nás po ulici, často to bývají ti starší z nás. A já myslím na to „své“ doprovázení, na tu svoji moudrost, kterou jsem od „svých“ seniorů dostala. Především na dvě věci:
