UNIE 11-12/2023

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

11-12/2023 • ročník XXVII • 59 Kč

Mluvící ruce 2023

/OBSAH/

/EDITORIAL/

4 Z DOMOVA

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, zima už nám klepe na dveře, posouvá se čas, noci se zkracují a do vašich schránek přichází nové číslo časopisu UNIE k počtení u tepla domácího krbu. V září se v komunitě Neslyšících odehrálo mnoho akcí v rámci šíření osvěty a informací o problematice života sluchově postižených.

Několika akcí jsem se účastnil i já a naši další redaktoři a o mnoha z nich vám nyní přinášíme zprávu. Doufám, že se šíření osvěty bude nadále zlepšovat a postupovat. Velké naděje v tomto ohledu vkládám do proběhlé konference o přístupnosti a z ní vzešlého memoranda, které si klade velké, avšak ne nesplnitelné cíle.

Opět nás po roce čekají Vánoce a všude už se na ně objevují reklamy, vánoční zboží plní obchody a v Živíme se rukama se vánočního tématu také dotkneme díky článku o keramice. Již tradičně proběhl 26. ročník Mluvících rukou. V příštím roce tuto akci čekají zajímavé změny, o nichž zatím pomlčím a řeknu jen to, že se na ně můžete těšit. V mezinárodní komunitě Neslyšících rezonuje proběhlý světový kongres World Federation of the Deaf, a proto jsme se na něj podívali zblízka pohledem českých účastníků. Rubrika CODA se blíží ke svému konci, ale než se s ní nadobro rozloučíme, vyzpovídali jsme režiséra a protagonistku filmu Jsem CODA. Ve Sportu můžete nahlédnout do zákulisí orientačního běhu neslyšících a dočíst se o zážitcích sportovců z MS ve Švédsku.

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

6 MLUVÍCÍ RUCE 2023 11 ROZHOVOR: SMUTNÝ KLAUN

A VESELÝ KLAUN 14 SENIOŘI: ZASADIT SVŮJ STROM

18 ŽIVÍME SE RUKAMA: OBA SE NAVZÁJEM DOPLŇUJEME 22 KULTURNÍ OKÉNKO: ZNAK-UP NIGHT 2 24 NESLYŠÍCÍ VE SVĚTĚ:

KONGRES WFD 30 JSEM CODA 38 SPORTOVNÍ OKÉNKO: ZE ŽIVOTA NESLYŠÍCÍCH ORIENTAČNÍCH BĚŽCŮ

/Kde na síti nás najdete?/ /Můžete si nás předplatit/ WEB www.cun.cz ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

9-10/2023 • ročník XXVII • 59 Kč

Cena jednoho výtisku: 59 Kč Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného Kontakt: redakce@cun.cz

Spocklidem: Těhotnej Buddha

2 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

/REDAKCE/

V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s logem UNIE obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost. Vysvětlení, jak QR kódy fungují, najdete zde:

1. Ve svém mobilu otevřete aplikaci fotoaparátu

2. Namiřte kameru telefonu na QR kód, který chcete oskenovat

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

3. Klikněte na vyskakovací okno, které se v aplikaci fotoaparátu objeví

4. Prohlížejte si zobrazený obsah

UNIE • 11–12/2023, ročník XXVII ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

REDAKCE

/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Petr Bogner, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Eva Kastnerová, Martin Jarůšek

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e­‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Anna Pulkrabová šéfredaktor: Jan Semerád zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Barbora Flusserová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Petr Bogner, Eva Vavříková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová foto na titulní straně: Tomáš Devera foto na zadní straně: Tomáš Devera, Eva Vavříková, Klára Zaoralová grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

3

/ Z D O M OVA /

Přístupnost pro osoby se sluchovým postižením aneb pojďme si v tom udělat pořádek TEXT: Lucie Sedláčková Půlpánová FOTO: Jaroslav Klein

V pondělí 18. září se konala konference Přístupnost pro osoby se sluchovým postižením aneb pojďme si v tom udělat pořádek.

Pořádaly ji společně organizace ASNEP, SNN v ČR a společnost Deaf Friendly ve spolupráci s mnoha odborníky, kteří na konferenci vystoupili se svými příspěvky. Záštitu nad konferencí převzala zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která pronesla i úvodní slovo.

Celá událost byla výjimečná tím, že nejenže přehledně představila dokumenty, z nichž plyne právo na přístupnost, ale ukázala i konkrétní příklady dobré praxe, jak daná přístupná opatření pro osoby se sluchovým postižením realizovat. Akce samotná byla určena pro zástupce státních, soukromých a neziskových subjektů, které by měly přístupná opatření realizovat (např. úřady, památkové instituce, pořadatelé eventů atd.). Jejím cílem bylo poskytnout informace o tom, jaké mají lidé se sluchovým postižením potřeby a jaká konkrétní opatření je pomáhají naplnit.

Zásadním výstupem konference je Memorandum, které obsahuje shrnutí potřeb lidí se sluchovým postižením a výčet opatření, jež je umožňují naplnit, včetně návrhu systémových kroků, které zavádění přístupných opatření podpoří.

V obecné rovině přístupná opatření, jako jsou například texty v přístupné češtině (Plain Language) nebo titulky k videoobsahům, ocení i širší skupina uživatelů.

Současně s konferencí probíhal Veletrh služeb pro osoby se sluchovým postižením, kde bylo možné se osobně setkat s jejich poskytovateli. Celá akce se konala v budově CAMPu, který je jedním z příkladů dobré praxe, jak lze systematicky přístupná opatření pro všechny skupiny uživatelů v rámci státní instituce realizovat.

Neslyšící děti proměnily Valdštejnskou zahradu v cirkusovou manéž TEXT A FOTO: Lucie Křesťanová

Centrum pro dětský sluch Tamtam uspořádalo 11. září zahradní slavnost pro děti se sluchovým postižením a jejich rodiče.

Odpoledne plné her, dílniček, hudby a divadla tlumočených do českého znakového jazyka se uskutečnilo v prostorách Valdštejnské zahrady. Akce proběhla ve spolupráci s Výborem pro zdravotnictví Senátu Parlamentu ČR pod záštitou senátora MUDr. Romana Krause, MBA. Veselý program moderovala dvojice herců Petr Vacek a Kateřina Jebavá. Akce se účastnila stovka rodin s dětmi se sluchovým postižením.

Rytmus do těla vlila, dobře naladila a mnohé malé i velké účastníky roztančila kapela Hm, která zahrála několik skladeb pro děti ze svého alba Klukoviny. Album vzniklo jako reakce na bohatý rodinný život členů kapely. V době vydání měli dohromady jedenáct dětí, a tak se u nich objevila přirozená potřeba zazpívat svým ratolestem něco vlastního. Pro kapelu

4 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

to byla první zkušenost s tlumočením koncertu do znakového jazyka. Interaktivní loutkové představení spolku Loutky v nemocnici s názvem Cirkus Kus-kus zavedlo diváky do cirkusového prostředí, kde mohli potkat například chytrou surikatu a zvědavou žirafu nebo se stát zdatnými vzpěrači či provazochodci. Protože v žádné cirkusové manéži by neměl chybět kouzelník, přišel mezi nás Kubula se svými veselými triky a mnoha pomocníky, jedním z nich byla také jeho vzorně vycvičená border kolie.

/ Z D O M OVA /

Letní škola LangSkills 2 aneb „langskilling“ podruhé TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová

Ve dnech od 9. do 15. července 2023 se na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v polském Lublinu sešli neslyšící a nedoslýchaví studenti spolu se svými učiteli z ČR, Polska, Itálie a Velké Británie, aby se ponořili do světa výuky cizích jazyků v rámci druhého ročníku letní školy LangSkills 2.

Za organizací této akce stojí Středisko Teiresiás ve spolupráci s partnery projektu LangSkills 2. Po loňském úspěšném debutu v české Telči nyní převzalo pořadatelskou štafetu Polsko. Letní škola se soustředila na studium a výuku cizích jazyků, s důrazem na učební strategie a metody. Učitelská sekce byla otevřena pedagogům, kteří se věnují výuce cizích jazyků, především angličtiny, pro neslyšící a nedoslýchavé studenty, a to na různých úrovních – od středních škol až po univerzity.

Pro všechny neslyšící a nedoslýchavé účastníky bylo zajištěno tlumočení do mezinárodního znakového systému (MZS) a simultánní přepis v angličtině. Účastníci měli možnost se nejen aktivně zapojit do workshopů, ale i představit své příspěvky v rámci jednodenní konference zaměřené na výuku anglického jazyka. Mezi

Účastníci letošní odpolední slavnosti si užívali nejen cirkusovou zábavu, ale mohli také rozvíjet svou fantazii a pohybové dovednosti prostřednictvím kreativních dílniček či akrobatických a žonglovacích workshopů. Vyzkoušeli si chůzi po provaze, ale i jízdu na jednokolce. Méně odvážným byl k dispozici tradiční kolotoč. Kdo chtěl, mohl se pod dohledem asistenta posadit na poníka a seznámit se s účinky tzv. ponyterapie. Mnozí návštěvníci dorazili v nápaditých kostýmech.

přednášejícími z České republiky nechyběly naše vysokoškolské pedagožky a vyučující anglického jazyka ze Střediska Teiresiás na MU v Brně – Lenka Tóthová a Jitka Sedláčková.

Se svým příspěvkem vystoupili i neslyšící učitelé Ivana Hay a Michal Brhel a jejich slyšící kolegyně Kateřina Nováčková ze ZŠ a SŠ pro sluchově postižené v Praze-Radlicích, kteří se též podělili o své cenné zkušenosti s výukou angličtiny u neslyšících žáků a studentů.

Obsah letní školy nebyl jen o studiu. Program nabídl i kulturní a společenské aktivity – od přednášek přes workshopy a společné hry až po návštěvu historického městečka Kazimierz Dolny a samotného Lublinu.

A co nás čeká příští rok? Pod taktovkou Itálie se můžeme těšit na další ročník tohoto inspirujícího setkání.

Akce byla uspořádána v září, kdy komunita Neslyšících každoročně organizuje řadu kulturních i osvětových akcí tlumočených do znakového jazyka s cílem poukázat na specifické potřeby lidí se sluchovým postižením a na komunikační bariéry, s nimiž se musejí potýkat.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

5

/MLUVÍCÍ RUCE/

MLUVÍCÍ RUCE 2023 TEXT: Klára Zaoralová,

Eva Vavříková FOTO: Tomáš Devera

Kdekoliv na světě se můžeme dorozumívat znakovými jazyky

6 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

/MLUVÍCÍ RUCE/

Poslední zářijovou neděli se v pražském divadle Rokoko již tradičně konal 26. ročník festivalu Mluvící ruce. Letošní vystoupení byla propojena tématem Kdekoliv na světě se můžeme dorozumívat znakovými jazyky a obsáhla tak unikátní komunikaci znakovými jazyky a kulturu všech neslyšících na celém světě. Přehlídka byla obohacena o zahraniční neslyšící umělce. Česká unie neslyšících, která tento festival organizovala, děkuje za finanční a sponzorské dary Městské části Praha 1, Ministerstvu kultury a dalším subjektům.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

7

/MLUVÍCÍ RUCE/

Neslyšící moderátoři Tamara Zúdorová a Jakub Kreuziger

Vystoupení neslyšících dětí z 1. stupně ZŠ v Liberci pod vedením Lenky Marxové s názvem „Tanec je naše radost“

Tlumočnice Julia Kulda Hroch a její tlumočení z/do mezinárodního znakového systému

8 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

U

měleckou přehlídku Mluvící ruce odstartovali v 16:00 neslyšící moderátoři Tamara Zúdorová a Jakub Kreuziger, kteří pronesli úvodní řeč, v níž prozradili, že celý festival byl připraven v souvislosti s oslavou Mezinárodního týdne neslyšících. Zmínili se také o důležitosti symbolů a odkázali na státní vlajku a zejména na nově navrženou vlajku Neslyšících od hluchoslepého umělce Arnauda Balarda. Diváci tak na pódiu mohli poprvé spatřit tuto mezinárodní modrožlutou vlajku, tzv.

Sign Union Flag, spojující neslyšící komunitu celého světa.

Jakmile moderátoři opustili jeviště, přišlo na řadu první vystoupení – hru Tanec je naše radost předvedly neslyšící děti z 1. stupně základní školy v Liberci pod vedením Lenky Marxové. Vystoupení bylo provázeno zajímavými světelnými efekty. Festival pokračoval uměleckým tlumočením od skupiny Hands Dance, která zprostředkovala neslyšícím divákům zážitek z hudby. Tlumočnice překládaly do českého znakového jazyka texty písní od známých autorů, jako jsou Dáša Ubrová, Ben Cristovao nebo Ewa Farna.

Vedle českých neslyšících herců vystoupili na festivalu i zahraniční artisté. Neslyšící umělci z chorvatské skupiny Theater, Audiovisual Arts and Culture of The Deaf ze Záhřebu zahráli vtipné a veselé představení o klaunech, které bavilo nejen dospělé, ale i děti. Před závěrem festivalu dostal prostor také neslyšící komik Aldo Oscar Bossio z Argentiny. U diváků sklidil veliký úspěch, nadšeně se k jeho živé a zábavné show připojili. Tématem vystoupení bylo srovnání dnešní přetechnizované doby ovlivňující společnost a doby, kdy ještě neexistovaly mobily.

Nechyběla závěrečná řeč a srdečné poděkování zahraničním hostům, kteří do Prahy přijeli i z velké dálky. Hosté popřáli Mluvícím rukám hodně štěstí do dalších ročníků a vzkázali festivalu, aby si udržel svou každoroční tradici, neboť tvoří kulturní bohatství neslyšících. Je potřeba, aby se tímto způsobem v budoucnu i nadále tvořil most mezi slyšícími a neslyšícími. Ředitel České unie neslyšících Martin Novák s potěšením od Alda Oscara Bossia přijal certifikát a poděkování za účast na Mluvících rukou a sám poděkoval i dalším účinkujícím. Po skončení celé přehlídky proběhlo společné závěrečné fotografování všech herců, účastníků i organizátorů.

O simultánní přepis celé akce se postaraly přepisovatelky Iveta Černá a Eliška Témová, do českého jazyka ji tlumočili Naďa Dingová a Fedor Krajčík a do mezinárodního znakového systému Julia Kulda Hroch a Martin Kulda.

/MLUVÍCÍ RUCE/

Tlumočnice Lucie Žďárská z Hands Dance během uměleckého překladu písně „Stand by me“ (Dáša Ubrová)

Další umělecký překlad písně „Šťastná otázka“ (Dáša Ubrová) do ČZJ od tlumočnice Lucie Žďárské

Text písně „Rád“ od Jitky Zelenkové byl pro neslyšící přeložen tlumočnicí Lindou Gottwaldovou

Tlumočnice Linda Gottwaldová překládá do ČZJ text písně „Půjdeme domů a budeme někoho pomlouvat“ (Kapitán DEMO)

Tlumočnice Zuzana Procházková a její překlad textu „Na ostří nože“ (Ewa Farna)

Umělkyně skupiny Hands Dance se loučí s diváky po vystoupení uměleckého tlumočení

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

9

Představení „Smutný klaun“ zahrané chorvatskými herci – příběh o klaunovi, který si přál být lepší a chtěl bavit děti

Česká vlajka a mezinárodní vlajka Neslyšících (Sign Union Flag) společně s umělcem Aldem Oscarem Bossiem a neslyšícími diváky

Komik Aldo Oscar Bossio z Argentiny a jeho zábavná show „Veselý klaun“ – veselé a vtipné porovnání dřívější doby s dobou současnou v souvislosti s nadměrným využíváním techniky

Vystoupení typu stand-up od Michaely Kosiecové „Máma“ – emotivní projev o radostech i strastech v životě matky

Ředitel České unie neslyšících Martin Novák přijímá od Alda Oscara Bossia certifikát s poděkováním

Ředitel České unie neslyšících Martin Novák děkuje chorvatským neslyšícím umělcům za účast na letošních Mluvících rukou

10 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

/ROZHOVOR/

Mluvící ruce přivítaly zahraniční neslyšící umělce

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Tomáš Devera

Na Mluvících rukou letos vystoupili kromě domácích účinkujících i zahraniční soubory a jednotlivci. Jedním z nich byl i známý soubor z chorvatského Záhřebu – asociace Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících – DLAN, která vystoupila s představením „Smutný klaun“. Měli jsme zde však i klauna až z daleké Argentiny, který se nám představil s vystoupením s protikladným názvem, a sice „Veselý klaun“. Nebyl jím nikdo jiný než populární neslyšící divadelní umělec ALDO OSCAR BOSSIO. Oběma zahraničním hostům jsme položili pár otázek: Kdy jste založili asociaci Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících?

Asociace Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících – DLAN byla založena 18. října 2001 na podnět samotných neslyšících se základním cílem propagovat kulturu Neslyšících, divadlo a audiovizuální umění v Chorvatsku i v zahraničí.

Zleva: Lino Matessa, Angel Naumovski a Venera Vrbos z chorvatského souboru DLAN

Mohli byste stručně popsat svou profesní dráhu?

Po úspěšné premiéře první divadelní hry „Planeta ticha“ a založení asociace DLAN jsme pokračovali v naší misi a začali organizovat kurzy chorvatského znakového jazyka jak pro neslyšící, tak pro slyšící, aby se zlepšila a zkvalitnila

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

11

/ROZHOVOR/

vzájemná komunikace mezi oběma skupinami. Druhým krokem bylo založení divadla ve znakovém jazyce, které v Chorvatsku dosud neexistovalo, a reakce publika, jak slyšícího, tak neslyšícího, byly velmi pozitivní a podporující.

Díky premiéře první divadelní hry v chorvatském znakovém jazyce „Planeta ticha“, je asociace DLAN od té doby vnímána nejen jako divadlo, ale také jako místo, kde se propaguje kultura Neslyšících. Dokonce jsme jako součást projektu ABBA vytvořili dvojjazyčnou hru „Strážci snů“ ve spolupráci se slyšícími profesionálními herci. V rámci asociace DLAN funguje neslyšící kapela Deaf Band DLAN. Byla založena jako inkluzivní hudební skupina v roce 2015 a od té doby úspěšně vystupuje v Chorvatsku i v zahraničí, mívá tři až čtyři vystoupení ročně. Také vydáváme časopis Pljesak DLANom, v němž informujeme naše neslyšící čtenáře o všech událostech z oblasti kultury a umění Neslyšících.

Existuje v Chorvatsku možnost divadelního vzdělání pro neslyšící?

Bohužel v Chorvatsku zatím taková možnost neexistuje. Nové zkušenosti a znalosti získáváme na různých workshopech pořádaných neslyšícími odborníky a umělci ze všech oblastí umění.

představili hru „Planeta ticha“. Později jsme vystupovali s různými divadelními a hudebními představeními v Itálii, Estonsku, Francii, Německu, Maďarsku, Portugalsku, Belgii, Švédsku, Srbsku, Slovinsku i u vás v České republice a samozřejmě po celém Chorvatsku.

Jaký je váš hlavní cíl?

Naším hlavním cílem je rozvíjet kreativitu a sebevědomí neslyšících a zpřístupňovat umělecké a kulturní akce komunitě Neslyšících a nedoslýchavých.

Byli jste v Praze poprvé?

Měli jsme tu čest vaši nádhernou Prahu navštívit již podruhé.

Na festival Mluvící ruce jsme byli pozváni již v roce 2002, ale bohužel vše muselo být odloženo kvůli povodním. V roce 2011 jsme na Mluvících rukou vystoupili s hrou „Deset minut“.

Jaký vzkaz byste chtěli předat čtenářům UNIE? Buďte kreativní a uskutečněte své sny! Propagujte kulturu Neslyšících srozumitelně a veřejně! Milí Češi, ještě jednou vám děkujeme za pozvání a vaši pohostinnost během festivalu Mluvící ruce. Čas strávený s vámi jsme si užili jaksepatří!

Kdy jste začali vystupovat v zahraničí?

Poprvé jsme vystupovali v roce 2002 v Nitře na Slovensku na mezinárodním festivalu kultury Neslyšících, kde jsme

ALDO OSCAR BOSSIO je světoznámý neslyšící komik z Argentiny. Pochází ze slyšící umělecké rodiny, ale on sám je v ní jediným divadelníkem. Má dva neslyšící bratry. Aldovým typickým znakem je červený klaunský nos. Usměvavého Alda jsme pro náš časopis UNIE po jeho vystoupení na Mluvících rukou též vyzpovídali.

Kdy jste si uvědomil, že chcete být divadelním umělcem?

V roce 2008 jsem vystupoval poprvé prostřednictvím videa na YouTube, jež se stalo virálním. A jak jsem k tomu vlastně dospěl? Se svými dvěma neslyšícími dětmi jsem šel do cirkusu, kde byli samozřejmě jen slyšící vystupující, klauni, moderátoři.

Všichni diváci se vystoupení strašně smáli, jen my neslyšící jsme vůbec nevěděli, oč jde – prostě bariéry v komunikaci, kultura a mluvený jazyk slyšících – a velmi nás to mrzelo. Druhý den, když moje děti odešly do školy, jsem na to nemohl přestat

12 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Aldo vystupuje pod názvem Payaso Sordo = Neslyšící klaun

/ROZHOVOR/

tak ukázkou kulturního rozvoje argentinské komunity Neslyšících a zároveň poskytl prostor pro mezikulturní setkávání návštěvníků různých generací. Do budoucna bych byl rád, aby se naši divadelníci dostali do povědomí kultury a umění Neslyšících i ve světě.

Kdy jste začal vystupovat v zahraničí?

myslet. Rozhodl jsem se, že své děti potěším tím, že natočím krátké komediální video ve znakovém jazyce, aby jim jako neslyšícím bylo přístupné. K tomu jsem si vzal i klaunský nos, který je pro mne typický dodnes. Dětem jsem večer nachystal překvapení – místo televize jsem celé rodině pustil své vlastní video. Moc se jim moje vtipné vystoupení ve znakovém jazyce líbilo a můj nápad použít klaunský nos také. Děti byly v úžasu a překvapené, co to jejich táta umí. (smích)

Můžete stručně popsat svou profesní dráhu?

Moje cesta začala, jak vidno, spontánně, z lásky k divadlu.

Nemám žádné profesionální vzdělání, jde to ze mne zcela přirozeně. Ve škole jsem se moc poctivě neučil, flákal jsem to, pořád jsem si hrál, rád jsem se předváděl. Inspiraci jsem získával hlavně z televize, kde běžely animované filmy. Televizi jsme měli vždy puštěnou nahlas a já kopíroval to, co mne v ní zaujalo. Hlavně mne přitahovala mimika kreslených postaviček v animovaných skečích a vtipných výrazných herců ve starých filmech, velice rád jsem ji imitoval. Když mi bylo kolem 12 nebo 13 let, viděl jsem v klubu neslyšících vystoupení dospělých neslyšících umělců, kteří mi byli vzorem a inspirací.

Když se pak naskytla příležitost například na nějaké narozeninové oslavě, i u slyšících, rád jsem si stoupl na pódium a bavil všechny přítomné, kterým se to moc líbilo. Měl jsem tak čím dál větší a větší motivaci a byl jsem si jistější sám sebou. Tak to celé začalo, ale skutečným spouštěčem byla právě situace s mými dětmi, kterou jsem již zmínil. Nyní už vystupuji profesionálně po celém světě.

Existuje v Argentině možnost divadelního vzdělávání pro neslyšící?

U nás nic profesionálního nebývalo, byl jsem jediný, kdo takto vystupoval. Ale v roce 2017 jsem jako umělecký ředitel Divadla Neslyšících zorganizoval divadelní workshopy pro neslyšící z celé Argentiny, kteří o ně měli zájem. Poté jsme uspořádali první argentinský divadelní festival neslyšících, na který se sjelo až 600 diváků! Náš festival byl oslavou rozmanitosti, zlepšení přístupu ke kultuře a umění Neslyšících a respektování lidských práv. Dokonce na něj přiletěli i David de Keyzer z Francie (neslyšící ředitel festivalu Clin d’Oeil – pozn. red.) a neslyšící prezident Brazilské asociace neslyšících. Festival byl

V roce 2010 jsem začal vystupovat po celé Argentině. Již o dva měsíce později jsem dostal svou první zahraniční nabídku – a to vystoupit v Chile. Dříve nebyl Facebook, Instagram, nevěděl jsem, jak se s místními domluvit, protože jsem ještě neovládal mezinárodní znakový systém, ale dopadlo to nad očekávání výborně, neslyšící diváci mi rozuměli a měl jsem úspěch i v zahraničí. Pak se to rozjelo a do dnešní doby jsem vystoupil v cca 72 zemích po celém světě – v Evropě, Africe, Asii atd.

Rád bych zde sdílel vzpomínku ze svého prvního turné po Evropě v roce 2016. Vystupoval jsem v italských Benátkách.

Měl jsem tam úspěch a získal kontakty a fanoušky z dalších zemí a zažil i jednu příjemnou zkušenost. Neustále za mnou chodil jeden malý neslyšící chlapec z Francie, který se mnou chtěl pořád komunikovat a říkal, že se mu líbí moje vystoupení a má mě rád. Později za mnou přišli i jeho stydliví rodiče, kteří mi prozradili, že je jejich syn obvykle smutný a sklíčený, ale díky mému vystoupení se úplně rozradostnil, pookřál a pořád za mnou chodil, což mi udělalo velkou radost.

Jaký je váš hlavní cíl?

Moc bych si přál, aby se umění neslyšících rozšiřovalo, aby v divadlech bylo hodně vystoupení, včetně pantomimy, tance, stand-upů apod. Sám jsem vedl plno divadelních workshopů pro neslyšící v Argentině, Kolumbii, afrických státech, Řecku, Portugalsku, Německu atd. Až budu starý, moc bych si přál vidět plno neslyšících divadelních umělců na pódiu a vzpomínat na to, co jsem se jim kdysi snažil sám předat a že má snaha skutečně přinesla své ovoce.

Byl jste v Praze poprvé? Co byste chtěl vzkázat našim čtenářům časopisu UNIE? Ano, v Praze jsem byl poprvé. Moc vám za tu možnost děkuji.

Bylo to nečekané, byl jsem osloven s nabídkou vystupovat v Praze a za měsíc už se konaly Mluvící ruce. Nejprve jsem byl ve Švýcarsku, odtamtud jsem letěl do Prahy a z Prahy hned domů do Argentiny. Jsem moc vděčný Martinu Kuldovi za podporu při komunikaci. Festival Mluvící ruce mne nadchl, byl jsem rád, že jsem se mohl seznámit s dalšími neslyšícími divadelníky z Čech i Chorvatska, a také jsem u vás poprvé viděl právě uznanou vlajku Neslyšících – Sign Union Flag od francouzského umělce Arnauda Balarda. Děkuji i prezidentovi ČUN za růži a krásné ocenění, které mám doma vystavené.

Vzpomínky z krásné Prahy mi navždy zůstanou a těším se opět někdy na viděnou!

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

13

/SENIOŘI/

Starší lidé po celý život pracovali, starali se o jiné, a teď by zas pomoc jiných sami uvítali. Zvládají sice ve svých domovech leccos, potřebují jen ulevit od „drobností“. Senioři se ale často zdráhají si o pomoc říci a také neví, zda by vůbec zvládli do svých domovů přijmout cizího člověka. Dlouholetá praxe osobní asistence nicméně ukazuje, že to jde. Služba je dostupná všem. I když v pozdějším věku člověk prochází nejednou těžkostí, vždy je tady někdo, kdo nabízí pomocnou ruku.

TEXT A FOTO: Karolína Peroutková / ZDROJ: Pixabay.com

Chci požádat o pomoc. Jak začít?

O co mohu asistenta požádat?

Zkuste požádat o informace pracovníky sociálního odboru místního městského úřadu. Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách mají potřebné osoby nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství. Školený pracovník vám také dovede vysvětlit postup při žádání o příspěvek na péči. O ten je třeba požádat na oddělení příspěvku na péči místní pobočky úřadu práce.

Asistent vám pomůže se zvládáním běžných denních úkonů a aktivit – např. s oblékáním, hygienou, přípravou jídla, péčí o domácnost. Doprovodí vás na úřad, na nákup nebo na procházku, pomůže vám při návštěvě divadla apod. Bude si s vámi povídat, pomůže s procvičováním vašich fyzických či psychických schopností.

Kolik to stojí?

Služba je poskytována podle potřeby uživatelů bez časového omezení během celého dne, a to jak v domácnosti uživatele, tak i mimo ni (např. doprovody na úřadech, při návštěvách

Ceník služeb osobního terénního pracovníka se liší podle poskytovatele. Hrubý odhad je zhruba 180 Kč na hodinu.

14 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Může ke mně asistent přijít i večer?

/SENIOŘI/

lékaře). Probíhá zpravidla individuálně – pro jednoho uživatele je jeden osobní asistent.

Jak si mohu sám najít službu, která osobní asistenci poskytuje?

Pokud nechcete rovnou požádat o pomoc sociální odbor městského úřadu v místě, kde bydlíte, zkuste vyhledávání přes internet. Na stránkách vyhledávače, jako je Google nebo Seznam, zadejte do řádku pro vyhledávání slova „osobní asistence“, „senioři“ a doplňte název města, kde bydlíte. Když najdete webové stránky příslušné služby, v sekci kontakty je uveden e-mail, který můžete využít pro získání dalších informací.

Služba osobní asistence umožní pečující rodině načerpat nové síly a vám pomůže vyřídit si potřebné pochůzky, navštívit lékaře či zapojit se do společenských aktivit.

OSOBNÍ ASISTENCE PRO NESLYŠÍCÍ V PRAZE: • Maltézská pomoc Lázeňská 2, Praha 1 E-mail: radka.valiskova@maltezskapomoc.cz • Komunitní centrum Petrklíč, středisko Praha, z.s.

Kolovratská 111/2, Praha 10 – Strašnice

Pracujete jako osobní asistentka u seniorů. Jak byste popsala svoji práci?

Jsem pořád v pohybu. Navštěvuji lidi v jejich domovech, pomáhám s tím, co oni už nezvládají, s čím si nedokáží sami poradit. Povídám si s nimi, uklízím, třeba i nakupuji, doprovázím je, kam potřebují. Včera jsem třeba byla u jedné babičky, šly jsme k lékaři, pomohla jsem jí s oblékáním, povídala si s ní, jsem zkrátka taková jistota.

Obdivuhodné je, že patříte mezi ohluchlé, přesto se dovedete starat o lidi slyšící.

Zasadit svůj strom TEXT A FOTO: Karolína Peroutková

Pomáhat starším lidem je krásná práce. Říká to Jitka Morávková z pražského Komunitního centra Petrklíč, která své klienty doprovází už čtvrtým rokem.

A dodává, že senioři jsou ti, od kterých se hodně naučí. Čemu? Na to jsme se jí zeptali v následujícím rozhovoru.

Ano, pracuji hlavně se slyšícími. Občas mají ale i oni se sluchem problém, hlavně kvůli vyššímu věku a nemocem.

Já sice jsem spíše ohluchlá, mám KI, ale mluvím a znakuji.

Doma s neslyšícím manželem komunikuji znakovým jazykem, společně vychováváme slyšící dceru.

Takže na naše klienty normálně mluvím, v případě nedoslýchavých klientů někdy i dost hlasitě. V rámci našich služeb více poskytuji osobní asistenci, občas působím i jako pečovatelka u hodně nemohoucích seniorů.

Co osobní asistence obnáší?

Jak jsem zmínila, hlavně doprovázení a drobnou pomoc v domácnosti – podávání jídla, mytí nádobí, luxování, zametání podlahy, nákupy, protože klienti nemohou chodit ven nebo už se bojí. Často si s klienty prostě jen povídám. Slýchám tak od nich pořád nové příběhy a já zas přináším do jejich života své historky. A na jejich příběhy musí být člověk zvědavý, vydržíte je poslouchat hodiny a jen tak se toho od nich můžete dost přiučit.

Čemu jste se třeba přiučila vy?

Nedávno jsem si povídala s jednou babičkou o tom, že jsem viděla film o rakovině prsu. Převyprávěla jsem jí děj a vůbec jsem netušila, že ona sama měla rakovinu prsu a vyléčila se.

A to bylo v 50. letech minulého století!

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

15

/SENIOŘI/

Říkala, že člověk musí mít neutuchající naději, víru v to, že se vyléčí. Samozřejmě musí být statečný a silný. Prožila pak spokojený život, žila ve fungující rodině. Dokonce, a to jsem se dozvěděla teprve minulý týden, prožila dětství v dětském domově, její rodiče brzy zemřeli. A všechno přežila.

Nebo jsem se od jednoho dědečka nedávno dozvěděla, jak se stavěl můj byt na Spořilově. Teď jsme si pořídili nový a všechno je tam šejdrem – rohy, zdi, všechno křivé, no hrůza.

On ten dědeček byl pan profesor, vzdělaný historik, a řekl mi: „Bodejť by ne, já pamatuju, jak se to stavělo, tam nahnali tenkrát vězně z Pankráce. Stavba byla obehnaná plotem, ale pozor, dodávali tam kvalitní materiál!“

Staří lidé nám mohou předat hodně zkušeností a zážitků, hodně pamatují.

Ano, zase jiný dědeček, také velmi vzdělaný pan profesor, si se mnou povídal o Brazílii. Přinesla jsem mu pak maracuju. Četl mi také básně, já mu zase přinesla poezii, která se mi líbí, a on naslouchal… Bylo to pro nás obohacující. Nejprve jsem mu nakoupila, uklidila a pak jsme měli, jak říkám, „učitelskou hodinku“.

Co je na vaší práci těžké?

Je to práce o lidech a ta je, obecně řečeno, úplně nejtěžší na světě. Někoho posouvat, motivovat, naslouchat mu – to je jedna z věcí, kterou se při této práci učím. Těžké je, když jdete někam poprvé. Je to stres, svého klienta ještě neznáte, nevíte, jak si budete rozumět, zda bude chápavý, jaká bude jeho domácnost, kde doma co má. Každý den je navíc jiný – mění se lidé a mění se také jejich plány.

Začínám tím, že ke klientům přijdu, zjistím, jaký mají den, jak se v noci vyspali, co řeší, potřebují. Náročné také někdy bývá se vůbec v jejich věcech zorientovat, vyhovět jejich zvykům, požadavkům. Ne vždy si takzvaně sedneme. Ale člověk se pak naučí být jaksi trpělivý, sám se sebou i s ostatními. Ne všichni senioři jsou zlatíčka! A také je nutné říci, že naši klienti, senioři, jsou ti, kteří brzy odcházejí, umírají. Se smrtí se tedy setkávám často.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Nejde říct, že si na tohle jde zvyknout. Každý člověk je neskutečně vzácný. Jsem věřící, hlásím se k Církvi adventistů sedmého dne.

Jednou jsem měla krásnou zkušenost zrovna s neslyšícími klienty. Mou výhodou bylo, že ovládám znakový jazyk, a to se jim líbilo. Starala jsem se o ně ale jen krátce, pán stářím po roce odešel, ke konci už slábl, umíral. A já přišla v den, kdy zemřel. Přijeli pohřebáci, jeho rodina. A tehdy se ozvala moje teologická zkušenost a nabídla jsem jim modlitbu. Přivítali ji. V ten moment jim to pomohlo natolik, že mě později oslovili, abych na pohřbu pronesla další modlitbu. Byl to takový kratinký obřad.

Odevzdala jsem vše Pánu Bohu a jim to pomohlo. Vím, že takoví lidé jsou opravdu potřeba – ti, kdo mají teologické vzdělání a provází lidi v jejich těžkých okamžicích.

Proč jste se vlastně rozhodla pro tuto práci a co jste dělala předtím?

Původním vzděláním jsem speciální pedagožka, studovala jsem na Pedagogické fakultě na Univerzitě Hradec Králové.

Náhradní babička a dědeček TEXT: Jana Nováková / FOTO: Pixabay.com

Jste senior a váháte nad využitím služby osobní asistence? Přečtěte si můj příběh!

Slyšela jsem o jednom zajímavém počinu pražského domova pro seniory. Vedení rozhodlo o uvolnění jednoho bytu ve svém areálu a nabídlo jej za zvýhodněnou cenu studentům.

Ti tak měli možnost levněji bydlet, na oplátku věnovali svůj volný čas seniorům. Už delší zkušenost s tímto soužitím ukazuje, že starší a mladší generace se můžou vzájemně obohatit.

Ti starší prý s mladšími mládnou a ti mladší zase mohou mít pocit, že jsou znovu na chvíli se svojí babičkou, se svým dědečkem. Škoda že už nejsem studentkou, asi bych se přihlásila.

Mám totiž zkušenost s doprovázením, s pomocí seniorům.

16 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Jsem vděčná, že překonali své bariéry a „pustili“ mě k sobě, já na oplátku naslouchala jejich příběhům a pomohla, s čím potřebovali. Senioři jsou křehké, zranitelné, a přitom cenné bytosti, bez kterých bychom tu my mladší nebyli. A i když znají nejednu moudrost, nemohou ji předat – v mainstreamu, tedy dnes často v internetovém i televizním prostoru, jako by měli prostor jen ti mladí, úspěšní, draví, kteří umí především zaujmout, a už je jedno čím.

Když ale odhlédneme od internetů a vypneme televizi, podíváme se „naživo“ kolem sebe, uvidíme, kdo jde vedle nás po ulici, často to bývají ti starší z nás. A já myslím na to „své“ doprovázení, na tu svoji moudrost, kterou jsem od „svých“ seniorů dostala. Především na dvě věci:

/SENIOŘI/

Po studiu jsem nenašla uplatnění ve školství, hledala jsem tedy hlavně možnost přivýdělku, později jsem se stala maminkou a musela práci přizpůsobit dítěti. Jsem věřící a v církvi jsem dostala nabídku studovat seminář, tak jsem souhlasila. Nakonec se mi teologie zalíbila – snaha pomoci lidem pochopit tu „dobrou zprávu“.

V církvi jsem našla uplatnění mezi neslyšícími a zapojuji tak i slyšící členy do pomoci druhým – neslyšícím i dalším osobám se speciálními potřebami.

Ale zpět k tomu, proč pracuji pro Petrklíč: když jsem hledala práci, říkala jsem si, že přece nebudu nikde „mastit počítač a vařit si mozek“, to dělám při studiu. Hledala jsem práci spíše fyzickou, s jinými starostmi. A přes známou v církvi jsem se dozvěděla o pražském Komunitním centru Petrklíč, které naše církev založila. No a už jsem tady čtvrtým rokem. Naše organizace se rozšiřuje, hlavní pobočka je v České Třebové, dále taky v Praze, nově i v Horoměřicích.

Česká společnost je ateistická, ale to neznamená, že v nic nevěří. Hodně lidí okolo nás věří v „něco“.

Také povídání o duchovních záležitostech je věc citlivá, ale mimořádně důležitá v každém věku.

Každý člověk má duchovní potřeby, ať jde o novorozeně, nebo 99letého starce. Týká se to všech. Jenže někteří ty potřeby projevují náboženským směrem, přijímají Boha aktivně, jiní jdou nenáboženským směrem, hledají třeba dobro obecně, věří v horoskopy, anděly nebo prostě v „něco“. Je toho hodně.

Duchovní potřeby máme ale všichni stejné. Třeba odpuštění – všichni potřebujeme, aby nám ten druhý řekl: „Ano, nevadí, že jsi udělal chybu, odpouštím ti.“

Já jsem ale u svých klientů proto, abych jim pomohla podle jejich přání. Jejich naděje, představy neměním, sloužím jim.

Spíše svou víru projevuji v tom, jak jsem s nimi ráda, vycházím jim vstříc v tom, co potřebují. A když se zeptají, řeknu: „Ano, jsem věřící a jsem nadšená. Víra mi dává radost, klid, naději. A sílu na to, být tady s vámi.“

Potkala jste už mnoho starších lidí. Nechcete se na závěr podělit ještě o nějaký krásný příběh?

Měla jsem jednu paní v pokročilém věku, 94 let, hodně nemocnou, měli jsme ji ve službě od prosince minulého roku. Špatně viděla, špatně slyšela, měla vážně zraněnou nohu, otevřenou ránu, omezovala ji. A zrovna se blížily prezidentské volby. Vyprávěly jsme si o politice, říkala, že se kvůli tomu pohádala se svou nejlepší kamarádkou. Opravdu jí na tom záleželo.

Ještě si zavolala na úřad a poprosila o přenosnou volební urnu, odvolila, jednou a pak podruhé. Když jsem k ní pak měla jít znovu, už nebyla. Sice se dočkala výsledku voleb, ale mrzí mě, že jsme si už o tom spolu nemohly pohovořit.

Proč vám zrovna ona tak ulpěla v paměti?

Většina tak nemocných lidí už se o současné dění nezajímá.

Je jim jedno, čím žijí druzí, mají dost starostí se svým zdravím. Ale ona mi ukázala, že i ke konci života člověk může zasadit strom a myslet na budoucnost svých dětí. Tak, aby se jim žilo lépe.

Každá ženská uklízí především pro sebe. Tohle mně řekla tehdy téměř devadesátiletá Jiřinka a já málem spadla pod stůl. Cože? Tolik jsem se snažila, aby byla doma vzorně čistá kuchyň pro manžela, děti… Až za pár let jsem pochopila, že měla pravdu. Každá domácnost potřebuje řád a pořádek, to je pravda. Jenže lepší jsou drobky a pohoda, než věčný stres ze skvrn a věčně uspěchaná matka.

A druhá moudrost: spěchej pomalu. Ono opravdu není kam utíkat. Mnoho momentů a situací se opakuje. Všechno už tu jednou bylo. Lépe zvolnit, uvědomit si, že horká hlava je nejhorší rádce. Že některé problémy se vyřeší samy, ohladí je čas. A nejsem na to sama – můžu vždy zajít za někým starším, ke komu mám důvěru.

S přibývajícími roky se člověk opravdu mění. Šediví, křehne, mění se chůze, těžkne tělo. Ale my mladší jsme tu od toho, abychom pomohli, učili se a naslouchali. Pokud tyhle řádky čte někdo, kdo by uvítal osobní asistenci, ale váhá nad tím, zda je dobrým nápadem „pustit si k sobě do domu cizího“, tak prosím, zkuste to. Třeba zrovna na vás čeká někdo z těch, s kým se budete cítit mladší.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

17

/ŽIVÍME SE RUKAMA/

KERAMIKA: Oba se navzájem doplňujeme TEXT: Eva Vavříková / FOTO: Eva Vavříková, archiv Martiny a Pavla Sudových

Pro vánoční díl rubriky Živíme se rukama jsem dostala krásný tip zaměřit se na výrobu keramiky. Při této příležitosti jsem vyzpovídala neslyšící manžele MARTINU a PAVLA SUDOVÝCH žijící v obci Mukařov na Kolínsku. Martina s Pavlem mi povyprávěli nejen o své zajímavé práci s keramikou, ale také o svých představách o vlastní živnosti na plný úvazek. Na doporučení kolegyně z naší redakce jsem si udělala výlet na proslulé tradiční keramické trhy v Kostelci nad Černými lesy. A vskutku – výrobky z dílny šikovných umělců Sudových jsou opravdu krásné, velmi zdařilé a nápadité.

Začnu první otázkou: jak jste se oba ke keramice dostali?

M: Dostala jsem se k ní netradičním způsobem. Po studiu na střední zdravotnické škole jsem pracovala jako zubní technička. S keramikou jsem začala přibližně ve dvaadvaceti letech díky svému manželovi Pavlovi. Ten mi tenkrát po našem seznámení ukázal svoji vybavenou keramickou dílnu, kterou již v té době měl. Ponoukl mě k tomu, ať to zkusím... Začalo mě to hodně bavit a zajímat. Oba jsme se s velikým nadšením pustili do společné tvorby. Navíc jsem zjistila, že má práce s keramikou hodně společného s mojí profesí. Zubní technik je také ruční práce, která vyžaduje trpělivost a schopnost tvořit rukama, a podobné je to i u keramiky.

P: Moje cesta ke keramice započala po ukončení ZŠ u známého mých rodičů, který provozoval firmu na výrobu kachlových kamen na pražském Žižkově. Zde jsem formoval kachličky a glazoval keramiku (glazování je nanášení tenkých barevných skelných vrstev na povrch keramických výrobků – poz. red.). Současně jsem docházel do další firmy v Praze v Karlíně, ve které jsem se učil točit na hrnčířském kruhu. Obě práce jsem střídal. Takto jsem několik let získával praktické zkušenosti pod odborným vedením. Navíc jsem se rozhodl dálkově vystudovat obor umělecký keramik na uměleckořemeslné škole v Praze-Libni. Moji rodiče mi pomohli zařídit a vybavit moji první keramickou dílnu (i firmu) ve sklepě našeho rodinného domu. Netrvalo dlouho a seznámil jsem se s Martinou, které jsem svoji dílnu ukázal a začal s ní sdílet lásku ke keramice. (oba se usmívají)

18 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

/ŽIVÍME SE RUKAMA/

A je to váš koníček, nebo hlavní zdroj příjmu?

M: O naše výrobky je veliký zájem, což jsme upřímně ani nečekali. Zatím je to koníček, který nás nesmírně baví a naplňuje. Vzhledem k tomu, že oba dojíždíme do zaměstnání (já pracuji na poloviční úvazek), nestíháme vyrábět tak rychle, jak bychom si představovali. Tvorba vyžaduje mnoho času.

V této situaci není v našich silách poptávku uspokojovat rychleji, a proto bychom chtěli založit a rozjet firmu s tím, že bychom se věnovali pouze keramice. Rádi bychom do budoucna založili vlastní webové stránky s našimi výrobky, aby se nám to vyplatilo. Měli bychom na to větší prostor a snadněji vše zvládali. Dokážu si takovou budoucnost představit.

Martina a Pavel nabízejí své keramické výrobky na keramických trzích v Kostelci nad Černými lesy (květen 2023)

P: Ano, je to hobby, ke kterému jsme se moc rádi vrátili teprve v roce 2021.

Asi je to pro všechny překvapení, návrat po tolika letech… Po naší svatbě byla Martina s dětmi na rodičovské dovolené. Na keramiku jsme už neměli čas. Také jsme se přestěhovali do Mukařova, já změnil zaměstnání, nejdřív jsem dělal automechanika v tatínkově servisu, později jsem pracoval v autodopravě. Mnoho let jsme neměli příležitost se ke keramice vrátit, i když jsme několikrát chtěli. Co přišel koronavirus a s ním omezení, začali jsme s Martinou o znovuobnovení keramiky intenzivněji přemýšlet. Zvažovali jsme, zda má smysl se v dnešní době do něčeho takového z hlediska finanční i časové náročnosti pouštět. Přiznám se, že jsem měl zpočátku obavy, jak to vůbec všechno půjde. Z Prahy jsme si nechali přivézt veškeré vybavení z mojí první keramické dílny, včetně vypalovací pece. Ta vážila 150 kg! Samozřejmě byly začátky s keramikou velmi těžké.

Spousta našich výrobků prošla metodou pokus–omyl. Museli jsme hledat a zjišťovat, která keramická hlína nám vyhovuje. To samé u glazování, způsobu vypalování apod.

Martina a Pavel a jejich keramické výrobky určené na Vánoce a Halloween (Gothardské posvícení v Českém Brodě, září 2023)

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

19

/ŽIVÍME SE RUKAMA/

Co všechno vyrábíte?

M: Vyrábíme zejména užitkovou (vhodná pro potraviny, např. talíře, konvice, hrnky, džbány, formy na pečení, misky – pozn. red.) a zahradní keramiku (vhodná na venkovní použití, např. květináče, truhlíky, vázy, krmítka pro ptáčky nebo pítka – pozn. red.), často také dekorativní keramiku jako sošky, svícny a různé postavy či zvířátka dle období (Velikonoce, Vánoce, Halloween apod.).

Martino, na co se v keramice nejvíce zaměřuješ?

Ruční práce je moje srdeční záležitost. Nejraději si hraji s hlínou a zapojuji svoji fantazii, modeluji a tvořím rukama. Dříve jsem se hodně inspirovala v aplikaci Pinterest. Nyní ke mně nápady přicházejí samy, dokonce i v noci ve snech – láska ke keramice je tak silná, že se promítá i do mých snů. (smích)

Cukřenky

A Pavle, kde ses ty v keramice nejvíce „našel“?

Nejvíce mě naplňuje práce na hrnčířském kruhu, která mě nejvíc baví. Tady mohu zeširoka uplatnit bohaté zkušenosti, které jsem získal z praxe, na střední umělecké škole a ve své první firmě. Martina mi musí často dávat za pravdu, když se v něčem zpočátku neshodneme. Nakonec sama zjistí, že jsem měl pravdu. (smích)

Poháry pro výstavu psů z Boxerklubu Praha

Jaké pomůcky používáte?

M: Základem je vypalovací pec, bez toho to nejde. Máme hrnčířský kruh, pomůcky, jako je válec, rukavice, nůž, různé škrabky, špachtle, štětce na nanášení glazur a další potřebné vybavení.

Jaké materiály při tvorbě svých výrobků používáte?

P: Pro výrobu používáme keramické hlíny, glazury (barvy), lepidla a provázky k upevnění nebo zavěšování. Hlíny se rozlišují podle teplot vypalování, barvy, druhů nebo chemického složení. Nakupujeme točírenskou (hrnčířskou) hlínu, modelovací hlínu na ruční práce a šamotovou hlínu (nemrznoucí, s obsahem písku, vhodná na venkovní keramiku). Dokonce jsme zjistili, že nedaleko od nás, v Úvalech, se nachází prodejna.

Pro zajímavost: zkoušeli jsme hlíny s různými místy původu.

Překvapilo nás, že hlína české výroby nám moc nevyhovuje, ale nejlépe se osvědčila hlína dovážená z Německa. Dále používáme tekuté glazury (připravené ihned k nabarvení keramiky, ale jsou dražší – pozn. red.) nebo práškové glazury (sypký barevný prášek se smíchá ve správném poměru s vodou – pozn. red.).

Na dekoraci keramiky často používáme černý prášek z oxidu, tzv. burel. Barvíme s ním vypálenou keramiku, které dodává originální černohnědý vzhled. Ještě bych rád upozornil, že keramika, která přijde do styku s potravinami, nápoji a s našimi ústy, musí mít atest. To znamená, že máme povinnost naše výrobky podrobit pravidelným kontrolám ve zdravotním ústavu.

Dostáváme osvědčení, že jsou výrobky zdravotně nezávadné

20 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Vánoční keramické postavy

Andělé z keramiky

/ŽIVÍME SE RUKAMA/

a splňují výrobní požadavky. Například glazura nesmí obsahovat příměsi z olova a keramika musí být odolná vůči prasklinám či vysokým teplotám.

Popište nám pro představu, jak probíhá výroba zahradního trpaslíka.

M: Nejprve vymodeluji části těla trpaslíka: hlavu s kloboukem, nohy, ruce a tělo. Následně čekám cca 3–4 dny, až všechno důkladně oschne (hlína nesmí být vlhká), abych mohla části vložit do vypalovací pece. Tímto se spustí první výpal neboli přežah, který slouží k zpevnění výrobku před glazováním.

Vypalování probíhá při teplotě 900 °C zpravidla celou noc. Poté je nutné nechat pec cca 24 hodin volně vychladnout a teprve pak vyndat keramiku ven.

Jinak hrozí popálení kůže i popraskání výrobků z důvodu velkého rozdílu teplot. Poté na části trpaslíka nanesu glazuru, obarvím ho a nechám opět zaschnout. Dávám pozor, aby na spodcích nezůstaly zbytky barvy, které by se mohly na dně pece připálit (očistím je). V peci proběhne druhý výpal při 1140 °C. Po vychlazení všechny díly spojím dohromady pomocí provázků a drátků a trpaslík je hotov. Využívám také různé přírodní materiály. Zde se fantazii meze nekladou.

Pohled do dílny Sudových

P: Je velmi důležité u hlíny různých druhů dodržet předepsanou teplotu během vypalování. V opačném případě keramika praská nebo se rozpadá.

I příprava glazur se neobejde bez správného poměru vody a práškové barvy.

Když dáváme s Martinou vypalovat naše výrobky do pece, snažíme se je sladit tak, aby různé typy hlíny snesly vypalování podle stanoveného rozmezí teplot.

Kde se o vás dozvíme a kde můžeme vaše výrobky koupit?

M: Naše výrobky můžete vidět na našich facebookových stránkách a kdykoliv po domluvě také osobně u nás v Mukařově, ukážeme vám všechno. Doporučujeme navštěvovat trhy i jarmarky, na nichž můžete vidět naši keramiku na vlastní oči a zažít jedinečnou atmosféru.

Martina během práce v dílně Keramická pec zblízka

Vyrábíte také na zakázku? A jak to vypadá s letošními Vánoci?

P: Ano, o zakázky je zájem. Pravidelně dodáváme keramiku do obchůdku v Českém Krumlově a do zahradnictví Láz u Příbrami. Nedávno si nás vyžádala jedna restaurace, která chtěla nové hrnky, talířky a misky se svým logem.

Také organizátoři klubu psů plemene boxer si u nás nechávají každoročně vyrábět poháry pro své soutěže. Co se týče Vánoc, již od září dostáváme na toto období hodně objednávek. Máme co dělat, abychom zájemce uspokojili.

Pokud máte představu, co byste chtěli, a bude to možné, rádi vám zhotovíme keramiku na přání. Nebojte se nám s čímkoliv ozvat a domluvíme se.

Zmínili jste trhy a jarmarky. Jak často na nich svou keramiku nabízíte?

M: Poprvé jsme nabízeli naše výrobky na trhu v Mukařově před třemi lety s tím, že zkusíme, jaký to bude mít úspěch. A mělo. Pak jsme postupem času přidávali trhy v Kostelci nad Černými lesy, ve Štolmíři, Kolíně, v Českém Brodě… Letos jsme se účastnili pěti trhů. Moc se nám líbí, že si lidé mohou osobně výrobky prohlédnout i osahat, případně se poptat. Když se jim líbí, nakoupí si, míváme i vyprodáno. Další trhy nás ještě čekají a moc se těšíme.

Martino a Pavle, celá redakce UNIE vám děkuje za rozhovor a přeje vám mnoho úspěchů v podnikání s keramikou.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

21

/ K U LT U R N Í O K É N KO/

Justin Svoboda zastupující žánr storytellingu

ZNAK-UP NIGHT 2: Kulturní večer pro neslyšící i slyšící TEXT: Anna Pulkrabová / FOTO: Soňa Pokorná

Je možné, aby se na jednom pódiu setkali netopýr, skleněný kůň, římský básník Sextus Propertius a eskalátor?

Je! O tom se přesvědčili návštěvníci Znak-up night 2, která se konala 21. září na pražské Lodi Tajemství.

V prostorách lodi se toho večera setkali vystupující v žánru storytellingu, stand-upu a slam poetry. Každý účinkující měl k sobě tlumočnici, která celé vystoupení překládala do znakového jazyka, aby si ho vychutnali slyšící i neslyšící diváci. Kulturní akci pořádala organizace Tichý svět v rámci kampaně Deafember, která se po celé září věnuje popularizaci světa neslyšících.

22 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Prvního vystoupení se ujal storyteller Justin Svoboda, jenž divákům převyprávěl svou verzi stvoření světa, kde se zvířata baví na mejdanech. Po něm následoval Anatol Svahilec s rytmickým slamem o eskalátoru. Klokotání jezdících schodů s příchodem Terezy Bonaventurové vystřídal hluk železnice, neboť se humorným způsobem podělila s diváky o své zážitky s Českými drahami. Markéta Holá vyprávěla romantický příběh o lásce. Té se věnoval také básník a slamer Tim Postovit, jenž vyprávěl o nejednoduchých námluvách za dob starého Říma. Divákům představil také báseň Cesta k Česku pojednávající o jeho dětství. Večer uzavřel herec Jakub Žáček s komickým vystoupením v převleku za Charlieho Chaplina. Celým večerem ve znakovém jazyce provázel Matěj Čipera, který byl pro slyšící diváky doplňován mluveným slovem z reproduktorů. Jak se tlumočníkům překládají takto pestré texty, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru s tlumočnicí a ředitelkou Tichého světa Marií Horákovou.

Na Znak-up night jsou vystoupení doprovázena uměleckým tlumočením.

V čem jako tlumočnice vnímáte hlavní rozdíl mezi konferenčním tlumočením a tlumočením uměleckým?

Oba typy tlumočení vyžadují pečlivou přípravu. Na konferenci jde především o zaměření se na obsah a přesný převod informací, musím rozumět odborným termínům a dané oblasti lidského poznání. U uměleckého tlumočení se snažím uchopit umělecký záměr.

Primární funkcí uměleckého díla není předat informace, ale vyvolat estetický dojem, podívat se na určitou situaci z netradičního úhlu pohledu. Využívá se umělecká zkratka, situační humor apod. Příprava na tento druh tlumočení bývá časově náročnější, je třeba pochopit vnitřní konzistenci díla, co měl autor na mysli a čeho chtěl dosáhnout. V pří-

/ K U LT U R N Í O K É N KO/

padě Znak-upu to pro mě znamenalo přečíst si a opoznámkovat text. V jednom případě se doptat na detaily, u druhého autora se přímo sejít a celý text s ním projít, protože v něm bylo obsaženo mnoho skrytých významů. Pak se musím zamyslet, jak tento obsah předat neslyšícímu, jaké verbální i neverbální prostředky vybrat a použít, aby dílo vyvolalo stejný dojem jako u slyšícího diváka.

V uměleckém (divadelním) tlumočení existuje několik jeho typů. Který preferujete nejvíce?

V případě divadelního tlumočení záleží na konkrétním představení. Obecně preferuji stínové tlumočení, kdy má každý herec svého tlumočníka. Je to příjemné pro neslyšícího diváka, ale i pro tlumočníka, který se může vžít do jedné postavy a nemusí přepínat, což je opravdu velmi náročné a vysilující. Zajímavý typ tlumočení je i experimentální, tam je tlumočení de facto součástí představení. V případě uměleckého tlumočení písní a skladeb je dobré, aby tlumočník nestál někde stranou, ale aby se energie interpretů a tlumočníka sčítala a neslyšící tak mohl vnímat celou atmosféru.

Co pro vás bylo impulsem k tomu, zabývat se uměleckým tlumočením, a v čem dle vás tkví jeho krása?

Sama nad tím přemýšlím, jaký je důvod toho, že se pouštím do tlumočení něčeho tak neuchopitelného, jako je umění, zejména hudba. Možná je to fascinací krásnem a touhou předat něco hůře uchopitelného lidem, kteří by o to jinak byli ochuzeni. A možná, ve skrytu duše, je tam i přání zasít v nich semínko touhy vyjadřovat se tímto způsobem.

Znak-up night kombinuje více kulturních žánrů. Které interprety budete tlumočit? Musela jste vzhledem k odlišným žánrům měnit svůj přístup k tlumočení?

Na Znak-up night mi připadlo tlumočit stand-up Terezy Bonaventurové a slam poetry Tima Postovita. Oba dva byli nesmírně laskaví, nejenže mi vysvětlili vše, co mi nebylo jasné, oba mi své výstupy i nahráli, abych měla autentický zážitek a věděla, kde kromě slov přidávají pro vyvolání určitého dojmu i změnu tempa, sílu hlasu apod. V případě Terezy jde o komický výstup, vyvolání humoru často na základě hry se slovy, paradoxu, mnohavýznamovosti slov.

Tlumočník tedy také musí přistoupit na daná pravidla a být součástí představení. Často se dostane kvůli peprným nebo kontroverzním tématům, užívaným v tomto žánru, do situací, kdy musí upozadit své ego a smířit se s tím, že teď prostě bavíme diváka.

V případě slam poetry a vystupujícího Tima jde u básně Cesta k Česku o velmi hlubokou osobní zpověď. Ta na základě spojení jen pár slov poodhaluje spletitou historii Ukrajiny, jeho rodiny i osobního života a zkušeností kombinovaných s aktuálními událostmi, které jeho dětství a dospívání doprovázely. K této básni jsem přistupovala s velkou úctou.

Všechny překlady jsem konzultovala s neslyšícím kolegou Matějem Čiperou. Ptala jsem se ho třeba, jak mohou být jednotlivé symboly srozumitelné. Např. pojem Davidova hvězda jako vyjádření země Izrael jsem vyměnila za žlutou hvězdu, kterou nosili Židé povinně na svém oblečení, a pejzy.

Slam poetry neboli umělecké představení poezie není pro uživatele znakového jazyka příliš známý formát. Vzhledem k tomu, že se jedná o básně, lze báseň přetlumočit doslova? Co může divák od tlumočené poezie očekávat?

U překladu, navíc u překladu básně, je otázka, co znamená doslova. Postupuji tak, že uchopím autorovu myšlenku, co chtěl vyjádřit, jaké pocity vyvolat, a způsob, jakým je chtěl vyvolat. Pak hledám prostředky, jakými by to pravděpodobně vystihl autor, kdyby ve svém díle použil znakový jazyk. Nakonec už jen pevně věřím, že bude vystoupení pro všechny diváky autentickým zážitkem.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

23

/ N E S LY Š Í C Í V E S V Ě T Ě /

XIX. SVĚTOVÝ KONGRES WFD Už od roku 1951 pořádá Světová federace neslyšících pravidelně každé čtyři roky kongres, na kterém mohou návštěvníci z celého světa získat aktuální informace ze světa neslyšících a diskutovat s odborníky na předem zvolené téma. Letošní kongres hostila ve dnech 11.–15. 7. země plná tradic, které se čím dál více pojí s moderním uměním – Jižní Korea – a zvolené téma kongresu znělo: „Zajištění lidských práv v době krize“.

TEXT: Petr Bogner / FOTO: www.internationaldisabilityalliance.org

edním z hlavních cílů každého světového kongresu je na jednom místě umožnit setkání lidí a odborníků na danou oblast z celého světa. Vzniká tak prostor pro výměnu nápadů, zkušeností a znalostí mezi účastníky a tím příležitost k nastartování procesu změn a inovací. Nicméně setkání takového významu přináší účastníkům i něco dalšího. Je to pocit sounáležitosti s komunitou, která se dokáže semknout, je tvořivá a má vyšší cíle. A v neposlední řadě je tu ještě jeden důvod, proč zvážit osobní účast na takové akci, a tím jsou místa, kde se kongres pořádá. Posuďte sami: v roce 1951 to všechno začalo v italském Římě, následoval Záhřeb, Wiesbaden, Stockholm, Varšava, Paříž, Washington atd. Místa, která už jen svou pověstí vyzývají k návštěvě.

Letos si organizaci této velkolepé události vzalo na starost město Jeju na stejnojmenném ostrově, kterému se také jinak přezdívá Ostrov bohů. Ne nadarmo byl zapsán na seznam sedmi přírodních divů světa. Jak říkám, osobní účast není jen o získaných informacích, ale i o zážitku, který se s každou tak důležitou událostí komunity Neslyšících pojí.

Pořadatelem celé události byla Světová federace neslyšících (WFD), což je mezinárodní nevládní organizace, která vznikla 23. září 1951 u příležitosti prvního pořádaného světového kongresu. Tento den je dnes označován a oslavován jako Mezinárodní den neslyšících právě jako připomínka vzniku WFD. Organizace dnes působí jako autoritativní a reprezentativní orgán zastupující a prosazující lidská práva a zájmy více než 70 miliónů neslyšících po celém světě. Jako federativní orgán zastřešuje národní sdružení 131 zemí z celého světa. Má poradenský statut v ECOSOC OSN a byla také zakládajícím členem Mezinárodní aliance zdravotně postižených.

24 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Součástí programu kongresu byla i valná hromada WFD, na níž se událo několik zásadních věcí.

Jednak byl konečně ratifikován návrh světové vlajky Neslyšících. Vlajka je výsledkem mnohaleté práce, první návrh na její podobu totiž přišel od Libanonské federace již před více než 20 lety. Byly přijaty tři návrhy vlajek od tří řadových členů WFD – Libanonu, Ruska a Francie, o nichž se následně hlasovalo.

Vítězným návrhem, a tedy i konečnou podobou vlajky, je vlajka vytvořená francouzským hluchoslepým umělcem Arnaudem Balardem, který je známý díky svému manifestu nastiňujícímu jeho filozofii surdismu, hnutí oslavujícího kulturu a umění Neslyšících. Vlajka v modro-žlutých barvách znázorňuje obrys ruky a reprezentuje tak znakující komunitu Neslyšících a znakový jazyk.

Jedním z vášnivě diskutovaných témat se stala volba místa příštího konání kongresu. Ze třech původních kandidátů na pořadatelství totiž nakonec vyhrály Spojené arabské emiráty (SAE), což vyvolalo okamžitou vlnu nevole, a to především z důvodů obav o bezpečnost žen a zástupců LGBT+ komunity. Celá situace se nakonec vyhrotila do takové míry, že několik států podalo petici o předčasném svolání mimořádné valné hromady, což je podle stanov WFD možné a petice by tak měla být schválena. Valná hromada by údajně měla hlasování přezkoumat a případně vyvolat i nové hlasování o pořádání kongresu v jiné zemi. Celá situace se ještě bude řešit, ale přesto je takové kontroverzní rozhodnutí nyní předmětem celé řady spekulací a zanechalo kaňku na jinak krásné a bezvadné akci.

Součástí kongresu byl také kemp Sekce mládeže Světové federace neslyšících (WFDYS). Jejím hlavním úkolem je hájit lidská práva neslyšící mládeže ve světě a její cíle jsou totožné s WFD.

/ N E S LY Š Í C Í V E S V Ě T Ě /

Hlavní činností WFDYS je pořádání kempů pro děti a mládež tří různých věkových kategorií, a to od 9 do 12 let, od 13 do 17 let a od 18 do 30 let. Všechny tyto akce se také konají každé čtyři roky a jejich hlavním cílem je poskytování vzdělávání v oblasti vedení neslyšící mládeže, podpora mládežnických organizací, vytváření sociálně propojených komunit a kulturní výměna. Vše je založeno na správném přístupu k životu, prosazování lidských práv ve snaze o rovnost a na oslavě jazykové a kulturní identity Neslyšících.

Pro WFDYS to byla vůbec první akce pořádaná v Asii a organizační výbor si dal za cíl být pro 8. kemp Sekce mládeže Světové federace neslyšících tím nejlepším průvodcem.

Slogan kempu byl „Včera, dnes a zítra“ a téma mělo zdůraznit důležitost změn, které si pro naši neslyšící mládež přejeme.

Prostřednictvím tohoto tématu měli účastníci příležitost úzce diskutovat o minulosti, současnosti i budoucnosti, aby dokázali lépe identifikovat současný stav a potřebu změn pro lepší budoucnost a integritu.

Cíle obou akcí jsou vždy velmi pečlivě voleny a jsou velmi chvályhodné a přínosné. Otázkou zůstává, jak se cíle podaří skloubit s realitou a zda je možné teoretické i filozofické myšlenky realizovat v běžném životě. To je pravděpodobně vždy ta nejzásadnější otázka. Podařilo se tedy témata a cíle letošních akcí obou organizací naplnit? Jaké dojmy si odnesli účastníci a co by řekli o pocitech, které v nich tyto akce zanechaly? Na to jsme se zeptali tří českých zástupců, s nimiž vám nyní přinášíme rozhovor.

VIII. WFDYS Youth Camp a kongres WFD TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv účastníků

World Federation of the Deaf Youth Section Youth Camp – volně přeloženo jako kemp Sekce mládeže Světové federace neslyšících pro mladé neslyšící ve věku 18–30 let se letos konal v termínu 2.–8. července v Jižní Koreji na ostrově Jeju.

Z České republiky jsme zde měli tři zástupce vyslané organizací Czech Deaf Youth (CDY). Byli jimi Magdalena Popovičová, Tamara Zúdorová a Michael Veselý. Kempu se zúčastnilo kolem 170 mladých neslyšících ze 42 zemí. Po skončení tábora se konala valná hromada organizace WFDYS a následně od 11. do 15. července kongres Světové federace neslyšících (WFD). Díky účasti na takových akcích mohou účastníci získat mnoho cenných zkušeností a příležitostí. Přinášíme vám rozhovor s mladými neslyšícími zástupci naší země.

Byla to vaše první zkušenost s mezinárodní akcí pro mladé neslyšící?

Všichni unisono: Ne, s účastí na akcích pro neslyšící v zahraničí již všichni zkušenosti máme – nyní jsme si pouze prohlubovali své znalosti a vědomosti a nabírali nové zkušenosti, které můžeme u nás v ČR předávat dál. Naše letošní účast byla zpestřena tím, že se akce nekonala v Evropě, ale v Asii, což jí dodalo opět jinou dimenzi a perspektivu.

Michael, Tamara a Magdalena na WFDYS Youth Campu

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

25

/ N E S LY Š Í C Í V E S V Ě T Ě /

Tamara a Michael

Jaké pro tebe bylo komunikovat na WFDYS campu s ostatními účastníky z různých států?

Magdalena: Díky mým předešlým zkušenostem to bylo v pohodě, právě naopak – někteří mladí zkušenosti neměli a potřebovali s komunikací pomoci.

Tamara: Komunikace probíhala hladce, samozřejmě pokud šlo o nějaké odborné slovo, které nemělo znak, poradili jsme si vizuálně anebo spelováním příslušného anglického slova pomocí prstové abecedy.

Michael: Komunikace byla bez problémů díky tomu, že jsem se již dříve o MZS zajímal a naučil se jej díky sledování videí od zahraničních neslyšících na YouTube. Pokud jsem něčemu nerozuměl, zeptal jsem se přátel. To mi opravdu pomohlo a nyní se v MZS domluvím úplně v pohodě.

Jaký je tvůj největší zážitek z pobytu v Jižní Koreji a proč?

Magdalena: Určitě možnost poznat nová místa a tamější jídlo. Co mne však zarazilo, byla kultura Arabů, kteří se tábora také zúčastnili. Nesmí se s ženami při zdravení vůbec objímat, nebo jim dokonce podat ruku, protože ženy považují za méněcenné. Ještě jsem nikdy Saúdskou Arábii nenavštívila, pouze jsem o tom četla, a když jsem teď měla možnost to sama osobně poznat, překvapilo mne to. Jejich chování k ženám, to, jak se jich „štítili“, mi tedy vůbec nebylo sympatické.

Tamara: Nejvíce se mi líbilo cestování. Byl to veliký zážitek, nevědět, co je kde napsáno, když neumíme korejsky.

Mají krásnou přírodu, i když plnou hadů, ale to už je jiný příběh… (smích) Michael: Vždy když cestuji, předpokládám, že se v dané zemi domluvím anglicky nebo že často uvidím texty a nápisy v angličtině. Ale tady? Kdepak. Po příletu jsme všude viděli ty „šifry“ a vůbec jsme nevěděli, která bije. Ale poradili jsme si – používali jsme fotografický Google překladač. (smích)

Jaké nové dovednosti nebo poznatky jsi díky účasti na táboře získal/a?

Magdalena: Poprvé jsem se setkala s termínem „safe space“, což znamená prostor, kde každý může bezpečně vyjádřit to, co se mu nelíbí, nebo získat informace o zvláštních kulturních

26 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

zvyklostech dané země. Tento termín poskytuje prostor k vysvětlení a vyjádření případných kulturních odlišností, co se týče práv a svobod. Líbily se mi společné hry a možnost jet se podívat po okolí, například zajít na pláž nebo zajet na sopku či sledovat ženy, které se potápějí pro speciální mušle či řasy.

Valné hromady jsem se nezúčastnila, protože jsem si myslela, že se mě netýká, a už jsem měla naplánovaný odpočinek mezi termínem kempu a konferencí WFD. Tamara: Na základě svých zkušeností s výjezdy do zahraničí bych ráda trochu změnila fungování naší české organizace Czech Deaf Youth a hlavně bych chtěla více podpořit aktivity našich neslyšících dětí. Zkrátka předat jim to, co jsem se dozvěděla a naučila na táboře v praxi.

Michael: Nejvíce mne zaujala debata o tom, jak se k sobě vzájemně chovat, pokud jsme v různém věku. Rodiče, učitelé, kolegové apod. by neměli podceňovat mladé neslyšící a brzdit je v něčem, co by rádi vyzkoušeli, nebo je dokonce od jejich snů a přání odrazovat s tím, že jsou mladí, nebo dokonce z toho důvodu, že prostě neslyší. Naopak, měli by je spíše pozitivně podporovat a motivovat, aby se brzy tzv. „našli“ a díky zkušenostem věděli, co je baví a co jim jde dobře.

Jak se liší zkušenosti z tohoto tábora od vašich předchozích zážitků nebo od očekávání, která jste měli před příjezdem?

Magdalena: Tak především co se týče organizace, ta mohla být trochu lepší. Neustále se na vše čekalo, organizátoři nebyli moc připravení, vše se točilo kolem Korejců. Něco se kolikrát i rušilo, měli se podle mne víc snažit, aby to měli časově zvládnuté. Také jsem očekávala, že se tam budou probírat nějaká témata do hloubky, k čemuž vůbec nedocházelo. Bylo to spíš povrchní povídání. Někdy mi bylo trapné přiznávat, že máme v ČR v různých sociálních službách lepší podmínky než například neslyšící z Indonésie apod. Kdyby se třeba zakládala sbírka na podporu zemí třetího světa nebo se informovalo o kontaktech na různé sponzory nebo o tom, jak zlepšit seberozvoj, bylo by to pro mne užitečnější než o všem jenom mluvit.

Tamara: Tak já jsem měla za to, že na táboře budeme běhat, hrát hry, soutěžit apod. Úplně mi vypadlo z hlavy, kolik mi je. (smích) Takže místo toho na nás čekaly samozřejmě workshopy, diskuse, analýzy různých témat, výměna vlastních zkušeností, což pro mne bylo hodně přínosné.

Michael: Mě zaujalo to, jakým způsobem byl tábor organizačně pojat – tedy to, že dokázali skloubit workshopy a přednášky i s časem stráveným venku, poznáváním míst ostrova Jeju. Za tu vyváženost jsem jim byl velmi vděčný.

Jaký dopad měl tábor na tvé vnímání a pochopení kultur neslyšících z různých částí světa?

Magdalena: Jak jsem říkala, nelíbila se mi kultura Arabů.

Jinak je příjemné se s neslyšícími z různých kultur setkávat,

/ N E S LY Š Í C Í V E S V Ě T Ě /

díky tomu se naučím vždy něco nového a získám kontakty, které se mi vždy při mém cestování hodí.

Tamara: Kulturu jako takovou jsem na táboře moc neřešila, spíš politickou situaci a práva v jiných zemích – vyměňovali jsme si při workshopech mezi sebou fakta o tom, jaké jsou vzdělávací možnosti neslyšících v různých zemích, práva na znakový jazyk apod.

Michael: Protože se tábor konal v Jižní Koreji, měl jsem samozřejmě možnost okusit jejich jídlo. Nejdříve jsem měl strach, že se nepřizpůsobím, protože nemusím ryby, ale nakonec jsem to dal. (smích) Úplně nejzajímavější na tom bylo to, že tři denní chody, jako máme u nás – snídaně, oběd, večeře – se u nich téměř neodlišují, všechny jsou teplé a máte pocit, že celý den jen obědváte. (smích)

Kongresu WFD se z českých zástupců zúčastnila jen Magdalena. Jaký na tebe udělal kongres dojem a co sis z něj odnesla?

Magdalena: Kongres byl zajímavý, nejvíce jsem si užila oddělení se stánky a uvítací ceremoniál. Byl zde bohatý program plný prezentací spojený s propagací a prodejem různých vymožeností, novinek a nápadů, jak zpřístupnit svět neslyšícím, jako jsou například únikové hry nebo brýle s jazykovým překladem a viditelnými titulky. Byl tam též filmový festival, přístupný v mezinárodním znakovém systému a korejském znakovém jazyce. Každý si tak mohl najít cokoliv, co potřeboval vidět či co jej zaujalo.

CODA konference v Jižní Koreji TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv Veroniky Myslivcové

Do Jižní Koreje se z České republiky nevypravili jen neslyšící účastníci. Na tuto dalekou cestu se vydala i slyšící Veronika Myslivcová, CODA a sestra zakladatele a předsedy českého spolku CODA Karla Redlicha. Letošní konference byla zvláště významná, protože Mezinárodní organizace CODA oslavuje 40 let své existence. Proto se nesla ve znamení reflektování dosažených úspěchů a stanovení budoucích cílů.

Veroniko, zúčastnila ses mezinárodní konference CODA v Incheonu ve dnech 29. 6. – 2. 7. 2023.

Zavítala jsi i na Jeju, kde se konal kongres WFD? V pořadí již 35. mezinárodní konference CODA v Jižní Koreji jsem se zúčastnila jako jediná z východní Evropy, tedy i z ČR. Konala se po nucené covidové pauze a poprvé ve své historii proběhla v Asii. Výjimečná byla i v tom, že letos Mezinárodní organizace slyšících dětí neslyšících rodičů (CODA) slaví krásné výročí 40 let od svého založení. Její zakladatelka Millie Brother je významnou osobností a byla na akci též přítomna. Letos zde byl rekordní počet nováčků. Nově byla za prezidentku zvolena Gunilla Karlsson ze Švédska, je tedy

naděje, že Evropa bude mít šanci zvýšit povědomí o CODA a podporu v jednotlivých zemích (předešlí prezidenti byli většinou Američané).

Na WFD kongres konaný na Jeju jsem nezavítala, ale mohu zde zmínit jeden drobný příběh. Při odletu jsem se v Praze na letišti náhodně seznámila s mladou neslyšící Češkou Magdalenou, která na WFD kongres odlétala. Díky tomu, že jsem ji viděla znakovat do mobilu, jsem ji oslovila. Bylo to veselé setkání. Nejprve jsem si myslela, že je též CODA z jiné evropské země a využila přímého letu z Prahy. Z CODA konferencí jsem zvyklá, že CODA účastníci znakují se svými rodinami přes videohovory v mobilu.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

27

/ N E S LY Š Í C Í V E S V Ě T Ě /

Byla to tvá první účast na mezinárodní CODA konferenci?

Ne, na mezinárodní CODA konferenci jsem byla již popáté.

Poprvé jsem se v roce 2015 spolu se svým bratrem Karlem Redlichem a s Pavlínou Zarubovou účastnila 30. CODA konference v Londýně. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme před ostatními účastníky zpívali a znakovali naši českou hymnu. V této souvislosti musím uvést některá důležitá fakta.

Předtím se jako první Češi mezinárodní konference CODA zúčastnili Radka Horáková v Barceloně v roce 2007 a Karel Redlich v Berlíně v roce 2011. V roce 2008 se uskutečnilo první setkání slyšících potomků neslyšících rodičů v ČR, které organizoval Karel Redlich. Ten je zakladatelem a hlavním hybatelem spolku CODA u nás. Díky němu a jeho nadšení se podařilo dne 13. 6. 2008 svolat a ustanovit přípravný výbor, jehož členy jsme byli my dva a Radka Horáková, a registrovat stanovy MV ČR – CODA, o. s. Tím se začala psát historie českého spolku CODA. Já sama jsem byla ze setkání v Londýně velmi nadšená a zážitek to byl tak silný, že jsem v roce 2016 odletěla do Austinu v Texasu na další konferenci. Byla to tehdy moje úplně první cesta za „velkou louži“. A opět to bylo velmi silné a tentokráte i velké, bylo tam kolem 300 účastníků. Byla jsem jediná z celé východní Evropy a tehdy jsem poprvé pocítila velkou zodpovědnost a hrdost na naši zemi, stala jsem se tam nepřehlédnutelnou osobností – propagovala jsem naši krásnou zemi vytvořením koutku s materiály o ČR nebo s českou vlajkou v ruce, což se stalo mým poznávacím znamením. Pomohl i videopozdrav se vzkazy českých CODA, který vytvořil předseda Karel Redlich a který jsem nechala

28 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

při hlavním slavnostním večeru promítnout všem účastníkům. Ten večer jsem poprvé v životě zpívala do mikrofonu českou píseň a zanechala na konferenci zásadní českou stopu.

S bušícím srdcem jsem překonávala a posouvala své vlastní hranice, protože na mne doléhala síla jedinečnosti okamžiku.

Následně jsem v roce 2017 odletěla do Vancouveru v Kanadě na 32. setkání. Další rok jsem vynechala setkání na Rhode Island v USA a v roce 2019 jsme letěli do Paříže – já spolu se svým bratrem Karlem a tentokrát se k nám přidala i Monika Boháčková a Alena Borysewiczová (nyní Horáková).

Jakými tématy se konference zabývala a které tě osobně nejvíce zaujalo?

Program bývá bohatý. Témata konference jsou nejrůznější – od pracovních, systémových, tlumočnických, vzdělávacích po menší pracovní skupiny osobnostního i terapeutického charakteru. Já preferuji skupiny, kde mohu sdílet svůj jedinečný životní příběh doplněný o zkušenosti z mé profese učitelky MŠ a aktuálně asistentky pedagoga pro děti s těžkým sluchovým postižením.

Též nikdy nevynechám pracovní skupinu Regionu 6, což je interní geografické rozdělení organizace CODA International, do kterého spadá Evropa, kde reprezentuji naši českou CODA.

Co nového bys chtěla prostřednictvím časopisu UNIE předat čtenářům – a zejména české komunitě CODA? Obracím se prostřednictvím časopisu UNIE jak na stávající, tak na budoucí členy – jsme samozřejmě stále otevřeni nově

/ N E S LY Š Í C Í V E S V Ě T Ě /

příchozím CODA členům. Vy mladí, kteří studujete, máte možnost se obrátit se svým příběhem na CODA International, splnit potřebné formality a třeba se na vás usměje štěstí, budete vybráni a dostanete finanční příspěvek z Tiché aukce. Ta se koná v průběhu konference a je dobrovolná. Organizace nabízí dárkové předměty, knihy apod., jejichž autory jsou většinou sami CODA nebo Neslyšící, často s motivy reprezentujícími CODA. Ti, kdo zapíší nejvyšší cenu, si předmět odkoupí a peníze jdou do sbírky, jejímž vrcholem bývá živá aukce při slavnostním hlavním večeru. Zde se draží cennější umělecká díla. Tento společný výtěžek je poté rozdělen mezi komisí vybrané mladé CODA studenty z celého světa, jejichž příběhy bývají prezentovány na konferenci.

Můžete zažít pracovní osvětová či interní setkávání doma i společné cesty do zahraničí. Ráda bych opět zažila to, jak jsme v roce 2016 jeli s velkou skupinou CODA vlakem do Varšavy, kam nás polští CODA přátelé pozvali na svou konferenci. Dále můžete zažít společné setkávání na příštích ročnících mezinárodních CODA konferencí. Doufám, že se časem přidají i další CODA z ostatních zemí východní Evropy. Dosud jsme z této oblasti jediní účastníci.

Za tím je vidět velký kus práce naší české CODA, všech aktivních členů, kteří často pracují jak v rámci své profese, tak ve svém volném čase pro komunitu Neslyšících. Propagují její kulturu, znakový jazyk, tlumočí, přednáší či pořádají besedy a s upřímným srdcem a svými činy se starají o smysluplnou náplň sdružení CODA ČR. Zde musím za všechny naše členy poděkovat našemu předsedovi Karlu Redlichovi za mnoho let obětavé práce.

Jsme si vědomi toho, že bez něj bychom byli též prázdným místem na mezinárodní CODA mapě. Bez jeho nadšení by česká CODA v roce 2008 nevznikla a ani já bych nejspíš nikdy nezažila, jak přínosné a posilující, pracovně i lidsky, jsou mezinárodní setkání. Karel již v ČR zorganizoval dva CODA tábory pro slyšící děti neslyšících rodičů, na nichž mu někteří členové CODA ČR pomáhali jako vedoucí. To vše ve svém volném čase, kterého mu přes jeho nabitý pracovní i rodinný život mnoho nezbývá.

CODA jsou nositelé kultury Neslyšících. I přesto, že si to někteří neslyšící neuvědomují. Ze zkušeností účastníků vím, že CODA tlumočníci či CODA jakýmkoli způsobem pracující pro komunitu a kulturu Neslyšících, ať už jako lektoři znakového jazyka, nebo v pomáhajících profesích, jsou vyhledávaní a cenění. Jsou „mostem“ spojujícím dva světy, dvě kultury. Pro společnost jsou takoví lidé darem a mají obrovský potenciál, který na své objevení u nás zatím čeká.

Ano, být CODA je jedinečná nepřenosná zkušenost. Jedná se vždy o neopakovatelný osobní lidský příběh, který nelze s ničím porovnávat, a vše má tak právo být chápáno ve své individuálnosti. Například já s mým bratrem jsme byli vychováváni pouze svými neslyšícími rodiči, bez pomoci slyšících prarodičů. Byla to generace neslyšících bez sluchadel. Znakujeme, je to náš rodný jazyk, přemýšlíme jako oni a díváme se na svět jako oni. Oba se cítíme jako CODA a v pracovním i osobním životě děláme nikdy nekončící osvětu o světě Neslyšících, jehož jsme pokrevně i geneticky součástí. Mami a tati, děkujeme.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

29

/CODA/

Tematika CODA se v poslední době stala v komunitě českých Neslyšících aktuální především díky zářijové premiéře krátkometrážního dokumentárního filmu Jsem CODA (2023) v pražském kině MAT. Jeho tvůrcem je MgA. IVAN CRNAC, nedoslýchavý režisér, jenž letos úspěšně absolvoval Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Film Jsem CODA je jeho závěrečným dílem.

TEXT: Klára Zaoralová FOTO: Ivan Crnac, Ivana Hay Tetauerová,

Jan Semerád, Pavel Sýkora

noho neslyšících zná Ivana Crnace také díky jeho bakalářskému dokumentárnímu filmu Mezi dvěma světy, v němž hlavní roli ztvárnil Milan Fritz s rodinou. Tento film získal v roce 2021 Cenu Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením (VVOZP) v televizní kategorii.

Krátkometrážní dokument Jsem CODA dal divákům možnost nahlédnout do života mladé CODA dívky Jolany Sofie Půlpánové. Pod vlivem dojmů po zhlédnutí filmu jsme se zeptali i jeho protagonistky, jak natáčení vnímala, jaké z něj měla pocity a jestli by chtěla něco vzkázat našim čtenářům.

30 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

/CODA/

IVAN CRNAC REŽISÉR A SCENÁRISTA FILMU JSEM CODA Ivane, gratulujeme k absolutoriu na Filmové akademii a k tvému novému filmu s názvem Jsem CODA. Co tě motivovalo k výběru tohoto tématu?

Děkuji. Téma CODA mne zaujalo, protože je aktuální a rezonuje nejen v České republice, ale i po celém světě. CODA je zkratka termínu Children of Deaf Adults a v českém překladu znamená slyšící děti neslyšících rodičů. Za vznikem filmu stojí dva hlavní zdroje inspirace. První je celovečerní film CODA z roku 2021, který u nás byl uveden pod názvem V rytmu srdce.

Tento film získal mnoho ocenění a v roce 2022 i tři nominace od Akademie filmového umění a věd, z nichž všechny proměnil ve výhry, tedy Oscary. Tento film mě oslovil.

Vidím v něm signál pro tvůrce se sluchovým postižením, aby hledali inspiraci a více se zapojovali do filmového průmyslu. Vím, že profese filmaře je náročná, vyžaduje energii, kreativitu, trpělivost a hlavně talent. Pokud chce člověk něčeho v životě dosáhnout, musí neustále bojovat – být sám sebou, musí se naučit překonávat nástrahy a překážky, které mu život staví do cesty. Toto platí nejen pro filmovou branži, ale pro jakoukoliv oblast – ať už jde o kuchaře, či sportovce.

Má druhá inspirace pramení z mé vlastní zkušenosti, protože se pohybuji v komunitě Neslyšících a díky tomu znám mnoho rodin s CODA dětmi.

Jednou jsem si do poznámkového bloku začal zapisovat jména takových rodin, které osobně znám. Po několika dnech zvažování nad kandidáty jsem se rozhodl, že bych rád natočil film o rodinách Sedláčkových a Půlpánových, v nichž jedinými slyšícími členy jsou jejich děti. Výběrem rodiny to ale teprve začalo. Sešel jsem se s nimi a svůj nápad na krátkometrážní dokumentární film jim představil. Když jsem od nich obdržel kladnou reakci, byl jsem tím velmi nadšen. Už při psaní scénáře jsem měl

v hlavě jasnou vizi o tom, jak bude film vypadat. Chtěl jsem divákům nabídnout pohled do života členů rodiny ze dvou odlišných jazykových kultur, pohled na jejich komunikaci v mluveném a znakovém jazyce. To vše v divácích může zanechat hluboký dojem, povědomí o síle lidského ducha a touhu po porozumění všem těm, kteří sdílí svůj svět s námi.

Jsi nedoslýchavý – jak se tento fakt promítá do jedinečnosti tvého režijního stylu?

Považuji svou nedoslýchavost za jedinečnou výhodu v režisérské práci, zejména pokud se věnuji tématům spojeným s lidmi se sluchovým postižením. Je to oblast, které skutečně rozumím. Jsem v kontaktu s mnoha lidmi se sluchovým postižením, mám přístup k potřebným zdrojům a jsem schopen s nimi komunikovat. Všechny tyto aspekty se odrážejí v mém režijním stylu. Mým hlavním cílem je šířit osvětu a zvyšovat povědomí o sluchovém postižení, což je také důvod, proč jsem se rozhodl věnovat profesionální filmové tvorbě. Osvěta mezi slyšícími o sluchovém postižení je pro mě klíčová.

V prvé řadě slyšící často nemají představu o tom, jakým výzvám lidé se sluchovým postižením čelí. Pomocí osvěty jim chci tyto zkušenosti přiblížit a vytvořit tak prostředí plné empatie a porozumění. Prostřednictvím své práce bych rád namotivoval slyšící, aby se stali aktivními podporovateli společnosti, v níž budou lidé se sluchovým postižením plnohodnotnými členy, a aby lépe porozuměli jazykové a kulturní minoritě Neslyšících, což může vést k většímu zapojení a spolupráci obou světů v různých oblastech, od umění po vědu. Moje práce může sloužit jako most mezi různými skupinami. Majoritní společnost si díky tomu může rozšířit své obzory, lépe porozumí svým spoluobčanům a získá hlubší zkušenosti s odlišnou kulturou.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

31

/CODA/

Co tě během tvorby filmu Jsem CODA inspirovalo?

Během tvorby filmu mě inspirovala hloubka tématu, s nímž aktuálně pracuji. Stále se mi v hlavě rojí mnoho myšlenek na další projekty, mám pořád plno nápadů.

Vždy je pro mě výzva rozhodnout se, který námět si zaslouží nejvíce mého času a energie. Můj výběr je založen na několika kritériích, z nichž hlavními jsou aktuálnost a proveditelnost daného projektu.

Jakmile je námět zvolen, dalším krokem je hledání financí pro jeho realizaci. Nyní se věnuji dalším dvěma projektům, o nichž nemohu více prozradit. Mohu jen naznačit, že budou opět zpracovávat téma lidí se sluchovým postižením.

V čem se film Jsem CODA liší od tvých předchozích filmových projektů?

Necítím potřebu nějak porovnávat svá předchozí díla. Mnohem více než na vlastním pohledu mi záleží na názorech lidí, kterým důvěřuji, a také na názorech diváků. Jejich zpětná vazba mě motivuje k tomu, abych se neustále ve svém řemesle zdokonaloval. Přesvědčení o potřebě neustálého vzdělávání je základním pilířem mého přístupu k tvorbě – učíme se každý den, často aniž si to uvědomujeme. Pokud si člověk nebere ponaučení z vlastních chyb, těžko bude schopen plně zaujmout své diváky. A koneckonců hlavním cílem nás všech, kteří se věnujeme filmu, je přilákat co největší počet diváků do kin.

32 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Jak už jsme zmínili, jsi nedoslýchavý – jakou roli hraje ve tvých filmech hudba nebo zvuk?

Mám digitální sluchadla, díky nimž dokážu poslouchat hudbu, raději ale poslouchám muziku bez zpěvu. Jakmile poslouchám písničku, v níž se zpívá, nedokážu jí porozumět a často mám problém s tím, že slyším daleko více hudební podkres než slova.

Na natáčení je důležité mít na place zvukaře, pokud to daná scéna vyžaduje. Zvukaře mi dělal můj spolužák a zároveň kolega Milan Kotalík, který se postaral o kompletní nahrávání zvuků během celého natáčení dokumentu. Po samotném natáčení následuje dokončovací období, kterému odborně říkáme postprodukce.

V postprodukci se film stříhá a o to se postaral můj kolega Jan Hvězda.

Když máme dokument sestříhaný a jsme si jisti na 100 %, že už se se střihem nebude hýbat, sejdu se se zvukařem, který řeší kompletní zvukovou složku filmu – ať už se jedná o hlasitost zvukové stopy, ruchů či o hudbu. Při výběru vhodné hudby pro dokument jsem často Milanovi nechával volnou ruku. Známe se už nějaký ten pátek, a proto jsem důvěřoval jeho výběru hudby. Když jsem nerozuměl nějakému ruchu na pozadí, zeptal jsem se střihače, jaký ruch se ve filmu ozývá. Jen pevně doufám, že budu mít po zbytek svého života stejnou ztrátu sluchu.

I kdybych sluch ztratil úplně, dokázal bych se s tím vypořádat daleko rychleji než slyšící lidé, kteří ztratí sluch např. v důsledku nehody. Mám velkou výhodu, že se pohybuji

/CODA/

v komunitě Neslyšících a díky tomu jsem se naučil ovládat i český znakový jazyk.

Jaké je tvé hlavní poselství mladým filmařům se sluchovým postižením, kteří se chtějí pustit do světa kinematografie?

Kdyby to všechno bylo jednoduché, dělal by to každý. Každá profese je svým způsobem náročná. Je důležité, aby člověk už v mladém věku odhalil, co by ho v životě bavilo dělat. Má-li mladý filmař se sluchovým postižením vášeň pro kinematografii, je důležité, aby tuto vášeň následoval a nepolevoval ve svém úsilí. Já jsem začínal jako amatér a cestou postupně zjišťoval, jak hluboký a složitý filmový svět je. Představme si, že jsme loď plující po řece, v níž jsou nastraženy námořní miny symbolizující životní výzvy. Pokud se s nimi vypořádáme, naše loď minu bezpečně obepluje. Nicméně cesta vpřed skrývá další miny, což znamená, že nás čekají nové životní zkoušky, kterým musíme čelit. Dalším důležitým krokem k úspěchu je držet se aktuálních témat a tvořit originální díla, která dosud nebyla prezentována. Spolupráce s lidmi je také důležitá.

Jak vnímáš současnou českou filmovou scénu neslyšících? Česká filmová tvorba o lidech se sluchovým postižením zůstává v mnoha ohledech nevyužitým tématem. Toto vnímám jako výzvu a příležitost. Chtěl bych zlepšit způsob, jakým je filmový průmysl v ČR přístupný pro osoby se sluchovým postižením. Mám v plánu podporovat neslyšící v kinematografii a nabízet jim možnosti, které by jim jinak nemusely být dostupné. Věřím, že pokud někdo má vášeň a talent, nemělo by ho omezovat sluchové postižení. Znám mnoho slyšících osobností v televizi a ve filmu, kteří nemají vystudovanou filmovou školu, ale přesto dosáhli úspěchu. Proč bychom nemohli poskytnout stejnou příležitost neslyšícím? Je čas, aby se neslyšící dostali dopředu, jako je to běžnější například ve

Velké Británii, a ukázali svůj talent ve světě kinematografie.

Pokud se v průběhu objeví nějaké překážky nebo nedostatky, vždy existují možnosti školení a vzdělávání vedoucí k jejich odstranění. Neomezuji se pouze na spolupráci s lidmi se sluchovým postižením, zapojuji se také do projektů slyšících tvůrců. Mimo jiné spolupracuji s Českou televizí, tvořím reklamy a občas natáčím svatební videoklipy. Pro více informací můžete navštívit mou facebookovou stránku – Ivan Crnac.

Co tě k filmové tvorbě motivuje?

Určitě schopnost vyprávět příběhy, které mohou měnit pohledy a způsoby myšlení lidí. Jsem zaujat svým osobním prožitkem nedoslýchavého člověka a díky tomu mám možnost přinášet osvětu a porozumění těm, kteří se s těmito zážitky nesetkali. Když se zaměřuji na lidi se sluchovým postižením, vidím množství příběhů, které ještě nebyly odvyprávěny. Každý člověk s touto zkušeností má svůj jedinečný příběh a cestu, kterou prochází. Ať už jde o mladého člověka, který ztratil sluch v důsledku nehody, nebo o někoho, kdo je neslyšící od narození, každý z nich má příběh, který stojí za to vyprávět.

Potenciál vidím také v rozpracování příběhů, které se dotýkají psychologických a sociálních aspektů života těchto jednotlivců. Jak se vyrovnávají s nástrahami každodenního života?

Jaký je jejich vztah s rodinou a společností? Jak se vyrovnávají se ztrátou, smutkem a přijetím? Myslím si, že film má schopnost měnit životy tím, že mnohé osvětlí a vzdělává diváky.

Máme možnost ukázat skutečné a autentické příběhy, které mohou měnit názory lidí a postoj k těm, kteří mají sluchové postižení. A právě to je to, co mě vede vpřed a motivuje mě, abych ve své práci pokračoval. Tímto děkuji všem kdo do takových projektů jdou se mnou.

Děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme ti mnoho úspěchů v dalších inspirativních filmových projektech!

Premiéra filmu Jsem CODA v kině MAT

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

33

/CODA/

JOLANA SOFIE PŮLPÁNOVÁ PROTAGONISTKA FILMU JSEM CODA Obdivuji tě, že jsi nechala diváky nahlédnout do svého života a šla do natáčení. Bylo to těžké?

Bylo to spíše zpočátku nezvyklé a nepříjemné. Hodně jsem váhala, jestli do natáčení dokumentu vůbec jít, osobně se mi vůbec nechtělo ukazovat svoje soukromí, rodinu, koníčky.

Nakonec jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Měla jsem velmi pozitivní reakce a věřím, že dokument zvýší povědomí jak o světě Neslyšících, tak o světě CODA.

Jaký jsi měla pocit, když jsi se dívala na film, ve kterém jsi sama sebou?

Poprvé jsem se nemohla vidět ani slyšet. Bylo to hrozně zvláštní, člověk si najednou na sobě začne všímat detailů, které normálně nemá šanci vidět. Když jsem to viděla podruhé, tak jsem si na sebe zvykla a mohla jsem se do sebe trochu zaposlouchat, docela jsem se překvapila.

Probíhalo natáčení hladce, nebo jsi musela něco cvičit předem či přetáčet? Řekla bych, že natáčení probíhalo hladce, jediné, co jsem si musela párkrát zopakovat, byla recitace „básně“ na konci filmu. Jinak zvyknout si celkově na kameru, průběh natáčení, zvládnout se nějak souvisle a smysluplně vyjadřovat bylo mírně stresující, ale zvládli jsme to. Naštěstí byl celý štáb sympatický a cítila jsem se s nimi dobře.

Jaké máš zážitky z natáčení?

Pár zajímavých jich určitě je. (smích) Třeba když jsem musela deset minut stát před kamerou na Václavském náměstí bez hnutí, jen proto, aby se záběr ve výsledku ani nepoužil (ve filmové branži je běžné, že se mnoho záběrů nepoužije – pozn. red.).

Kdyby ti byla opět nabídnuta možnost hrát v nějakém filmu nebo seriálu, šla bys do toho?

Myslím, že jsou to dvě dosti rozdílné věci – hrát ve filmu a být sama sebou v dokumentu. Když člověk hraje nějakou roli, nemusí tím říkat či ukazovat něco osobního. Do filmu nebo seriálu bych klidně ráda šla, záleží samozřejmě i na námětu.

Co bys chtěla našim čtenářům vzkázat? O CODA, filmu, o čemkoliv.

Asi toto: nebojte se. Nebojte se zkusit něco, co se nějakým způsobem vymyká. Nebojte se udělat první krok. Nebojte se říct si o pomoc. Protože když to aspoň nezkusíte, nebudete nikdy vědět, jestli jste udělali chybu.

Ještě bych ráda poděkovala celé svojí rodince a všem ostatním, co byli do dokumentu taky zapojení. Za jejich trpělivost, odvahu a hlavně ochotu.

34 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

JOLANA SOFIE PŮLPÁNOVÁ • • • • •

• •

Narodila se v roce 2006 Žije nedaleko Prahy Má čtyři mladší sourozence Studuje na gymnáziu v Praze Je členkou neslyšícího skautského oddílu Potkani, vystupuje ve studentské divadelní skupině OLDstars a věnuje se historickému šermu Ráda tráví čas v přírodě „O sobě bych řekla, že jsem aktivní člověk, ráda se účastním všemožných výmyslů, díky kterým vznikají krásné věci.“

Děkujeme Ivanu Crnacovi a Jolaně Sofii Půlpánové za vstřícný rozhovor.

/SPORTOVNÍ OKÉNKO/

Ze života neslyšících orientačních běžců – Po celoroční přípravě se reprezentační tým neslyšících orientačních běžců vydal do Švédska na mistrovství světa neslyšících, které se konalo od 29. srpna do 5. září ve Stockholmu. Do Švédska se vydalo celkem šest závodníků s trenérem Adamem Hájkem.

mistrovství světa neslyšících ve Švédsku

TEXT: Jan Semerád, Adam Hájek, Kamil Klíma, Anna Pangrácová, Marie Pangrácová, Josef Procházka, Marek Spilka FOTO: Kamil Klíma, Jannicke Kvitvaer, Marie Pangrácová, Jan Semerád, fotobanka

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

35

/SPORTOVNÍ OKÉNKO/

2023

N

a veteránský šampioTýmové foto, zleva Marie Pangrácová, Jan Semerád, Marek Spilka, nát se vydal Josef Kamil Klíma, Anna Pangrácová, Adam Hájek, Josef Procházka Procházka za SK SKIVELO Olomouc a v elitních kategori‑ ích nás zastupovali Kamil Klíma, sestry Anna a Marie Pangráco‑ vy, Jan Semerád a Marek Spilka.

Tato pětice závodníků vyrazila společně s trenérem vypůjčenou dodávkou do Švédska již o týden dříve na připravené mapové soustředění. Jeho cílem bylo pomoci závodníkům zopakovat si vědomosti nabyté na květno‑ vém soustředění poblíž Göte‑ borgu a připravit se na švédské záludné a bažinaté terény. Ty jsou oproti našim velmi odlišné a kladou vysoké nároky na ma‑ povou techniku a připravenost běžců. Adam na soustředění připravil celkem pět tréninků v lese, dva sprintové výkon. Během přípravného týdne se tréninky pro nás postavil jeden z nejlepších slyšících orientačních sprinterů – re‑ běžci vydali také na dva švédské ob‑ prezentant Jakub Glonek, Adamův kamarád z oddílu OK Kamenice. Tréninky to byly lastní závody, aby nasáli atmosféru, náročné a nebyla při nich nouze o zážitky, na MS nás dobře připravily. Bohužel Hon‑ okusili podmínky opravdových za v průběhu soustředění onemocněl, části tréninků se tedy nezúčastnil a snažil závodů a mohli se lépe při‑ se dát do začátku MS dohromady. K tomu si Mája Pangrácová ošklivě zvrtla kotník, pravit na samotný průběh a tak si i ona od pár tréninků dala oddech, aby mohla na MS předvést co nejlepší MS. Po dobu soustředění i MS bydleli reprezentan‑ ti v krásném apartmánu ve Piknik po oblastním městě Vallentuna, na soustředění závodě ve Švédsku si vařili sami, před MS pak z Česka přiletěla i kuchař‑ ka Dana Šťastná, která zajišťovala veškerý servis, aby tak reprezentanti měli více času na regeneraci, odpočinek, rozbory postupů a přípravu na závody.

V tomto článku vám přinášíme autentické zá‑ pisky reprezentantů z průběhu šampionátu, jen s minimálními úpravami. Na zápisech do deníku se podíleli zejména trenér Adam, šéfredaktor UNIE Hon‑ za a Marek s Pepou. Svojí troškou přispěli také Kamil i Mája a Ája Pangrácovy. Deník začíná příletem Pepy, který se soustředění z časových důvodů nezúčastnil.

Piknik po oblastním závodě ve Švédsku

36 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

/SPORTOVNÍ OKÉNKO/

2023 Středa 30. 8. – Marie Pangrácová na startu sprintu, za ní Marek Spilka Středa 30. 8. – Anna Pangrácová dobíhá do cíle

ÚTERÝ 29. 8. – HONZA V úterý dopoledne nás svojí přítomností potěšil Pepík, který se účastní MS veteránů, my ostatní běžíme elitní kategorie WM21. Dneska se toho moc nedělo, kromě toho, že odpoledne Adam s Márou vyrazili na schůzi s organizátory v hotelu ve Stockholmu ohledně sprintových závodů na MS. Schůze byla dlouhá a kluci se vrátili plní pozitivních i negativních dojmů a se spoustou informací. Večer jsme si pak projeli finální bulletin (dokument s informacemi o nadcházejícím závodě – pozn. red.) na sprinty a šli se do postelí psychicky připravit na zítřejší první oficiální závod MS.

STŘEDA 30. 8. – ADAM Program na dnešní den byl: dopoledne sprintový model, odpoledne sprintový závod.

Model jsme ale nakonec vynechali, protože jsme cítili, že nám to nic nedá. Před závodem nás čekal ještě zahajovací ceremoniál, focení a následně už vstup do karantény. Tam nás pořadatelé pěkně překvapili, protože karanténa byla rozdělena na muže a ženy a my nevěděli, jestli a jak můžeme vejít i do druhé části. No, naštěstí jsme pak v tělocvičně objevili spojující dveře a Adam tak mohl holkám aspoň předat startovní čísla a projet s nimi poslední info od pořadatelů.

Závod byl v zajímavém terénu domů a zahrad ve vnitroblocích. Bylo zde spoustu průchodů, ale také spoustu švábů (umělé překážky zakreslené na mapě – pozn. red.).

Ti nebyli na mapě nakresleni moc výrazně, a tak se dali opravdu lehce přehlédnout.

Vyhlášení se odložilo kvůli protestům po chybách organizátorů a proběhlo až ve čtvrtek po sprintových štafetách. Pořadí našich zůstalo nakonec beze změny.

ČTVRTEK 31. 8. – ADAM

Středa 30. 8. – Kamil Klíma na trati sprintu Čtvrtek 31. 8. – předávka sprintové štafety

Dnes odpoledne nás čekal závod super sprintových štafet. V noci se však ozýval kašel snad ze všech pokojů, a tak jsme na závod odjeli v redukovaném počtu – pouze závodníci Mára s Ájou, kteří spolu běželi ve dvojici, pak Pepa, který vyfasoval jednoho z ukrajinských veteránů, a jako podpora Adam s Kamilem.

Na místě si pro nás pořadatelé (ne)připravili ukázkovou předávku, ale naštěstí byl její princip tak jednoduchý, že nebylo moc co zkazit.

Poté jsme se vydali do „karantény“ a po chvíli čekání v karanténě už přišel na řadu hromadný start závodu.

Pořadí během závodu bylo až do posledních úseků hodně zamotané a došlo i na něko‑ lik diskvalifikací vlastní vinou, jmenovitě se týkaly Maďarska na pátém úseku a Finska na prvním úseku. Pořadí na předních pozicích se na každém úseku měnilo a přelévalo mezi Litvou a Ukrajinou. Mára s Ájou se po většinu závodu drželi mezi 4. až 6. příčkou a nakonec ve velké konkurenci dosáhli na pěkné bramborové místo za Ukrajinou, Litvou a Švédskem.

Za našimi borci skončili Turkové. Během závodu všem pracovaly nervy i z toho důvodu, že jsme si nebyli jistí, kdo přesně byl diskvalifikovaný a kdo ne. Maďarský závodník si dokonce velkou chybou zkrátil úsek o několik vynechaných kontrol a Áju hodně znervóz‑ nilo, když přiběhl do cíle svého úseku před Márou, i když startoval několik minut za ním.

Mezitím o umístění bojoval i Pepa, který byl diskvalifikován, ovšem chybou po‑ řadatele – dostal prohozené mapy pro třetí a čtvrtý úsek. Vše se ale nakonec během vyhlášení vysvětlilo a Pepa se svým parťákem z Ukrajiny skončil na 2. místě.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

37

/SPORTOVNÍ OKÉNKO/

2023

Pátek 1. 9. – před modelovým tréninkem v dešti

PÁTEK 1. 9. – HONZA V pátek už od rána poprchávalo a nás čekal modelový trénink v lese. Než jsme dojeli na místo, které bylo mimochodem až na druhé straně Stockholmu, tak se spustil pořádný slejvák. Do lesa jsme vyráželi někteří v bundách, někteří nalehko a někteří s deštníky. Někdo si trénink odběhl, někdo jen prošel a postupně jsme se všichni skrz naskrz promočení (kromě Honzy a Máji v bundičkách, ehm ehm) vrátili do dodávky. Adam s Kamilem se odpoledne obrnili trpělivostí a odhodláním a vyrazili na další organizační schůzku, tentokrát ohledně klasiky a krátké trati.

Adam se občas nestačil divit všem zmatkům, ale snad se všechno podaří do zítra vyřešit. Mája s Ájou vyrazily s nimi, ale cestou se odpojily a navštívily své americké známé z Májina studijního pobytu ve Washingtonu. Kluci je pak po konci schůze vyzvedli, dali jsme si krátkou schůzi k lesním disciplínám a to už byla zase noc.

SOBOTA 2. 9. – PEPA Sobota byla ve znamení královské disciplíny OB, a to longu. Cestu na shromaždiště nám zpestřila švédská policie. Dechová zkouška naštěstí OK, Honza až po chvíli pochopil, jak má do čidla dýchat. Aréna závodů v longu a middlu se nacházela poblíž sídla Stångberga. Naše závody byly spojeny s víkendovými závody stockholmské župy, a tak zde bylo asi 1000 závodníků. Kdo čekal klasickou českou arénu, tak musel být překvapen. Aréna byla vlastně v lese a kromě závodníků zde bylo hodně komárů. Mistrovské závody měly karanténu, veteraniáda ne. Les byl krásný, ale těžší než na modelu. Stavitel připravil na mistrovských tratích kličku v podobě motýlka (větvení trasy – pozn. red.), kterého všichni absolvovali stejně.

Dnes to bylo o tom, kdo těch chyb udělá nejméně. Z holek se to povedlo Máje a brala krásné 5. místo. Škoda Ájina blackoutu v závěru, který ji připravil o velkou bednu. Kluci v těžší konkurenci srdnatě bojovali, ale na první desítku to bohužel nestačilo. Honza po nemoci jedenáctý, Mára s olověnýma nohama třináctý a Kamil se stejným závěrečným blackoutem jak Ája devatenáctý. Ve veteránské kategorii to cinklo, a tak zásluhou Pepy odvážíme zpět do Čech část lupu z třicetileté války.

Po návratu na naše ubytování, obědě, relaxu a večeři následoval rozbor postupů a teoretická příprava na nedělní middle. Sportu zdar a OB zvlášť.

Sobota 2. 9. – Jan Semerád při doběhu do cíle klasiky

NEDĚLE 3. 9. – PEPA Jelikož se všichni připravují na zítřejší štafety a já jen na odlet, rozhodl jsem se vytáhnout si kratší sirku a sepsat nedělní zážitky. Middle se běžel ze stejného shromaždiště jako long a v podstatě ve stejném lese. Koridory závodu jsme večer správně odhadli. Cesta autem proběhla tentokrát bez dechové vsuvky. Les byl moc hezký a postavit zde pěknou krátkou trať asi není tak těžký úkol. No a jak jsme dopadli? Asi nejlépe se podařil závod Áje a Honzovi (9. a 11. místo). Mája po velké chybě ztratila šanci na medaili a ve výsledcích ji najdeme na 11. pozici. Mára i Kamil se svými výkony také spokojeni nebyli, stačily jim na 20. (Mára) a 23. příčku (Kamil). No a já jsem i díky správnému výběru kategorie zkompletoval medailovou sbírku. Po závodě následoval oblíbený relax. K večeru pak holky Pangrácovy vy‑ razily na schůzi ohledně dalšího rozvoje orientačního běhu neslyšících – bohužel stále nevíme, kdy a zda bude příští rok ME (ME bude v Rize v Lotyšsku – pozn. red.).

38 ČASOPIS UNIE 11–12/2023 ročník XXVII

Sobota 2. 9. – Marek Spilka si kontroluje mapu po oražení kontroly

/SPORTOVNÍ OKÉNKO/

2023 PONDĚLÍ 4. 9. – HONZA

Pondělí 4. 9. – start mužské štafety Pondělí 4. 9. – předávka štafety třetímu úseku

Dneska nás čekal poslední den a chtěli jsme ve štafetách nechat všechno. Mája s Ájou bohužel neměly třetí holku do party a běžely mimo soutěž s veterány. Věděli jsme, že tenhle závod a terén bude hodně o běhu, hlavně si nesplést cestu a vyvarovat se chyb, které by nás stály zbytečné minutky. Klučičí štafetu nakonec Adam složil v nezvyklém pořadí Mára–Kamil–Honza, rozbíhačem jsem býval vždycky já. Mně se ve švédských lesích doteď dařilo nejlíp z kluků, i když jsem byl pořád ještě trošku nemocný. Naším cílem bylo umístit se do 5. místa, tzn. v polovině startovního pole, startovalo totiž 10 štafet. Mára v lese makal, ale nebylo to to pravé ořechové a předal Kamilovi na 7. místě. Ten umístění udržel, ale ztráta na 5. a 6. místo o pár dalších minutek narostla. Já vbíhal do lesa s tím, že musím máknout, abych nás vytáhl na lepší příčky. Fyzicky to pořád nebylo ono, ale mapově jsem se většinu závodu držel plánu, škoda přeběhnutí jedné kontroly. Tušil jsem, že Finy a Dány stahuju, ale nevě‑ děl jsem o kolik, protože jsem celou dobu běžel sám. V cíli jsem zjistil, že mi chyběl už jen kousek a měl bych 6. místo na dohled. Po vyhlášení výsledků štafet následovala rozlučka a jeli jsme zpátky na ubytko, kde jsme se vrhli na balení a uklízení, protože zítra máme odjíždět v 6 ráno, abychom stihli trajekt z Trelleborgu.

ÚTERÝ 5. 9. – HONZA

Úterý 5. 9. – západ slunce se skvělým hamburgerem nás posilnil před závěrečným úsekem cesty Úterý 5. 9. –na palubě trajektu

Nevyspalí a rozespalí jsme se vykutáleli z postýlek do šerého rána, kopli jsme do sebe snídani a začali shánět a balit poslední maličkosti. Nakonec jsme vyjeli s desetiminu‑ tovým zpožděním. Na cestě do Trelleborgu nás čekalo skoro 700 kilometrů švédskou krajinou, a jen co jsme se vymotali ze Stockholmu, tak už jsme uháněli švédskými lesy, abychom stihli trajekt, který měl odplouvat v 15 hodin odpoledne. Cesta ubíhala hladce, po třech hodinách jsem volant předal Márovi, ten si sfoukl svoji tradiční ho‑ dinku a půl za volantem a pak se řízení ujmula Mája, zatímco Adam odpočíval s tím, že odřídí první úsek po vylodění v Německu. Když jsme dojeli k Trelleborgu, zjistili jsme, že nám do check-inu zbývá asi 50 minut, a rozhodli jsme se zastavit u nedaleké „plážičky“, kde se někteří smočili ve vodě a ostatní si protahovali nohy před šestihodinovou cestou trajektem do Rostocku. Na trajektu jsme si všichni hodili nohy nahoru a vytasili Netflix na ukrácení dlouhé chvíle. Adam se mezitím odebral do hlubin spánku a šest hodin jsme ho neviděli. Dana se toulala někde po trajektu, Mája s Ájou po dvou hodinkách vyrazily na palubu ovívat se větříkem, chytat poslední bronz a sledovat západ slunce. My tři kluci jsme si mezitím dole dali k večeři skvělé hambáče.

V Rostocku jsme na poslední benzínové výpary dojeli na nejbližší pumpu, doplnili nádrž a s Adamem za volantem jsme vyrazili směr Praha, kam nám ještě zbývalo 600 kilometrů. V domácích postelích jsme byli kolem čtvrté až páté hodiny ranní, Adam odvezl auto k sobě domů a tím náš deníček končí, tak zase někdy příště.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

39

Mluvící ruce 2023