Zasadit svůj strom

TEXT A FOTO: Karolína Peroutková

Pomáhat starším lidem je krásná práce. Říká to Jitka Morávková z pražského Komunitního centra Petrklíč, která své klienty doprovází už čtvrtým rokem. A dodává, že senioři jsou ti, od kterých se hodně naučí. Čemu? Na to jsme se jí zeptali v následujícím rozhovoru.

Pracujete jako osobní asistentka u seniorů. Jak byste popsala svoji práci?

Jsem pořád v pohybu. Navštěvuji lidi v jejich domovech, pomáhám s tím, co oni už nezvládají, s čím si nedokáží sami poradit. Povídám si s nimi, uklízím, třeba i nakupuji, doprovázím je, kam potřebují. Včera jsem třeba byla u jedné babičky, šly jsme k lékaři, pomohla jsem jí s oblékáním, povídala si s ní, jsem zkrátka taková jistota.

Obdivuhodné je, že patříte mezi ohluchlé, přesto se dovedete starat o lidi slyšící.

Ano, pracuji hlavně se slyšícími. Občas mají ale i oni se sluchem problém, hlavně kvůli vyššímu věku a nemocem. Já sice jsem spíše ohluchlá, mám KI, ale mluvím a znakuji. Doma s neslyšícím manželem komunikuji znakovým jazykem, společně vychováváme slyšící dceru. Takže na naše klienty normálně mluvím, v případě nedoslýchavých klientů někdy i dost hlasitě. V rámci našich služeb více poskytuji osobní asistenci, občas působím i jako pečovatelka u hodně nemohoucích seniorů.

Co osobní asistence obnáší?

Jak jsem zmínila, hlavně doprovázení a drobnou pomoc v domácnosti – podávání jídla, mytí nádobí, luxování, zametání podlahy, nákupy, protože klienti nemohou chodit ven nebo už se bojí. Často si s klienty prostě jen povídám. Slýchám tak od nich pořád nové příběhy a já zas přináším do jejich života své historky. A na jejich příběhy musí být člověk zvědavý, vydržíte je poslouchat hodiny a jen tak se toho od nich můžete dost přiučit.

Čemu jste se třeba přiučila vy?

Nedávno jsem si povídala s jednou babičkou o tom, že jsem viděla film o rakovině prsu. Převyprávěla jsem jí děj a vůbec jsem netušila, že ona sama měla rakovinu prsu a vyléčila se. A to bylo v 50. letech minulého století! Říkala, že člověk musí mít neutuchající naději, víru v to, že se vyléčí. Samozřejmě musí být statečný a silný. Prožila pak spokojený život, žila ve fungující rodině. Dokonce, a to jsem se dozvěděla teprve minulý týden, prožila dětství v dětském domově, její rodiče brzy zemřeli. A všechno přežila. Nebo jsem se od jednoho dědečka nedávno dozvěděla, jak se stavěl můj byt na Spořilově. Teď jsme si pořídili nový a všechno je tam šejdrem – rohy, zdi, všechno křivé, no hrůza. On ten dědeček byl pan profesor, vzdělaný historik, a řekl mi: „Bodejť by ne, já pamatuju, jak se to stavělo, tam nahnali tenkrát vězně z Pankráce. Stavba byla obehnaná plotem, ale pozor, dodávali tam kvalitní materiál!“

Staří lidé nám mohou předat hodně zkušeností a zážitků, hodně pamatují.

Ano, zase jiný dědeček, také velmi vzdělaný pan profesor, si se mnou povídal o Brazílii. Přinesla jsem mu pak maracuju. Četl mi také básně, já mu zase přinesla poezii, která se mi líbí, a on naslouchal… Bylo to pro nás obohacující. Nejprve jsem mu nakoupila, uklidila a pak jsme měli, jak říkám, „učitelskou hodinku“.

Co je na vaší práci těžké?

Je to práce o lidech a ta je, obecně řečeno, úplně nejtěžší na světě. Někoho posouvat, motivovat, naslouchat mu – to je jedna z věcí, kterou se při této práci učím. Těžké je, když jdete někam poprvé. Je to stres, svého klienta ještě neznáte, nevíte, jak si budete rozumět, zda bude chápavý, jaká bude jeho domácnost, kde doma co má. Každý den je navíc jiný –mění se lidé a mění se také jejich plány. Začínám tím, že ke klientům přijdu, zjistím, jaký mají den, jak se v noci vyspali, co řeší, potřebují. Náročné také někdy bývá se vůbec v jejich věcech zorientovat, vyhovět jejich zvykům, požadavkům. Ne vždy si takzvaně sedneme. Ale člověk se pak naučí být jaksi trpělivý, sám se sebou i s ostatními. Ne všichni senioři jsou zlatíčka! A také je nutné říci, že naši klienti, senioři, jsou ti, kteří brzy odcházejí, umírají. Se smrtí se tedy setkávám často.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Nejde říct, že si na tohle jde zvyknout. Každý člověk je neskutečně vzácný. Jsem věřící, hlásím se k Církvi adventistů sedmého dne. Jednou jsem měla krásnou zkušenost zrovna s neslyšícími klienty. Mou výhodou bylo, že ovládám znakový jazyk, a to se jim líbilo. Starala jsem se o ně ale jen krátce, pán stářím po roce odešel, ke konci už slábl, umíral. A já přišla v den, kdy zemřel. Přijeli pohřebáci, jeho rodina. A tehdy se ozvala moje teologická zkušenost a nabídla jsem jim modlitbu. Přivítali ji. V ten moment jim to pomohlo natolik, že mě později oslovili, abych na pohřbu pronesla další modlitbu. Byl to takový kratinký obřad.

Odevzdala jsem vše Pánu Bohu a jim to pomohlo. Vím, že takoví lidé jsou opravdu potřeba – ti, kdo mají teologické vzdělání a provází lidi v jejich těžkých okamžicích.

Proč jste se vlastně rozhodla pro tuto práci a co jste dělala předtím?

Původním vzděláním jsem speciální pedagožka, studovala jsem na Pedagogické fakultě na Univerzitě Hradec Králové.