Jsem CODA

Tematika CODA se v poslední době stala v komunitě českých Neslyšících aktuální především díky zářijové premiéře krátkometrážního dokumentárního filmu Jsem CODA (2023) v pražském kině MAT. Jeho tvůrcem je MgA. IVAN CRNAC , nedoslýchavý režisér, jenž letos úspěšně absolvoval Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Film Jsem CODA je jeho závěrečným dílem.

TEXT: Klára Zaoralová

FOTO: Ivan Crnac, Ivana Hay Tetauerová, Jan Semerád, Pavel Sýkora

Mnoho neslyšících zná Ivana Crnace také díky jeho bakalářskému dokumentárnímu filmu Mezi dvěma světy, v němž hlavní roli ztvárnil Milan Fritz s rodinou. Tento film získal v roce 2021 Cenu Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením (VVOZP) v televizní kategorii. Krátkometrážní dokument Jsem CODA dal divákům možnost nahlédnout do života mladé CODA dívky Jolany Sofie Půlpánové. Pod vlivem dojmů po zhlédnutí filmu jsme se zeptali i jeho protagonistky, jak natáčení vnímala, jaké z něj měla pocity a jestli by chtěla něco vzkázat našim čtenářům.

IVAN CRNAC

REŽISÉR A SCENÁRISTA FILMU JSEM CODA

Ivane, gratulujeme k absolutoriu na Filmové akademii a k tvému novému filmu s názvem Jsem CODA. Co tě motivovalo k výběru tohoto tématu?

Děkuji. Téma CODA mne zaujalo, protože je aktuální a rezonuje nejen v České republice, ale i po celém světě. CODA je zkratka termínu Children of Deaf Adults a v českém překladu znamená slyšící děti neslyšících rodičů. Za vznikem filmu stojí dva hlavní zdroje inspirace. První je celovečerní film CODA z roku 2021, který u nás byl uveden pod názvem V rytmu srdce. Tento film získal mnoho ocenění a v roce 2022 i tři nominace od Akademie filmového umění a věd, z nichž všechny proměnil ve výhry, tedy Oscary. Tento film mě oslovil. Vidím v něm signál pro tvůrce se sluchovým postižením, aby hledali inspiraci a více se zapojovali do filmového průmyslu. Vím, že profese filmaře je náročná, vyžaduje energii, kreativitu, trpělivost a hlavně talent. Pokud chce člověk něčeho v životě dosáhnout, musí neustále bojovat – být sám sebou, musí se naučit překonávat nástrahy a překážky, které mu život staví do cesty. Toto platí nejen pro filmovou branži, ale pro jakoukoliv oblast – ať už jde o kuchaře, či sportovce. Má druhá inspirace pramení z mé vlastní zkušenosti, protože se pohybuji v komunitě Neslyšících a díky tomu znám mnoho rodin s CODA dětmi.

Jednou jsem si do poznámkového bloku začal zapisovat jména takových rodin, které osobně znám. Po několika dnech zvažování nad kandidáty jsem se rozhodl, že bych rád natočil film o rodinách Sedláčkových a Půlpánových, v nichž jedinými slyšícími členy jsou jejich děti. Výběrem rodiny to ale teprve začalo. Sešel jsem se s nimi a svůj nápad na krátkometrážní dokumentární film jim představil. Když jsem od nich obdržel kladnou reakci, byl jsem tím velmi nadšen. Už při psaní scénáře jsem měl v hlavě jasnou vizi o tom, jak bude film vypadat. Chtěl jsem divákům nabídnout pohled do života členů rodiny ze dvou odlišných jazykových kultur, pohled na jejich komunikaci v mluveném a znakovém jazyce. To vše v divácích může zanechat hluboký dojem, povědomí o síle lidského ducha a touhu po porozumění všem těm, kteří sdílí svůj svět s námi.

Jsi nedoslýchavý – jak se tento fakt promítá do jedinečnosti tvého režijního stylu?

Považuji svou nedoslýchavost za jedinečnou výhodu v režisérské práci, zejména pokud se věnuji tématům spojeným s lidmi se sluchovým postižením. Je to oblast, které skutečně rozumím. Jsem v kontaktu s mnoha lidmi se sluchovým postižením, mám přístup k potřebným zdrojům a jsem schopen s nimi komunikovat. Všechny tyto aspekty se odrážejí v mém režijním stylu. Mým hlavním cílem je šířit osvětu a zvyšovat povědomí o sluchovém postižení, což je také důvod, proč jsem se rozhodl věnovat profesionální filmové tvorbě. Osvěta mezi slyšícími o sluchovém postižení je pro mě klíčová. V prvé řadě slyšící často nemají představu o tom, jakým výzvám lidé se sluchovým postižením čelí. Pomocí osvěty jim chci tyto zkušenosti přiblížit a vytvořit tak prostředí plné empatie a porozumění. Prostřednictvím své práce bych rád namotivoval slyšící, aby se stali aktivními podporovateli společnosti, v níž budou lidé se sluchovým postižením plnohodnotnými členy, a aby lépe porozuměli jazykové a kulturní minoritě Neslyšících, což může vést k většímu zapojení a spolupráci obou světů v různých oblastech, od umění po vědu. Moje práce může sloužit jako most mezi různými skupinami. Majoritní společnost si díky tomu může rozšířit své obzory, lépe porozumí svým spoluobčanům a získá hlubší zkušenosti s odlišnou kulturou.

Co tě během tvorby filmu Jsem CODA inspirovalo?

Během tvorby filmu mě inspirovala hloubka tématu, s nímž aktuálně pracuji. Stále se mi v hlavě rojí mnoho myšlenek na další projekty, mám pořád plno nápadů. Vždy je pro mě výzva rozhodnout se, který námět si zaslouží nejvíce mého času a energie. Můj výběr je založen na několika kritériích, z nichž hlavními jsou aktuálnost a proveditelnost daného projektu. Jakmile je námět zvolen, dalším krokem je hledání financí pro jeho realizaci. Nyní se věnuji dalším dvěma projektům, o nichž nemohu více prozradit. Mohu jen naznačit, že budou opět zpracovávat téma lidí se sluchovým postižením.

V čem se film Jsem CODA liší od tvých předchozích filmových projektů?

Necítím potřebu nějak porovnávat svá předchozí díla. Mnohem více než na vlastním pohledu mi záleží na názorech lidí, kterým důvěřuji, a také na názorech diváků. Jejich zpětná vazba mě motivuje k tomu, abych se neustále ve svém řemesle zdokonaloval. Přesvědčení o potřebě neustálého vzdělávání je základním pilířem mého přístupu k tvorbě – učíme se každý den, často aniž si to uvědomujeme. Pokud si člověk nebere ponaučení z vlastních chyb, těžko bude schopen plně zaujmout své diváky. A koneckonců hlavním cílem nás všech, kteří se věnujeme filmu, je přilákat co největší počet diváků do kin.

Jak už jsme zmínili, jsi nedoslýchavý – jakou roli hraje ve tvých filmech hudba nebo zvuk?

Mám digitální sluchadla, díky nimž dokážu poslouchat hudbu, raději ale poslouchám muziku bez zpěvu. Jakmile poslouchám písničku, v níž se zpívá, nedokážu jí porozumět a často mám problém s tím, že slyším daleko více hudební podkres než slova. Na natáčení je důležité mít na place zvukaře, pokud to daná scéna vyžaduje. Zvukaře mi dělal můj spolužák a zároveň kolega Milan Kotalík, který se postaral o kompletní nahrávání zvuků během celého natáčení dokumentu. Po samotném natáčení následuje dokončovací období, kterému odborně říkáme postprodukce. V postprodukci se film stříhá a o to se postaral můj kolega Jan Hvězda. Když máme dokument sestříhaný a jsme si jisti na 100 %, že už se se střihem nebude hýbat, sejdu se se zvukařem, který řeší kompletní zvukovou složku filmu – ať už se jedná o hlasitost zvukové stopy, ruchů či o hudbu. Při výběru vhodné hudby pro dokument jsem často Milanovi nechával volnou ruku. Známe se už nějaký ten pátek, a proto jsem důvěřoval jeho výběru hudby. Když jsem nerozuměl nějakému ruchu na pozadí, zeptal jsem se střihače, jaký ruch se ve filmu ozývá. Jen pevně doufám, že budu mít po zbytek svého života stejnou ztrátu sluchu. I kdybych sluch ztratil úplně, dokázal bych se s tím vypořádat daleko rychleji než slyšící lidé, kteří ztratí sluch např. v důsledku nehody. Mám velkou výhodu, že se pohybuji v komunitě Neslyšících a díky tomu jsem se naučil ovládat i český znakový jazyk.

Jaké je tvé hlavní poselství mladým filmařům se sluchovým postižením, kteří se chtějí pustit do světa kinematografie?

Kdyby to všechno bylo jednoduché, dělal by to každý. Každá profese je svým způsobem náročná. Je důležité, aby člověk už v mladém věku odhalil, co by ho v životě bavilo dělat. Má-li mladý filmař se sluchovým postižením vášeň pro kinematografii, je důležité, aby tuto vášeň následoval a nepolevoval ve svém úsilí. Já jsem začínal jako amatér a cestou postupně zjišťoval, jak hluboký a složitý filmový svět je. Představme si, že jsme loď plující po řece, v níž jsou nastraženy námořní miny symbolizující životní výzvy. Pokud se s nimi vypořádáme, naše loď minu bezpečně obepluje. Nicméně cesta vpřed skrývá další miny, což znamená, že nás čekají nové životní zkoušky, kterým musíme čelit. Dalším důležitým krokem k úspěchu je držet se aktuálních témat a tvořit originální díla, která dosud nebyla prezentována. Spolupráce s lidmi je také důležitá.

Jak vnímáš současnou českou filmovou scénu neslyšících?

Česká filmová tvorba o lidech se sluchovým postižením zůstává v mnoha ohledech nevyužitým tématem. Toto vnímám jako výzvu a příležitost. Chtěl bych zlepšit způsob, jakým je filmový průmysl v ČR přístupný pro osoby se sluchovým postižením. Mám v plánu podporovat neslyšící v kinematografii a nabízet jim možnosti, které by jim jinak nemusely být dostupné. Věřím, že pokud někdo má vášeň a talent, nemělo by ho omezovat sluchové postižení. Znám mnoho slyšících osobností v televizi a ve filmu, kteří nemají vystudovanou filmovou školu, ale přesto dosáhli úspěchu. Proč bychom nemohli poskytnout stejnou příležitost neslyšícím? Je čas, aby se neslyšící dostali dopředu, jako je to běžnější například ve Velké Británii, a ukázali svůj talent ve světě kinematografie. Pokud se v průběhu objeví nějaké překážky nebo nedostatky, vždy existují možnosti školení a vzdělávání vedoucí k jejich odstranění. Neomezuji se pouze na spolupráci s lidmi se sluchovým postižením, zapojuji se také do projektů slyšících tvůrců. Mimo jiné spolupracuji s Českou televizí, tvořím reklamy a občas natáčím svatební videoklipy. Pro více informací můžete navštívit mou facebookovou stránku – Ivan Crnac.

Co tě k filmové tvorbě motivuje?

Určitě schopnost vyprávět příběhy, které mohou měnit pohledy a způsoby myšlení lidí. Jsem zaujat svým osobním prožitkem nedoslýchavého člověka a díky tomu mám možnost přinášet osvětu a porozumění těm, kteří se s těmito zážitky nesetkali. Když se zaměřuji na lidi se sluchovým postižením, vidím množství příběhů, které ještě nebyly odvyprávěny. Každý člověk s touto zkušeností má svůj jedinečný příběh a cestu, kterou prochází. Ať už jde o mladého člověka, který ztratil sluch v důsledku nehody, nebo o někoho, kdo je neslyšící od narození, každý z nich má příběh, který stojí za to vyprávět. Potenciál vidím také v rozpracování příběhů, které se dotýkají psychologických a sociálních aspektů života těchto jednotlivců. Jak se vyrovnávají s nástrahami každodenního života? Jaký je jejich vztah s rodinou a společností? Jak se vyrovnávají se ztrátou, smutkem a přijetím? Myslím si, že film má schopnost měnit životy tím, že mnohé osvětlí a vzdělává diváky. Máme možnost ukázat skutečné a autentické příběhy, které mohou měnit názory lidí a postoj k těm, kteří mají sluchové postižení. A právě to je to, co mě vede vpřed a motivuje mě, abych ve své práci pokračoval. Tímto děkuji všem kdo do takových projektů jdou se mnou.

Děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme ti mnoho úspěchů v dalších inspirativních filmových projektech!

JOLANA SOFIE PŮLPÁNOVÁ

PROTAGONISTKA FILMU JSEM CODA

Obdivuji tě, že jsi nechala diváky nahlédnout do svého života a šla do natáčení. Bylo to těžké?

Bylo to spíše zpočátku nezvyklé a nepříjemné. Hodně jsem váhala, jestli do natáčení dokumentu vůbec jít, osobně se mi vůbec nechtělo ukazovat svoje soukromí, rodinu, koníčky. Nakonec jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Měla jsem velmi pozitivní reakce a věřím, že dokument zvýší povědomí jak o světě Neslyšících, tak o světě CODA.

Jaký jsi měla pocit, když jsi se dívala na film, ve kterém jsi sama sebou?

Poprvé jsem se nemohla vidět ani slyšet. Bylo to hrozně zvláštní, člověk si najednou na sobě začne všímat detailů, které normálně nemá šanci vidět. Když jsem to viděla podruhé, tak jsem si na sebe zvykla a mohla jsem se do sebe trochu zaposlouchat, docela jsem se překvapila.

Probíhalo natáčení hladce, nebo jsi musela něco cvičit předem či přetáčet?

Řekla bych, že natáčení probíhalo hladce, jediné, co jsem si musela párkrát zopakovat, byla recitace „básně“ na konci filmu. Jinak zvyknout si celkově na kameru, průběh natáčení, zvládnout se nějak souvisle a smysluplně vyjadřovat bylo mírně stresující, ale zvládli jsme to. Naštěstí byl celý štáb sympatický a cítila jsem se s nimi dobře.

Jaké máš zážitky z natáčení?

Pár zajímavých jich určitě je. (smích) Třeba když jsem musela deset minut stát před kamerou na Václavském náměstí bez hnutí, jen proto, aby se záběr ve výsledku ani nepoužil (ve filmové branži je běžné, že se mnoho záběrů nepoužije – pozn. red.).

Kdyby ti byla opět nabídnuta možnost hrát v nějakém filmu nebo seriálu, šla bys do toho?

Myslím, že jsou to dvě dosti rozdílné věci – hrát ve filmu a být sama sebou v dokumentu. Když člověk hraje nějakou roli, nemusí tím říkat či ukazovat něco osobního. Do filmu nebo seriálu bych klidně ráda šla, záleží samozřejmě i na námětu.

Co bys chtěla našim čtenářům vzkázat? O CODA, filmu, o čemkoliv.

Asi toto: nebojte se. Nebojte se zkusit něco, co se nějakým způsobem vymyká. Nebojte se udělat první krok. Nebojte se říct si o pomoc. Protože když to aspoň nezkusíte, nebudete nikdy vědět, jestli jste udělali chybu.

Ještě bych ráda poděkovala celé svojí rodince a všem ostatním, co byli do dokumentu taky zapojení. Za jejich trpělivost, odvahu a hlavně ochotu.

JOLANA SOFIE PŮLPÁNOVÁ

• Narodila se v roce 2006

• Žije nedaleko Prahy

• Má čtyři mladší sourozence

• Studuje na gymnáziu v Praze

• Je členkou neslyšícího skautského oddílu Potkani, vystupuje ve studentské divadelní skupině OLDstars a věnuje se historickému šermu

• Ráda tráví čas v přírodě

• „O sobě bych řekla, že jsem aktivní člověk, ráda se účastním všemožných výmyslů, díky kterým vznikají krásné věci.“

Děkujeme Ivanu Crnacovi a Jolaně Sofii Půlpánové za vstřícný rozhovor.