Mluvící ruce přivítaly zahraniční neslyšící umělce

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Tomáš Devera

Na Mluvících rukou letos vystoupili kromě domácích účinkujících i zahraniční soubory a jednotlivci. Jedním z nich byl i známý soubor z chorvatského Záhřebu – asociace Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících – DLAN, která vystoupila s představením „Smutný klaun“. Měli jsme zde však i klauna až z daleké Argentiny, který se nám představil s vystoupením s protikladným názvem, a sice „Veselý klaun“. Nebyl jím nikdo jiný než populární neslyšící divadelní umělec ALDO OSCAR BOSSIO. Oběma zahraničním hostům jsme položili pár otázek:

Kdy jste založili asociaci Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících?

Asociace Divadlo, audiovizuální umění a kultura Neslyšících – DLAN byla založena 18. října 2001 na podnět samotných neslyšících se základním cílem propagovat kulturu Neslyšících, divadlo a audiovizuální umění v Chorvatsku i v zahraničí.

Mohli byste stručně popsat svou profesní dráhu?

Po úspěšné premiéře první divadelní hry „Planeta ticha“ a založení asociace DLAN jsme pokračovali v naší misi a začali organizovat kurzy chorvatského znakového jazyka jak pro neslyšící, tak pro slyšící, aby se zlepšila a zkvalitnila vzájemná komunikace mezi oběma skupinami. Druhým krokem bylo založení divadla ve znakovém jazyce, které v Chorvatsku dosud neexistovalo, a reakce publika, jak slyšícího, tak neslyšícího, byly velmi pozitivní a podporující. Díky premiéře první divadelní hry v chorvatském znakovém jazyce „Planeta ticha“, je asociace DLAN od té doby vnímána nejen jako divadlo, ale také jako místo, kde se propaguje kultura Neslyšících. Dokonce jsme jako součást projektu ABBA vytvořili dvojjazyčnou hru „Strážci snů“ ve spolupráci se slyšícími profesionálními herci. V rámci asociace DLAN funguje neslyšící kapela Deaf Band DLAN. Byla založena jako inkluzivní hudební skupina v roce 2015 a od té doby úspěšně vystupuje v Chorvatsku i v zahraničí, mívá tři až čtyři vystoupení ročně. Také vydáváme časopis Pljesak DLANom, v němž informujeme naše neslyšící čtenáře o všech událostech z oblasti kultury a umění Neslyšících.

Existuje v Chorvatsku možnost divadelního vzdělání pro neslyšící?

Bohužel v Chorvatsku zatím taková možnost neexistuje. Nové zkušenosti a znalosti získáváme na různých workshopech pořádaných neslyšícími odborníky a umělci ze všech oblastí umění.

Kdy jste začali vystupovat v zahraničí?

Poprvé jsme vystupovali v roce 2002 v Nitře na Slovensku na mezinárodním festivalu kultury Neslyšících, kde jsme představili hru „Planeta ticha“. Později jsme vystupovali s různými divadelními a hudebními představeními v Itálii, Estonsku, Francii, Německu, Maďarsku, Portugalsku, Belgii, Švédsku, Srbsku, Slovinsku i u vás v České republice a samozřejmě po celém Chorvatsku.

Jaký je váš hlavní cíl?

Naším hlavním cílem je rozvíjet kreativitu a sebevědomí neslyšících a zpřístupňovat umělecké a kulturní akce komunitě Neslyšících a nedoslýchavých.

Byli jste v Praze poprvé?

Měli jsme tu čest vaši nádhernou Prahu navštívit již podruhé. Na festival Mluvící ruce jsme byli pozváni již v roce 2002, ale bohužel vše muselo být odloženo kvůli povodním. V roce 2011 jsme na Mluvících rukou vystoupili s hrou „Deset minut“.

Jaký vzkaz byste chtěli předat čtenářům UNIE?

Buďte kreativní a uskutečněte své sny! Propagujte kulturu Neslyšících srozumitelně a veřejně! Milí Češi, ještě jednou vám děkujeme za pozvání a vaši pohostinnost během festivalu Mluvící ruce. Čas strávený s vámi jsme si užili jaksepatří!

ALDO OSCAR BOSSIO je světoznámý neslyšící komik z Argentiny. Pochází ze slyšící umělecké rodiny, ale on sám je v ní jediným divadelníkem. Má dva neslyšící bratry. Aldovým typickým znakem je červený klaunský nos. Usměvavého Alda jsme pro náš časopis UNIE po jeho vystoupení na Mluvících rukou též vyzpovídali.

Kdy jste si uvědomil, že chcete být divadelním umělcem?

V roce 2008 jsem vystupoval poprvé prostřednictvím videa na YouTube, jež se stalo virálním. A jak jsem k tomu vlastně dospěl? Se svými dvěma neslyšícími dětmi jsem šel do cirkusu, kde byli samozřejmě jen slyšící vystupující, klauni, moderátoři. Všichni diváci se vystoupení strašně smáli, jen my neslyšící jsme vůbec nevěděli, oč jde – prostě bariéry v komunikaci, kultura a mluvený jazyk slyšících – a velmi nás to mrzelo. Druhý den, když moje děti odešly do školy, jsem na to nemohl přestat myslet. Rozhodl jsem se, že své děti potěším tím, že natočím krátké komediální video ve znakovém jazyce, aby jim jako neslyšícím bylo přístupné. K tomu jsem si vzal i klaunský nos, který je pro mne typický dodnes. Dětem jsem večer nachystal překvapení – místo televize jsem celé rodině pustil své vlastní video. Moc se jim moje vtipné vystoupení ve znakovém jazyce líbilo a můj nápad použít klaunský nos také. Děti byly v úžasu a překvapené, co to jejich táta umí. (smích)

Můžete stručně popsat svou profesní dráhu?

Moje cesta začala, jak vidno, spontánně, z lásky k divadlu. Nemám žádné profesionální vzdělání, jde to ze mne zcela přirozeně. Ve škole jsem se moc poctivě neučil, flákal jsem to, pořád jsem si hrál, rád jsem se předváděl. Inspiraci jsem získával hlavně z televize, kde běžely animované filmy. Televizi jsme měli vždy puštěnou nahlas a já kopíroval to, co mne v ní zaujalo. Hlavně mne přitahovala mimika kreslených postaviček v animovaných skečích a vtipných výrazných herců ve starých filmech, velice rád jsem ji imitoval. Když mi bylo kolem 12 nebo 13 let, viděl jsem v klubu neslyšících vystoupení dospělých neslyšících umělců, kteří mi byli vzorem a inspirací. Když se pak naskytla příležitost například na nějaké narozeninové oslavě, i u slyšících, rád jsem si stoupl na pódium a bavil všechny přítomné, kterým se to moc líbilo. Měl jsem tak čím dál větší a větší motivaci a byl jsem si jistější sám sebou. Tak to celé začalo, ale skutečným spouštěčem byla právě situace s mými dětmi, kterou jsem již zmínil. Nyní už vystupuji profesionálně po celém světě.

Existuje v Argentině možnost divadelního vzdělávání pro neslyšící?

U nás nic profesionálního nebývalo, byl jsem jediný, kdo takto vystupoval. Ale v roce 2017 jsem jako umělecký ředitel Divadla Neslyšících zorganizoval divadelní workshopy pro neslyšící z celé Argentiny, kteří o ně měli zájem. Poté jsme uspořádali první argentinský divadelní festival neslyšících, na který se sjelo až 600 diváků! Náš festival byl oslavou rozmanitosti, zlepšení přístupu ke kultuře a umění Neslyšících a respektování lidských práv. Dokonce na něj přiletěli i David de Keyzer z Francie (neslyšící ředitel festivalu Clin d’Oeil – pozn. red.) a neslyšící prezident Brazilské asociace neslyšících. Festival byl tak ukázkou kulturního rozvoje argentinské komunity Neslyšících a zároveň poskytl prostor pro mezikulturní setkávání návštěvníků různých generací. Do budoucna bych byl rád, aby se naši divadelníci dostali do povědomí kultury a umění Neslyšících i ve světě.

Kdy jste začal vystupovat v zahraničí?

V roce 2010 jsem začal vystupovat po celé Argentině. Již o dva měsíce později jsem dostal svou první zahraniční nabídku – a to vystoupit v Chile. Dříve nebyl Facebook, Instagram, nevěděl jsem, jak se s místními domluvit, protože jsem ještě neovládal mezinárodní znakový systém, ale dopadlo to nad očekávání výborně, neslyšící diváci mi rozuměli a měl jsem úspěch i v zahraničí. Pak se to rozjelo a do dnešní doby jsem vystoupil v cca 72 zemích po celém světě – v Evropě, Africe, Asii atd.

Rád bych zde sdílel vzpomínku ze svého prvního turné po Evropě v roce 2016. Vystupoval jsem v italských Benátkách. Měl jsem tam úspěch a získal kontakty a fanoušky z dalších zemí a zažil i jednu příjemnou zkušenost. Neustále za mnou chodil jeden malý neslyšící chlapec z Francie, který se mnou chtěl pořád komunikovat a říkal, že se mu líbí moje vystoupení a má mě rád. Později za mnou přišli i jeho stydliví rodiče, kteří mi prozradili, že je jejich syn obvykle smutný a sklíčený, ale díky mému vystoupení se úplně rozradostnil, pookřál a pořád za mnou chodil, což mi udělalo velkou radost.

Jaký je váš hlavní cíl?

Moc bych si přál, aby se umění neslyšících rozšiřovalo, aby v divadlech bylo hodně vystoupení, včetně pantomimy, tance, stand-upů apod. Sám jsem vedl plno divadelních workshopů pro neslyšící v Argentině, Kolumbii, afrických státech, Řecku, Portugalsku, Německu atd. Až budu starý, moc bych si přál vidět plno neslyšících divadelních umělců na pódiu a vzpomínat na to, co jsem se jim kdysi snažil sám předat a že má snaha skutečně přinesla své ovoce.

Byl jste v Praze poprvé? Co byste chtěl vzkázat našim čtenářům časopisu UNIE?

Ano, v Praze jsem byl poprvé. Moc vám za tu možnost děkuji. Bylo to nečekané, byl jsem osloven s nabídkou vystupovat v Praze a za měsíc už se konaly Mluvící ruce. Nejprve jsem byl ve Švýcarsku, odtamtud jsem letěl do Prahy a z Prahy hned domů do Argentiny. Jsem moc vděčný Martinu Kuldovi za podporu při komunikaci. Festival Mluvící ruce mne nadchl, byl jsem rád, že jsem se mohl seznámit s dalšími neslyšícími divadelníky z Čech i Chorvatska, a také jsem u vás poprvé viděl právě uznanou vlajku Neslyšících – Sign Union Flag od francouzského umělce Arnauda Balarda. Děkuji i prezidentovi ČUN za růži a krásné ocenění, které mám doma vystavené. Vzpomínky z krásné Prahy mi navždy zůstanou a těším se opět někdy na viděnou!