VIII. WFDYS Youth Camp a kongres WFD

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv účastníků

World Federation of the Deaf Youth Section Youth Camp – volně přeloženo jako kemp Sekce mládeže Světové federace neslyšících pro mladé neslyšící ve věku 18–30 let se letos konal v termínu 2.–8. července v Jižní Koreji na ostrově Jeju.

Z České republiky jsme zde měli tři zástupce vyslané organizací Czech Deaf Youth (CDY). Byli jimi Magdalena Popovičová, Tamara Zúdorová a Michael Veselý. Kempu se zúčastnilo kolem 170 mladých neslyšících ze 42 zemí. Po skončení tábora se konala valná hromada organizace WFDYS a následně od 11. do 15. července kongres Světové federace neslyšících (WFD). Díky účasti na takových akcích mohou účastníci získat mnoho cenných zkušeností a příležitostí. Přinášíme vám rozhovor s mladými neslyšícími zástupci naší země.

Byla to vaše první zkušenost s mezinárodní akcí pro mladé neslyšící?

Všichni unisono: Ne, s účastí na akcích pro neslyšící v zahraničí již všichni zkušenosti máme – nyní jsme si pouze prohlubovali své znalosti a vědomosti a nabírali nové zkušenosti, které můžeme u nás v ČR předávat dál. Naše letošní účast byla zpestřena tím, že se akce nekonala v Evropě, ale v Asii, což jí dodalo opět jinou dimenzi a perspektivu.

Jaké pro tebe bylo komunikovat na WFDYS campu s ostatními účastníky z různých států?

Magdalena: Díky mým předešlým zkušenostem to bylo v pohodě, právě naopak – někteří mladí zkušenosti neměli a potřebovali s komunikací pomoci.

Tamara: Komunikace probíhala hladce, samozřejmě pokud šlo o nějaké odborné slovo, které nemělo znak, poradili jsme si vizuálně anebo spelováním příslušného anglického slova pomocí prstové abecedy.

Michael: Komunikace byla bez problémů díky tomu, že jsem se již dříve o MZS zajímal a naučil se jej díky sledování videí od zahraničních neslyšících na YouTube. Pokud jsem něčemu nerozuměl, zeptal jsem se přátel. To mi opravdu pomohlo a nyní se v MZS domluvím úplně v pohodě.

Jaký je tvůj největší zážitek z pobytu v Jižní Koreji a proč?

Magdalena: Určitě možnost poznat nová místa a tamější jídlo. Co mne však zarazilo, byla kultura Arabů, kteří se tábora také zúčastnili. Nesmí se s ženami při zdravení vůbec objímat, nebo jim dokonce podat ruku, protože ženy považují za méněcenné. Ještě jsem nikdy Saúdskou Arábii nenavštívila, pouze jsem o tom četla, a když jsem teď měla možnost to sama osobně poznat, překvapilo mne to. Jejich chování k ženám, to, jak se jich „štítili“, mi tedy vůbec nebylo sympatické.

Tamara: Nejvíce se mi líbilo cestování. Byl to veliký zážitek, nevědět, co je kde napsáno, když neumíme korejsky. Mají krásnou přírodu, i když plnou hadů, ale to už je jiný příběh… (smích)

Michael: Vždy když cestuji, předpokládám, že se v dané zemi domluvím anglicky nebo že často uvidím texty a nápisy v angličtině. Ale tady? Kdepak. Po příletu jsme všude viděli ty „šifry“ a vůbec jsme nevěděli, která bije. Ale poradili jsme si – používali jsme fotografický Google překladač. (smích)

Jaké nové dovednosti nebo poznatky jsi díky účasti na táboře získal/a?

Magdalena: Poprvé jsem se setkala s termínem „safe space“, což znamená prostor, kde každý může bezpečně vyjádřit to, co se mu nelíbí, nebo získat informace o zvláštních kulturních zvyklostech dané země. Tento termín poskytuje prostor k vysvětlení a vyjádření případných kulturních odlišností, co se týče práv a svobod. Líbily se mi společné hry a možnost jet se podívat po okolí, například zajít na pláž nebo zajet na sopku či sledovat ženy, které se potápějí pro speciální mušle či řasy. Valné hromady jsem se nezúčastnila, protože jsem si myslela, že se mě netýká, a už jsem měla naplánovaný odpočinek mezi termínem kempu a konferencí WFD.

Tamara: Na základě svých zkušeností s výjezdy do zahraničí bych ráda trochu změnila fungování naší české organizace Czech Deaf Youth a hlavně bych chtěla více podpořit aktivity našich neslyšících dětí. Zkrátka předat jim to, co jsem se dozvěděla a naučila na táboře v praxi.

Michael: Nejvíce mne zaujala debata o tom, jak se k sobě vzájemně chovat, pokud jsme v různém věku. Rodiče, učitelé, kolegové apod. by neměli podceňovat mladé neslyšící a brzdit je v něčem, co by rádi vyzkoušeli, nebo je dokonce od jejich snů a přání odrazovat s tím, že jsou mladí, nebo dokonce z toho důvodu, že prostě neslyší. Naopak, měli by je spíše pozitivně podporovat a motivovat, aby se brzy tzv. „našli“ a díky zkušenostem věděli, co je baví a co jim jde dobře.

Jak se liší zkušenosti z tohoto tábora od vašich předchozích zážitků nebo od očekávání, která jste měli před příjezdem?

Magdalena: Tak především co se týče organizace, ta mohla být trochu lepší. Neustále se na vše čekalo, organizátoři nebyli moc připravení, vše se točilo kolem Korejců. Něco se kolikrát i rušilo, měli se podle mne víc snažit, aby to měli časově zvládnuté. Také jsem očekávala, že se tam budou probírat nějaká témata do hloubky, k čemuž vůbec nedocházelo. Bylo to spíš povrchní povídání. Někdy mi bylo trapné přiznávat, že máme v ČR v různých sociálních službách lepší podmínky než například neslyšící z Indonésie apod. Kdyby se třeba zakládala sbírka na podporu zemí třetího světa nebo se informovalo o kontaktech na různé sponzory nebo o tom, jak zlepšit seberozvoj, bylo by to pro mne užitečnější než o všem jenom mluvit.

Tamara: Tak já jsem měla za to, že na táboře budeme běhat, hrát hry, soutěžit apod. Úplně mi vypadlo z hlavy, kolik mi je. (smích) Takže místo toho na nás čekaly samozřejmě workshopy, diskuse, analýzy různých témat, výměna vlastních zkušeností, což pro mne bylo hodně přínosné.

Michael: Mě zaujalo to, jakým způsobem byl tábor organizačně pojat – tedy to, že dokázali skloubit workshopy a přednášky i s časem stráveným venku, poznáváním míst ostrova Jeju. Za tu vyváženost jsem jim byl velmi vděčný.

Jaký dopad měl tábor na tvé vnímání a pochopení kultur neslyšících z různých částí světa?

Magdalena: Jak jsem říkala, nelíbila se mi kultura Arabů. Jinak je příjemné se s neslyšícími z různých kultur setkávat, díky tomu se naučím vždy něco nového a získám kontakty, které se mi vždy při mém cestování hodí.

Tamara: Kulturu jako takovou jsem na táboře moc neřešila, spíš politickou situaci a práva v jiných zemích – vyměňovali jsme si při workshopech mezi sebou fakta o tom, jaké jsou vzdělávací možnosti neslyšících v různých zemích, práva na znakový jazyk apod.

Michael: Protože se tábor konal v Jižní Koreji, měl jsem samozřejmě možnost okusit jejich jídlo. Nejdříve jsem měl strach, že se nepřizpůsobím, protože nemusím ryby, ale nakonec jsem to dal. (smích) Úplně nejzajímavější na tom bylo to, že tři denní chody, jako máme u nás – snídaně, oběd, večeře – se u nich téměř neodlišují, všechny jsou teplé a máte pocit, že celý den jen obědváte. (smích)

Kongresu WFD se z českých zástupců zúčastnila jen Magdalena. Jaký na tebe udělal kongres dojem a co sis z něj odnesla?

Magdalena: Kongres byl zajímavý, nejvíce jsem si užila oddělení se stánky a uvítací ceremoniál. Byl zde bohatý program plný prezentací spojený s propagací a prodejem různých vymožeností, novinek a nápadů, jak zpřístupnit svět neslyšícím, jako jsou například únikové hry nebo brýle s jazykovým překladem a viditelnými titulky. Byl tam též filmový festival, přístupný v mezinárodním znakovém systému a korejském znakovém jazyce. Každý si tak mohl najít cokoliv, co potřeboval vidět či co jej zaujalo.