13 minute read
Martin Mašek: S naší kosmickou lodí Zemí obíháme kolem Slunce, letíme Galaxií a putujeme vesmírem
from UNIE 7-8/2025
by casopisunie
text: Eva Vavříková
foto a zdroje: Česká astronomická společnost, FZU/Martin Mašek, Jan Ebr, archiv Martina Maška
Na úvodní fotce kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan–ATLAS) vyfotografovaná vzdáleně pomocí robotického dalekohledu FRAM na ostrově La Palma (Kanárské ostrovy)
Za jasné letní noci lze spatřit meteorický roj Perseidy a působivé setkání Venuše s Jupiterem. Přes noční oblohu se klene okouzlující stříbřitý pás letní Mléčné dráhy. Letos se můžeme těšit na nebeskou show – úplné zatmění Měsíce, jež bude 7. září viditelné z našeho území. To mě inspirovalo k tématu tohoto rozhovoru a oslovila jsem nedoslýchavého astronoma Mgr. Martina Maška. Povídali jsme si o pozorování vesmíru a jeho zajímavostech. Tento astronom si nedávno připsal mimořádný profesní úspěch: 25. 12. 2024 objevil kometu, která byla na jeho počest pojmenována po něm – C/2024 Y1 (Mašek). Jde o první český objev komety uskutečněný pomocí dálkového přístupu přes dalekohled v Argentině, jejž Martin ovládal online z Liberce. V rozhovoru se navíc dozvíte i o škodlivosti světelného znečištění, jemuž se Martin kromě astronomie věnuje.
Mgr. Martin Mašek
(*1988 v Liberci)
Vášnivý pozorovatel objektů ve vesmíru, komet, proměnných hvězd a planetek
Absolvent oboru Aplikovaná geografie na Technické univerzitě v Liberci
Operátor robotických dalekohledů FRAM Fyzikálního ústavu AV ČR (umístěny na observatořích Pierra Augera v Argentině a CTA v Chile a La Palmě)
Člen České astronomické společnosti
Objevitel mnoha proměnných hvězd a jedné komety
Martine, co tě k astronomii přivedlo a jak dlouho se jí už zabýváš?
Astronomii se věnuji již od dětství. V roce 1999, to mi bylo jedenáct let, bylo viditelné velké zatmění Slunce, které se v médiích hodně probíralo. Velmi mě to zaujalo. Koupil jsem si speciální brýle s ochranným filtrem na pozorování zatmění. Bohužel samotný úkaz jsem nakonec kvůli špatnému počasí v Liberci nespatřil. Ale můj zájem přetrval a začal jsem si k tématu dohledávat různé informace. Ten rok jsem k Vánocům dostal CD Encyklopedie vesmíru, jež můj zájem o astronomii ještě více prohloubilo. Začal jsem si v knihovně půjčovat astronomickou literaturu, nejdříve dětské encyklopedie a později i odbornější knížky.
Které z astronomických těles pozoruješ na obloze nejvíce?
Nejčastěji pozoruji komety a proměnné hvězdy. Komety jsou drobná tělesa Sluneční soustavy, jejichž jádra mají většinou velikost řádově v jednotkách kilometrů. Jsou složeny převážně z ledu, prachu a různých plynů. Když se kometa přiblíží ke Slunci, led se začne měnit (sublimovat) na plyn a ten strhává částečky prachu. Kolem jádra se vytvoří koma (prachoplynový obal) a u aktivnějších komet se může objevit i ohon. Komety mohou mít více ohonů, obvykle prachový a iontový (plynný). Některé komety, říkáme jim krátkoperiodické, se ke Slunci vrací každých pár let. Ale velká část komet je dlouhoperiodická, to znamená, že obíhají stovky, tisíce, nebo i statisíce let. Mnoho lidí si představí kometu jako jasnou „hvězdu“ s dlouhým ohonem. Takové komety jsou ale velmi vzácné. Za posledních 30 let jsme ze severní polokoule viděli jen čtyři jasnější komety, jež byly docela nápadné i pro laickou veřejnost. Drtivá většina komet jsou poměrně slabé flíčky na obloze a bez dalekohledu se nedají spatřit. Ročně je objeveno několik desítek nových komet, ale k pozorování je potřeba skutečně velký dalekohled. Přibližně jednou ročně lze pozorovat kometu na hranici viditelnosti pouhým okem. Proměnné hvězdy jsou hvězdy, které z různých příčin mění v čase svoji jasnost. Existuje mnoho typů proměnných hvězd. Některé hvězdy jsou explozivní (např. novy nebo supernovy). Dalším typem jsou zákrytové proměnné hvězdy, tzn. dvě hvězdy (nebo i více), které obíhají kolem sebe a vzájemně se při svém oběhu, z pohledu pozemského pozorovatele, zakrývají. Tyto zákryty pak způsobují pozorovanou změnu jasnosti.
Co děláš ve svém volném čase, když se zrovna nevěnuješ astronomii?
Rád chodím do přírody, často s fotoaparátem, s nímž zaznamenávám krásy krajiny. Občas s sebou vezmu paleontologické kladívko ke hledání zkamenělin (zachovalých pozůstatků pravěkých organismů, např. známý trilobit). Vlastní nálezy zkamenělin mě velmi naplňují.
Jaká je tvoje role ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR?
Ve Fyzikálním ústavu AV ČR pracuji jako operátor robotických dalekohledů FRAM (Fotometrický Robotický Atmosférický Monitor). Starám se o každodenní dohled nad našimi dalekohledy, kontroluji, zda správně fungují, zda všechna zařízení pracují tak, jak mají, případně zda jsou správně zaostřena. Našim dalekohledům pak zadávám různé zajímavé cíle, které jsou vhodné ke sledování, např. komety nebo proměnné hvězdy. Druhý den snímky stáhnu k sobě do počítače a vyhodnocuji data. U komet proměřím jejich jasnost a polohu vůči okolním hvězdám, u proměnných hvězd zase měřím změny jejich jasnosti v závislosti na čase.
Nosíš sluchadla, jak se svými kolegy komunikuješ? Využíváš během konferencí nebo různých setkání s dalšími odborníky například simultánní přepis?
S kolegy nejčastěji komunikuji e-mailem nebo přes chat, případně se domluvíme i osobně. Osobní komunikace mi vyhovuje, pokud kolegové mluví trochu pomaleji a zřetelněji, s čímž většinou počítají – o mé sluchové vadě vědí. Na mezinárodních konferencích nebo při sledování odborných videí v angličtině využívám simultánní přepis ze záznamu, protože poslech cizího jazyka je pro mě výrazně náročnější než čeština.
Kromě toho, že pracuješ ve Fyzikálním ústavu AV ČR, jsi letos v květnu úspěšně dokončil studia na Katedře geografie na Technické univerzitě v Liberci. Co má geografie společného s astronomií?
Pozorování noční oblohy je můj dlouholetý koníček a nyní ho mám i jako zaměstnání. Ale přiznám se, že matematika není moje nejsilnější stránka, takže místo astrofyziky jsem po gymnáziu šel studovat bakalářský obor geografie. Během studia jsem dostal možnost pracovat jako operátor robotických dalekohledů FRAM na Fyzikálním ústavu AV ČR, kam mě přivedl kamarád, částicový fyzik. Jako zkušený amatérský astronom jsem se připojil k týmu, protože bylo potřeba denně dohlížet na robotický dalekohled. Podle mého názoru je pro práci ve vědecké sféře nezbytný zápal a zájem o obor. Pár let po dokončení bakalářského studia otevřeli v Liberci navazující magisterský obor, tak jsem to šel zkusit a zadařilo se. (úsměv) Může se zdát, že geografie s astronomií moc nesouvisí, ale mně se podařilo ve své závěrečné práci oba obory skloubit.
V diplomové práci ses zabýval problematikou světelného znečištění a jeho vlivu na životní prostředí. Co světelné znečištění ovlivňuje a jaká opatření tomu mohou zabránit?
Světelné znečištění má novou definici: „uměle vytvořené světlo zvyšující přirozenou úroveň světla ve venkovním prostředí“. Samozřejmě si potřebujeme v noci osvětlit ulice, abychom bezpečně viděli na cestu. Ale světlo v noci se začalo nadužívat a často svítíme více, než je skutečně potřeba. Světlo se kvůli svému rozptylu v ovzduší šíří na mnoho desítek kilometrů daleko, takže ani v horských oblastech na našem území už není přírodní temná obloha. Hůře jsou vidět hvězdy. V posledních letech se objevily četné vědecké studie potvrzující, že umělé světlo v noci škodí rostlinám i živočichům. Působí na jejich biorytmy, ovlivňuje jejich orientaci, rozmnožování a migrační chování, což může mít za následek snížení jejich počtu v přírodě. Tato problematika není jednoduchá, ale existují základní pravidla, jak dopady umělého světla v noci zmírnit: svítit pouze tam, kde to potřebujeme – pouze na chodník a vozovku, nesvítit lidem do oken nebo do krajiny, pokud není žádný provoz nebo je minimální, tak ztlumit anebo zcela zhasnout. Také je důležité používat barvu světla, jež neovlivňuje tolik noční životní prostředí, tedy volit co nejteplejší odstíny (oranžová) s naprostým minimem modré složky ve spektru. Tímto způsobem lze najít rozumný kompromis mezi ochranou nočního prostředí a požadavky moderní společnosti.
Hlavním pomocníkem astronoma je dalekohled. Jak se díky současným technologiím pozorování vesmíru oproti dřívějšku proměnilo?
Díky vynálezu dalekohledu na počátku 17. stol. se spustila velká revoluce v pozorování vesmíru. Galileo Galilei objevil Jupiterovy čtyři velké měsíce, krátery a pohoří na Měsíci. U Mléčné dráhy zjistil, že se skládá z mnoha vzdálených hvězd. Dalším revolučním vynálezem je fotografie. Do té doby hvězdáři koukali do dalekohledu pouhým okem. Dnešní fotografie dokáže zachytit i ty velmi vzdálené objekty ve vesmíru, nemožné pozorovat lidským zrakem. Pokrok v astronomii přinesl rozvoj digitálních technologií. Dnes se fotí na křemíkových čipech (CCD nebo CMOS – speciální astronomické kamery), jež jsou mnohonásobně citlivější než klasická fotografie. Vše je řízeno přes výkonné počítače, nejen kamery, ale i montáž, tedy mechanická část, která slouží k pohybu dalekohledu do libovolné pozice na obloze.
Velký význam mají i kosmické dalekohledy. Na Zemi jsme před rentgenovým či ultrafialovým zářením z vesmíru chráněni zemskou atmosférou. To znamená, že toto záření nemůžeme ze Země pozorovat. Proto potřebujeme ke sledování takového záření dalekohledy na oběžné dráze kolem Země. Díky tomu lze zkoumat různé vesmírné objekty v celém elektromagnetickém spektru od velmi vzdálených galaxií až po naše Slunce. To všechno umožnilo, že jsme za posledních 100 let získali o vesmíru více informací než za předcházející tisíciletí.
Zaujalo mě, že dalekohledy lze ovládat na dálku online a takto získávat snímky z různých koutů světa. Jak takové pozorování probíhá a co je jeho výsledkem?
Ano, moderní technologie umožňují i to, že pozorovatel nemusí být fyzicky přítomen na observatoři a může dalekohled ovládat z pohodlí domova. Před večerem si udělám pozorovací plán, abych věděl, jaké vhodné objekty se dají pozorovat, např. zda bude pozorovatelná nějaká kometa nebo zda bude nastávat zákryt zákrytové dvojhvězdy. Plánování je důležité, neboť bez toho by pozorování nemohlo úspěšně proběhnout, je potřeba k tomu přistupovat systematicky. Do programu zadám, jaké objekty se mají v tu noc pozorovat, včetně časového plánu. Večer zkontroluji, zda všechno běží, jak má, pozorování pak probíhá v automatickém režimu. Druhý den stáhnu pořízené snímky, které pak zpracovávám. Třeba u pozorování zákrytových dvojhvězd je výsledkem tzv. světelná křivka, což je graf, na němž je vidět závislost jasnosti hvězdy v čase. Tuto světelnou křivku posílám dalším astronomům nebo astrofyzikům, kteří měli o pozorování této hvězdy zájem. Oni taková data poté vyhodnocují a dokáží z nich vyčíst zajímavé informace. Pokud se zkombinuje více metod pozorování, včetně spektroskopických, dá se ze série mnoha pozorování zjistit hmotnost hvězd, doba oběhu hvězd kolem společného těžiště, jejich povrchová teplota a spousta dalších informací. Vše se následně sepíše do článků a ty vycházejí v odborných vědeckých časopisech.
K Vánocům sis nadělil krásný hvězdný dárek –25. 12. 2024 jsi objevil novou kometu. Jak to probíhalo?
Sledoval jsem pás několika zorných polí na večerní obloze nad západním obzorem pomocí jednoho z robotických dalekohledů FRAM Fyzikálního ústavu v Argentině. Podobné pozorování jsem zkoušel už o noc dříve, v noci z 23. na 24. prosince. Na těch- to snímcích jsem ale nenalezl nic nového. Ale při analýze snímků pořízených o štědrovečerní noci jsem narazil na slabý mlhavý flíček, který se na snímcích pohyboval. Nebyl jsem si objevem jist, mohl to být nějaký artefakt na snímku nebo odlesk jasné hvězdy na objektivu. Počkal jsem tedy na další noc, abych ověřil, zda je objekt reálný. I druhou noc byl objekt na pořízených snímcích viditelný, tak jsem napsal opatrný e-mail do Centrály pro astronomické telegramy s tím, že mám možnou novou kometu a že to ještě ověřím třetí noc. Po této noci už bylo jasné, že jde o skutečný objekt, a svá pozorování jsem poslal do Minor Planet Center (MPC), organizace, která přijímá pozorování planetek a komet od všech pozorovatelů z celého světa. Následně přicházela potvrzující pozorování od dalších pozorovatelů z Chile a Austrálie (kometa byla viditelná pouze na jižní obloze). A konečně 31. prosince 2024 vydalo MPC cirkulář (oběžník) oznamující objev komety C/2024 Y1 (Mašek). Kometa tedy nese moje jméno – splnil se můj astronomický sen!
Po tobě je pojmenována i planetka č. 9841. Jak k tomu došlo?
Planetka č. 9841 byla objevena Zdeňkou Vávrovou na hvězdárně na Kleti. Můj kolega Štefan Kürti, který se s objevitelkou zná, navrhl pojmenování jedné z planetek objevených paní Vávrovou po mně a vybral tu, která byla objevena v roce mého narození. Objevitel planetky ji totiž nesmí pojmenovat po sobě, ale může navrhnout jméno po někom jiném. Pouze komety se pojmenovávají po svém objeviteli. Pravidla o pojmenování nebeských objektů stanovuje Mezinárodní astronomická unie. „Moje“ planetka nyní obíhá v hlavním pásu planetek a mezi drahami planet Mars a Jupiter.
Letos v září nastane zatmění Měsíce viditelné z našeho území. Co nám k pozorování tohoto jevu doporučíš?
Úplné zatmění Měsíce nastane 7. září hned po jeho východu v brzkých večerních hodinách (kolem 20 h). Pro pozorování bude ideální najít si místo s volným výhledem směrem k východnímu obzoru. Úkaz bude dobře viditelný i pouhým okem, dalekohled není nutný. Pro zajímavější zážitek ale lze využít triedr nebo malý dalekohled. Nezbytnou podmínkou je samozřejmě jasná obloha – při zataženém počasí nebude bohužel vidět nic.
V dětství jsem často přemýšlela, zda má vesmír někde konec. Jak daleko do vesmíru dokáže lidstvo dohlédnout?
Tyto otázky si kladou i sami vědci. Podle současných poznatků nemá vesmír žádný okraj ani konec ve smyslu nějaké „stěny“. Nejpravděpodobněji je „zahnutý“ sám do sebe – těžko se to představuje, ale dá se to přirovnat k povrchu koule. Na Zemi můžeš cestovat pořád dál a dál, a nikdy nenarazíš na konec –žádný okraj ani hranici. U vesmíru je to podobné, jen ve třech rozměrech a v mnohem větším měřítku. Astronomové dnes díky moderním technologiím, například Hubbleovu nebo Webbovu vesmírnému dalekohledu, dokážou pozorovat objekty, které vidíme tak, jak vypadaly krátce po vzniku vesmíru. Je důležité si uvědomit, že se díváme do minulosti. Světlu (nebo rádiovým signálům) totiž nějakou dobu trvá, než k nám dorazí. Když se například podíváš na Slunce, vidíš ho tak, jak vypadalo před osmi minutami – tolik času trvá, než světlo urazí vzdálenost 150 milionů kilometrů. Nejbližší hvězda (po Slunci) je od nás vzdálená přes čtyři světelné roky, což znamená, že její světlo k nám letělo čtyři roky. A nejvzdálenější objekty, které dokážeme pozorovat, jsou galaxie vzdálené až 13,4 miliardy světelných let.
Bude někdy v budoucnu možné cestovat do vesmíru?
Pokud jde o skutečné opuštění planety, zatím lidé létají jen na nízkou oběžnou dráhu kolem Země. Nejvzdálenější místo, kam se člověk dostal, je povrch Měsíce. Dnes se znovu chystá návrat lidí na Měsíc –doufejme, že to do konce desetiletí vyjde. O letu člověka na Mars se mluví už dlouho, ale takový projekt je extrémně náročný, drahý a vyžaduje politickou i technologickou podporu. A jestli se někdy vydáme ke hvězdám? To je zatím otázka hodně vzdálené budoucnosti.
Martine, moc děkujeme za rozhovor a přejeme ti mnoho dalších pozorovatelských úspěchů z vesmíru.
