Úspěšný mezinárodní turnaj zorganizován na poslední chvíli díky síle dobrovolníků

text: Jan Semerád

foto: Robert Holec

Nedílnou součástí každého sportu jsou mistrovství a turnaje, v nichž závodníci poměřují své schopnosti a snaží se dosáhnout co nejlepšího výsledku. Nejinak tomu je i v badmintonu, nejrychlejším sportu na světě. V dubnu se v Brně odehrálo badmintonové mistrovství Evropy neslyšících, které pro naše barvy skončilo velkým úspěchem. Úspěch to byl jak organizační, protože se celou akci podařilo naplánovat a zorganizovat v bleskovém čase, tak sportovní, protože v Česku díky našim sportovcům zůstaly hned dvě medaile. O odpovědi na několik otázek jsme tak požádali Karla Pechu, hlavního organizátora mistrovství z tamějšího badmintonového klubu SK Kuklenská Brno, a Janu Havlovou, hráčku a spoluorganizátorku v roli kontaktní osoby mezi sportovním klubem, EDSO (European Deaf Sports Organisation) a ČDV (Český deaflympijský výbor).

Kdy a proč padlo rozhodnutí pořádat mistrovství Evropy neslyšících v badmintonu právě v Česku? Byla to vaše dlouhodobá ambice, nebo se naskytla jedinečná příležitost?

JH: V loňském roce EDSO marně shánělo pořadatele ME v badmintonu. Vzhledem k blížícím se letním deaflympijským hrám bylo potřeba zorganizovat kontinentální šampionát v Evropě, protože Asie a Amerika už svůj šampionát připravovaly. Protože jsem byla v kontaktu se sportovním ředitelem badmintonu pod EDSO, požádal mě, zda bychom mohli akci uspořádat v České republice. Spojila jsem tedy Český deaflympijský výbor se svým badmintonovým klubem SK Kuklenská Brno a pak se to rozjelo.

KP: V roce 2024 nás kontaktovala Jana Havlová s prosbou o pomoc při pořádání ME neslyšících v badmintonu. Popsala nám situaci na mezinárodní scéně a nutnost uspořádat tento turnaj kvůli blížící se kvalifikaci na deaflympiádu. A jelikož se s Milanem Ludíkem, který vede náš klub, nebojíme větších výzev, tak jsme do toho šli.

Jak dlouho před samotným turnajem jste začali plánovat a organizovat přípravy? Měli jste už s pořádáním podobných akcí zkušenosti?

JH a KP: Začali jsme ke konci roku 2024, do té doby jsme zjišťovali, zda vůbec bude dost účastníků. Měli jsme v té době zkušenosti především s turnaji úrovně GPC. Kdežto mistrovství Evropy je svojí úrovní ekvivalentní akcím úrovně GPA či mistrovství ČR (GPA až GPD jsou jednotlivé úrovně badmintonových turnajů v ČR, turnaje GPA jsou nejvyšší celostátní úrovně, GPD jsou turnaje nižší výkonnostní úrovně – pozn. red.).

Kolik lidí se na celé akci podílelo a jak jste si mezi sebou rozdělili jednotlivé úkoly? Chtěli byste někoho konkrétního zmínit nebo vyzdvihnout?

KP: Přípravu turnaje po organizační stránce jsem vedl sám. S grafickou prací a administrační částí pomohla naše Adélka Š., která je na tyto věci velmi šikovná. Na samotném turnaji přiložili ruku k dílu členové našeho klubu SK Kuklenská Brno a díky nim se podařilo akci zvládnout. Bez této pomoci by turnaj nešlo uspořádat.

Organizace takové akce určitě nebyla jednoduchá – co bylo největší výzvou? A co naopak proběhlo hladce?

KP: Největší výzva byl čas. Podobné turnaje se chystají jeden až dva roky, my měli čtyři měsíce. Další z výzev bylo zajistit speciální požadavky pro neslyšící hráče, jelikož nikdo z organizačního týmu se nikdy podobného turnaje pro neslyšící neúčastnil. Kupodivu hladce proběhl celý systém ubytování hráčů v hotelu Vista v Brně, hotel hráčům poskytl skvělé zázemí a prostory.

Jak náročné bylo zajistit vše po stránce financí, logistiky a lidských sil? Pomohly vám nějaké instituce, sponzoři nebo dobrovolníci?

KP: S financemi to bylo doopravdy obtížné. Jelikož na uspořádání turnaje bylo velmi málo času a organizace samotná probíhala téměř celá až v letošním roce, neměly už všechny oslovené firmy o sponzoring zájem, protože jejich rozpočty a finanční budgety na rok 2025 byly již uzavřené. Nebýt dobrovolníků z řad SK Kuklenská Brno, nebylo by možné turnaj uspořádat a neskončit v červených číslech.

V čem se podle vás ME nejvíc lišilo od národního šampionátu? Počtem účastníků, nebo třeba i atmosférou či nároky na organizaci?

JH: Největším rozdílem je určitě právě počet účastníků, protože na národních šampionátech jsme měli tuším maximálně cca 30 osob a nyní na ME to bylo cca 140 osob, což už je docela vysoké číslo. Dále je rozdíl v tom, že oproti jednodennímu MČR trvá takové ME několik dnů. I herní úroveň je opravdu jiná, na ME jezdí primárně ti, co se badmintonu věnují už nějakou dobu – třeba Katrin Neudolt z Rakouska hraje badminton na profesionální úrovni, což zatím u nás, českých neslyšících badmintonistů, nemáme.

KP: Nároky na uspořádání byly značné. Bylo to dáno nejen větším počtem účastníků (přes 100 lidí) z 15 zemí, ale i zajištěním potřeb, které neslyšící badmintonisti mají. Chtěli jsme vytvořit deaf friendly prostředí, proto jsme domluvili jak slyšící čárové rozhodčí, tak i neslyšící dobrovolníky, kteří komunikovali se sportovci a diváky v českém znakovém jazyce, popřípadě v mezinárodním znakovém systému. Dále byly seznam zápasů a jejich výsledky aktualizovány v reálném čase, takže je mohli sledovat on-line jak diváci, tak i hráčky a hráči, kteří se mohli včas na své zápasy nachystat. V rámci STK badmintonu pod ČDV jsme po ME udělali rozhovory s jednotlivými členy reprezentačního týmu – ty byly otitulkovány v českém jazyce pro zpřístupnění co nejširší skupině lidí.

Když se teď ohlédnete zpátky, změnili byste něco? Ať už ze sportovního, nebo organizačního hlediska?

KP: Neměnil bych nic zásadního. Pochopitelně se vždy zpětně dají vylepšit nějaké detaily takové akce, ale doteď nechápeme, jak se to v této kvalitě mohlo povést za tak krátký čas a bez jakýchkoliv sponzorů, jen s odhodláním našeho klubu.

Na co jste z celého mistrovství nejvíc hrdí? Byl nějaký moment, který vám opravdu utkvěl v paměti?

JH: Byla jsem hrdá na výkony našich hráček a hráčů. A také na moment, kdy jsem se radostí rozbrečela po vysněném postupu do semifinále. Přišli za mnou mimo jiné i mí badmintonoví kamarádi, které znám už několik let a kteří už s badmintonem skončili, aby se mnou tento moment sdíleli. I teď z toho mám husí kůži.

KP: Hrdý jsem na dvě věci. Na to, že se nám podařilo na domácím turnaji získat dvě medaile pro Česko, a pak na to, jak náš klub táhl za jeden provaz.

Jaké ambice jsi měla jako sportovkyně před mistrovstvím? Podařilo se ti je naplnit?

JH: Přála jsem si medaili jakékoliv barvy. A to se mi povedlo, jsem vicemistryní Evropy, takže stříbrná placka! A samozřejmě jsem doufala, že náš český tým nepotká žádné zranění, a to se taky povedlo, takže paráda. To, že Vanessa získala ještě jednu medaili, to už byla třešnička na dortu!

Jak vidíš svoji další sportovní kariéru – plánuješ reprezentaci i v budoucnu, nebo se soustředíš na jiné cíle?

JH: Momentálně doufám, že se mně a Vanesse povede dostat se na deaflympiádu do Tokia. Pevně věřím, že i tam bychom zvládly uhrát výborný výsledek pro Českou republiku. A co bude dál? To ještě nevím.

A úplně na závěr – čím je pro tebe badminton výjimečný? Co tě na něm nejvíc baví a proč mu zůstáváš věrná?

JH: S badmintonem jsem začala ve svých 11–12 letech a od té doby jej hraji. Předtím jsem si pinkala na zahradě na chalupě, jako každý správný Čech. No a co mě na badmintonu zaujalo? Hlavně to, že musíš být rychlý, hbitý, trpělivý a všímat si detailů, což je to pravé ořechové pro mě!