Neslyšící a arteterapie v zahraničí

text: Ivana Hay Tetauerová

foto: archiv dotazovaných

Arteterapie je oborem, který se v České republice výrazněji začal rozvíjet až po roce 1989. Stále jde o poměrně mladou disciplínu, v níž se teprve otevírá otázka využití v různých specifických komunitách – například v komunitě Neslyšících. Tento článek přináší pohled dvou neslyšících arteterapeutek pocházejících z Velké Británie, které ve své praxi propojují výtvarnou tvorbu, péči o duševní zdraví a podporu komunity, z níž samy pocházejí.

Arteterapie je terapeutická metoda využívající výtvarné činnosti – kreslení, malování, práci s hlínou či koláže – k vyjádření emocí, myšlenek a vnitřních prožitků. Nejde o vytvoření uměleckého díla, ale o samotný proces, který pomáhá porozumět sobě i druhým. Samotné slovo arteterapie se skládá ze dvou slov: arte je indoevropského původu a znamenalo nadání, později řemeslná profese a dnes značí umění, druhá část slova pochází z řeckého therapeia, což znamená léčba, léčení. Arteterapie se využívá při psychických obtížích, traumatech nebo jako bezpečný prostor pro osobní rozvoj.

V arteterapii není důležité, jak dobře člověk kreslí. Podstatné je, že výtvarná tvorba umožňuje komunikaci i tam, kde slova (nebo v našem případě znaky) nestačí. Pro neslyšící může být právě tento vizuální jazyk mostem mezi vnitřním světem a okolím.

Dvě neslyšící arteterapeutky pocházející z Velké Británie, jejichž příběhy zde představujeme, ukazují, jak cenná je přítomnost neslyšících odborníků v oboru, který tradičně spoléhá na mluvenou řeč. Jejich práce potvrzuje, že arteterapie může být nejen plně přístupná neslyšícím, ale také hluboce obohacující –jako prostor uzdravení, sdílení a posilování identity.

Rubbena Aurangzeb-Tariq

Velká Británie

Rubbena je neslyšící umělkyně a arteterapeutka pákistánského původu, která žije v Londýně. Její práce zkoumá identitu, kulturu a „menšinu v menšině“ prostřednictvím malby a instalací využívajících barvy a textury. Vystudovala výtvarné umění, umělecký management a arteterapii na Central Saint Martins a Goldsmiths University. Rubbena kombinuje individuální a společné projekty, vede akademicko-umělecký projekt Translating the Deaf Self. Její práce jsou hojně vystavovány a objevily se i v britské televizi. Její umění odráží její cestu neslyšící asijské ženy, která žije v západní společnosti ovlivněné východní kulturou, a vybízí ostatní k zamyšlení nad identitou a emocemi.

Rachel Anne Coppage

Nový Zéland – Aotearoa

Rachel je neslyšící arteterapeutka a lektorka se zkušenostmi a kvalifikací z Velké Británie, která před téměř 20 lety emigrovala na Nový Zéland. Zasazuje se o lepší přístup k duševnímu zdraví a vzdělávání neslyšících. Vede vlastní firmu Rachel Anne Coppage Enterprises Limited (RACEL) a na částečný úvazek pracuje na Auckland University of Technology, kde vyučuje předměty Deaf World a Deaf Studies. Zaměřuje se na umění, duševní zdraví a identitu Neslyšících s důrazem na sociální spravedlnost a formování Deafhood identity. Zdůrazňuje potřebu kulturní a jazykové péče. Její klinická a akademická práce podporuje neslyšící klienty v budování odolnosti a duševní pohody prostřednictvím arteterapie.

Jak jste se staly arteterapeutkami a jaké vzdělání je ve vaší zemi pro tuto činnost vyžadováno?

Rubbena: Nejprve musíte mít bakalářské vzdělání v různých oborech v oblasti zdravotnictví nebo umění. Následně se můžete přihlásit do magisterského oboru psychoterapie uměním, po jehož absolvování získáte licenci k registraci a výkonu povolání arteterapeuta. K tomu musíte mít portfolio a alespoň 1 500 hodin praxe získané ve zdravotnictví, sociálních službách nebo ve školství. Musíte také předložit doporučující dopis.

Rachel: Svoji kvalifikaci jsem získala ještě ve Velké Británii, předtím než jsem emigrovala na Nový Zéland – absolvovala jsem letní školu (základní kurz arteterapie) v Edinburghu, postgraduální diplom (PGDip) a navazující magisterský titul (MA) jsem získala na Goldsmiths. Ve Velké Británii se musíte zaregistrovat u HCPC (regulační orgán pro zdravotnické profese) na základě své kvalifikace, a pro další profesní rozvoj se můžete stát členem BAAT (Britská asociace arteterapeutů).

Bylo pro vás jako pro neslyšící obtížné dostat se ke vzdělávání a zaměstnání arteterapeuta? Co vám pomohlo uspět?

Rubbena: Měla jsem štěstí – jako dobrovolnice jsem pracovala s neslyšícími pacienty na psychiatrii, což mě přivedlo ke studiu arteterapie. V nemocnici jsem získala potřebnou praxi a s podporou vedoucího znalého služeb pro neslyšící mě přijali ke studiu. Chyběla však terminologie v britském znakovém jazyce (BSL), takže jsme ji vytvářeli. Po absolvování jsem vedla tým terapeutů pracujících se slyšícími dětmi zasaženými válkou nebo násilím. Vedla jsem též tým terapeutů a poradců, kteří pracovali ve školách a komunitách. Tato praxe mi pomohla najít uplatnění.

Rachel: Studium jsem absolvovala společně se dvěma dalšími neslyšícími a sdíleli jsme tlumočení do BSL. Jako arteterapeutka kladu důraz na nastavení hranic, protože jsem aktivní členkou komunity Neslyšících. Spolupracuji i s podpůrným personálem klientů a dostávám doporučení od organizací neslyšících. Pomáhá mi porozumět systémům podpory a organizuji týmové schůzky, které klientům zprostředkují větší přehled o dění kolem nich.

Zahrnoval váš výcvik témata týkající se neslyšících nebo jejich kultury?

Rubbena: Bohužel ne. Probírala se pouze obecná témata o kultuře a rozmanitosti a velmi krátce také poruchy učení. Nebylo zde žádné specifické zaměření na práci s neslyšícími klienty. Je ale důležité si uvědomit, že v té době neexistovali terapeuti se zkušenostmi s neslyšícími.

Rachel: Také jsme nic o neslyšících neprobírali. Ve své dnešní praxi se však opírám též o model, který je v souladu s konceptem duševní pohody v komunitě Neslyšících – Te Whare Tapa Whā. Tento maorský holistický model, vytvořený v roce 1984, chápe zdraví jako rovnováhu čtyř pilířů: těla, mysli, ducha a rodiny. Více informací nabízí Mental Health Foundation of New Zealand.

Je dnes pro neslyšící snazší, nebo naopak těžší vstoupit do oboru? Je ve vaší zemi mnoho neslyšících arteterapeutů?

Rubbena: Počet neslyšících arteterapeutů ve Velké Británii pomalu roste. Co vím, aktuálně je nás v oboru asi šest. V současnosti podporuji dva neslyšící stážisty a jsem jim mentorkou, supervizorkou a oporou. Díky svým kontaktům se mi podařilo pro ně zajistit pracovní stáže, které jim umožní nasbírat potřebné hodiny praxe a získat doporučení ke vstupu do výcviku. Jeden z nich by měl získat kvalifikaci na konci tohoto roku, druhý začne studium v říjnu.

Rachel: To nevím –v roce 2007 jsem z Velké Británie emigrovala a nejsem už v kontaktu s BAAT. Ale na Novém Zélandu jsem jediná neslyšící arteterapeutka.

Pracujete převážně s neslyšícími klienty, nebo také se slyšícími? Jak komunikujete ve smíšeném prostředí?

Rubbena: V současné době pracuji převážně s neslyšícími klienty a jen velmi málo se slyšícími, ale dříve to bylo naopak. Komunikuji prostřednictvím BSL nebo SSE (znakovaná angličtina – pozn. red.) a tam, kde je to potřeba, využívám při sezení tlumočníka. Se slyšícími nebo těmi, kteří dávají přednost mluvené angličtině, používám svůj hlas.

Rachel: V současné době pracuji v Tāmaki Makaurau (maorské jméno pro Auckland, největší město Nového Zélandu – pozn. red.). Svou soukromou praxi RACEL jsem založila roku 2011 a mám neslyšící, znakující klienty. Se slyšícími nebo nedoslýchavými pracuji zřídka, s tlumočníkem nikdy.

Existují ve vaší zemi nějaké skupiny, které podporují neslyšící arteterapeuty?

Rubbena: Založila jsem skupinu Deaf Culture and Art Therapy Group, která je nyní otevřená i arteterapeutům z dalších zemí. Vítáme členy z celého světa. Letos byla skupina méně aktivní, možná kvůli složitějšímu výcviku a školení v USA oproti Velké Británii.

Rachel: Jsem členkou ANZACATA (The Australian, New Zealand and Asian Creative Arts Therapies Association), což je důležitá profesní organizace, která podporuje mou praxi, další vzdělávání (CPD) a profesní kontakty. Funguje podobně jako BAAT ve Velké Británii. V Aotearoa (Novém Zélandu) ale neexistuje žádný obdobný oficiální zdravotnický nebo ministerský orgán pro registraci a etickou praxi, jako je HCPC ve Velké Británii.

Pracovaly jste někdy s klienty, kteří se potýkají s identitou Neslyšících? Jak může arteterapie podpořit jejich sebedůvěru?

Rubbena: U svých klientů často vidím boj s identitou Neslyšících – musím sledovat jejich kroky a rozvíjet smysl pro porozumění tomu, co prožívají, prostřednictvím kreativní umělecké tvorby. Pracuji s nimi na budování jejich sebedůvěry při zkoumání jejich myšlenek a pocitů ohledně toho, kým jsou jako Neslyšící, a podporuji je při zpracovávání problémů, kterým čelí.

Rachel: Ano, to je velká část mé práce s klienty. Pozorováním jejich chování v terapeutickém prostředí a při rozhodování (například výběru štětce) odhalujeme míru jejich samostatnosti, nebo naopak její nedostatek. Mnozí klienti se mnou rádi komunikují, navazují kontakt, ale zároveň mají problém najít si čas na tvorbu obrazů. Vytvořené a nasbírané obrázky slouží jako silný vizuální deník, který je vyzývá k reflexi se mnou. Mám to štěstí, že jako univerzitní lektorka se zabývám oborem Deaf Studies, a mohu tak propojit své znalosti z této oblasti s arteterapií, abych co nejlépe podpořila klienty v rozvoji jejich identity a budování odolnosti.

Čím je podle vašich zkušeností arteterapie pro neslyšící klienty obzvláště významná nebo jiná?

Rubbena: Arteterapie je vizuální forma terapie, která zaznamenává náročné emoce a procesy pomocí výtvarné tvorby nebo vizuálního jazyka. Díky tomu je pro neslyšící, kteří vnímají svět hlavně vizuálně, mnohem přístupnější. Umožňuje jim vyjádřit své myšlenky a pocity bez nutnosti je slovně strukturovat, jak je to u tradiční „terapie mluvením“. Když mají neslyšící klienti neslyšícího terapeuta, který kreativně přemýšlí a rozumí jejich potřebám, cítí se bezpečně a mohou se otevřít na místě, kde je to možné.

Rachel: Arteterapie je vhodná pro neslyšící, protože není závislá na mluvení a vychází z vizuálního vyjadřování, které je blízké znakovému jazyku. Tvoření pomáhá lidem vyjádřit emoce a myšlenky, které někdy nejdou říct slovy. Například kresby nebo sochy mohou ukázat, co člověk prožívá uvnitř. Klient a terapeut si mohou obrázky schovávat a později společně sledovat, jak se postupně mění – to může být užitečné pro porozumění vlastním emocím. Skrze práci s výtvarnými materiály má klient možnost rozhodovat a být samostatný, což je pro neslyšící lidi někdy vzácná zkušenost. Terapeut sleduje nejen to, co klient tvoří, ale i jak se chová – zda mluví, mlčí nebo jak reaguje na prostředí. Důležitou součástí je také supervize, tedy pravidelné sdílení zkušeností s jiným odborníkem. Pro neslyšící terapeuty je při tom důležitá přítomnost tlumočníka a možnost mluvit o své práci otevřeně a bezpečně.

Jaké osvědčené aktivity pomáhají neslyšícím klientům objevovat nebo posilovat jejich identitu? Můžete uvést nějaký příklad?

Rubbena: Často kombinuji arteterapii s kognitivně-behaviorální terapií (CBT) a používám vizuální strategie, aby klienti lépe chápali to, co je pro ně matoucí. Při silném traumatu zařazuji i jiné metody, například mindfulness, a pokud je třeba, i EMDR (terapii zpracování pohybem očí). Neslyšící často odmítají CBT, protože vyžaduje plnění úkolů mezi schůzkami, což jim v minulosti dělalo problémy. CBT také postrádá vizuální prvky, které neslyšící potřebují, proto používám kreativní metody využívající jejich vizuální paměť a kreativitu k lepšímu zpracování traumatu. Je důležité, aby si budovali odolnost a terapii dokončili, protože mnoho neslyšících mi dříve sdělilo, že toho předtím nebyli schopni.

Rachel: Občas se opírám o znalosti z Deaf Studies a věnuji se psychoedukaci. Porovnávám příběhy klientů s akademickými poznatky a zapisuji klíčová slova, která jim pomáhají lépe pochopit jejich zkušenosti jako neslyšících ve světě slyšících i v komunitě Neslyšících. Jako terapeutka chci být vzorem odolnosti, sebedůvěry, autonomie a sebeurčení. Důvěrnost je pro mě zásadní, potvrzuje mou profesionalitu a stanovuje jasné hranice pro důvěru klientů. Vzhledem k malé komunitě Neslyšících znám klienty již před přijetím jejich doporučení, což může vyvolat etické otázky, jež řeším s klinickou supervizorkou.

Máte nějaký oblíbený citát, který vyjadřuje váš přístup k arteterapii?

Rubbena: Ne tak docela, ale je důležité klientům připomínat, že jsou v bezpečí a že jsme tu proto, abychom jim naslouchali a pracovali s nimi, když zpracovávají svá traumata a emoce prostřednictvím umělecké tvorby a v jejich preferovaném jazyce.

Rachel: Není to úplně citát, ale jako tauiwi (cizinka) vnímám důležitost uvědomění si země, na které stojím, a vztahu ke klientovi, se kterým v terapii pracuji, a jeho vztahů s předky. Z maorských modelů zdraví a pohody chápu potřebu vidět člověka jako celek a součást komunity. Pravidelně si zlepšuji mezikulturní dovednosti a věnuji se sebereflexi jako Pākēhā (bílý Evropan) v kontextu moci a privilegia. Život zde mě učí být lepším člověkem a vážit si přírody kolem – moře, lesa i hor, které se táhnou Aotearoou, zemí dlouhého bílého oblaku, Novým Zélandem.

„Arteterapie není o vytváření umění, ale o procesu tvorby a sebevyjádření – bez ohledu na vaše umělecké dovednosti.“