UNIE 05-06/2024

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z. ú.

5-6/2024 • ročník XXVIII • 59 Kč

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

v jarním období jsme opět byli svědky velkého semknutí komunity Neslyšících, tentokrát v ohromné a zasloužené podpoře osoby, která pro naši komunitu vykonala mnoho dobrého. Naše kolegyně, přítelkyně a tlumočnice Naďa Hynková Dingová byla postavena před jednu z nejnáročnějších životních výzev – onemocněla zákeřnou rakovinou a rozhodla se o své nemoci promluvit a požádat o pomoc. Sbírka vytvořená na platformě Donio se setkala s okamžitou odezvou ze všech směrů a cílová částka 3 360 000 Kč byla vybrána za pouhý týden (v momentě, kdy píšu tyto řádky, stále do konce sbírky zbývá přes 50 dní, je vybráno již 3,7 milionu Kč a lidé nadále přispívají).

Jako komunita Neslyšících můžeme být hrdí na to, že se dokážeme takto semknout a navzájem se podpořit, když je to potřeba. V redakci se vám pokusíme v příštích číslech UNIE přinést alespoň krátký rozhovor s Naďou či osobami z jejího okolí, které se na sbírce podílely, pokud budou ochotny jej poskytnout.

V tomto čísle se opět dočkáte mnoha zajímavých článků. Postupně si zde představíme jednotlivé výrobce sluchadel v České republice a začínáme firmou Phonak. Neslyšící LGBTQ+ čtenáře určitě bude zajímat hlavní téma, v rámci něhož se podíváme na aktivity spolku Duha pro neslyšící. Se dvěma články jsme se vydali až do Ameriky – představíme vám dvě známé

CODA osobnosti z USA a také film JESUS , jehož tým byl složen pouze z neslyšících tvůrců. Naše starší čtenáře určitě zaujme článek o digitální přístupnosti, se kterou mají mnozí potíže, a čtenářům kutilům se bude líbit další díl rubriky Živíme se rukama.

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

DIGITÁLNÍ PŘÍSTUPNOST

PŘEDSTAVENÍ VÝROBCŮ SLUCHADEL: PHONAK 26 KULTURA: FILM JESUS 30 ŽIVÍME SE RUKAMA: V TÁTOVÝCH ŠLÉPĚJÍCH K LESNICTVÍ

SUKI DĚKUJE 35 PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ: KOUZELNÉ PŘÁNÍ 2 36 SPORTOVNÍ OKÉNKO: ZIMNÍ DEAFLYMPIÁDA 2024

/Kde na síti nás najdete?/

WEB

www.cun.cz

ISSUU www.issuu.com/casopisunie

FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/

Cena jednoho výtisku: 59 Kč

Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného

Kontakt: redakce@cun.cz

V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s logem UNIE obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost. Vysvětlení, jak QR kódy fungují, najdete zde:

1. Ve svém mobilu otevřete aplikaci fotoaparátu

2. Namiřte kameru telefonu na QR kód, který chcete oskenovat

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

REDAKCE

/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Jan Panský, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Eva Kastnerová, Martin Jarůšek

3. Klikněte na vyskakovací okno, které se v aplikaci fotoaparátu objeví

4. Prohlížejte si zobrazený obsah

UNIE • 5–6/2024, ročník XXVIII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Anna Pulkrabová šéfredaktor: Jan Semerád zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Barbora Flusserová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Jan Panský, Eva Vavříková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Eva Kastnerová,  Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová titulní strana: Miroslav Martínek, Aneta Eleonora Braunová zadní strana: Jan Crkovský grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

Krizová ředitelka České unie neslyšících, z. ú.

TEXT: Jan Semerád / FOTO: archiv Valerie Losíkové

Ve čtvrtek 8. února došlo ke změně ve vedení České unie neslyšících. Místo pana ředitele Ing. Martina Nováka, který je ze zdravotních důvodů v dlouhodobé pracovní neschopnosti, byla zvolena nová krizová ředitelka – Bc. Valerie Losíková. Správní rada ČUN k tomuto kroku přistoupila z důvodu zachování funkčnosti organizace. Nová ředitelka doposud pracovala na pozici vedoucí kurzů znakového jazyka v pražské pobočce ČUN.

Paní ředitelka požádala všechny zaměstnance o tolerantní přístup a pochopení během úvodních měsíců v nové funkci. V prohlášení uvedla, že její prioritou je zajistit fungování ČUN a bude ráda za pomoc a spolupráci všech vedoucích pracovníků.

Za redakci UNIE vyjadřujeme paní ředitelce plnou podporu a věříme, že vše půjde dobrým směrem. Děkujeme bývalému řediteli za jeho obětavou a dlouhodobou práci pro ČUN a přejeme mu pevné zdraví a rychlou rekonvalescenci.

Slyšíme se Brno

TEXT A FOTO: Renáta Pražáková

Změny v Mluvících rukou 2024

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Marie Basovníková

Milí čtenáři, blíží se další, již 27. ročník tradičního festivalu Mluvící ruce, který pořádá Česká unie neslyšících, z.ú. V následujících měsících se u události Mluvících rukou na facebooku můžete těšit na anketu pro výběr nového oficiálního znaku, představíme vám nové logo a podíváme se i do historie tohoto festivalu, jehož první ročník proběhl ještě v minulém tisíciletí v roce 1998. Na zadní straně tohoto čísla jsme si pro vás již připravili plakát, který se objeví i na sociálních sítích. V letošním roce se proměnil i organizační tým, který je plný nových nadšených organizátorů z řad zaměstnanců jednotlivých sekcí ČUN zejména z Weblíčka, redakce UNIE, Minirozhovorů a z pražské pobočky Sociálně aktivizačních služeb.

Celý tým se na přípravu festivalu velmi těší a doufáme, že se vám letošní ročník bude líbit tak, jak se nám líbí už teď!

Na 3. března každoročně připadá Světový den sluchu (alternativně nazývaný i Mezinárodním dnem péče o sluch), nad kterým má záštitu Světová zdravotnická organizace (WHO). A proč právě 3. března? To proto, že datum 3. 3. připomíná tvar dvou uší.

A právě v neděli 3. 3. 2024 se v ČUN Brno uskutečnilo i další ze setkání pod názvem „Slyšíme se Brno“. Jde o pravidelná setkání rodin pečujících o děti se sluchovou vadou v Jihomoravském kraji, která zastřešuje ČUN Brno.

Setkání od začátku probíhalo ve velmi příjemné a sdílné atmosféře. Přivítali jsme nové rodiny pečující o děti se sluchovou vadou. Pro děti byly připraveny materiály na téma barvy a tvary. Akce se vydařila a těšíme se na další setkání.

Neslyšící vyjeli

na poznávací

výlet do Německa

TEXT A FOTO: Pavlína Kašperková

Skupina neslyšících z Karlových Varů a okolí se díky projektu Stavba mostů vydala do Německa. Navštívili organizaci Lebenshilfe e.V. Arzberg, která poskytuje podporu a služby lidem s mentálním postižením a sociálním handicapem a jejich rodinám. Díky zajištěnému tlumočení si mohli účastníci výlet plně vychutnat a seznámit se s prací Lebenshilfe, která zahrnuje individuální péči, terapeutické aktivity, vzdělávání a poskytování zaměstnání. Součástí výletu byla opět aktivita Čaj s pozdravem.

Účastníci viděli, jak organizace mění životy zaměstnanců prostřednictvím různých projektů a nabídek.

Setkání s ředitelem Andreasem Weissem ukázalo, jak může komunikace lidi spojovat bez ohledu na jejich schopnosti, jeho nadšení bylo opravdu nakažlivé. Komunikace se stala mostem k porozumění a respektu mezi účastníky. Tento výlet nejen přinesl naději a inspiraci účastníkům, ale také naplnil smysl projektu Stavba mostů.

„Nejste doma tam, kde žijete, ale tam, kde vám rozumějí.“

Christian Morgenstern

Zima v ČMUN a ČUN v Ostravě

Den finanční gramotnosti

TEXT: Michaela Šporerová / FOTO: archiv ČUN Liberec

V únoru u nás na ZŠ a MŠ logopedické v Liberci proběhl den finanční gramotnosti. Celý den byl zorganizován ve spolupráci s divadlem TY-JÁ-TR, které předvedlo úžasné a velmi informativní představení pro děti z druhého stupně. Herečky měly připraveny vtipné texty, přehrávaly dětem vzorové situace a děti je poté opravovaly a ukazovaly, jak to má být. Celé představení bylo zároveň proloženo společnou prací dětí ve skupinách, tudíž se každé dítě dostalo ke slovu a mělo možnost se zapojit.

Na závěr dostaly děti balíček s dárky od sponzora (Kaufland), který jim udělal moc velkou radost. Celá akce byla velmi přínosná a setkala se s hojnou účastí. S divadlem TY-JÁ-TR plánujeme další spolupráci a mnoho dalších akcí.

TEXT: Silvie Slavíková / FOTO: Irena Přibilová

Pod hlavičkou ČMUN už od loňského podzimu probíhá každý čtvrtek aktivita Cvičení pro radost. Při cvičení stále převažují ženy, ale doufáme i ve větší účast mužů. Zima je už za námi, avšak společně vzpomínáme na skvělé akce, které se v jejím průběhu uskutečnily. V únoru ČUN zorganizovala přednášku na téma Putování po Africe, své zajímavé zážitky z cest nám přiblížila Michaela Studýnková. Na konci února pro změnu ČMUN pořádala karneval, soutěž o nejlepší kostým vyhrála „policistka“ Markéta Žouželková. V polovině března proběhl ve spolupráci ČUN a ČMUN už IV. ročník soutěže Peče celá Unie. Výhercem se stal Michal Pánek se svými tvarohovými koláčky.

Festivalu Jeden svět 2024 se účastnili i redaktoři UNIE

TEXT: Jan Semerád, Dominik Henzl, Petra Beránková

FOTO: Ivana Hay Tetauerová, Dominik Henzl

Letošního zahájení mezinárodního filmového festivalu o lidských právech Jeden svět se účastnila i redakce UNIE. Na zahájení byla slavnostně předána cena Homo Homini šéfredaktorce nezávislé ázerbájdžánské redakce Abzas Media Leyle Mustafayevě za práci jejích redaktorů během omezování svobody médií v Ázerbájdžánu. Moderátorka Linda Bartošová také přečetla dopis jednoho ze zatčených členů redakce Abzas Media, který napsal své dceři. Součástí zahájení bylo také vystoupení ázerbájdžánského rapera Jamala Aliho, které bylo umělecky tlumočené do českého znakového jazyka. Po zahájení následovala projekce hraného filmu Pozemské verše s příběhy o lidských právech z Íránu.

V Karlových Varech se v rámci školního projektu Jeden svět konala projekce filmu Můj neslyšící brácha a po ní proběhla debata s neslyšícím hostem Maksymem. Ten s dětskými diváky sdílel svůj životní příběh a během pofilmové diskuze odpovídal na četné zvídavé otázky dětí. Děti se také samy pokusily vymyslet znaky ve znakovém jazyce. Některé z nich se již s neslyšícími setkaly, zatímco jiné viděly neslyšícího poprvé. Setkání s neslyšícím hostem byl pro ně inspirativní a obohacující zážitek. Tato vzájemná komunikace a výměna zkušeností jsou důležité pro porozumění a respekt mezi lidmi s různými životními zkušenostmi.

Film La Singla promítaný na festivalu vyprávěl o životním příběhu neslyšící romské tanečnice ze Španělska Antonie Singla. Antonia Singla ohluchla v dětství po onemocnění meningitidou a ve svém životě plném překážek se stala mezinárodně známou tanečnicí flamenca. Vypravěčka ve filmu popisuje své pátrání po detailech ze života tanečnice, jež v období své největší slávy náhle bez jediné zprávy zmizela z veřejného života a stáhla se do ústraní. Po filmu následovala debata s uměleckou tlumočnicí českého znakového jazyka Andreou Krajčíkovou Kalců a předsedkyní spolku Ostružina, který připravuje divadelní vystoupení i pro neslyšící, Barborou Látalovou. Diváci se dozvěděli, jaké to je pro neslyšící, když se pokoušejí tančit na hudbu a musí si sluch nahrazovat vnímáním jejích vibrací a rytmu. Film bude po skončení festivalu možné zhlédnout také online.

Slavnostní zakončení festivalu bylo dojemné, na pódium totiž přišli i členové organizačního týmu a děkovali za příležitost být součástí Jednoho světa. Diváckou cenu festivalu Jeden svět 2024 obdržel dokument Moje nová tvář režisérky Jarmily Štukové o hrdince hledající cestu zpátky k životu po útoku kyselinou, kvůli kterému oslepla. Festivalu se účastnil také pan prezident Petr Pavel.

Noc s Andersenem si s Centrem pro dětský sluch Tamtam užily i neslyšící děti v Praze a Pardubicích

Noc s Andersenem, tradiční akce na podporu dětského čtenářství, se letos uskutečnila v pátek 22. března. Připojilo se k ní také Centrum pro dětský sluch Tamtam a uspořádalo pro malé neslyšící čtenáře i jejich slyšící sourozence v Praze a Pardubicích program tlumočený do českého znakového jazyka. Zúčastnilo se ho 22 dětí.

V Pardubicích se inspirovali Andersenovou pohádkou Sněhová královna , která byla poprvé publikována v roce 1844 a letos tedy slaví 180 let. Pražský tým oslovilo blížící se 100. výročí narození Eduarda Petišky. Zahráli si s dětmi na jeho nesmrtelné dílo Staré řecké báje a pověsti. Putování za příběhy olympských bohů začalo povídáním v knihovně Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených ve Stodůlkách. Poté si děti vytvořily řecká roucha a pustily se do her. Bojovaly proti mnoha zloduchům a na konci je bůh Poseidon vzal do mořské říše, ve kterou se při této příležitosti proměnila terapeutická místnost pro snoezelen. Malí hrdinové také zkoušeli psát řeckou abecedou a vyrobili

Střípky z vědy – kochleární implantát

TEXT: Stanislava Ševčíková / ZDROJ: New York Times

Americký vědec dr. William House se nebál vstoupit ani do méně probádaných oblastí vědy. Podařilo se mu vyvinout zařízení, které dokáže zcela nahradit neexistující sluch člověka – kochleární implantát. Kochleární implantát převádí zvuk na mechanické vibrace a ty následně na elektrické signály, které se vysílají do sluchového nervu. První pokus o implantaci se odehrál v roce 1961, tělo pacienta však implantát odmítlo, úspěšný byl až zákrok v roce 1969. Oficiálního schválení se kochleární implantát v USA dočkal až v roce 1984. Při vynálezu kochleárního implantátu se dr. House držel levných materiálů, protože byl přesvědčen, že má pomáhat chudým na celém světě. William House byl také prvním, kdo začal používat chirurgický mikroskop v ušní chirurgii. V pohledu na kůstky vnitřního ucha údajně nalézal dokonalý estetický požitek, jak napsal Douglas Martin v jeho nekrologu v New York Times v roce 2012. Přes 27 let se pokoušel jít „proti proudu“, proti všem, kteří neměli důvěru v jeho vědecké snažení a vyčítali mu, že klame a přináší lidem se sluchovým postižením marnou naději.

si placky na památku. Zábavou a smíchem naplněný večer zakončili promítáním filmu o Herkulovi a pak už šli na kutě.

V Pardubicích navzdory jarnímu období kralovala Sněhová královna. Po přečtení zkrácené verze pohádky se děti věnovaly práci s textem a hře na zrcadlo a na sochy, pantomimicky ztvárňovaly postavy z příběhu a nechyběla ani koulovaná. Došlo také na noční dobrodružnou cestu, „kino“ před spaním a individuální práci podporující čtení a porozumění psanému textu.

Během sobotního programu se obě skupinky také krátce propojily a pozdravily – samozřejmě online. Těšíme se na viděnou zase za rok!

Dr. House na svém vynálezu nikdy nezbohatl. Je také pokládán za otce moderní neurootologie, tedy vědy pomáhající lidem s poruchou rovnováhy.

TEXT: Lucie Křesťanová / FOTO: archiv CDS Tamtam

V sobotu 2. března se nad pobočkou ČUN Dlouhá rozzářila duha. Stejnojmenný spolek zde totiž pořádal Zábavní karneval.

Mlhavé sobotní odpoledne se v prostorách ČUN v Dlouhé ulici stalo přehlídkou barev a kostýmů. Po úvodním proslovu moderátorky

Amálie Basalové, která představila spolek a jeho fungování, se účastníci pustili do seznamování formou zábavných her. Kromě neslyšících queer návštěvníků a naší redakce se akce účastnilo také několik studentek tlumočnictví z oboru Jazyky a komunikace neslyšících na FF UK. Rozmanitost účastníků není v případě spolku Duha ničím překvapivým. Spojování různých jazyků a kultur je jedním z jeho cílů.

Na úvod čekal návštěvníky seznamovací program inspirovaný „speed datingem“ (krátké rozhovory, při kterých se účastníci vzájemně poznávají – pozn. red.) Otázky byly otevřené a týkaly se většinou práce a koníčků.

Následovala krátká pauza, během níž se podávalo výborné domácí občerstvení – chlebíčky, míša řezy a další dobroty. Kromě soutěží nabízel program také drag (forma umělecké prezentace, kdy se vystupující stylizují do jiné genderové role –

Výtěžek z karnevalu putoval na podporu chodu spolku. Celá akce byla vedena převážně v českém znakovém jazyce a my vám nyní přinášíme rozhovor s moderátorkou a členkou spolku Amálií Basalovou. Duha pro neslyšící je lidskoprávní spolek, který se zaměřuje na osvětu, podporu a prosazování práv neslyšících, kteří se identifikují jako členové a členky queer komunity. Věnuje se pořádání vzdělávacích akcí, zábavných činností, spolupracuje s festivaly a zkoumá český znakový jazyk a jeho možnosti inkluze. Spolek vznikl oficiálně v srpnu 2023 jako reakce na fakt, že v České republice dosud neexistuje žádný podobný prostor pro neslyšící, kde by mohli sdílet své radosti a starosti.

V lednu 2024 se spolek rozhodl, že bude fungovat na sociokratickém principu, který klade důraz na rovnost mezi členy. Členové spolku mají možnost vybrat si ze čtyř pracovních skupin, do nichž se dle svých schopností zapojí (viz obrázek na další straně).

POLOŽILI JSME NĚKOLIK DOTAZŮ AMÁLII BASALOVÉ, MODERÁTORCE

A ČLENCE SPOLKU DUHA PRO NESLYŠÍCÍ.

V komunitě Neslyšících jste známá jako moderátorka různých akcí, jako jsou třeba Mluvící ruce. Jak se vám moderovalo na Zábavním karnevalu pořádaném spolkem Duha pro neslyšící?

Ano, moderovala jsem již na různých akcích pro neslyšící, díky čemuž jsem získala mnoho cenných zkušeností, a mám opravdu radost, že se mi podařilo je všechny úspěšně zvládnout. Během moderování Zábavního karnevalu jsem cítila, že se lidé na akci opravdu baví, že si to užívají, a z toho jsem měla velmi dobrý pocit.

TEXT: Eva Vavříková, Anna Pulkrabová / FOTO A ZDROJ: archiv dotazovaných, facebookové stránky Duha pro neslyšící

Každá pracovní skupina má svého koordinátora, na kterého je možné se obrátit.

Jak se podle vás karneval vydařil? Čím byste nalákala případné zájemce na další akce?

Celý karneval podle mne dopadl skvěle. Užila jsem si ho a myslím, že ostatní účastníci také. Pořádat takové akce je pro nás velmi důležité, protože spojují zejména queer komunitu neslyšících a poskytují jim společné zážitky. Plánujeme další zajímavé aktivity a věřím, že se vám budou líbit. Všichni zájemci jsou srdečně zváni, těším se, že se na nich brzy potkáme.

Jaká je vaše role v organizaci Duha pro neslyšící?

Spolek Duha pro neslyšící má čtyři pracovní skupiny, já jsem se jako dobrovolnice zapojila do dvou z nich. První skupina se zabývá organizací akcí pod různými festivaly. Já se v rámci ní soustředím na přípravu a plánování festivalů, včetně sestavení programu. Druhá skupina, jíž jsem členem, je zaměřená na vzdělávání. Budeme se snažit zorganizovat různé přednášky s LGBTQ+ tematikou. Máme již plán, jakým směrem se budeme ubírat, a těšíme se, až vám budeme moci akce představit.

Přehled uplynulých akcí

V průběhu jara se uskutečnilo hned několik akcí, na kterých bylo možné se se spolkem Duha pro neslyšící setkat. Za zmínku určitě stojí spolupráce s festivalem Žižkovská noc, který se konal na konci března. V rámci tohoto festivalu se v nově otevřené kavárně Safe Space, jež je zároveň prvním

feministickým lidskoprávním knihkupectvím, konala akce Živá queer knihovna. Účastníci si mohli poslechnout životní příběhy členů spolku tlumočené do mluvené češtiny. Spolek také zorganizoval několik debat. V rámci Týdne reprodukční spravedlnosti, který pořádala organizace ASAP (Abortion support alliance Prague), zajišťoval spolek Duha pro neslyšící

VYZPOVÍDALI JSME MATĚJE ČIPERU, ČLENA SPOLKU DUHA PRO NESLYŠÍCÍ, O JEHO PRACOVNÍCH ZKUŠENOSTECH VE SPOLKU A PŮSOBENÍ

V LINGVISTICKÉ SKUPINĚ.

Kdo dostal nápad založit spolek Duha pro neslyšící a co vás k tomu přimělo?

Ten nápad vzešel od Kuby a Daniela (Jakub Kreuziger a Daniel Škrip – pozn. red.), kteří vypomáhali na festivalu Prague Pride. Oba si uvědomili, že žádný spolek, jako je Prague Pride, pro neslyšící neexistuje. Daniel coby ally Kubu v tomto nápadu podpořil. Pravdou je, že se komunita LGBTQ+ neslyšících už předtím scházela na různých akcích. Zpočátku nás bylo málo, postupně se přidávali další lidé, kteří měli o akce zájem. Začali jsme se více otevírat, sdílet své zkušenosti a přemýšlet o různých tématech, která se nás přímo dotýkala. Po průvodu na Prague Pride jsme se sešli v hospodě a tam nám Kuba sdělil svůj nápad založit uskupení, které by spojovalo všechny LGBTQ+ neslyšící komunikující ve znakovém jazyce. Cítili jsme, že nám chybí podpora, osvěta, bezpečný prostor ke sdílení zkušeností nebo informací v ČZJ.

Vím, že v minulosti existovaly organizace jako Degales nebo Queer Deaf Czech, jenže se jim z nejrůznějších důvodů příliš nedařilo. A to byl další

důvod, proč založit novou organizaci pro queer neslyšící.

Jste relativně nová organizace, jak byste shrnul zájem nováčků se k vám připojit?

Jsou vaši členové pouze neslyšící?

Ano, zaznamenali jsme velký zájem o to, se k nám připojit. Slyšící a neslyšící členky a členové společně spolupracují na bezproblémovém chodu spolku, organizaci akcí, propagaci. Všichni se zapojujeme podle svých kapacit a schopností. Kdykoliv se k nám mohou přihlásit další zájemci, neslyšící i slyšící, uvítáme všechny (úsměv).

Jak se vám ve spolku daří? Setkali jste se ze strany veřejnosti s podporou, nebo naopak s negativní odezvou?

Daří se nám dobře, spolek funguje a stále se rozvíjí. Z toho mám velkou radost (úsměv). Myslím si, že převažují pozitivní ohlasy a od veřejnosti je určitě cítit podpora. Neslyšící z queer komunity nám fandí a často nám říkají, že nás potřebují. K těm negativ-

tlumočení na celkem šesti akcích. Tématem byla například budoucnost rodinné politiky či diskuze s polskými a slovenskými aktivistkami.

Jeden z dubnových víkendů byl věnován Duhové turistice v Divoké Šárce. Účastníky čekal 11 km dlouhý jarní výlet s doprovodnými aktivitami a grilováním na ohni. Pokud byste

měli zájem přijít se na některou z akcí spolku Duha pro neslyšící podívat, podpořit jej a dozvědět se více informací o problematice queer komunity, doporučujeme sledovat události na jeho facebookových stránkách.

ním stránkám – bohužel často z neznalosti vznikají pomluvy. Nevýhodou je ztráta intimity a soukromí našich členů, protože se všichni v malé komunitě

Neslyšících znají.

Spolupracujete i s jinými organizacemi?

Spolupráce s jinými organizacemi je velmi důležitá, ať už z hlediska získávání aktuálních informací, nebo využívání pomoci. Díky tomu se náš spolek může rozvíjet, jsme teprve noví, čeká nás dost práce, abychom se uplatnili. Kooperujeme zejména s nevládní neziskovou organizací Prague Pride, od níž čerpáme podněty a informace, se kterými pak pracujeme v rámci našeho spolku. Spolupracujeme s jedním tlumočníkem a několika tlumočnicemi z Centra zprostředkování tlumočení neslyšícím (CZTN), Tichého světa a ČUN. Potřebujeme správné a plnohodnotné překlady z češtiny do ČZJ i naopak. Dodávám, že naše tlumočnice a tlumočníci se vzdělávají v queer problematice, inkluzivním jazyce a hledají možnosti jeho tlumočení.

Jaké máte vize do budoucna?

Chceme motivovat LGBTQ+ neslyšící, aby se zúčastňovali akcí, setkání a vzdělávacích přednášek. Dále bychom rádi rozšířili nabídku zajímavých akcí a šířili osvětu, ta je opravdu potřeba, zejména pro

slyšící společnost, aby si nás také všimla. Duha chce zlepšovat přístupnost webových stránek pro naši komunitu tím, že by vytvářela videopřeklady textů v ČZJ. Mám na mysli webové stránky s informacemi o HIV, LGBTQ+ apod. Tím by neslyšící získávali plnohodnotné informace ve svém mateřském jazyce.

Co pro vás osobně znamená být součástí spolku Duha?

Spolupracovat s Duhou je pro mě smysluplná činnost. Rád bych, aby měli LGBTQ+ neslyšící obecně lepší podmínky a mohli své potřeby vyjádřit ve svém, znakovém jazyce, aby se například nebáli přijít s coming-outem. Dále aby měli bezpečný prostor k setkávání, přístup k informacím, vzdělávání a nemuseli se stydět za to, jací jsou. Také bych si přál, aby nadále pokračovala osvěta na toto téma.

Jak vypadá pomoc neslyšícímu, který si není jistý svou identitou? Jaké jsou vaše zkušenosti s takovou pomocí? Liší se v tomto případě situace slyšících a neslyšících?

Mám pouze osobní zkušenost ze školy, kde se mi svěřil jeden neslyšící kamarád. Nebyl si jistý, zda se mu víc líbí kluci, či holky. Moje rada zněla, ať si to vyzkouší a tak pozná, na čem je. Doporučuji

také navštívit psychologa, není to ostuda, naopak psycholog může pomoci k tomu, lépe si ujasnit svou identitu. I důvěrný přítel může při hledání identity pomoci. Co se týče Duhy, zatím jsme se s takovou formou pomoci nesetkali, jsme ještě nový spolek – je možné, že se takto v budoucnu angažovat budeme. Uznávám ale, že queer neslyšící je v těžší a složitější situaci než queer slyšící. Psaným informacím v češtině nemusí dobře rozumět, mnohdy se nemá kam obrátit. Navíc může zažívat nepříjemné pocity anebo se stydět. Může se také obávat reakcí v rodině nebo i v komunitě neslyšících. Slyšící si mohou vyhledat informace, jsou jim dostupné, mají k dispozici různé organizace, odbornou pomoc atd. A proto se Duha snaží pro tyto neslyšící zajistit bezpečné prostředí, aby měli stejné podmínky, jaké mají slyšící, včetně přístupu k informacím v ČZJ.

Co přesně v Duze pro neslyšící děláte, jakou roli zastáváte?

Původně jsem se chtěl zapojit pouze do jedné pracovní skupiny, ale nakonec jsem se připojil hned do tří. Začnu Pracovní skupinou pro vzdělávání – v ní například zjišťuji, jaké jsou trendy a novinky (nejen u nás, ale i v zahraničí), co se momentálně v oblasti LGBTQ+ řeší. Na základě získaných poznatků s pomocí odborníků připravuji přednášky, workshopy či akce pro neslyšící, aby mohli získat kvalitní informace ve svém mateřském jazyce. Též se zaměřuji na osvětu – snažíme se, aby se slyšící veřejnost dozvěděla o nás, o neslyšící LGBTQ+ komunitě.

BISEXUALITA je sexuální orientace, ale také identita, kterou lidé popisují pociťovanou romantickou nebo sexuální přitažlivost k osobám vlastního i opačného pohlaví či genderové identity.

Některé přednášky jsou otevřené pro veřejnost, některé kvůli zajištění bezpečného prostoru pro sdílení uzavřené. Ty jsou určené pouze pro určité skupiny LGBTQ+ neslyšících, např. pouze pro gaye nebo transgender osoby apod.

V Pracovní skupině pro zábavní akce pomáhám organizovat veškerá kulturní setkání, večírky a zábavu, aby se LGBTQ+ neslyšící mohli odreagovat, pobavit se, zahrát si třeba hry a upevňovat vztahy. A v poslední, Pracovní skupině pro tlumočení a lingvistiku vedle přístupnosti informací ve znakovém jazyce řeším se svým týmem přejímání znaků, které ještě nejsou v komunitě neslyšících ustálené.

Do českého jazyka se přejímají pojmy spjaté s LGBTQ+ komunitou ze zahraničí. Dokázal byste vysvětlit, jak je to v současnosti s přejímáním této terminologie v ČZJ?

Základní znaky jako „lesba“, „bisexuál“ nebo „gay“ existují, neslyšící je používají v ČZJ. Pro termíny jako „asexuál“, „gender“ nebo „intersex“ nejsou znaky ustálené, nebo dokonce pro některé pojmy z LGBTQ+ znaky ani neexistují. A to je jeden z našich úkolů – potřebujeme vyřešit a ujasnit znaky pro ČZJ. Teď v březnu jsme na poslední schůzce řešili pojmy a k nim ekvivalentní znaky. Není to úplně jednoduché, v potaz musíme brát i různé pohledy a názory. Moje kolegyně má přehled o zahraničních znacích z různých států a k nim se snažíme vytvářet své vlastní znaky, které by se tady časem ujaly.

Pojmem CISGENDER označujeme osoby, jejichž genderová identita odpovídá pohlaví,

Z jakých znakových jazyků znaky přejímáte, z kterých států si berete inspiraci?

Řekl bych, že západní Evropa je více otevřenější k získávání nových znaků než třeba východní. Inspirujeme se od neslyšících, kteří ovládají například americký znakový jazyk (ASL), britský znakový jazyk (BSL) nebo německý znakový jazyk (DGS). Dokonce i mezinárodní znakový systém (MZS) nemá v terminologii úplně jasno.

Časem bude určitě přibývat více a více znaků na téma LGBTQ+. Vytváříte terminologický slovník? Ano, terminologický slovník pro neslyšící vytvořit chceme, je v plánu. Až budou znaky odsouhlasené naším spolkem Duha, začneme celý slovník vytvářet. Obsahovat bude termín a ve videu k němu natočený znak. A vzhledem k tomu, že neslyšící mnohdy nerozumí cizím pojmům nebo je neznají, plánujeme kromě znaku přidat do videa navíc i vysvětlení jeho významu v ČZJ. Slovník by měl být ve formě tabulky: „slovo + znak + vysvětlení pojmu“. Povede to k lepšímu porozumění a zpřístupnění informací pro neslyšící.

To je skvělý nápad, moc se mi líbí! Jak na slovníku budete pracovat? Chystáte se do toho zapojit i ostatní LGBTQ+ neslyšící? Na facebooku občas probíhají veřejná hlasování o nových znacích za účasti komunity neslyšících, plánujete něco podobného?

Jak jsem předtím říkal, nejprve potřebujeme

sesbírat znaky užívané v zahraničí – na tom momentálně pracujeme. Poté budeme v rámci týmu navrhovat své vlastní znaky. Vybrané znaky (i návrhy znaků) bychom rádi představili na přednáškách pro neslyšící z řad LGBTQ+. Chystáme na přednáškách otevřít i debaty, v rámci nichž by mohli queer neslyšící vyjádřit své názory či pohledy na znaky. Vítané budou i jejich vlastní nápady. Vybrané znaky (samozřejmě naším týmem odsouhlasené) by se staly součástí slovníku. Budeme také sledovat, zdali se přejaté a oficiální znaky v komunitě LGBTQ+ neslyšících uchytí.

Co se týče veřejného hlasování na sociálních sítích, jelikož mohou být některé termíny přejaté ze zahraničí těžší na pochopení, musíme jako spolek Duha nejprve získat nové poznatky a pojmům správně porozumět, než s nimi neslyšící seznámíme. Takže do procesu zapojujeme také odborníky nebo osoby, které se v této problematice pohybují a věnují se jí. Bez nich by to opravdu nešlo, a to platí i pro pomoc ze strany tlumočníků z CZTN. Z toho důvodu zatím neplánujeme veřejně zapojovat neslyšící, pouze členy Duhy. Doufám, že se nám to podaří (úsměv).

Matějovi děkujeme za rozhovor. Přejeme spolku Duha pro neslyšící hodně úspěchů a ať se jim daří.

Pojem NEBINÁRNÍ může mít pro různé lidi různý význam. V podstatě se používá

Zdroj popisků: https://lgbt-zdravi.cz/slovnik-pojmu/ 2.

2.

MOTHER FATHER DEAF

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Ivana Hay Tetauerová, internet / https://www.coda-international.org/

Trudy Schafer a Bob Hoffmeister jsou manželé, ale ne jen tak ledajací. Oba jsou slyšícími dětmi neslyšících rodičů – CODA. Měla jsem to štěstí, že jsem se s nimi mohla během své stáže na Gallaudetově univerzitě v rámci doktorského studia setkat a podebatovat o jejich výjimečných životních cestách.

Trudy a Bob žijí sice v americkém Bostonu, ale Gallaudetovu univerzitu navštívili při příležitosti večírku k odchodu do penze jejich přítele a bývalého kolegy Bena Bahana. Bob, jehož oficiální jméno zní Robert Hoffmeister, je spoluautorem celosvětově uznávané knihy z roku 1996 A Journey into the Deaf World , kterou vydal spolu se svými kolegy Benem Bahanem a Harlanem Lanem, jenž zemřel v roce 2019. Zajímavým faktem je, že Bob je CODA, Ben je neslyšící a Harlan byl slyšící, takže se v knize odráží jejich různé perspektivy a životní zkušenosti.

Autoři v devadesátých letech tuto doslova průkopnickou knihu a rozsáhlou, poutavou studii pojali jako úvod do hluchoty, kultury Neslyšících a znakových jazyků. Kniha byla vhodná pro odborníky, kteří pracují s neslyšícími dětmi, mládeží a dospělými i s těmi, kteří jsou kulturně Neslyšící (CODA). Všichni tři byli vášnivými zastánci kultury Neslyšících. Dr. Harlan Lane, slavný historik zabývající se hluchotou, byl známý pro své silné názory na podporu kultury Neslyšících. Jeho publikace When the Mind Hears je důležitým příspěvkem do světové literatury o komunitě Neslyšících. Dr. Bob Hoffmeister byl v té době ředitelem studijního programu Deaf Studies na Boston University a aktivním vedoucím organizace Children of Deaf Adults (CODA). Dr. Ben Bahan byl odborným asistentem na oboru Deaf Studies na Gallaudetově univerzitě a viceprezidentem DawnSignPress, vydavatelství zmíněné knihy. A Journey into the Deaf World nabízí vynikající přehled lingvistických rysů amerického znakového jazyka (ASL), vyjadřuje uznání kultuře Neslyšících a její historii, podává přehled o tehdejším stavu vzdělávání neslyšících v USA a obsahuje i další poznatky z oblasti sociologie a kultury. Díky tomu bývala tato publikace vhodná i jako doplňková četba pro studenty ASL, Deaf Studies, pedagogy neslyšících a další odborníky.

Harlan Lane, Robert Hoffmeister, Ben Bahan

Naše redaktorka Iva Hay (uprostřed) s Trudy Schafer (viceprezidentka CODA International) a jejím manželem Bobem Hoffmeisterem (spoluautor knihy A Journey into the Deaf World)

Půlpánovou, která přes svůj mladý věk rozumí své pozici a je si vědoma toho, že v její rodině paralelně existují dvě kultury a dva jazyky vedle sebe, a svým způsobem z toho i těží. Imponovalo jí, že Jolanka řekla, že nechce brát místo neslyšícím v „jejich světě“. Trudy je ráda, že i u nás v České republice klademe důraz na osvětu, co se týče komunity Neslyšících, do níž CODA kulturně spadají, a snažíme se jít s dobou a dohonit skluz v přístupnosti, vzdělávání a osvětě o komunitě Neslyšících zapříčiněný obdobím komunismu.

Trudy také přišla s návrhem založit Mother Father Deaf

Day jako příležitost ocenit obrovský přínos neslyšících rodičů v životech CODA. Tento den nyní uznávají a oslavují CODA téměř po celém světě a vzdávají tak hold svým neslyšícím rodičům. Slaví se od roku 1996 a připadá vždy na poslední neděli v dubnu. V roce 2021 byl název Mother Father Deaf Day změněn na Deaf Parents Day. Cílem této změny bylo zahrnout i různorodé typy rodin, jako jsou například rodiny s jedním rodičem či rodiny homosexuálních párů. Deaf Parents Day má být co nejvíce inkluzivní.

Jak sám Bob nyní říká, druhé vydání ale již neplánují, neboť se od doby, kdy trojice knihu sepisovala, mnohé změnilo, hlavně co se týče zvýšeného povědomí o jazykových a kulturních atributech minority Neslyšících, kluby neslyšících zanikly, propaguje se více integrace a komunita čelí novým výzvám. Protože jsou autoři již v důchodovém věku, shodují se na tom, že taková témata by měla zkoumat mladší generace, která má do této problematiky a jejích okruhů v současné době lepší vhled než oni.

Trudy Schafer je viceprezidentkou a členkou organizace CODA International, je aktuálně členem správní rady a pokladníkem organizace a v letech 1997–2001 působila i jako její prezidentka. Organizace CODA International byla založena Millie Brother v roce 1983 a vloni tak oslavila již 40. výročí své existence, což bylo zmíněno též v závěru dokumentu Jsem CODA od českého nedoslýchavého režiséra Ivana Crnace, který za tento krátký dokumentární film získal již tři ocenění – 1. cenu Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením, 1. cenu na festivalu dokumentárních filmů Černá věž a čestné uznání z festivalu Oty Hoffmana.

Trudy sama Ivanův dokument viděla a pochválila jeho filmové a obsahové zpracování i hlavní protagonistku Jolanu

Trudy, jak přesně vznikl Mother Father Deaf Day? Jsem OCODA (Only Child Of Deaf Adults = jediné dítě neslyšících dospělých). Nemám žádné sourozence a byla jsem vychována ve městě Chicago svými rodiči Joem a Mary Schaferovými, kteří již nežijí. Jsem jim však velmi vděčná za to, že mi poskytli bohaté a úžasné dětství. Členkou CODA jsem od roku 1989, kdy jsem se účastnila své první konference, a od té doby jsem zůstala této organizaci věrná. Na začátku devadesátých let vydal Paul Preston (1950–2023) svou knihu Mother Father Deaf a já si doteď pamatuji, jak jsem ji četla a byla ohromena tím, že lidé, které neznám, vlastně vypráví i můj příběh. Silně jsem se s tím ztotožnila a byla jsem nadšená, že mám možnost tuto knihu co nejvíce propagovat. V roce 1994 jsem měla tu čest být hlavním řečníkem na konferenci CODA v Oconomowoc ve Wisconsinu a během své přednášky jsem navrhla, aby CODA zvážila zavedení speciálního dne, kdy bychom mohli oslavovat naše neslyšící rodiče a náš jedinečný kulturní odkaz. Výbor souhlasil a po přibližně roce plánování jsme v roce 1996 oslavili první Mother Father Deaf Day. Výbor pracoval též na vytvoření papírových letáků, které obsahovaly informace o CODA a také zajímavá fakta o rodinách s neslyšícími rodiči. Rozeslali jsme je co nejvíce organizacím pro neslyšící, které jsme dokázali najít, a také mezi naše členy a další kontakty. A opravdu se to rozjelo na plné obrátky. Co mě překvapilo, bylo to, jak rychle se Mother Father Deaf Day ujal a byl oslavován po celém světě. V roce 1999 CODA uspořádala svoji první konferenci mimo USA, a to v Austrálii. Ve stejnou dobu tam probíhala i konference Světové federace neslyšících (WFD), takže jsme se s manželem Bobem, který je také CODA, zúčastnili obou z nich. Poté jsme ještě zůstali u našich CODA přátel Petera a Judy Bonserových v Sydney, abychom mohli trochu cestovat. Jednoho dne jsme Petera

doprovodili do jeho práce v organizaci neslyšících nabízející sociální služby. Seděla jsem tam v čekárně a na konferenčním stolku jsem si všimla zpravodaje, který měl na obálce fotografii neslyšící matky austrálského původu (původní obyvatelé Austrálie – pozn. red.) s dítětem na pikniku organizovaném právě při příležitosti Mother Father Deaf Day. Doposud mám husí kůži, když si na tento okamžik vzpomenu, neboť nápad, o kterém se diskutovalo o pět let dříve na konferenci ve Wisconsinu, byl teď skutečností i v australské divočině. Wow! Od té doby se oslavy Mother Father Deaf Day konají po celém světě. Jsem velmi hrdá na své rodné město Chicago.

CODA členové jsou totiž v Chicagu velmi důslední v pořádání pravidelných každoročních setkání, ať už jde o piknik, nebo diskuze. Není roku, kdy by se nějakým významným způsobem Mother Father Deaf Day neoslavil.

Proč právě poslední neděle v dubnu?

Datum jsem vybrala záměrně na počest narozenin mé maminky, která se narodila 23. dubna. Říkala jsem si, jak by bylo hezké vzpomínat i na ostatní neslyšící rodiče. Nakonec

byla vybrána symbolicky poslední dubnová neděle k oslavě našich rodičů, jejich a našich životů. Je to jeden z mých nejmilejších úspěchů.

U nás se tento den ještě do povědomí nedostal… Na to máme jednu radu, a to využít našeho online „Průvodce pro plánování vlastního Deaf Parents Day / Mother Father Deaf Day“. Tento průvodce má za cíl pomoci vám s plánováním vaší místní akce. Najdete zde návrhy, jimiž se můžete inspirovat a přizpůsobit si je podle svých potřeb, ať už jste kdekoli na světě. Účelem je zorganizovat událost, jež oslavuje naše dědictví a rodiny způsobem, který odráží místní kultury a komunity. Průvodce jsme vytvořili ve spolupráci s organizacemi KODAheart a CODA z celého světa. Je přeložen do více než 20 jazyků. Pro přístup k těmto překladům klikněte na odkaz „Want to see this Event Guide in my language“ (Chci si prohlédnout Průvodce k události ve svém jazyce), který naleznete zde ve QR kódu:

MOTHER FATHER DEAF – kniha, která inspirovala Trudy v jejích začátcích

Rozhovor s Paulem Prestonem, autorem této knihy (rozhovor z roku 2021 je přeložen do ASL a opatřen AJ titulky).

Jsem autorem knihy Mother Father Deaf, která byla vydána v Harvard University Press před 30 lety (v roce 1994). Jak tato kniha vlastně vznikla?

Oba mí rodiče Mike a Fran Prestonovi jsou neslyšící. Vyrostl jsem ve venkovském městečku ve státě Illinois. Jsem jedináček – OCODA, jak si někdy rádi říkáme – a moji rodiče byli jediní neslyšící ve městě.

Kniha Mother Father Deaf byla původně mojí disertační prací z oboru lékařské antropologie. Chtěl jsem v ní popsat etnografii CODA, i když jsem nás v té době takto nenazýval. Chtěl jsem napsat etnografii o dospělých, kteří jsou slyšící a vyrostli s neslyšícími rodiči, tak jako já. Když jsem před komisí návrh tématu disertační práce obhajoval, byli trochu skeptičtí. Říkali mi, že jsem si jistě sám vědom toho, že etnografie popisuje skupiny lidí, kteří sdílejí společnou kulturu, přesvědčení a hodnoty, sdílejí identitu, ale tito lidé jsou dospělí, a i když možná jako děti měli všichni neslyšící rodiče, mají teď každý svůj vlastní život, rodiny, zájmy. Členové komise si neuměli představit, že by toho, co mou cílovou

Jak byste charakterizovala vývoj organizace CODA International?

Jsem ráda, že organizace po celých 40 let výborně funguje, ale nebylo to vždy jednoduché. Stále se potýkáme s nedostatkem financí a celou naši práci zajišťují dobrovolníci, což bychom do budoucna velmi rádi změnili. 80 % našich členů je z USA a 20 % z jiných států světa. Pracujeme na uspokojení potřeb mnoha lidí z různých zemí. Od roku 1999 se snažíme skloubit místa konání CODA konferencí s místy, kde zároveň probíhá kongres WFD, aby byly akce rovnoměrně rozložené a dostupné všem CODA po celém světě. Díky médiím a pokročilé technologii jsme však v dnešní době více vidět i slyšet. Lidé vnímají, co je to CODA, mají o nás lepší povědomí a vědí o kultuře Neslyšících mnohem více, než tomu bylo v začátcích fungování naší organizace.

Na webových stránkách CODA International jsem se dočetla i o možnosti stipendia pro CODA studenty. Mohla byste nám k tomu říct více?

Ano, jde o stipendium Millie Brother, které každoročně

udělujeme slyšícím dětem neslyšících rodičů a jehož cílem je pomoci jim v jejich postsekundárním vzdělávání. Stipendium lze využít na vysokoškolské studium na jakékoli akreditované instituci poskytující vysokoškolské vzdělání kdekoli na světě. Jedná se o jednorázové stipendium a není možné o něj žádat opakovaně. Více informací i formulář jsou k dispozici na webových stránkách CODA International.

Momentálně v ČR čelíme žhavému tématu díky nedávno zveřejněné deklaraci o výuce ČZJ, což vyvolává otázky, kdo by ho měl, popřípadě neměl vyučovat. Jak na takovou situaci pohlížíte z pohledu CODA?

Není to oficiální stanovisko, ale můj osobní názor, a sice že by ASL měli vyučovat neslyšící, ideálně rodilí mluvčí. Slyšící lektoři včetně CODA by měli být až poslední možnost. V každém případě by měli být lektoři ZJ vyškoleni v pedagogice, aby vyučovali kvalitně a dobře.

skupinu CODA spojuje, mohlo být tolik, ale řekli mi: „Dobře, zkus to prozkoumat a jdi vyzpovídat pár lidí.“ A přesně to jsem v rámci své disertační práce udělal.

Nejprve jsem měl v plánu udělat rozhovor s 50 CODA, poté se číslo rozrostlo na 100 a nakonec na 150 respondentů, protože mě neustále kontaktovali další CODA z celé země, kteří byli ochotni se se mnou podělit o svůj příběh. Někteří mi říkali, že dosud nikdy neměli šanci s někým mluvit o životě s neslyšícími rodiči. A tak jsem cestoval po celé zemi, vyzpovídával CODA různého věku, různých ras, etnik, CODA se dvěma neslyšícími rodiči, CODA s jedním neslyšícím rodičem, CODA, jejichž rodiče znakovali, CODA, jejichž rodiče neznakovali, CODA, kteří se angažovali v komunitě Neslyšících, a CODA, kteří neměli s komunitou Neslyšících nic společného, CODA, kteří sami znakovali, a CODA, kteří neznali téměř žádný znak… Chtěl jsem získat co nejširší a nejrozmanitější škálu respondentů, abych nashromáždil kvalitní podklady pro sepsání práce.

Opravdu tu bylo něco, co všechny tyto lidi spojovalo, nebo to bylo jen 150 oddělených životů? Zjistil jsem, že většina z nás je v různé míře bilingvní, používali jsme znakový i mluvený jazyk, kterým jsme komunikovali se světem a kterým svět komunikoval s námi. A nejen v dětství, ale i teď v dospělosti zůstává pravdou, že je mluvení i znakování důležitou součástí našich životů. Znakový jazyk byl ve skutečnosti pro mnohé z nás naším primárním jazykem, byl to způsob, kterým jsme nejlépe komunikovali se světem,

a i nadále zůstává nedílnou součástí toho, kým jsme. Druhým zjištěním, o kterém jsem psal, bylo, že je mnoho z nás v různé míře kulturně Neslyšících. Možná si říkáte, jak je to proboha možné, že může někdo, kdo slyší, být kulturně Neslyšící – ano, vyrůstali jsme nejen se svými neslyšícími rodiči či příbuznými, ale také v komunitě Neslyšících, poznali jsme chování a hodnoty této komunity a její kulturu, naučili jsme se, že hluchota je pro nás normální. Byli jsme součástí této komunity a ona je součástí toho, kým jsme. Zároveň mnozí z nás sami zakusili nějaký útlak a stigma, podobně jako neslyšící, protože i my jsme jiní než slyšící kolem nás. A možná nejdůležitějším sdělením, o kterém jsem chtěl napsat, bylo, že jsme průsečíkem těchto dvou světů. Svět Neslyšících, svět slyšících, kultura Neslyšících, kultura slyšících – oba světy, obě kultury jsou součástí toho, kým jsme. A o tom jsem chtěl psát – zda jsme Neslyšící i slyšící, jak rozdělujeme své identity, jak to celé funguje.

Když kniha vyšla, byla dobře přijata a mnoho studijních programů na vysokých školách ji začalo používat. Ale nejlepší zpětnou vazbou, kterou jsem dostal, byla ta od samotných CODA. Říkali mi: „Víš, tvoje kniha mi pomohla pochopit, kdo jsem a že jsou tu i další lidé, kteří sdílejí můj příběh.“ Tato kniha může pomoci ostatním CODA na světě lépe sami sobě porozumět. Jako antropolog jsem si vědom toho, že nejlepší zpětná vazba, kterou můžete získat, je ta od lidí, o nichž píšete, které popisujete, a když vám tito lidé řeknou: „To, co jste napsal, je pravda, odráží to mé zkušenosti, odráží to, kým jsem.“

Abychom se neztratili

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: archiv Radka Pavlíčka

RADEK PAVLÍČEK umí pomoci těm, kteří kvůli svému handicapu potřebují pomoc s vnímáním mluveného nebo čteného slova na internetu. Na Masarykově univerzitě se sice především věnuje studentům, ale díky Univerzitě třetího věku se setkává také se seniory. I oni se někdy mohou na internetu doslova ztratit.

Jaké bariéry na internetu pociťují starší lidé se sluchovým znevýhodněním, co je nejčastěji trápí?

Na prvním místě jsou to zcela jistě situace, kdy kvůli slabšímu či žádnému sluchovému vnímání informací nemohou poslouchat třeba rádia, podcasty či sledovat videa. Bohužel stále není standardem, že by byly informace publikované touto formou opatřeny textovým přepisem či titulky.

Dále to mohou být bariéry způsobené třeba použitím málo kontrastních barev, příliš malým písmem či zveřejněním informací, které nejsou napsány tzv. přístupnou češtinou. Uživatelé tak mohou mít problém jim porozumět.

Jak umíte tyto bariéry zmírnit, či dokonce úplně odstranit?

Zájemcům umím poskytnout radu, nasměrovat je na některou z našich partnerských organizací, pokud my danou službu neposkytujeme. Nebo je učíme novým dovednostem v obsluze počítače nebo mobilního zařízení.

Pracuji ve středisku Teiresiás Masarykovy univerzity v Brně. Nejsme výrobcem ani dodavatelem kompenzačních pomůcek – těžiště mé práce a práce mých kolegů spočívá primárně ve vzdělávání, konzultacích a osvětě prostřednictvím pořádání akcí.

Učím tedy uživatele pracovat s výpočetní technikou, píšu články, odborné i popularizační, a pořádám semináře či konference, na kterých se mohou zájemci s tematikou asistivních technologií blíže seznámit.

Brzy vstoupí v platnost Evropský zákon o přístupnosti. Jak může ulehčit situaci neslyšícím? Evropský zákon o přístupnosti rozšíří stávající legislativu a přinese zlepšení přístupu k produktům a službám zejména pro uživatele se zdravotním postižením. Povinnost mít přístupné weby a aplikace už se tak nebude týkat jen veřejnoprávních subjektů a subjektů veřejného sektoru, ale celé řady výrobků a služeb – od počítačů a operačních systémů přes digitální služby v dopravě až po spotřebitelské bankovní služby.

Protože se jedná o téma zásadní a současně velmi široké, zájemce bych už teď pozval na konferenci INSPO 2024, která proběhne v sobotu 23. listopadu tohoto roku v Kongresovém centru Praha. Věnujeme mu samostatný blok, na který pak navážeme webinářem, kde téma probereme do hloubky.

Sám jste slyšící. Jak víte, co neslyšící vlastně trápí?

Za prvé máme přímý a poměrně intenzivní kontakt s uživateli z cílové skupiny. Prostřednictvím rozhovorů, zpětné vazby, ale i cílených požadavků a poptávky se dozvídáme o tom, co uživatelům chybí a co by přivítali. Díky tomu pak můžeme připravit třeba školení na míru, uzpůsobit program konference či pozvat vystavovatele pomůcek či služeb, které uživatelé poptávají.

A za druhé, jakési obecné povědomí o funkčních dopadech zdravotního postižení na běžný život a o potřebách, které zdravotní postižení přináší, máme všichni. Ty se v obecné rovině v čase příliš nemění – pořád se bavíme primárně o potřebě komunikovat a získávat informace.

Co se ale mění, jsou způsoby, jak těchto cílů dosahovat. Rozvoj informačních a komunikačních technologií, v poslední době zejména v oblasti strojového učení a umělé inteligence, přináší celou řadu nových nástrojů a možností, jak dnes relativně jednoduše a s minimálními náklady řešit to, co ještě před pár lety bylo možné pouze prostřednictvím nákladné –a mnohdy složitě dostupné – služby či aplikace.

KDO JE RADEK PAVLÍČEK?

Působí jako odborný pracovník ve Středisku Teiresiás. Toto celouniverzitní pracoviště Masarykovy univerzity se zabývá pomocí studentům se specifickými nároky. Vystudoval učitelství matematiky a výpočetní techniky pro střední školy na Fakultě informatiky MU a nejprve působil jako lektor pro nevidomé a slabozraké, které učil obsluhovat speciálně upravené počítače. Postupně se stal expertem na digitální přístupnost webů a mobilních aplikací, tomuto oboru se aktivně věnuje od roku 1998. Současně je prvním certifikovaným specialistou na přístupnost v České republice (CPWA –Certified Professional in Web Accessibility).

V květnu minulého roku získal od Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP ČR) cenu Mosty.

Založil blog o přístupnosti asistivních technologií s názvem Poslepu, podílí se na provozu vzdělávacího portálu o výpočetní technice Pélion či vzdělávací konference o informačních a komunikačních technologiích Agora. Je také hlavním organizátorem konference INSPO, což je největší česká konference o technologiích pro osoby se specifickými potřebami.

Jedním z příkladů může být třeba začlenění základních asistivních technologií přímo do operačních systémů – dnes už si jen proto, že potřebujete zvětšit informace na displeji počítače či notebooku, nemusíte pořizovat drahý program za desítky tisíc korun, ale můžete využít funkci, která je přímo součástí operačního systému.

Myslíte třeba přepis mluveného slova do textu?

Ano, živý přepisovatel je třeba v případě odborných přednášek, při častém střídání mluvčích atp. stále nezastupitelný, ale pro řadu příležitostí, kdy jsme ochotni tolerovat nějakou chybu, která význam sdělení nijak neposouvá, už může být na technologiích postavené řešení zcela dostačující a vyhovující.

Často se lidé, kteří cítí bariéry při komunikaci, raději obrátí na nějakého asistenta, který to za ně vyřídí. Proč by se tedy měli více snažit sami? Jsou situace, kdy pomocná ruka může být to nejrychlejší a nejsnazší řešení. Ne vždy ale musí být taková pomocná ruka k dispozici ve chvíli, kdy ji člověk potřebuje – obzvlášť pokud se jedná například o službu poskytovanou pouze v pracovní dny v běžné úřední hodiny.

Je proto určitě vhodné nespoléhat se na pomoc okolí, ale soustavně se vzdělávat a hledat cesty, jak zvyšovat svou digitální gramotnost a umět si v takových situacích poradit sám. Dnešní technologie nabízí spoustu jednoduchých a finančně dostupných řešení, která ale uživatelé nepoužívají, protože o nich buď neví, nebo s nimi neumí pracovat. A právě to se snažíme prostřednictvím našich aktivit zlepšovat. Pokud se uživatelé naučí technologie používat, budou se moci na asistenci obracet pouze v případě, kdy už nebude existovat jiná možnost.

Můžete s námi sdílet nějaký konkrétní příběh člověka, kterému jste usnadnili život?

Loňského semináře se účastnil starší pán, který špatně slyšel i viděl. Ač jsme se mu snažili v rámci možností věnovat během semináře i individuálně, měli jsme já i kolegyně, která seminář organizovala a vypomáhala při výuce, pocit, že byl v jeho průběhu lidově řečeno ztracen. Jaké bylo naše překvapení, když další týden přišel do knihovny pochlubit se a poděkovat za to, že mu seminář hodně pomohl a že na semináři představené nástroje doma opravdu používá. Nejvíce mu pomohla Lupa v operačním systému Windows. O té nevěděl a začal ji používat pro zvětšování informací na obrazovce svého počítače, které si díky tomu mohl sám přečíst a nemusel se spoléhat na pomoc někoho jiného.

Další spoustu pozitivní zpětné vazby pak dostáváme od účastníků našich akcí, které pořádáme – v případě lidí se sluchovým postižením je to především konference INSPO, kterou jsem již zmínil. Ta probíhá každý rok na konci listopadu v Kongresovém centru Praha a zájemci se na ní mají

možnost seznámit s novinkami, které se v oblasti informačních a komunikačních technologií nabízejí.

Pro řadu návštěvníků je to unikátní – a mnohdy i jediná –možnost, jak se na jednom místě a v přístupném prostředí seznámit s tím, jak lze ke kompenzaci zdravotního postižení využít technologie, nabízená řešení si vyzkoušet v praxi a hned třeba najít i někoho, kdo jim může pomoci s jejich nasazením do praxe či zaškolením.

Mohou se k vašim produktům dostat i ti, kteří nejsou z velkých měst a na vaše akce se nedostanou? Jsou placené, nebo volně k dispozici na internetu?

Ano, mohou. Většinu konferencí, školení či webinářů se snažíme nabízet zdarma (či za symbolický poplatek), abychom zájemcům o technologie pro zdravotně postižené nevytvářeli finanční bariéru.

Informace, u kterých to dává smysl, pak bezplatně nabízíme prostřednictvím internetu – u konferencí INSPO či Agora živě vysíláme příspěvky plenární sekce, články na vzdělávacím portálu Pélion či blogu Poslepu jsou samozřejmě také zdarma, protože pomůcky a technologie je důležité nejen vlastnit, ale naučit se je i efektivně používat.

Děkuji za rozhovor.

Také děkuji za příležitost některé z mých aktivit představit čtenářům vašeho magazínu a těším se na setkání třeba na konferenci INSPO.

Chcete se dozvědět více o středisku Teiresiás Masarykovy univerzity v Brně? Věnují se hlavně svým studentům, ale dovedou pomoci i mnoha jiným. V příštím čísle UNIE přineseme více informací.

ŘEŠENÍ TU JSOU. Důležitá je osvěta a vzdělávání

TEXT: poslepu.cz, Karolína Peroutková

Počítač

Jaké možnosti zpřístupnění dnes Microsoft uživatelům Windows 10 nabízí? Pojďme si alespoň ty stěžejní z nich krátce představit.

Předčítání (Narrator) nabízí uživatelům možnost využívat hlasový nebo hmatový výstup. V kombinaci s integrovaným českým hlasem můžeme začít Předčítání naplno využívat a bez nutnosti instalace odečítače nebo syntetizéru pracovat na jakémkoli počítači s Windows 10 (to může být výhoda zejména ve firemním prostředí, kde je často z bezpečnostních důvodů instalace aplikace třetích stran uživateli zakázána).

Lupa umožňuje zvětšení části obrazovky.

Je možné ji spustit v celoobrazovkovém módu, jako samostatné okno nebo jako čočku, která sleduje ukazatel myši na obrazovce.

Mobilní telefony

Chcete si nastavit velkou a přehlednou obrazovku na svém mobilním telefonu nebo byste rádi mobil využívali pro rozpoznání mluvené řeči? Tyto aplikace jsou dostupné pro každého a zdarma.

Platforma Android Živý přepis na vašem zařízení automaticky vytváří titulky pro mluvenou řeč.

Okamžitý přepis zaznamenává řeč a zvuky a zobrazuje je jako text na obrazovce.

Zesilovač zvuku umožňuje používat kabelová sluchátka nebo sluchátka s Bluetooth a filtrovat, upravovat a zesilovat zvuky z okolí nebo ze zařízení Android.

Dnes již máme k dispozici řešení v podobě přístupných technologií (ať už placených, či zdarma) dostupných v takovém rozsahu, v jakém tu dosud nikdy předtím nebyly. To, že vejdu do běžného obchodu, koupím si počítač nebo mobilní telefon a spustím na něm odečítač obrazovky nebo zvětšovací program, který je nedílnou součástí jeho operačního systému, je něco, co ještě před několika lety nebylo možné.

Podpora naslouchátek umožňuje spárovat je se zařízením Android, abyste lépe slyšeli.

Uzpůsobení obrazovky mobilního telefonu BIG Launcher pro operační systém Android.

Okamžitý přepis a oznámení, která usnadňují neslyšícím a nedoslýchavým každodenní konverzace a zpřístupňují jim okolní zvuky jen za pomoci telefonu nebo tabletu Android.

Platforma iOS

Vytvoření osobního hlasu

Můžete si vytvořit syntetický hlas, který zní jako vy, a pak ho používat ke čtení toho, co napíšete, při telefonních a FaceTime hovorech, v komunikačních aplikacích s podporou pomocných funkcí i při osobních konverzacích.

Komunikace pomocí Živé řeči Funkce Živá řeč vám umožní napsat, co chcete říct, a text za vás následně přečte např. při hovorech na FaceTimu nebo v jiných podporovaných aplikacích i při rozhovorech naživo.

Nastavení upozornění LED bleskem

Když je zařízení uzamčeno a přijde vám upozornění, může LED blesk vedle čočky fotoaparátu na zadní straně iPhonu nebo iPadu zablikat. To může být užitečné pro všechny, kterým by mohla uniknout zvuková upozornění.

KONEKTIVITA je budoucnost

Když se řekne sluchadlo, mnohým z nás se vybaví naši prarodiče vybaveni moderní technikou, aby mohli slyšet svou rodinu a svá vnoučata. Někteří si vzpomenou i na pískající zařízení, těžkou krabičku a věčně se opakující „Coo?“, „Cožeee?“. Technologie ovšem uhání mílovými kroky vpřed a těžké pískající krabičky už naštěstí často patří minulosti. Svůj podíl na tomto posunu má i švýcarská společnost Phonak s českým zastoupením ve společnosti REJA spol. s r.o. a s ní i inženýr PAVEL STRNAD

TEXT: Jan Panský / FOTO: Archiv Phonaku / webové stránky Phonaku

Jaký byl vývoj sluchadel a kompenzačních pomůcek od jejich počátku až do současnosti – a jakou roli v tom sehrála společnost Phonak?

Ta historie je bohatá. Vycházela z prvních mechanických pomůcek založených čistě na akustice, bývaly to různé rohy a podobně, později se přecházelo k pomůckám, které uměly zesilovat zvuk. Vše začalo nejprve v analogové formě a postupně se v 90. letech přešlo ke sluchadlům digitálním. Šlo to samozřejmě ruku v ruce s technickým vývojem lidstva jako takového. Naše společnost Phonak působí na trhu již 70 let, což myslím hovoří samo za sebe. Za milníky považuji novodobější historii, kdy přišla na trh první sluchadla, a poté období kolem roku 2009, kdy bylo uvedeno první sluchadlo specializované pro těžké ztráty sluchu.

Dotkli jsme se minulosti. Co současnost – jaké jsou nejnovější trendy v oblasti sluchadel a kompenzačních pomůcek a jaké jsou nové možnosti, které poslední roky, řekněme období posledních pěti let, přináší?

Za mě jsou tu tři hlavní oblasti. Kdybych měl začít tou nejméně hmatatelnou, jde o zaměření se na porozumění v akusticky náročných podmínkách, neboť z hlediska softwaru je to velká výzva. Dále je potřeba mluvit o poslechových systémech a o tom, kdy je vhodné na sluchadla nahlížet jako na systém podle požadavků a cílů uživatele. Sluchadla mají své fyzické limity a příslušenství může za určitých podmínek přijít velmi vhod.

Druhou oblastí je konektivita. Ta jde ruku v ruce s vývojem: čím více o sluchadlech lidé mluví, tím méně se jich bojí. Mám teď na mysli spotřební elektroniku – řada bezdrátových sluchátek má většinou další funkce, kterými se snaží usnadnit uživateli se ztrátou sluchu život (například potlačení hluku, zvýraznění řeči a podobně). Není to na úrovni sluchadel, nicméně sluchadla jdou těmto přístrojům naproti tím, že funkce bezdrátových sluchátek přebírají. Co to v praxi znamená? Transformace sluchadla do integrovaných bezdrátových sluchátek umožňuje poslech hudby a audioknih, push upozornění z telefonu slyšitelná ve sluchadle nebo přijímání hovorů. Třešničkou na dortu je možnost ovládat sluchadla přímo z mobilu.

Třetí oblastí je velký rozvoj napájení, což byl po dlouhou dobu bolehlav sluchadel. Jsou tu dva protichůdné požadavky –mít sluchadlo co nejmenší, a zároveň s co nejdelší výdrží. Pomocí baterií, které mají i dnes velkou výhodu v tom, že mají vysokou hustotu energie, bylo napájení sluchadel řešeno po poměrně dlouhou dobu – teprve zhruba před šesti lety se začala používat sluchadla akumulátorová, která mají vestavěný většinou lithiový akumulátor. Akumulátorová sluchadla musela splnit nároky na kompaktnost a dlouhou výdrž, což představovalo designovou výzvu.

Design je další oblast, na kterou se výrobci zaměřují. Samozřejmě máme různé typy krytů, jsou zvukovodová sluchadla vyráběná přímo na míru i taková, která jsou z vnějšku vždy stejná. V nabídce jsou kryty se skvělými parametry, co se týče prachu a voděodolnosti, musí to ale jít ruku v ruce s péčí ze strany jejich uživatele. Sluchadla totiž nepracují v přátelském prostředí: jsou v kontaktu s pokožkou a potem, ve vlhkém prostředí, v uchu je ušní maz. Tyto faktory je potřeba vzít v potaz a posouvat stabilitu a spolehlivost sluchadel stále výše. V dnešní době se používá i titanová skořepina, díky které jde vyrobit ještě menší a lehčí sluchadlo.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi uživateli nebo skupinami uživatelů sluchadel? Například mezi mladšími uživateli, kteří ztratili sluch velmi brzy, a staršími, řekněme seniory, u kterých je ztráta sluchu způsobená věkem?

Na začátek bych k tomuto řekl, že sluchadla nejsou náhradou sluchu. Někdy jsou očekávání od pacientů trochu přehnaná, úkolem sluchadel je zjednodušeně řečeno ušetřit energii, kterou nás ztráta sluchu stojí a kterou vydáme na soustředění se – mozek se namáhá, aby si domýšlel to, co neslyšel. Člověk také musí být trpělivý, protože kompenzace sluchu je hodně o adaptaci a o tom, naučit se znovu poslouchat. Kognitivní funkce člověka se neustále vyvíjejí. Co se týče kompenzace, v současné době máme tři typy sluchadel a ty výrobci většinou rozdělují do dalších typů podle vybavenosti, která by měla odpovídat požadavkům konkrétního člověka. Pokud máte sluchadla primárně na porozumění komunikaci doma, nepotřebujete všechny funkce, pokud je potřebujete používat v práci v rušném prostředí a máte rádi dobrou konektivitu, sáhnete po lepších. Další kapitolou jsou děti. U dětí se sluchadla nastavují individuálně, přímo na konkrétní dítě. Sluchadlo poté stárne spolu s dítětem, jeho nastavení se mění s tím, jak se mění a vyvíjí dítě. S tím souvisí i to, že by zejména děti a mladiství měli chodit na pravidelné nastavování sluchadel. U starších klientů se schopnost manipulace s něčím tak malým, jako je sluchadlo, s věkem zhoršuje, proto je vhodné mít větší, robustnější sluchadlo.

Ještě mě napadlo, zda došlo k vývoji u nastavování sluchadel pro děti. Samozřejmě to hodně závisí i na prostředí, doktorovi a rodičích, ale je i samotné sluchadlo – doteď neznámá věc v uchu dítěte – nějak softwarově upraveno, aby dítě nepolekalo?

Podle mě jsou to propojené nádoby. Vliv prostředí, rodiny a to, jak se bude dítě u lékaře cítit a poté chovat, se odvíjí od diagnostiky, která u malých dětí samozřejmě není jednoduchá. Jak jsem říkal, dítě se vyvíjí a s ním se vyvíjí i jeho potřeby a požadavky na sluchadlo. Zvuky, které se dětem pouštějí do ucha, nejsou úplně hezké, ale výrobci uděla-

li velký kus práce. Dnes už dokážeme použít odhadnuté prahy zpětné vazby na základě dat, která se do programu zadají, dále také člověk, který sluchadla nastavuje, dokáže odhadnout, jaké a jak silné zvuky do ucha pustit. Výkon rozhodně nemá na začátku odpovídat naměřené ztrátě, měl by být dost podhodnocený a poté můžeme postupně přidávat, dokud nenajdeme ten správný práh, kde dítě slyší dobře, ale rozhodně mu to není nepříjemné. Většinu toho dokáže udělat ten nastavující.

Jakou roli hraje příslušenství, jako jsou streamovací zařízení a přenosné mikrofony, v životě uživatelů sluchadel?

Dovolím si vás opravit: jakou roli by mělo hrát, protože bychom se měli dívat na reálný vliv. Mikrofony a zařízení okolo jsou skvělé, ale není to levné příslušenství. Chtěl bych v této souvislosti mluvit o systému, protože ten by měl odpovídat požadavkům a obvyklému životu klienta. Nejčastěji jde o dvě situace. První a častější je poslech televize. I ta nejzákladnější sluchadla s přímým propojením na televizi dělají velkou službu. Naopak ta nejlepší sluchadla nemusí být takto efektivní, protože dnešní televize jsou placaté, reproduktory směřují dozadu na stěnu a teprve od ní se zvuk odráží směrem k posluchačům, takže dochází k poslechu odraženého zvuku, je zde ozvěna, poslech není tak kvalitní a porozumění je paradoxně horší. Druhou situací jsou jednání v restauracích a podobně velkých prostorách, kde je hodně lidí a hluku, který ztěžuje porozumění i lidem bez ztráty sluchu. V těchto podmínkách je pak možné díky externímu mikrofonu a dalším pomůckám velkou část ruchů eliminovat a může tak dojít k situaci, kdy člověk se ztrátou sluchu slyší lépe než ostatní přítomní bez ztráty sluchu. Toho docílíme díky kombinaci sluchadla a kompenzační pomůcky, ale otázkou je, kým to může být financováno a co s tím můžeme udělat. V současné době zdravotní pojišťovny přispívají na sluchadla, ale už ne na příslušenství, nebo jen výjimečně.

Jaké jsou nejčastější mýty a předsudky spojené s používáním sluchadel a jakým způsobem je možné těmto předsudkům předcházet?

Nejčastější mýtus je o tom, že sluchadla jsou nekvalitní a ošklivá. Protože jsme taková sluchadla viděli u našich prarodičů –bylo velké, ošklivé, pískalo a vlastně ani moc dobře nefungovalo. Tento mýtus je těžké vyvrátit, ale moderní sluchadla taková nejsou. Dokonce by mě nepřekvapilo, kdyby ono „sluchadlo“ bylo jen obyčejným zesilovačem. Jednou se té krabičce, tomu zesilovači, dala nálepka „sluchadlo“ a pak už to tak zůstalo. S tím souvisí nepřístupnost sluchadel. Sluchadla jsou v ČR extrémně regulována zákonem. A vedle toho máme možnost si za pár stovek korun koupit různé zesilovače, klidně i přes e-shop. Taková zařízení jsou přitom reálně nebezpečná, pro-

tože plošně zesilují zvuk, nestarají se o frekvence, o to, jak dotyčný slyší či neslyší, nemají žádné bezpečnostní pojistky. Druhý mýtus je ten, že si člověk, který by sluchadlo mohl potřebovat, řekne: „Můj sluch je ještě dobrý, já si počkám.“ Lidé vědí, že slyší hůře, ale říkají si, že to ještě není tak špatné, aby sluchadla museli mít – a tak je nemají. Někteří si dokonce myslí, že jim nošením sluchadla ucho zleniví a paradoxně budou slyšet hůře s ním než bez něj. Zapomínají, že sluchadlo je kompenzační pomůcka. Vyšly studie, které ukázaly, že v mozku v důsledku sluchové ztráty dochází ke změnám, ty jsou obvykle nevratné a platí, že čím dříve začnu tu změnu kompenzovat sluchadlem (tedy to ve výsledku vypadá, že se mi sluch nezhoršuje), tím dříve je možno využít plný potenciál sluchadla a zpomalí se regrese nervových spojení v mozku.

Tyto výsledky studií jsou zajímavé. Mohl byste to trochu rozvést?

Na podobném výzkumu pracuje i česká Akademie věd. Vyšel článek, který zkoumal, jak jsou lidé při nepoužívání sluchadel ovlivněni strachem, nechtějí si užíváním sluchadla vlastní sluch zhoršit. Někteří si myslí, že sluchadlo nepotřebují. Můžeme mluvit i o subjektivním vnímání uživatelů sluchadla, kteří mají pocit, že po výměně svého starého sluchadla za nové slyší hůře, že to nové nefunguje tak, jak by mělo, je v něm více ruchů. Mnoho těchto negativních změn je způsobeno tím, že je nové sluchadlo výkonnější a čerstvě odladěné, takže uživatel najednou slyší zvuky, které dlouho neslyšel, nemůže si na ně hned zvyknout, a proto mu vadí.

Jak je to s odolností sluchadel? Pokud se budu chtít vysprchovat a zapomenu si sluchadlo na uchu, přežije?

Zrovna sprchování je specifická věc. Je to proud vody, je tam tlak. Co se týče sluchadla, nejslabším článkem voděodolnosti je mikrofon. Z logiky věci nemůžete sluchadlo plně uzavřít, potřebujete, aby někudy mohl jít zvuk, mikrofon tedy schováte za vrstvou několika filtrů, mimo jiné se využívá i toho, že je síto filtrů velmi malé a voda se dovnitř díky povrchovému napětí nedostane. Pokud ovšem není pod tlakem, pak se tam dostat může. Takže pokud už k něčemu takovému dojde a myslíme si, že je ve sluchadle voda, je potřeba sluchadlo hned vypnout, položit na stůl, důkladně osušit, vyndat baterku a nechat vyschnout. Nepoužívejte fén, protože proud teplého vzduchu by znovu vtlačil vodu dovnitř. Ani položit sluchadlo na topení není dobrý nápad, extrémní teploty obecně elektronice nesvědčí. Proto to nejlepší, co můžeme udělat, je položit sluchadlo na stůl, kde máme pokojovou teplotu, a počkat. Lepší už je jen vysoušeč sluchadel, mnozí ho mají. Je to malá krabička, v níž mírně cirkuluje vzduch, ta může pomoci asi nejvíce. Z pohledu prevence je pro prodloužení životnosti důležité pravidelné otírání, výměna filtrů a průběžný servis.

Sluchadla Audéo Lumity s externím mikrofonem Roger On, který zlepšuje poslech v rušném prostředí

Takže nefénovat, ale položit na stůl a nechat oschnout. Ale proč je dobré sluchadlo pravidelně otírat?

V tomto případě jde o vlhkost, která může pomalu zhoršovat vlastnosti filtrů, takže otíráním vlastně oddalujeme čas, kdy bude sluchadlo potřebovat servis. Provádíme různé zátěžové testy sluchadel a roli zde hraje tlak i čas. Dlouhodobé působení kapaliny nebo vlhkosti je pro sluchadlo stejně nebezpečné jako dlouhodobý tlak, kvůli němuž kryt může povolit a poté se kapalina dostane dovnitř.

Setkáváme se v poslední době se sluchadly, která mají více poslechových kanálů, třeba deset nebo patnáct. Co to vlastně jsou poslechové kanály? Jaký mají vliv na kvalitu nebo rozlišení zvuků uživatelem?

Záleží na několika faktorech. Jednak na typu ztráty sluchu – složitější ztráty sluchu potřebují vícekanálová sluchadla, protože poslechový kanál je v podstatě frekvenční spektrum zvuku. Čím více kanálů sluchadlo má, na tím menší kousky můžu poslechové frekvence zvuků rozsekat a poté v každém kanálu upravovat nastavení sluchadla. Například když mám tříkanálové sluchadlo a vadí mi zvuk myčky, která má spíše nízké frekvence, potlačím na tom nejnižším kanálu spektrum pro tyto frekvence. V důsledku toho už neslyším rachot myčky, ale ani průjezd kamionu a podobné hluboké zvuky. Pokud těch kanálů mám více, třeba patnáct, můžu si teoreticky najít, v jaké frekvenci je myčka nejhlučnější, a tu potlačit. Ve výsledku tedy téměř neslyším myčku a malou část dalších zvuků, vše ostatní ale slyším normálně a krásně. Další věcí, se kterou může více kanálů u sluchadla pomoci, je efektivnější potlačení (nejen statického) šumu.

Zařízení ComPilot II pro streamování stereo zvuku při telefonování prostřednictvím sluchadel

Zařízení Phonak TV Connector 2.0 pro připojení k TV

Nabíjecí stanice Phonak Charge & Care

JESUS: film od neslyšících pro

neslyšící

Na jaře přišel do kin již dlouho očekávaný americký celovečerní snímek s názvem JESUS, jehož tvorby se ujali neslyšící jak před kamerou, tak za ní. Předpremiéra snímku se uskutečnila 3. dubna 2024 v americkém městě Dallas ve státě Texas při příležitosti pořádání konference Deaf Missions. Oficiální premiéra filmu je naplánována na termín 20. 6. 2024. Diváci budou mít možnost zhlédnout film na různých místech ve Spojených státech amerických.

ZDROJ A FOTO: facebookové stránky „Jesus – a Deaf Missions film“ a „Deaf Missions“, https://www.deafmissions.com/jesus

Poprvé v historii neslyšící dostali možnost zhlédnout snímek s názvem Jesus, první celovečerní film na biblické téma natočený samotnými neslyšícími v americkém znakovém jazyce (ASL). I když film neobsahuje mluvené slovo, je v něm slyšet hudba a zvukové efekty. Je také opatřen anglickými titulky. Obsazen byl neslyšícími herci a neslyšící byli i členové produkce. Rozpočet snímku činil 4,8 milionu dolarů a finance na jeho vznik byly získány pomocí sbírky, do níž přispívali štědří dárci. Rodilí mluvčí ASL přiblížili ve filmu příběh Ježíše neslyšícímu publiku. Díky tomu bude mít neslyšící komunita v USA rovnocenný přístup k biblickým textům ve svém mateřském jazyce a dojde k obohacení a rozšíření znakové zásoby ASL. Mnozí neslyšící nerozumí výkladu Ježíšova evangelia. Tvůrci filmu si byli této komunikační bariéry vědomi, a rozhodli se proto svou potřebu vyjádřit tím, že zpřístupní a rozšíří evangelium ve znakovém jazyce, mateřském jazyce komunity Neslyšících. Moderní technologie a jejich vývoj tomu velmi napomáhají – poprvé v historii mají neslyšící možnost zhlédnout příběh Ježíšova života a porozumět mu lépe než kdykoliv dřív.

CO JE DEAF MISSIONS

Deaf Missions je americké náboženské hnutí, jehož cílem je šíření Ježíšova evangelia a Božího slova mezi neslyšící. Sdružuje neslyšící a nabízí jim zprostředkování náboženských témat v jejich mateřském jazyce, v ASL. Zpřístupňuje již vyhotovené překlady biblických textů v rámci tzv. ASLV Bible (ASLV znamená „American Sign Language Version“ neboli „verze v americkém znakovém jazyce“, je to termín používaný pro označení verzí textů, jako je například Bible, přeložených pro neslyšící komunitu do ASL – pozn. red.). Nabízí také různá školení, jak efektivně a srozumitelně podávat náboženské informace ve znakovém jazyce.

TEXT: Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová

Film o Ježíšovi od neslyšících tvůrců?

I to je možné.

Nikdy předtím se v historii komunity Neslyšících neuskutečnil podobný filmový projekt takového rozsahu. Právě to podnítilo neslyšící tvůrce v USA, kteří o takovém počinu snili již od roku 2016. Zrealizování tohoto dlouholetého snu se ujaly mediální společnost GUM Vision Studio společně s náboženskou organizací Deaf Missions, které vypracovaly společný projekt a naplánovaly natáčení prvního celovečerního filmu o Ježíši s neslyšícími herci v ASL. Brzy se ukázala odvaha, zarputilost a zejména nadšení neslyšících účastníků a během osmi let společné práce se jim podařilo zfilmovat příběh Ježíše v ASL v podání neslyšícího režiséra Josepha Josselyna.

Proč chtěli neslyšící tvůrci zpracovat právě příběh Ježíše?

Organizace Deaf Missions si byla již dlouho dobře vědoma toho, že neslyšící nerozumí anglicky psaným textům a nedokáží tedy plnohodnotně pochopit ani evangelium o Ježíšovi, postrádají informace ve znakovém jazyce. Natočený film v ASL má neslyšícím přiblížit příběh o Ježíšově narození a jeho životě. Podle zpráv od Deaf Missions mají neslyšící pocit, že jsou mluvené i psané náboženské texty určené pouze pro slyšící, mnoho z nich si dokonce myslí, že je Bůh pouze pro slyšící. Proto neslyšící tvůrci vkládají své naděje do nově natočeného filmu a doufají, že pomůže situaci změnit. Neslyšící by díky filmu měli získat plnohodnotné informace prostřednictvím znakového jazyka, vzdělat se a získat pocit, že je Bůh také pro ně a že komunikuje i s nimi. Natočení takového filmu pomůže neslyšícím divákům si uvědomit, že je jejich komunita a kultura opravdu svébytná.

Chad Entinger, výkonný ředitel Deaf Missions, k tomu řekl: „Jazyk srdce je spojen s identitou člověka. Pro neslyšícího diváka je důležité vidět ve svém mateřském jazyce něco, co opravdu zaujme jeho srdce, díky čemu ucítí, že s ním herci skutečně komunikují, a pomyslí si: To je můj jazyk! Opravdu věříme, že Bůh může a bude využívat tento film ve znakovém jazyce k oslovování neslyšících lidí.“

Dlouhá a náročná cesta ke vzniku filmu Odvážný projekt se neobešel bez dlouhodobé přípravy neslyšících tvůrců. Organizace Deaf Missions a GUM Vision Studio vyhlásily celonárodní casting, který měl přilákat neslyšící zájemce. Neslyšící herci, komparzisté nebo kostyméři se do něj mohli přihlásit prostřednictvím webových stránek a dostali příležitost ukázat své schopnosti. Tímto způsobem se sestavil celý filmový tým, včetně postprodukce. Natáčení probíhalo ve čtyřech státech USA – v Kalifornii, Utahu, Texasu a Iowě. Filmový štáb pod vedením odborníků pečlivě zhotovil rekvizity (svitky psané starým písmem, stoly, zbraně, historické oděvy, vybavení místností apod.) a vybíral různá místa s přírodní scenérií, která připomínala dobu Ježíšova života.

Na samotném filmu se pracovalo přes tři roky. Natáčení bylo dokončeno během prosince 2023. Mnoho neslyšících členů štábu bylo v oboru nováčky, vedle nových zkušeností získali během natáčení i nová přátelství.

JOSEPH JOSSELYN

je hlavním mediálním vedoucím a producentem ve společnosti

Deaf Missions. Na mediální produkci filmů, překladů Bible do ASL a dalších mediálních prostředků dohlíží od roku 2006. V roce 1997 absolvoval bakalářský program v oboru televize na Gallaudetově univerzitě. Jeho vášní je vytvářet vizuální média ve znakovém jazyce, která zapojují neslyšící komunitu a pomáhají jí více se dozvědět o Ježíši.

Rozhovor s producentem a režisérem Josephem Josselynem, který natočil film Jesus

• Zajímá vás, jak se Joseph Josselyn, neslyšící producent a režisér nového filmu Jesus, dostal k filmové tvorbě?

• Proč je film Jesus ve znakovém jazyce?

• Jak komunita Neslyšících reagovala na pilotní scénu?

Na všechny tyto i další otázky vám odpoví následující rozhovor s Josephem: Jmenuji se Joseph Josselyn, jsem neslyšícím producentem a režisérem zcela nového filmu pro neslyšící s názvem JESUS (Ježíš). Moje cesta k filmové tvorbě započala vlastně už v mládí pod vlivem filmu Star Wars. Byl jsem uchvácen Lukem Skywalkerem, jeho světelným mečem a bitvami, které sváděl. Příběh mne zaujal, ale byla to hlavně práce v zákulisí, která mne opravdu fascinovala. To, jak natočili a zrežírovali speciální efekty, také osvětlení, vývoj příběhu, herecké výkony, vůbec celá produkce. Byl jsem fascinován a nadšen celým procesem natáčení – od samotné počáteční myšlenky příběhu až po její zformování do finálního sestřihu filmu.

INSPIRACE V RODINĚ

Můj táta měl 8mm kameru na filmový pás. Nebyl profesionální filmař, ale o natáčení filmů se zajímal. Jednou se rozhodl, že natočí krátký film o příběhu marnotratného syna. Jistě ho znáte, je o muži, který opustil svou rodinu, aby se prosadil ve světě, ale promarnil své peníze a pak se vrátil domů. Můj táta byl režisérem a kameramanem. Do hlavních rolí a komparzu byli obsazeni členové naší církve. Sledoval jsem tátu při práci a pomyslel jsem si, že když to dokáže on, tak to dokážu také. Od té chvíle jsem tím byl fascinován. No a jak to dopadlo, už víte.

PRVNÍ ZAČÁTKY

Na výrobu svého prvního animovaného filmu jsem použil 8mm kameru, sám jsem každou scénu načrtl, vyfotil a vytvořil kreslený film. Pro další filmy jsem si musel půjčit VHS kameru své tety – byla to jedna z těch analogových páskových kamer, jistě si pamatujete takové ty velké nemotorné kamery s bočními dvířky, do nichž se vkládala VHS kazeta, které se nosily ještě na rameni. Abych mohl film stříhat, musel jsem zapojit kameru do videorekordéru, kliknout na přehrát, poté na záznam, pak video zastavit a upravit tak, jak jsem chtěl. Nebylo to zrovna nejjednodušší a zabralo mi to spoustu času, ale dokázal jsem na to přijít sám. I můj bratr se k hraní přidal

ZDROJ: přeloženo z YouTube, odkaz ve QR kódu

a také moji přátelé ze střední školy chtěli být v mých filmech. Po absolvování střední školy jsem nastoupil na Gallaudetovu univerzitu. Snil jsem o tom, že se stanu hercem, a zapojil jsem se do studentské skupiny, která zde natáčela televizní show s názvem Deaf Moonlight Late Show. Byla to noční komediální show a já v ní hrál. Zároveň jsem díky tomu viděl, jak štáb spolupracuje v zákulisí, a uvědomil jsem si, že to je to, co mě opravdu zajímá. Proto jsem svůj obor změnil na televizní produkci. Několik mých spolužáků bylo také talentovanými filmaři, a tak jsme se všichni spojili jako tým, vytvářeli jsme spolu televizní pořady a natočili jsme i jeden absolventský film. To, co na filmování miluji, je, že jsou na place všichni společně – kostyméři, herci, designéři, kameramani, světelní technici – všichni spolupracují a každá složka přispívá k úspěchu filmu. Prostě miluji tu filmařskou komunitu. Také zbožňuji ten moment, kdy se finální produkt dostane před diváky. Nejvíce mě baví diváky pozorovat, vidět jejich reakce, ať už jsou dojatí, pláčou, nebo jsou překvapeni či vystrašeni. Zkrátka rád sleduji, jak publikum na příběh reaguje.

NÁPAD NATOČIT FILM V ASL

Mnoho lidí se ptá, jak nás napadlo natočit film Jesus ve znakovém jazyce. Ta myšlenka ve skutečnosti v Deaf Missions takzvaně visela ve vzduchu již několik desítek let. Vzpomínám si, jak jsem jako malý v televizi sledoval film Ježíš Nazaretský (1977). Při sledování jsem si nemohl pomoci a myslel jsem na to, jaké by to bylo mít tento film s neslyšícími herci ve znakovém jazyce. Na začátku 70. let Deaf Missions natočila krátký film v ASL o kázání Ježíše na hoře (The Sermon on the Mount, 1975). Když jsem se v roce 2006 připojil k týmu Deaf Missions, dostal jsem od někoho e-mail s výzvou natočit film o Ježíši ve znakovém jazyce. To mne přimělo doopravdy přemýšlet nad tím, že bych takový film mohl skutečně natočit.

REALIZACE FILMU A PŘÍPRAVY NA NATÁČENÍ Jednoho dne se náš tým sešel nad přípravami natáčení překladu knihy Starého zákona (The Book of Job, 2018). Dohodli

jsme se, že překlad natočíme ve filmové verzi, a tehdy se začalo mluvit i o myšlence zrealizovat film Jesus. Reakce komunity Neslyšících na starozákonní knihu byla neuvěřitelná, viděli jsme, že komunita toužila po filmech, jako je tento. Deaf Missions se tak rozhodla, že dalším filmem, který bychom měli produkovat, bude film Jesus v ASL. Než jsme šli do natáčení celého filmu, chtěli jsme nejprve otestovat reakci komunity Neslyšících. Proto jsme natočili jednu krátkou scénu v ASL a nazvali ji Uncondemned (2019) – Neodsouzená . Více než 250 000 lidí tuto scénu zhlédlo na facebooku a YouTube, sdíleli ji dál a dál, reakce komunity byla neuvěřitelná, bylo opravdu dojemné vidět všechny komentáře. Na facebooku je dokonce ateistická skupina, která film podporovala a diskutovala o něm. Komunita Neslyšících se dožadovala dalších scén, neustále jsme dostávali dotazy na to, kdy bude film k dispozici celý, což nám potvrdilo, že neslyšící o film Jesus v ASL hodně stojí.

POTŘEBA FILMŮ VE ZNAKOVÉM JAZYCE

Protože neslyšící lidé včetně mě často sledují filmy, kde herci mluví, musíme se spoléhat na titulky. Kvůli tomu nemáme stejné spojení s filmem, jaké mívá slyšící člověk, který slyší intonaci hlasu, zvukové pozadí děje, je napojen na film mnohem více než my. Proto pokud komunita Neslyšících uvidí film, který je celý zpracován ve znakovém jazyce, bude jím přirozeně uchvácena bez ohledu na téma filmu, může jít o sport nebo zprávy, o cokoliv – hlavní je právě to přirozené spojení díky sdílenému jazyku. Film Jesus divákům ukáže důležitá témata o Ježíši a evangeliu. Nejlepší způsob, jak k těmto tématům přistupovat, je ten, že Ježíš i všichni další herci znakují, protože veškeré herecké obsazení je z řad neslyšících. Až komunita Neslyšících film zhlédne, může se plně ponořit do příběhu poselství evangelia, neboť jazyk pro ně nebude překážkou. Film může ovlivnit i životy diváků. Jsem velmi vděčný a mám radost, že jsme film mohli zrealizovat.

V tátových

šlépějích

k lesnictví

VAŠKA JELÍNKA znám od té doby, co jsem začala navštěvovat klub ČMUN v Kroměříži. Hodně mě překvapilo, jak výjimečné profesi se věnuje. Lesník! V redakci nás to zaujalo a přáli jsme si s ním na toto téma udělat rozhovor. A konečně se nám povedlo se s Vaškem spojit a vyzpovídat ho.

Vím o tobě, že jsi velmi zaneprázdněný. Děkuji, že sis na rozhovor našel čas. Řekneš nám prosím něco o sobě?

Jmenuji se Václav Jelínek, pocházím z Kroměřížska a tam také nyní žiji se svou rodinou.

Nejvíce mě zajímá tvá profese. Můžeš nám o ní říct více?

Jsem lesník. Kácím stromy, které jsou ke kácení určeny, a odvážím je na skládku. Mám na starost také opravy a údržbu lesnických strojů.

Pracuješ i se svým otcem?

Můj táta mě k lesnictví přivedl. Celé dětství jsem ho do lesa doprovázel, vyzvídal, co se dalo, a postupně jsem se od něj naučil vše, co jsem pro svoji práci potřeboval. Vzpomínám si, jak jsem jako malý, nevím přesně, kolik mi bylo, vždy ráno chodíval s tátou do práce do lesa a těšil se na to. Zatímco on pracoval, já se vždycky začal nudit, ale domů jsem jít nemohl, musel jsem počkat, dokud nebyla práce hotová. Táta mi říkával: „Ještě dvě nebo tři kolečka.“ Tenkrát mě to ještě moc nezajímalo, ale později mě to začalo bavit. Nyní do lesa chodím pracovat sám. Táta se stará o naši živnost spíše po organizační a finanční stránce. Já zase spravuji motory a řeším případné technické závady.

Pracuješ jako OSVČ?

Původně jsem pracoval na pracovní smlouvu, ale přibližně od roku 2017 působím jako živnostník.

Jak tvoje práce vypadá?

Dříve jsem používal traktor s navijákem. Přivázal jsem k němu kmeny lanem a táhl je několik kilometrů na skládku. Na skládce se dřevo třídí podle sortimentu a zdraví stromu. Dřevo na vlákninu je dlouhé kolem 2 metrů, na kulatinu 4 metry. Pokud je dřevo plesnivé nebo je strom napadený kůrovci, oddělí se. Když už je nashromážděná halda dřeva dostatečně velká, odvezou ho nákladní auta k přeložení na vlak. Já odvoz dřeva ale na starost nemám, mým úkolem je hlavně kácení. Práci mi hodně ulehčuje užitečný stroj, kterému se říká harvestor.

Jaký je rozdíl mezi vlákninou a kulatinou?

Kulatina je největší typ dřeva, má větší průměr a délku 4 metry. Je určená pro konkrétní výrobu, například nábytku nebo stavebních trámů. Je delší i proto, aby ji bylo možné použít na velkorozměrový nábytek. Vláknina je dřevo o menším průměru, zpravidla má délku 2 metry a dál se zpracovává na dřevotřísku nebo výrobu papíru.

To ty sám rozhoduješ, který strom pokácíš?

TEXT: Klára Zaoralová / FOTO: archiv Václava Jelínka

Ne, to nesmím, to je práce revizního hajného. Ten prochází

lesem, kontroluje stromy a označí ty, které jsou určeny ke kácení. Hajný se stará o ochranu lesa, zadává práci zaměstnancům a dalším firmám a pak je kontroluje. Když dokončíme práci na dané lokalitě, spolu s tátou se s hajným scházíme, většinou v jeho hájence v Bunči, a probíráme, kterou další lokalitu dle mapy máme zpracovat, nebo nám hajný novou oblast rovnou na místě ukáže. Když na ni přijde řada a začnu s kácením, vybírám si stromy podle jejich stáří. To naštěstí nemusím sám zjišťovat, hajný stromy při výběru vždy označuje. Jednička znamená strom starý jen jeden rok, dvojka je strom dvouletý atd. Sekám většinou stromy označené číslicemi 3 až 10. Na stoleté stromy je už potřeba větší pila, kterou nemám. Hodně práce je s tím, když jsou stromy napadeny kůrovci. Kůrovec je malinký parazit, který žije v kmenech a ničí je. Klade opravdu mnoho vajíček, podobně jako vši ve vlasech nebo blechy v srsti zvířat, a aby se jeho šíření zamezilo co nejrychleji, je potřeba pokácet všechny potenciálně zasažené stromy, jinak dokáže zničit celý les a napáchat velké škody.

Jak se dá poznat, že je strom napadený kůrovcem?

To pozná hajný, je to jeho práce. Ze zdravého stromu nepadá jehličí, z nemocného po poklepání naopak začne hned opadávat nebo už strom jehličí nemá vůbec. Zjistit se to dá i pozorováním kmene – když jsou v kůře malé dírky, zpravidla to znamená, že je strom napadený a musí se pokácet.

Jaké množství stromů dokážeš přibližně za měsíc pokácet?

(přemýšlí) Je to různé, řekl bych 400–1000 kubíků měsíčně. Počet kubíků se odvíjí od počasí a mého zdravotního stavu. Když venku hodně prší, jsem většinou doma a čekám na lepší počasí. Za měsíc lze pokácet až 5000 kubíků, ale to já nedělám, za takovou námahu to nestojí. Je potřeba myslet ekonomicky a kácet průběžně, jak je potřeba, jinak bych neměl co na práci.

Pracuješ celoročně, i v zimě? A o víkendech také?

Ano, celoročně bez výjimky, i když je sníh. V takovém případě na kola traktoru či harvestoru nasazuji řetězy. Nevadí mi skoro žádné počasí, kromě opravdové průtrže mračen, to se pak nedá pracovat kvůli bezpečnosti. O víkendech nepracuji. Teda vlastně pracuji, ale ne v lese. Věnuji se našemu domu a svépomocí ho rekonstruuji.

Se svým sluchovým postižením v práci problém nemáš? Co se stane, když potřebuješ pomoc a nemáš v lese signál?

Problém nemám, jsem nedoslýchavý a s tátou se dokážu přes telefon domluvit. Občas se stane, že se mi rozbije stroj a nemůžu s ním jet, v takovém případě zavolám tátovi a ten mě odveze domů. Doma si vezmu nářadí a vrátím se do lesa, abych mašinu opravil. Když to ten den už nestihnu, tak do lesa jedu vlastním autem další den ráno. Když se stane, že signál úplně vypadne, napíšu tátovi SMS a pak čekám, než mobil signál chytí a zpráva se pošle, nebo sám jdu signál hledat a odtamtud pak zavolám. Poruchy a různé závady se bohužel stávají celkem často, protože mašiny používáme každý den a opotřebování je něco, s čím musíme počítat. Nedá se to předpovědět, někdy se několik měsíců nestane nic, jindy se stroj během měsíce porouchá hned několikrát. Ale vždy se něco pokazí ve chvíli, kdy to člověk čeká nejmíň.

Jaké vybavení jako lesník musíš mít?

Dřív to byl traktor s navijákem, motorová pila, klínek a lopatka. Nyní stačí harvestor a vyvážečka. Harvestor je stroj, který umožňuje rychlé kácení stromů. Poseká strom za mě, poté ho položí na desku, já přes monitor nastavím, kolik metrů má z kmene uříznout, a stroj za mě řez udělá. Hodně mi to manipulaci se dřevem usnadňuje. Vyvážečku používám, když přesouvám kmeny na místo, kam je potřebuji složit. Motorovou pilu si beru v případě potřeby, například na stromy, které stojí v prudkém kopci, kam se s harvestorem nedostanu. Jsou tedy momenty, kdy se vracíme ke staré ruční práci. Strom je pak potřeba odtáhnout k cestě a o zbytek už se zas postará vyvážečka.

Jak náročné je se kácením stromů uživit?

Jsme dlouholetí partneři se společností Arcibiskupské lesy a statky v Olomouci. Tato společnost vlastní více než 42 hektarů lesní půdy na území Jeseníků, Rychlebských hor, Hostýnských vrchů či v okolí Mírova a Kroměříže. My pracujeme zpravidla v okolí Bunče. Funguje to tak, že nám hajný ukáže předem označené části lesa, které se mají kácet. Stromy pokácíme a dáme na skládku. Poté hajný sepíše protokol o tom, kolik jsme posekali kubíků, jaká byla kvalita dřeva a jeho druhová skladba. Vyhotovený protokol a veškeré papírování obstarává táta, odešle ho společnosti, která ho potvrdí a zaplatí nám. Arcibiskupské lesy mají v Olomouci

dlouhou historii a dobrou pověst, dobře se nám s nimi spolupracuje. Jsem za to rád, protože jsem kdysi dávno sekal stromy v zahraničí a nedopadlo to dobře, nebyli spolehliví.

Začal jsi se dřevem pracovat hned po škole?

V roce 2003 jsem se vyučil automechanikem v Kroměříži mezi slyšícími, poté jsem chtěl opravovat auta a hledal jsem práci v autoservisu. Mezitím jsem byl u táty jako lesník na brigádě, a protože jsem skoro rok nemohl žádnou práci najít, vzal mě nakonec k sobě jako zaměstnance. Zpočátku se toho kvůli mému sluchu bál, ale zvládal jsem to vcelku dobře.

A pracuji s ním dodnes, už je to přes 20 let. Myslím, že je na mě hrdý, a jsem opravdu moc rád, že mě vzal k sobě a můžu dělat to, co mě baví.

20 let je dlouhá doba. Přišel jsi někdy v lese k pracovnímu úrazu?

Ano, na jeden se nedá zapomenout: větev mě trefila tak, že prorazila helmu zevnitř, taktak jsem vyvázl jen se škrábnutím. Minula moji hlavu o milimetry. Nebo se jednou stalo, že mi kvůli mé nepozornosti bukové dřevo vybouchlo do břicha.

Častým úrazem v lese jsou také podvrtnuté kotníky kvůli nerovnému terénu, pod listím jsou další větve, jámy atd. Stačí jednou špatně šlápnout a už to je. Ale zatím se mi nic opravdu vážného nestalo.

Ještě by mě zajímalo, co musí člověk udělat, aby se stal lesníkem. Stačí jen být zručný?

V současnosti existují lesnické školy nebo fakulty. Další možností je absolvovat školení a získat potřebný certifikát. U mě to bylo jinak. Všechno jsem se postupně naučil od táty, který mě od dětství zaučoval. Ze začátku své lesnické kariéry jsem žádné vzdělání nepotřeboval, ale pak zpřísnili podmínky a před deseti lety jsem musel absolvovat krátké školení a úspěšně složit test. Dostal jsem certifikát, díky němuž se mohu lesnictví nadále věnovat.

Znáš nějaké další neslyšící nebo nedoslýchavé lesníky?

Podle manželky jich ještě několik někde v České republice je, ale já je kupodivu vůbec neznám a netuším, kdo by to mohl být. V okolí znám neslyšícího polníka, což je člověk, který

se stará o pole a sklizeň, ale to už je trošku jiná práce, i když také hodně manuální, jako ta moje.

Přemýšlel jsi někdy, že bys s lesnictvím skončil a vydal se jinou cestou, třeba začal opravovat auta?

Zajímavá myšlenka. Abych řekl pravdu, nepřemýšlel jsem o tom. Těžit a zpracovávat dřevo mě vždy bavilo a stále baví, je to pro mě pohodová práce, i když vypadá jako náročná. Jsem na to zvyklý a neměnil bych a myslím, že mi to vydrží ještě dlouho, alespoň v to doufám.

Máš nějaké koníčky?

Po práci jsem většinou hodně utahaný, takže si rád odpočinu a vypnu. Doma ale také pracuji se dřevem, připravuji ho každý rok na topení, máme krásná kachlová kamna. Když je čas, rád s rodinou jezdím na výlety a samozřejmě pořád pracuji na rekonstrukci domu.

Světový den sluchu

se SUKI: Nikdy není

pozdě začít řešit ztrátu sluchu

TEXT: Eva Vavříková / FOTO: Vít Švajcr

V pátek 1. března 2024 se v rámci oslav Světového dne sluchu v prostorách Magenta Experience Center v pražských Arkádách na Pankráci opět po roce konal slavnostní večer SUKI děkuje. Organizace SUKI (Spolek uživatelů kochleárního implantátu) připravila ve spolupráci s Českou společností otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku v rámci Týdne sluchu 2024 kampaň s názvem „Haló, slyšíme se?“. Vzhledem k tomu, že v současné době žije mnoho seniorů nadále aktivním životem a zvyšuje se i počet těch, kterým se ve stáří sluch zhoršuje, pořadatelé zvolili téma „Nikdy není pozdě začít řešit ztrátu sluchu“. Tato osvětová kampaň se zaměřovala na řešení ztráty sluchu u seniorů a možnosti využití kochleárního implantátu. Je známo, že řada seniorů se i přes závažné problémy se sluchem k lékaři nedostaví. Neřešená ztráta sluchu však u nich může vést například k rozvoji stařecké demence, zhoršení orientace v prostoru, a tím pádem k úrazům, dále také k sociálnímu vyloučení či kognitivní deprivaci (tj. zhoršování poznávacích funkcí, snižování schopnosti učení nebo intelektu – pozn. red.)

„Na vině je především nízká informovanost seniorní populace o přínosech a dostupnosti kochleární implantace,“ říká předsedkyně SUKI Mgr. Leona Pejcharová. „Již několik let sbíráme osobní příběhy uživatelů kochleárního implantátu. Mnoho z nich lituje, že se pro implantaci nerozhodli dříve. Zvýšení kvality života, opětovné zapojení do společnosti, to jsou jen některé z mnoha benefitů, které implantace přináší. A to je také důvod, proč již čtvrtým rokem spolupořádáme s odbornou ORL společností osvětovou kampaň Haló, slyšíme se?“ Slavnostním večerem provázela předsedkyně SUKI Mgr. Leona Pejcharová a moderovala jej herečka Kateřina Jebavá. Nechybělo tlumočení do ČZJ a simultánní přepis. Účastníci zhlédli podnětné přednášky od odborníků, jako je prof. MUDr. Josef Syka, prof. MUDr. Viktor Chrobok, MUDr. Jakub Dršata nebo MUDr. Petra Kalitová. Dozvěděli se mnoho informací o tom, jak v seniorním věku

Zleva: Mgr. Jitka Holmanová, prof. MUDr. Viktor Chrobok, moderátorka a herečka Kateřina Jebavá, Ing. Lukáš Bauer, PhDr. Eva Vymlátilová, MUDr. Petra Kalitová, MUDr. Jakub Dršata, předsedkyně SUKI Mgr. Leona Pejcharová a prof. MUDr. Josef Syka

dochází ke zhoršování sluchu a jak jej lze řešit kvalitními sluchadly nebo kochleární implantací. Další z prezentací se týkala také vzniku nových pedaudiologických center (cílem pedaudiologických center je včasný záchyt, diagnostika a řešení vrozených a získaných vad sluchu od novorozeneckého věku po nástup školní docházky – pozn. red.). Součástí přednášek byly úvahy ohledně tolika potřebných změn v přístupu společnosti ke sluchovému postižení.

Zajímavé bylo osvětové video o zkušenostech jednoho seniora, který v roce 2023 ve svých 83 letech absolvoval ve FN Motol kochleární implantaci. Ta byla z důvodu jeho vysokého věku provedena v lokální anestezii, nikoliv v celkové. Muž ve videu sdílel své nadšení jak z úspěšné operace, tak i z přínosů kochleárního implantátu. Čeští lékaři se nepochybně inspirovali případem z Velké Británie, kde byl v lokální anestezii implantován 103letý pacient. Přišel na kliniku a řekl, že by si k narozeninám přál znovu slyšet. Díky úspěšným případům implantace bude pravděpodobně možné využívat lokální anestezii i u těchto typů operací. Po skončení přednášek proběhlo slavnostní ocenění odborníků, kteří byli nominováni samotnými uživateli kochleárního implantátu. Oceněni byli klinický inženýr Lukáš Bauer, as. MUDr. Jiří Skřivan a in memoriam doc. MUDr. Zdeněk Kabelka, Ph.D. (1951–2014). Poděkování za pana docenta převzala psycholožka PhDr. Eva Vymlátilová. Byl to právě docent Kabelka, kdo jako první celý program kochleární implantace do ČR přinesl. Na jeho počest byly na plátně promítnuty vzkazy s poděkováním a vzpomínkami od dnes již dospělých uživatelů kochleárního implantátu. Nejen uživatelé kochleárního implantátu, ale i rodiče implantovaných dětí ohodnotili oceněné odborníky jako velmi empatické, příjemné a silné osobnosti, které jim svým posláním dokázaly zkvalitnit život. Na závěr setkání proběhl přípitek s občerstvením z Tiché kavárny a všichni účastníci se příjemně bavili.

Kouzelné přání 2

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

Když od Sýkorů odcházeli, Eliza měla znatelně lepší náladu. Otec se také usmíval od ucha k uchu a ve svém veselém rozpoložení dloubl do dcery. „Tak co, mrně, vyříkaly jste si to? Vypadáš docela spokojeně a viděl jsem vás, jak jste si cosi u stolu říkaly.“ „Jojo, tati. Je to dobrý, máme se zítra odpoledne potkat. A neříkej mi mrně !“ Otec se jen usmál. „A co ty, tati? Budete teda společně dělat tu střechu?“ „Budeme, to si piš. A nejen to, budu mít na povel ostatní mládence a řemeslníky! Dám dohromady plán, jak to celé opravit, a pak už budeme potřebovat jen dva týdny dobrého počasí.“ „Tak to je paráda, tati!“ zazubila se Eliza. A budeme mít co jíst i dalšího půl roku. A až já se zlepším ve vyšívání natolik, že to třeba i někdo koupí, tak možná i rok, nebo ještě déle. Anebo možná prodám některé ty dřevěné hračky, které potajmu vyrábím u táty v dílně? Kdoví. Následující den utekl jako voda, kterou šlehalo mlýnské kolo, a bylo odpoledne a Eliza mířila na kraj vesnice, za Delfínou a ostatními dívkami. „Tady jsi. Už jsem myslela, že nepřijdeš. No, taky držím slovo,“ začala Delfína. „Víš, nebylo to od nás moc hezké,“ ozvala se Dorota, mlynářova dcera. Eliza ovšem nemohla v jejím hlase zaslechnout jistý varovný tón. „Má pravdu. Neměly jsme to dělat takhle,“ doplnila další dívka, zatímco přistoupila trochu blíž. „Dobře, dobře, dobře,

a jak to tedy urovnáme, to s tou moukou? Povinnosti nám berou víc a víc času, tady Dorota už koncem léta bude hospodařit. A nás ostatní to taky brzy čeká. Co kdybychom toho prostě nechaly?“ Eliza se snažila poslední slovo říct důrazně. „Něco na tom bude. Toho, co bylo předtím, určitě můžeme nechat,“ odvětila Delfína. Chladně se usmála.

Jedna z dívek Elizu chytila za ruce a v tu chvíli jí na hlavě přistál doposud schovaný kbelík se studenou vodou – pak jí zas ruce pustily. Sotva si otřela oči a začala na ostatní děvčata vřískat, uviděla jen, jak se dívky divoce šklebí, jak jejich ústa říkají „neslyší, neslyší, neslyší“ a Dorota na ni vysypává pytel mouky. Už zase! Cítila se zrazena, ponížena. Nedá se jim věřit! Vztekle poškrábala jednu z dívek, strčila do druhé a mokrá a celá od lepkavé mouky utíkala pryč z vesnice. Do tváře se jí draly slzy. Do lesa to nebylo daleko. Nechtěla se ohlížet, věděla, že se smějí na celé kolo. Probíhala okrajem lesa, a až když se jí lem šatů zachytil o šlahoun, všimla si, že už je má na více místech potrhané, že se i poškrábala do krve. Teď už ji ale nikdo neviděl. Sedla si na nejbližší pařez a začala brečet, nejdřív škytavě, pak naplno. Bylo to tak nespravedlivé! Proč jí to dělaly? Byla to snad její chyba, že neslyší? Že odmalička neslyší? Naučila se mluvit, byť nijak skvěle. Naučila se odezírat. Okolí to obvykle respektovalo, a když na ni lidé mluvili, více otevírali pusu. Ale teď? Proč jsou všechny ostatní falešné? Bylo jí z toho těžko a smutno. Proč? „Proč?“ zašeptala. „Proč? Proč?? PROČ?????“ opakovala stále s větší razancí a naposled zakřičela.

„Protože jsi jiná,“ uslyšela měkký hlas.

Eliza se rychle otočila. Myslela, že uvidí některou z dívek, snad aby se jí vysmála podruhé. Nebyly to ony, byl to někdo jiný. Nebo spíše... něco jiného?

„Teď mě slyšíš, viď?“ řekla jí tajemná bytost. Pokračování příště.

20. zimní deaflympijské hry

V tureckém Erzurumu se letos od 2. do 12. března konaly 20. zimní deaflympijské hry.

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Jan Crkovský

Česká výprava se měla skládat z lyžařů, snowboardistů, běžkařů, šachistů a futsalistů. Český deaflympijský výbor se ale během uplynulé zimy rozhodl z organizačních a finančních důvodů českou účast zcela odvolat. Proti tomu se postavilo mnoho našich sportovců, kteří se deaflympiády měli zúčastnit. Český deaflympijský výbor jim nakonec ustoupil a do Turecka tak odletělo 14 futsalistů spolu s dalšími členy realizačního týmu a vedoucími výpravy. Nominováni byli 3 brankáři a 11 hráčů v poli. Celkem dvacetičlenná česká výprava odletěla 29. února z Prahy přes Istanbul až do pořadatelského města, které se nachází až na hornatém východě Turecka téměř u hranic s Gruzií a Arménií.

Nadmořská výška hotelu, kde byli naši futsalisté ubytováni, činila přes dva tisíce metrů nad mořem. Město obklopují zasněžené horské svahy, na nichž se odehrávala zápolení dalších zimních sportů. Naši futsalisté se na deaflympiádu kvalifikovali díky skvělému výsledku z Mistrovství Evropy 2022, kde skončili na 5. příčce. Na loňském mistrovství světa se umístili na 7. místě, což dávalo naději na další zajímavý výsledek v Turecku.

Český tým byl nalosován do skupiny B, v rámci níž se utkal s Japonskem, Brazílií a Keňou. Našim reprezentantům se bohužel výsledkově nedařilo, na vině byly zčásti zdravotní problémy – z neznámých důvodů většinu hráčů skolily střevní potíže a nemohli tak podat maximální výkon. Vliv měla také

vysoká nadmořská výška místa konání, a tím i nižší obsah kyslíku ve vzduchu, na což neměli naši futsalisté možnost se dostatečně adaptovat. Z deaflympiády si i tak odnesli mnoho cenných zkušeností a motivaci k přípravě na další velké turnaje. Celkově se umístili na pěkném 10. místě. Možnost účastnit se deaflympiády není každý rok a získané zkušenosti jsou k nezaplacení.

O krátký rozhovor o zkušenostech a pocitech z deaflympiády jsme požádali jednoho z mladších členů reprezentačního týmu futsalistů, třetího brankáře Filipa Blasczyka.

Chvíli trvalo, než byla nominace na deaflympiádu zveřejněna. Věděl jsi, že budeš nominován, už dříve, nebo bylo rozhodnutí o složení týmu oznámeno až po znovupotvrzení účasti?

Plán nominace dělali trenéři už před definitivním potvrzením účasti, ale nebylo nic oficiálního a hráči nic nevěděli. Po

Filip při rozcvičce

Kapitán Benda udílí pokyny během zápasu s Japonci

oznámení odvolání účasti jsme byli v týmu trochu zoufalí, ale nakonec se vše napravilo, vyhlásila se nominace a my jsme plní nadšení mohli odletět do Turecka. O nominaci rozhodoval hlavní trenér David Krejčí s asistenty, ten ale do Turecka bohužel odletět nemohl.

Tvoje role v týmu je třetí brankář. Měl jsi příležitost dostat se do hry? Když nehraješ, máš v týmu jinou funkci, pomáháš s něčím?

Ano, byl jsem náhradník a měl jsem za úkol podporovat ostatní střídající hráče, aby byli pozitivně naladěni, podával jsem pití. Také jsem ostatním brankářům dával zpětnou vazbu. V přátelských zápasech před deaflympiádou už jsem v bráně několikrát byl, ale na deaflympiádě jsme měli lepší brankáře.

Měl jsem hrát proti Keni, která se ale k zápasu nedostavila.

Jaké jsou tvoje pocity z Turecka a z deaflympiády?

Byla to pro mě první účast na deaflympiádě, něco jsem už dříve viděl v televizi, ale na místě je to přece jen jiné. Organizace

1. Írán

2. Japonsko

3. Brazílie

4. Španělsko

5. Thajsko

6. Itálie

7. Alžírsko

8. Turecko

9. Kuvajt

10. Česko

11. Nizozemsko

12. Keňa

na místě byla perfektní, byli jsme spokojení. Před deaflympiádou se k nám sice dost informací dostávalo na poslední chvíli, ale nakonec se vše podařilo vyřešit a mohli jsme odletět. Všude bylo dost sněhu a zima, ale počasí bylo krásné, svítilo sluníčko. Pocítili jsme také na vlastní kůži vysokou nadmořskou výšku, při normálním pohybu jsme to nepoznali, ale v zátěži při zápase to bylo hodně znát a mnohem víc jsme se zadýchávali.

Je velký rozdíl mezi juniorskou a dospělou kategorií?

Kromě fyzičky je největší rozdíl v taktice, která je u dospělých na vyšší úrovni. Navíc hodně kluků přechází k futsalu z fotbalu, který se hraje takticky úplně jinak. Důležité jsou návyky a zažité stereotypy, hlavně u neslyšících, protože na sebe nemůžeme zavolat. Proto je zásadní, aby všichni byli tam, kde to ostatní čekají, a mohli si hned nahrát. Na komunikaci během zápasu není většinou čas, jen když hráč drží balon protihráči nebo při přerušení hry. Proto hodně trénujeme různé situace a taktické návyky, abychom během zápasu reagovali automaticky. Důležité je také to, aby si každý hlídal svého protihráče a viděli to i spoluhráči, aby se nestalo, že některý protihráč zůstane volný.

Myslíš, že se ti někdy podaří dostat se na pozici prvního brankáře?

Takový je můj cíl, chci se dostat na místo jedničky. Po první nominaci jsem byl zmatený a chvíli mi trvalo, než jsem si na všechno zvykl, hlavně na pozici náhradníka, ale pořád mám v hlavě to, že chci co nejvíc hrát. A to nejde jinak, než že se dostanu nejlépe na pozici jedničky. Chvíli to ale ještě potrvá, musím na sobě pracovat, co to jde. Z juniorské kategorie jsem přestoupil před pěti lety, je to už nějaký čas, ale naše jednička je pořád stabilní (Martin Braneac, rozhovor s ním jsme přinesli v čísle 1–2/2023 – pozn. red.). Důležité je, abych pravidelně trénoval. Pro nás brankáře je důležitá rychlost reakcí a schopnost rychle a přesně rozehrávat.

Děkujeme Filipovi za rozhovor a našim futsalistům za reprezentaci a držíme jim palce do budoucna.

21.

plzeňský pohár ve futsalu mužů a přátelské zápasy ženského futsalu

ZDROJ: facebook SKN Plzeň

Kdy: 23. 3. 2024

Kde: Plzeň

Pořadatel: SKN Plzeň

Výsledky poháru mužů:

1. SSK Vítkovice

2. SKN Valašské Meziříčí A

3. I.PSKN Praha A

4. SKN Valašské Meziříčí B

5. I.PSKN Praha B

6. TJ Slovan Zlín

7. BSKN České Budějovice

8. SKN Plzeň

9. SK Olympia Praha

10. I.PSKN Praha C

Výsledky přátelských zápasů žen: Čechy–Morava 0:2 Morava–Čechy 2:1

MČR v bowlingu neslyšících

Kdy: 20. 4. 2024

Kde: Třemošná u Plzně

Pořadatel: SKN Plzeň

ZDROJ: hodnocení STK bowling

Výsledky 1. kola klubů:

Klub Z V R P B

1. I.PSKN PRAHA A 6 5 0 1 23

2. SKN BRNO 6 4 0 2 21

3. SKN PLZEŇ A 7 4 0 3 20

Výsledky jednotlivců muži:

1. Karel Brandejský (SKN Brno)

průměr 194,20 bodů

2. Miroslav Janošec ml. (SKIVELO Olomouc A)

průměr 185,67 bodů

3. Jaromír Vohryzka (I.PSKN Praha A)

průměr 182,83 bodů

Výsledky jednotlivců ženy:

1. Kateřina Klofáčová (I.PSKN Praha B)

průměr 175,00 bodů

2. Martina Hnízdilová (I.PSKN Praha C)

průměr 157,83 bodů

3. Martina Pastrnková (SKIVELO Olomouc B)

průměr 142,75 bodů

Mezinárodní badmintonový turnaj

neslyšících

ZDROJ: facebook Českého badmintonu neslyšících

FOTO: archiv hráčů

Kdy: 9. 3. 2024

Kde: Vídeň, Rakousko

Výsledky:

Dvouhra U17:

1. Vanessa Pražáková (CZE)

2. Juan Facundo De Rose (AUT)

3. Albraa Mouti (AUT)

Dvouhra ženy:

1. Vanessa Pražáková (CZE)

2. Jana Havlová (CZE)

3. Natálie Krmášková (CZE)

5. Julia Hejnová (CZE)

Dvouhra muži:

1. Dennis Pražák (CZE)

2. Filip Skýpala (CZE)

3. Juan Facundo De Rose (AUT)

5. Radek Stoszek (CZE)

Čtyřhra ženy:

1. Jana Havlová, Natálie Krmášková (CZE)

2. Julia Hejnová, Vanessa Pražáková (CZE)

3. Carina Hutterger, Jessica Groiss (AUT)

6. Jana Hamerníková, Nela Šudřichová (CZE)

Čtyřhra muži:

1. Dennis Pražák, Patrik Varga (CZE)

2. Alexander Boskovitz, Orlin Iliev (AUT)

3. Markus Gritzner, Martin Molterer (AUT)

5. Filip Skýpala, Radek Stoszek (CZE)

Deaf Champions League – Liga mistrů Evropy neslyšících ve futsalu

ZDROJ: hodnocení SKN Brno

Kdy: 4.–11. 2. 2024

Kde: Guadalajara, Španělsko

Výsledky (20 účastníků):

1. C.D.S. Huelva (ESP)

2. Dolphins Ashdod D.S.C. (ISR)

3. Real E Non Solo A.S.D.C. (ITA, brankář Martin Braneac CZE)

9. SKN Brno (CZE)