MOTHER FATHER DEAF

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Ivana Hay Tetauerová, internet / https://www.coda-international.org/

Trudy Schafer a Bob Hoffmeister jsou manželé, ale ne jen tak ledajací. Oba jsou slyšícími dětmi neslyšících rodičů – CODA. Měla jsem to štěstí, že jsem se s nimi mohla během své stáže na Gallaudetově univerzitě v rámci doktorského studia setkat a podebatovat o jejich výjimečných životních cestách.

Trudy a Bob žijí sice v americkém Bostonu, ale Gallaudetovu univerzitu navštívili při příležitosti večírku k odchodu do penze jejich přítele a bývalého kolegy Bena Bahana. Bob, jehož oficiální jméno zní Robert Hoffmeister, je spoluautorem celosvětově uznávané knihy z roku 1996 A Journey into the Deaf World , kterou vydal spolu se svými kolegy Benem Bahanem a Harlanem Lanem, jenž zemřel v roce 2019. Zajímavým faktem je, že Bob je CODA, Ben je neslyšící a Harlan byl slyšící, takže se v knize odráží jejich různé perspektivy a životní zkušenosti.

Autoři v devadesátých letech tuto doslova průkopnickou knihu a rozsáhlou, poutavou studii pojali jako úvod do hluchoty, kultury Neslyšících a znakových jazyků. Kniha byla vhodná pro odborníky, kteří pracují s neslyšícími dětmi, mládeží a dospělými i s těmi, kteří jsou kulturně Neslyšící (CODA). Všichni tři byli vášnivými zastánci kultury Neslyšících. Dr. Harlan Lane, slavný historik zabývající se hluchotou, byl známý pro své silné názory na podporu kultury Neslyšících. Jeho publikace When the Mind Hears je důležitým příspěvkem do světové literatury o komunitě Neslyšících. Dr. Bob Hoffmeister byl v té době ředitelem studijního programu Deaf Studies na Boston University a aktivním vedoucím organizace Children of Deaf Adults (CODA). Dr. Ben Bahan byl odborným asistentem na oboru Deaf Studies na Gallaudetově univerzitě a viceprezidentem DawnSignPress, vydavatelství zmíněné knihy. A Journey into the Deaf World nabízí vynikající přehled lingvistických rysů amerického znakového jazyka (ASL), vyjadřuje uznání kultuře Neslyšících a její historii, podává přehled o tehdejším stavu vzdělávání neslyšících v USA a obsahuje i další poznatky z oblasti sociologie a kultury. Díky tomu bývala tato publikace vhodná i jako doplňková četba pro studenty ASL, Deaf Studies, pedagogy neslyšících a další odborníky.

Jak sám Bob nyní říká, druhé vydání ale již neplánují, neboť se od doby, kdy trojice knihu sepisovala, mnohé změnilo, hlavně co se týče zvýšeného povědomí o jazykových a kulturních atributech minority Neslyšících, kluby neslyšících zanikly, propaguje se více integrace a komunita čelí novým výzvám. Protože jsou autoři již v důchodovém věku, shodují se na tom, že taková témata by měla zkoumat mladší generace, která má do této problematiky a jejích okruhů v současné době lepší vhled než oni.

Trudy Schafer je viceprezidentkou a členkou organizace CODA International, je aktuálně členem správní rady a pokladníkem organizace a v letech 1997–2001 působila i jako její prezidentka. Organizace CODA International byla založena Millie Brother v roce 1983 a vloni tak oslavila již 40. výročí své existence, což bylo zmíněno též v závěru dokumentu Jsem CODA od českého nedoslýchavého režiséra Ivana Crnace, který za tento krátký dokumentární film získal již tři ocenění – 1. cenu Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením, 1. cenu na festivalu dokumentárních filmů Černá věž a čestné uznání z festivalu Oty Hoffmana.

Trudy sama Ivanův dokument viděla a pochválila jeho filmové a obsahové zpracování i hlavní protagonistku Jolanu Půlpánovou, která přes svůj mladý věk rozumí své pozici a je si vědoma toho, že v její rodině paralelně existují dvě kultury a dva jazyky vedle sebe, a svým způsobem z toho i těží. Imponovalo jí, že Jolanka řekla, že nechce brát místo neslyšícím v „jejich světě“. Trudy je ráda, že i u nás v České republice klademe důraz na osvětu, co se týče komunity Neslyšících, do níž CODA kulturně spadají, a snažíme se jít s dobou a dohonit skluz v přístupnosti, vzdělávání a osvětě o komunitě Neslyšících zapříčiněný obdobím komunismu.

Trudy také přišla s návrhem založit Mother Father Deaf Day jako příležitost ocenit obrovský přínos neslyšících rodičů v životech CODA. Tento den nyní uznávají a oslavují CODA téměř po celém světě a vzdávají tak hold svým neslyšícím rodičům. Slaví se od roku 1996 a připadá vždy na poslední neděli v dubnu. V roce 2021 byl název Mother Father Deaf Day změněn na Deaf Parents Day. Cílem této změny bylo zahrnout i různorodé typy rodin, jako jsou například rodiny s jedním rodičem či rodiny homosexuálních párů. Deaf Parents Day má být co nejvíce inkluzivní.

Trudy, jak přesně vznikl Mother Father Deaf Day?

Jsem OCODA (Only Child Of Deaf Adults = jediné dítě neslyšících dospělých). Nemám žádné sourozence a byla jsem vychována ve městě Chicago svými rodiči Joem a Mary Schaferovými, kteří již nežijí. Jsem jim však velmi vděčná za to, že mi poskytli bohaté a úžasné dětství. Členkou CODA jsem od roku 1989, kdy jsem se účastnila své první konference, a od té doby jsem zůstala této organizaci věrná. Na začátku devadesátých let vydal Paul Preston (1950–2023) svou knihu Mother Father Deaf a já si doteď pamatuji, jak jsem ji četla a byla ohromena tím, že lidé, které neznám, vlastně vypráví i můj příběh. Silně jsem se s tím ztotožnila a byla jsem nadšená, že mám možnost tuto knihu co nejvíce propagovat. V roce 1994 jsem měla tu čest být hlavním řečníkem na konferenci CODA v Oconomowoc ve Wisconsinu a během své přednášky jsem navrhla, aby CODA zvážila zavedení speciálního dne, kdy bychom mohli oslavovat naše neslyšící rodiče a náš jedinečný kulturní odkaz. Výbor souhlasil a po přibližně roce plánování jsme v roce 1996 oslavili první Mother Father Deaf Day. Výbor pracoval též na vytvoření papírových letáků, které obsahovaly informace o CODA a také zajímavá fakta o rodinách s neslyšícími rodiči. Rozeslali jsme je co nejvíce organizacím pro neslyšící, které jsme dokázali najít, a také mezi naše členy a další kontakty. A opravdu se to rozjelo na plné obrátky. Co mě překvapilo, bylo to, jak rychle se Mother Father Deaf Day ujal a byl oslavován po celém světě. V roce 1999 CODA uspořádala svoji první konferenci mimo USA, a to v Austrálii. Ve stejnou dobu tam probíhala i konference Světové federace neslyšících (WFD), takže jsme se s manželem Bobem, který je také CODA, zúčastnili obou z nich. Poté jsme ještě zůstali u našich CODA přátel Petera a Judy Bonserových v Sydney, abychom mohli trochu cestovat. Jednoho dne jsme Petera doprovodili do jeho práce v organizaci neslyšících nabízející sociální služby. Seděla jsem tam v čekárně a na konferenčním stolku jsem si všimla zpravodaje, který měl na obálce fotografii neslyšící matky austrálského původu (původní obyvatelé Austrálie – pozn. red.) s dítětem na pikniku organizovaném právě při příležitosti Mother Father Deaf Day. Doposud mám husí kůži, když si na tento okamžik vzpomenu, neboť nápad, o kterém se diskutovalo o pět let dříve na konferenci ve Wisconsinu, byl teď skutečností i v australské divočině. Wow! Od té doby se oslavy Mother Father Deaf Day konají po celém světě. Jsem velmi hrdá na své rodné město Chicago.

CODA členové jsou totiž v Chicagu velmi důslední v pořádání pravidelných každoročních setkání, ať už jde o piknik, nebo diskuze. Není roku, kdy by se nějakým významným způsobem Mother Father Deaf Day neoslavil.

Proč právě poslední neděle v dubnu?

Datum jsem vybrala záměrně na počest narozenin mé maminky, která se narodila 23. dubna. Říkala jsem si, jak by bylo hezké vzpomínat i na ostatní neslyšící rodiče. Nakonec byla vybrána symbolicky poslední dubnová neděle k oslavě našich rodičů, jejich a našich životů. Je to jeden z mých nejmilejších úspěchů.

U nás se tento den ještě do povědomí nedostal…

Na to máme jednu radu, a to využít našeho online „Průvodce pro plánování vlastního Deaf Parents Day / Mother Father Deaf Day“. Tento průvodce má za cíl pomoci vám s plánováním vaší místní akce. Najdete zde návrhy, jimiž se můžete inspirovat a přizpůsobit si je podle svých potřeb, ať už jste kdekoli na světě. Účelem je zorganizovat událost, jež oslavuje naše dědictví a rodiny způsobem, který odráží místní kultury a komunity. Průvodce jsme vytvořili ve spolupráci s organizacemi KODAheart a CODA z celého světa. Je přeložen do více než 20 jazyků. Pro přístup k těmto překladům klikněte na odkaz „Want to see this Event Guide in my language“ (Chci si prohlédnout Průvodce k události ve svém jazyce), který naleznete zde ve QR kódu:

Jak byste charakterizovala vývoj organizace CODA International?

Jsem ráda, že organizace po celých 40 let výborně funguje, ale nebylo to vždy jednoduché. Stále se potýkáme s nedostatkem financí a celou naši práci zajišťují dobrovolníci, což bychom do budoucna velmi rádi změnili. 80 % našich členů je z USA a 20 % z jiných států světa. Pracujeme na uspokojení potřeb mnoha lidí z různých zemí. Od roku 1999 se snažíme skloubit místa konání CODA konferencí s místy, kde zároveň probíhá kongres WFD, aby byly akce rovnoměrně rozložené a dostupné všem CODA po celém světě. Díky médiím a pokročilé technologii jsme však v dnešní době více vidět i slyšet. Lidé vnímají, co je to CODA, mají o nás lepší povědomí a vědí o kultuře Neslyšících mnohem více, než tomu bylo v začátcích fungování naší organizace.

Na webových stránkách CODA International jsem se dočetla i o možnosti stipendia pro CODA studenty. Mohla byste nám k tomu říct více?

Ano, jde o stipendium Millie Brother, které každoročně udělujeme slyšícím dětem neslyšících rodičů a jehož cílem je pomoci jim v jejich postsekundárním vzdělávání. Stipendium lze využít na vysokoškolské studium na jakékoli akreditované instituci poskytující vysokoškolské vzdělání kdekoli na světě. Jedná se o jednorázové stipendium a není možné o něj žádat opakovaně. Více informací i formulář jsou k dispozici na webových stránkách CODA International. skupinu CODA spojuje, mohlo být tolik, ale řekli mi: „Dobře, zkus to prozkoumat a jdi vyzpovídat pár lidí.“ A přesně to jsem v rámci své disertační práce udělal.

Momentálně v ČR čelíme žhavému tématu díky nedávno zveřejněné deklaraci o výuce ČZJ, což vyvolává otázky, kdo by ho měl, popřípadě neměl vyučovat. Jak na takovou situaci pohlížíte z pohledu CODA?

Není to oficiální stanovisko, ale můj osobní názor, a sice že by ASL měli vyučovat neslyšící, ideálně rodilí mluvčí. Slyšící lektoři včetně CODA by měli být až poslední možnost. V každém případě by měli být lektoři ZJ vyškoleni v pedagogice, aby vyučovali kvalitně a dobře.

MOTHER FATHER DEAF – kniha, která inspirovala Trudy v jejích začátcích

Rozhovor s Paulem Prestonem, autorem této knihy (rozhovor z roku 2021 je přeložen do ASL a opatřen AJ titulky).

Jsem autorem knihy Mother Father Deaf, která byla vydána v Harvard University Press před 30 lety (v roce 1994). Jak tato kniha vlastně vznikla?

Oba mí rodiče Mike a Fran Prestonovi jsou neslyšící. Vyrostl jsem ve venkovském městečku ve státě Illinois. Jsem jedináček – OCODA, jak si někdy rádi říkáme – a moji rodiče byli jediní neslyšící ve městě.

Kniha Mother Father Deaf byla původně mojí disertační prací z oboru lékařské antropologie. Chtěl jsem v ní popsat etnografii CODA, i když jsem nás v té době takto nenazýval. Chtěl jsem napsat etnografii o dospělých, kteří jsou slyšící a vyrostli s neslyšícími rodiči, tak jako já. Když jsem před komisí návrh tématu disertační práce obhajoval, byli trochu skeptičtí. Říkali mi, že jsem si jistě sám vědom toho, že etnografie popisuje skupiny lidí, kteří sdílejí společnou kulturu, přesvědčení a hodnoty, sdílejí identitu, ale tito lidé jsou dospělí, a i když možná jako děti měli všichni neslyšící rodiče, mají teď každý svůj vlastní život, rodiny, zájmy. Členové komise si neuměli představit, že by toho, co mou cílovou skupinu CODA spojuje, mohlo být tolik, ale řekli mi: „Dobře, zkus to prozkoumat a jdi vyzpovídat pár lidí.“ A přesně to jsem v rámci své disertační práce udělal.

Nejprve jsem měl v plánu udělat rozhovor s 50 CODA, poté se číslo rozrostlo na 100 a nakonec na 150 respondentů, protože mě neustále kontaktovali další CODA z celé země, kteří byli ochotni se se mnou podělit o svůj příběh. Někteří mi říkali, že dosud nikdy neměli šanci s někým mluvit o životě s neslyšícími rodiči. A tak jsem cestoval po celé zemi, vyzpovídával CODA různého věku, různých ras, etnik, CODA se dvěma neslyšícími rodiči, CODA s jedním neslyšícím rodičem, CODA, jejichž rodiče znakovali, CODA, jejichž rodiče neznakovali, CODA, kteří se angažovali v komunitě Neslyšících, a CODA, kteří neměli s komunitou Neslyšících nic společného, CODA, kteří sami znakovali, a CODA, kteří neznali téměř žádný znak… Chtěl jsem získat co nejširší a nejrozmanitější škálu respondentů, abych nashromáždil kvalitní podklady pro sepsání práce.

Opravdu tu bylo něco, co všechny tyto lidi spojovalo, nebo to bylo jen 150 oddělených životů? Zjistil jsem, že většina z nás je v různé míře bilingvní, používali jsme znakový i mluvený jazyk, kterým jsme komunikovali se světem a kterým svět komunikoval s námi. A nejen v dětství, ale i teď v dospělosti zůstává pravdou, že je mluvení i znakování důležitou součástí našich životů. Znakový jazyk byl ve skutečnosti pro mnohé z nás naším primárním jazykem, byl to způsob, kterým jsme nejlépe komunikovali se světem, a i nadále zůstává nedílnou součástí toho, kým jsme. Druhým zjištěním, o kterém jsem psal, bylo, že je mnoho z nás v různé míře kulturně Neslyšících. Možná si říkáte, jak je to proboha možné, že může někdo, kdo slyší, být kulturně Neslyšící – ano, vyrůstali jsme nejen se svými neslyšícími rodiči či příbuznými, ale také v komunitě Neslyšících, poznali jsme chování a hodnoty této komunity a její kulturu, naučili jsme se, že hluchota je pro nás normální. Byli jsme součástí této komunity a ona je součástí toho, kým jsme. Zároveň mnozí z nás sami zakusili nějaký útlak a stigma, podobně jako neslyšící, protože i my jsme jiní než slyšící kolem nás. A možná nejdůležitějším sdělením, o kterém jsem chtěl napsat, bylo, že jsme průsečíkem těchto dvou světů. Svět Neslyšících, svět slyšících, kultura Neslyšících, kultura slyšících – oba světy, obě kultury jsou součástí toho, kým jsme. A o tom jsem chtěl psát – zda jsme Neslyšící i slyšící, jak rozdělujeme své identity, jak to celé funguje.

Když kniha vyšla, byla dobře přijata a mnoho studijních programů na vysokých školách ji začalo používat. Ale nejlepší zpětnou vazbou, kterou jsem dostal, byla ta od samotných CODA. Říkali mi: „Víš, tvoje kniha mi pomohla pochopit, kdo jsem a že jsou tu i další lidé, kteří sdílejí můj příběh.“ Tato kniha může pomoci ostatním CODA na světě lépe sami sobě porozumět. Jako antropolog jsem si vědom toho, že nejlepší zpětná vazba, kterou můžete získat, je ta od lidí, o nichž píšete, které popisujete, a když vám tito lidé řeknou: „To, co jste napsal, je pravda, odráží to mé zkušenosti, odráží to, kým jsem.“