Kouzelné přání 2

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

Když od Sýkorů odcházeli, Eliza měla znatelně lepší náladu. Otec se také usmíval od ucha k uchu a ve svém veselém rozpoložení dloubl do dcery. „Tak co, mrně, vyříkaly jste si to? Vypadáš docela spokojeně a viděl jsem vás, jak jste si cosi u stolu říkaly.“ „Jojo, tati. Je to dobrý, máme se zítra odpoledne potkat. A neříkej mi mrně !“ Otec se jen usmál. „A co ty, tati? Budete teda společně dělat tu střechu?“ „Budeme, to si piš. A nejen to, budu mít na povel ostatní mládence a řemeslníky! Dám dohromady plán, jak to celé opravit, a pak už budeme potřebovat jen dva týdny dobrého počasí.“ „Tak to je paráda, tati!“ zazubila se Eliza. A budeme mít co jíst i dalšího půl roku. A až já se zlepším ve vyšívání natolik, že to třeba i někdo koupí, tak možná i rok, nebo ještě déle. Anebo možná prodám některé ty dřevěné hračky, které potajmu vyrábím u táty v dílně? Kdoví. Následující den utekl jako voda, kterou šlehalo mlýnské kolo, a bylo odpoledne a Eliza mířila na kraj vesnice, za Delfínou a ostatními dívkami. „Tady jsi. Už jsem myslela, že nepřijdeš. No, taky držím slovo,“ začala Delfína. „Víš, nebylo to od nás moc hezké,“ ozvala se Dorota, mlynářova dcera. Eliza ovšem nemohla v jejím hlase zaslechnout jistý varovný tón. „Má pravdu. Neměly jsme to dělat takhle,“ doplnila další dívka, zatímco přistoupila trochu blíž. „Dobře, dobře, dobře, a jak to tedy urovnáme, to s tou moukou? Povinnosti nám berou víc a víc času, tady Dorota už koncem léta bude hospodařit. A nás ostatní to taky brzy čeká. Co kdybychom toho prostě nechaly?“ Eliza se snažila poslední slovo říct důrazně. „Něco na tom bude. Toho, co bylo předtím, určitě můžeme nechat,“ odvětila Delfína. Chladně se usmála.

Jedna z dívek Elizu chytila za ruce a v tu chvíli jí na hlavě přistál doposud schovaný kbelík se studenou vodou – pak jí zas ruce pustily. Sotva si otřela oči a začala na ostatní děvčata vřískat, uviděla jen, jak se dívky divoce šklebí, jak jejich ústa říkají „neslyší, neslyší, neslyší“ a Dorota na ni vysypává pytel mouky. Už zase! Cítila se zrazena, ponížena. Nedá se jim věřit! Vztekle poškrábala jednu z dívek, strčila do druhé a mokrá a celá od lepkavé mouky utíkala pryč z vesnice. Do tváře se jí draly slzy. Do lesa to nebylo daleko. Nechtěla se ohlížet, věděla, že se smějí na celé kolo. Probíhala okrajem lesa, a až když se jí lem šatů zachytil o šlahoun, všimla si, že už je má na více místech potrhané, že se i poškrábala do krve. Teď už ji ale nikdo neviděl. Sedla si na nejbližší pařez a začala brečet, nejdřív škytavě, pak naplno. Bylo to tak nespravedlivé! Proč jí to dělaly? Byla to snad její chyba, že neslyší? Že odmalička neslyší? Naučila se mluvit, byť nijak skvěle. Naučila se odezírat. Okolí to obvykle respektovalo, a když na ni lidé mluvili, více otevírali pusu. Ale teď? Proč jsou všechny ostatní falešné? Bylo jí z toho těžko a smutno. Proč? „Proč?“ zašeptala. „Proč? Proč?? PROČ?????“ opakovala stále s větší razancí a naposled zakřičela.

„Protože jsi jiná,“ uslyšela měkký hlas.

Eliza se rychle otočila. Myslela, že uvidí některou z dívek, snad aby se jí vysmála podruhé. Nebyly to ony, byl to někdo jiný. Nebo spíše... něco jiného?

„Teď mě slyšíš, viď?“ řekla jí tajemná bytost.

Pokračování příště.