20. zimní deaflympijské hry

V tureckém Erzurumu se letos od 2. do 12. března konaly 20. zimní deaflympijské hry.

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Jan Crkovský

Česká výprava se měla skládat z lyžařů, snowboardistů, běžkařů, šachistů a futsalistů. Český deaflympijský výbor se ale během uplynulé zimy rozhodl z organizačních a finančních důvodů českou účast zcela odvolat. Proti tomu se postavilo mnoho našich sportovců, kteří se deaflympiády měli zúčastnit. Český deaflympijský výbor jim nakonec ustoupil a do Turecka tak odletělo 14 futsalistů spolu s dalšími členy realizačního týmu a vedoucími výpravy. Nominováni byli 3 brankáři a 11 hráčů v poli. Celkem dvacetičlenná česká výprava odletěla 29. února z Prahy přes Istanbul až do pořadatelského města, které se nachází až na hornatém východě Turecka téměř u hranic s Gruzií a Arménií.

Nadmořská výška hotelu, kde byli naši futsalisté ubytováni, činila přes dva tisíce metrů nad mořem. Město obklopují zasněžené horské svahy, na nichž se odehrávala zápolení dalších zimních sportů. Naši futsalisté se na deaflympiádu kvalifikovali díky skvělému výsledku z Mistrovství Evropy 2022, kde skončili na 5. příčce. Na loňském mistrovství světa se umístili na 7. místě, což dávalo naději na další zajímavý výsledek v Turecku.

Český tým byl nalosován do skupiny B, v rámci níž se utkal s Japonskem, Brazílií a Keňou. Našim reprezentantům se bohužel výsledkově nedařilo, na vině byly zčásti zdravotní problémy – z neznámých důvodů většinu hráčů skolily střevní potíže a nemohli tak podat maximální výkon. Vliv měla také vysoká nadmořská výška místa konání, a tím i nižší obsah kyslíku ve vzduchu, na což neměli naši futsalisté možnost se dostatečně adaptovat. Z deaflympiády si i tak odnesli mnoho cenných zkušeností a motivaci k přípravě na další velké turnaje. Celkově se umístili na pěkném 10. místě. Možnost účastnit se deaflympiády není každý rok a získané zkušenosti jsou k nezaplacení.

O krátký rozhovor o zkušenostech a pocitech z deaflympiády jsme požádali jednoho z mladších členů reprezentačního týmu futsalistů, třetího brankáře Filipa Blasczyka.

Chvíli trvalo, než byla nominace na deaflympiádu zveřejněna. Věděl jsi, že budeš nominován, už dříve, nebo bylo rozhodnutí o složení týmu oznámeno až po znovupotvrzení účasti?

Plán nominace dělali trenéři už před definitivním potvrzením účasti, ale nebylo nic oficiálního a hráči nic nevěděli. Po oznámení odvolání účasti jsme byli v týmu trochu zoufalí, ale nakonec se vše napravilo, vyhlásila se nominace a my jsme plní nadšení mohli odletět do Turecka. O nominaci rozhodoval hlavní trenér David Krejčí s asistenty, ten ale do Turecka bohužel odletět nemohl.

Tvoje role v týmu je třetí brankář. Měl jsi příležitost dostat se do hry? Když nehraješ, máš v týmu jinou funkci, pomáháš s něčím?

Ano, byl jsem náhradník a měl jsem za úkol podporovat ostatní střídající hráče, aby byli pozitivně naladěni, podával jsem pití. Také jsem ostatním brankářům dával zpětnou vazbu. V přátelských zápasech před deaflympiádou už jsem v bráně několikrát byl, ale na deaflympiádě jsme měli lepší brankáře.

Měl jsem hrát proti Keni, která se ale k zápasu nedostavila.

Jaké jsou tvoje pocity z Turecka a z deaflympiády?

Byla to pro mě první účast na deaflympiádě, něco jsem už dříve viděl v televizi, ale na místě je to přece jen jiné. Organizace na místě byla perfektní, byli jsme spokojení. Před deaflympiádou se k nám sice dost informací dostávalo na poslední chvíli, ale nakonec se vše podařilo vyřešit a mohli jsme odletět. Všude bylo dost sněhu a zima, ale počasí bylo krásné, svítilo sluníčko. Pocítili jsme také na vlastní kůži vysokou nadmořskou výšku, při normálním pohybu jsme to nepoznali, ale v zátěži při zápase to bylo hodně znát a mnohem víc jsme se zadýchávali.

Je velký rozdíl mezi juniorskou a dospělou kategorií?

Kromě fyzičky je největší rozdíl v taktice, která je u dospělých na vyšší úrovni. Navíc hodně kluků přechází k futsalu z fotbalu, který se hraje takticky úplně jinak. Důležité jsou návyky a zažité stereotypy, hlavně u neslyšících, protože na sebe nemůžeme zavolat. Proto je zásadní, aby všichni byli tam, kde to ostatní čekají, a mohli si hned nahrát. Na komunikaci během zápasu není většinou čas, jen když hráč drží balon protihráči nebo při přerušení hry. Proto hodně trénujeme různé situace a taktické návyky, abychom během zápasu reagovali automaticky. Důležité je také to, aby si každý hlídal svého protihráče a viděli to i spoluhráči, aby se nestalo, že některý protihráč zůstane volný.

Myslíš, že se ti někdy podaří dostat se na pozici prvního brankáře?

Takový je můj cíl, chci se dostat na místo jedničky. Po první nominaci jsem byl zmatený a chvíli mi trvalo, než jsem si na všechno zvykl, hlavně na pozici náhradníka, ale pořád mám v hlavě to, že chci co nejvíc hrát. A to nejde jinak, než že se dostanu nejlépe na pozici jedničky. Chvíli to ale ještě potrvá, musím na sobě pracovat, co to jde. Z juniorské kategorie jsem přestoupil před pěti lety, je to už nějaký čas, ale naše jednička je pořád stabilní (Martin Braneac, rozhovor s ním jsme přinesli v čísle 1–2/2023 – pozn. red.). Důležité je, abych pravidelně trénoval. Pro nás brankáře je důležitá rychlost reakcí a schopnost rychle a přesně rozehrávat.

Děkujeme Filipovi za rozhovor a našim futsalistům za reprezentaci a držíme jim palce do budoucna.