KONEKTIVITA je budoucnost: Inženýr Phonaku o sluchadlech

from UNIE 05-06/2024

Editorial šéfredaktora

Když se řekne sluchadlo, mnohým z nás se vybaví naši prarodiče vybaveni moderní technikou, aby mohli slyšet svou rodinu a svá vnoučata. Někteří si vzpomenou i na pískající zařízení, těžkou krabičku a věčně se opakující „Coo?“, „Cožeee?“. Technologie ovšem uhání mílovými kroky vpřed a těžké pískající krabičky už naštěstí často patří minulosti. Svůj podíl na tomto posunu má i švýcarská společnost Phonak s českým zastoupením ve společnosti REJA spol. s r.o. a s ní i inženýr PAVEL STRNAD

TEXT: Jan Panský / FOTO: Archiv Phonaku / webové stránky Phonaku

Jaký byl vývoj sluchadel a kompenzačních pomůcek od jejich počátku až do současnosti – a jakou roli v tom sehrála společnost Phonak?

Ta historie je bohatá. Vycházela z prvních mechanických pomůcek založených čistě na akustice, bývaly to různé rohy a podobně, později se přecházelo k pomůckám, které uměly zesilovat zvuk. Vše začalo nejprve v analogové formě a postupně se v 90. letech přešlo ke sluchadlům digitálním. Šlo to samozřejmě ruku v ruce s technickým vývojem lidstva jako takového. Naše společnost Phonak působí na trhu již 70 let, což myslím hovoří samo za sebe. Za milníky považuji novodobější historii, kdy přišla na trh první sluchadla, a poté období kolem roku 2009, kdy bylo uvedeno první sluchadlo specializované pro těžké ztráty sluchu.

Dotkli jsme se minulosti. Co současnost – jaké jsou nejnovější trendy v oblasti sluchadel a kompenzačních pomůcek a jaké jsou nové možnosti, které poslední roky, řekněme období posledních pěti let, přináší?

Za mě jsou tu tři hlavní oblasti. Kdybych měl začít tou nejméně hmatatelnou, jde o zaměření se na porozumění v akusticky náročných podmínkách, neboť z hlediska softwaru je to velká výzva. Dále je potřeba mluvit o poslechových systémech a o tom, kdy je vhodné na sluchadla nahlížet jako na systém podle požadavků a cílů uživatele. Sluchadla mají své fyzické limity a příslušenství může za určitých podmínek přijít velmi vhod.

Druhou oblastí je konektivita. Ta jde ruku v ruce s vývojem: čím více o sluchadlech lidé mluví, tím méně se jich bojí. Mám teď na mysli spotřební elektroniku – řada bezdrátových sluchátek má většinou další funkce, kterými se snaží usnadnit uživateli se ztrátou sluchu život (například potlačení hluku, zvýraznění řeči a podobně). Není to na úrovni sluchadel, nicméně sluchadla jdou těmto přístrojům naproti tím, že funkce bezdrátových sluchátek přebírají. Co to v praxi znamená? Transformace sluchadla do integrovaných bezdrátových sluchátek umožňuje poslech hudby a audioknih, push upozornění z telefonu slyšitelná ve sluchadle nebo přijímání hovorů. Třešničkou na dortu je možnost ovládat sluchadla přímo z mobilu.

Třetí oblastí je velký rozvoj napájení, což byl po dlouhou dobu bolehlav sluchadel. Jsou tu dva protichůdné požadavky –mít sluchadlo co nejmenší, a zároveň s co nejdelší výdrží. Pomocí baterií, které mají i dnes velkou výhodu v tom, že mají vysokou hustotu energie, bylo napájení sluchadel řešeno po poměrně dlouhou dobu – teprve zhruba před šesti lety se začala používat sluchadla akumulátorová, která mají vestavěný většinou lithiový akumulátor. Akumulátorová sluchadla musela splnit nároky na kompaktnost a dlouhou výdrž, což představovalo designovou výzvu.

Design je další oblast, na kterou se výrobci zaměřují. Samozřejmě máme různé typy krytů, jsou zvukovodová sluchadla vyráběná přímo na míru i taková, která jsou z vnějšku vždy stejná. V nabídce jsou kryty se skvělými parametry, co se týče prachu a voděodolnosti, musí to ale jít ruku v ruce s péčí ze strany jejich uživatele. Sluchadla totiž nepracují v přátelském prostředí: jsou v kontaktu s pokožkou a potem, ve vlhkém prostředí, v uchu je ušní maz. Tyto faktory je potřeba vzít v potaz a posouvat stabilitu a spolehlivost sluchadel stále výše. V dnešní době se používá i titanová skořepina, díky které jde vyrobit ještě menší a lehčí sluchadlo.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi uživateli nebo skupinami uživatelů sluchadel? Například mezi mladšími uživateli, kteří ztratili sluch velmi brzy, a staršími, řekněme seniory, u kterých je ztráta sluchu způsobená věkem?

Na začátek bych k tomuto řekl, že sluchadla nejsou náhradou sluchu. Někdy jsou očekávání od pacientů trochu přehnaná, úkolem sluchadel je zjednodušeně řečeno ušetřit energii, kterou nás ztráta sluchu stojí a kterou vydáme na soustředění se – mozek se namáhá, aby si domýšlel to, co neslyšel. Člověk také musí být trpělivý, protože kompenzace sluchu je hodně o adaptaci a o tom, naučit se znovu poslouchat. Kognitivní funkce člověka se neustále vyvíjejí. Co se týče kompenzace, v současné době máme tři typy sluchadel a ty výrobci většinou rozdělují do dalších typů podle vybavenosti, která by měla odpovídat požadavkům konkrétního člověka. Pokud máte sluchadla primárně na porozumění komunikaci doma, nepotřebujete všechny funkce, pokud je potřebujete používat v práci v rušném prostředí a máte rádi dobrou konektivitu, sáhnete po lepších. Další kapitolou jsou děti. U dětí se sluchadla nastavují individuálně, přímo na konkrétní dítě. Sluchadlo poté stárne spolu s dítětem, jeho nastavení se mění s tím, jak se mění a vyvíjí dítě. S tím souvisí i to, že by zejména děti a mladiství měli chodit na pravidelné nastavování sluchadel. U starších klientů se schopnost manipulace s něčím tak malým, jako je sluchadlo, s věkem zhoršuje, proto je vhodné mít větší, robustnější sluchadlo.

Ještě mě napadlo, zda došlo k vývoji u nastavování sluchadel pro děti. Samozřejmě to hodně závisí i na prostředí, doktorovi a rodičích, ale je i samotné sluchadlo – doteď neznámá věc v uchu dítěte – nějak softwarově upraveno, aby dítě nepolekalo?

Podle mě jsou to propojené nádoby. Vliv prostředí, rodiny a to, jak se bude dítě u lékaře cítit a poté chovat, se odvíjí od diagnostiky, která u malých dětí samozřejmě není jednoduchá. Jak jsem říkal, dítě se vyvíjí a s ním se vyvíjí i jeho potřeby a požadavky na sluchadlo. Zvuky, které se dětem pouštějí do ucha, nejsou úplně hezké, ale výrobci uděla- li velký kus práce. Dnes už dokážeme použít odhadnuté prahy zpětné vazby na základě dat, která se do programu zadají, dále také člověk, který sluchadla nastavuje, dokáže odhadnout, jaké a jak silné zvuky do ucha pustit. Výkon rozhodně nemá na začátku odpovídat naměřené ztrátě, měl by být dost podhodnocený a poté můžeme postupně přidávat, dokud nenajdeme ten správný práh, kde dítě slyší dobře, ale rozhodně mu to není nepříjemné. Většinu toho dokáže udělat ten nastavující.

Jakou roli hraje příslušenství, jako jsou streamovací zařízení a přenosné mikrofony, v životě uživatelů sluchadel?

Dovolím si vás opravit: jakou roli by mělo hrát, protože bychom se měli dívat na reálný vliv. Mikrofony a zařízení okolo jsou skvělé, ale není to levné příslušenství. Chtěl bych v této souvislosti mluvit o systému, protože ten by měl odpovídat požadavkům a obvyklému životu klienta. Nejčastěji jde o dvě situace. První a častější je poslech televize. I ta nejzákladnější sluchadla s přímým propojením na televizi dělají velkou službu. Naopak ta nejlepší sluchadla nemusí být takto efektivní, protože dnešní televize jsou placaté, reproduktory směřují dozadu na stěnu a teprve od ní se zvuk odráží směrem k posluchačům, takže dochází k poslechu odraženého zvuku, je zde ozvěna, poslech není tak kvalitní a porozumění je paradoxně horší. Druhou situací jsou jednání v restauracích a podobně velkých prostorách, kde je hodně lidí a hluku, který ztěžuje porozumění i lidem bez ztráty sluchu. V těchto podmínkách je pak možné díky externímu mikrofonu a dalším pomůckám velkou část ruchů eliminovat a může tak dojít k situaci, kdy člověk se ztrátou sluchu slyší lépe než ostatní přítomní bez ztráty sluchu. Toho docílíme díky kombinaci sluchadla a kompenzační pomůcky, ale otázkou je, kým to může být financováno a co s tím můžeme udělat. V současné době zdravotní pojišťovny přispívají na sluchadla, ale už ne na příslušenství, nebo jen výjimečně.

Jaké jsou nejčastější mýty a předsudky spojené s používáním sluchadel a jakým způsobem je možné těmto předsudkům předcházet?

Nejčastější mýtus je o tom, že sluchadla jsou nekvalitní a ošklivá. Protože jsme taková sluchadla viděli u našich prarodičů –bylo velké, ošklivé, pískalo a vlastně ani moc dobře nefungovalo. Tento mýtus je těžké vyvrátit, ale moderní sluchadla taková nejsou. Dokonce by mě nepřekvapilo, kdyby ono „sluchadlo“ bylo jen obyčejným zesilovačem. Jednou se té krabičce, tomu zesilovači, dala nálepka „sluchadlo“ a pak už to tak zůstalo. S tím souvisí nepřístupnost sluchadel. Sluchadla jsou v ČR extrémně regulována zákonem. A vedle toho máme možnost si za pár stovek korun koupit různé zesilovače, klidně i přes e-shop. Taková zařízení jsou přitom reálně nebezpečná, pro- tože plošně zesilují zvuk, nestarají se o frekvence, o to, jak dotyčný slyší či neslyší, nemají žádné bezpečnostní pojistky. Druhý mýtus je ten, že si člověk, který by sluchadlo mohl potřebovat, řekne: „Můj sluch je ještě dobrý, já si počkám.“ Lidé vědí, že slyší hůře, ale říkají si, že to ještě není tak špatné, aby sluchadla museli mít – a tak je nemají. Někteří si dokonce myslí, že jim nošením sluchadla ucho zleniví a paradoxně budou slyšet hůře s ním než bez něj. Zapomínají, že sluchadlo je kompenzační pomůcka. Vyšly studie, které ukázaly, že v mozku v důsledku sluchové ztráty dochází ke změnám, ty jsou obvykle nevratné a platí, že čím dříve začnu tu změnu kompenzovat sluchadlem (tedy to ve výsledku vypadá, že se mi sluch nezhoršuje), tím dříve je možno využít plný potenciál sluchadla a zpomalí se regrese nervových spojení v mozku.

Tyto výsledky studií jsou zajímavé. Mohl byste to trochu rozvést?

Na podobném výzkumu pracuje i česká Akademie věd. Vyšel článek, který zkoumal, jak jsou lidé při nepoužívání sluchadel ovlivněni strachem, nechtějí si užíváním sluchadla vlastní sluch zhoršit. Někteří si myslí, že sluchadlo nepotřebují. Můžeme mluvit i o subjektivním vnímání uživatelů sluchadla, kteří mají pocit, že po výměně svého starého sluchadla za nové slyší hůře, že to nové nefunguje tak, jak by mělo, je v něm více ruchů. Mnoho těchto negativních změn je způsobeno tím, že je nové sluchadlo výkonnější a čerstvě odladěné, takže uživatel najednou slyší zvuky, které dlouho neslyšel, nemůže si na ně hned zvyknout, a proto mu vadí.

Jak je to s odolností sluchadel? Pokud se budu chtít vysprchovat a zapomenu si sluchadlo na uchu, přežije?

Zrovna sprchování je specifická věc. Je to proud vody, je tam tlak. Co se týče sluchadla, nejslabším článkem voděodolnosti je mikrofon. Z logiky věci nemůžete sluchadlo plně uzavřít, potřebujete, aby někudy mohl jít zvuk, mikrofon tedy schováte za vrstvou několika filtrů, mimo jiné se využívá i toho, že je síto filtrů velmi malé a voda se dovnitř díky povrchovému napětí nedostane. Pokud ovšem není pod tlakem, pak se tam dostat může. Takže pokud už k něčemu takovému dojde a myslíme si, že je ve sluchadle voda, je potřeba sluchadlo hned vypnout, položit na stůl, důkladně osušit, vyndat baterku a nechat vyschnout. Nepoužívejte fén, protože proud teplého vzduchu by znovu vtlačil vodu dovnitř. Ani položit sluchadlo na topení není dobrý nápad, extrémní teploty obecně elektronice nesvědčí. Proto to nejlepší, co můžeme udělat, je položit sluchadlo na stůl, kde máme pokojovou teplotu, a počkat. Lepší už je jen vysoušeč sluchadel, mnozí ho mají. Je to malá krabička, v níž mírně cirkuluje vzduch, ta může pomoci asi nejvíce. Z pohledu prevence je pro prodloužení životnosti důležité pravidelné otírání, výměna filtrů a průběžný servis.

Takže nefénovat, ale položit na stůl a nechat oschnout. Ale proč je dobré sluchadlo pravidelně otírat?

V tomto případě jde o vlhkost, která může pomalu zhoršovat vlastnosti filtrů, takže otíráním vlastně oddalujeme čas, kdy bude sluchadlo potřebovat servis. Provádíme různé zátěžové testy sluchadel a roli zde hraje tlak i čas. Dlouhodobé působení kapaliny nebo vlhkosti je pro sluchadlo stejně nebezpečné jako dlouhodobý tlak, kvůli němuž kryt může povolit a poté se kapalina dostane dovnitř.

Setkáváme se v poslední době se sluchadly, která mají více poslechových kanálů, třeba deset nebo patnáct. Co to vlastně jsou poslechové kanály? Jaký mají vliv na kvalitu nebo rozlišení zvuků uživatelem?

Záleží na několika faktorech. Jednak na typu ztráty sluchu – složitější ztráty sluchu potřebují vícekanálová sluchadla, protože poslechový kanál je v podstatě frekvenční spektrum zvuku. Čím více kanálů sluchadlo má, na tím menší kousky můžu poslechové frekvence zvuků rozsekat a poté v každém kanálu upravovat nastavení sluchadla. Například když mám tříkanálové sluchadlo a vadí mi zvuk myčky, která má spíše nízké frekvence, potlačím na tom nejnižším kanálu spektrum pro tyto frekvence. V důsledku toho už neslyším rachot myčky, ale ani průjezd kamionu a podobné hluboké zvuky. Pokud těch kanálů mám více, třeba patnáct, můžu si teoreticky najít, v jaké frekvenci je myčka nejhlučnější, a tu potlačit. Ve výsledku tedy téměř neslyším myčku a malou část dalších zvuků, vše ostatní ale slyším normálně a krásně. Další věcí, se kterou může více kanálů u sluchadla pomoci, je efektivnější potlačení (nejen statického) šumu.