UNIE 05-06/2023

Tomáš Portych: Slyšet písmo, vidět řeč

5-6/2023 • ročník XXVII • 59 Kč

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

Již v minulém čísle jste si mohli všimnout malé novinky – v našem časopise přibyly nové QR kódy a ty staré prošly malou proměnou. Jsem rád, že vám naši redaktoři nyní mohou předat více informací a zajímavostí. Při oskenování QR kódů u jednotlivých článků se dostanete k dalším informacím, které se třeba do článku nevešly, nebo k videím, která bychom vám rádi ukázali, ale v papírové podobě to samozřejmě není možné. Snad se vám naše vylepšení bude líbit, budeme rádi za zpětnou vazbu, ozvat se nám můžete na sociálních sítích nebo na redakční e-mail.

Už začalo jaro, počasí se začíná oteplovat a doufáme, že i vy začínáte nasávat sluníčko a těšit se na teplé letní měsíce, tak jako my u nás v redakci. Ještě se ale jednou ohlédneme do světa zimy, protože jsme navštívili soustředění neslyšící hokejové reprezentace, ze kterého vám přinášíme zajímavou reportáž. Věřím, že i další články shledáte zajímavými a inspirativními.

Máme to potěšení vám, čtenářům, představit dvě nové členky redakce. Redaktorka Karolína Peroutková přebírá rubriku Senioři po Kamile Spěvákové, která ČUN opouští po dlouhodobé spolupráci a odchází do důchodu. Kamile přejeme mnoho štěstí v budoucím životě a doufáme, že bude nadále tak plný a pestrý jako doposud. Další novou spolupracovnicí je vedoucí časopisu UNIE Anna Pulkrabová, která se bude mimo jiné starat i o naši prezentaci na sociálních sítích, čehož si pozorní čtenáři již mohli všimnout. A třeba se i podělí o některé své myšlenky přímo v časopise. V redakci oběma kolegyním do budoucna přejeme mnoho chuti a zapálení a těšíme se na spolupráci.

4 ČUN/ČMUN

5 Z DOMOVA

8 ROZHOVOR: SLYŠET PÍSMO, VIDĚT ŘEČ

14 SENIOŘI: STANISLAV GÓRA, FARNÍK PRO NESLYŠÍCÍ

18 ŽIVÍME SE RUKAMA:

JAK HRAČKY OŽÍVAJÍ

POD JEHLOU A ŠICÍM

STROJEM

22 NESLYŠÍCÍ VE SVĚTĚ: STOPY

V OBLACÍCH

25 KULTURNÍ OKÉNKO:

PRESTIŽNÍ CENA PRO NESLYŠÍCÍ UMĚLKYNI

28 CODA: NESLYŠÍCÍ RODIČE A CODA DĚTI NETRADIČNĚ

32 SPORTOVNÍ OKÉNKO: NOVÁ KREV POMOHLA

K VÍTĚZSTVÍ

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

/Kde na síti nás najdete?/

WEB

www.cun.cz

ISSUU

www.issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich

www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/

Cena jednoho výtisku: 59 Kč

Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného

Kontakt: redakce@cun.cz

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

REDAKCE

/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Petr Bogner, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Martin Jarůšek

V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s naším logem obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost.

UNIE • 5–6/2023, ročník XXVII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz

vedoucí redakce: Anna Pulkrabová

šéfredaktor: Jan Semerád

zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová

redakční tým: Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Petr Bogner, Eva Vavříková

tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek

externí spolupracovníci: Jan Kubík

jazyková korektura: Kateřina Hrabětová

foto na titulní straně: Ivana Hay Tetauerová

foto na zadní straně: archiv ČUN Praha

grafický design, sazba: Petra Tůmová

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987

SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

Kroměříž ožila karnevalem

TEXT A FOTO: Klára Zaoralová

Strážníci vyrazili za neslyšícími do ČUN Karlovy Vary

TEXT A FOTO: Městská policie Karlovy Vary

V pátek 24. února se v Kroměříži pod záštitou ČMUN Kroměříž odehrál jarní karneval. Účastníci karnevalu se převtělili do různých profesí a v karnevalovém reji se tak objevil i námořník, uklízeč, jeptišky, opilec, fotbalista, opravář, policista, doktor, učitel a nakonec i fotograf, který se své role zhostil naplno a pořídil mnoho fotek. Součástí karnevalu bylo i krátké divadlo, diskotéka a taneční vložka. Děti si z karnevalu odnesly také malý balíček s překvapením. Budeme se těšit opět za rok!

Prohlídka Divadla loutek

Ostrava

TEXT: Mgr. Zuzana Dluhošová, Mgr. Silvie Slavíková

FOTO: archiv ČUN Ostrava

Dne 23. února jsme se zúčastnili komentované prohlídky Divadla loutek v Ostravě. Měli jsme možnost dozvědět se o historii divadla, vidět zákulisí, jeviště a další zajímavé prostory divadla, kam se běžný divák nedostane. A věděli jste, že v Ostravě máme také orloj? Máme pohádkový orloj! Posuďte sami, dle fotek, jak jsme si komentovanou prohlídku užili.

V pondělí odpoledne zavítali karlovarští strážníci do společnosti lidí, kteří preferují komunikaci v českém znakovém jazyce. Ano, řeč je o neslyšících. Právě pro ně si za účelem zvýšení informovanosti karlovarští strážníci z oddělení prevence připravili přednášku na téma „Deset pravidel, jak se nestát obětí trestného činu.“ Aby s více jak desetičlennou skupinkou mohli komunikovat, měli po boku tlumočnici, která překládala z a do českého znakového jazyka. Při více než hodinovém sezení se tak neslyšící dozvěděli spoustu přínosných informací, např. jak nenaletět internetovým podvodníkům nebo podomním prodejcům, jak se zachovat v tíživé situaci a také na koho se v případě potřeby obrátit. Jelikož se na přednášející strážníky hrnula hromada dotazů, což je samozřejmě potěšilo, domluvili se hned na dalším setkání.

Peče celá Unie, III. ročník

TEXT: Mgr. Zuzana Dluhošová, Mgr. Silvie Slavíková

FOTO: archiv ČUN Ostrava

Začátkem března jsme pořádali již 3. ročník soutěže pro neslyšící s názvem Peče celá Unie. Tématem soutěže bylo slané mlsání. Všichni měli možnost ochutnávat slané dobroty a poté hodnotit soutěžící. Pro první tři místa byly připraveny ceny a balíčky. Děkujeme Marcele Hyklové za organizaci této soutěže a zaměstnancům ČUN za spolupráci. Těšíme se opět v příštím roce!

TEXT A FOTO: Lucie Křesťanová

Byl příjemný páteční podvečer 10. března a my jsme se v celkovém počtu devíti skautů sešli v Praze na Florenci. Vydali jsme se na nákup, který si mladší skauti řídili sami, a poté do klubovny na Smíchově. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že jsme u špatné klubovny a musíme jít do jiné. Když jsme konečně došli do správné klubovny na Klamovce, byli jsme už trochu utahaní. Snědli jsme večeři, zahráli si hru na vyhledávání informací a šli spát. Ráno po rozcvičce jsme vyrazili do hlubin velkoměsta plnit nebezpečné úkoly, které by mohly pomoci odboji. Zabili jsme Heydricha, takže jsme se museli přesouvat nenápadně a vyhýbat se gestapu. Úkoly nás zavedly k pomníkům i na hřbitov. Oběd jsme snědli v Armádním muzeu, kde jsme rozmrzli a poté si prohlédli výstavu. Byla velmi zajímavá a vydrželi bychom tam do zavíračky. Po návratu do klubovny jsme se věnovali zdravovědě, poté jsme se nacpali palačinkami a pak jsme si zahráli Člověče, uzdrav se (s otázkami se zdravovědy). V neděli ráno nás čekal úklid, tematická hra na výslech gestapa (musíte říkat pravdu, jenže se vás ptají i na věci, které vůbec nevíte) a nakonec odjezd domů.

Světový den sluchu si 3. března v Centru pro dětský sluch Tamtam připomněli bezplatnou orientační zkouškou sluchu a dnem otevřených dveří na pobočkách v Praze, Pardubicích, Ostravě a Olomouci. Tamtam se tímto programem připojil ke kampani Světové zdravotnické organizace s tématem „Péče o uši a sluch pro všechny. Převeďme to do reality!“ Návštěvníci mohli v Tamtamu konzultovat i dotazy týkající se sluchu a péče o něj. V Praze mohli využít také terapeutickou místnost snoezelen (speciální místnost určená k poskytnutí pozitivně naladěného prostředí, které může mít funkci relaxační, poznávací a interakční – pozn. red.)

„V Centru pro dětský sluch Tamtam se dlouhodobě snažíme vzbudit zájem státu o prevenci dopadu postižení sluchu na dítě a jeho celkový vývoj,“ říká Jana Fenclová, ředitelka Tamtamu, který pomáhá rodinám dětí s vadami sluchu v České republice již 33 let. „Sluch lze dnes dětem vyšetřit již v porodnici, pomocí novorozeneckého screeningu sluchu. Všechny pětileté děti by také měly absolvovat vyšetření sluchu tzv. tónovou audiometrií. Funkční vyšetření sluchu nabízíme rodinám s dětmi i u nás v Tamtamu. Kompenzace sluchové vady, ale i odborná péče o sluch jsou důležité v každém věku. Zhoršení sluchu si člověk nemusí všimnout u dítěte, ale často zpočátku ani sám u sebe. Poskytovatelé zdravotní péče by měli být informováni o faktorech, které mohou vést k ohrožení budoucího stavu sluchu, a povzbudit své pacienty, aby vyhledali příslušné specialisty,“ vysvětluje Jana Fenclová.

TEXT A FOTO: Jan Panský

Centrum pro dětský sluch Tamtam si připomnělo Světový den sluchu s orientační zkouškou sluchu

Skautský oddíl Potkanů vyrazil po stopách druhoválečného odboje

Organizace ASNEP měla v posledních týdnech

hodně napilno

tomu vůbec poprvé v těchto televizích zajištěno tlumočení přenosu, ale zároveň byla z jejich strany přislíbena další spolupráce, jejímž cílem má být zpřístupnění televizního vysílání osobám se sluchovým postižením.

Velkou událostí byly prezidentské volby, o které měli samozřejmě zájem i občané se sluchovým postižením. Proto zástupci ASNEP velmi intenzivně komunikovali s televizními stanicemi, které vysílaly prezidentské debaty a následně inauguraci nově zvoleného prezidenta České republiky. Těší nás, že se podařilo navázat komunikaci s komerčními televizemi Nova a Prima. Nejenže bylo díky

Jeden svět pro neslyšící

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Jeden svět

S Českou televizí tato spolupráce již nějakou dobu funguje a v období prezidentských voleb se jednání zaměřila na tyto tři body – na správné nastavení kamery a postavení tlumočníka v záběru, dále na správné časování titulků a také na zajištění živého tlumočení slavnostního slibu nového prezidenta Petra Pavla. Nově zvolený prezident byl také osloven prostřednictvím otevřeného dopisu, který je dostupný na našich komunikačních kanálech a v němž vysvětlujeme důležitost zpřístupnění informací z Hradu osobám se sluchovým postižením.

Dále se před dvěma týdny zástupci ASNEP sešli s ředitelem regionální televize rtm+ Janem Punčochářem. Přítomni byli také vedoucí Katedry kybernetiky na Západočeské univerzitě v Plzni pan profesor Müller, který vede projekt titulkování pořadů pro ČT pomocí automatického rozpoznávání mluvené řeči přes stínové řečníky

a v ČT titulkuje od roku 2008, a jeho kolega Aleš Pražák. Diskutovalo se o možnostech zpřístupnění regionálního vysílání osobám se sluchovým postižením prostřednictvím skrytých titulků a zajištění tlumočníků díky pobočce SNN v ČR. Pan ředitel vše vyslechl, byl rád, že má naši podporu, a přislíbil, že se pokusí zamyslet nad finančními možnostmi televize. To nás nesmírně těší a přejeme si, aby se povedlo zpřístupnit osobám se sluchovým postižením i regionální televize. Další významná událost nás teprve čeká. Dne 27. 4. 2023 se budou konat volby do výkonného výboru ASNEP. Současným členům Rady a revizní komise končí tříleté funkční období. Organizace ASNEP má před sebou ještě plno úkolů s cílem zkvalitnit život osobám se sluchovým postižením a její současní členové Rady věří, že se vše podaří dovést do zdárného konce.

Dne 10. 6. organizuje ASNEP ve spolupráci s Weblíčkem akci v rámci oslav Dne českého znakového jazyka. Akce bude probíhat od 13:30 v Kampusu na Hybernské 4 v Praze a všichni jste na ni srdečně zváni!

Od 22. do 30. března se v Praze konal jubilejní 25. ročník mezinárodního festivalu filmů o lidských právech Jeden svět. Všechny filmy byly zpřístupněné neslyšícím díky titulkům v českém a anglickém jazyce. Navíc bylo vybráno celkem 7 filmů, u kterých byly debaty s jejich protagonisty či režiséry tlumočeny do znakového jazyka. Do znakového jazyka bylo tlumočeno i zahájení a zakončení festivalu. Samotného zahájení se účastnil i prezident Petr Pavel.

TEXT A FOTO: ASNEP, z. s.

Světový den sluchu se SUKI

Výstižným oslovením „Pojďte s námi oslavit Světový den sluchu!“ lákala organizace SUKI (Spolek uživatelů kochleárního implantátu) veřejnost na slavnostní událost „ SUKI Děkuje“ . Velmi zdařilá akce se uskutečnila 3. března 2023 v prostorách Magenta Experience Center v pražských Arkádách, které bezplatně poskytla společnost T-Mobile. SUKI ve spolupráci s Českou společností otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku vytvořil v rámci Týdne sluchu 2023 kampaň s názvem Haló, slyšíme se? Tento projekt s letošním tématem 1+1 je více než 2 má za úkol zvýšit informovanost veřejnosti o benefitech oboustranné kochleární implantace u dospělých. (V České republice mohou od roku 2019 dospělí získat druhý kochleární implantát, pokud splní náležité podmínky – pozn. red.)

Program moderovala herečka Kateřina Jebavá a se svým vystoupením se postupně na pódiu vystřídali předsedkyně SUKI Leona Pejcharová, docent Jan Bouček, klinický inženýr Miroslav Okluský

Zleva Ing. Miroslav Okluský, Mgr. Ilona Kašpárková, PhDr. Eva Vymlátilová, předsedkyně SUKI Mgr. Leona Pejcharová, moderátorka Kateřina Jebavá a doc. MUDr Jan Bouček, Ph.D.

a Ilona Kašpárková. Vystoupení byla zajímavá a podnětná. Následovalo předání slavnostních ocenění těm, kteří se zasloužili o zlepšení kvality života a přínos uživatelům kochleárního implantátu. Nominanti poprvé vzešli z řad samotných uživatelů KI, jmenovitě jimi byli Eva Vymlátilová, Jan Bouček a Miroslav Okluský. Ocenění odborníci byli ohodnoceni jako výrazné osobnosti, které svým posláním zkvalitňují život uživatelů KI. Událost byla příjemně zakončena přípitkem, fotografováním a občerstvením.

Finále Zlatého Ámose pro Davida Jordu

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: facebook školy Výmolova

Zlatého Ámose pro nejoblíbenějšího učitele v Česku sice letos nezískal, ale i za „pouhé“ probojování se do finále si zaslouží neslyšící učitel David Jorda ze školy Výmolova v Praze úctu a respekt. Letos se konal už 30. ročník této soutěže, ale poprvé žáci nominovali dva učitele s handicapem. Učitelé měli ve finále několik úkolů. Nejprve museli představit sebe a školu, na níž působí, pak členy publika naučili něco ze svého oboru. Nakonec každý předvedl společnou scénku se svými žáky. „Já jsem zažil všechna předchozí finále, ale tohle, v pořadí už třicáté, bude zcela určitě výjimečné,“ řekl během finálového večera zakladatel ankety Zlatý Ámos Slávek Hrzal. A vysvětlil proč: „Poprvé máme ve finále nevidomého učitele na konzervatoři a neslyšícího učitele ze ZŠ pro sluchově postižené. Přestože je pan Milan Arner nevidomý, dokáže se dobře orientovat nejen v počítačových technologiích.“ O panu učiteli Davidu Jordovi žáci uvedli: „Se vším si poradí, rozumí svému oboru, jeho výklad je dobře srozumitelný, je vynikající pozorovatel. A zajímavé na tom je, že je neslyšící.“

TEXT: Eva Vavříková / FOTO: Vít Švajcr

Slyšet písmo, vidět řeč

Simultánní přepis je forma sociální služby, kterou ČUN poskytuje lidem se sluchovým postižením již řadu let. Co si pod tímto souslovím však představit? Jde o převod mluveného slova do písemné podoby v reálném čase. Přepisovatel přepisuje mluvenou řeč a v témže momentu si klient čte text na notebooku, tabletu či jiném zobrazovacím zařízení. Simultánní přepis je také službou praktickou zejména pro osoby se sluchovým postižením, které neovládají český znakový jazyk a preferují mluvenou či psanou formu českého jazyka. Klienti, kteří projevují zájem o tuto službu, jsou většinou ohluchlí, nedoslýchaví nebo uživatelé KI.

TEXT: Ivana Hay Tetauerová, Eva Vavříková

FOTO: Lukáš Biba (úvodní fotografie), archiv CZSP a Tomáše Portycha, Šárka Prokopiusová, Marie Franková

Simultánní přepis však často bývá užitečný i pro neslyšící klientelu v případě odborných přednášek, firemních setkání, konferencí, kongresů a podobně – pomocí něj lze zapisovat odborná slova nebo slovní spojení, pro která dosud nejsou ustálené znaky, nebo dokonce tyto výrazy doteď v českém znakovém jazyce neexistují. Služba je poskytována podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., v platném znění.

Krátká historie rozvoje simultánního přepisu aneb jak to celé začalo…

Jaké byly počátky simultánního přepisu? Jak je již známo, začátky nebývají jednoduché… V letech 2007 až 2010 byl pod vedením Ing. Martina Nováka, tehdejšího předsedy pražské pobočky ČUN, vytvořen projekt Simultánní přepis mluvené řeči. Projekt navíc podpořila Nadace Vodafone. Na tomto základě v roce 2010 vzniklo Centrum zprostředkování simultánního přepisu (CZSP), které dodnes funguje jako sociální služba. Uvědomělí tvůrci tohoto projektu a zakladatelé Centra chtěli poskytnout osobám, které nevyužívají český znakový jazyk, nějaký způsob, jak snížit komunikační bariéru a dostat plnohodnotné informace ze světa slyšících. Tito lidé totiž preferují mluvenou a psanou formu českého jazyka a vadilo jim, že si slyšící lidé automaticky mysleli, že jim vyhovuje tlumočník do českého znakového jazyka a že mu rozumí.

Aby služba mohla fungovat, bylo nutné zajistit technickou oporu a hlavně přepisovatele. Než se však toto všechno díky Ing. Martinu Novákovi a jeho týmu podařilo zrealizovat, uplynul ještě nějaký čas, který věnovali hledání financí a zařizování a shánění technologií a vhodných pomůcek k tomu určených. Nakonec se to všechno podařilo. Postupně se sehnala technika potřebná k zajištění přepisů, jako jsou notebooky, projektory, plátna atd. Od té doby docházelo a stále dochází k vývoji a pokroku technologií, díky nimž se zlepšují i možnosti poskytování simultánního přepisu.

Do Centra postupně přicházeli noví přepisovatelé. Aby mohli klientům nabízet co nejlepší služby, bylo nutné se také postarat o jejich profesní růst. Bylo potřebné jejich průběžné školení a zlepšování jejich schopností. Ale co je nejdůležitější, ukázalo se, že tato sociální služba má veliký potenciál, a dnes patří mezi nejvyužívanější služby v České unii neslyšících.

CO MUSÍ UMĚT PŘEPISOVATEL

A JAKÉ DOVEDNOSTI BY MĚL MÍT?

 Ovládat rychlopsaní na klávesnici – minimálně 400 úhozů za minutu

 Umět rychle reagovat na to, co osoba momentálně sděluje

 Co nejnižší chybovost během psaní textu

 Velmi dobrá znalost českého jazyka (pravopis, gramatika a další jevy v českém jazyce)

 Dobrý zdravotní stav, zejména sluch je samozřejmostí

 Plusem je znalost alespoň základních znaků pro komunikaci s neslyšícím klientem, velmi to usnadní spolupráci obou stran

 Dochvilnost před pracovním výkonem

 Zacházení s technologiemi vhodnými pro práci s přepisem (softwarové programy, pomocná zařízení apod.)

 Vzdělávání, účast na kurzech a školení dle potřeby

Přinášíme vám rozhovor s Tomášem Portychem, naším nejrychlejším a nejúspěšnějším přepisovatelem, který je ve svém oboru profesionálem.

Tomáši, již dlouhou dobu se věnuješ přepisu profesionálně a jsi v něm úspěšný. Jak ses k této zajímavé a bezesporu užitečné práci dostal? Předpokládám, že tě ve škole musela bavit čeština?

To ani ne… (smích) My jsme totiž měli ve škole psaní všemi deseti jako povinný předmět v šesté třídě místo informatiky. Už to bylo s počítači a byl to poměrně pokrokový předmět. Doporučil bych ho na každou školu, je to skutečně, zvláště pro dnešní dobu, velmi praktické. A protože mne to hodně bavilo a šlo mi to, tak jsem se začal postupně zapojovat do soutěží v rychlopsaní. Z mého koníčku se pak postupně stala „sportovní disciplína“ a nakonec i profese. Jako přepisovatel pro neslyšící jsem začal pracovat právě pro ČUN v roce 2012. Mnoho kvalitních přepisovatelů je ze soutěžního prostředí, a až teprve poté začínají pracovat profesně jako přepisovatelé. Přepis dělám i pro více organizací, z nichž je hlavní ČUN, kde pracuji v sociálních službách. Mimo jiné ale pracuji i jako OSVČ.

Kde ses tuto dovednost začal učit profesionálně?

S přepisem jako takovým jsem začínal zhruba před těmi deseti lety a tehdy nebylo mnoho lidí, kteří by tuto práci mohli vykonávat. Se psaním všemi deseti jsem neměl už na základní škole problém a chtěl jsem si z něho udělat státnice. Chodil jsem proto na odpolední kroužek přípravy psaní všemi deseti, a protože jsem měl výsledky nad očekávání, bylo mi nabídnuto, abych se zapojil do soutěží. Psaní jsem trénoval v internetové škole ZAV, kterou založili manželé Zaviačičovi. Přes ně a na základě soutěžních výsledků si mne také tenkrát ČUN našla jako toho, „kdo rychle píše“.

Jak funguje komunita přepisovatelů?

Komunita přepisovatelů ze začátku vznikala převážně z komunity soutěžících v psaní všemi deseti. Ta je hodně semknutá a pospolitá a její příjemný duch se přenáší potom i mezi přepisovatele. Tito lidé se navzájem podporují a mají i možnost mezi sebou vzájemně soupeřit, což zvyšuje dovednosti a kvalitu. A díky soutěžím se soutěžící a někteří přepisovatelé znají i na mezinárodní úrovni.

Jakých soutěží ses doposud zúčastnil a v jakých disciplínách?

Během studií na gymnáziu jsem měl třeba šest soutěží za rok. Tady se mohou zájemci zúčastnit republikových soutěží určených pro středoškoláky. Nejdříve jsem soutěžil v regionálních soutěžích a pak jsem se začal každoročně zúčastňovat mistrovství České republiky. Každé dva roky probíhá

i mistrovství světa. U nás v České republice je hodně hutná komunita, máme hodně úspěšných soutěžících. Je to díky tomu, že u nás existuje škola psaní všemi deseti, o které jsem se již zmínil výše. Máme též výbornou síť po středních školách, kde se to studenti učí a získávají již v mládí informace o těchto soutěžích, právě proto i díky tomu máme tolik mladých a úspěšných účastníků.

Máte na účast v těchto soutěžích nějakou finanční podporu?

Podporuje nás MŠMT, hlavně studenty středních škol. Na nás dospělé je již méně financí, ale dotace se dají sehnat třeba od organizace nebo od vysokých škol.

Jak bys charakterizoval vývoj přepisu od tvých začátků (rozvoj technologie, možnosti pro SP)?

Za těch 10 let to šlo hrozně dopředu. Teď byl třeba největší posun hlavně za pandemie, kdy se vyvinuly různé aplikace automatických přepisů a přepisovatelských služeb online, které fungují docela dobře jako náhrada prezenční varianty. Odhaduji, že snad polovina přepisů je v současnosti online. Přepisovatelé tedy mohou pracovat z domova, na dálku, na což předtím technika a technologie ještě nestačily. Nejlépe jde obsadit objednávka online, protože tím samozřejmě stoupá šance, že se najdou volní přepisovatelé. I pracovní porady, které se konávaly hybridně, nyní pokračují v online formě.

A co je úplně nejdůležitější, změnil se poměr situací, které neslyšící mohou zvládnout sami, aniž potřebují jít za naší službou. Například teď máme při rozhovoru spuštěný automatický přepis, který může posloužit ve chvíli, kdy to potřebuje klient narychlo a nestíhá si přepis objednat. Je již více možností, jak přepis online využít – například formou Transkriptu, kde si neslyšící může na tabletu hned objednat „živého“ přepisovatele a někam zatelefonovat. Na různých akcích již často klient dostane tablet, na němž se mu zobrazuje přepis, a nemusí sedět přímo vedle přepisovatele a koukat se mu do notebooku. Podle mě je nyní díky technologii právě ta největší změna a ten největší posun kupředu v samostatnosti.

Služby přepisu ve světě využívají nejen neslyšící, ale i slyšící. V jakých případech například?

Často se v dnešní době setkáváme s organizacemi, které chtějí být přístupné pro neslyšící, namátkou například festival Jeden svět, který proběhl letos v březnu. Přepisujeme na něm některé debaty po filmech, zahájení a závěr festivalu. Pokud jde o oblast mimo služby pro osoby se sluchovým postižením, některé konference chtějí mít záznamy z přednášek a obrátí se na nás s prosbou o naše služby. Nebo jde o mezinárodní akce, kde chtějí mít přepis proto, aby účastníci lépe rozuměli – aby se mohli opřít o čtený anglický text. Nemusí mít sluchové postižení, jde o lepší přístup k porozumění.

Tomáš s kolegyněmi z ČR na mistrovství světa ve zpracování textů Intersteno 2022 v holandském Maastrichtu.

Zleva Tomáš Portych (získal stříbro v protokolování a zlato za kombinaci, což je v podstatě shrnutí výkonů za všechny jednotlivé soutěže), Karin Cieslarová (získala bronz v záznamu diktátů, které je možné po skončení opravovat, a zlato za protokolování, což jsou diktáty, v nichž stačí zaznamenat pouze podstatné informace), Eliška Témová (umístila se mezi 10. až 20. místem a potvrdila v disciplíně audiotranskripce 430 úhozů za minutu).

TYPY V SOUČASNÉ DOBĚ EXISTUJÍCÍCH PŘEPISŮ

V KOSTCE:

Přepisy na místě: na notebook nebo na plátno

Pomocí systému Polygraf: uživatel si může na mobilním zařízení zobrazit přepis mluvčího jeho powerpointovou prezentaci nebo obojí

Pomocí systému Text on Top: tento systém umožní zobrazit simultánní přepis na tabletech zapůjčených od CZSP a také formou titulků na plátně, na kterém přednášející promítá prezentaci; přepis se může zobrazit i po otevření odkazu na webové stránky na vlastním mobilním zařízení, notebooku, tabletu nebo PC

Chodící přepisovatel: umožňuje přepisovat například na exkurzích a prohlídkách za chůze a promítat text na tablety klientů

Automatický rozpoznávač mluvené řeči v rámci aplikace eScribeDroid

Online přepisy přes aplikaci eScribeDroid: ve spolupráci s firmou Transkript online s.r.o. zajišťuje CZSP přepisy online pomocí tohoto systému, zapotřebí je tablet či mobil podporující operační systém Android, dále instalace aplikace eScribeDroid, registrace a dodržování podmínek poskytování této služby

Co považuješ na své práci za nejtěžší? Jak bys ji odlišil od tlumočení do ČZJ?

Já si myslím, že nejtěžší je asi flexibilita. Každý den se může měnit prostředí, kde člověk bude přepis vykonávat, každý týden se musí připravit na něco nového, ať už je to téma, nebo jsou to prostory, kde bude přepis probíhat. Přepisovatel určitě musí vědět, o čem to bude, stejně jako tlumočník, ale ta příprava vlastně oproti tlumočení probíhá jinak. Zatímco tlumočník musí řekněme víc pochopit danou oblast a to, oč tam půjde, aby to mohl přetlumočit věrně a doslova, přepisovatel si spíš musí najít přesné specifické výrazy a terminologii, aby mohl všechny věci správně zapsat a připravit si pro ně zkratky. Co máme však téměř identické, je etický kodex.

Co je přesně ten zkratkový systém?

Téma zkratek je trošku složitější, protože naprostá většina přepisovatelů zkratky nepoužívá téměř vůbec. To znamená, že skutečně píšou písmenko po písmenku anebo používají zkratky založené jen pro jednu specifickou událost, např. pro jména účinkujících, protože v těch se snadno udělá chyba a člověk si je špatně pamatuje. Je nás ale pár přepisovatelů, třeba já, Vašek Mikula nebo Karolína Foukalová, kteří se zkratkami pracujeme a používáme je. Dá se s nimi ušetřit tak 30 % textu. Jde vyloženě o zkratkové systémy pro celý jazyk. A to je právě ten případ, kdy přepisovatel nepíše slova tak, jak je známe, a kdyby se zkratky nerozbalovaly, text bude nesmyslný. Nejvíce propracovaný zkratkový systém v České republice existuje díky manželům Zaviačičovým, nazývá se ZAVPIS a používá se už několik desítek let.

Jaký typ přepisu nejraději děláváš?

Já nejraději přepisuji na místě klientovi na tablet. To znamená, že jsem na místě prezenčně, ale klientovi se to zobrazuje na tabletu.

Přepisuješ také v angličtině. Jak bys porovnal přepis v českém a anglickém jazyce z hlediska fonetiky?

Ten systém v angličtině není zas tak odlišný od českého přepisu. Pravda je, že ty zkratky, které se přepisovatel naučí pro češtinu, jsou mu v té chvíli najednou k ničemu. Takže v angličtině píšu opět slovo prakticky písmenko po písmenku a je to hrozný nezvyk. Se psaním v angličtině problém nemám, třeba že bych byl o něco pomalejší, ale je to těžší z hlediska vnímání a porozumění textu.

Je u přepisovatelů nějaký systém jako u tlumočníků ČZJ – jakási hierarchizace podle kvalifikace?

Bohužel nemáme standardizované vzdělávání pro přepisovatele, takže nemáme možnost vytvářet specifické moduly, ale máme alespoň naše testování v rámci organizace, podle

něhož jsou všichni naši přepisovatelé každoročně otestováni a zařazeni do tzv. rychlostních kategorií.

Jak se to pak řeší u soudů?

To je zase úplně samostatná oblast – nemáme v současné době přímo soudní přepisovatele, ale soud pověří sám nějakou organizaci, například ČUN, která vybere přepisovatele, který je kvalifikovaný, a toho vyšle k soudnímu jednání.

Pracuješ pro komunitu Neslyšících. Učíš se také český znakový jazyk, aby ses se svými klienty domluvil?

Tak v tomto jsem věčný začátečník. (smích) Chodil jsem na kurzy ČZJ v ČUN. Dosud jsem začal již asi dvakrát první modul. Buď tam pak odešel lektor, nebo se nakupilo tolik práce, že už jsem to nestíhal. Musel jsem to přerušit. A to je ten problém přepisovatelské práce, že když už to člověk dělá nastálo, tak nikdy neví, kdy bude mít volno, takže mít pravidelné aktivity je poměrně složité. Ale základní znaky umím. (smích)

Přepis si ale uživatelé českého znakového jazyka asi objednávají méně než tlumočení, že?

Přesně tak. Občas se stane, že se nenajde tlumočník a přepisovatel je pro daného klienta alternativou. Je ovšem pravda, že si přepis objednávají nejvíce nedoslýchaví a ohluchlí. Tam si vystačím v komunikaci se znakovanou češtinou. Valná většina z nich ale preferuje mluvenou češtinu, tak se domluvíme bez problémů.

Máš ze své profese nějakou vtipnou historku, příhodu?

Zábavné může být už samotné prostředí, ve kterém přepisujeme. Přepis už jsem zažil při prohlídce dolu, moje kolegyně Karin Cieslarová zase prolezla s chodícím přepisovatelem všechny vagony legionářského vlaku a poslední úlovek mám z března, kdy jsem přepisoval z trabantu v kině Bio Oko. Překvapivější a zábavnější jsou ale možná témata, ke kterým se nachomýtneme. Že absolvuji celý kurz poporodní jógy nebo péče o novorozence, a to ještě dříve než budu plánovat založení vlastní rodiny, to by mě nenapadlo. Alespoň jsem tedy vzdělán dopředu i v oblastech, které jednou v životě možná budu potřebovat. (smích)

Když se to tak vezme, je profese přepisovatele vhodná i pro samotné osoby s tělesným postižením, že?

Ano, přesně tak – nevidomé přepisovatele dokonce zaměstnává přímo Transkript, to je firma, která již zaměstnává více nevidomých přepisovatelů. A my máme v ČUN také jednoho nevidomého kolegu, Jirku Hubáčka, který dělá právě přepisy na místě. Dokonce v současné době probíhá projekt též od

Tomášův nevšední zážitek – při přepisu z trabantu v kině Bio Oko během festivalu Jeden svět

Transkriptu, kde se učí nevidomé děti psát všemi deseti, a třeba z nich budou jednou přepisovatelé. Pro vozíčkáře by to v dnešní době už také bylo možné, ale vím, že jeden projekt byl a nedopadl kvůli tomu, že se paradoxně občas na místě nemohli dostat do místností. Pro osoby se ztíženým pohybem by to ještě šlo, ale vozíčkáři mají v tomto stále bariéry, takže je pro ně zatím nejlepší variantou přepisování online.

Co bys vzkázal nebo doporučil těm, které tato oblast zajímá a chtěli by se případně přepisu v rámci komunity Neslyšících věnovat též profesně?

Přepis je bezesporu hodně zajímavá práce a stojí za to. A popravdě ani neznám přepisovatele, který by se pohyboval v komunitě Neslyšících a až pak se naučil přepisovat. Bývá to vždy obráceně, nejprve se učí a soutěží v té komunitě přepisovatelů a odtamtud přijde „k nám“. Většina přepisovatelů se do komunity Neslyšících dostane tak, že se doporučí ti, „co rychle píšou“, a ti se pak teprve učí pracovat s neslyšícími, protože to prostě jinak moc nejde. My bychom to chtěli, ale zájemci trvá delší dobu, než se naučí psát minimálně 400 úhozů za minutu. Přepis se bude ještě do budoucna určitě vyvíjet a bude možná lehčí se mu naučit. Nejdůležitější je však začít. A vyzkoušet si, jak se člověku píše, jak ho to baví, a postupně se může vždycky zlepšovat. Jenom to chce čas, nejde to prostě udělat rychle, ale myslím si, že je komunita přepisovatelů poměrně otevřená a začátečníci tady vždycky najdou skvělou podporu.

Bc. Tomáš Portych (29)

l Žije v Praze.

l Přepisu se věnuje již přes 10 let.

l Vystudoval Gymnázium Omská a Elektrotechnickou fakultu ČVUT Praha.

l Baví jej sledování filmů, počítače, stolní tenis, klasická hudba a ve volném čase hraje na trumpetu.

Přijďte za námi!

FOTO: Martin Myslivec

Již páté výročí letos slaví lidé, kteří se pravidelně schází v Komunitním centru svatého Prokopa v pražských Stodůlkách.

Před pěti lety, přesněji 8. ledna 2017, tady byla založena katolická farnost pro neslyšící, duchovním správcem byl ustanoven polský kněz Stanislaw Góra.

Co je to katolická farnost? Místo, kde se sdružují katolíci.

Ale našli bychom tady i lidi z jiných církví, jiného vyznání, občas přijdou i ti, kteří do kostela běžně nechodí.

Jde totiž o místo, kde se příchozí mohou nejen účastnit bohoslužeb, ale také sem přijít jen za vzájemným popovídáním, společnou zábavou.

A co se neslyšícím katolíkům za těch pět let podařilo?

Spousta krásných setkání, nových přátelství, pocit „svého místa a výjimečnosti“ v české katolické církvi. Nabízí také všem dostupnou duchovní službu, překlady Bible do znako -

vého jazyka, mohou být hrdí na založení a dobré fungování nových duchovních center na Moravě – v Ostravě a České Třebové.

Jak uvádí na svém webu neslysicikatolici.cz: „Snažíme se být ekumenicky otevřené společenství pro všechny, kdo vyznávají podobné duchovní hodnoty jako my.“

Tak se nechte pozvat!

Na jaře prožívají katolíci postní dobu završenou Velikonocemi. V postu dodržují půst a také se modlí křížovou cestu. Její jednotlivá zastavení bývají často usazená i mimo kostel, v přírodě

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: Michaela Gavláková, Richard Horák

Pražská římskokatolická farnost ve Stodůlkách slaví páté výročí. Jak se jí daří?

Zeptali jsme se jejího kněze polského původu STANISLAWA GÓRY.

Když farnost pro neslyšící před pěti lety vznikala, prý jste řekl, že sloužit v ní je váš sen. Je to pravda?

Ano, je. Společenství neslyšících katolíků se v Praze scházelo už delší dobu, přesněji od roku 2013. Byl jsem také přizvaný k účasti. Takže jsem se s nimi setkával už nějakou dobu před vznikem této farnosti. A viděl jsem, že opravdu měli zájem o poznání Ježíše, i proto jsem si přál, aby měli své místo v církvi.

Mezi zájmovou skupinkou a řádně uznanou farností je velký rozdíl.

Chtěl jsem, aby měli neslyšící katolíci opravdu své místo, aby věděli, že jsou skutečnou součástí církve. A aby církev tím, že je uzná za statutární farnost, potvrdila, že si váží jejich kultury a jedinečnosti.

To, že neslyšící katolíci mají farnost, může už dnes znít trochu obyčejně, ale opravdu to je výjimečná věc. Kdyby mně někdo tenkrát řekl, že budeme jedinou takovou farností na světě – protože skutečně neslyšící katolíci nikde jinde sdružení ve farnosti ustanovené církví nejsou – nevěřil bych.

Jak je možné, že se to zrovna tady v Praze podařilo?

Hodně nám pomohl kardinál Dominik Duka. Jeho dobrá vůle, vnímání našeho společenství a vůbec vnitřní zrání této naší skupiny, to všechno přispělo k tomu, že neslyšící zaštítil a řekl: „Ano, tak to bude.“ Jsem mu vděčný, že jim tuto možnost dal a především že nám důvěřoval.

Když se ohlédnete teď zpět, co všechno se podařilo?

Rád bych zmínil především tři své radosti. Moje první, obrovská radost je ta, že k našemu pražskému společenství patří už i společenství na dalších dvou místech v České republice, v České Třebové a Ostravě. I tato společenství mají své vlastní kněze. Snažíme se tedy zabezpečit duchovní potřeby nejen blízko Prahy, ale i dál.

Druhou radostí jsou překlady liturgických čtení na danou neděli do znakového jazyka. Už máme velkou sbírku, projekt začal před lety ve spolupráci s baptistickou církví, teď už pokračujeme sami, za pomoci biblistů a jiných teologických odborníků.

A co je tou třetí radostí?

Vztahy mezi námi. Myslím, že farníci u nás také krásně ukazují, jak moc se my lidé mezi sebou toužíme scházet, jak se navzájem potřebujeme. Také jak rádi mezi sebou sdílíme kromě záležitostí duchovních i nejrůznější okamžiky z našich životů. Nedávno jsme byli na pouti v Římě, i to byla zkušenost, která potvrdila, že naše farnost dobře funguje.

A asi k vám může přijít kdokoli, bez ohledu na vyznání.

Naše setkávání nejsou jenom o vzájemně prožívané liturgii při bohoslužbě, máme hodně chvil, kdy k nám může přijít opravdu kdokoli. Přicházejí k nám i lidé „nekostelní“, lidé z jiných církví.

Může přijít opravdu kdokoli, nemusí se bát nějaké manipulace, že bychom na něj třeba tlačili, aby se stal členem církve.

Dokonce jsem si na webu vaší farnosti přečetla, že manžel jedné pastorační asistentky, která u vás pracuje, je buddhista. To je pravda. Opravdu nikdo se nemusí bát k nám přijít.

Máme nyní čas Velikonoc. Kdybyste měl velikonoční příběh o naději vysvětlit právě lidem, kteří do kostela nechodí, co byste řekl?

Kdybych měl velmi stručně vyjádřit smysl Velikonoc, tak bych začal Vánoci. Protože vánoční příběh má pro mě smysl horizontální – jde o setkání lidí, kteří se navzájem potkávají, obdarovávají, v přátelství, ve své lidskosti. Kdežto Velikonoce vidím v rozměru vertikálním.

O náboženství se často mluví jako o „iracionální věci“. Ale ono je velmi racionální. Sestupuje odshora až dolů do naší reality, zvláště do věcí, na které chceme zapomenout nebo je odmítáme. Ale ony jsou přitom stále přítomné, v nás. Jde o bolest, smutek, smrt. Nikdo o tom nechce mluvit. Ale právě Velikonoce přináší obrovskou naději. Víme, že Kristus toto všechno překonal, a my toho můžeme stále být svědky, můžeme si nést obrovskou naději, že tohle lze překonat.

To jsou krásná slova. Jak se vám vlastně daří kázat ve farnosti? Vy patříte mezi slyšící, kteří neovládají znakový jazyk?

Tím, že neslyšícím nerozumím a musí mi pomáhat překladatelka Romana Petráňová, prožívám velké lekce pokory. To já se naopak cítím mezi nimi jako ten s handicapem.

Mám tedy možnost prožít to, jak se asi oni cítí mezi slyšícími. Jak jsem řekl, je to pro mě obrovská lekce pokory.

Uvědomuji si, jak jsem šťastný, že mě přijímají mezi sebe. Snažím se tedy aspoň mluvit jazykem lásky – ten je totiž společný všem lidem na světě.

Jarní pouť do Říma

Ve dnech 15. až 19. března tohoto roku navštívila skupinka přibližně

čtyřiceti poutníků z pražské farnosti neslyšících italské hlavní město Řím. Poprosili jsme JANU

ČÍŽKOVOU, pastorační asistentku z České Třebové, aby se s námi podělila o zážitky z pouti.

Proč jste se rozhodli vydat na pouť zrovna do Říma?

Náš kněz Stanislaw Góra tam má známého, který v tomto městě studuje na kněze. A tak společně pro nás připravili zajímavý program.

Jaká místa jste navštívili?

Navštívili jsme toho za tu krátkou dobu hodně. Viděli jsme Koloseum, Forum Romanum, Palatin, Pantheon, fontánu di Trevi, Tiberský ostrov. Samozřejmě také Vatikán, prohlédli jsme si baziliku sv. Petra, vatikánská muzea, krásným zážitkem byla Sixtinská kaple. Nesmím zapomenout také na Španělské schody, procházku po Aventinu, kde stojí bazilika Santa Sabina, katakomby svatého Kalixta, kostel Quo vadis Domine.

Která z těchto míst se vám líbila nejvíce?

Na to asi odpovědět neumím, protože každá z těchto památek – ať už šlo o budovy, kostely, či jednotlivá díla jako malby, mozaiky –byla krásná.

Snad nejvíc ty malby od Micheliniho, jeho výtvory jsou neuvěřitelné, pak ráda vzpomínám na večerní toulání kolem Kolosea, Forum Romanum.

Máte už v plánu další farní pouť?

Když jsme se vraceli, tak už neslyšící plánovali, kam se vydat příště. Takže jistě něco dalšího bude, ale ještě nevíme kam. Jisté je, že Řím nebyla naše poslední pouť.

TEXT: Karolína Peroutková FOTO: Jana Čížková

Jsem ráda , že je časopis vícegenerační

TEXT: Karolína Peroutková

Dlouhou a úspěšnou kariéru novinářky v časopisu UNIE završila svými posledními poutavými příběhy o starších turistech paní KAMILA SPĚVÁKOVÁ . V minulém

čísle jste její texty mohli číst naposledy, v těchto dnech si užívá zaslouženého volna a odpočinku v penzi. Zeptali jsme se jí, jak se jí daří.

Nechybí vám v těchto dnech práce novinářky? Přece jen jste ji vykonávala dlouhá léta. Upřímně řečeno, nyní odpočívám, zbavuji se frustrace a pak se uvidí... Myslím, že jsem se rozhodla dobře. Mám ke svému věku nejlepší podmínky pro nový začátek seniorského života. Cítím se nyní svobodnější. Vím, že už několik let píšu a stále mi funguje mozek.

V poslední době se mi honí hlavou najednou tolik plánů. Mám pocit, že ani nevím, kam dřív skočit. Ale na druhé straně jsem ráda, že jsem uvolnila místo redaktorky mladšímu člověku. Ať se mladí mají lépe než my.

Co byste ráda vzkázala svým čtenářům, kteří měli rádi vaše články?

Těší mne, že se jim líbí mnou psané rubriky. Zejména rubrika

Seriál. Velkou výhodou bylo, že se čtenáři těšili na pokračování. Dnes jsem dostala pochvalu od čtenářů za články Oslavy 25 let Klubu turistů a Na všechno jsem zůstala sama...

Touto cestou bych seniorům chtěla moc poděkovat za velkou důvěru při vyprávění svých příběhů. S čtenáři se budu dál setkávat na túrách nebo na našich pobytech, kde se mi jejich vyprávění poslouchá nejlépe.

Jsem ráda, že je časopis vícegenerační. Tak to má být. V redakčním týmu UNIE chybí lidé různého věku. Smíšený kolektiv lépe pracuje. Nápady mladších kolegů se dají dobře skloubit se zkušenostmi starších. I když u mladých lidí chybí úcta a respekt ke starším. A starší lidé by na ně měli být hodní...

Obdivuji vaši vůli a ochotu

Těší mne, že v Praze před 5 lety vznikla farnost pro ne slyšící, která vydává pokorné svědectví o Božím působení nejen v našem srdci, ale i v církevním a společenském životě. Obdivuji vaši vůli a ochotu navzdory obtížím šířit radost a naději, která se nevyčerpává příliš úzkoprsými představami o pokojném soužití všech našich současníků, ale má svůj pevný základ ve vzkříšeném Pánu, jehož utrpení a přijetí Otcovou náručí si připomínáme během Velikonoc. Nejste nahlíženi jako ti, kdo jsou jenom potřební, ale jako zralí křesťané, kteří patří do pestrého společenství církve. Přeji vám do příštích časů citlivost pro Boží slovo, jímž dobrý Bůh touží oslovit každého člověka s otevřeným srdcem. Bůh nemlčí ani zvědavě nepřihlíží našim krokům, ale chce sdílet s námi bohatství svého vnitřního trojičního života.

Děkuji Otci Górovi a všem, kteří s vámi kráčí vstříc Pánu. S velkou úctou k vám

biskup Václav Malý

Bible ve znakovém jazyce

Modlitby (Otčenáš), povídání o svátostech (od křtu, eucharistie, smíření s Bohem, tj. zpovědi, přes biřmování, manželství až po zaopatření nemocných), také části Starého a Nového zákona (výběr je podle liturgického kalendáře) lze najít na webu.

Bible ve znakovém jazyce

Jak hračky ožívají strojem a šicím pod jehlou

TEXT: Eva Vavříková

FOTO: archiv Marie Mrňávkové

V tomtodíle rubriky Živíme se rukama, již třetím v pořadí, jsem poznala velmi šikovnou výtvarnici a návrhářku, která šije textilní hračky pro děti. I přes zhoršující se ztrátu sluchu je úspěšná – dokázala se prosadit a vede svůj vlastní podnik. Seznamte se s inspirativní, tvořivou a nápaditou paní MARIÍ MRŇÁVKOVOU, která zde v článku odpovídala na moje dotazy. Můžete si přečíst o její práci a podnikání, které bylo zpočátku plné nástrah, a navíc se i pokochat krásnými fotografiemi.

Paní Mrňávková šije hračku na šicím stroji

MARIE MRŇÁVKOVÁ:

„Hraji si a vy můžete se mnou.“

• Původním povoláním sklářská designérka, nyní textilní výtvarnice a návrhářka, která šije kvalitní hračky především pro miminka a děti.

Ukázka hraček vyrobených pro slavnostní událost křtu

Dobrý den, paní Mrňávková, povězte nám trochu něco o sobě a čemu se věnujete.

Jsem máma čtyř dcer a pod značkou Brodita navrhuji a šiji textilní hračky pro děti. Specializuji se na zakázkové šití, tzn. že na hračky vyšívám jména, dny narození nebo křtu. Hračky pro malé děti jsou totiž mou celoživotní vášní. Vedle toho pro dospělé vytvářím drobné bytové dekorace s výšivkou a sběratelské panenky, které jsou obohacené ruční výšivkou.

Už jenom pohled na vaše velmi krásná, originální a stylová dílka napovídá, že vás to skutečně baví. Co vás přimělo šít hračky a jak dlouho se tomu věnujete? Proč jste si vybrala tuto činnost?

První hračku jsem ušila před 20 lety, v té době jsem neměla děti a pracovala jsem jako učitelka a později knihovnice.

Viděla jsem tenkrát v malé galerii zvířátkové polštářky a napadlo mne, že by šly ušít mnohem zajímavěji. Uspořádala jsem se svým tehdejším mužem výstavu hraček a dekorací, která byla velmi úspěšná a stala se impulsem pro naši společnou práci. Podařilo se nám vybudovat značku, která sesbírala i pár ocenění Správná hračka. Já jsem dodávala návrhy, přes den se starala o děti a šila a po nocích vášnivě blogovala o hračkářích z celého světa a snažila se získat rozhled v oboru. Podnikání leželo tehdy na bedrech muže. Po narození čtvrté dcery se

• První hračku ušila v roce 2002, poté v roce 2008 založila značku Břichopas, která se zaměřovala na šití autorských a textilních hraček.

• Její hračky nejsou tištěné, ale jako jediné v Čechách se pyšní bohatou autorskou výšivkou.

• V roce 2016 prošly hračky úspěšně certifikačním procesem. V roce 2019 se rozhodla změnit jméno značky na BRODITA , což je v esperantu výraz pro výšivku, která její práci charakterizuje a odlišuje od jiných tvůrců.

• Od roku 2020 se věnuje také šití dekorací pro zkrášlení domova a tvorbě sběratelských panenek.

• Výrobu obstarává ve své útulné rodinné dílně v Kamenickém Šenově v původním baťovském domečku, který v roce 2015 koupila v žalostném stavu a od té doby ho svépomocí pomaličku opravuje.

naše společné kroky rozešly a pokračovat v tvorbě pro děti tak bylo logické a vlastně jediné řešení mé zoufalé situace. Coby čtyřnásobná samoživitelka jsem byla nezaměstnatelná.

Odkud berete inspiraci a nápady k výrobě hraček? Je třeba někdo vaším vzorem nebo vás k tomu něco inspiruje?

Nad hračkou jako herním prvkem, který má dětem přinášet nejen estetický nebo hma tový dojem, ale také rozvíjet jejich moto rické dovednosti, jsem začala přemýš let až poté, co se narodily dcery. Každá si hrála jinak a vyhledávala jiný typ her, což byl pro mne největší zdroj inspirace. V začátcích mě výtvarně inspirovala Květa Pacovská umělkyně, grafička, výtvarnice a ilust rátorka – pozn. red.). Nestudovala jsem obor hračky, jsem původním vzděláním sklářská designérka, a tak jsem se učila zkoumáním velkých hračkářských značek jako Haba, Ebulobo nebo Lamaze. Když jsem po rozvodu založila svou vlastní malou značku Břichopas, kterou jsem později přejmenovala na Broditu, zásobovaly mne svými nápady odrůstající dcery. Nešiju hračky do police, ale pro děti a mnohé z nich skutečně vznikly podle návrhů mých dcer.

Vy se vlastně živíte rukama. Můžete nám prozradit, jak vzniká hračka? To nebude jen tak nějaké šití na obyčejném stroji… Tipuji, že nejdříve hračku navrhnete, pak ji nějakým způsobem vyrobíte/ušijete, pak ji dokončíte podle své představy. Teprve pak ji nabízíte zákazníkům na své webové stránce Brodita, je to tak?

Navrhnout novou hračku není složité, ale uvést ji do materiálu už vyžaduje zkušenosti. Aby mne práce uživila, musím

myslet hlavně na jednoduchost šití a rychlou výrobu. Jak jsem již na začátku řekla, specializuji se totiž na zakázkové šití, na hračky vyšívám jména, dny narození nebo křtu. Výšivky vytvářím na speciálním vyšívacím stroji a za každou takovou výšivkou stojí spousta zdlouhavých úkonů, což celý výrobní proces ve výsledku prodražuje. Než hračku začnu šít, musím si výšivku zpracovat v programu a vyšívací stroj ji pak vyšije. Teprve po začištění motivu na látce se mohu pustit do stříhání

Abych mohla hračky prodávat na českém trhu, musela jsem pro ně opatřit certifikát (potvrzení o zdravotní nezávadnosti a vhodnosti pro děti do 3 let – pozn. , který vydává Technický a zkušební ústav stavební Praha po úspěšném absolvování atestů. Pro výrobce jsou to velké investice (řádově v desítkách tisíc), navíc se po 2–3 letech musejí obnovovat (tedy znovu platit).

Na vašich webových stránkách nabízíte také kurzy šití, návody, jak ušít hračku, či e-booky. Asi jste se chtěla podělit se zájemci o realizaci výrobků, že?

Před pár lety jsem už nestíhala pokrýt poptávku, a tak jsem začala oblíbené hračky nabízet jako sady k ušití. Dcery mi postupně odrůstaly do puberty a na jejich popud začaly vznikat monsterácké sady. To jsou kreativní krabičky, ve kterých je materiál, střihy a návody k ušití monster panenky a podobných bytostí (monster – strašidelné a zároveň stylové hračky – pozn. red.). Monsterky jsou velmi oblíbené, jsou určené věkové skupině 10–14 let, tedy teenagerkám, které už jsou dost zručné, aby šití zvládly, a zároveň si ještě rády hrají.

Okrajově se věnuji také lektorování, po kterém je poptávka u mých fanoušků.

Ukázka hraček vyrobených pro slavnostní událost křtu

Pohled do dílny

Ráda bych věděla, jak to máte se ztrátou sluchu. Navíc vám byla diagnostikována Meniérova cho roba. Jak se to u vás projevilo?

Jsem těžce nedoslýchavá, mám diagnostikovanou Meniéro vu nemoc. Ta se u mne poprvé a krátce objevila po svatbě, pak byl 10 let klid. V okamžiku, kdy se mi hroutilo man želství, se znovu objevily závraťové ataky. Tápala jsem, jak skloubit náročnou práci s péčí o čtyři malé děti a nestabilním zdravím. Jak jsem se postupně vyrovnávala se svou si tuací, ustupovaly ataky, ale začala jsem přicházet o sluch. Dnes jsem bez sluchadla téměř hluchá, a jelikož ne ovládám znakový jazyk ani odezírání, zvažuji kochleární implantát.

Klobouk dolů, že jste se dokázala s nepřízní osudu poprat a nevzda la se. Určitě je nás více, koho za jímá, jak zvládáte s velmi těž kou nedoslýchavostí podnikat. Je ztráta sluchu pro vaši práci problém?

V práci mě nedoslýchavost nijak neomezu je. V dílně pracuji sama a vše vyřizuji přes e-maily a internet. Když nastaly těžké časy vli vem covidu a války, přemýšlela jsem, že šití na čas přeruším a vrátím se na pár let do školství. Že si odpočinu a naberu novou energii v jiném prostředí. A tady už jsem na svou nedoslýchavost narazila, aspoň pocitově. Zjistila jsem nakonec, že práce na volné noze nejlépe vyhovuje mé životní situaci: být dcerám nablízku a zároveň pracovat tak, jak potřebuji.

Máte někoho, kdo vám s podnikáním pomáhá či vás podporuje?

Nastavit dobře podnikání z pohledu marketingu a byznysu mi pomohly hlavně Dominika Špačková a Madla Čevelová.

Snažím se ale také neustále vzdělávat. Je spousta chytrých knih, článků, videí nebo podcastů, z nichž čerpám další informace. Neúnavnou vrbou ke sdílení starostí a radostí je moje sestra Pavla, která také podniká pod značkou Kra-

V loňském roce jste byla oceněna jako nejlepší podnikatelka Libereckého kraje v soutěži MONETA Živnostník roku 2022. Co vám tato

Za 8 let mého samostatného podnikání se mi podařilo získat pár hezkých ocenění, nejcennější je pro mne loňské 2. místo v celonárodní soutěži Živnostník roku a Srdcař roku za Liberecký kraj. Vítězství mi nepřineslo příliv nových zakázek nebo rozšíření výroby, ale něco mnohem důležitějšího: sebejistotu a sebedůvěru. Pro čtyřnásobnou nahluchlou samoživitelku, do které si leckdy leckdo rád kopne, to je nejvíc. Uvolnilo to ve mne největší bloky a já se s novým rokem pustila do plnění svých snů: píšu knížku Butik pana Barona o psím krejčovském salónu, do které místo ilustrací tvořím loutky a složité rekvizity. Na knihu budou navazovat další hračkové produkty a spousta zábavného tvoření. Přiznávám, že tohle hraní spolu s ručně vyšívanými bytostmi mne aktuálně baví asi nejvíc. Hravost se ze světa dospělých víc nebo míň vytratila, a přitom dokáže vnést do života potřebné odlehčení. A já si hravost zvolila jako své nové životní heslo, i když je to někdy dřina. Ale kdy jindy si hrát než teď a tady.

Paní Mrňávkové v redakci děkujeme za čas a ochotu se s námi podělit o svůj příběh. Zároveň jí gratulujeme k zisku ocenění a přejeme další úspěchy v podnikání i v životě. Nechť její odhodlání motivuje ostatní a ukáže, že se lze se svými schopnostmi posouvat dále i v těžkých časech.

Vlastnoručně vyrobená panenka

Výtvory z kreativních sad Brodita

Stopy v oblacích

Hlavu v oblacích může nosit každý snílek, a přitom se ani nemusí pohnout z gauče. Stačí se pohodlně usadit, přivřít oči a vzít za kliku dveří od říše fantazie. Umění snít je báječná, radostná, dokonce i zdraví prospěšná činnost a vůbec není radno ji podceňovat. Vždyť velkými mistry v oboru snění byli i někteří geniální umělci a vynálezci. Ale pro zanechání vlastní stopy v oblacích už jenom pouhé snění nestačí. SCOTT LEHMANN

a  SHAYNA UNGER, dva neslyšící horolezci, to dnes už velmi dobře vědí a pro svoji stopu v oblacích ušli pořádný kus cesty.

Vpřípadě dvou hrdinů tohoto článku se ale nejedná o jednu stopu, nýbrž o stopy, vlastně o celou řadu stop – o takovou dálnici v oblacích. Jenže tímhle grandiózním úspěchem jejich příběh zdaleka nekončí, vlastně teprve začíná. Teď ale popořádku.

Scott Lehmann a Shayna Unger jsou spřízněné duše v každém ohledu. Oba se narodili se silnou sluchovou vadou do vícegeneračních neslyšících rodin. Od malička se tedy učili ASL (americký znakový jazyk) a oba navštěvovali stejnou školu pro neslyšící. Tam se také jako náctiletí poprvé potkali a od té doby tvoří nerozlučný pár. Oba dosáhli vysokoškolského vzdělání a nyní pracují jako pedagogové, tedy pokud se zrovna neúčastní nějaké horolezecké výpravy. Vězte, že těch není úplně málo a nejsou to jen tak nějaké turistické vycházky na kopečky za humny. Letos se například oba chystají zanechat svoji stopu na Mount Everestu. Ano, na nejvyšší hoře světa! A to přitom ještě před 11 lety neměli o horolezectví ani ponětí.

V roce 2012 se Scott se svými přáteli rozhodl vylézt na horu Mount Rainier. Byl to hodně bláznivý nápad, protože nikdo z nich neměl s horolezectvím absolutně žádnou zkušenost, a přesto se rozhodli vyrazit sami, bez průvodce. Navíc jim chybělo vybavení a vhodné oblečení. Takže nakonec 500 metrů před vrcholem za zvuku cvakajících zubů a na kost prokřehlí všichni pochopili, že na vrchol se bez zkušeností, příprav a tréninku nedostanou, a vrátili se zpět. Takže tenhle výlet skončil fiaskem. Vlastně, co to povídám. Úspěch byl, že se všichni vrátili živí a zdraví a moudřejší. Po téhle epizodě bylo Scottovi jasné, že pokud si chce podobný výlet zopakovat, a tentokrát úspěšně, bude se muset řádně připravit a začít s tréninkem. Jenže tady byl právě ten pověstný háček. Ve znakovém jazyce se totiž nikde nepořádaly žádné kurzy nebo tréninky a k dostání nebyly ani žádné výukové materiály. Takže nezbývalo nic jiného než se s touhle bláznivou myšlenkou a přáním rozloučit. Ale ne, to by nebyl Scott. Vzdát něco předem nepatří do jeho genetické výbavy.

TEXT: Petr Bogner

FOTO: archiv Scott Lehmann a Shayna Unger

Scott a Shayna

Rozhodl se tedy pro nekonvenční formu samostudia, například sledováním YouTube videí. Psal si s ostatními, zkušenějšími horolezci a pokládal jim své dotazy.

Čím víc se o horolezectví dozvídal, tím víc rostlo jeho nadšení a odhodlání postavit se jednou na všechny nejvyšší hory světa. Netrvalo dlouho a Shayna začala sdílet Scottovo nadšení pro jeho novou vášeň a stala se jeho horolezeckým parťákem. A pak to najednou šlo ráz na ráz. Už v roce 2015 došli společně na vrchol Mount Kilimanjaro, nejvyšší hory Afriky. V roce 2020 se stali vůbec prvním zcela neslyšícím týmem, který pokořil Aconcaguu – nejvyšší horu Jižní Ameriky. Jednalo by se vlastně o nejvyšší horu světa, pokud bychom nepočítali Asii. Ale ani tímto triumfem se Shayna a Scott nehodlali ukolébat. V roce 2021 přidali do sbírky svých úspěchů horu Denali, nejvyšší horu severní Ameriky, a i zde znovu stanuli jako vůbec první neslyšící tým na světě. Ale jestli si teď myslíte, že už jsou oba spokojení, tak jsem vám o nich ještě nevyprávěl dost. Letošní rok má být pro oba velkým triumfem. V plánu nemají nic menšího než dobýt nejvyšší horu světa Mount Everest.

Mount Everest je více než pozoruhodné místo a má mnoho zvláštností. Je sice nejvyšší na naší planetě, ale jen měříme-li výšku od hladiny moře, některé jiné hory jsou vyšší. Například sopka Mauna Kea na Havaji je vysoká více než 10 km, když ji změříme od jejího úpatí, které ovšem začíná pod hladinou moře. Vrchol Mount Everestu kupodivu není ani nevzdálenějším bodem od středu země. Vzhledem k tomu, že země není dokonalá koule a u rovníku je vypoulená, náleží tento titul hoře Chimborazo v Ekvádoru. Mount Everest byl pro veřejnost objeven a změřen až v 19. století. Do té doby se věřilo, že nejvyšší hora světa se nachází v Andách. První zdokumentované pokusy o dobytí nejvyšší hory světa byly však stejně tak neúspěšné, jako tragické. Tělo jednoho ze dvou dobrodruhů se dokonce dodnes nenašlo. První zdokumentovaný úspěšný pokus o zdolání hory se datuje do roku 1953 a od té doby na ni vylezlo něco přes 4 tisíce horolezců. Úspěchy vykoupené těžkou dřinou, přípravou

a často i tragickými konci. Na cestě k vrcholu na této hoře nechalo svůj život víc jak 240 odvážlivců.

Laviny, skalní sesuvy, bouře, pády, výšková nemoc, mráz, vyčerpání a kombinace toho všeho jsou silnými soupeři. Tak proč to vlastně Scott a Shayna dělají, proč dobrovolně podstupují takové riziko, jak to, že je nezastaví takové překážky? Myslím, že je to tím, že na překážky jsou prostě od života zvyklí a nevzdávají se hned, pokud něco nejde hladce a jednoduše. Navíc když něco nevyjde na poprvé, prostě zatnou zuby a vymyslí, jak na to. A přesně proto je pro mě jejich příběh tak inspirativní a proto jim v jejich počínání tak fandím.

Plán dobýt Everest je stanoven na květen tohoto roku a já osobně to vnímám jako obrovský a hrdinský počin. Jako kdyby bojovali za nás, jako kdyby světu sdělovali: „Podívejte, co dokážeme. Jsme sice hluší, ale dokážeme to, co vy, ba i víc. Jsme zvyklí bojovat a nikdy se nevzdáme.“ Mám pocit, že bojují i za nás a ukazují nám tu správnou cestu. Proto jim tolik fandím a obdivuji je. Pojďme je společně podpořit, sledovat a držet jim palce. Já jim přeji hodně úspěchů na jejich cestě do oblak a ať se nám vrátí jako vítězové!

„Hudba je jako sen. Ten, který neslyším,“ prohlásil muž z naší hádanky, který je přitom s hudbou spojován víc než kdo jiný.

V minulém čísle jsme vás informovali o chystaném festivalu neslyšících v Edinburghu. Dnes se podíváme ještě o kousek dál, přesněji řečeno na druhou stranu světa, tedy až k protinožcům na DEAF FESTIVAL SYDNEY

Pořadatelé tohoto festivalu prohlašují, že se jedná o vůbec největší akci pro neslyšící na jižní polokouli. Letos se bude konat opět v Sydney Olympic Parku, a to v sobotu 26. srpna od 10 hod. Vstupné bude zdarma, ale pořadatelé slibují, že se návštěvníci zcela určitě nudit nebudou. Uvidí mnoho vystupujících umělců, mohou zajít na semináře, byznys konference, budou pro ně připraveny hry a zábava, jídlo i pití, tematické stánky, no prostě pro každého něco.

Loni se festivalu účastnilo více jak 1 500 návštěvníků a letos bude návštěvnost údajně ještě vyšší, z tohoto pohledu je to určitě zajímavá akce. Já vím, pro našince je to daleko a nepředpokládám, že by se někdo rozhodl vyrazit do Austrálie jenom kvůli festivalu. Na druhou stranu není v dnešní době globálního propojení světa vůbec složité dění sledovat on-line a být alespoň tak v obraze a součástí komunity. Pokud by někdo měl takovou odvahu a štěstí zároveň a na festival vyrazil osobně, doufám, že se s námi později podělí o své zážitky a případně i obrázky. Pro nás ostatní je tady alespoň odkaz na facebookové stránky.

Náš muž se řadí mezi nejvýznamnější světové umělecké osobnosti, které přímo nebo nepřímo ovlivnily celou Evropu. Myšlenkově a umělecky byl tak vyspělý a předběhl svoji dobu, že dlouho zůstával nepochopený. Až budoucí generace dokázaly rozpoznat a plně ocenit jeho genialitu. Narodil se v německém Bonnu v době, kdy habsburské monarchii vládla pevnou rukou Marie Terezie a na francouzském trůnu se pomalu chýlila ke konci vláda Ludvíka XV. Jeho genialita se projevovala už v dětství a v pouhých 13 letech vydal svoje první dílo. V 21 letech se pak přestěhoval do Vídně, která se stala už navždy jeho domovem. Jeho dílo se všeobecně rozděluje na rané, střední a pozdní, přičemž právě střední je někdy označováno jako heroické. Náš pan XY se nenarodil se sluchovým postižením. K tomu došlo až v dospělosti. Údajně po hádce s kolegou utrpěl záchvat, který vedl ke zhoršení jeho sluchu, až nakonec ohluchl úplně. Tato situace ho nejdříve dokonce vedla k myšlenkám na ukončení života, ale nakonec se naštěstí rozhodl bojovat. A udělal dobře. Jeho dílo vytvořené právě v tomto období je považováno za jeho nejlepší a nejgeniálnější.

Víte, o kom je řeč? Omlouvám se, že jsem vás dnes tak napínal, ale kdybych hned na začátek napsal, že je to hudebník a skladatel, byla by dnešní hádanka asi až příliš jednoduchá, nemyslíte? Pokud tedy víte, o kom je řeč, napište nám svoji odpověď do redakce. Správné odpovědi slosujeme a výherce odměníme. Mějte se krásně a přejeme hodně štěstí.

TEXT: Petr Bogner

FOTO: archiv Deaf festival Sydney

TEXT A KOLÁŽ: Petr Bogner

Neslyšící umělkyně získala prestižní ocenění

OMEIMA MUDAWI-ROWLINGS MBE je britsko-súdánská neslyšící textilní umělkyně žijící v Brightonu, která je známá svou činností na podporu lidí s postižením v umění. Osobně jsem měla tu čest se s Omeimou seznámit již dříve, když jsme byly společně součástí uměleckého spolku neslyšících s názvem Deaf Artists Network UK, který sídlil v Deaf Cultural Centre v britském Birminghamu. V minulém roce byla Omeima oceněna prestižním vyznamenáním MBE, což je označení pro Řád britského impéria. Medaili obdržela od samotného krále Karla III. během investitury v únoru 2023.

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: archiv Omeimy Mudawi-Rowlings

Omeima se narodila v Súdánu. Ohluchla po meningitidě, když jí byly čtyři roky, a do svých dvanácti let žila v Chartúmu. Pak se její rodina rozhodla opustit Súdán a přestěhovat se do Velké Británie, protože její bratr Ahmed také ohluchl. Velká Británie jim měla poskytnout lepší vzdělání a životní příležitosti než Chartúm, kde nebyly žádné školy pro neslyšící ani komunita neslyšících a učitelé jejich potřebám nerozuměli. Omeimin otec však zůstal v Súdánu.

Omeima Mudawi-Rowlings MBE

• Narodila se v dubnu 1969 v Súdánu.

• Ohluchla ve čtyřech letech.

• Pochází z velké rodiny čtyř sester a pěti bratrů.

• Její neslyšící bratr Ahmed Mudawi je televizní moderátor (můžete jej vidět v programu pro britské neslyšící s názvem BSL Zone nebo v televizním pořadu See Hear) a lektor v oblasti osvěty o černošské kultuře a kultuře Neslyšících.

• Její uměleckou práci můžete zhlédnout na jejích webových stránkách www.omeima-arts.com

Omeima odpromovala na Surrey Institute of Art & Design, University College v roce 1998 s bakalářským titulem v oboru textilního designu, který jí poskytl příležitost pracovat s přírodními barvivy. Do světa textilu se nechala zlákat díky svým arabským kořenům, své lásce k barvám a možnostem experimentovat s mnoha postupy. Svou zkušenost neslyšící studentky před tím, než byl v roce 1995 ustanoven zákon o diskriminaci osob s postižením, popsala jako únavnou a frustrující, protože komunikační podpora jí byla poskytována pouze během hlavních přednášek.

Po absolvování vysoké školy pro ni bylo těžké najít práci. Zprvu působila jako rozvojová pracovnice ve Friends for Young Deaf People. Následovala četná zaměstnání, v nichž pomáhala zranitelným a znevýhodněným neslyšícím jedincům, a práce kreativního poradce na volné noze. V roce 2003 založila Resonant Deaf Women Artist Network.

Později dokončila magisterský titul v oboru Arts Policy and Management na Birkbeck, University of London. V roce 2015 navázala partnerství s Shape Arts a SPACE, když ji British Council vybrala, aby pracovala pro Muzeum islámského umění v katarském Dauhá. Poté v roce 2017 získala grant na podporu výzkumu a vývoje od Unlimited, Shape Arts a Artsadmin, které iniciovaly projekt s cílem posílit význam handicapovaných umělců. Následující rok obdržela od Artichoke zakázku na spolupráci s místními skupinami v Brightonu na návrhu transparentu k připomenutí 100. výročí volebního

práva ve Spojeném království. Na transparentu bylo napsáno „Be Free, Be Visibile, Be Counted“ – ve volném překladu „Buď svobodný, buď viditelný, buď počítán“. Poté získala vlastní studiový prostor od Cockpit Arts, což jí umožnilo založit vlastní studio s názvem Omeima Arts.

Její barviva, sítotisk a technika Devoré se noří do témat identity a transformace, komunikace, dědictví a genderu. Její súdánská etnicita má na její tvorbu silný vliv a ráda zkoumá arabskou geometrii, jíž se inspiruje. Kromě své praxe pracuje Omeima i jako mentorka a konzultantka pro začínající umělce

Kdy a jak ses rozhodla stát se umělcem na volné noze? Nebála ses problémů s přístupností atd.?

Po dokončení studia jsem se přihlásila do rezidenčního programu Craft Council a také do programu od Cockpit Art, který nabízel rozvoj podnikání pro nové umělce, kteří se chtěli naučit, jak se stát nezávislými a samostatnými tvůrci na volné noze. Do obou projektů mne nepřijali, ale tehdy neexistovala podpora přístupnosti pro neslyšící, kterou máme nyní. Neexistovala ani schémata DLA (finanční podpora pro osoby s tělesným postižením – pozn. red.), ani AtW (Access to Work = pracovní přístupnost – pozn. red.), což znamenalo, že jsem měla nulovou podporu.

Musela jsem se tím nějak probojovat, musela jsem svůj příjem dotovat jinou prací a přitom pokračovat ve svém umění. Měla jsem nějaké nárazové příležitosti na volné noze i dobrovolná pracovní místa, ale nic z toho mi nevydrželo. Tak tomu bylo až do roku 2010/11, kdy jsem byla schopna naplno investovat do toho, abych se mohla stát umělcem na volné noze. Přestože již předtím byl spuštěn program podpory AtW, do této doby nezahrnoval nezávislé pracovníky na volné noze.

AtW je vládní program ve Spojeném království, který umožňuje osobám s bariérami v přístupnosti požádat o rozpočet, který lze využít na zaplacení podpory na pracovišti –v případě neslyšících se jedná o tlumočnické služby.

a mladé lidi, spolupracuje s významnými organizacemi, zejména s těmi se zájmem o inkluzivní praxi.

V roce 2019 se Omeima umístila na druhém místě v soutěži Arab-British Cent Award for Culture. O tři roky později, v roce 2022, se stala členkou Řádu britského impéria (MBE), během novoročního udělování vyznamenání byla královnou oceněna za své „služby lidem s postižením v umění“. Po smrti královny Alžběty II. obdržela medaili od krále Karla III. během investitury v únoru 2023.

Zúčastnila ses v minulosti nějakých výtvarných pobytů pro neslyšící umělce?

Ano, jak mezinárodních, tak těch ve Velké Británii. V letech 1998–2002 jsem se účastnila festivalu Deaf Art Now ve Stockholmu ve Švédsku. V roce 1998 se konal úplně poprvé a zahajovala jej samotná švédská královna Silvia. V roce 2002 jsem se také zúčastnila uměleckého pobytu v Lake District v Británii, který organizovala Cathy Mager. Bylo nás tam deset neslyšících umělců. Týden jsme pobývali společně, tvořili a sdíleli nápady. Na konci týdne byly naše výtvory vystaveny v Londýně. Pak jsem byla také v roce 2015 pozvána od British Council k účasti na pobytu v Kataru. I když se netýkal neslyšících, byla to prestižní událost a já jsem byla prvním a jediným neslyšícím umělcem, který tam kdy byl pozván. Symbolizovalo to pro mě průlom do uměleckého mainstreamu.

Kdo tě ve tvé umělecké kariéře ovlivnil? Vlastně jsem nebyla ovlivněna ostatními. Moje umění a moje kariéra vyšly z intersekcionality. (Intersekcionalita se zabývá mnohonásobnou diskriminací, studiem systému společenských identit, které se paralelně překrývají. Zároveň také zkoumá korespondující systémy diskriminace, útlaku a dominance, například gender, etnicitu, třídu, vzdělání a další – pozn. red.) Vlivy na mé umění má moje vlastní identita: arabské kořeny

K logu, které se objevuje i na jejích uměleckých pracích, Omeima uvádí: „Moje logo vzniklo tak, že jsem vyfotografovala své ucho, abych jej použila jako abstraktní tvar pro ,kochleu mého hluchého ucha'. Postupem času se z něj vyvinulo označení mojí ochranné známky a loga ve tvaru kochley ovlivněné arabským designem a architektonickými vlivy."

– súdánské dědictví, hluchota, smíšený kulturní vliv a také moje trojjazyčnost.

Na čem v současné době pracuješ?

Mám toho hodně! (smích) Pracuji na částečný úvazek jako Diversity Relationship Manager v rámci týmu pro rozmanitost v Arts Council se sídlem v regionu South East & National. Jsem též spoluředitelkou a zakladatelkou Flare

Arts CIC. Třemi hlavními zaměřeními naší organizace jsou řemeslo, kurátorství a umění. Existuje mnoho vysoce talentovaných neslyšících umělců, kteří se snaží proniknout do hlavního proudu uměleckého světa. S tímto bojem mám vlastní zkušenost a bohužel tehdy ještě neexistovala síť podpory, která by mi pomohla. Cílem Flare Arts je nabídnout těmto umělcům platformu a vedení, aby prorazili. Flarewave Festival je festival konající se jednou za dva roky, spolupracuje s Brighton Dome a jeho cílem je představit rozmanité talenty a neslyšící umělce na jižním pobřeží Anglie. Pilně plánujeme víkendové programy, které zahrnují živá vystoupení, hostující řečníky, panelové diskuse, výstavy a rodinné aktivity. Letos se bude festival konat od 29. září do 1. října 2023. A konečně, mé umělecké praxi na volné noze se stále velmi daří. Ditchlingovo muzeum a umělecká galerie mě pověřily samostatnou výstavou v rámci jejich desetiletého výročí, která se otevře také v září 2023.

Řekni nám prosím více o získání řádu MBE – kdo tě nominoval, jaké byly tvé pocity a jak ceremoniál probíhal?

Na ocenění mě nominoval Craft Council za čtyřměsíční stáž v rámci stipendia Clore. MBE jsem tak získala za své služby v oblasti umění osob s postižením. Kvůli covidu se převzetí vyznamenání konalo se zpožděním, ale mohu s hrdostí říci, že jsem měla tu čest setkat se minulý měsíc s králem Karlem III. na zámku Windsor. Ocenění bylo obzvláště vzácné, protože šlo ještě o vyznamenání schválené samotnou zesnulou královnou. Byl to neskutečný zážitek. Mé pocity byly smíšené, protože jsem během posledních dvou let přišla o oba své rodiče a několik dní před svou investiturou také o velmi blízkou přítelkyni, takže to pro mne byl velmi emotivní den.

Co bys ráda vzkázala svým kolegům – neslyšícím umělcům po celém světě? Jaké kroky bys nám doporučila podniknout, pokud bychom se také chtěli stát umělci na volné noze?

Nejdůležitější radou, kterou vám mohu předat, je: následujte svou vášeň. Cesta to nebude snadná, budete na ní čelit překážkám, ale nevnímejte je negativně. Z těchto okamžiků získáte zkušenosti a znalosti a nakonec, pokud se nevzdáte, dosáhnete svých cílů.

NESLYŠÍCÍ RODIČE A CODA DĚTI – NETRADIČNĚ

TEXT: Klára Zaoralová

FOTO: archiv dotazovaných

Za rozhovory do tohoto čísla jsme zamířili do neslyšících rodin, které vychovávají slyšící děti, tedy CODA děti. Nejsou to však ledajaké rodiny, obě mají cosi společného – v obou se české neslyšící maminky kdysi provdaly za neslyšící cizince. Nyní jsou už jejich děti větší, a tak jsme ty starší z nich vyzpovídali také, abychom se dozvěděli, jak se jim žije a jak zvládají svou netradiční a multikulturní jazykovou situaci.

Eva, Mia & Ema: Máme v rodině trochu netradiční komunikaci

Evo, jaké je to, být neslyšící maminkou slyšících dětí?

Jsem maminkou dvou slyšících dcer Mii (13) a Emy (9). A jaké to je? Samozřejmě jsme s manželem moc rádi, že jsou slyšící, protože máme vlastní zkušenosti s tím, že se jako neslyšící často setkáváme s bariérami v komunikaci s okolím. Má to své výhody i nevýhody.

Komunikujete spolu doma znakovým jazykem?

Naše komunikace je trochu netradiční, protože já jsem Češka a můj muž Němec. Od začátku jsme měli jasno, že komunikace s holkami ve znakovém jazyce bude pro nás prioritou, protože jsme neslyšící a jde nám především o vzájemnou plynulou komunikaci. Jak jsme s tím začali? Holky jsou od narození vychovávané bilingválně, já jsem je od jejich pěti měsíců učila český znakový jazyk a můj muž s nimi komunikoval v německém znakovém jazyce (DGS). Velký dík patří Nadě Hynkové Dingové, která mi vysvětlila princip komunikace ve znakovém jazyce, snažili jsme se toho držet a fungovalo to, vyžadovalo to ale velkou trpělivost i píli. Nedovedeme si představit komunikaci orální metodou, protože je to pro nás oba velmi vyčerpávající.

Podělila by ses s námi o zajímavý příběh týkající se výchovy CODA dětí?

Zajímavou historku asi nemáme, ale chtěla bych se podělit o svou zkušenost. Jeli jsme metrem a společně jsme si povídali ve znakovém jazyce a nějací mladí se nám smáli a svými gesty napodobovali naše znakování. Ale poté spolu holky začaly mluvit a oni tím byli zaskočení. Cítila jsem hrdost na to, že ovládají více jazyků. Ještě mám další příjemnou zkušenost – jednou za námi přišla paní, která pochopila,

Mia s maminkou

Mia (vlevo) a její kamarádka Laurie z Německa

Ema, mladší sestra Mii

že jsou dcery slyšící, a chválila je, že umí znakový jazyk, protože vidí, že spolu můžeme přirozeně komunikovat, a to mě hřálo u srdce.

Myslíš, že se Mia někdy v budoucnu stane tlumočnicí znakového jazyka?

Naše holky mají od malička tendenci nám tlumočit, protože to považují za přirozenost, i když jsme je o to nežádali. Necháváme tomu volný průběh, jak budou chtít ony. Nesnažíme se na ně tlačit, aby nám tlumočily. Dospěli jsme k tomu díky radám od dospělých CODA, kteří s námi sdíleli prožitky a vnímání svého dětství. Myslím si, že se tlumočnicí nestane, protože má jiný sen.

Holky mají neslyšícího tátu, který pochází z Německa. Jakým jazykem spolu komunikují a není to pro ně matoucí?

Mia i Ema mají výhodu v tom, že mají také babičku i dědečka v Německu, kteří jsou slyšící a s nimiž od malička komunikovaly v německém jazyce a osvojily si tak německou slovní zásobu. S tatínkem komunikují v německém znakovém jazyce. Šlo to rychleji a lehčeji, než jsme si představovali. Teď vidím, jak spolu s tatínkem krásně komunikují ve znakovém jazyce. Moje maminka mi říkala, že je neuvěřitelné, že to hezky funguje a nemají v tom zmatek. Jak nám radila Naďa, je potřeba právě udržet způsob komunikace. Např. já jsem vždy dodržovala komunikaci v ČZJ bez výslovnosti a manžel v DGS bez výslovnosti, naši s dcerami komunikovali v češtině bez jakýchkoliv gest a rodiče mého muže v němčině bez gest. A nejlépe je začít s tím v raném věku dítěte, pak to pro dítě není matoucí, protože vnímá danou osobu a bude vědět, jak s ní má komunikovat.

MIA : Představ se nám, co ráda děláš, sama nebo když jsi s rodinou?

Jsem Mia Sattler, je mi 13 let a chodím do 7. třídy. Miluji čtení, plavání, cestování. Když jsme společně s rodinou, rádi hrajeme deskové hry, chodíme na výlety, cestujeme, věnujeme se různým sportovním aktivitám jako třeba lyžování, jízdě na kolečkových bruslích, plavání atd.

Mio, máš neslyšící rodiče, kdy a díky čemu sis poprvé uvědomila, že jsou neslyšící?

Vůbec nevím, kdy jsem si to úplně uvědomila, ale vím, že jsem to nejvíce začala pociťovat, když jsem nastoupila do 1. třídy. Nevzpomínám si, jestli mi to tenkrát vadilo, a myslím, že jsem v tom zas až tak velký rozdíl neviděla. Jednou z věcí, kvůli kterým jsem to moc neřešila, bylo to, že jsem do třídy chodila se Sárou, která má také neslyšící rodiče. Díky tomu jsem se necítila divně.

Jak doma komunikujete? Mluveným, nebo znakovým jazykem?

Znakovým jazykem. Myslím, že mamka, taťka ani já bychom si nemohli představit komunikaci odezíráním. Bylo by to opravdu hodně

Rodinná dovolená na ostrově Fuerteventura.

složité. Takhle se můžu s rodiči bavit a čemkoliv a netrvá to celou věčnost. S mamkou komunikuji českým znakovým jazykem a s taťkou německým znakovým jazykem.

Jak berou tvoji kamarádi, že máš neslyšící rodiče? Pozitivně, nebo jsi musela řešit nějaké problémy?

Moji přátelé to naštěstí berou skvěle. Mé rodiče zdraví a občas se mě ptají i na nějaké znaky. Moje nejlepší kamarádka z Německa se učí znaky a občas se tak baví i s mým taťkou, ale jinak to bere úžasně, jako by v komunikaci nebyl rozdíl.

Vidíš, Mio, rozdíly mezi světem slyšících a neslyšících?

Samozřejmě tam nějaké rozdíly jsou, ale jinak jsou ty světy stejné, akorát si to berou po svém. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že například neslyšící jsou strašně ukecaní a nevadí jim bavit se o čemkoliv. To ve světě slyšících jen tak nenajdete.

Jak to cítíš – raději mluvíš, nebo používáš znakový jazyk?

Jsem zvyklá mluvit například se ségrou nebo s prarodiči, kteří žijí s námi, a mluvím také se všemi svými kamarády. Znakový jazyk mi ale vůbec nevadí a používám ho stejně ráda jako mluvení, které ale používám častěji.

Iva, Alexander & Maximilian: Čtyřjazyčná výchova? Proč ne?

Ivo, jaké je to, být neslyšící maminkou slyšících dětí?

Jsem maminkou dvou slyšících chlapců, Alexe (13) a Maxe (11). S bývalým manželem jsme popravdě spíše očekávali, že se nám narodí neslyšící děti, protože celá jeho rodina je neslyšící a on sám je neslyšící 3. generace. Avšak „vyhrály“ jak vidno moje geny, jelikož sama pocházím ze slyšící rodiny, a oba naši kluci slyší. A jaké to je?

Od malička jsme na ně přirozeně znakovali, aby se s kluky domluvila celá širší neslyšící rodina a i my všichni. Protože se narodili ve Velké Británii, stal se tak jejich prvním, tudíž i mateřským jazykem britský znakový jazyk (BSL = British Sign Language).

Komunikujete spolu doma znakovým jazykem?

Když byli kluci malí, komunikovali jsme doma BSL, protože bývalý manžel je neslyšící Brit. Pak se spontánně přidala angličtina, kterou kluci odposlouchali z okolí, od kamarádů, z pohádek v televizi, ze školky. Češtinu znali ode mne a mé rodiny, měli jsme to takto „rozdělené“. Já jsem na ně znakovala v ČZJ, pokud jsme byli společně s mými neslyšícími kamarády z Čech, a naopak v BSL, pokud jsme byli ve společnosti neslyšících přátel v Anglii a s neslyšící rodinou. Nyní mám nedoslýchavého přítele Ivana, takže naše komunikace sklouzává spíše ke znakované češtině, ale kluci se s ČZJ setkávají často, když jsme společně na akcích a pobytech s neslyšícími přáteli. Od malička jezdí pravidelně na CODA tábor Mateřídoušky, který si organizujeme na různá umělecká, historická nebo pohádková témata samy společně s kamarádkami – neslyšícími maminkami, které mají také CODA děti. Je to malý tábor, v jakémsi komorním duchu ve skautském stylu v přírodě pod stany s podsadami. Kluci také jezdí na letní tábory CODA organizované SNN a Karlem Redlichem, předsedou spolku CODA.

Podělila by ses s námi o zajímavý příběh týkající se výchovy CODA dětí?

Když Alex a Max nastoupili na ZŠ, moc jsem si přála, aby se ostatní děti i jejich učitelé dozvěděli něco o tom, co CODA znamená, jaké to je vyrůstat obklopen znakovým jazykem. Podařilo se mi ve spolupráci se školou kluků domluvit s neslyšícími lektory z Pevnosti, aby udělali v jejich třídách osvětovou přednášku a workshop ČZJ. Alex byl tehdy ve třetí a Maxík v první třídě, tak to bylo perfektně načasované. Neslyšící lektoři dětem představili specifika komunity Neslyšících a naučili je i některé základní znaky z ČZJ. S ohledem na moje děti to byla pro jejich třídy úžasná a praktická aktivita, díky které jejich spolužáci získali představu o jejich životním pozadí a informace o českém znakovém jazyce. Jsme vděčni za pozitivní přístup jejich školy vůči tomuto tématu, za to, jak jsou tomu otevření a zajímají se o diverzitu.

Myslíš, že se Alex někdy v budoucnu stane tlumočníkem znakového jazyka?

To je otázka. Z obou kluků má k tomuto směřování tendenci spíše Alex, protože v BSL znakuje už od plenek strašně rád. Jde mu to přirozeně a uměl se v BSL ve všem vyjádřit již dávno předtím, než se nám narodil Maxík. Alex je také hodně sociálně založený a upovídaný, je ve škole mezi kamarády hodně oblíbený, a aniž ho o to požádám, rád spontánně tlumočí, když vidí, že někomu nerozumím – z angličtiny do BSL a z češtiny do ČZJ. Sama svým dětem také říkávám, že bych jim doporučovala „povinně“ absolvovat obor, který jsem kromě výtvarné výchovy a speciální pedagogiky vystudovala i já, a sice Češtinu v komunikaci neslyšících na FF UK v Praze. Myslím, že tento obor by měl být jakýsi „povinný vzdělávací bonus“ pro ty, kteří se nějakým způsobem pohybují ve světě Neslyšících, protože díky němu si člověk uvědomí strašně mnoho věcí. A hlavně získá i sebevědomí, svou identitu, místo ve světě a hrdost na to, že umí více jazyků, než „musí“. Ale kdoví, kam je jejich cesta ke vzdělání zavede, nakonec si vyberou jistě sami podle toho, co je nejvíc baví. Ráda ale vštěpuji klukům tolik známé a pravdivé přísloví – „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“.

Kluci mají neslyšícího tátu, který pochází z Velké Británie. Jakým jazykem spolu komunikují a není to pro ně matoucí?

Alex si BSL pamatuje nad očekávání velice dobře, a proto mu nedělá potíže v tomto jazyce s tátou plynně komunikovat. Max vyrůstal v BSL prostředí podstatně kratší dobu, a tak mu přirozeně trvá déle, než se adaptuje. Když jsou o prázdninách ve Skotsku, tak mu ze začátku Alex hodně s komunikací pomáhá.

Alex a Max s maminkou na cyklovýletě

V BSL také komunikují s prarodiči a dalšími neslyšícími členy rodiny z tátovy strany. Kluci mají způsob komunikace a výběr jazyka nastavený již od dětství, jsou tak zvyklí, a tak jim to větší potíže nedělá. Říká se, že děti jsou většinou jako houby, které nasávají nové jazyky v dětství bez problémů. Alex je toho příkladem. Ovládá čtyři jazyky a ve škole se učí navíc ještě španělštinu, která je vlastně jeho pátým jazykem.

ALEX:

Představ se nám, co rád děláš, sám nebo když jsi s rodinou?

Mé jméno je Alexander Gordon Hay, je mi 13 let a chodím do 7. třídy v bilingvální Montessori ZŠ. Rád kreslím, proto chodím i na ZUŠ, hraji s bráchou a kamarády hry a chytáme venku Pokémony. Ve škole mne baví nejvíc angličtina a kosmická výchova*. S rodinou od malička lyžujeme na horách, jezdíme na kolech, mamka s Ivanem nás berou na různé akce, výlety a výstavy. S kamarády od mamky jezdíváme také na vodu a na horskou turistiku. S babi a dědou jezdíme na čerstvý vzduch do jižních Čech na chalupu, kde to mám moc rád. Během školního roku navštěvujeme s bráchou britský skautský oddíl sídlící v Praze. A o letních prázdninách jezdíme společně na tábory CODA a na jógový tábor.

Alexi, máš neslyšící rodiče, kdy a díky čemu sis poprvé uvědomil, že jsou neslyšící?

Pro mne bylo přirozené, že na mne rodiče znakovali, a nevybavuji si moment, kdy jsem si vlastně uvědomil, že slyším a moji rodiče ne. V Anglii jsme se často scházeli i s rodinami CODA kamarádů, kteří měli také neslyšící rodiče. S těmito slyšícími kamarády jsme na sebe občas i znakovali, aby nám rodiče v naší společnosti rozuměli.

Jak doma komunikujete? Mluveným, nebo znakovým jazykem?

Když se bavím s bráchou nebo s Ivanem, tak mluvím, ale pokud s mamkou, tak u toho znakuji, aby nebylo odezírání pro ni tak náročné.

A když sedíme třeba společně u stolu u jídla, tak se snažíme znakovat všichni, aby se mamka mohla do konverzace také zapojit.

Jak berou tvoji kamarádi, že máš neslyšící rodiče? Pozitivně, nebo jsi musel řešit nějaké problémy?

Nikdo to nijak neřešil, v naší škole jsou děti multikulturní a mají zkušenosti s tím, že i slyšící dospělí cizinci například neovládají češtinu a komunikují v jiném, cizím jazyce. Berou to takovým způsobem. Moji kamarádi se s mamkou vždy domluví bez problémů, snaží se hezky na ni artikulovat a gestikulovat. Myslím, že v dnešní době už nejsou neslyšící nebo znakový jazyk žádná „rarita“.

Vidíš, Alexi, rozdíly mezi světem slyšících a neslyšících?

Ano, svět neslyšících je oproti světu slyšících malý a též vnímám, že neslyšícím chybí přístup k informacím, které běžně slyšící mají. Imponuje mi, že se neslyšící vlastně znají navzájem, zdraví se, když se ve městě náhodně potkají, a tak. A dobře se mezi sebou domluví kdekoliv na světě, což je moc prima.

Jak to cítíš – raději mluvíš, nebo používáš znakový jazyk?

Mluvený jazyk je samozřejmě jazyk, který používám vlastně během dne nejvíce, mluvím a myslím v něm. Zajímavé ale je, když jsme u těch jazyků, že preferuji mluvenou angličtinu před mluvenou češtinou. Když jsem mezi neslyšícími, logicky se jim přizpůsobím a komunikuji s nimi ve znakovém jazyce.

* Kosmická výchova v Montessori pojetí je ucelený program vzdělávání integrující v sobě dovednosti a různá témata z několika předmětů. - pozn. red.

Při zimní turistice s rodinou Kluci ve skotském kroji

Nová krev pomohla hokejistům k vítězství

Jan

Hokejová sezóna se blížila ke konci a naši neslyšící reprezentanti se v pátek 24. 3. a v sobotu 25. 3. sešli na posledním soustředění před jejím ukončením. Soustředění se uskutečnilo v Pardubicích na zimním stadionu HC Dynama Pardubice, předního českého extraligového klubu.

Časopis UNIE vyslal do Pardubic za hokejisty jako svého zástupce šéfredaktora Jana Semeráda a nyní přináší čtenářům reportáž ze soustředění. Zajímalo nás, proč se soustředění pravidelně pořádají v Pardubicích, a zjistili jsme, že naši reprezentanti zde mají nejlepší podmínky pro trénink. Zmiňovali například nízkou cenu pronájmu ledové plochy, hladkou komunikaci se slyšícím klubem, výhodu vlastní šatny po celou dobu soustředění a kvalitní led. Nejdůležitější je ale pro ně to, že jsou všichni členové SKN Hradec Králové a většina jich pochází

z okolí Hradce Králové a Pardubic. Hráči pocházející z větší dálky, jako například z Ostravy, Znojma nebo Ústí nad Labem, si naopak pochvalovali kvalitní a levné ubytování. Tým byl svým složením a věkovým rozmezím hodně pestrý. Benjamínkovi týmu Janu Beránkovi je pouhých 15 let, kdežto nejstaršímu kmetovi Davidu Holému je 47 let. Celkem se soustředění účastnilo 18 hráčů a dva trenéři – šéftrenér reprezentace Petr Dostál, zkušený hráč, který okusil i 2. hokejovou ligu za Prostějov a Šumperk, a trenér brankářů Martin Chour. Soustředění zahájili představením nového hráče, devatenáctiletého Davida Hurného z Ústí nad Labem. Po zahájení soustředění k hráčům promluvil Jiří Procházka (předseda STK ledního hokeje – pozn. red.) s krátkým motivačním projevem o zimní deaflympiádě, která se bude konat v roce 2024 v turecké Ankaře, aby je namotivoval k další práci a tréninkům i přes letní pauzu. Hráči se poté začali postupně oblékat do své výstroje. I přesto, že je jejich výstroj hodně objemná a hráči v ní vypadají jako obrněnci, je ve skutečnosti

TEXT:

Semerád / FOTO: Jan Semerád, Klára Máliková

velmi lehká díky moderním materiálům. Suchá kompletní výstroj (chrániče, helma, brusle, u brankářů i betony, vyrážečka a lapačka – pozn. red.) váží kolem 11 kilogramů, u brankáře 16 kilogramů. Hráčům ale nebylo co závidět, protože během zápasu či tréninku výstroj zvlhne tolik, že ji suší dokonce několik dní. Hráči pod 18 let musí z bezpečnostních důvodů používat místo ochranného plexiskla na helmě ochrannou mříž. Zaujalo nás také, že hráči nemají shodnou výstroj. Obránci mají chrániče i přes břišní svaly kvůli blokování střel, útočníci mají břicho naopak nechráněné, aby byli lehčí a rychlejší.

Pak jsem se společně s hráči přesunul na ledovou plochu a trenér zahájil trénink krátkým proslovem. Na soustředění byla přítomná i tlumočnice, dcera týmového kustoda Dušana Málika, která má zároveň na starost i média a komunikaci týmu s veřejností, Klára Máliková.

Tlumočnice byla přítomná u všech situací, kdy bylo potřeba sdělit složitější instrukce či vysvětlit strategii hry. Úvodní tréninkový blok se zaměřoval na powerskating (nácvik a korekce správné techniky bruslení – pozn. red.). Poté následovaly bloky zaměřené na nahrávání a střelbu z oblouku a ze středního pásma včetně clonění (zakrývání výhledu útočícímu hráči bránícím hráčem – pozn. red.).

Na konci tréninku si hráči zahráli tréninkový zápas ve dvojicích s brankářem proti sobě. Brankáři měli nejprve vlastní specifický trénink s trenérem brankářů, poté se připojili k ostatním. Trenér Petr Dostál zhodnotil průběh tréninku slovy „správný trenér nemůže být nikdy spokojený“.

V sobotu 25. 3. hráče čekala další část soustředění, které bylo zakončené přátelským zápasem s klubem HC Skalka z Rychnova nad Kněžnou. O své dojmy ze zápasu se s námi podělila Klára Máliková.

Zápas začal značnou převahou pro tým HC Skalka. Tým byl jak rychlostně, tak střelecky lepší, naopak našim reprezentantům se moc nedařilo. I přes dvouminutové oslabení dokázala HC Skalka vyhrát tuto třetinu 1:2. Jediným střelcem našeho týmu byl mladý útočník Tomáš Hrubý.

Do druhé třetiny naši hráči nastoupili s odhodláním a bylo vidět, že jsou rozhodnutí tento zápas otočit a vyhrát. Na ledě se jim dařilo a důkazem byly i dvě vstřelené branky. Autorem obou branek byl nováček David Hurný. Reprezentace přežila dvouminutové oslabení bez obdržené branky, ale i klubu HC Skalka se podařilo prostřelit našeho brankáře a hráči tak odcházeli na konci třetiny do šaten za vyrovnaného stavu 3:3.

Třetí třetina byla velmi vyrovnaná. Oba týmy se snažily předvést nejlepší výkon a urvat vítězství pro sebe. Góly padaly na obou stranách, ale skóre zůstávalo vyrovnané. HC Skalka se nenechala zastrašit ani čtyřminutovým oslabením a bojovala. V závěrečné třetině vstřelila HC Skalka celkem dva góly, ale naši reprezentanti byli úspěšnější, a to jak střelecky, tak na ledě, a povedlo se jim vstřelit celkem čtyři branky, jejími autory byli Anagnostis Spatharis, Štěpán Vinkler, Václav Beránek a Jiří Filipi. Česká neslyšící reprezentace si tak zaslouženě odvezla vítězství za konečného stavu 7:5.

Zápas poté zhodnotil i trenér reprezentace Petr Dostál:

„Do zápasu jsme vstupovali s plánem být hodně aktivní, bruslit, soupeře důsledně napadat a tím ho nutit k chybám. Myslím si, že nám paradoxně ublížil náš rychlý gól. Jako bychom si mysleli, že to přijde samo. Trvalo to až do poloviny zápasu, kdy jsme se soupeřem začali držet krok a prosadili se i střelecky. Nakonec jsme vybojovali cenné vítězství a za druhou polovinu zápasu si hráči zaslouží pochvalu.“

Naši hokejisté stále hledají nové hráče, pokud máte sluchovou ztrátu větší než 55 dB, ozvěte se jim na e-mail ceskyhokejneslysicich@gmail.com

Nejlepší sportovec Olomoucka roku 2022

V pondělí 13. března proběhlo vyhlášení 57. ročníku ankety Nejlepší sportovec Olomoucka. Mezi zdravotně postiženými sportovci byli v kategorii družstev za orientační běh neslyšících oceněni Anna Pangrácová, Jan Semerád a Marek Spilka z SK SKIVELO Olomouc. Ocenění sportovci se však nemohli ceremonie zúčastnit z důvodu účasti na etapových závodech Lipica Open 2023 ve Slovinsku, kde zahájili letošní přípravu na mistrovství světa neslyšících v orientačním běhu. To se koná na začátku září ve Stockholmu ve Švédsku. Cenu za ně tak převzal Jan Panský.

20. zimní deaflympiáda 2024

ICSD informuje, že Turecká sportovní federace neslyšících podala kandidaturu na pořádání 20. zimních deaflympijských her, které se budou konat v Ankaře a Kastamonu od 18. do 28. února 2024. Na zimní deaflympiádě budou sportovci bojovat o medaile v těchto disciplínách: alpské lyžování, běžecké lyžování, snowboarding, lední hokej, curling, futsal a šachy. Po definitivním schválení kandidatury bude oznámeno více informací a detailů.

Italská neslyšící futsalová liga

Neslyšící český futsalový brankář Martin Braneac, se kterým jsme přinesli rozhovor v čísle 1–2/2023, se účastnil italské neslyšící futsalové ligy s týmem Real E Non Solo. Týmu se podařilo postoupit až do finále, které se konalo v neděli 26. března 2023 proti týmu GSS Torino. Utkání skončilo výsledkem 4:3 pro Real E Non Solo a Martin Braneac se tak stal mistrem Itálie ve futsalové lize neslyšících. Gratulujeme!

ZDROJ A FOTO: Olomoucký deník

ZDROJ: facebook ICSD

ZDROJ A FOTO: facebook Real E Non Solo

Japonský mezinárodní přátelský turnaj neslyšících v plážovém volejbalu

Kdy: 18.–19. března 2023

Pořadatel: Japonská asociace beachvolejbalu

Kde: Óita, Japonsko

Výsledky ženy:

1. místo Česko (Pavlovová, Žídková)

2. místo Polsko (Koltun, Krzak)

3. místo Japonsko (Ito, Hori)

4. místo Japonsko (Shibuya, Sakaide)

Výsledky muži:

1. místo Česko (Žídek jr., Bambas)

2. místo Japonsko (Imai, Terai)

3. místo Polsko (Morawski, Kocon)

4. místo Japonsko (Sei, Takemura)

ZDROJ A FOTO: facebook SK Olympia Praha

STŘÍPKY z výtvarné dílny ČUN Praha