Jazyk lásky je společný pro každého

Pražská římskokatolická farnost ve Stodůlkách slaví páté výročí. Jak se jí daří? Zeptali jsme se jejího kněze polského původu STANISLAWA GÓRY.

Když farnost pro neslyšící před pěti lety vznikala, prý jste řekl, že sloužit v ní je váš sen. Je to pravda?

Ano, je. Společenství neslyšících katolíků se v Praze scházelo už delší dobu, přesněji od roku 2013. Byl jsem také přizvaný k účasti. Takže jsem se s nimi setkával už nějakou dobu před vznikem této farnosti. A viděl jsem, že opravdu měli zájem o poznání Ježíše, i proto jsem si přál, aby měli své místo v církvi.

Mezi zájmovou skupinkou a řádně uznanou farností je velký rozdíl.

Chtěl jsem, aby měli neslyšící katolíci opravdu své místo, aby věděli, že jsou skutečnou součástí církve. A aby církev tím, že je uzná za statutární farnost, potvrdila, že si váží jejich kultury a jedinečnosti.

To, že neslyšící katolíci mají farnost, může už dnes znít trochu obyčejně, ale opravdu to je výjimečná věc. Kdyby mně někdo tenkrát řekl, že budeme jedinou takovou farností na světě – protože skutečně neslyšící katolíci nikde jinde sdružení ve farnosti ustanovené církví nejsou – nevěřil bych.

Jak je možné, že se to zrovna tady v Praze podařilo?

Hodně nám pomohl kardinál Dominik Duka. Jeho dobrá vůle, vnímání našeho společenství a vůbec vnitřní zrání této naší skupiny, to všechno přispělo k tomu, že neslyšící zaštítil a řekl: „Ano, tak to bude.“ Jsem mu vděčný, že jim tuto možnost dal a především že nám důvěřoval.

Když se ohlédnete teď zpět, co všechno se podařilo?

Rád bych zmínil především tři své radosti. Moje první, obrovská radost je ta, že k našemu pražskému společenství patří už i společenství na dalších dvou místech v České republice, v České Třebové a Ostravě. I tato společenství mají své vlastní kněze. Snažíme se tedy zabezpečit duchovní potřeby nejen blízko Prahy, ale i dál.

Druhou radostí jsou překlady liturgických čtení na danou neděli do znakového jazyka. Už máme velkou sbírku, projekt začal před lety ve spolupráci s baptistickou církví, teď už pokračujeme sami, za pomoci biblistů a jiných teologických odborníků.

A co je tou třetí radostí?

Vztahy mezi námi. Myslím, že farníci u nás také krásně ukazují, jak moc se my lidé mezi sebou toužíme scházet, jak se navzájem potřebujeme. Také jak rádi mezi sebou sdílíme kromě záležitostí duchovních i nejrůznější okamžiky z našich životů. Nedávno jsme byli na pouti v Římě, i to byla zkušenost, která potvrdila, že naše farnost dobře funguje.

A asi k vám může přijít kdokoli, bez ohledu na vyznání.

Naše setkávání nejsou jenom o vzájemně prožívané liturgii při bohoslužbě, máme hodně chvil, kdy k nám může přijít opravdu kdokoli. Přicházejí k nám i lidé „nekostelní“, lidé z jiných církví.

Může přijít opravdu kdokoli, nemusí se bát nějaké manipulace, že bychom na něj třeba tlačili, aby se stal členem církve.

Dokonce jsem si na webu vaší farnosti přečetla, že manžel jedné pastorační asistentky, která u vás pracuje, je buddhista. To je pravda. Opravdu nikdo se nemusí bát k nám přijít.

Máme nyní čas Velikonoc. Kdybyste měl velikonoční příběh o naději vysvětlit právě lidem, kteří do kostela nechodí, co byste řekl?

Kdybych měl velmi stručně vyjádřit smysl Velikonoc, tak bych začal Vánoci. Protože vánoční příběh má pro mě smysl horizontální – jde o setkání lidí, kteří se navzájem potkávají, obdarovávají, v přátelství, ve své lidskosti. Kdežto Velikonoce vidím v rozměru vertikálním.

O náboženství se často mluví jako o „iracionální věci“. Ale ono je velmi racionální. Sestupuje odshora až dolů do naší reality, zvláště do věcí, na které chceme zapomenout nebo je odmítáme. Ale ony jsou přitom stále přítomné, v nás. Jde o bolest, smutek, smrt. Nikdo o tom nechce mluvit. Ale právě Velikonoce přináší obrovskou naději. Víme, že Kristus toto všechno překonal, a my toho můžeme stále být svědky, můžeme si nést obrovskou naději, že tohle lze překonat.

To jsou krásná slova. Jak se vám vlastně daří kázat ve farnosti? Vy patříte mezi slyšící, kteří neovládají znakový jazyk?

Tím, že neslyšícím nerozumím a musí mi pomáhat překladatelka Romana Petráňová, prožívám velké lekce pokory. To já se naopak cítím mezi nimi jako ten s handicapem.

Mám tedy možnost prožít to, jak se asi oni cítí mezi slyšícími. Jak jsem řekl, je to pro mě obrovská lekce pokory.

Uvědomuji si, jak jsem šťastný, že mě přijímají mezi sebe. Snažím se tedy aspoň mluvit jazykem lásky – ten je totiž společný všem lidem na světě.

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: Michaela Gavláková, Richard Horák