UNIE 05-06/2023

Za rozhovory do tohoto čísla jsme zamířili do neslyšících rodin, které vychovávají slyšící děti, tedy CODA děti. Nejsou to však ledajaké rodiny, obě mají cosi společného – v obou se české neslyšící maminky kdysi provdaly za neslyšící cizince. Nyní jsou už jejich děti větší, a tak jsme ty starší z nich vyzpovídali také, abychom se dozvěděli, jak se jim žije a jak zvládají svou netradiční a multikulturní jazykovou situaci.

Eva, Mia & Ema: Máme v rodině trochu netradiční komunikaci

Evo, jaké je to, být neslyšící maminkou slyšících dětí?

Jsem maminkou dvou slyšících dcer Mii (13) a Emy (9). A jaké to je? Samozřejmě jsme s manželem moc rádi, že jsou slyšící, protože máme vlastní zkušenosti s tím, že se jako neslyšící často setkáváme s bariérami v komunikaci s okolím. Má to své výhody i nevýhody.

Komunikujete spolu doma znakovým jazykem?

Naše komunikace je trochu netradiční, protože já jsem Češka a můj muž Němec. Od začátku jsme měli jasno, že komunikace s holkami ve znakovém jazyce bude pro nás prioritou, protože jsme neslyšící a jde nám především o vzájemnou plynulou komunikaci. Jak jsme s tím začali? Holky jsou od narození vychovávané bilingválně, já jsem je od jejich pěti měsíců učila český znakový jazyk a můj muž s nimi komunikoval v německém znakovém jazyce (DGS). Velký dík patří Nadě Hynkové Dingové, která mi vysvětlila princip komunikace ve znakovém jazyce, snažili jsme se toho držet a fungovalo to, vyžadovalo to ale velkou trpělivost i píli. Nedovedeme si představit komunikaci orální metodou, protože je to pro nás oba velmi vyčerpávající.

Podělila by ses s námi o zajímavý příběh týkající se výchovy CODA dětí?

Zajímavou historku asi nemáme, ale chtěla bych se podělit o svou zkušenost. Jeli jsme metrem a společně jsme si povídali ve znakovém jazyce a nějací mladí se nám smáli a svými gesty napodobovali naše znakování. Ale poté spolu holky začaly mluvit a oni tím byli zaskočení. Cítila jsem hrdost na to, že ovládají více jazyků. Ještě mám další příjemnou zkušenost – jednou za námi přišla paní, která pochopila, že jsou dcery slyšící, a chválila je, že umí znakový jazyk, protože vidí, že spolu můžeme přirozeně komunikovat, a to mě hřálo u srdce.

Mia s maminkou

Ema, mladší sestra Mii

Mia (vlevo) a její kamarádka Laurie z Německa

Myslíš, že se Mia někdy v budoucnu stane tlumočnicí znakového jazyka?

Naše holky mají od malička tendenci nám tlumočit, protože to považují za přirozenost, i když jsme je o to nežádali. Necháváme tomu volný průběh, jak budou chtít ony. Nesnažíme se na ně tlačit, aby nám tlumočily. Dospěli jsme k tomu díky radám od dospělých CODA, kteří s námi sdíleli prožitky a vnímání svého dětství. Myslím si, že se tlumočnicí nestane, protože má jiný sen.

Holky mají neslyšícího tátu, který pochází z Německa. Jakým jazykem spolu komunikují a není to pro ně matoucí?

Mia i Ema mají výhodu v tom, že mají také babičku i dědečka v Německu, kteří jsou slyšící a s nimiž od malička komunikovaly v německém jazyce a osvojily si tak německou slovní zásobu. S tatínkem komunikují v německém znakovém jazyce. Šlo to rychleji a lehčeji, než jsme si představovali. Teď vidím, jak spolu s tatínkem krásně komunikují ve znakovém jazyce. Moje maminka mi říkala, že je neuvěřitelné, že to hezky funguje a nemají v tom zmatek. Jak nám radila Naďa, je potřeba právě udržet způsob komunikace. Např. já jsem vždy dodržovala komunikaci v ČZJ bez výslovnosti a manžel v DGS bez výslovnosti, naši s dcerami komunikovali v češtině bez jakýchkoliv gest a rodiče mého muže v němčině bez gest. A nejlépe je začít s tím v raném věku dítěte, pak to pro dítě není matoucí, protože vnímá danou osobu a bude vědět, jak s ní má komunikovat.

MIA:

Představ se nám, co ráda děláš, sama nebo když jsi s rodinou?

Jsem Mia Sattler, je mi 13 let a chodím do 7. třídy. Miluji čtení, plavání, cestování. Když jsme společně s rodinou, rádi hrajeme deskové hry, chodíme na výlety, cestujeme, věnujeme se různým sportovním aktivitám jako třeba lyžování, jízdě na kolečkových bruslích, plavání atd.

Mio, máš neslyšící rodiče, kdy a díky čemu sis poprvé uvědomila, že jsou neslyšící?

Vůbec nevím, kdy jsem si to úplně uvědomila, ale vím, že jsem to nejvíce začala pociťovat, když jsem nastoupila do 1. třídy. Nevzpomínám si, jestli mi to tenkrát vadilo, a myslím, že jsem v tom zas až tak velký rozdíl neviděla. Jednou z věcí, kvůli kterým jsem to moc neřešila, bylo to, že jsem do třídy chodila se Sárou, která má také neslyšící rodiče. Díky tomu jsem se necítila divně.

Jak doma komunikujete? Mluveným, nebo znakovým jazykem?

Znakovým jazykem. Myslím, že mamka, taťka ani já bychom si nemohli představit komunikaci odezíráním. Bylo by to opravdu hodně složité. Takhle se můžu s rodiči bavit a čemkoliv a netrvá to celou věčnost. S mamkou komunikuji českým znakovým jazykem a s taťkou německým znakovým jazykem.

Jak berou tvoji kamarádi, že máš neslyšící rodiče? Pozitivně, nebo jsi musela řešit nějaké problémy?

Moji přátelé to naštěstí berou skvěle. Mé rodiče zdraví a občas se mě ptají i na nějaké znaky. Moje nejlepší kamarádka z Německa se učí znaky a občas se tak baví i s mým taťkou, ale jinak to bere úžasně, jako by v komunikaci nebyl rozdíl.

Vidíš, Mio, rozdíly mezi světem slyšících a neslyšících?

Samozřejmě tam nějaké rozdíly jsou, ale jinak jsou ty světy stejné, akorát si to berou po svém. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že například neslyšící jsou strašně ukecaní a nevadí jim bavit se o čemkoliv. To ve světě slyšících jen tak nenajdete.

Jak to cítíš – raději mluvíš, nebo používáš znakový jazyk?

Jsem zvyklá mluvit například se ségrou nebo s prarodiči, kteří žijí s námi, a mluvím také se všemi svými kamarády. Znakový jazyk mi ale vůbec nevadí a používám ho stejně ráda jako mluvení, které ale používám častěji.

Iva, Alexander & Maximilian: Čtyřjazyčná výchova? Proč ne?

Ivo, jaké je to, být neslyšící maminkou slyšících dětí?

Jsem maminkou dvou slyšících chlapců, Alexe (13) a Maxe (11). S bývalým manželem jsme popravdě spíše očekávali, že se nám narodí neslyšící děti, protože celá jeho rodina je neslyšící a on sám je neslyšící 3. generace. Avšak „vyhrály“ jak vidno moje geny, jelikož sama pocházím ze slyšící rodiny, a oba naši kluci slyší. A jaké to je?

Od malička jsme na ně přirozeně znakovali, aby se s kluky domluvila celá širší neslyšící rodina a i my všichni. Protože se narodili ve Velké Británii, stal se tak jejich prvním, tudíž i mateřským jazykem britský znakový jazyk (BSL = British Sign Language).

Alex a Max s maminkou na cyklovýletě

Komunikujete spolu doma znakovým jazykem?

Když byli kluci malí, komunikovali jsme doma BSL, protože bývalý manžel je neslyšící Brit. Pak se spontánně přidala angličtina, kterou kluci odposlouchali z okolí, od kamarádů, z pohádek v televizi, ze školky. Češtinu znali ode mne a mé rodiny, měli jsme to takto „rozdělené“. Já jsem na ně znakovala v ČZJ, pokud jsme byli společně s mými neslyšícími kamarády z Čech, a naopak v BSL, pokud jsme byli ve společnosti neslyšících přátel v Anglii a s neslyšící rodinou. Nyní mám nedoslýchavého přítele Ivana, takže naše komunikace sklouzává spíše ke znakované češtině, ale kluci se s ČZJ setkávají často, když jsme společně na akcích a pobytech s neslyšícími přáteli. Od malička jezdí pravidelně na CODA tábor Mateřídoušky, který si organizujeme na různá umělecká, historická nebo pohádková témata samy společně s kamarádkami – neslyšícími maminkami, které mají také CODA děti. Je to malý tábor, v jakémsi komorním duchu ve skautském stylu v přírodě pod stany s podsadami. Kluci také jezdí na letní tábory CODA organizované SNN a Karlem Redlichem, předsedou spolku CODA.

Podělila by ses s námi o zajímavý příběh týkající se výchovy CODA dětí?

Když Alex a Max nastoupili na ZŠ, moc jsem si přála, aby se ostatní děti i jejich učitelé dozvěděli něco o tom, co CODA znamená, jaké to je vyrůstat obklopen znakovým jazykem. Podařilo se mi ve spolupráci se školou kluků domluvit s neslyšícími lektory z Pevnosti, aby udělali v jejich třídách osvětovou přednášku a workshop ČZJ. Alex byl tehdy ve třetí a Maxík v první třídě, tak to bylo perfektně načasované. Neslyšící lektoři dětem představili specifika komunity Neslyšících a naučili je i některé základní znaky z ČZJ. S ohledem na moje děti to byla pro jejich třídy úžasná a praktická aktivita, díky které jejich spolužáci získali představu o jejich životním pozadí a informace o českém znakovém jazyce. Jsme vděčni za pozitivní přístup jejich školy vůči tomuto tématu, za to, jak jsou tomu otevření a zajímají se o diverzitu.

Myslíš, že se Alex někdy v budoucnu stane tlumočníkem znakového jazyka?

To je otázka. Z obou kluků má k tomuto směřování tendenci spíše Alex, protože v BSL znakuje už od plenek strašně rád. Jde mu to přirozeně a uměl se v BSL ve všem vyjádřit již dávno předtím, než se nám narodil Maxík. Alex je také hodně sociálně založený a upovídaný, je ve škole mezi kamarády hodně oblíbený, a aniž ho o to požádám, rád spontánně tlumočí, když vidí, že někomu nerozumím – z angličtiny do BSL a z češtiny do ČZJ. Sama svým dětem také říkávám, že bych jim doporučovala „povinně“ absolvovat obor, který jsem kromě výtvarné výchovy a speciální pedagogiky vystudovala i já, a sice Češtinu v komunikaci neslyšících na FF UK v Praze. Myslím, že tento obor by měl být jakýsi „povinný vzdělávací bonus“ pro ty, kteří se nějakým způsobem pohybují ve světě Neslyšících, protože díky němu si člověk uvědomí strašně mnoho věcí. A hlavně získá i sebevědomí, svou identitu, místo ve světě a hrdost na to, že umí více jazyků, než „musí“. Ale kdoví, kam je jejich cesta ke vzdělání zavede, nakonec si vyberou jistě sami podle toho, co je nejvíc baví. Ráda ale vštěpuji klukům tolik známé a pravdivé přísloví – „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“.

Kluci mají neslyšícího tátu, který pochází z Velké Británie. Jakým jazykem spolu komunikují a není to pro ně matoucí?

Alex si BSL pamatuje nad očekávání velice dobře, a proto mu nedělá potíže v tomto jazyce s tátou plynně komunikovat. Max vyrůstal v BSL prostředí podstatně kratší dobu, a tak mu přirozeně trvá déle, než se adaptuje. Když jsou o prázdninách ve Skotsku, tak mu ze začátku Alex hodně s komunikací pomáhá. V BSL také komunikují s prarodiči a dalšími neslyšícími členy rodiny z tátovy strany. Kluci mají způsob komunikace a výběr jazyka nastavený již od dětství, jsou tak zvyklí, a tak jim to větší potíže nedělá. Říká se, že děti jsou většinou jako houby, které nasávají nové jazyky v dětství bez problémů. Alex je toho příkladem. Ovládá čtyři jazyky a ve škole se učí navíc ještě španělštinu, která je vlastně jeho pátým jazykem.

ALEX:

Představ se nám, co rád děláš, sám nebo když jsi s rodinou?

Mé jméno je Alexander Gordon Hay, je mi 13 let a chodím do 7. třídy v bilingvální Montessori ZŠ. Rád kreslím, proto chodím i na ZUŠ, hraji s bráchou a kamarády hry a chytáme venku Pokémony. Ve škole mne baví nejvíc angličtina a kosmická výchova*. S rodinou od malička lyžujeme na horách, jezdíme na kolech, mamka s Ivanem nás berou na různé akce, výlety a výstavy. S kamarády od mamky jezdíváme také na vodu a na horskou turistiku. S babi a dědou jezdíme na čerstvý vzduch do jižních Čech na chalupu, kde to mám moc rád. Během školního roku navštěvujeme s bráchou britský skautský oddíl sídlící v Praze. A o letních prázdninách jezdíme společně na tábory CODA a na jógový tábor.

Alexi, máš neslyšící rodiče, kdy a díky čemu sis poprvé uvědomil, že jsou neslyšící?

Pro mne bylo přirozené, že na mne rodiče znakovali, a nevybavuji si moment, kdy jsem si vlastně uvědomil, že slyším a moji rodiče ne. V Anglii jsme se často scházeli i s rodinami CODA kamarádů, kteří měli také neslyšící rodiče. S těmito slyšícími kamarády jsme na sebe občas i znakovali, aby nám rodiče v naší společnosti rozuměli.

Jak doma komunikujete? Mluveným, nebo znakovým jazykem?

Když se bavím s bráchou nebo s Ivanem, tak mluvím, ale pokud s mamkou, tak u toho znakuji, aby nebylo odezírání pro ni tak náročné. A když sedíme třeba společně u stolu u jídla, tak se snažíme znakovat všichni, aby se mamka mohla do konverzace také zapojit.

Jak berou tvoji kamarádi, že máš neslyšící rodiče? Pozitivně, nebo jsi musel řešit nějaké problémy?

Nikdo to nijak neřešil, v naší škole jsou děti multikulturní a mají zkušenosti s tím, že i slyšící dospělí cizinci například neovládají češtinu a komunikují v jiném, cizím jazyce. Berou to takovým způsobem. Moji kamarádi se s mamkou vždy domluví bez problémů, snaží se hezky na ni artikulovat a gestikulovat. Myslím, že v dnešní době už nejsou neslyšící nebo znakový jazyk žádná „rarita“.

Při zimní turistice s rodinou

Kluci ve skotském kroji

Vidíš, Alexi, rozdíly mezi světem slyšících a neslyšících?

Ano, svět neslyšících je oproti světu slyšících malý a též vnímám, že neslyšícím chybí přístup k informacím, které běžně slyšící mají. Imponuje mi, že se neslyšící vlastně znají navzájem, zdraví se, když se ve městě náhodně potkají, a tak. A dobře se mezi sebou domluví kdekoliv na světě, což je moc prima.

Jak to cítíš – raději mluvíš, nebo používáš znakový jazyk?

Mluvený jazyk je samozřejmě jazyk, který používám vlastně během dne nejvíce, mluvím a myslím v něm. Zajímavé ale je, když jsme u těch jazyků, že preferuji mluvenou angličtinu před mluvenou češtinou. Když jsem mezi neslyšícími, logicky se jim přizpůsobím a komunikuji s nimi ve znakovém jazyce.

* Kosmická výchova v Montessori pojetí je ucelený program vzdělávání integrující v sobě dovednosti a různá témata z několika předmětů. - pozn. red.