#hamu č. 3

LEDEN 2023 / ČASOPIS HUDEBNÍ A TANEČNÍ FAKULTY AMU / TŘETÍ ČÍSLO

OBSAH

EDITORIAL

úvodní slovo šéfredaktora / 3

NENECHTE SI UJÍT

pozvánky na akce, které by vás neměly minout / 4—5

PŘEDSTAVUJEME: Katedra tance / 6—9

Z PROFILU

„Odložit minulost, obejmout současnost a vyhlížet budoucnost“ rozhovor s vedoucí katedry tance

MgA. Mgr. Lucií Hayashi, Ph.D. / 10—14

TANEČNÍ Q&A

otázky a odpovědi studentů tance / 15—16

Mezinárodní konference o tanečním výzkumu / 17—18

STALO SE

co se událo v posledních měsících / 19—21

SPECTABILIS, HONORABILIS

„Ženu ve vedení vysoké školy nevnímám jako něco výjimečného“

rozhovor s rektorkou AMU PhDr. Ingeborg Radok Žádnou / 22—25

SEZNAMTE SE…

Výzkum? Výzkum! Rozhovor s Danielou Machovou převážně o studentských výzkumných grantech / 26—27

„STEP OUT OF COMFORT ZONE!“ o úspěšné studentské žádosti o výzkumný grant se Štěpánem Honem / 28—30

KNIHOVNA HAMU

článek o knihovně HAMU a plánech pro rok 2023 / 30

NAŠI ABSOLVENTI

rozhovor s Pavlem Trojanem jr. / 32—34

KONCERTNÍ REFLEXE

FAMA Quartet, Bethany Danel Brooks a strhující Franck / 35—36

ODDYCH / 38

Vážení čtenáři, jsem rád, že vás mohu přivítat v roce 2023. S novým rokem přicházejí nové výzvy, ale také změny. A ty se nevyhnuly ani našemu časopisu. Od ledna přebírám vedení časopisu po Elišce Zamouřilové, které bych tímto chtěl moc poděkovat, že přišla s nápadem založit na HAMU časopis a dotáhla ho do fyzické (a také online) podoby. Eliško, díky!

Od tohoto čísla budete moci ve větší míře „potkávat“ náš časopis v tištěné podobě, abyste si mohli zpříjemnit volné chvíle nebo zkrátit čekání na učebnu. V tomto čísle jsme se zaměřili na katedru tance, přinášíme novou rubriku nazvanou Spectabilis, Honorabilis a představujeme studentské výzkumné granty. Věřím, že se bude do čeho začíst.

Tak do nového roku vstříc všem novým výzvám!

Alfred Habermann šéfredaktor

POZVÁNKY NA AKCE, KTERÉ BY VÁS NEMĚLY MINOUT

NENECHTE SI UJÍT

BARONESS IN HAZE + LAID IN THE GAME I MLADÍ LADÍ JAZZ 2023

31. 1. 2023 / 20:00 / Jazz Dock – koncert

31. ledna vystoupí na koncertní sérii Jazzbit dvě mladé, ale nadějné kapely. První z nich se jmenuje Baroness in Haze –„frontwoman“ této kapely je slovenská zpěvačka Simona Hulejová a v kapeli jí obklopují její spolužáci z VOŠ KJJ (Pavel Plašil, Kateřina Hošková, Marek Pach, Robin Galia). Laid in the Game je instrumentální kapela, jejíž první koncert se odehrál přímo zde na fakultě v Inspiraci. Hrají v ní: Veronika Dražková (studentka jazzové katedry), Tomáš Vivodík, Petr Svoboda a Samuel Kuba.

VÍKENDOVÝ KURZ DVPP HUDEBNÍ SPOLUPRÁCE PRO TANEC únor – červen 2023

"Katedra tance Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění chystá otevřít začátkem roku 2023 nový program DVPP akreditovaný MŠMT s názvem Hudební spolupráce pro tanec. Během tří víkendů na jaře 2023 bude rozvíjet kooperaci mezi tanečními pedagogy a korepetitory, klíčový prvek úspěšného fungování výuky tance na všech úrovních. Zabývat se bude i momenty společné tvorby hudebníků s tanečníky. Lekce povedou odborní lektoři taneční i hudební pedagogiky, korepetice, improvizace a tvorby. Přihlášky se uzavírají během ledna 2023. "

FOK: METAMORFÓZY –

RADEK BABORÁK, LESNÍ ROH

4. 2. 2023 / 19:30 / kostel sv. Šimona a Judy – koncert

CIRKOPOLIS: MEZINÁRODNÍ FESTIVAL NOVÉHO CIRKUSU

12.–18. 2. 2023 / Palác Akropolis

Mezinárodní festival zaměřený na prezentaci současných inovativních představení v oblasti nového cirkusu. Profesionální, často provokativní, ale i zábavné projekty s přesahem do současného tance, fyzického, vizuálního divadla a žánrů současné hudební scény.

JAMU + PKF: „TI NEJLEPŠÍ...“

17. 2. 2023 / 19:30 / Sál Martinů – koncert

NOVÁ GENERACE

18. 2. 2023 / 19:30 / divadlo DISK – festival

To nejnovější z jevištní tvorby studentů choreografie HAMU

foto: Anna Benháková

ALEXANDER ZEMLINSKY: ŠATY DĚLAJÍ ČLOVĚKA

24. a 26. 2. 2023 / 19:00 / Státní opera – opera

ČESKÁ FILHARMONIE: SIMON RATTLE, MAGDALENA KOŽENÁ

25. 2. 2023 / 19:30 / Rudolfinum – koncert

GRANTOVÝ PROGRAM

NADACE ŽIVOT UMĚLCE

28. 2. 2023

Nadace Život umělce vypisuje grantový program na umělecké projekty v roce 2023. Žádosti lze podávat do 28. 2. 2023, a to prostřednictvím online formuláře, který naleznete na tomto odkazu: https://granty.nadace-zivot-umelce.cz/.

DOPLŇUJÍCÍ VOLBY DO AKADEMICKÉHO SENÁTU AMU

1. a 2. 3. 2023 / HAMU / volby

Doplňující volby do Akademického senátu AMU za Hudební a taneční fakultu pro volební období končící 5. března 2024 se uskuteční ve středu 1. a ve čtvrtek 2. 3. 2023. Návrhy na kandidáty, které může poslat kdokoliv z akademické obce HAMU, shromažďuje volební komise do 15. 2. 2023. Zasílejte je či je doneste v listinné podobě (formulář naleznete na webu AMU) s podpisem navrhovatele, a písemným souhlasem navrhovaného na adresu: Malostranské náměstí 259/12, 118 00 Praha 1. Velký senát AMU je příležitost být součástí důležitých rozhodování o chodu všech tří fakult. Člen senátu může projevit svůj názor, a podílet se tak na změnách Akademie. Tak si to nenechte ujít!

INSPIRACE

9. 3. 2023 / 20:00 / Divadlo Archa – představení

Unikátní symbióza Orchestru Berg, tanečního souboru 420PEOPLE, choreografie Sylvy Šafkové a hudby Tomáše

Reindla dává vyniknout interakci tanečníků a hudebníků, ve které je prostor i pro improvizaci.

FESTIVAL SPECTACULARE:

JAMES HEATHER (UK)

+ DOBRAWA CZOCHER (PL)

13. 3. 2023 / 19:30 / Palác Akropolis – koncert

DAN BÁRTA & ROBERT BALZAR TRIO

16. 3. 2023 / 20:00 / Jazz Dock – koncert

JAZZFESTBRNO: TIGRAN HAMASYAN TRIO

24. 3. 2023 / 19:30 / Sono Centrum – koncert

FAMUfest

19.–23. 4. 2023 / Bio Oko a další festivalová místa – festival

FAMUFEST je multižánrový filmový festival, který každoročně pořádají studenti Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Umožňuje divákům mimo prostředí FAMU zhlédnout nejnovější tvorbu studentů. Jedním z dlouhodobých cílů festivalu je představovat kulturní veřejnosti nové talenty, které budou spoluvytvářet budoucnost české kinematografie, televizní tvorby, fotografie a dalších médií.

MLADÍ LADÍ JAZZ Open Air

30. 4. 2023 / Karlovo náměstí – festival

NIPOS: SKLADATELSKÁ SOUTĚŽ, TENTOKRÁT PRO DĚTSKÉ PĚVECKÉ SBORY

uzávěrka do 31. 5. 2023 – soutěž

Jako každý rok i letos vyhlašuje Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) skladatelskou soutěž pro dětské pěvecké sbory s cílem iniciovat vznik nových, kompozičně výrazných a přitom interpretačně dostupných děl, jež by se mohla stát repertoárovým přínosem pro neprofesionální pěvecká tělesa. Uzávěrka XI. ročníku soutěže je 31. 5. 2023 a soutěž je otevřená pro všechny skladatele bez omezení věku, či národnosti. Podrobné podmínky soutěže na https://www.nipos.cz/propozice-opus-ignotum/.

V loňském roce proběhl X. ročník určený pro dospělé a středoškolské sbory. Výsledky lze najít na adrese https://www.nipos.cz/archiv-vysledku/.

PŘED STAVUJEME KATEDRA TANCE

Katedra tance byla založena jako součást Akademie múzických umění v Praze 24. října 1945 dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše 127/1945 Sb. Jejím zakladatelem byl prof. Jan Reimoser, významný taneční teoretik a kritik. První posluchači nastoupili ke studiu v roce 1949. Výuka probíhala nejprve v Rudolfinu, poté v Kotvě a nakonec v Ledeburském paláci na Malé Straně. Až do roku 1960 patřila katedra tance pod Divadelní fakultu, poté se stala součástí Hudební fakulty, která byla v roce 2010 zásluhou dlouholeté vedoucí katedry prof. Ivanky Kubicové přejmenována na Hudební a taneční fakultu. V rámci katedry tance vznikl i obor choreografie pantomimy, který se stal základem dnešní katedry nonverbálního divadla HAMU.

Katedra poskytovala původně čtyřleté vzdělání v oborech pedagogika tance, choreografie a taneční teorie (od roku 1993 taneční věda), krátce také v oboru taneční interpretace. V roce 1993 přešla na trojstupňový systém výuky, zahrnující bakalářský (3 roky), navazující magisterský (2 roky) a doktorský (3 roky) stupeň studia. V letech 1968–1993 bylo možné studovat pětisemestrální kurz určený zejména pro pedagogy tanečních oborů lidových škol umění, na který navázaly podobné programy celoživotního vzdělávání (aktuálně kurz DVPP Taneční a pohybová výchova a připravovaný kurz DVPP Hudební spolupráce pro tanec).

V roce 2020 nastoupil po třiceti letech do studia opět první ročník studentů kombinované formy v programu pedagogika

foto: Zuzana Lazarová

tance. Dálkové bakalářské studium nyní katedra nabízí ve čtyřech specializacích – klasický tanec, moderní a současný tanec, lidový tanec a taneční výchova. V říjnu 2022 byla zahájena výuka nové specializace navazujícího magisterského studia choreografie – taneční produkce a organizace. V čele katedry tance stály v průběhu let významné osobnosti, jako byl prof. Jan Reimoser, prof. Božena Brodská, doc. Astrid Štúrová, prof. Vladimír Vašut, prof. Ivanka Kubicová a prof. Helena Kazárová, Ph.D. Od roku 2021 je vedoucí katedry Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D., která vystřídala prof. Václava Janečka, Ph.D., když nastoupil do funkce prorektora AMU.

Katedra tance vychovala mnoho úspěšných absolventů, spolupracuje s řadou významných institucí, je aktivní v mezinárodním dialogu a umožňuje i studium v angličtině. Titul doctor honoris causa obdrželi na Hudební a taneční fakultě AMU:

Jiří Kylián, významný český choreograf, zakladatel Kyliánova tanečního centra a videotéky (15. prosinec 2000) a jeho veličenstvo Norodom Sihamoni, kambodžský král, absolvent oboru pedagogika tance na katedře tance (19. březena 2010).

Více o tanečním vzdělání v ČR a na katedře tance HAMU se lze dočíst také ve speciálním vydání Tanečních aktualit z roku 2021, zaměřeném na toto téma.

foto: Zuzana Lazarová

foto: Zuzana Lazarová

foto: Zuzana Lazarová

Z PROFILU LUCIE HAYASHI

ODLOŽIT MINULOST, OBEJMOUT SOUČASNOST A VYHLÍŽET BUDOUCNOST

NA ZAČÁTKU ÚNORA OSLAVÍ LUCIE HAYASHI, NEJMLADŠÍ VEDOUCÍ KATEDRY TANCE V HISTORII HAMU, ČTYŘICÁTÉ NAROZENINY. JAK VNÍMÁ KATEDRU A CO PRO NI DO BUDOUCNA CHYSTÁ? NEJEN NA TO JSEM SE ZEPTALA TÉTO RODAČKY Z VALAŠSKA S NEOBVYKLÝM JAPONSKÝM PŘÍJMENÍM. Před sedmnácti lety jste se spolužačkami na HAMU založily online magazín Taneční aktuality, který je nyní jedním z nejznámějších odborných médií zaměřených na tanec. Jak vzpomínáš na začátky studentského časopisu?

Bylo to jedno velké dobrodružství. Ale když je vám něco přes dvacet, tak se do takových výzev vrháte po hlavě a věříte, že všechno dobře dopadne. Pravda, tahle vlastnost mě neopustila ani teď se čtyřicítkou za dveřmi.

Zuzka Smugalová byla ta, kdo prohlásil, že když nám takový časopis chybí, nezbývá, než jej prostě založit. Její nadšená vize tehdy zahrála na mou strunu. Upřímně nás naprosto vyvedlo z míry, když jsme dostaly první grant, a stupňující se podpora úředníků i odborníků nás hnala vpřed. A žene vlastně doteď. Pořád máme pocit a taky odezvu zvenku, že to, co děláme, má smysl. Já jsem se postupně s přibývajícími dětmi stahovala z vedoucí a rozhodující pozice – naštěstí se mi vždy podařilo nadchnout další a další zapálené redaktory.

Vystudovala jsi doktorské studium taneční vědy na katedře tance a také japonská studia na FF UK. Co tě vedlo k výběru těchto oborů?

Taneční vědu jsem si vybojovala natruc rodičům, kteří doufali, že se budu věnovat něčemu „pořádnějšímu než tomu hopsání“, kterému jsem odmala propadla a které mi zakazovali, seč mohli. Taky mi pořád opakovali, že musím přece využít to IQ, kterým mě pánbůh obdařil, že bych klidně mohla dělat něco vědečtějšího. V rodině totiž máme jen doktory přírodních věd… takže se mi docela zalíbilo stát se doktorkou vědy taneční. Japonská studia byl pak opět kompromis proti tlaku rodičů, ať vystuduju pořádnou VŠ, že AMU se nepočítá. „Cokoli na Karlovce… třeba aspoň nějaké ty cizí jazyky, které ti vždy šly...“ Tak jsem si podala přihlášku na japonštinu. Ta země mi už dříve

foto: Barbora Škrobáková

PROFILU: Lucie Hayashi

učarovala a chtěla jsem o ní vědět víc, naučit se japonsky, a řekla jsem si, že studium na UK zdarma je lepší než si třeba platit drahý kurz v jazykovce. Během Erasmu ve Finsku jsem se našprtala japonskou abecedu na přijímačky a divila se až ušima, když mě vzali. Tak jsem pak přebíhala Karlův most, abych stíhala zároveň přednášky na AMU a UK, při taneční analýze si opakovala japonské znaky na písemku a na fildě prolézala s odřenýma ušima, když jsem si z poválečných dějin Japonska pamatovala jen vývoj butó. Docela mi pomáhalo, že jsem na obou školách byla mezi spolužáky trochu za exota. Takže jsem se stala v Čechách prvním odborníkem na japonský tanec. Zkoumala jsem jej díky tomu z hlediska lingvistického, ekonomického, sociologického, filozofického, teoretického, antropologického, estetického… Baví mě na tom hledat paralely s naším kontextem, díky zkoumání jiného fenoménu si uvědomuju i nové vztahy a skutečnosti tance v Čechách, což poslední dobou využívám mimo publicistiku a kritiku také v kulturně politických aktivitách v oboru.

Jak se změnila katedra tance od dob, kdy jsi zde studovala? To je těžké říct. Nikdy jsem vlastně alma mater neopustila. Po dostudování jsem stále vypomáhala jednou nohou na sekretariátu, i během angažmá asistentky režie v Národním divadle, pak i při mateřské dovolené. Mám pocit, že ten duch je tu pořád stejný. Nasazení, smysl, láska k oboru, týmová spolupráce, radost ze studentů a toho, jak proměňují scénu. Pedagogové odcházejí a přicházejí, předměty, studijní plány a sylaby se proměňují, ale to je přirozený proces. Já se v té škole cítím už dvacet let stále stejně. Respekt, vděk, podpora a zároveň možnost smysluplně pomáhat oboru. To mě zatím nepřestává bavit.

Před dvěma lety ses stala vedoucí katedry tance. Jaké byly tvoje bezprostřední pocity po zvolení do této funkce? Napadlo by tě před deseti lety, že se staneš vedoucí katedry? Upřímně? Málem jsem dostala infarkt (smích). Ale už před deseti lety si ze mě kamarádi utahovali, že budu ministryně kultury. A já jim tehdy říkala, že pokud bych tím mohla tanci pomoct najít jeho silnější hlas, tak bych to snad i brala, i když se svou příliš upřímnou povahou bych asi nezvládla ani jedno politické sezení.

foto: Martina Petříková

Takže když to na mě padlo, hned mi došlo, že ta funkce opravdu není za odměnu. Že je to obrovská a nevděčná řehole, ale že vůbec nevím, komu jinému bych to přála. Stalo se to během covidové pandemie a já ten poslední rok hrála na sekretariátu katedry takového krizového manažera, během čehož jsem si uvědomila, jak je právě management v takové funkci důležitý, protože pomáhá udržet tým v klidu a kolesa v běhu. Takže jsem na to kývla s tím, že pokud se objeví někdo jiný, kdo o tu funkci bude mít zájem, tak se jí opravdu nebudu držet. Zatím mám tedy pocit, že jsem si spíš trochu vytáhla černého Petra, že se o to nikdo moc nepere. A vůbec se už starším kolegům nedivím, protože je to ohromné množství administrativy, nasazení, odpovědnosti, stresu a nakonec bohužel i té politické diplomacie.

Jakou máš vizi pro katedru, kam bys ji chtěla dovést?

To asi není na pár vět. Nejedná se o nějaký převratný proces, ale spoustu drobných krůčků, které pak ve výsledku dělají divy. Ale pokud bych to měla říct nějak obrazně, tak bych ji chtěla dovést blíže k budoucnosti. Odložit minulost, obejmout současnost a vyhlížet budoucnost. Pořád mám pocit, že je na fakultě ještě spousta konzervativních a tradičních procesů, které nás občas zbytečně brzdí, taková těžká koule na noze, kdy se člověk rozkročí k velkému kroku a posune se jen o centimetr. Ale taneční umění je živé, vyvíjí se a mění, odráží společnost. Chtěla bych, aby byla katedra tance místem, kde se různé řeky slévají, potkávají, opět rozdělují, aby byla centrem aktuálního dialogu oboru, aby byla neustále ve hře, v centru dění. Aby dál osamoceně nečněla na pomyslném vrcholku institucionalizovaného tanečního vzdělání, ale v jeho středu, ohnisku.

Vím, že studenti i kolegové tuto vizi už naplňují a výuka samotná je ve většině případů velmi aktuální a nadčasová. Ale občas stále naráží na pevnou zeď instituce, jejích procesů, formalit, tradic, byrokracie. Já už se cítím spíše jako manažer než umělec, tak se pokusím svých zkušeností využít na to, abych pomohla uměleckým vizím studentů i pedagogů zlepšením komfortu i prostředí. Aby katedra více vstupovala do praktických a aktuálních aktivit v oboru, ještě více otevřela svou náruč silnějšímu dialogu.

Setkala jsem se s tím, že student hudebního oboru HAMU vůbec netušil o existenci katedry tance. Jak bys ji popsala někomu, kdo nikdy neslyšel o uměleckém tanci?

Katedra tance si dlouho dělá skromně svou dobrou práci někde v rohu budovy, nemá potřebu někomu něco dokazovat. Ale já vidím, že to potřeba je, a čím dál větší. To, že každý školák povinně ví, co je to vážná hudba, ale nemusí vědět, co je to umělecký tanec, je bohužel vina povinného vzdělávacího systému MŠMT. Já se naštěstí asi nikdy nesetkala s někým, kdo by nevěděl, že v divadle se někdy i tančí, a že to asi nejsou lidi z ulice, a že balet na špičkách nebo muzikálové produkce jsou jen jednou z forem takového tance. Ale je pravda, že jsem se už setkala s tím, že se absolvent hudební vědy divil, že existuje taneční věda, a student divadelní produkce kroutil hlavou nad souslovím taneční produkce. Také redaktory České televize nebo Rozhlasu občas musím opravovat, že nejsem divadelní kritička, ale taneční. Tak tohle všechno bych ideálně chtěla změnit. Dokázat společnosti, že to, čím se zabývá katedra tance, opravdu není jen nějaké „hopsání“.

Kromě vedení katedry jsi ještě také v redakci zmiňovaných Tanečních aktualit, zasedáš v grantových komisích a jsi zkrátka zapojena ve spoustě dalších projektů. Do toho máš rodinu, dvě děti… Jaký máš recept na to, jak všechno stíhat, a nezbláznit se z toho?

Já to měla odmalička, že jsem chtěla všechno stíhat. Jsem hrozně zvědavá, potřebuju pořád nějaké nové podněty, každá nová zkušenost a zážitek mi dodá hrozně moc energie. Takže jsem vždy chtěla být všude zároveň, na oslavě i na hřišti, číst knížku, ale i vidět pohádku, tančit při hře na klavír… velmi brzy jsem poznala drogu zvanou multitasking. Třeba v pubertě jsem měla vypočítáno, že si jednu botu stihnu zavázat, než přijede výtah, a druhou, než sjede do přízemí, bundu zvládnu zapnout při běhu na trolejbus, tak abych využila čas na maximum… Činnost, u které nemůžu dělat zároveň i nějakou další, mě stresuje tím, jak se vleče. Takže si čtu u filmu, maily píšu na mobilu ve fitku, maluju se v tramvaji při vyřizování telefonátů, během hraní pexesa vařím atd. Dělá mi to radost. Občas se mi sice přehřeje procesor, to když mám otevřeno mnoho oken najednou a sama se zavalím nápady a nadšením

Lucie Hayashi

do každého z nich dám maximum energie, ale to k tomu patří. Samozřejmě že taky kradu čas jinde, takže to odnáší domácnost, moje životospráva, čas s přáteli. V uměleckém světě se nedá čas rozvrhnout úplně dle vlastních představ, když zazvoní kšeft, je potřeba po něm skočit, když se vyrojí nečekaný deadline, je potřeba obětovat nějaký ten spánek, když přijde skvělý nápad, je nutno ho proměnit v čin.

Najdeš si někdy čas na to, aby sis zatančila? Čím dál míň, vymlouvám se na příležitosti. Dřív mi to vůbec nedocházelo, tanec byl pořád kolem mě, buď jsem hrála, učila, nebo tvořila, nenapadlo mě to řešit. Ale s dětmi je to najednou jiné. Každá máma si teprve po pár letech uvědomí, jak je to dlouho, co naposled lyžovala, bruslila, tančila… onehdá jsem uklízela sklep a koukala na všechny ty snowboardy, squashky, lezečky, brusle, plesové šaty… jak se na ně práší. Občas to chci změnit, vytáhnu nějakou z těch hraček –a najednou chodím o berlích. Takže většinou tančím v kuchyni na znělky z reklam nebo pohádek, děti se mi smějí a já si plánuju, jak jednou do toho všeho naskočím zase zpátky. A naivně předpokládám, že mi to půjde tak jako před těmi deseti lety.

Co bys popřála tanci do budoucna?

Víc odvahy a sebevědomí. A aby neztratil víru a lásku, kterou má. Zní to asi jako klišé, ale je to nepřenositelný pocit, když například přijdete mezi neznámé lidi do tanečního sálu. Okamžitě se všichni ocitáte na jedné lodi. Profesionální tanečníci spolu komunikují nějakou speciální tělesnou chemií, hned svými tykadly zjistí, že jsou mezi svými, i když jste třeba v Koreji nebo Mexiku a neumíte jazyk.

Přála bych tanci, aby pořád držel spolu, zahodil žabomyší války, sjednotil svůj hlas a společně bojoval za dobrou věc, respekt k tomu našemu pachtění.

A na závěr: jakou taneční inscenaci bys čtenářům doporučila navštívit a proč?

Nejčerstvější zážitek mám z Where od 420PEOPLE. Je to nové, je to jiné, je to dobré. Je to tanec bez zbytečných nánosů divadla. Je to křehké, zralé, upřímné, čisté. Je to pro všechny, kdo chtějí vidět, jak vypadá umělecký tanec.

OKÉNKO Lucie Hayashi

Razím teorii, že co si zamilujete v šestnácti, to už ze srdce nezmizí, takže odpovídám:

Tanečník: Mikhail Baryšnikov

Choreograf: Jiří Kylián

Kniha: Karel Šiktanc: Adam a Eva

Film: Šestý smysl

Píseň: The DOORS: Riders on the Storm

Místo: Jeleňovská – trampská chata Miranka

Lucie Hayashi

foto: Michal Hančovský

taneční Q&A

jsme se tam ale uměleckému tanci. Totálně jsem tomu propadla. Pak už si nevzpomínám, jak se to seběhlo, ale najednou jsem se nadchla pro studium na taneční konzervatoři. Dostala jsem se na ni. Až teprve když jsem ji dostudovala, jsem začala objevovat, že člověk nemusí být výlučně tanečníkem, aby se věnoval tanci.

KLÁRA JELÍNKOVÁ / Začínala jsem na Lidové škole umění v Praze 10, Bajkalská a vyrostla na lidových tancích.

Jaké byly vaše taneční počátky?

TEREZA CHÁBOVÁ / Začala jsem tančit v ZUŠ Sedlčany od 2,5 roku. Prošla jsem různými tanečními styly a toho jsem se držela po zbytek taneční kariéry. To, že jsem nebyla zaměřená na jeden žánr, mi dalo obrovské možnosti. Nejprve jsem studovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, kde jsem měla hlavní obor klasický tanec, ale současně jsem tíhla k modernímu tanci. To mě drželo i v profesionálním

životě, kdy jsem působila ve Státní opeře (Ďumbala, Vláčilová – Labutí Jezero), v Pražském komorním baletu pod Lucií Holánkovou, v Laterně magice pod vedením Zdenka Prokeše a Pavla Knoleho v době, kdy tanečník této scény musel být velice všestranný vzhledem k repertoáru, musel ovládat klasický, současný i lidový tanec.

ŽANETA MUSILOVÁ / Tančit jsem začala na Základní umělecké škole v Bystrém, kde jsem navštěvovala spousty dalších kroužků. V deváté třídě bylo už jasné, že chci pokračovat uměleckým směrem, a jako prostředek jsem si vybrala tanec. Nyní jsem absolventkou konzervatoře Duncan centre a studentkou oboru choreografie na HAMU.

NATÁLIE MATYSKOVÁ / Začala jsem tancovat vlastně skoro omylem – starší sestra tancovala hip hop a já jsem chtěla dělat taky něco takového zatraceně stylového. Přihlásila jsem se do ZUŠ, kde nově otevřeli taneční obor. Věnovali

AMÁLIE MALINOVÁ / Začala jsem v přípravce na ZUŠ, kde mě vyučovaly úžasné učitelky, které žily baletem a tancem, stejně jako celá hudební škola. To bylo velmi nakažlivé a já jsem si uvědomila, že chci, aby byl pro mě tanec něco více než jen koníček, proto jsem nastoupila na taneční konzervatoř. Nyní jsem studentkou HAMU, kde se věnuji pedagogice tance.

ESTER TRČKOVÁ / Tančit jsem začínala jako většina dětí na základní umělecké škole. Vedle tancování jsem chodila na výtvarku a všemožné sporty, které se každý rok obměňovaly. Vždy když jsem došla do bodu, kdy jsem daný sport uměla v takové míře, že mě trenéři chtěli poslat na závody, praštila jsem s tím. Myslím, že jsem prostě chtěla být jen v něčem dobrá, bez potřeby soutěžit a rvát se o první místo. Možná i proto jsem zůstala právě u tance až dodnes.

Jaký je podle vás účel tance v České republice? Myslíte si, že je váš názor ovlivněn vaším tanečním základem?

TEREZA CHÁBOVÁ / Toto je velice těžká otázka. Jedna věc je, jaký má účel, a druhá, zda ten účel plní. Já bych si přála, aby měl účel především vzdělávací. Po stránce amatérské vychovat kulturního jedince, který bude navštěvovat divadla. Po stránce profesionální tanečník hovoří svým tělem a dokáže v lidech vzbuzovat údiv, obdiv a přenést diváka přes těžkosti běžného života. Můj názor není ovlivněn tanečním základem, ale cestou, kterou jsem prošla. Od studenta přes interpreta až po pedagoga zaměřeného na taneční výchovu.

ŽANETA MUSILOVÁ / Tanec pro mě obsahuje několik vrstev od pohybové výuky přes zdraví psychické i fyzické až po smysl pro hru, představivost a vnímání. Myslím si, že ne každé z těchto vrstev se v České republice dává taková důležitost, jakou by si zasloužila. V mém životě tanec hraje podstatnou roli, určitě by se dalo říct, že mi přirostl k srdci ve chvíli, kdy jsem v malém městečku byla právě tancem vychovávána.

NATÁLIE MATYSKOVÁ / V ČR je skvělé to, že zde máme ZUŠ, různé taneční školy, folklorní soubory… a tudíž spoustu dětí a dospívajících může najít cestu k tanci. A není to jen o tom, že se děti hýbou a na chvíli odloží telefony. Taneční lekce je také učí spolupráci, respektu k ostatním, naslouchání vlastnímu tělu i schopnostem je koordinovat, skrz tanec lze pochopit spoustu jiných zákonitostí zdánlivě s tancem nesouvisejících a mnoho dalšího... A to stejné vlastně platí i pro dospělé. Tedy jeden z účelů tance je určitě ve vzdělávání, nebo lépe řečeno v seberozvoji. Podobně může ostatně působit i sledování tanečního představení. Je v tom zkrátka něco, co dokáže pořádně rozhýbat myšlenky. Něco prastarého a podvědomého, co máme všichni lidi společné. Účelem tance může být, nehledě na to, jak moc to zní jako klišé, návrat k sobě samým. Určitě je můj náhled ovlivněn tím, že s tancem žiju více než polovinu svého života. Přála bych si ale, aby benefity tance viděli všichni. Aby se přestalo tancování označovat za zženštilé a těšilo se stejnému zájmu jako třeba hudba.

KLÁRA JELÍNKOVÁ / Nevím, jaký má účel, ale přála bych si, aby spojoval lidi různých kultur a šířil čistou radost z pohybu. Aby se obzory divákům neustále rozšiřovaly a nechodili jen na okázalé, tradiční tituly, ale začali objevovat i mnohé menší skupiny. Můj názor je spíše ovlivněn dlouholetou praxí.

AMÁLIE MALINOVÁ / Tanec je velmi obecné slovo. Účelů má určitě mnoho. Myslím si, že jde také o to, v jakém představení se vyskytuje, protože od toho se účel pravděpodobně odvíjí. Spousta nezávislých souborů zpracovává různá témata, která se zabývají různými problematikami. Účelem je nabídnout divákům sdělení a možnost k zamyšlení třeba i po představení. Můj názor byl velmi ovlivněn mým studiem

na taneční konzervatoři, kde se individuální názory spíše nepodporovaly. Byla jsem tedy velmi ovlivněna názory mých pedagogů. Můj názor jsem od těch jejich nedokázala moc rozpoznat. Až s příchodem na HAMU a do Prahy se mi otevřel svět a měla jsem možnost si ten svůj vlastní vytvořit. Samozřejmě se ale stále mění a vyvíjí dále.

ESTER TRČKOVÁ / Současný tanec, kterému se věnuji, nese vždy myšlenku. Vyjadřuje se k problémům osobním, ale i sociálním a společenským. Skrze tělesný pohyb má možnost k divákovi promluvit jinak než verbálně. Nediktuje, ale nabízí podněty k zamyšlení. Nedává přímé řešení, ale nabízí divákovi klid a soustředěnost. To si myslím, že je v dnešním, občas dost uřvaném světě hodně výjimečné. A kromě toho je krásný a osvobozující, ať už pro performera na jevišti, nebo pro diváka. V přemýšlení o tanci jsem zcela určitě nejovlivněnější výchovou a základním vzděláním, ale myslím, že konfrontace s jinými tanečními styly a žánry je velmi důležitá a člověk by se neměl uzavírat novým podnětům. Máme pak totiž možnost vytvořit autentický styl a pohled na umění.

gb

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O TANEČNÍM VÝZKUMU

V PÁTEK A V SOBOTU 7. A 8. ŘÍJNA 2022 PROBĚHLA HYBRIDNĚ V GALERII HAMU MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O TANEČNÍM VÝZKUMU. ÚSTŘEDNÍM TÉMATEM BYLO JEHO INSTITUCIONÁLNÍ ZÁZEMÍ V SOUČASNÉM KULTURNÍM A SOCIÁLNÍM KONTEXTU. DRUHÝ DEN KONFERENCE BYL VĚNOVÁN VZPOMÍNCE NA PANÍ PROFESORKU BOŽENU BRODSKOU, NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ČESKOU TANEČNÍ HISTORIČKU A JEDNU ZE ZAKLADATELSKÝCH OSOBNOSTÍ ČESKÉ TANEČNÍ VĚDY.

Na konferenci se sešli odborníci z celé řady evropských zemí, kromě Česka i ze Španělska, Rumunska, Rakouska, Spojeného království, Srbska nebo sousedního Slovenska. Témata příspěvků by se dala rozdělit do tří hlavních skupin: analýza a zhodnocení současného stavu institucí zajišťujících taneční výzkum, aplikace a popularizace výzkumu a problematika samostatnosti a multidisciplinarity choreologie.

Úvodní přednáška organizátorky konference Lucie Hayashi ukázala, že institucionální zázemí tanečního výzkumu se

foto: archiv

L. Hayashi

stále etabluje, což ztěžuje mimo jiné fakt, že je dlouhodobě finančně i personálně podhodnocené. Samotná pozice choreologa je ojedinělá, případně je veden jako muzikolog či teatrolog, protože pozice tanečního badatele v dané instituci zkrátka neexistuje. Z výzkumu Daniely Machové například vyplývá, že naprostá většina tanečních vědců v Česku provozuje badatelskou činnost ve volném čase, a to bez nároku na finanční ohodnocení.

Teoretický základ choreologie je – přestože se stále vyvíjí –více méně konsensuálně určený, nicméně v praxi se k tanci téměř nepřistupuje pouze za jeho pomoci, neboť tanec vždy existuje v nějakém kontextu. Na tanečním vědci je tomuto kontextu porozumět, k čemuž je nezbytná znalost dalších přidružených oborů. Multidisciplinární přehled se pak zužuje a krystalizuje podle zaměření určitého badatele. Vznikají tak odnože taneční vědy, z nichž nejrozvinutější je v Čechách stále asi taneční historie, analýza a etnochoreologie, v zámoří pak například taneční antropologie.

V diskusi u kulatého stolu se objevily návrhy řešení některých současných problémů evropské taneční vědy – například pokračování v institucionalizaci, její rozvíjení a maximální využití. Chybějící vědeckou platformu pro odborné publikace v českém prostředí by pomohl vyřešit vznik dalšího recenzovaného periodika zaměřeného na tanec, neboť kromě Živé hudby zde žádné neexistuje. Publikování v zahraniční často ztěžuje jazyková bariéra. S tím souvisí potřeba popularizace, a to jak v rámci tanečního oboru (protože z výsledků výzkumu může těžit pedagogika, choreografie i interpretace), tak mezi veřejností, která často o smyslu a podstatě taneční vědy nic moc netuší.

Sobotní ráno se pak neslo ve znamení vzpomínek na profesorku Boženu Brodskou u příležitosti jejích nedožitých 100. narozenin. Sešli se tu její bývalí studenti i kolegové, pamětníci i pokračovatelé. Ti, kdo tuto výjimečnou osobnost neměli možnost poznat osobně, se k ní přiblížili alespoň pomocí úryvků z dokumentárního filmu, ve kterém sršela vtipem a nadhledem. Její nadšení a vášeň pro taneční výzkum tak zůstal viset ve vzduchu jako tečka za uplynulou konferencí.

foto: archiv

L. Hayashi

foto: archiv

L. Hayashi

STALO SE LEDEN 2023

KAREL PAUKERT OBDRŽEL ČESTNÝ DOKTORÁT AMU

V Sále Martinů obdržel 13. řijna 2022 čestný doktorát varhaník a pedagog Karel Paukert. Titul obdržel za zásadní přínos rozvoji oboru varhanní hry a za šíření a propagaci české hudby v zahraničí. První čestný doktorát udělila AMU v roce 1996 Václavu Havlovi, za 22 let převzalo tento čestný titul 19 mezinárodně uznávaných umělců, kteří často na AMU sami studovali.

SVÁR TEORIE S PRAXÍ?

9. listopadu 2022 se na půdě HAMU konala vědecká konference na téma „Vztah hudební kompozice, interpretace a hudební vědy ke zvukovému záznamu“. Za naši fakultu zde přednášeli např. Lukáš Matoušek, Jan Vičar, Sylva Stejska-

lová nebo Sarah Jedličková. Na konferenci navazoval také koncert barokní a soudobé hudby 11. listopadu 2022, kde zaznělo také několik premiér, nad kterými následně proběhla hromadná diskuse.

ENVIRONMENTÁLNÍ DEN AMU

Druhý ročník Environmentálního dne AMU, který se uskutečnil 11. října 2022, přinesl workshopy, koncerty, divadelní představení, přednášky (např. H2ospodář, Ivo Bystřičan a FYIELD) a Swap pokojových rostlin a oblečení a také panelovou diskusi na téma Úspory a udržitelnost v současném uměleckém provozu. Pozvání do diskuse přijali Michaela Rýgrová (Divadelní fakulta AMU a Greenfilming.cz), Jan Press (Moravská galerie), Tomáš Vaněk (AVU), Jiří Ptáček (art re use) a Vladimír 518. Diskusi moderoval student katedry autorské tvorby a pedagogiky Divadelní fakulty AMU Vojtěch Klinger. www.ep.amu.cz

foto: archiv K. Paukert

NADACE ČEZ PODPOŘILA KOUPI NOVÝCH KLARINETŮ

Díky finanční podpoře ze strany Nadace ČEZ a finanční spoluúčasti Hudební a taneční fakulty se podařilo pořídit sadu mistrovských klarinetů v ladění in B a in A vyrobených ze dřeva Boxwood, tedy z materiálu, ze kterého se vyráběly klarinety v době, kdy pro tento nástroj psali s nadšením W. A. Mozart, Carl Stamitz, ale i František Vincenc Kramář či Jiří Družecký. HAMU se díky pořízení těchto jedinečných klarinetů od německého výrobce Seggelke Klarinetten stala jedinou školou v republice, která umožňuje jak svým posluchačům, tak účastníkům mistrovských tříd z řad veřejnosti, které každoročně probíhají v rámci projektu Pražské klarinetové dny, seznámit se důkladně s ojedinělou interpretační technikou a osobně si ji vyzkoušet při interpretaci dobových skladeb i před veřejností.

UPLATNĚNÍ V PROFESNÍM ŽIVOTĚ –PANELOVÁ DISKUSE

Poslední listopadový den roku 2022 se v odpoledních hodinách v prostorách Galerie HAMU uskutečnila první ze série panelových diskusí Hudební a taneční fakulty AMU. Hlavním tématem setkání bylo „Uplatnění v profesním životě“. Setkání zahájila krátkým projevem rektorka AMU PhDr. Ingeborg Radok Žádná. Pozvání na diskuzi přijali absolventi HAMU. Setkání se zúčastnili: Pavel Trojan – ředitel Pražského jara, Lukáš Bařák – sólista Národního divadla v Praze, Judita Škodová – violoncellistka, mj. PKF – Prague Philharmonia, Quasi Trio, Ivo Kahánek – koncertní pianista a pedagog HAMU, Matěj Žák – kytarista a Chief Product Officer, Veronika Loulová – operní režisérka, umělecká šéfka souboru opery a operety Moravského divadla Olomouc, zakladatelka a umělecká ředitelka operního spolku RUN OPERUN, Ladislav Bilan – koncertní hráč na bicí nástroje, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, a Zdeňka Sajdlová – pianistka, pedagožka

foto: Alex Chudá

foto: Michael Romanovský

a zástupkyně ředitele na ZUŠ Ilji Hurníka. Jmenovaní

absolventi vystudovali na HAMU následující obory: hudební produkce/management, skladba, violoncello, zpěv, klavír, operní režie, bicí, housle. Zastoupení absolventů při diskusi tak bylo napříč katedrami celé fakulty. Během panelové diskuse se otevřelo nejen téma nynější profese, ale především průběh studia, praxe, zkušenosti získané během studia, možnosti stáží, uměleckých projektů, soutěží, Erasmu a v neposlední řadě jsme se dozvěděli, jaký přínos mělo jejich studium na HAMU vzhledem k uplatnění v profesním životě. Část diskuse byla věnována otázkám z publika. Setkání bylo uspořádáno pro pedagogy, absolventy a studenty AMU. Debatu řídil absolvent HAMU a nynější sportovní novinář Jan Pěruška. Na další setkání se můžete těšit na jaře tohoto roku.

foto: Alex Chudá

SPECTABILIS, HONORABILIS

OD NOVÉHO ROKU JSME SE ROZHODLI ZAVÉST NOVOU RUBRIKU SPECTABILIS, HONORABILIS, KTEROU LZE PŘELOŽIT JAKO VELEVÁŽENÝ, CTIHODNÝ. JAK NÁZEV NAPOVÍDÁ, RUBRIKA BY MĚLA PŘIBLÍŽIT AKADEMICKÉ FUNKCE A PROZRADIT NĚCO MÁLO ZE ŽIVOTA PŘEDSTAVITELŮ AKADEMIE, PŘEDEVŠÍM NAŠÍ FAKULTY, VE VYSOKÝCH FUNKCÍCH. AKADEMIE BY ALE NEMOHLA FUNGOVAT BEZ PŘEDSTAVITELE NEJVYŠŠÍHO, TEDY JEJÍ MAGNIFICENCE, A PROTO JSME SE ZAMĚŘILI NEJPRVE NA PHDR. INGEBORG RADOK ŽÁDNOU, KTERÁ VEDE AMU OD ROKU 2021.

Rektorkou AMU jste se stala téměř před dvěma lety. Jaké to je být v pořadí druhá žena ve vedení Akademie?

Upřímně řečeno, ženu ve vedení vysoké školy nevnímám jako něco výjimečného nebo zvláštního, rektorek už je hodně jak ve světě, tak v České republice. A důležité je, aby rektor nebo rektorka poctivě pracovali a hájili zájmy školy – je jedno, zda to dělá muž nebo žena.

Povedlo se vám za danou dobu splnit všechny cíle, které jste si vytyčila?

Od mého nástupu do funkce uplynou v únoru 2023 dva roky. Je třeba si připomenout, že rok a kousek z mého mandátu ukousla pandemie a potom začala válka na Ukrajině. Takže především je třeba poděkovat všem kolegům a kolegyním a hlavně studujícím, kteří rychle reagovali na krizovou situaci ve výuce i v životě školy, a potom za jejich postoj v rovině humanitární a sociální. Především studující zareagovali okamžitě a po okupaci Ukrajiny začali pomáhat uprchlíkům. Pokud bych měla bilancovat nebo udělat nějaké mid-term zhodnocení uplynulého období, tak bych řekla,

že kromě zvládnutí mimořádné situace se podařilo udělat řadu věcí, které jsem si ve svých tezích naplánovala. Ale co je důležité, bez kolegyň, kolegů a studujících bych sama neudělala nic!

Jakou máte s celou naší Akademií vizi do budoucna? Co byste ještě chtěla, aby se splnilo, než vám skončí funkční období? Pokud se nám podaří stále udržet dobré vztahy mezi fakultami, a i mezi fakultami a rektorátem, budu moc ráda. Zdá se, že se daří i částečně, zdůrazňuji částečně, zlepšit ohodnocení akademických pracovníků. Ráda bych udržela na dobré úrovni podporu tvůrčí činnosti studujících, protože poskytovat a zabezpečovat umělecké vzdělávání je hlavním posláním naší školy. A pokud se podaří vyřešit některá nedorozumění a spory, které nám všem berou energii a nepřispívají k dobrému jménu školy, budu ještě spokojenější.

Na HAMU máte syna Haštala. Bylo pro něj obtížné přijmout vaši novou funkci a nemít strach z toho, že to bude mít vliv i na jeho studium?

foto: Zuzana Lazarová SPECTABILIS,

Haštal nastoupil na HAMU v době, kdy už jsem byla prorektorkou, takže tak velká změna to pro nás nebyla. Strach mám spíš já, aby dodržoval pravidla a studoval řádně. A on to nemá o moc lehčí – syn rektorky… Čechy nejsou velká země, a to, že se potkávají rodiče a děti, příbuzní a kamarádi v jedné instituci, je dost časté, i když já sama to za šťastné nepovažuji.

Dlouhou dobu jste pedagožkou katedry hudební produkce a máte za sebou mnoho zkušeností na vysokých pozicích v uměleckém managementu. Existuje ještě něco, co vás dokáže v této sféře překvapit?

Určitě ano, ale jsou to věci, které asi nejsou neobvyklé. Občas mě překvapí, že se někdo uchází o manažerskou pozici, a vůbec si reálně neuvědomuje, co funkce obnáší a jaké jsou jeho vlastní schopnosti, přednosti či nedostatky…

Čím si vysvětlujete malý zájem mužského pokolení o studium na naší katedře hudební produkce?

Asi by to chtělo nějaké psychologicko-sociologické posouzení. Nevím – možná jsme my ženy lépe zorganizované, praktické, dokážeme myslet na víc věcí najednou? Napadají mě jen takové stereotypy.

Máte přehled, kolik absolventů a absolventek katedry se stále věnuje produkční práci?

Přesný přehled nemáme, ale troufám si tvrdit, že víc než 90 % z nich se uplatňuje v oblasti, kterou vystudovali, protože jsme s nimi v kontaktu. Co je potěšující, že se uplatňují v různých oblastech umělecko-produkční práce – v médiích, nakladatelstvích, managementu kulturních organizací, ve vzdělávacích institucích, jako manažeři festivalů, organizátoři, v kulturním marketingu nebo mají vlastní firmy. A není to jen oblast hudební, ve které působí.

Ještě za dob svých studijních let jsem narazila na nový předmět o managementu vedený v angličtině, který částečně vyučujete i vy. Dokázala byste nastínit o čem daný předmět

foto: Zuzana Lazarová

je a komu je určen? Neplánuje HAMU otevírat nějaké další podobné předměty pro instrumentalisty?

Předmět se jmenuje Performing Arts Management, je určený všem studujícím tvůrčích programů všech fakult (tedy ne jen pro produkční a manažery) a i pro zahraniční studující. Učí se v angličtině. Je to takový úvod do self-managementu, fundraisingu, sebeprezentace a autorského práva. Z různých šetření a debat se studujícími vyplývá, že by byli rádi lépe připraveni na svou kariéru právě v těchto oblastech. Někdy si nevědí rady se smlouvou, s oslovením pořadatele, s vypořádáním autorských poplatků. Umělci v dnešní době pracují často projektově, kombinují víc typů práce, jsou si sami produkčními i agenty. Potřebovali by získat nějaké dovednosti z oblasti self-managementu už během studia. HAMU se v posledních letech snaží organizovat individuální specializované semináře nebo modulovou výuku, jako je například i Performing Arts Management, nově mají například studující interpretačních oborů HAMU v magisterském stupni povinný předmět Organizace a struktura hudebního provozu.

Je něco, co z vašeho pohledu naší fakultě stále chybí? Abych se přiznala, na HAMU mi chyběla jedna věc, a to byla otevřenost k mezinárodní spolupráci. Nejen mě, ale i mé kamarády/kolegy často zaráželo, kolik pedagogů není příliš nakloněno tomu, aby studenti odjeli na nějakou dobu studovat a sbírat zkušenosti v cizích zemích. Je pro vás samotnou podpora výjezdů, ať už skrze Erasmus, či jiným způsobem, důležitou součástí studia? Zahraniční zkušenost, v jakékoliv podobě – studium, stáž, společný projekt, spolupráce – je podle mého zásadní pro všechny mladé lidi, studující hudbu nevyjímaje. To jsem právě v souvislosti s vaší otázkou chtěla zmínit – otevřenost vůči zahraničí, větší motivace studentů k účasti na masterclassech a seminářích se zahraničními hosty, podpora výjezdů do zahraničí, tady bych řekla, že máme ještě rezervy. HAMU by mohla být otevřenější i pro zahraniční studenty, nejen v rámci Erasmu. Potenciál například v oblasti komorní hry je tu obrovský. HAMU je krásná, skvěle vybavená škola s tradicí, uprostřed Evropy i Prahy – naprosto ideální destinace. Byla by zajímavá možnost navázat trvalejší spolupráci s dobrými zahraničními školami – třeba formou společných letních kurzů, sdílených studijních programů nebo třeba jen společných projektů.

V rámci katedry produkce se v minulosti konaly koncerty Managebandu, tedy jediné kapely, která nehledá manažera. Kapela byla složená ze studentů, absolventů a pedagogů produkce, a i vy jste v ní excelovala ve hře na cello. Vím o vás, že jste byla hráčkou na violu da gamba – máte tedy při všech svých aktivitách a povinnostech ještě čas zahrát si jen tak pro radost?

Mrzí mě to, ale čas nemám. Na gambu, na rozdíl od cella, jsem si nezahrála už dávno – ale kolegyně Pavlína Morganová z Akademie výtvarných umění mě několikrát lákala zahrát si v domácím gambovém consortu. Třeba na to dojde. Momentálně má můj nástroj spadlou duši, takže nejdřív je třeba ho odvézt k houslaři.

Vzpomenete si na své největší profesní faux pas a naopak na nejúspěšnější životní okamžik?

Profesní faux pas určitě byla, vzala jsem si z nich snad ponaučení. Když pracujete s lidmi kolem sebe, každý den se můžete ocitnout v situaci, na kterou nejste připraveni a kterou třeba nevyřešíte ideálně. A drobné úspěchy a radosti se odehrávají skoro každý den, naštěstí. ez

Ingeborg Radok Žádná

• narodila se v Praze

• její křestní jméno je severského původu

• vystudovala Filozofickou fakultu UK

• jako produkční začínala v Pražském filharmonickém sboru

• byla manažerkou v mnoha kulturních institucích

• čtyři roky zastávala pozici šéfky Státní opery Praha

• na AMU působí již 13 let a rektorkou se stala v roce 2021

• v roce 2003 jí bylo uděleno ocenění Řád rytíře, umění a literatury

• má dva syny a psa

• uměla hrát na violoncello a violu da gamba

SEZNAMTE SE…

…GRANTOVÉ ODDĚLENÍ VÝZKUM? VÝZKUM!

NÁŠ SERIÁL O ADMINISTRATIVNÍCH PRACOVNÍCÍCH HAMU TENTOKRÁT PŘEDSTAVUJE GRANTOVÉ ODDĚLENÍ A PROJEKTOVOU MANAŽERKU DANIELU MACHOVOU.

SPOLEČNĚ SE BUDEME BAVIT O JEJÍM PŮSOBENÍ NA HAMU A NĚKTERÝCH GRANTOVÝCH PŘÍLEŽITOSTECH, KTERÉ TOTO ODDĚLENÍ ZPROSTŘEDKOVÁVÁ.

Co vše je součástí vaší agendy?

V oddělení pro vědu, výzkum a projekty, jak se plným názvem označuje naše kancelář, mám na starosti převážně grantové příležitosti obsahující ta první dvě slovíčka. Od roku 2022 koordinuji Studentskou grantovou soutěž, na fakultní úrovni spravuji soutěž Excellent pro doktorandy a novou grantovou příležitost pro studenty a pedagogy zaměřenou na umělecký výzkum. S tím vším souvisí také moje agenda, která se týká Rejstříku informací o výsledcích, veřejně přístupné databáze

vědeckých výstupů, kam za fakultu sbírám a doplňuji potřebná data. Vedle toho koordinuji některé projekty tzv. FPS (Fakultní podpory studentských a pedagogických projektů), které se týkají již čistě umělecké činnosti.

S čím se na vás studenti mohou obracet?

Se vším, co se týká realizace jejich grantových projektů od začátku až do konce. Tedy i ve fázi, kdy teprve uvažují, zda se se svým záměrem o grant ucházet. Pokud v soutěži uspějí, pak jsme nadále v úzkém kontaktu. V době řešení projektu sleduji jeho vývoj, ale hlavně jim připravuji administrativní podklady, kontroluji rozpočet a jeho čerpání, prostě pomáhám s tou byrokratičtější stránkou, která s grantovou agendou souvisí.

Mohla byste upřesnit, na co je určena Studentská grantová soutěž a kdy se o ni studenti mohou ucházet?

Studentská grantová soutěž neboli SGS, jak v kanceláři říkáme, je určena na realizaci vědecko-výzkumných projektů doktorandů a studentů magisterského stupně studia.

foto: Anna Benháková

Pravidla jsou definována Výnosem rektora č. 9/2016. Mimo jiné se tam uvádí, že komise při svém hodnocení přihlíží i na to, zda jsou výsledky projektu uplatnitelné právě v onom Rejstříku informací o výsledcích. Protože právě tyto výsledky jsou jedním z faktorů, které určují výši příspěvku Ministerstva školství na tuto grantovou soutěž. Výstupem tedy nemůže být pouze umělecké dílo, od toho tu máme jiné formy soutěže, například FPS. Umělecké dílo však může být prostředkem k vědeckému poznání, které je pak zhmotněno do podoby například vědecké studie. Za podpory SGS tak studenti řeší jednak projekty založené například na historiografickém či antropologickém přístupu, ale i aktivity, v nichž je realizace či provozování hudebního či tanečního díla východiskem.

Uzávěrka SGS bývá na podzim, většinou v listopadu, obvykle bývá vypisováno i druhé kolo, a je tomu stejně tak i letos, studenti se mohou přihlásit do 16. února 2023 do 12 hodin.

Jak probíhá celý proces podání přihlášky?

Přihláška se odevzdává do termínu uzávěrky v tištěné a elektronické podobě, a to na předepsaném formuláři, který je na webu HAMU. Je ve formátu ZFO, se kterým se bohužel některé počítače nemají rády, ale je možné ji vyplnit i online. Rozhodně bych doporučovala, aby studenti svou žádost před odevzdáním zkonzultovali, já jim pomohu odladit formální nedostatky a zkontroluji správnost položek v rozpočtu, paní proděkanka Stejskalová pak obsahovou stránku věci. A pokud žadatel potřebuje zpětnou vazbu na svůj projekt, tak ideálně ne na poslední chvíli, jak je tomu u většiny studentů zvykem.

A jak pak probíhá řešení projektu?

Pokud přihláška u fakultní grantové komise uspěje, ujasňuji si se studentem nejdříve harmonogram projektu, od kterého se odvíjí i čerpání rozpočtu a příprava potřebných podkladů. Studenti mají občas představu, že jim pošleme na jejich bankovní účet přidělenou částku, kterou nám pak najednou ke konci roku vyúčtují, ale není to tak. Rozpočet střežím já a výzkumné stipendium a další položky vyplácím postupně na základě předložených podkladů a domluvy se studentem. V tomto smyslu funguje tato grantová soutěž jako takový bezpečný trenažer, kdy je student osvobozen od administrativní zátěže a může se soustředit pouze na bádání.

Proč by se měli studenti o SGS ucházet?

Téma podaného projektu v SGS může souviset s tím, co student plánuje řešit ve své magisterské a disertační práci. Díky SGS má tak příležitost a zároveň jasné mantinely, jak získat a zpracovat stěžejní podklady a financovat náklady s tím spojené, ať už se jedná o zahraniční výjezd, terénní výzkum, návštěvu workshopu, archivu, nákup literatury apod. Sama jsem měla jako studentka taneční vědy na HAMU se SGS opakovanou zkušenost a mohu to jen vřele doporučit. Zvláště v doktorském studiu mi to pomohlo rozporcovat obrovského medvěda v podobě disertační práce na menší stravitelné kousky a zpracovat si jednotlivá témata postupně. SGS navíc motivuje k publikační činnosti, která je podle mě neodmyslitelnou součástí doktorského studia na vysoké škole.

Jak dlouho pracujete na HAMU a co vás na této práci nejvíce baví?

Na grantové oddělení jsem nastoupila v září 2019. Náplň mé práce je sice spojená s velkým množstvím administrativy, zároveň jsem ale v kontaktu se studenty různých oborů. Díky tomu mám možnost proniknout do témat, která zkoumají. Mnohdy se jedná o velice zajímavé a inspirativní podněty, takže se stále dozvídám něco nového a rozšiřuji si obzory. To mě na tom nejvíce baví, zároveň mi má práce dává smysl, což je pro mě velmi důležité.

Co děláte ve svém volném čase?

Na HAMU pracuji na zkrácený úvazek. Vedle toho vedu neziskovku Taneční aktuality, která se věnuje reflexi, informačnímu servisu a rozvoji tanečního a pohybového umění, což považuji za svůj koníček, protože mě tato práce také velmi naplňuje a z podstaty neziskové organizace ji často vykonávám po večerech a o víkendech. Vedle toho se příležitostně věnuji badatelské činnosti (jak jinak než v oblasti tance), ráda chodím do divadla, na jógu a běhám. Občas mě popadne silné puzení se něčemu novému přiučit, tak jsem se jako samouk třeba pokoušela hrát na ukulele a kytaru. Miluju cestování, ideálně někam daleko a na dlouho. Jinak mám dvě děti relativně čerstvě školou povinné, takže o náplň volného času je postaráno.

STEP OUT OF COMFORT ZONE!

PROČ SE ROZHODL PŘIHLÁSIT DO STUDENTSKÉ

GRANTOVÉ SOUTĚŽE SVŮJ PROJEKT? JAKÁ JSOU

JEHO DOPORUČENÍ PRO ŽADATELE? O TOM SE ROZPOVÍDAL ŠTĚPÁN HON, STUDENT HAMU A ÚSPĚŠNÝ

ŽADATEL O GRANT.

Mohl byste představit projekt, který jste s podporou Studentské grantové soutěže (SGS) řešil?

V období covidových lockdownů jsem měl (konečně) více času na svůj oblíbený hudební nástroj – vibrafon – a začal jsem zkoumat své technické dovednosti – nebo spíše nedostatky. Rozhodl jsem se zaměřit na čtyřpaličkovou techniku hry, při které je nezbytná perfektní koordinace a nezávislost paliček – po dvou v levé i pravé ruce. Další téma, kterému jsem věnoval mnoho času a myšlenek, byl warm-up – jak se efektivně „rozehřát“ před cvičením na melodické bicí nástroje, popřípadě před hudebním vystoupením, a současně tak prohlubovat vztah s hudebním nástrojem jakožto prostředkem k vyjádření emocí, nálad a situací.

foto: Zuzana Lazarová

Vedoucí katedry bicích nástrojů doc. Daniel Mikolášek mě podpořil v nápadu požádat o grant a mít tak možnost dát svému soukromému zkoumání širší rozměr. Zpočátku se představa vysokoškolského výzkumu zdála nereálná – jak bych mohl já, bubeník, žádat o finanční podporu na vědeckou činnost? Posledním formulářem, který jsem vyplňoval, byla žádost o ročníkový koncert – měl jsem velké obavy z administrativy, která vzrušující badatelskou vidinu zahalovala. Váhal jsem. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že jde pouze o strach z neznámého –> step out of comfort zone!

Z přihlášky, která se zprvu zdála být minimálně sedmkrát delší, než jsem potřeboval, se velice rychle stala jakási vlaštovka, která uvedla věci do pohybu. Všetečné otázky a zejména prázdné a dlouhé kolonky na odpovědi ve formuláři (přihlášce do Studentské grantové soutěže) daly mé představě obsah a formu, vymyslel jsem metody a postup bádání, cíle projektu, časový harmonogram a sestavil jsem rozpočet – o jakou finanční podporu žádám a jak ji využiji –to vše během několika dlouhých nocí – bádání mě pohltilo, a to ještě ani nebylo ve stavu zrodu, spíše „na houbách“. Má výzkumná teze spočívala v nalezení a zformulování metod vedoucích k patřičnému propojení těla a mysli – fyziologických a kognitivních procesů – vedoucích k uvolněnosti a lehkosti při nácviku a hudební produkci, respektive dalšímu hudebně-duševnímu vývoji.

Co vám SGS umožnila? Co jste díky ní získal, čím vás obohatila?

Když jsem úspěšně odeslal přihlášku a ocitl se v období čekání na vyjádření Grantové komise AMU, bylo mi skvěle.

Věděl jsem, že i kdyby můj projekt podpořen nebyl, mám vymyšlenou formu, obsah, postup a cíle své diplomové práce – to, čím bych se pravděpodobně trápil v posledním zimním semestru svého studia, jsem měl na papíře s více jak půlročním předstihem. Získal jsem klid.

Díky SGS jsem měl možnost objednat řadu knih a učebnic zaměřených na techniku hry, přípravná cvičení a etudy, vztah a přístup k melodickým bicím nástrojům, anatomii a fyziologii, vztah duše a těla či na techniku dechu. Absolvoval jsem výzkumné cesty do zahraničí, jejichž cílem byla konzultace mých dosavadních zjištění s profesionálními hudebníky a fyzioterapeuty. Měl jsem možnost vyzkoušet

a zakoupit řadu paliček, jejichž vlastnosti – především technologické zpracování – byly pro počáteční fázi výzkumu zásadní. Uspořádal jsem workshop předního polského vibrafonisty a následný koncert jeho jazzového tria. Finanční podpora umožnila mnohé – díky literatuře se mi do rukou dostaly fascinující informace a při výzkumných cestách jsem se setkal s lidmi, kteří se mnou naprosto nezištně sdíleli své celoživotní zkušenosti a znalosti. A tím se dostávám k té hlavní podpoře, kterou jsem díky SGS pocítil a s nadšením po dlouhou dobu využíval – důvěra a duševní podpora ve výzkumné činnosti – v mém případě takové, jejíž výsledky mohou pomoci dalším hudebníkům k větší uvolněnosti, klidu a technickému nadhledu.

Po celou dobu výzkumu jsem cítil úžasnou podporu od Daniely Machové, díky které jsem mohl reagovat na průběh a směr bádání (který se díky přibývajícím zjištěním stále vyvíjel) a nemusel si lámat hlavu s administrativní stránkou grantu. Zároveň jsem si však uvědomoval pravidla hry – k čemu jsem se „zavázal“ a co se ode mě očekává. Výzkumnou atmosféru bych popsal jako pocit opory a volnosti v bádání, avšak s velkým pocitem zodpovědnosti, který mě hnal hlouběji a dál.

Jeden z nejsilnějších momentů svého bádání mám spojený s podzimní výzkumnou cestou do Nizozemska – jeden celý cestovní den ve vlaku, druhý den v Haagu, třetí v Amsterdamu a přes noc čtvrtého dne zpět do Prahy komfortní západoevropskou železniční dopravou. Po cestě jsem si pročítal své podklady, nedočtené studie, vymýšlel dotazy ke konzultacím nebo poslouchal hudbu. Byl jsem ve výzkumnickém modu –co šlo, to jsem analyzoval, zkoumal (až hltal) a byl velice pozitivně naladěn. Měl jsem chuť debatovat s kýmkoli, kdo bude mít zájem – se spolucestujícími, s prodavačkami, náhodnými kolemjdoucími či svými odbornými konzultanty – byl jsem všemu otevřený a především nadšený. Po čase jsem si uvědomil, že vlídnost a touha ostatních se mnou hovořit a sdílet mé nadšení nebyly žádnou náhodou nebo momentálním „štěstím na lidi“. Svou energii jsem přenášel na ostatní a okamžitě se mi vracela – má dychtivost po znalostech a zkušenostech byla tak silná, že jsem v očích ostatních viděl nezištnou touhu sdílet a předat mi informace a zkušenosti, které nabyli v průběhu své profesní praxe.

Jako by nešlo ani o mě, ani o ně, ale o přesah našich sdělení ve snaze pomoci dalším. Toto uvědomění a pocit sounáležitosti je jednou z největších odměn mé vytrvalosti při výzkumu, jenž by se neobešel bez víry, smyslu a upřímnosti. Výzkumná činnost značně ovlivnila nejen můj umělecký, ale i duševní rozvoj a už teď se těším na další příležitost systematického bádání.

Co pro vás bylo v projektu největší výzvou?

Největší výzvou byla poslední fáze výzkumu. Několik měsíců jsem střádal a zapisoval informace, nápady, rady či výzkumná zjištění a z toho kotle plného mouder jsem měl sestavit recept a představit výsledek dlouhodobé činnosti – nadešel čas sklizně. Bádání mě natolik nadchlo, že se ta forma práce a styl přemýšlení promítaly v každém novém dni. Stal jsem se hlavním subjektem výzkumu – když jsem neměl možnost studovat některou z odborných publikací, aplikoval jsem dosavadní zjištění na sobě nebo si alespoň tiše rekapituloval vývoj a směr zkoumání. Díky povaze mého studia a zaměstnání se téměř každý den nabízela možnost své nové hudebně-teoretické poznatky ověřovat v praxi. A najednou jsem měl vše zkomprimovat do patnáctistránkové studie? Měl jsem obavy. Avšak právě tato poslední fáze výzkumu byla pro výslednou studii kruciální – oceán informací jsem rozdělil do menších moří, jezer a rybníků, díky kterým jsem získal potřebný nadhled a oddělil zásadní od méně důležitého. Z témat se rodily kapitoly nebo odstavce a původní změť informací se začala formovat a připomínat mycelium – podhoubí mající směr a vývoj. Systematičnost, píle, kreativita a hravost naplňovaly nejen prázdné stránky, ale především mou duši.

Co byste doporučil studentům, kteří o SGS uvažují?

Mé doporučení je věnované všem studentům – nejen těm, kteří v sobě mají touhu zkoumat. Studium na HAMU nemusí být spojené „jen“ s povinnými předměty, případně těmi volitelnými v rámci fakulty. Každý obor má pochopitelně své požadavky a zvyky, které je třeba naplnit. Avšak díky setrvačnosti studia či množství úkolů a povinností se může stát, že buďto přehlížíme, nebo nemáme kapacitu na další možnosti, které naše škola nabízí. Dnes už je to možná pouhá fráze, ale mám za to, že neuškodí si připomenout, že AMU = DAMU + FAMU + HAMU.

Jedním z výsostných darů, ze kterých můžeme čerpat a současně se umělecky rozvíjet, je možnost spolupráce nejen mezi katedrami, ale i fakultami – mezi námi studenty – můžeme si navzájem pomáhat, tvořit a bořit zvyklosti či zkostnatělé vzorce a očekávání od akademických umělců. Z vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že vše začíná myšlenkou či podnětem; následné přednesení či prezentace záměru v TEN čas na ONOM místě může vést k zázrakům a explozi kreativity, která naplňuje nejen nás, studenty umění. Tím správným časem může být termín uzávěrky přihlášek a místem právě ta kancelář, která podpoří váš projekt nebo představu, na kterou jste si mysleli, že nemáte dost síly a prostředků. Díky specializacím často ztrácíme nadhled – vydat se neznámým směrem nemusí nutně znamenat zanevření na původní cestu, ale spíše její obohacení a rozšíření.

Buď můžete čekat a doufat, že se nachomýtnete na tom správném místě a život dostane další rozměr a smysl, nebo se odvážně vydáte do neznáma, kudy vás jistojistě povedou vaše nejčistší úmysly… Step out of comfort zone!

ŠTĚPÁN HON v roce 2014 začal studovat na Pražské konzervatoři a po jejím absolvování v roce 2016 nastoupil na Akademii múzických umění v Praze, kde studuje dodnes. Ve stejném roce se mu podařilo zdárně absolvovat konkurz do Orchestru opery Národního divadla v Praze a Orchestrální akademie PKF – Prague Philharmonia. Následující rok nastoupil do Orchestrální akademie České filharmonie. V roce 2018 studoval v rámci programu Erasmus+ podzimní semestr v Nizozemsku na královské konzervatoři Koninklijk Conservatorium Den Haag jazzový vibrafon u profesora Mira Heráka a letní semestr roku 2019 v Polsku na Akademii Muzyczne im. Karola Szymanowskiego w Katowicach u profesora Bernarda Maseliho. Přestože se Štěpán Hon nevyhýbá angažmá v symfonických

orchestrech ani soudobé komorní a sólové tvorbě, jeho srdce, snad i díky zkušenostem z Erasmu, stále více tíhne k užšímu zaměření na studium hry na vibrafon a kompozici.

KNIHOVNA HAMU

KNIHOVNA HAMU JE NEJVĚTŠÍ ZE TŘÍ KNIHOVEN AMU, ZÁROVEŇ JE NEJVĚTŠÍ ODBORNOU KNIHOVNOU PRO HUDBU, TANEC A POHYBOVÁ UMĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE. FOND KNIHOVNY OBSAHUJE 130 000 DOKUMENTŮ, Z TOHO CCA 78 000 TIŠTĚNÝCH HUDEBNIN, 20 000 LP DESEK, 22 500 KNIH NEBO 7500 CD. ROČNĚ PŘIBUDE ZHRUBA 1500 NOVÝCH PŘÍRŮSTKŮ, VELMI ČASTO Z DARŮ NEBO POZŮSTALOSTÍ, KTERÉ DOSTÁVÁME.

Historii původní knihovny Hudební fakulty lze datovat rokem 1950, kdy sídlila spolu s fakultou v Rudolfinu. Po přestěhování do nově zrekonstruovaného Lichtenštejnského paláce na Malé Straně (1993) došlo k významným změnám. Knihovna získala zejména prostor. V dnešní době nabízí především studentům a pedagogům AMU, ale i široké veřejnosti rozsáhlé prostory tří studoven, určených ke studiu nebo k seminářům.

Jedna z nich je koncipována jako příruční knihovna a badatelna, ostatní dvě jsou vybavené akustickými panely, velkými TV, kvalitními audio i video přehrávači a lze v nich použít také piano nebo clavinovu. Knihovna využívá i prostory v chodbě.

Zde je umístěn například volný výběr části literatury z našich fondů nebo literatura určená studentům Erasmu a uživatel zde může také nerušeně studovat, poslouchat CD nebo LP, popř. sledovat DVD. Všechny prostory knihovny lze využít jako místo k setkávání a posezení se spolužáky a přáteli, jak tomu má ostatně v moderní knihovně být.

Co chystáme nového v roce 2023? Budeme pokračovat v zajišťování a nabídce nových zajímavých databází, v poslední době zjišťujeme zvyšující se zájem o databáze nebo aplikace elektronických not (Henle Library, Nkoda Music Library).

Nabízíme také periodika, která přecházejí z tištěné na elektronickou verzi (např. Diapason, Electronic Musicians), což je výhodné pro jejich dostupnost i distančně. Všechny novinky se naši čtenáři dozvědí na našem webu nebo na našich profilech na Facebooku nebo Twitteru. Čtvrtletně budeme vydávat informační letáček se zprávami o novinkách v knihovně. Nabídneme čtenářům v oblíbených „Jarmarcích“ k rozebrání noty a knihy, které byly vyřazeny z fondu nebo které nám zbývají po roztřídění darů, a tak najdou své nové využití. Nadále budeme pořádat také semináře k formálním úpravám psaní VŠKP a vždy rádi studentům pomůžeme vyřešit problémy kolem citací nebo plagiátorství. jh

foto: archiv HAMU

NAŠI ABSOLVENTI PAVEL TROJAN jr.

PAVEL TROJAN JR. STUDOVAL SKLADBU NA PRAŽSKÉ

KONZERVATOŘI VE TŘÍDĚ PROF. EDUARDA DOUŠI. VE

STUDIU SKLADBY POKRAČOVAL U PROF. VÁCLAVA

RIEDLBAUCHA NA HUDEBNÍ A TANEČNÍ FAKULTĚ

AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V PRAZE, KDE TAKTÉŽ

ABSOLVOVAL OBOR HUDEBNÍ MANAGEMENT. NA

PRAŽSKÉ KONZERVATOŘI TAKÉ VYSTUDOVAL OBOR

DIRIGOVÁNÍ, A TO POD VEDENÍM PROFESORŮ KOŠLE -

RA, FARKAČE A NĚMCOVÉ. OD ROKU 2022 JE ŘEDITELEM PRAŽSKÉHO JARA. JAK VZPOMÍNÁ NA SVÁ

STUDIA NA HAMU? A CO MÁ SPOLEČNÉHO SKLADBA

A HUDEBNÍ PRODUKCE? TO SE DOZVÍTE V ROZHOVORU, KTERÝ S PAVLEM TROJANEM VEDL ALFRED HABERMANN.

Jaké byly vaše hudební začátky? Hrál jste v dětství na nějaký hudební nástroj?

Rodiče vzpomínají, že od chvíle, kdy jsem dosáhl na klaviaturu, vášeň pro objevování souzvuků mě neopustila. Od pěti let jsem pak chodil na klavír na základní uměleckou školu ke skvělé Magdě Jiříkovské. Miloval jsem také divadlo – od dětství jsem zpíval v Dětské opeře Praha, později jsem začal moderovat dětský televizní pořad a získal první televizní herecké role.

Předpokládám, že jste se asi inspiroval u svého otce, ale proč právě skladba? Co vás na ní nejvíce lákalo? V pubertě jsem si prošel klasickou revoltou a klavír to odnesl. Šel jsem na osmileté gymnázium a hudba šla na vedlejší kolej. Na střední škole byl ale skvělý pěvecký sbor, do kterého jsem se přihlásil. Ani nevím jak, napsali jsme si vlastní muzikál – Petr a Lucie podle předlohy Romaina Rollanda.

Já zkomponoval hudbu, neuvěřitelně mě to bavilo. Přihlásil jsem se ke studiu skladby na Pražské konzervatoři a vrátil se tak zpátky k hudbě.

pad replikují další. Oběma profesím je společný cíl, aby naše životy byly rozšířeny za horizont každodenní rutiny. Zatímco jako skladatel si můžete měsíce či roky vystačit sám (dokud píšete partituru, nikoho dalšího k tomu nepotřebujete), hudební produkce je od začátku týmová disciplína, přičemž zcela zásadní je praktická stránka věci. Bez uskutečněného koncertu či festivalu není podstata věci naplněna. Na druhé straně jako skladatel můžete získat pocit dobře odvedené práce i s partiturou v šuplíku (záměrně to říkám s jistou nadsázkou, protože představa spokojeného skladatele s partiturou v šuplíku je věc, se kterou se obtížně smiřuji).

Jak vzpomínáte na svá studia na HAMU? Co vše vám tato škola dala?

Vašimi spolužáky je nastupující generace umělců a organizátorů. Vašimi pedagogy jsou aktivně působící lidé na nejvyšších pozicích. Tento networking a předávání zkušeností je naprosto zásadní pro vaši profesní dráhu. Formující pro mě byla také zkušenost ze studia skladby na londýnské Guildhall v rámci programu Erasmus.

Kam vedly vaše první kroky po ukončení HAMU? Bylo lehké se uplatnit po absolvování studia?

Už během studia jsem pracoval jako brigádník pro festival Pražské jaro – v rámci tiskového střediska jsem měl na starosti kontakt s novináři. Měl jsem ohromné štěstí, že mě pak oslovil Roman Bělor, ředitel festivalu a můj pedagog z HAMU, zda bych neměl zájem stát se zaměstnancem Pražského jara a posílit marketingový tým. Ještě během studií jsem tak získal práci snů, to bylo v roce 2010.

Co si myslíte, že je nejdůležitější pro současné umělce, aby našli uplatnění?

Vy jste kromě skladby vystudoval také hudební produkci. V čem se tyto obory propojují a v čem jsou naopak odlišné?

V obou případech musíte mít jasnou vizi a plán, jak jí dosáhnout. Jako skladatel usilujete, aby vaše dílo bylo interpretováno dalšími, jako producenta vás zase může těšit, když váš ná-

Být svrchovaným profesionálem po technické i osobnostní stránce. Přemýšlet, v čem jsem jedinečný a nezaměnitelný. Chápat, jak funguje svět, nejenom ten hudební, abych věděl, jakými cestami dosáhnout naplnění svých cílů. Nesedět v koutě, až vás někdo objeví. Být autentický a pravdivý ke svým posluchačům, ale i k sobě. Kupředu vás musí pohánět pozitivní náboj, touha něčím přispět, nikoliv prahnutí po úspěchu či slávě.

Od roku 2022 jste ředitelem festivalu Pražské jaro, předtím jste zde působil jako tiskový mluvčí. Bude Pražské jaro zařazovat do svých programů také mladé umělce?

Pražské jaro je referenčním festivalem v celé šíři záběru klasické hudby. Propojuje zahraniční scénu s domácí, přináší hostování špičkových orchestrů i komorních souborů, žhavé novinky současné hudby i poučenou interpretaci staré hudby. Vedle etablovaných osobností vystupují umělci na začátku svých profesních drah. Od roku 1947 je součástí festivalu Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, kde mladí umělci dostávají velkou příležitost. Součástí festivalu jsou také matiné, kde představujeme mladé talenty, mladí dirigenti jsou zase v hledáčku projektu Debut Pražského jara. V rámci Prague Offspring, víkendu věnovanému současné hudbě, dostávají příležitost především mladí autoři. Když s obdivem sleduji, kolik zajímavých mladých umělců se v posledních letech objevilo, a to jak na domácí, tak zahraniční scéně, jejich podíl v programu festivalu bude určitě narůstat.

foto: Nadiia Ponomarova

KONCERTNÍ REFLEXE

FAMA QUARTET,

BETHANY DANEL BROOKS A STRHUJÍCÍ

FRANCK

PÁTÝ LETOŠNÍ KONCERT SVÉ KOMORNÍ ŘADY

PŘIPRAVILA PKF – PRAGUE PHILHARMONIA

NA 9. LEDNA. KONCERT SE JIŽ TRADIČNĚ

USKUTEČNIL V BAROKNÍM REFEKTÁŘI

PROFESNÍHO DOMU; PROTAGONISTOU PROGRAMU BYL FAMA QUARTET SE SVOJÍ HOSTKOU, AMERICKOU KLAVÍRISTKOU BETHANY

DANEL BROOKS.

Komorní cyklus K, za který v PKF – Prague Philharmonia

odpovídá dramaturgyně Martina Sermain, je každoročně sestaven z necelé desítky koncertů předních českých hudebníků.

Na pódiu přitom dostávají příležitost zejména ti umělci a soubory, kteří jsou přímo spjati se samotným orchestrem. V této sezoně tak například vystoupí i koncertní mistryně PKF Romana Špačková nebo Quasi Trio.

Na programu prvního letošního koncertu této řady byly skladby Henriho Klimenta, Clauda Debussyho a Césara Francka. Díla dvou francouzských velikánů tak doplnila skladba mladého slovenského skladatele – a absolventa HAMU. FAMA Quartet hrál ve složení David Danel (1. housle), Roman Hranička (2. housle), Ondřej Martinovský (viola), Balázs Adorján (violoncello).

Večer otevřela skladba Shades, kterou Henri Kliment napsal v roce 2016. Jak se dočteme ve slově k programu, inspirací mu byla i hudba Clauda Debussyho. Do Shades se promítá jistá prchavost a barevnost, kterou jsme zvyklí přisuzovat Debussyho skladbám – spíše než s pestrými harmoniemi však Kliment pracuje s prostými, ale nosnými melodickými liniemi. Ty přitom komponuje ve veskrze tradičním duchu, skladba je tak přístupná i širšímu publiku. Skladba má relativně vyrovnaný průběh bez větších vzruchů. K dosažení klidného až křehkého vyznění volí Kliment odpovídající prostředky, dominuje nižší dynamika. Osobně mi ve skladbě trochu chybělo o něco komplexnější, vybalancovanější vypracování faktury. FAMA Quartetu se podařilo zdůraznit důležitou melodickou stránku díla, klenuté linky zněly v jejich podání velmi dobře. Hráči se drželi umírněné výrazovosti, ta jim ale nebránila v tom, aby bylo v jejich interpretaci přítomno zaujetí a invence. Obecně bych řekla, že záměru skladatele těleso dobře porozumělo a charakter díla beze zbytku naplnilo. Spojitost s Debussym jsme si mohli ověřit hned vzápětí: FAMA Quartet totiž v programu pokračoval jeho Smyčcovým kvartetem g moll op. 10. V tomto díle nicméně nejsou Debussyho pozdější postupy, postupy hudebního impresionismu, ještě tak patrné. Co však již slyšet je, je smysl pro harmonii, v níž dosahoval zcela nové barevnosti. Největší devízou FAMA Quartetu se v tomto díle stala znělost a schopnost výrazové flexibility. Plným zvukem otevřel soubor již první větu Animé trés décidé – spíše než jadrný temperament přitom větě vtiskl elegantní energii. Možná bych ale čekala ještě více zvukových odstínů, v prostřední části jsem postrádala více plasticity. Ve druhé větě skvěle zafungovaly úvodní uhrančivé figury violy v podání Ondřeje Martinovského, doplněny až virtuózním pizzicatem ostatních hráčů, zejména houslí. Ve třetí větě Andantino, doucement expressif přinesl soubor nádherné, až tajemně znějící široké melodie, hezky modelovanou kantilénou v podání

Balázse Adorjána pak začala i čtvrtá věta. Ta se ve svém průběhu mění na velmi dravou, rytmickou hudbu – FAMA Quartet hrál přesně, ve výrazu jsem ale možná cítila trochu rezervovanosti.

Ve skvělé formě se pak soubor předvedl ve druhé polovině programu, která celá patřila Klavírnímu kvintetu f moll Césara Francka. Komplexní dílo dlouhé přes půl hodiny zahrálo těleso s již zmiňovanou Bethany Danel Brooks a šlo o opravdu velmi funkční hudební spojení. Již od prvních taktů, kdy klavír s předpisem espressivo nastupuje po dramatickém vstupu smyčců, ukazovala klavíristka svoji nápaditost a to, jak kultivovaný tón je schopna na nástroji vytvořit. Později publikum přesvědčila také o své technické svrchovanosti – je jen škoda, že kvůli akustice některé její virtuózní pasáže poněkud zanikaly ve zvučném projevu kvarteta. Vzhledem k mnohým změnám a kontrastům, jež dílo obsahuje, byla souhra jednotlivých členů zcela klíčová. V této „zkoušce“ obstáli protagonisti skvěle (velkou zásluhu má na tom i primárius David Danel), dobře spolu interagovali, bravurně vyzněly například sugestivní dialogy klavíru a smyčců hned v Allegru první věty. Silný prožitek bez povrchní sentimentality byl cítit v druhé větě (byť bylo v některých hustších místech slyšet intonační nepřesnosti, nebylo to v tomto okamžiku to nejpodstatnější).

Skutečná smršť pak nastala ve třetí větě Allegro non troppo ma con fuoco, kterou se souboru povedlo vypointovat do opravdu opulentního, strhujícího závěru. Bezprostřední výkřik „bravo“ z publika byl asi nejlepší reflexí toho, jak na posluchače tato interpretace zapůsobila.

ODDYCH ↓

VTIPY …O DIRIGENTECH

Přijde nový dirigent do orchestru a říká: „Dávejte si na mě pozor, bude tady kázeň, mám absolutní sluch a všechno slyším, všechno!“

Zdvihne taktovku, aby se orchestr připravil a vtom tympanista bouchne do tympánu ještě před dirigentovým gestem. Dirigent zařve: „Kdo to byl?!“

Víte, jaký je rozdíl mezi dirigentem a Bohem?

Bůh si nemyslí, že je dirigent.

Jaký je rozdíl mezi dirigentem a šimpanzem?

Bylo vědecky dokázáno, že šimpanzi jsou schopni komunikovat s lidmi.

VÝZVA – BAVÍ TĚ PSÁT A SLEDOVAT HUDEBNÍ DĚNÍ? CHCEŠ SE PŘIDAT DO NAŠEHO REDAK‑

ČNÍHO TÝMU? NEBO MÁŠ JEN NÁPADY, O ČEM BYCHOM MOHLI PSÁT? SVOJE NÁPADY, PŘIPO‑ MÍNKY A POSTŘEHY NÁM MŮŽEŠ NAPSAT NA

NAŠI E‑MAILOVOU ADRESU redakce@hamu.cz.

Redakce: Alfred Habermann, Gabriela Barillová, Lucia Maloveská, Eliška Zamouřilová

Když to někomu nejde v orchestru, dají mu dvě paličky a postaví ho dozadu. Když to nejde ani tam, jednu mu seberou a dají ho dopředu.

Spoluautoři: Daniela Machová, Natálie Matysková, Michaela Mochnáčová, Jana Horká, Monika Štúrová, Veronika Páníková

Odborná pomoc: Adam Halaš, Anna Poppová, Petr Koronthály, Eva Lorencová

Grafické zpracování: Eva Holá

Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací. Redakční uzávěrka: 12. 1. 2023

Malostranské nám. 258/13, 118 00 Praha 1 +420 234 244 101 hamu@hamu.cz