#hamu č.7

úvodní slovo šéfredaktora

pozvánky na akce, které by vás neměly minout

Katedra strunných nástrojů III. – violoncello, kontrabas

„Bez cvičení to prostě nejde“

rozhovor s violoncellistou prof. MgA. Miroslavem Petrášem

otázky a odpovědi studentů violoncella a kontrabasu

se událo v posledních

„Jsem něco mezi ekonomem a farářem“

rozhovor s děkanem HAMU prof. Ivanem Klánským

s Ladislavem Bilanem jr.

rozhovor s doc. MgA. Jaromírem Honzákem

Vážení čtenáři, jaro je tu, a proto držíte v rukou letošní druhé číslo časopisu #hamu, které zase přináší plno zajímavých rozhovorů a článků. Finálně uzavíráme představování katedry smyčcových nástrojů, přečíst si můžete o violoncellech a kontrabasech. V rubrice Spectabilis, Honorabilis nabízíme rozhovor s děkanem Hudební a taneční fakulty AMU prof. Ivanem Klánským nebo si můžete přečíst rozhovor s legendárním kustodem Janem Rücklem.

S dalším číslem se přihlásíme až v říjnu, proto vám přeji klidné léto, úspěšně zakončený semestr a těšíme se na vás opět v novém akademickém roce.

Alfred Habermann šéfredaktor

Nenechte si ujít

JazzFest Brno: Snarky Puppy

1. 5. 2024 / 19:30 / Sono Centrum, Brno / koncert

Classical:NEXT

12.—17. 5. 2024 / Berlín, Německo / hudební konference Konference klasické hudby, určená pro hudební profesionály (umělce, manažery, orchestry, vydavatelství, pedagogy, média a další). Studenti HAMU mohou na výjezd získat finanční podporu. Více info u A. Poppové, mezinárodní oddělení.

Zahajovací koncert Pražského jara

12. 5. 2024 / 20:00 / Obecní dům / koncert

Orchestrální koncert katedry skladby se SČF Teplice

16. 5. 2024 / 19:30 / Sál Martinů, HAMU / koncert

Kniha džunglí

2.—18. 6. 2024 / Azyl78 / představení Hudebně-taneční adaptaci Kiplingovy Knihy džunglí vytvořili hudební skladatel Marko Ivanović a režisér a scénograf Matěj Forman. Inscenace s choreografií Štěpána Pechara a kostýmy Andrey Sodomkové vznikla ve spolupráci s Divadlem bratří Formanů, DEKKADANCERS a Českou filharmonií.

Martinů Voices a katedra dirigování HAMU

7. 6. 2024 / 19:30 / Sál Martinů, HAMU / koncert

Zahajovací koncert Národního festivalu Smetanova Litomyšl

8. 6. 2024 / 19:30 / Festivalová hala, Litomyšl / koncert

HAMUFest 2024

9. 6. 2024 / kampus HAMU / festival HAMUFest je jednodenní festival Hudební a taneční fakulty AMU. Přivádí na společné pódium (nejen) nejmladší generaci umělců napříč múzickými obory. V průběhu jednoho nedělního odpoledne představí studenti i jejich pedagogové to nejaktuálnější ze svých tvůrčích prací.

Těšit se můžete na současnou hudbu, folklor, jazz, bicí, zpěv, nonverbální divadlo, tanec, zvukovou instalaci, performance, site specific i několik přednášek a workshopů.

PKF: S6 Dvacet let cyklu S — Současný pražský hudební koktejl

18. 6. 2024 / 19:00 / Švandovo divadlo / koncert

„Zazní výjimečné a nevšední tituly, vážné i nevážné, od kvarteta skladatelů historicky spojených s cyklem S. Petr Wajsar — Jan Kučera — Miloš Orson Štědroň — Martin Hybler“

Environmentální den AMU

26. 6. 2024 / kampus HAMU

Již 4. environmentální den AMU, tentokrát s podtitulem Piknik day, se odehraje 25. června v meditační zahradě Hudební a taneční fakulty AMU (HAMU). Na programu jsou lidové písně v podání sboru Veselé chvíle (sbor tvoří především studující a absolventi naší Divadelní fakulty), zájemci se budou moci zúčastnit workshopu zpěvu (nejen) gregoriánského chorálu vedeného Jiřím Hodinou, workshopu lidových tanců pořádaného katedrou tance HAMU, dále nás čekají ukázky lidových tanců a vše doprovodí cimbálovka CimbalMusic. Opět pořádá Environmentální panel AMU a všichni jsou srdečně zváni!

Open Air koncert České filharmonie

26. 6. 2024 / 20:15 / Hradčanské náměstí / koncert

archiv České filharmonie

Představujeme: Katedra strunných nástrojů III.

– violoncello, kontrabas

Š. Varaus

archiv I. Stivín

Š. Varaus

E. Klimešová

Z PROFILU

„Bez cvičení to prostě nejde“

Prof. MgA. Miroslav Petráš je významným českým

violoncellistou. Za čtyřicet let své koncertní praxe uskutečnil jako sólista stovky komorních koncertů s klavírem, harfou, kytarou či varhanami, ale i řadu koncertů s orchestrem. Zatleskali mu posluchači ve většině evropských států, v Severní i Jižní Americe, v Japonsku i na Tchaj-wanu. Sám říká, že mnoho cenných zkušeností se zvukem violoncella nabyl též jako koncertní mistr a sólista Pražských symfoniků –FOK, kde působil od osmdesátého roku čtrnáct sezon. Hru na violoncello vyučuje téměř třicet let, od roku 1992 působí jako docent, od listopadu 2005 jako profesor na AMU v Praze. Vede studenty též na Pražské konzervatoři, je členem Českého tria, téměř tři desítky let působil v Klavírním kvartetu B. Martinů.

archiv M. Petráš

Působíte na HAMU od roku 1983, jak byste popsal vývoj pedagogiky v rámci hry na violoncello?

Já patřím k pedagogům v podstatě konzervativním.

Pořád se mi daří se spokojit s tím, že ten hráč, který se na smyčcové katedře vyškolí, je na takové hudební úrovni, že v rámci uplatnění se v praxi, na konkurzech bude patřit k těm nejlepším.

Když vzpomenu, tak od doby, kdy jsem na tuto školu nastupoval jako student, tak ten systém vyškolení profesionálního hudebníka mi připadá velmi podobný. Špičkoví hráči v osmdesátých letech měli srovnatelnou úroveň s těmi dnešními. Protože ta dokonalá hudební interpretace, zdá se mi, je svým způsobem jedna. Krásná, strhující, nebo zajímavá v jednotlivém aspektu, vždy musí stát na prokazatelných kvalitách. Na dobré intonaci, rytmu, tónu, a to se nemění.

Mění se požadavky na profesionálního hudebníka?

Z toho co uvádíte, vyplývá, že spíše ne.

Z určitého hlediska tam změna je. Jako všude, ve vývoji sportovců, umělců je konkurence tvrdší. Ti talentovaní jedinci začínají dřív, než tomu bylo před padesáti, sto lety. Dalo by se říct, že ta průměrná úroveň, kterou dnes mají konzervatoristé nebo akademici, je vyšší.

Tu změnu vnímám také v možnostech, které student má.

Třeba možnost si brzy svůj výkon nahrát. Ať už kontrolně při cvičení, nebo přímo vystupování, ve škole nebo na veřejnosti. To je velká změna. Také informovanost a srovnání se zahraničím.

Existuje „česká“ škola violoncella?

Já si vzpomínám, že termíny jako česká interpretační škola se používaly k určité charakterizaci. Například česká zpěvnost, německá solidnost, francouzský šarm… Ale co to znamená? No je to charakteristika určitého výjimečného interpreta té národnosti. Ano, tu a tam tu rozdílnost můžeme trochu vidět, pokud budeme chtít. Ale můj názor je ten, že se ty rozdíly smazávají a vyrovnávají v něco objektivně

krásného. Netroufnu si rozlišovat a říkat, že toto je český Dvořák a toto ruské variace na rokokové téma. A jaký smysl by to vlastně mělo?

Jak si stojí zdejší violoncellová třída ve srovnání se zahraničím? A když do České republiky zamíří violoncellisté z jiných zemí, proč zvolí právě HAMU?

Myslím si, že kromě solidnosti školy jako takové, je tahákem i samotná Praha. Kulturní život, návštěvy koncertů, masterclassy s osobnostmi interpretačního i pedagogického umění. To jsou všechno určitá plus.

Samozřejmě jsou tu i centra větší a bohatší jako Berlín, Vídeň, Paříž. S těmi je zase HAMU v kontaktu prostřednictvím například Erasmu. Tyto instituce jsou sice někdy i třeba 5x větší, ale v rámci poměru jsou počty těch opravdu výjimečných hráčů, myslím, na HAMU srovnatelné. A když se někteří studenti dostávají i na tyto školy, tak jsme rádi, že se takto zařazujeme mezi určitou elitu.

Stále koncertujete s Českým triem, cvičíte ještě denně, nebo už se to vztahuje jen k určitým příležitostem?

Právě z téhle zkušenosti mohu potvrdit, že určitý typ práce v hudbě je pořád stejný. Ten soubor se musí scházet a zkoušet, stejně jako tomu bylo před dvaceti lety. Co se týče mého vlastního cvičení. Já jsem takový, každý máme nějakou svou zvláštnost, že když se třeba vrátím ze soutěže, kde jsem byl jako porotce, tak si začnu opakovat nebo studovat etudu, kterou tam některý z účastníků hrál.

A když se mi to po nějaké chvíli cvičení daří, tak z toho mám prostě živočišnou radost. To je pro mě inspirací i při hře s Českým triem. Cvičím kromě etud samozřejmě i party z našeho repertoáru, ale není to v té intenzitě, jako to bylo dřív. Ale bez cvičení to prostě nejde.

Jak ses dostal/a ke hře na svůj nástroj?

Ke hře na svůj nástroj jsem se dostal trochu neobvyklým způsobem. Jako malý jsem šel na přijímačky na základní uměleckou školu se zájmem hrát na klavír. Přijímačky jsem (samozřejmě) složil úspěšně. Při odchodu z nich, drže se své matky za ruku, koukám, že za mnou běží paní učitelka. Volala na mě, ať jí ukážu své ruce. Ukázal jsem jí je – a na základě toho řekla, že mám krásné ruce, se kterými by bylo dobré hrát na violoncello… Šli jsme spolu do třídy, ukázala mi violoncello – já jsem viděl tu výhodu, že se u něj může sedět. A tak jsem se tedy rozhodl, že na něj budu hrát.

Později jsem si uvědomil, že pravděpodobně za mnou učitelka přišla kvůli tomu, že neměla dost žáků v úvazku, ne kvůli mým rukám.

Martin Houdek

Ke hře na kontrabas jsem se dostal přes svoji sestru, která chtěla hrát na housle. Hrál jsem na klavír na základní škole v naší vesnici, kde nás učila paní učitelka (mimo jiné i flétnu). Když

moje sestra přišla s nápadem hrát na housle, ptala se mě maminka, jestli taky nechci zkusit nějaký další nástroj. Já jsem odmítl s tím, že budu pokračovat v klavíru na ZUŠ. Když jsem poprvé navštívil ZUŠ, její ředitel pan Švestka se na mě podíval a řekl, že ruce mám velké – „takže basa“. Na klavír prý totiž tehdy měli plno.

Byl to ředitel, co si uměl rozčlenit žáky do různých skupin nástrojů. A později jsem zjistil, že jeho syn je výborný kontrabasista – vedoucí skupiny kontrabasů v Brně.

Na ZUŠ jsem začal studovat u paní Machačové, když odešla na mateřskou, začal mě učít její manžel pan Machač, který se později stal i mým profesorem na konzervatoři. Tehdy jsem se ještě zúčastnil soutěže v Blatné, kde se mi hodně líbilo, a rozhodl jsem se, že chci dělat kontrabas dál.

Michal Hromádko

Pocházím z hudební rodiny, oba rodiče jsou hudebníci – táta hraje v Brněnské filharmonii. Rodiče dostali tip na skvělou učitelku violoncella a z toho vzniklo, že na tento nástroj budu hrát – a už jsem u toho zůstala.

Štěpánka Plocková

Ke hře na violoncello jsem se dostal díky mým rodičům, kteří jsou muzikanti. Moje mamka je violoncellistka, můj táta violista. Původně jsem chtěl hrát na housle, ale moje kmotra Boženka Kronychová (legendární klavíristka, korepetitorka violoncellistů) mě přivedla k violoncellu. Vyjmenovala mi výhody tohoto nástroje: u violoncella se sedí a má mnohem hezčí tón než „ty pisklavé housle“.

David Pěruška

Když mi bylo devět let, sám jsem se nabídl jedné kapele, která zrovna sháněla kontrabasistu na silvestrovský koncert, že to s nimi odehraju. Dodnes nevím, co mě to tenkrát napadlo, na kontrabas jsem nehrál a ani jsem neměl žádný nástroj. Nevěděl jsem, jak ho sehnat, a tak mě rodiče přihlásili do zušky a tam mi kontrabas půjčili. Dnes mi to zní téměř neuvěřitelně, ale já jsem za dva měsíce skutečně ten koncert odehrál. Moje první vystoupení netrvalo pět minut, jak to většinou bývá, ale pět hodin. Byla to velká škola.

Indi Stivín

Hře na kontrabas a klasické hudbě jsem se v mém životě začal věnovat docela pozdě.

Nejdříve jsem se učil hrát na kytaru, kterou postupně vystřídala elektrická basa. Až když jsem zahájil studium na jazzové konzervatoři na Faerských ostrovech o pár let později, můj profesor mi doporučil, abych začal hrát na kontrabas.

Ale to bylo samozřejmě hraní jazzovým způsobem. A cesta ke klasice je už úplně jiný a delší příběh.

Bergur Fonsdal Johannesen

Jaký je nejtěžší orchestrální part, který jsi kdy hrál/a?

Neřekl bych, že obecně nejtěžší violoncellový part je Prodaná nevěsta, ale přesto ji musím zmínit. Hrál jsem ji na svých prvních zkouškách z orchestrálních partů na Pražské konzervatoři a s přípravou tohoto partu jsem strávil mnoho hodin. Naopak mým nejoblíbenějším orchestrálním partem je sólo z Rossiniho předehry k opeře Vilém Tell, ke které jsem v roce 2020 nahrál všech pět violoncellových hlasů.

Martin Houdek

Nejtěžší orchestrální part? Pro nás je to Beethoven. Některá místa jsou skoro nehratelná – například v 9. symfonii Také když jsem byl na konzervatoři, hrál jsem s českou studentskou filharmonií Svěcení jara. To bylo pro mladého člověka s ne tolika zkušenostmi velmi rytmicky obtížné. Ale stejně se musím vrátit k Beethovenovi. Z jeho 5. symfonie hrajeme konkurzní party, které ale paradoxně nejsou nejtěžší. Beethoven psal velmi živě – neustále v jeho symfoniích hrajeme těžké pasáže (jak technicky, tak fyzicky) a nezastavíme se od začátku do konce.

Michal Hromádko

Orchestrálních partů, které jsem hrála, bylo opravdu dost vzhledem k tomu, že hraji v Brněnské filharmonii jako akademička. Pro mě jednou z nejtěžších zkušeností byla zkušenost hned první. Hráli jsme 5. symfonii od Kabeláče. Zaprvé jsem na hraní ve velkém orchestru nebyla zvyklá, zadruhé jsme hráli z ručně psaných not. Kabeláč ještě k tomu všechny noty vypisuje – tzn.

že to, co jiní skladatelé zapíší jako glis, on rozepíše do not. Proto tam bylo extrémní množství not. Ale byla jsem především velmi nervózní, protože to byla moje první zkušenost. Jako další náročnou skladbu bych uvedla Šostakovičovu 5. symfonii.

Štěpánka Plocková

Musím se přiznat, že jsem nehrál velké množství orchestrálních partů. Ale ještě menší množství jsem jich cvičil (smích). Každopádně asi nejtěžší je Don Juan a slavné sólo z díla Život hrdinův od R. Strausse. Nejenže jsou tyto party náročné technicky, ale také jsou dle mého těžko uchopitelné hudebně – což dokazují například velmi časté harmonické změny. Navíc mně osobně skladatelův styl není blízký.

David Pěruška

Složitost orchestrálních partů je relativní. Technické výzvy pro mě vždycky byly radost. Já osobně jsem prošel praxí orchestrální hry ve Staatskapelle Dresden a například mnohahodinové moderní opery nemusí být nutně technicky těžké, ale hrát v plném soustředění čtyři hodiny, když se k tomu přidají počítačové zvuky a záměrné disonance, tak to může být teprve ta skutečná výzva.

Indi Stivín

Nejtěžší orchestrální part, který jsem hrál, a zatím i možná největší výkon, co si momentálně vybavuji, se stal v Berlíně minulý měsíc, když jsem musel hrát celou Beethovenu 9. symfonii bez zkoušek s orchestrem. Věděl jsem už pár týdnů před koncertem, že okolnosti budou takové, a proto jsem se učil všechny party skoro zpaměti. Hodně jsem se bál, ale nakonec všechno dopadlo moc fajn.

Bergur Fonsdal Johannesen

Stalo se

Zemřel německý skladatel Aribert Reimann

Ve věku osmaosmdesáti let zemřel jeden z nejvýznamnějších německých skladatelů poválečné generace, zejména vokální hudby a hudebního divadla, Aribert Reimann. Zpočátku působil především jako klavírista a doprovazeč v písňovém repertoáru, ale po mnoho desetiletí komponoval zejména pro lidský hlas. Za své dílo byl mnohokrát vyznamenán, mimo jiné Siemensovou hudební cenou a Velkým křížem Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo s hvězdou. V příští sezoně uvede pražské Národní divadlo v české premiéře jeho operu Lear.

Prof. Ivan Kurz obdržel čestný titul emeritní profesor AMU

V pondělí 19. 2. 2024 na jednání Kolegia děkana

HAMU převzal prof. Ivan Kurz, bývalý pedagog katedry skladby, z rukou doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádné, rektorky AMU, čestný titul emeritní profesor

AMU. Toto ocenění mu bylo uděleno za mnoholetý přínos fakultě, jak v pedagogické, tak umělecké rovině, v neposlední řadě i za osobní angažovanost při zastávání vedoucích pozic, především pak v pozici děkanské v letech 1997—2000.

G. Gerster

archiv AMU

Zemřel Shigeichi Negishi, vynálezce karaoke

Ve věku 100 let zemřel japonský inženýr Shigeichi Negishi, vynálezce karaoke. Jeho prototyp „Sparko Box“ z roku 1967 patří mezi zařízení, která se v Japonsku zasloužila o vznik mánie karakoe. Negishi zemřel již v lednu, jeho úmrtí bylo oznámeno až nedávno a potvrzeno Shirem Kataokou, výkonným ředitelem All–Japan Karaoke Industrialist Asssociation.

Spectabilis, Honorabilis

„Jsem něco mezi ekonomem a farářem“

Ivan Klánský patří léta ke světové pianistické špičce – ať už jako sólista či jako komorní hráč. Dlouhodobě náleží také k vyhledávaným klavírním pedagogům. Je laureátem řady nejprestižnějších zahraničních soutěží. Nahrál kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany, v jeho bohaté diskografii nechybí ani slavná klavírní díla romantiků. Na HAMU působil jako vedoucí klávesové katedry, proděkan pro studijní záležitosti a od roku 2018 je děkanem.

Jaké byly vaše hudební začátky? Proč jste si vybral klavír?

Tak jak v životě člověka některé věci závisejí na úplné náhodě, tak náhodou v začátku mé kariéry hudebníka bylo to, že můj strýc, který měl doma velký klavír značky Bösendorfer, se musel v padesátých letech z politických důvodů přestěhovat z bytu v Praze do nově přiděleného, kam se mu už klavír bohužel nevešel. A my jsme měli jeden pokoj trochu větší, tak jsme ho uskladnili u nás. Mně bylo tehdy nějakých pět let, a když jsem u něj seděl déle, než rodiče předpokládali, tak vznikl dojem, že by mě hra na klavír bavila.

Jak vzpomínáte na svá studia?

Před nástupem na konzervatoř jsem studoval soukromě. Nejdříve jsem chodil na hodiny studentky konzervatoře, která si přivydělávala na živobytí, poté jsem byl u prof. Tomana, který byl absolvent akademie ze třídy prof. Maxiána. V patnácti letech jsem vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde jsem studoval u prof. Kameníkové. Následně jsem plynule přešel na akademii, kde jsem byl žákem prof. Rau-

cha. Byl to typický průběh studia, tenkrát se do zahraničí, zejména na Západ, nejezdilo. Proto jsem veškerá studia, včetně postgraduálu, což byla obdoba dnešního doktorátu, absolvoval v Praze.

Po vysoké škole jste nastoupil na HAMU jako pedagog?

Nejdříve jsem nastoupil jako korepetitor. Začít ihned vyučovat hlavní obor bylo trochu problematické, protože jsem nesplňoval určitá politická kritéria. Nicméně v roce 1986, kdy se poměry rozvolnily, jsem dostal zkušebně od prof. Raucha možnost vyučovat dvě hodiny hlavního oboru jako jeho asistent. A po roce 1989 jsem už měl úvazek jakožto normální pedagog.

Co je náplní vaší funkce děkana a co její vykonávání obnáší?

Náplní děkana by mělo být, dle zákona, vedení fakulty, zodpovědnost za průběh studia, dodržování veškerých legislativních předpisů. Já však pravidelně odpovídám, když se mě někdo takto ptá, co je mou hlavní náplní ve skutečnosti, ne podle zákona, tak je to něco mezi ekonomem a farářem. Tzn. jakožto ekonom společně s tajemníkem hlídám, aby se nestalo, že fakulta bude na podzim bez finančních prostředků. A co se týče toho faráře, tak to zase musím utěšovat mnoho lidí, kteří mi sem chodí brečet, že jsou zde malé platy, že sice mají malý plat, ale že hudba je krásná věc, a že za svou laskavost přijdou do nebe.

Děkanem jste od roku 2018. Jaké byly vaše vize, které jste si při příchodu do funkce stanovil? A podařilo se je naplnit?

Byly vize abstraktní a vize konkrétní. Z těch abstraktních to bylo, pokud možno, získat pro fakultu takové postavení ve vysokoškolském systému, aby nebyla v těch finančních možnostech úplně dole v rámci vysokých škol. Druhý cíl byl, kdyby se finanční situace zlepšila, posílení pedagogického sboru i ze zahraničí, abychom patřili k evropskému nadprůměru.

Z konkrétních vizí to byla eliminace vnitřních sporů mezi katedrami nebo rekonstrukce Sálu Martinů včetně nových varhan. Vypadá to, že alespoň v otázce varhan budu moci odcházet z této školy a v budoucnu umírat s dobrým pocitem, že se to díky jistým lidem, kteří v tom mají velkou zásluhu a jsou našimi kmenovými pedagogy, podařilo dotáhnout. Když si uvědomíme, jak je to finančně náročné, tak jsem za to velmi rád. Tím se totiž nejen obor varhanní, ale celkové postavení školy posune, pokud se tady budou moci konat mezinárodní soutěže, festivaly, což v současné době nebylo možné.

Plánujete otevírat nové obory?

Ano, už se stalo. Nyní jsme otevřeli nový obor akordeon, což byl dlouholetý požadavek akordeonistů, aby byl tento obor vysokoškolsky zajištěn. Získali jsme potřebnou

Z. Lazarová

akreditaci, tak se obor může pomalu rozjíždět. Já budu v tomto samozřejmě opatrný, protože u nových oborů je velmi důležité, aby byl na nejvyšší úrovni, pedagogicky i složením studentů.

A nějaké další obory?

Co se týče dalších oborů, mluví se o možnosti otevřít obor saxofon, ale uvidíme. Ona je to také otázka finančních prostředků, protože nejsme financováni od studenta, ale podle jiného klíče. Takže otevření dalšího oboru bude na úkor všeho ostatního, co na této škole běží. Zkrátka co přidáme v počtu, tak někde budeme muset ubrat finančně.

Dříve jste působil jako proděkan pro studijní záležitosti Hudební fakulty AMU.V čem se zásadně liší tyto dvě funkce?

Studijní proděkan je v dennodenním styku se studenty. Je to z toho důvodu, že studenti mají požadavky na různé výjimky, na některé mají ze zákona nárok, na jiné ne, a studijní proděkan musí rozhodnout, zda studentovi vyhovět, nebo bychom se už dostali za hranici zákona. Studijní proděkan má v gesci také studijní programy, naopak neřeší tolik finanční stránku ani další běh školy.

Kromě funkce děkana stále vyučujete, dlouhé roky jste vyučoval také v zahraničí. Liší se nějakým způsobem přístup studentů k hudbě u nás a v zahraničí?

Myslím, že talent je rozložen rovnoměrně mezi populaci ve všech zemích. Když jsem v roce 1992 nastoupil do Lucernu, tak se mi často stávalo, že se mě student po prvním cyklu ptal, zda má pokračovat dál, zda má našlápnuto na kariéru. Já odpovídal, že mohu posoudit pouze to, jak hraje nebo zda je na svém hudebním stropu. To, zda udělá světovou, evropskou nebo místní kariéru, tak na to mu odpoví jedině úplně nahoře – na nebi. Ten dotyčný říkal „raději půjdu dělat zubaře, tam je to jisté, i když mi to nepůjde“. A ono se to dnes přelévá i k nám. To, co jsem tam zažil v těch devadesátých letech a na přelomu tisíciletí, se objevuje zde tak pět až deset posledních let. Také jsem zjistil, že naši studenti, stejně jako švýcarští studenti, mají drahé živobytí, zvláště tady v Praze, proto většina z nich pracuje, a nemají tolik času na cvičení. Nikdy se ale nestalo, že by mi ve Švýcarsku někdo zatelefonoval nebo napsal SMS, pane profesore, já jsem měl teď tolik práce, tolik učení, že na hodinu nepřijdu. Ve Švýcarsku je totiž studium placené, ne nějak závratně, nicméně i ten malý poplatek vede k tomu, že student hodinu využije.

Stále jste také aktivním klavíristou, pravidelně vystupujete na prestižních festivalech. Jakou hudbu nejraději hrajete? Jaký je váš oblíbený skladatel?

Já mám nálepku „chopenista“, protože jsem se dostal do finále velké klavírní olympiády, což je Chopinova soutěž ve Varšavě. Samozřejmě Chopina miluji, hraji ho rád, ale není to tak, že bych hrál na všech koncertech z 90 procent, nebo ani z 50 procent, jen Chopina. Já mám také velmi rád Bacha, Mozarta, Beethovena, na stará kolena Brahmse, a nejen klavírní dílo, ale také komorní hudbu, kterou si sám mohu hrát, a dělám to čím dál tím více, protože jak je člověk starší, tak už nestuduje ty velká sólová díla, ale rád si zahraje kvartety, kvintety, sonáty… Kdybych to vzal procentuálně, tak hraji 15 procent baroko, 40 procent klasicismus, 40 procent romantismus a 5 procent nová hudba.

Z. Lazarová

Často vás také můžeme vidět vystupovat s vašimi dětmi. Jak probíhá vaše společná spolupráce?

Naše společná spolupráce vypadá tak, že si občas něco zahrajeme, ale většinou skončíme u jiných témat. Těch společných termínů už nalézáme čím dál tím méně, protože nejen synové, ale také už i dcera jsou časově vytíženi. Když se mě ptají „a nemohl byste přijet se svými dětmi“, tak odpovídám, že nemohu slíbit s kolika, protože nevím, kdo bude mít čas. A někdy jsou to dva, jindy tři. Já mám na výběr pět dětí – čtyři syny a jednu dceru – s kterými mohu hrát komorní hudbu. Na otázku, jak je těžké najít spoluhráče pro trvalou spolupráci v komorní hudbě, odpovídám, že je to velmi těžké. Tam musí fungovat nejen hudební stránka, aby všichni cítili hudbu podobně, ale musí to být dobrá spolupráce i na osobní rovině, protože komorní soubory jsou jako manželství, trávíte spolu spoustu času. A někdy se tak špatně hledají ti lidé, proto já říkám, že jsem si je vytvořil sám, abych měl jistotu, že to bude geneticky, tedy hudebně, v pořádku, a lidsky si to budu moci při výchově zařídit, že to bude lidsky také v pořádku.

Kdy jste byl naposledy na koncertu jako posluchač?

Vzhledem k tomu, že můj syn Adam udělal konkurz do České filharmonie jako zástupce koncertního mistra violoncell, tak od něj dostanu občas vstupenky na koncerty, které bych jinak asi těžko sháněl. Také když jsem někde v zahraničí a je tam nějaký významný sólista nebo komorní soubor a mám večer volno, tak rád na koncert jdu.

Vzpomenete si na své největší profesní faux pas, a naopak na nejúspěšnější životní okamžik?

Největší životní faux pas bylo, když mi bylo osm let a hrál jsem tehdy na koncertě s dvěma staršími spoluhráčkami na šest rukou u jednoho klavíru. A seděl jsem na dlouhé židli pro dva lidi, ale my se tam vešli tři. Během koncertu se děvčata začala strkat, až mě z té židle shodila, a já před tím plným sálem upadl na zem. Byla to pro mě taková ostuda,

že jsem potom celý rok nechtěl vystupovat. Když řeknu něco z těch senzací, měl jsem koncert s triem v německém městě Kostnici a nějaká dívka mi otáčela noty. Byli jsme na strašně vysokém pódiu v moderní hale, to pódium mělo alespoň dva metry. Ta dívka, když mi otáčela, tak nějak zakopla a vypadalo to, že z toho pódia spadne. Ale ona se mi chytla za rukáv fraku, který mi utrhla. Já jsem dohrával Smetanu jen pravou rukou a levou jsem ji držel nad tou propastí a přitáhl ji zpět. Úspěch to byl obrovský, Smetana byl „vykuchaný“, protože tam levá ruka asi dva řádky chyběla, paní pořadatelka mi o přestávce musela přišít rukáv od fraku. Ale měl jsem dobrý pocit, že jsem tu dívku udržel na tom pódiu a nespadla dolů.

Z. Lazarová

Expats: life in Prague

When you find home

How much it takes for you to feel fit in a place?

When I find a nice bed for myself

When I can have a normal sleep through night there

When I find someone to love me back there

When I can have my own coffee spot to work or to write

When I find a hiding spot to look at people without being watched

When I can find my own taste of food in a bistro

When I can find a church or mosque to go when I feel lonely

When I can find my cheap, comfy local pajama shop

When I have some friends who remembering me when they are out

When I can not find any missing spot in my chest

When I feel full in my stomach

When people know you by your name

When they ask for your opinion

When I find a cozy home here

When I can bring my family for a visit

When I can have freedom to talk

When I can have freedom to be myself

When I am not scared.

As a review, It’s mostly about have, find, can, be,…

Home is a place for me which is safe even when outside ask you to be potencies, to pretend you are someone else because you are afraid.

Home is some place which is not political, even having it is related to politics.

The fact that you want to have a home of your own is related to politicians’ decisions, if they want they can make a war and then you are homeless. City less and country less. If they want you can be in a developing situation, have a home which is not good enough but details are up to you. You can make it beautiful, you can change it to a modern house, you can use carpet, you can use green plants, details are

up to you. You can be rich and ask a designer, you can be intellectual and have a designer as a friend, you can be a student and design it by yourself.

The fact that you want to have a home of your own is related to economy, if you have a good job you can afford your home, if you have supportive parents they can help you, if you were wise enough to not ruined your believes through education and equality you can have a rich partner who supports you, if you are a nerd enough you can win a scholarship, but details are up to you. You can make it beautiful, you can change it to a modern house, you can use carpet, you can use green plants, details are up to you. You can be rich and ask a designer, you can be intellectual and have a designer as a friend, you can be a student and design it by yourself.

The fact that you want to have a home of your own is related to chance. If you search enough in Facebook market place, if your friends recommend a friend to you, if the landlord still keeps the price like last year, if the place is furnished with Ikea decors, you can have a better place with a good price, but details are up to you. You can make it beautiful, you can change it to a modern house, you can use carpet, you can use green plants, details are up to you. You can be rich and ask a designer, you can be intellectual and have a designer as a friend, you can be a student and design it by yourself.

But how much it takes for you to feel fit in a place?

Seznamte se… …Jan Rückl

S panem Rücklem, kustodem HAMU, kterého směle nazývám duchem Hudební fakulty, jsme se sešli při příležitosti jednoho z tisíce koncertů, na kterých sloužil. Pro mnoho studentů je on ten, bez kterého si neumějí hamácké akce vůbec představit. Náš rozhovor jsme museli párkrát přerušit, jednou kvůli přestavbě koncertu, který právě probíhal, a podruhé, když nás přišel pozdravit

bývalý student HAMU Viktor Dekoj.

Když tu teď máme Viktora a já vidím, jak se zdravíte, vy si pamatujete všechny studenty, kteří prošli akademií?

To bohužel ne. Víte, kolik jsem tu za těch let dělal koncertů a kolika studentům? Já někdy vím, že toho člověka znám, ale na co hraje a na jeho jméno si nevzpomenu. S panem Dekojem se známe hlavně díky Managebandu, který pořádala katedra produkce. Dostal jsem tam totiž kdysi part, kdy jsem hrál sólo cis, což znamenalo, že jsem po celou dobu skladby hrál jen na tuto úzkou klapku.

Vlastně se mi líbilo i to téma koncertu „náprava některých hudebních křivd“. Pan Dekoj to myslel tak, že jsem často na pódiu a nikdy si nezahraju, tak to chtěl jakoby odčinit. Já jsem tenkrát měl myšlenku, kterou jsem bohužel nedotáhl – chtěl jsem udělat přednášku o nápravě křivdy na studentech managementu, protože mi přišlo, že nevědí, jak je orchestr složený nebo jaké nástroje tam patří. Od té doby se to ale hodně zlepšilo. Dvě studentky produkce mě dokonce zachránily, když jsem na tom nebyl zdravotně dobře a potřeboval jsem se stavbou orchestru pomoct.

Odkud pocházíte?

Od Prašné brány. Narodil jsem se na Štvanici v porodnici, takže jsem rodilý Pražák.

Jak dlouho na HAMU působíte?

Bude to 25 let.

A ještě vás to tu baví?

Ale jo. Od začátku mě bavilo stavět orchestry. Teď už je to vzhledem k mému věku poměrně náročné, některé přestavby jsou opravdu těžké. Dříve jsem třeba dělal zkoušky AKS i dopoledne a večer nějaký koncert, abych si po něm znovu postavil orchestr na ráno, ale teď už si netroufám. Zatím se ale odejít nechystám.

Vy kustodům šéfujete?

Ne, šéfem je Michal Vencl, který má na to svou agenturu. Ta byla založená panem Matulou, se kterým se dlouhá léta kamarádili. To byl takový nestor kustodů. Chtěl studovat hudbu, ale nesměl, tak se kolem ní jen neustále motal.

A pak právě založil tuhle agenturu. Po předání panu Venclovi ještě kustoda čas od času vykonával. Říkal: „Do

sedmdesáti to jde, pak už to drhne,“ a já mu musím dát za pravdu, mně bude 75.

Co jste studoval?

Po pravdě skoro nic. Mám vystudovanou Hellichovku, což byla tehdy dvanáctiletka s maturitou. Něco jako dnešní gymnázium, ale kratší. V té době jsem se hlásil na FAMU, na režii, kam mě nepřijali, a mě to urazilo. Pak jsem odjel do Francie asi na 9 měsíců. Mezitím sem přišli Rusové a mně se pak už nechtělo nic studovat.

Tak proto vy umíte tak dobře francouzsky? Slyšela jsem vás jednou do telefonu na nádvoří mluvit plynně…

No, dobře… to není tak docela pravda. Sice jsem měl francouzštinu na střední, ale musel jsem slíbit své francouzštinářce, že pokud chci dostat čtyřku na vysvědčení, nesmím chtít z francouzštiny maturovat, protože by to pro ni byla taková ostuda, že by to nepřežila. Pak jsem odjel do té Francie a tam jsem pochytil spíše pouliční francouzštinu. Jednou jsem byl pozvaný na večeři ke dvěma starším dámám, příbuzným mého známého, a u večeře jsem pronesl nejčastěji slyšené francouzské slovo se smyslem špatný, blbý, nešikovný. Dámy praštily příbory a nechtěly dál jíst. Vůbec jsem nechápal, co se děje, ale jak jsem mohl vědět, že je to původně vulgární výraz pro ženské přirození?!

No a pak mám také francouzskou ženu Nadin. Nejsme oddáni, ale známe se přes padesát let. Šli jsme kdysi s největším českým hercem slovenského původu Jánem Sedalem ke Flekům a seznámili jsme se tam se dvěma Francouzkami, z nichž jedna byla Nadin. Ta sem pak párkrát zavítala, dopisovali jsme si, ale pak jsme každý měl svou rodinu a děti – já mám děti tři a nyní i devět vnoučat. Po čase jsem se šťastně rozvedl, opravdu šťastně, protože to byla úleva pro všechny, a Nadin přišla o manžela. Našla si mé jméno na sociálních sítích a napsala, ale netušila, že profil patří mému synovi, jelikož já sociální sítě žádné nemám. A tak jsme se po letech znovu našli a už patnáct let se opět vídáme a denně si voláme, tak jsem se v té francouzštině za ten čas trochu zdokonalil.

E. Zamouřilová

A co jste po škole dělal?

Dělal jsem všechno možné od brigád u metařů, kosení trávy ve Stromovce, nočního vrátného v UMPRUM muzeu až po čerpací pokusy na studních a vrtech – to jsem jezdil s maringotkou po Čechách.

Jak jste se vůbec dostal k hudbě?

Když mi bylo pět nebo šest let, tak mě maminka přivedla do hudební školy a přijímací komise se mě ptala, na co bych chtěl hrát. Já řekl, že na lesní roh, ale komise se jen zasmála a dali mě na housle. Jelikož jsem ale nechtěl cvičit, tak jsem toho po pěti letech nechal. Dostal jsem pak kytaru, a to se mi zdálo zajímavější. Na HAMU jsem chodil poslouchat koncerty, a chodil jsem tak dlouho, až mi za to začali platit.

Vy jste tedy musel být ze začátku jako kustod úplně nepopsaná stránka, že?

Tím, že jsem jako malý hrál, tak jsem o hudbě trochu věděl, noty číst umím, v duchu si to zazpívám. Ale ze

začátku jsem ty hamácké koncerty právě dělal společně s panem Matulou a učil se za chodu. První koncert, který jsem na HAMU dělal samostatně, byl absolventský koncert jednoho klarinetisty. Já stál v půl šesté připravený u piana v Galerii a čekal jsem, až někdo přijde – v šest nikdo, půl sedmá nikdo, bál jsem se, že jsem něco popletl. Ten den se konalo finále mistrovství světa v ledním hokeji a hrálo Česko proti Slovensku. My vyhráli. Ten klarinetista i pianista se v klidu dokoukali do konce a dorazili asi pět minut před začátkem koncertu, kdy já už byl hrozně nervózní a oba vystupující zcela klidní. Jednou jsem měl službu, když si Sál Martinů pronajal Miloš Bok, se kterým jsem se tehdy neznal. Poté, co jsem mu na tohle malé pódium nacpal sto účinkujících (šedesátičlenný symfoňák a čtyřicet dětiček za ním na židličkách), jsem mu časem stavěl orchestry i mimo HAMU. To byly opravdu velké orchestry, protože hodně staví na žestích, a tak nikdy nemá dost smyčců. Pořádal taková turné, během soboty a neděle čtyři koncerty ve čtyřech různých městech. Dovezli mě někam, kde jsem nikdy nebyl, orchestr musel být postaven jinak než poprvé, protože třeba tam, kde byly předtím tympány, byla kazatelna nebo oltář, a velmi rychle. Byl to šílený stres, ale hrozně mě to bavilo.

Miloš Bok nahrával své skladby v mosteckém kostele – to je ten kostel, který kdysi v sedmdesátých letech přesouvali po kolejích asi o 800 metrů, protože pod ním bylo uhlí, jinak by ho zbourali. Krásná stavba, doporučuju navštívit.

Kolik máte směn do měsíce?

To je různé, jednou v dubnu jsem měl třicet směn, ale to bylo výjimečné. Nejhorší bylo období, kdy jsme tu zbyli tři penzisti, protože za to bylo málo peněz a nikdo to nechtěl dělat. Jeden s bypassem po infarktu, druhý po mrtvici a třetí já, revmatik. Dělali jsme dva koncerty najednou, protože to nešlo, abychom tu byli každý den, a jezdili jsme výtahem mezi Galerií a Sálem Martinů. Nejhorší je, že i když si zjistíte časy skladeb, tak nikdy nevíte, jestli to stihnete. Účinkující se půjdou víckrát uklonit, a už jste ve skluzu.

E. Zamouřilová

Někdy byl ještě třetí koncert v Respiriu, a to už bylo úplné zoufalství, to jste musela připravit a nechat to běžet.

Překvapuje mě, že se ještě stresujete…

To někdy nelze jinak, ale ta rutina, zkušenost, ta je důležitá, protože na spoustu věcí nemusím myslet a můžu improvizovat.

Kouříte celý život?

Asi od šestnácti let. Dva roky jsem nekouřil, ale pak přišel rok 89, já si někomu řekl o cigaretu a zase jsem s kouřením začal. S plícemi samozřejmě problém mám, tak teď kouřím o něco méně.

Posloucháte nějakou hudbu ve svém volném čase?

Dost vzácně. Třeba Jaro od Vivaldiho jsem slyšel tisíckrát, a to, když někdo hraje, tak už neposlouchám, to už nevnímám. Pokud ale někdo udělá v přednesu chybu, tak v tu chvíli sebou cuknu. Jednou seděl za Sálem Martinů ladič a někdo začal hrát na piano a ladič pronesl „fuj hudba“, a šel zavřít dveře. Tam jsem ještě naštěstí nedospěl.

Vy posloucháte jen klasiku?

To se nedá říct, spíš jde o to koho. Od Nedvědů až po jazz. Ale nejsem schopný posoudit věci, které jsou mimo tonalitu. Třeba bitonalita nebo polytonalita může být ještě větší dobrodružství, ale jakmile se to pustí tonality úplně, tak tomu nerozumím.

Jdete ještě někdy někam na koncert?

Jojo, ještě chodím. O Velikonocích se chystáme na Janovy pašije do Šimona a Judy. Organizuje to FOK a scénické provedení tam dělá jeden z bratrů Formanů, prý je to moc hezký.

Znám vás několik let, stejně tak se potkávám se svými známými na půdě HAMU, a pokaždé slyším nějakou životní historku, kterou jste někomu z nás vyprávěl. Kdybyste měl vypíchnout jednu, která by to byla?

Krásné dobrodružství jsem si užil se skladbou, do které jsem se zamiloval. Složil jí brazilský skladatel Villa-Lobos a jmenuje se Bachianas Brasileiras č. 5, tedy jak by to napsal Bach, kdyby byl Brazilec. Skladba je pro orchestr violoncell a soprán. Má dvě části, první je dojemně krásná melodie a druhá je brazilsky divoká. Protože jsem v té době byl nadšený pro klasickou kytaru, zajímalo mě, jestli by se to dalo přepsat pro kytaru sólo, ale noty jsem nikde nemohl sehnat. A pak po jednom koncertě na HAMU mi jeden starší violoncellista povídá „to má Apolín, bydlí tady za rohem v Nerudovce“. Pan Apolín mi slíbil noty půjčit, ale už se mu špatně chodilo, tak mi je hodil z pavlače na dvoreček. Usoudil jsem, že se to pro sólo kytaru přepsat nedá, ale když už jsem měl tu partituru, zatoužil jsem, aby se to na HAMU zahrálo tak, jak je to napsané. Nadchnul jsem pro ten plán řadu cellistů, ale pak jsem našel spřízněnou duši v Honzovi Szakalovi. Tu skladbu musí hrát nejméně osm cell, protože tam jsou čtyři hlasy a jsou dělené. Někdo tomu musí dát koncepci, buď první cellista, který má krásné sólo, nebo to musí někdo dirigovat. Hrozilo, že to budu já, což neumím. Tak jsem si v knihovně HAMU půjčil příručku o dirigování a teprve tehdy jsem zjistil, jaký problém teoretický, ale hlavně praktický je, jak ukázat kdy, natož jak. Zkoušel jsem mávat rukama před zrcadlem, a protože neumím číst noty tak rychle, jak se to hraje, učil jsem se jednotlivé hlasy zpaměti. Když jsem uměl asi polovinu, ujal se toho Peter Vrábel. Další problém byly party. Rozepisovat je začal Hanuš Bartoň, ale pak zpěvačka, která to původně měla zpívat, ale odjela do Holandska na Erasmus, našla party v knihovně a poslala nám je. Příprava byla důkladná, sehnal jsem i brazilskou rodilou mluvčí, která učila zpěvačku správné brazilské výslovnosti. Bylo to pěkné. Asi po měsíci jsem potkal pana Vrábela v byfé a ten se mě zeptal, jestli by si mohl partituru okopírovat, protože víte „vono je to vtipný“.

Naši absolventi

S Ladislavem Bilanem jr. jsme se poznali už při bakaláři, kdy jsem vedoucímu katedry Danielu Mikoláškovi produkčně vypomáhala na každoročním koncertě katedry bicích. Vždy mě fascinovalo, kolik úsilí do hraní dává a že dokáže stíhat vše, co potřebuje. Jaké ale byly jeho začátky?

Na bicí jsi začal jako malé dítě, asi ve třech letech. Četla jsem, že to pro tebe byla lepší hračka než autíčka. Rodiče jsou oba muzikanti, tvoje sestra taky, ale prý studovat bicí byla tvá vlastní volba. Necítil jsi někdy doma nějaký tlak na to se neustále zlepšovat, nebo nebyli na tebe rodiče v tomhle ohledu přísní?

Oni mě nikdy do studia na konzervatoři netlačili, to byla opravdu má volba. Ale byly soutěže, před kterými když jsem necvičil, tak rodiče dohlíželi, abych to neflákal. Díky tomu, že jsem začínal s flétnou na ZUŠ a pak na mé cvičení doma dohlížela máma, tak mi to dalo nějaký základní návyk cvičit. Jelikož je můj táta taky bicista, tak jsem později cvičil s ním a šlo to celkem jednoduše.

Nezrazovali tě od hudební kariéry?

Nezrazovali. Spíš naopak, měl jsem jejich plnou podporu. Ještě před nástupem na konzervatoř jsem hodně hrál na bicí soupravu a měl kapely, a pamatuji si, že jednou za mnou přišel táta a říkal, že je to sice super, ale že pokud bych se chtěl dostat na konzervatoř, tak bych stejný čas měl věnovat i těm melodickým bicím. Poslechl jsem a začal to tak dělat. Pořádně jsem se do toho opřel, když mi bylo dvanáct nebo třináct let, ale doteď jsem se soupravy nevzdal, i když hraju převážně na marimbu a melodické bicí. Jen jsem bohužel musel pustit před nějakou dobou všechny kapely, protože by to časově nešlo skloubit.

Tebe na konzervatoři vyučoval táta a zároveň jste spolu pak byli i v Moravské filharmonii. Nevytýkali ti protekci?

Co se týká konzervatoře v Olomouci, tak tam se o protekci moc ani mluvit nedá, tam jsem zpočátku ani nechtěl, i když o mě hodně stáli, ale samozřejmě jsem něco takového zaslechl, tomu se asi člověk neubrání. Mně to naopak vždy přišlo daleko těžší mít tátu učitele i kolegu. Přinášelo to časté konzultování nadcházející práce i v domácím prostředí. V době, kdy jsem uspěl u konkurzu, mi bylo třináct let.

To jsem ve filharmonii vlastně ani pracovat ještě legálně nemohl, takže jsem začal mít úvazek až ve věku, kdy je to podle legislativy možné.

Věděl jsi už v té době, že být součástí orchestru je něco, čemu se chceš v budoucnu věnovat?

To je dobrá otázka. Často o tom i dnes přemýšlím, jestli to byla dobrá volba začít tak mladý. Ale já si tehdy myslel, že

orchestry mě budou jednou živit a budu tam dělat kariéru. Tenhle přístup se změnil až na HAMU, kdy jsem šel studovat do Belgie v rámci Erasmu. Tam jsem zjistil, že marimba, jejímuž kouzlu jsem propadl už v dětství, je stejně uváděna, co se týče frekvence výskytu na koncertech, jako například housle, klavír, zpěv. Když jsem se vrátil, tak jsem zrevidoval vše, co jsem do té doby dělal, což bohužel vedlo i k výpovědi v Moravské filharmonii, protože to bylo časově náročné.

V roce 2014 si tě vybrala Česká filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem, abys zahrál na open airu na Hradčanském náměstí, kde jsi uspěl v konkurenci dalších 120 hráčů, což mi přijde jako velký úspěch. Jaký to byl pocit, měl jsi trému?

No, abych to upřesnil. Ten projekt se jmenoval Zahraj si s Českou filharmonií – v podstatě interpretační soutěž, kde jsme z těch 120 hráčů byli vybráni čtyři na ten open air, ale byli snad ještě další dva hráči, kteří zahráli na dalším

I. Malý

koncertě, který tedy už byl v Rudolfinu. Pocit to byl skvělý, v té době jsem měl čerstvě po přijímačkách na HAMU a ani jsem si tu důležitost tehdy neuvědomoval. Až když jsem nad tím přemýšlel zpětně, tak jsem si uvědomil, jak majestátní akce to byla. Ale obecně, ten rok byl pro mě úplně extrémní. Ve třetím ročníku jsem na konzervatoři hodně chyběl, protože jsem všude možně hrál, a někdy mě to i mrzelo, že chybím, že spolužáci mají tu partu, a já o to přicházím. Bohužel jsem si v průběhu studijního života nedokázal vybudovat nějaký kolektiv ze spolužáků. Jsem takovej podivín, že jsem nejdříve začínal jako fotbalista, hrál jsem za přípravku Sigmy Olomouc a chodil jsem i na sportovní základku, pak to ale bicí vytěsnily a já vystřídal z různých důvodů několik základek.

No ale ten následující rok po open airu jsem se do toho obul, hodně jsem se učil, měl jsem maturitu, přijímačky na HAMU, konkurz s Českou filharmonií…

Když mluvíš o České filharmonii, tam jsi byl v Orchestrální akademii…

Tehdy to byla velká motivace být přijat. Byl jsem ve třeťáku na HAMU na bakaláři a vědělo se, že se chystá konkurz. Do té doby se v bicím oddělení Orchestrální akademie neustále střídali jen Němci nebo Japonci, a bylo paradoxní, že se před námi do bicí skupiny nedostal žádný Čech. Říkám námi, protože spolu se mnou vyhrál konkurz i Štěpán Hon na třetím místě, a pak jeden Polák na místě druhém. Mě čekal rok v Belgii, takže bylo skvělé, že jsme se mohli střídat. Tam to totiž funguje tak, že každý musí odehrát určité koncerty, ale nezáleží kdy. Já byl díky tomu na zajímavých zájezdech, třeba v Carnegie Hall, ale odehrál jsem i zájezd v Číně bez velké přípravy.

S Českou filharmonií si po ukončení akademie nějak pokračoval?

Občas jsem si zahrál v České studentské filharmonii, a hlavně jsem měl tu příležitost zahrát si v orchestru ČF na projektu Knihy džunglí, což je výborné představení. Občas filharmonii vypomůžu, ale nejsem členem.

Na HAMU jsi nastoupil v roce 2014. Šel jsi sem za konkrétním vyučujícím, za vedoucím katedry Danielem Mikoláškem, nebo jsi chtěl studovat bicí dál a mít titul?

Mám-li být úplně upřímný, do Prahy jsem šel hlavně kvůli marimbě, kterou jsem se chtěl zabývat. V Olomouci jsme ji neměli a Brno mi přišlo moc blízko od Olomouce. A je pravda, že když už jsem si chtěl zvykat na nové místo, tak jsem chtěl něco, kde jezdí metro a je tam spousta sálů. Navíc Daniela jsem měl možnost poznat právě na projektu Zahraj si s Českou filharmonií a já věděl, že je to hráč filharmonie, že hraje skvěle, a i jako člověk mi sedl, takže volba byla jasná.

C. Soldati

Na HAMU jsi vystudoval vše, co se dalo. Co tě přimělo vrhnout se na doktorské studium a co ti obecně HAMU přinesla?

Já nikdy nestudoval pro titul. Bakalář i magistr byly rychle za mnou, ale máme na bicím oddělení super partu a já cítil, a i mi bylo naznačováno, že i já bych mohl něco začít předávat.

V době, kdy jsem nastoupil jako doktorand, jsem také dokončoval magistra v Belgii. Ten se kvůli covidu neustále posouval a bylo vyčerpávající všechno dohromady kombinovat, jelikož se neustále střídaly online přednášky z Belgie a z HAMU.

Na fakultě jsem zůstal i kvůli tomu, že se neustále rozrůstá arzenál bicích, je tu skvělé zázemí, a hlavně jsem chtěl trávit čas s ostatními z katedry. Doktorské studium ještě ukončené tedy nemám, ale už úvazkově učím a jsem jen dlužník své disertační práce a koncertu, který proběhne 12. 5.

Jak už jsi zmiňoval, studoval jsi i v Belgii, v Lovani, pod vedením perkusisty Ludwiga Alberta, kterého si poznal právě na HAMU, kam byl pozván za účelem masterclassu. To bylo tedy v rámci Erasmu…

Ten první roční výjezd byl v rámci Erasmu. Já tam přišel úplně vysmátý, ale ta úroveň, kterou jsem tam viděl, byla neskutečná. Třída byla namíchaná z lidí z celého světa, kteří byli až absurdně dobří, a byla to velká konkurence. Já tam cvičil některé dny i deset hodin, jelikož jsem měl pocit, že jim nestačím. Na začátku jsem tam byl celkem v depce, ale na konci roku jsem měl úplně nejvíc bodů ze všech. Na základě toho mi nabídli, jestli nechci pokračovat dál ve studiu na magistra a mít marimbový titul. Na to jsem kývl. Nyní tam zase pravidelně jezdím na soukromé hodiny k Ludwigovi. Na některé návštěvy mám podporu z HAMU, protože téma mé disertační práce je právě on, a škola tyto krátkodobé mobility podporuje.

Proč vlastně marimba?

Viděl jsem to jako malý u táty, který na marimbu hrál ve filharmonii. Fascinovala mě i ta technická věc, že se na to

hraje čtyřmi paličkami a že má člověk čtyřhlas, který může nějak používat.

S marimbou jezdíš po českých městech, chodí lidi?

Já jsem překvapený, ale chodí hodně lidí, kteří jsou z toho nadšení. Během koncertu kladou různé dotazy a můžou se cokoliv dozvědět. Už mám i seznam otázek, na které většinou přijde řeč – cena nástroje, jak se stěhuje, jak se rozkládá, jak se na to cvičí, z čeho je to vyrobené... Je zajímavé, kam se s marimbou až dostanu. Byl jsem třeba ve městech, kde ji mohli vidět úplně poprvé. Jel jsem i na koncert do Šluknova, kam se sjížděly lidi vypravenými autobusy.

Jak daná místa oslovuješ? Děláš nějaký promyšlený marketing?

Já se v tom pořád snažím zorientovat. Díky covidu a možnosti navštívit nějaké přednášky, co měla katedra produkce, jsem se tomu tématu alespoň přiblížil, ale dostal jsem se na listinu mladých – Kruh přátel hudby –, kam jsem byl za

archiv Moravské filharmonie

AMU navržen. Pořadatelé dostanou ten seznam a můžou vybírat. Čím starší totiž jsem, tím více mě sociální sítě obtěžují, ale snažím se nějak přispívat, protože vím, že jsou to pořád dobré komunikační nástroje, a mám radost, když se mi díky nim podaří dotáhnout více lidí. Teď máme ještě se sestrou projekt Fratelli Bilan, protože když má člověk možnost kombinace – buď vyjet sólo jen s marimbou, nebo v duu s harfou – tak je to ideální.

Jak marimbu převážíš?

Ten převoz je na tom to nejsložitější. Jednou jsem měl asi pět koncertů po sobě a nešlo to v jednom člověku zvládnout, tak už jsem si proškolil jednoho kluka, který ví co a jak, a i tu cestu odřídí. Často jsem slyšel názor, že na stěhování je nejtěžší vibrafon, ale to je bonbonek oproti marimbě.

Marimba je tvá, nebo si ji půjčuješ?

Díky ocenění Bauši Ruysové, které jsem získal v roce 2019 od Nadace HAMU, jsem si mohl marimbu pořídit. Byla to věc poměrně drahá a ještě jsem tehdy nevěděl, jestli se to vůbec vyplatí, jestli budu mít hodně koncertů, ale zároveň ta situace s marimbami v orchestrech nebyla tak růžová, i když teď už ve většině orchestrů k dispozici je, a půjčovat si neustále na HAMU taky nebyla ideální možnost.

Když jsme u těch ocenění, ty jsi jich spoustu vyhrál, zároveň jsem četla i slyšela spoustu pozitivních ohlasů, ale pořád mi přijdeš jako kluk s nohama na zemi. Jak to děláš, jak se poslouchají slova chvály?

Obecně ta myšlenka je taková, že úspěch je nejhorší učitel, to si myslím, že se i spousta lidí shodne. Zažil jsem i doby, kdy jsem byl spokojený, dařilo se, ale životní graf je graf, a člověk se pak i bojí, že přijde ten propad. Jsou lidé, od kterých když přijde pochvala a jsou k tomu erudovaní to říct, tak si toho velmi vážím, ale občas přijde odněkud pochvala, kdy já sám s výkonem nejsem spokojený, a hůř se to přijímá.

Jsi na sebe tvrdý?

Myslím, že jsem k sobě celkem kritický. Já se vždy chystám na to nejhorší, i když je to pak ve výsledku dobrý. Veškerej bič si člověk dělá sám. A teda pořád se učím říkat ne, takže pak můžu působit namyšleně, ale člověk si musí už vybírat, do čeho jde. Měl jsem špatné stravovací návyky, nestíhal jsem jíst, měl jsem něco se srdcem, chyběl mi hořčík, i se spaním jsem měl problémy, a pak jsem měl období, kdy se mi už moc hrát ani nechtělo, protože jsem byl prostě lehce vyhořelý. Takže se teď snažím balancovat, abych se do podobné fáze nedostal.

Kolik hodin týdně vyučuješ?

Na HAMU mám tak sedm nebo osm hodin, individuály a melodické bicí, ale řeším i orchestrální party. Měl jsem už i první své absolventy, které jsem třeba neměl od začátku, ale baví mě pozorovat, jak se rozvinuli lidsky i hudebně. Snažím se být pro ostatní mentorem a být tu pro ně, pokud potřebují slyšet jiný pohled na věc. Jde to ruku v ruce s mým studiem v zahraničí, kdy obrovské plus Ludwiga bylo, že na skladbách, které se učí, ukazuje, jak je máme řešit do budoucna, a ne jen na té skladbě, a na další bychom už nevěděli.

Na jaký ze všech bicích nástrojů je nejtěžší hrát a jaký je nejdražší? Je to marimba?

Každý nástroj má něco svého, mohli bychom posuzovat jedině váhu nástrojů, protože i třeba ten triangl, který často bývá terčem posměšků – a samozřejmě je pravda, že se rozehraje i v rukou laika, stejně jako cajon, který se teď taky rozmáhá –ale i na triangl se dá udělat hudba a jde hodně cítit, když se tomu člověk věnuje. Takže hodnotit obtížnost nemůžu. A co se týká hodnoty nástrojů, tak to je taky těžká otázka. Třeba v soudobých skladbách se objevují i nástroje, které nejsou primárně bicí, ale jsou psány jako bicí part. Můžou to být odlité zvony, které drahé jsou, ale stejně tak bubínek, který bude z nějaké prestižní dílny, nebude levná záležitost a může být stejně drahý jako marimba. Nedá se říct.

Máš nějaký zážitek, který byl největší, nejlepší, zásadní ve tvém životě?

Je to úsměvné, ale je to moment, když jsem si vyzvedl právě svou marimbu, jejíž hodnota se pohybuje v řádech několika desítek tisíc, ve své Felicii za dvacet tisíc. To mě úplně dojalo. I ten koncert na Hradčanském náměstí s panem Bělohlávkem byl velkým životním milníkem, nebo koncert na Pražském jaru, můj recitál, kam jsem si přizval kluky od nás z katedry. Tento koncert se hodně odkládal kvůli covidu a bylo to únavné, ale jsem nesmírně vděčný za tak velkou příležitost. A ještě jako bonus se to konalo v Národním technickém muzeu a já jsem velký fanda aut, takže to byl nezapomenutelný zážitek.

Jaké jsou tvé plány v blízké budoucnosti?

Nevím, jak moc můžu prozrazovat, jsem docela pověrčivej. Na HAMU bych rád ve vyučování pokračoval, tvoříme všichni dobrý tým, ve kterém jsou rozděleny role a šlape to jak hodinky. Co se týká hraní, tak mám spoustu nabídek a je to taková nabalující se sněhová koule.

Chtěl bys na něco své kamarády a kolegy pozvat?

Srdečně zvu na svůj doktorandský koncert, který se uskuteční 12. května od 19.30 v Sále Martinů. Bude to doják :) ez

Z. Lazarová

Taneční reflexe

Studenti se studenty.

NOVÁ GENERACE opět přinesla plejádu originálních děl posluchačů katedry tance. Představení konané 17. března 2024 v Divadle DISK poskytlo divákům svěží pohled na taneční umění skrze přístup mladých choreografických nadějí.

NOVÁ GENERACE je platforma sloužící k prezentaci tvorby studentů katedry tance a katedry nonverbálního divadla HAMU, v rámci které se pravidelně konají celovečerní představení a festivaly. Hlavní produkce večera se ujala studentka magisterského studia Natálie Matysková. Tentokrát se na tvorbě komponovaného představení podíleli studenti choreografie i pedagogiky HAMU, přičemž dvě choreografie večera vzešly ze spolupráce s Pražskou taneční konzervatoří a SOŠ, s. r. o. (PTK).

Večer zahájilo krátké sólo „reminiscence of…“ v interpretaci Akari Saida, která si choreografii i sama vytvořila. Akari studuje na Japan Women’s College of Physical Education a momentálně působí v rámci studijního pobytu u nás na katedře tance. Autorka projevila výborné interpretační dispozice. V choreografii kombinovala techniku klasického a současného tance, přičemž vsadila na estetičnost využitých prvků. Plasticitu a ladnost jejího pohybu doplnil zvolený kostým jemných bílých šatů. Sentimentální dílo se ukázalo jako dobrá drama-

I. Parisi

turgická volba na úvod celého – jinak dosti náročného – představení.

Následující kompozici „after a state of standstills“ vytvořil student prvního ročníku choreografie Vojtěch Brož. Experimentální ženský duet (Irene Parisi, Lujza Spáčilová – studentky KT) byl zcela nejodvážnějším dílem večera. Choreografie v divácích vyvolala neklid a znepokojivé emoce, což bylo pravděpodobně i autorovým záměrem.

Důležitou roli hrálo použití stroboskopu, kakofonní hudební složka a samozřejmě neobvyklé kostýmy. Vrstvené bílé topy s tělovou silonkou, k nim sešité kalhotky, stejnobarevné rukavičky, černé silonky a pletený kousek… k tomu robotický pohyb, vzájemné ovládání se, nelidská tvář tanečnic a neustálé napětí… to vše se doplňovalo a vytvořilo jednotný koncept, který odrážel moderní choreografické smýšlení tvůrce.

Po zdárné spolupráci z minulého roku s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy byli

letos přizváni studenti z další pražské konzervatoře, konkrétně PTK. Studentka choreografie třetího ročníku Kateryna Lopakhtina uvedla na scénu „Maraton“. Pracovala s pěti tanečníky (Maksym Nimak, Adam Klepáč, Tereza Výborná, Alexandra Lur’je, Emma Mrázková – studenti PTK) a dokázala vytvořit prostorovou iluzi. Zdálo se, že v prostoru je tanečníků mnohem více. Využila spektrum prvků současného tance a ukázala, že má svůj ukotvený pohybový slovník, který ji jako choreografku charakterizuje. Další na programu byl opět ženský duet (Alexandra Mádrová, Tereza Moulisová – studentky PKT ) s názvem „Sisdentical“ studentky choreografie třetího ročníku Žanety Musilové. Inspirovala se tématem biologických dvojčat. Zajímavostí byly užité kostýmy. Obě dívky měly na nohou nasazenou jenom jednu špičku, kterou do jisté míry používaly jako prostředek dorozumívání. Autorka využila principů symetrie a souznění pohybu s hudbou. Ačkoli byla choreografie

Ž. Musilová

I. Parisi

J. Panenková

J. Panenková

předvídatelná, alespoň srozumitelně vyjadřovala vztah dívek.

Ukazující potenciál a nápaditý choreografický kus „cacciaVITE“ vytvořila studentka choreografie z National Dance Academy Rome Irene Parisi, která aktuálně prostřednictvím programu Erasmus+ studuje na KT. Ve svém díle pracovala s motivem kruhu. Interpretky (Amálie Špachtová, Lujza Spáčilová, Aurélia Rapušáková – studentky pedagogiky KT) používaly jako rekvizitu menší zelené obruče. Ty mohly symbolizovat jejich osobní životní prostor, který si chrání, ale i jedna druhé narušují. Trio dívek vystupovalo pouze v tělových trikotech a jejich tělo bylo pokresleno různobarevnými kruhy. Toto zdánlivě abstraktní téma skrývalo mnoho metafor z běžného života – přece vše se točí v kruhu, ne?

Choreografii doprovázela živá hudba harfy (Minja Stojanovic) v kombinaci s hudbou reprodukovanou, což večer příjemně oživilo.

Nejlepší nakonec, říká se. Skutečně nejpropracovanější choreografii večera pod názvem „Skeleton Woman“ uvedla studentka třetího ročníku pedagogiky

tance Johana Panenková. Vytvořila multižánrovou inscenaci, která spojuje tanec s videoprojekcí, mluveným slovem, hudbou, zvukem a práci s rekvizitami. Na jevišti se objevila autorka spolu s druhou performerkou (Barbora Matějková – studentka kombinovaného studia DAMU), ale celkový dojem doplňovala třetí osoba ve videu (Lara Hereu – performerka z Katalánska, která v roce 2023 dokončila magisterské studium DAMU). Choreografka přišla s mnoha inovativními prvky včetně využití mezinárodního znakového jazyka.

Hlavním tématem bylo trauma ze sexuálního zneužití, doplněné legendou o Skeleton Woman. Legenda byla do choreografie včleněna drobnými prvky, jako například modré nasvícení. Zajímavé, že během celé choreografie mezi performerkami nedošlo k fyzickému doteku. Závěrečné dílo bylo výmluvné, současně ale pro diváka nevtíravé a zpracované s osobitým přístupem. Autorka ukázala, kam až může být choreografická práce dovedena.

K. Lopakhtina

Jak studovat jazz

Interview s docentem Jaromírem Honzákem původně vzniklo pro potřeby mého konferenčního příspěvku, ale nakonec nebylo publikováno. Tematicky se však zabývá institucionálním jazzovým vzděláváním, které bylo formováno rovněž zásluhou docenta Jaromíra Honzáka.

Jak hodnotíte systém českého jazzového vzdělávání v osmdesátých letech ve srovnání se studiem na Konzervatoři Jaroslava Ježka v následující dekádě?

V osmdesátých letech se nedalo o systému jazzového vzdělávání ještě hovořit. Existovaly ojedinělé kurzy např. jazzového zpěvu nebo jinak úzce zaměřené kurzy v rámci státních konzervatoří. Ty však nebyly nijak systémové a jejich existence byla svázána s konkrétní nabídkou konkrétního pedagoga a větší či menší otevřeností vedení školy, které takové kurzy mohlo, ale nemuselo povolit. Šlo tak spíše o výjimky.

Jedinou systémovou institucí, poskytující vzdělání v hudbě afroamerické tradice, tj. jazzu, rocku, popu atd., byla tzv. Lidová konzervatoř, oficiálně Lidová škola umění – kurzy pro pracující – specializované účelové studium, v roce 1991 transformovaná na Konzervatoř Jaroslava Ježka.

Hlavním posláním Lidové konzervatoře bylo poskytnout dodatečné vzdělání profesionálním hudebníkům, kteří poté měli šanci dosáhnout na vyšší kvalifikační stupeň, přidělovaný při povinných přehrávkách na Pražském kulturním středisku. Od kvalifikačního stupně se poté odvíjela fixní výše odměny za vystoupení.

D. Tománek

Na Lidové konzervatoři vyučovali hudební pedagogové různého žánrového zaměření. Osobně jsem neoficiálně, ještě jako student teplické konzervatoře, docházel na ansámblovou hru vedenou Karlem Velebným, špičkovým jazzovým vibrafonistou, saxofonistou a průkopníkem jazzové pedagogiky v Československu.

Má česká jazzová pedagogika svoji „specifičnost“?

Jako vedoucí jazzového oddělení VOŠ při Konzervatoři

J. Ježka a později vedoucí katedry jazzové hudby na HAMU jsem se snažil, aby tyto jazzové programy žádnou specifičnost pokud možno neměly – aby to byly regulérní jazzové programy, svou náplní srovnatelné s jakýmkoliv obdobným programem ve světě.

Pravdou je, že mým hlavním vzorem a modelem byl jazzový program na Berklee College of Music v Bostonu, kde jsem tři semestry studoval. Někteří pedagogové, které jsem přizval do týmu na VOŠ, měli se studiem na Berklee taky osobní zkušenost, např. Milan Svoboda, Martin Šulc a další. Později na HAMU se situace vyvinula tak, že všichni mí kolegové na katedře kromě jediného jsou absolventy evropských jazzových škol (Katovice, Kodaň, Odense, Štýrský Hradec) nebo Berklee. Určité specifikum samozřejmě dodá škole konkrétní personální obsazení, to vytvoří atmosféru a synergii, která propůjčí škole určitý specifický charakter.

Jak vzpomínáte na počátky studijního programu Hudba – zaměření Jazz na VOŠ KJJ v roce 2003?

Přestože se jazz na KJJ samozřejmě vyučoval už před vznikem jazzového oddělení VOŠ, nešlo o ucelený program s komplexní nabídkou předmětů, typických pro systémové studium jazzu. Pokusy dát výuce jazzu řád a systém se objevovaly periodicky a sám jsem rovněž s některými návrhy přišel. Nic z toho ale nebylo nikdy realizováno. Situace se změnila ve chvíli, kdy bylo zřizovatelem a vedením školy rozhodnuto, v souladu s dobovým trendem, založit v rámci jedné instituce vedle konzervatoře i vyšší odbornou školu. Ta měla mít několik oddělení, včetně jazzového. Následně vyvstala otázka, kdo by měl takové oddělení postavit neboli vymyslet jeho přesnou náplň. Kandidátů z řad pedagogů KJJ bylo několik, a nakonec jsem byl vytvořením učebního plánu a sestavením pedagogického týmu jazzového oddělení pověřen já. Jak jsem již zmínil, mým předobrazem byl jazzový program na Berklee a do týmu pedagogů jsem pozval hudebníky, které jsem považoval za nejlepší instrumentalisty a zároveň dostatečně teoreticky vybavené. S těmi jsme poté společně vytvořili náplň jednotlivých vyučovaných předmětů. Úžasné na tom všem bylo, že jsem měl naprosto volnou ruku a v rámci státní instituce jsem dostal příležitost vybudovat něco zcela nového jen na základě mého nejlepšího vědomí a svědomí.

Bylo by možné tento předobraz jazzového programu specifikovat?

Pokud jde o jazzový program na Berklee, bez zabíhání do detailů bych to vyjádřil takto: Berklee jako jedna z nejstarších jazzových škol (založena 1945) vytvořila ucelený systém jazzového vzdělávání. Ten se během let vyvíjel a zdokonaloval, a jak škola získávala na celosvětovém renomé, stala se zahraničními studenty nejnavštěvovanější školou. Těch je cca třicet procent z celkového počtu studujících na škole. Tito studenti poté šíří Berklee systém po světě, a tak se tento systém stal určitou všeobecně známou a uznávanou normou jazzového vzdělávání.

Není to systém jediný – některé evropské školy mají více nebo méně odlišné programy a způsob výuky jednotlivých předmětů se může lišit – např. systém jazzové harmonie nebo aranžování. Jazz je živý organismus a nelze jej naštěstí definitivně kodifikovat do jediného platného systému...

Jak se projevuje případná spolupráce jazzových kateder HAMU a JAMU?

Jazzové katedry HAMU a JAMU jsou v úzkém kontaktu. Vedoucího jazzové katedry JAMU Viléma Spilku znám dlouhá léta nejprve jako ředitele Jazzfestu Brno a poté jako vedoucího jazzové katedry v době, kdy jsem brněnskou katedru studoval jako řádný student. Nejviditelnějším plodem spolupráce obou kateder je každoroční společný festival Jazzové nádvoří. Autorem tohoto projektu je Jiří Slavík, pedagog působící stejně jako několik dalších pedagogů na obou katedrách. Katedry na HAMU a JAMU jsou tak částečně přímo

personálně propojené. Program festivalu Jazzové nádvoří tvoří vystoupení školních studentských ansámblů obou kateder – jeden den na nádvoří HAMU, druhý den v Brně.

Vyrovnal se systém českého jazzového vzdělávání studiu v zahraničí?

Obecná odpověď zní jednoznačně ano. Potom můžeme samozřejmě srovnávat úroveň jednotlivých škol, která je různá, stejně jako určité převládající zaměření jednotlivých škol. Např. v Katowicích je více bebopu a hraní standardů, v Dánsku je více volné improvizace a experimentování apod. Jak jsem už zmínil, na HAMU, a platí to víceméně i pro ostatní české jazzové školy, se snažíme pokrýt to hlavní penzum znalostí, nezbytných k tomu, aby se každý student mohl vydat po své vlastní cestě za hudebním sebevyjádřením.

Z. Bonisch

Výsledky voleb do akademických senátů

Ve dnech 5. a 6. března 2024 se konaly volby do Akademického senátu HAMU a také do Akademického senátu AMU.

Přinášíme vám výsledky těchto voleb. Jednotlivá jména jsou seřazena podle počtu hlasů.

Akademický senát HAMU

PEDAGOGICKÁ KOMORA

Ondřej Urban

Noemi Zárubová

Ivo Kahánek

Lukáš Klánský

Daniel Mikolášek

Michal Kaňka

Michal Rataj

Bohumíra Eliášová

STUDENTSKÁ KOMORA

Natálie Toperczerová

Haštal Hapka

Daniel Matejča

Martin Bělohlávek

Jan Razima

Akademický senát AMU

zástupci Hudební a taneční fakulty

PEDAGOGICKÁ KOMORA

Ondřej Urban

Ivo Kahánek

Noemi Zárubová

STUDENTSKÁ KOMORA

Martin Bělohlávek

Pavol Praženica

Víte, že…?

… HAMU má 70 klávesových nástrojů?

Fakulta disponuje 47 klavíry, 13 pianiny, 7 cembaly a 3 varhanami.

… na HAMU máme 78 učeben a 5 tanečních sálů?

… kapacita míst v Sále Martinů je asi 200 osob, v Galerii asi 130 osob a v Respiriu asi 50 osob?

… časopis #hamu je spolufinancován z Nadace Český hudební fond?

Bubeník je nejlepší přítel muzikanta.

Výzva Vtipy... …o bubenících

Co udělá tympanista, když mu dirigent řekne, aby použil měkčí paličky?

Jak se říká bubeníkovi, se kterým se rozešla holka? Bezdomovec.

Zahraje to stejnými paličkami, akorát potichu.

Co udělá dirigent, když ho nenapadá žádná poznámka, kterou by orchestru řekl? Řekne tympanistovi, aby vzal měkčí paličky.

Baví tě psát a sledovat hudební dění? Chceš se přidat do našeho redakčního týmu? Nebo máš jen nápady, o čem bychom mohli psát? Svoje nápady, připomínky a postřehy nám můžeš napsat na naši e-mailovou adresu redakce@hamu.cz.

Redakce: Alfred Habermann, Josef Bartoň, Monika Šnorbertová, Eliška Zamouřilová

Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová

Spoluautoři: Ondřej Jurásek, Silvia Nemcová, Neda Taslimian

Grafické zpracování: Miloš Tancibudek – ATELIER13

Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací.

Redakční uzávěrka: 22. dubna 2024

Digitální podoba časopisu