Vážení čtenáři, nový rok je tady. A s ním vám představujeme další číslo
časopisu #hamu a další katedru naší fakulty. Tentokrát se naše pozornost zaměřila na katedru nonverbálního divadla. Příhodný podtitul „Když vám slova nestačí…“ vystihuje vše, co se na katedře děje. Přesvědčte se sami.
Těšit se můžete také na rozhovor s proděkanem
Adamem Halašem v rubrice Spectabilis, Honorabilis, vaší pozornosti by neměl uniknout ani rozhovor s kancléřkou AMU Danou Jandáčkovou. Nahlédnout můžete i do toho, jak funguje Nakladatelství AMU, nebo zjistit, jak se dostat přes varhany do Rock for People.
Do nového roku 2025 bych vám rád za mě i celou redakci popřál jen to dobré, spokojenost a pevné zdraví. Protože to je to nejdůležitější!
Nenechte si ujít
Artur Honneger – Jana z Arku na hranici
13.–15. 2. 2025 / 19:30 (15. 2. 15:00)
Dvořákova síň, Rudolfinum / koncert
Mahler – Martinů
16. 2. 2025 / 19:00 / Národní divadlo / koncert
Kateřina Kněžíková a Štěpánka Pučálková se společně s orchestrem Národního divadla představí v programu
Bohuslava Martinů: Kouzelné noci a Gustava Mahlera: Píseň o zemi
DEKKADANCERS a Česká filharmonie další společný počin.
Je jím taneční představení s mluveným slovem o svobodě a poznání Jonathan Livingston Racek podle kultovního literárního díla Richarda Davida Bacha. V exkluzivních prostorách Dvorany Rudolfina se setkají nejlepší tanečníci současné scény a přední čeští herci Jiří Lábus a Vilém Udatný. Režie a choreografie se ujal trojnásobný držitel Thálie za tanec Ondřej Vinklát. Původní hudbu pro precizní interprety České filharmonie napsal Ivan Acher.
Ensemble Castelkorn & Biber
11. 3. 2025 / 19:30 / kostel sv. Šimona a Judy / koncert
Manon Lescaut
27. a 29. března 2025 / 19:00 / Státní opera / opera
Magdalena Kožená a hlavní hostující dirigent České filharmonie Simon Rattle společně představí koncertní provedení opery Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů
Na programu je také první řada Slovanských tanců od Antonína Dvořáka.
Monika Melcová – varhanní recitál
12. 4. 2025 / 11:00 / Smetanova síň, Obecní dům / koncert
15. a 16. 4. 2025 / 10:00, 19:30 / Smetanova síň, Obecní dům / koncert
Představujeme: Katedra nonverbálního divadla
Katedra nonverbálního divadla je jedním z nejmladších pracovišť Hudební a taneční fakulty AMU. Katedra byla založena v roce 1992. V propojení klasických a mladších žánrů navazuje studijní plán na tradici české pantomimy a nabízí moderní pojetí mimického divadla, které reaguje na současnost. Výuka je zaměřena zejména na autorskou tvorbu studentů. Katedra nabízí vzdělání s širokým spektrem uplatnění v umělecké profesionální sféře, ale i v jiných pra-
covních odvětvích společnosti (např. pedagogika, vzdělávání dospělých, kulturní management ad.). V této souvislosti katedra představuje profesionální učiliště mimického umění s mezinárodním významem. Je to vysokoškolské učiliště, které poskytuje českým i zahraničním umělcům platformu pro spolupráci a další vývoj mimického umění a reprezentuje Českou republiku v stále se rozšiřující mezinárodní síti profesionálních uměleckých škol.
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
archiv HAMU
Z PROFILU
Rozhovor s MgA. Eliškou
Vavříkovou, Ph.D.
Eliška Vavříková je tvůrčí osobností, která kromě divadla a publikační činnosti působí na katedře nonverbálního divadla.
Jak dlouho učíte na katedře nonverbálního divadla?
Začala jsem tu učit v roce 2017, nejdřív v tandemu s mojí kolegyní ze souboru Farma v jeskyni Hankou Varadzinovou. To jsem byla externistka. Potom jsem učila sama a následně přešla do interního úvazku, který trvá už sedm let.
Jak jste se dostala na katedru?
V průběhu let začala být Farma v jeskyni projektovější, a tehdy nově připravovaný projekt byl pro jednu tanečnici
a dva tanečníky a já najednou měla volno. Tudíž jsem si řekla, že zkusím napsat Adamovi Halašovi, vedoucímu katedry, se kterým se známe z dob studií na AMU, jestli neshání někoho na výuku. Zrovna v tu dobu vypadl pedagog autorské tvorby, a tak jsme se dohodli na spolupráci.
Co na katedře učíte?
Učím Autorskou tvorbu, což je hlavní předmět 3. ročníku, a ve všech bakalářských ročnících Předpoklady herecké tvorby a jevištní řeč. Také se zčásti starám o chod naší katedry.
Čemu se profesně věnujete kromě HAMU?
Je toho spousta. V současné době sice nevystupuji v žádném představení, zato si užívám druhou stranu jeviště. Dělám choreografie, režie a vlastní projekty. Například
J. Slavik
umělecký výzkum podpořený HAMU, který byl inspirativní a na nějž jsem měla dobrou odezvu od studentů. A teď připravuji další. Jinak mě teď hodně baví a naplňuje především učení.
Máte nějakou nejsilnější vzpomínku z působení na HAMU?
Kdybych to mohla zobecnit, pro mě je hodně důležité se potkávat s vámi, mladými tvůrci. Inspirují mě vaše nápady, které bych já sama kvůli filtru zkušeného profesionála zahodila. Jste úplně jiná generace a baví mě váš přístup ke
světu srovnávat v rozhovorech s mými vrstevníky. Vnímáte věci odlišně, a tím mě obohacujete.
Jak by podle vás vypadal ideální absolvent katedry nonverbálního divadla?
Především by to měl být umělec, který umí své řemeslo a má určitý názor na svět. Má schopnost reflektovat dění kolem sebe, sám sebe a různými formami to umělecky zpracovávat a sdílet s ostatními. A taky by měl mít bytostnou potřebu dělat divadlo. No a bylo by skvělé, kdyby ho umění uživilo a uplatnil se se svými projekty nebo s nějakou skupinou.
archiv E. Vavříkové
Děje se to?
Překvapuje mě, že docela i ano. Studenti se uchytí, pokud opravdu chtějí a mají tu neukojitelnou potřebu. Najdou si vlastní cestu. Jelikož je to na katedře hodně založené na autorské tvorbě a individualitě, cesty jsou potom různé.
Co byste chtěla, aby věděly jiné obory naší fakulty o katedře nonverbálního divadla?
Byla bych ráda, kdyby věděli, že je tu možnost spolupráce, které jsme otevřeni. Děláme akce, kterých se i oni mohou zúčastnit. Mám pocit, že spolupráce mezi katedrami nejen HAMU by potřebovala trochu opečovat. Takže tímto zvu studenty i pedagogy z ostatních kateder, aby se někdy přišli podívat na naše klauzury či představení, a třeba z toho něco vznikne.
Setkala jste se s nějakými stereotypy o vaší katedře?
Když se řekne katedra nonverbálního divadla, tak si málokdo dovede představit, co je to za druh divadla, co se tady učí, a ptají se, zda můžeme v představeních mluvit. Což je úsměvné. Samozřejmě že můžeme mluvit, ale naším hlavním vyjadřovacím prostředkem je pohyb.
Je něco, co vám ve studiu chybí?
Líbilo by se mi mít něco na způsob třídnických hodin. Třeba se jednou za tři týdny v rámci katedry sejít s pár pedagogy a studenty a sdílet, co se za tu dobu stalo. Také by bylo zajímavé vytvořit platformu, kde bychom všichni mezi sebou mohli sdílet oblíbené, inspirativní knihy, filmy, které je dobré přečíst nebo vidět a proč, jaký to má přesah. Zkrátka diskusní neformální místo, kde bychom mohli o tom všem debatovat.
Adriana Vlčková a Ivana Kalová
Nonverbální divadlo je výjimečný obor, který se nedá studovat na střední škole. Jaké bylo
tvé studium před HAMU a jak jsi se k „nonverbálu“ dostal/a?
Před HAMU jsem byla studentka „výběrového“, jazykově zaměřeného gymnázia v Brně. Jak jsem se tam ocitla? Já sama vlastně úplně nevím. Už tehdy mě divadlo bavilo, ale na konzervatoř jsem odvahu neměla (díkybohu za to). Asi jsem tehdy dala na první místo chtíč učit se jazykům, a nakonec to i vyšlo. Klasická doba gymplová. Tehdy jsem se od učitelky dramaťáku, který jsem od základní školy navštěvovala, dozvěděla, že byla na představení jménem Sólo a moc mi ho doporučovala. Už tehdy viděla moji zálibu v pohybovém divadle, která
byla větší než v klasickém činoherním herectví. Díky Sólu odstartovala můj obdiv k pantomimě a taky k Radimovi Vizvárymu. Po rozhovorech s Radimem jsem objevila naši katedru a „voilà“, už jsem ve 3. ročníku bakalářského studia. Tehdy, když jsme měli napsat dvě vysoké školy, na které se budeme hlásit (naši prioritu, a další, kdyby nevyšla možnost první), napsala jsem tam jen „1) nonverbální divadlo HAMU, 2) nemám, protože se na nonverbál dostanu“ – jak troufalé, ale ve sny se musí věřit, sny se musí žít! Ivana Kalová
Před nonverbálním divadlem jsem studoval na waldorfském lyceu. Pak jsem byl na čtyři měsíce v Dánsku na divadelně-cirkusovém kurzu, a jelikož jsem věděl, že chci dělat cirkus, hledal jsem něco takového v Česku. A našel jsem skrz své kamarády z Cirqueonu právě HAMU. Po roce tréninku jsem se na HAMU přihlásil, a i když od té doby mám méně času na akrobacii, tak se můj projev obohatil o spoustu hereckých technik, které přijdou v novém cirkuse velmi vhod.
Jakub Pešek
Studovala jsem střední uměleckou školu textilních řemesel, kde jsem se naučila nejen šít, tkát apod., ale věnovala jsem se také malování výkresů. Na HAMU jsem se dostala přes soubor Pantomima S.I. (Ústřední soubor neslyšících) a na této vysoké škole jsem znala pár pedagogů. Oslovilo mě, že se dá na HAMU studovat předmět Pantomima a tělesný mimus, a tak se mi tato škola zalíbila. Ještě ke všemu mi doporučila jedna tlumočnice znakového jazyka, abych se místo na tlumočení zaměřila na divadlo se svým výborným talentem.
Tereza Hromádková
Na gymplu jsem dělala improvizační divadlo, díky kterému jsem pochopila, jak moc tíhnu k pohybu. Četla jsem i hodně poezii a viděla jsem mezí ní a pohybovým vyjádřením jistou paralelu. Začala jsem se tedy více zajímat o fyzické divadlo a pantomimu a úplně mě okouzlily! Hned jsem se ale na HAMU nehlásila. Chtěla jsem nejdřív zjistit, co je svět a člověk v něm, a tak jsem studovala filozofii. Při studiích jsem
ale navštěvovala Budilovu divadelní
školu, ve které jsem nabyla základů pohybového divadla. A tak jsem tu, na HAMU, a okouzlená čím dál tím víc.
Kateřina Vernerová
Před HAMU jsem úspěšně absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, obor hudebně dramatické umění. Tím jsem si zčásti splnila svůj dětský sen „stát se divadelní herečkou“.
Samozřejmě jak člověk dospívá, plány se mohou krapet změnit. Při studiu na konzervatoři mi každým rokem začala víc a víc chybět práce s tělem a pohybové hodiny obecně. Proto jsem cítila potřebu jít se více vzdělávat po pohybové stránce.
O katedře nonverbálního divadla jsem se dozvěděla především na workshopech pantomimy pod vedením Radima Vizváryho. Díky této zkušenosti jsem mohla okusit způsob, jakým Radim pracuje i na HAMU. Nakonec už jen stačila jeho povzbudivá slova, ať přijdu na přijímačky, a bylo to!
Kristýna Koudelová
Moje studium začalo klasicky základní školou (smích), po které jsem pokračovala studiem herectví na konzervatoři na Slovensku. Ještě když jsem byla na základní škole, chodila jsem do dramatického souboru na ZUŠ, a v rámci „dramaťáku“ jsme jezdili na různé přehlídky a festivaly. Jedním z nich
byl festival pantomimy a pohybového divadla – PAN v Liptovském Mikuláši na Slovensku. Studenti nonverbální katedry HAMU mají v rámci tohoto festivalu jeden celý večer vlastní představení. Velmi mě tehdy fascinovalo, jakým způsobem studenti HAMU pracovali se svým tělem, jejich výkony mě nadchly. Říkala jsem si, že by mě opravdu bavilo takto vystupovat. V našem divadelním souboru na ZUŠ jsme se neomezovali pouze na klasickou činohru, ale s postupem času jsme se čím dál více zaměřovali na pohybové divadlo. Zároveň nás velmi bavilo objevovat nové divadelní formy, které pro nás byly do té doby neznámé, protože většina z nás vyrůstala v malém městě, kde člověk většinou narazí jen na činohru nebo různé formy ochotnického divadla. Adriana Vlčková
a rozvíjet to, o čem a co hraji. Moje příprava je tedy hodně založená na neustále pokládané otázce: „Co ještě můžu zlepšit a jak?“ Ivana Kalová
Z mé zkušenosti je to stejné jako s hudbou. Jako interpret i jako tvůrce se zamýšlím nad technickou stránkou představení a zároveň nad uměleckým provedením, nějakým vlastním stylem a dynamikou provedení. Jakub Pešek
Každá příprava na pantomimu je různá, někdo se nechá inspirovat knihami, filmy, obrazy atd. Já začínám nějakou situací, která se děje někde okolo nás v různých prostorech, a poté se pokouším hledat příběh do pantomimické etudy. Tyto etudy bývají většinou krátké, což je činí ideálním prvním krokem při práci s pantomimou.
Co všechno vyžaduje tvá příprava
na představení?
Jelikož naše studium obsahuje mnoho disciplín, pokaždé je příprava v něčem trošku jiná. V čem se ale neliší, je pravidelnost a opakování, udržování se v kondici. Když mám hotové představení, které následně opakovaně hraji, je pro mě zajímavé sledovat proces vývoje. Vždy se snažím, byť někdy jen malými změnami, zlepšovat
Když už mám obrazy či představu z části představení, tak si neustále improvizuji, dokud nenajdu nejlepší tvar pohybu a myšlenku. Poté si celou dramaturgii hluboce promyslím a zapíšu si hrubý příběh v bodech. U samostatného zpracování si nechám poradit od zkušenějších mimů. Finálně projedu celé představení a „vyčistím si“ jak postup celého příběhu, tak i vizualizaci prostoru a detaily pohybu celého těla.
Doba přípravy záleží na dané okolnosti, pokud se jedná o festival nebo o mini představení, tak většinou mívám čas 2–3 týdny dopředu. Ale když se blíží
profesionální divadlo nebo zájezd do zahraničí, tak začínám určitě ještě dřív. Žádný mim se nepřipravuje, ale prožívá své momenty intuitivně, a pak se najednou vše spojí – proto je čas krásně dlouhý a plný inspirace.
Tereza Hromádková
Jako první uvedu určitě fyzičku. Každodenní trénink těla je nutný. To neznamená jen např. posilování, ale myslím tím každodenní kontakt s tělem. Vědomá práce s každou částí těla ve všech možnostech pohybu, co tělo nabízí. Hledání nových pohybových vzorců a zkvalitňování těch současných. I na sebemenším pohybu mohu pracovat nekonečně dlouho. Při této práci musím vědět, odkud pohyb vychází, kde je akcent, jaká část je v uvolnění a jaká v tenzi, jaká je dynamika, na co při tom myslím, co si říkám… (Protože myšlenka ovlivňuje pohyb opravdu znatelně.) A tím se dostávám k tomu, že je důležité psychicky setrvávat v daném tématu inscenace. Znovu si odpovídat na to, co tím chci říct, jaké je hlavní téma, co se mi nové odkrývá, kdo je ta postava… Protože i to se vyvíjí. Je pro mě důležité být neustále bdělá, pozorovat, co se
kolem děje, co ke mně přichází, a vše si zapisovat. Vše, co nasbíráme, se v nás uloží, otiskne a my to kdykoliv můžeme použít. Nonverbální divadlo je zhuštěný život, proto nejlepší přípravou je život sám, nadhled a perfektní ovládnutí pohybových technik. Kateřina Vernerová
V našem oboru se zaměřujeme na autorskou tvorbu, proto je příprava představení velmi dlouhý proces plný hledání, zkoumání a zkoušení. Z mé zkušenosti jak u sólového, tak i u skupinového představení je na začátku důležité zvolit námět. Poté přichází na řadu sběr inspiračního materiálu, který můžeme sbírat prakticky všude kolem nás (např. obrazy, sochy, báseň, …). V tvorbě mi také pomáhá sepsat příběh nebo si nakreslit storyboard. Ve fázi zkoušení sbírám pohybový materiál při improvizaci (práce s objektem, zkoumání v různých pohybových principech a technikách). Poté veškerý nastřádaný materiál skládám dohromady a zkouším, zkouším, zkouším. K naší tvorbě se pojí také správný výběr ostatních složek: hudba, kostým, scénografie, světelný design. Kristýna Koudelová
V naší oblasti pohybového divadla, která zahrnuje několik žánrů, je klíčová fyzická příprava. Udržování v kondici je nezbytné, aby člověk vůbec dokázal „uhrát“ celé představení. Ve smyslu tvorby představení je velmi obtížné popsat naši přípravu, protože každý autor, který vytváří svá autorská představení, má svůj jedinečný přístup. Ať už jde o to, odkud čerpá inspiraci a jakými kroky postupuje – někteří mají konkrétní téma a myšlenku, jiní naopak improvizují a z této improvizace vzniká něco nového, a někteří zkoušejí různé pohybové prvky, které zpočátku nemají žádný zjevný význam, ale postupně v nich vyvstává myšlenka a smysl. Je to opravdu těžká otázka. Navíc jako studentka se stále učím, jaký způsob tvorby mi osobně nejvíce vyhovuje a který mě zároveň i baví. Toto objevování mě velmi obohacuje. Zkoušení jiných způsobů tvorby, než na které jsem zvyklá, mě baví a pokaždé mi otevírá oči.
Adriana Vlčková
mš
Stalo se
Přednáška MUDr. Radkina Honzáka
27. listopadu proběhla v orchestrálním sále HAMU přednáška psychiatra a vysokoškolského pedagoga Radkina Honzáka na téma Štěstí, smysl života a jak si uchovat radost. Radkin Honzák vedl řadu let Oddělení psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Napsal celou řadu publikací a bestsellery Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, Psychosomatická prvouka nebo knižní rozhovor Všichni žijem v blázinci. V letošním roce vyšla jeho kniha Hoď je za hlavu – 50 toxických vět, které nám ničí život
Fragment nově objevené Mozartovy skladby
V listopadu 2024 byla objevena dosud neznámá skladba W. A. Mozarta, která byla ukryta ve sbírkách Lipské knihovny. Tato skladba, pravděpodobně vzniklá v roce 1785, byla napsána pro malý orchestr a podle odborníků se jedná o neznámý fragment, který Mozart původně nezveřejnil. Objev přináší nový pohled na jeho skladatelský vývoj a potvrzuje jeho inovativní přístup k hudbě. Skladba bude nyní restaurována a poprvé bude veřejně uvedena na koncertě v roce 2025.
STALO SE
Požár Národního
divadla
Dne 27. listopadu zasahovalo u budovy Národního divadla několik desítek hasičů. Oheň se šířil šachtou, která spojuje suterén s vyššími patry budovy. Zhruba stovka zaměstnanců byla z budovy evakuována a nikdo neutrpěl vážná zranění. Díky rychlému zásahu hasičů byl požár uhašen a předešlo se zničení nevyčíslitelných hodnot.
Seznam zprávy
archiv AMU
Rektorkou AMU byla znovu zvolena Ingeborg Radok Žádná
V pondělí 2. prosince 2024 proběhlo shromáždění akademické obce Akademie múzických umění v Praze, na němž své koncepce na funkci rektorky představily dvě kandidátky (současná rektorka AMU Ingeborg Radok Žádná a bývalá děkanka FAMU Andrea Slováková). Akademický senát AMU, který jednal ihned po shromáždění, následně přijal usnesení: návrh na jmenování rektorkou získala Ingeborg Radok Žádná. Od 15. února 2025 tedy nastupuje do svého druhého rektorského období, které bude trvat do února 2029.
Nová Chopinova skladba byla objevena po téměř 200 letech
Dosud neznámý valčík F. Chopina byl objeven kurátorem
Morgan Library and Museum v New Yorku. Rukopis datují experti mezi lety 1830–1835, kdy bylo Chopinovi kolem dvaceti let. První nahrávky tohoto kusu se ujal známý klavírista Lang Lang.
Tragická smrt baletní hvězdy Vladimira Šklyarova
Ruská baletní hvězda Vladimir Šklyarov zemřel po pádu z pátého patra budovy. Jeho smrt byla potvrzena Mariinským divadlem v Petrohradě, kde byl nejvýše postaveným tanečníkem. Příčina úmrtí je považována za nehodu. Šklyarov zemřel těsně před plánovanou operací páteře a dlouhodobě užíval silné léky proti bolesti. Kolegové z baletu označili jeho smrt za tragédii pro celý baletní svět.
AKS
– Akademičtí
komorní sólisté – „Rok české
hudby“
15. listopadu proběhl na HAMU v sále Martinů koncert AKS se sólisty Annou Gaálovou (klavír), Veronikou Lédlovou (pozoun) a Pavlem Kšicou (záskok za nemocného Jana Kukala, baryton) pod taktovkou Zdeňka Červinky. Na koncertu zazněl Dvořákův koncert pro klavír a orchestr, Smetanova árie Voka z opery Čertova stěna, koncert pro trombon a orchestr od Tomáše Borla v podání sólistů. Orchestr pak také předvedl Smetanovu symfonickou báseň Blaník z cyklu Má vlast.
STALO SE
archiv HAMU
J. Vartoogian
Alamy Stock Photo
Spectabilis, Honorabilis
„Vydržet v tom, v co věříš“
archiv A. Halaše
Z Chomutova přes pražskou Lékařskou fakultu až k nonverbálnímu divadlu na HAMU. Adam Halaš je muž mnoha profesí, jehož jazykem nemusí být nutně slovo.
Co obnáší funkce proděkana pro kvalitu, rozvoj, styk s absolventy a veřejností?
To je dobrá otázka. Kvalita je koordinační práce, která se týká mechanismů spojených s akreditacemi a reakreditacemi studijních programů na HAMU, což je důležitá záležitost a složka celého procesu v rámci vzdělávání na fakultě. Jelikož vznik studijního programu a jeho schválení je opodstatnění programu samotné katedry a činnosti pedagogů, je to poměrně zodpovědná činnost. Některé programy
jsou schválené třeba ne na deset let, ale na pět, některé na tři. Já to víceméně koordinuji a hlídám, abychom dodrželi všechny termíny a aby programy byly i dobře personálně zabezpečeny. Další část kvality je vnitřní hodnocení kateder a vůbec hodnocení studia na fakultě. Kromě hodnotících a sebehodnotících dotazníků, které dostávají garanti, vedoucí a katedry jako takové, probíhá na každé katedře ještě evaluace fungování studijních programů. Tyto aktivity koordinujeme spolu s předsedou Komise pro vnitřní hodnocení. Moje vlastní iniciativa, se kterou jsem experimentoval na naší katedře a dalších menších katedrách, byla začít dělat ještě vlastní studentské evaluace. Udělali jsme evaluaci se studenty, kde nebyl žádný pedagog, pouze odborník, který nám poté dal zpětnou vazbu o tom, co si studenti myslí. Mohou se svobodně vyjádřit k jakémukoliv problému, ale i vznést vlastní nápady a neměli by mít obavu cokoliv říct. Většinou, nebo vždy se jedná o zajímavé podněty a nápady, jak změnit něco ve výuce, něco, na co my jsme nepřišli,
protože když to řešíte jenom s pedagogy a nenecháváte možnost do toho zasáhnout, tak na to nepřijdete. Samozřejmě že se kritiky také vyskytují a je dobré se naučit žít s tím, že student je partner, který vás inspiruje, byť je to pořád student se svými povinnostmi a tak dále, to je důležité. Je to takový formát, který se snažím nenápadně doporučovat, ale myslím, že by to pro všechny bylo dobrou oporou pro nějakou reflexi studia a prostředí, ve kterém se studenti pohybují. Poslední složkou mé funkce je PR fakulty. Je to výzva, která mě fakt baví. Když jsem nastoupil do funkce, začínali jsme skoro s nepopsaným listem. Mám v týmu Aničku Poppovou, skvělé holky ze sekretariátu děkana a pár super lidí z managementu, kteří se vším pomohou. Rozhodl jsem se, že půjdu systémem malých koncepčních krůčků, které budu dělat, dotahovat a budu za nimi stát.
Jaké krůčky máte na mysli?
Třeba festival HAMUfest je jeden z nápadů, se kterými jsem přišel. Mým úkolem bylo ty krůčky dotahovat, a když se to dotáhne, je potřeba je udělat znova a znova, a ono se to stane běžnou součástí. Časopis HAMU je další věc, kterou jsem chtěl podpořit. Chci, aby se rozšiřoval, byly tištěné verze a podobně, ale vlastně nezasahovat. Podporovat, ale nezasahovat a vydržet. Pak jsou to malinké projektové rozvahy nad určitými spolupracemi a zavedenými koncertními, divadelními a tanečními projekty. Vždycky se snažím s Aničkou připravit nějaký smysluplný plán. Mnohem koncepčnější osvěta je třeba u Dne otevřených dveří, který dříve nebyl tolik uchopený, ale myslím, že se v jeho pojetí PR udělal velký pokrok. Taky jsme zvolili jednu grafičku pro
A. Vosičková
HAMU. Když se dřív dělalo promo, na každé katedře to lepil někdo jiný. Teď je ta identita najednou věrohodně rozpoznatelná. Všechny plakáty, které vás na něco upozorňují, jsou alespoň supervizované jedním člověkem. Jsou to drobečky, které ve výsledku udělají rozbušku. Pořád je to start, na který se dá navázat změnou koncepce v umělecko-manažersko-marketingové strategii HAMU. Věřím, že kdyby se v tom pootočilo myšlení, zvýší se na to finance a zájem studentů i uchazečů z Čech i zahraničí.
Ve funkci proděkana jste od roku 2021. Co byste chtěl ještě vylepšit? Je něco, na co nebyl prostor?
Určitě na web. Je to malinko zapeklité, protože je koordinovaný s AMU, která stránky také převzala z nějakého předchozího období. Moje koncepce je web více zpřehlednit, nastavit srozumitelnější strukturu v češtině i angličtině, aby se v něm lépe orientovalo, což se úplně nepodařilo, protože to není tak jednoduché. V ideálním případě mít vlastního webmastera. Pak bych chtěl jinak pracovat s prostorem a navigací, což souvisí se změnou toho myšlení – jak využít PR nástroje ke zviditelnění školy, ale i k získání financí a ke zviditelnění skvělých studentů a pedagogů, a udělat z toho, že je to HAMU, přednost. To chvilku trvá. Většina konkrétních věcí, které jsem si dal za úkol, je z mého pohledu alespoň rozjetá. Hlavní je dělat to v nějakém kontinuu. Já říkám
„vydržet v tom, v co věříš“. Právě ta výdrž je na tom nejtěžší, a to si vždycky musím připomínat.
Vedení katedry nonverbálního divadla jste převzal v roce 2010 po Borisu Hybnerovi. Jak na něj vzpomínáte? Kým pro vás byl?
Já na něj vzpomínám velmi rád. Byl pro mě ústřední postavou ve školním, vzdělávacím a vůbec uměleckém světě. On měl jednu takovou zajímavou vlastnost, že uměl zatlouct ten správný hřebíček do podstaty nápadu, když se člověk utvářel. Trochu zápasil s tím, že byl pedagog. Byl to spíš opravdu umělec do plenéru, do světa, bohém, skvělý interpret a nositel nápadů. Když se utvářelo moje myšlení, uměl přesně popsat, kam bych mohl směřovat, jak pracovat s klaunerií a groteskou, která mi byla nejbližší, a hodně mě to inspirovalo. Neměl tu výdrž u toho sedět a ani k tomu neměl nic připraveného, aby mě nějak metodicky vzdělával. Nechával ten prostor, ale uměl říct na začátku a pak těsně předtím, než to člověk odehrál, co ještě udělat. Byly to zásadní postřehy. Sám říkal: „Pojď se na mě dívat všude, kde se nachomýtnu,“ a to byl jeho recept na to, jak se samovolně dovzdělat. S ním se strašně dobře vymýšlelo. Boris měl schopnost prvotního nápadu a pak hrál s výbornými klauny a herci, se kterými toho studenta vždy seznámil. U něj doma nebo tady v kanclu jsem s ním trávil hodiny a hodiny,
archiv A. Halaše
archiv A. Halaše
pálili jsme cigarety a vymýšleli spoustu festivalů, uváděli, dělali jsme spolu dramaturgii a bral mě do mnoha projektů. Možná proto, že věděl, že ten jeho nápad někdo zrealizuje. Zásadně mě ovlivňoval, protože dělal v Branickém divadle pantomimy, dnešním divadle Bravo, takové legendární Mim sessiony. V době, kdy jsem se hledal a hledal jsem, co ta pantomima a žánry klaunerie jsou, tak jsem se tímto nápadem inspiroval. Jednou mi zavolal, to jsem ani nevěděl, že o mně ví, protože jsem ještě studoval medicínu, když jsem přišel do Prahy. Tehdy jsem měl všelijaké roupy. Už na koleji jsem s různými lidmi a amatéry vytvářel grotesky, chodil jsem na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde byl ještě obor pantomimy, a do různých kurzů. On mi pak sám zavolal, sešli jsme se u něj na Vyšehradě a začali jsme spolu dělat.
Jak vznikl váš legendární festiválek Jsem spokojenej?
Nebylo moc možností a cítil jsem kolem sebe spoustu kolegů a kamarádů, kteří si taky chtěli něco zkoušet. Tak jsem ho v devadesátém osmém vymyslel. Já jako kluk z Chomutova jsem si přišel na Žižkov do polorozpadlého kina
Aera a vysvětloval jsem tam klukům tenhle nápad. Diváci vybrali téma a obvolával jsem různé herce, umělce a říkal jsem jim, že jim dám deset minut, a ať si na to téma něco připraví. Různě jsem si to namixoval, dělal jsem je dvakrát až čtyřikrát do roka, vystřídalo se tam přes tisíc umělců.
Byla tam tak krásná atmosféra. Sám jsem si to moderoval a propagoval. Tenkrát nebyly sociální sítě, asi jsem ani
ještě neměl mobil. Dal jsem si práci i s tím, že jsem vždycky napsal prezidentovi, zval všechny a posílal jim v obálkách volňásky. Pak se z toho stala událost a v Biskupcově ulici se stála fronta už od tramvaje. Záměr byl dělat to na periferii a dělat to trochu punkově. Ukázalo se, že tam vznikla oáza divadelního undergroundu, byl to pro mě vždycky ostrůvek štěstí. Chtěl jsem tu spokojenost přenášet na diváky, ale i spoluúčastníky, proto to bylo s takovým komediálním přesahem. Byl tam například Varhan Orchestrovič Bauer se svým padesátičlenným orchestrem a fakt na to měli deset minut. Zahráli hymnu a Havlovy Antikody v jeho aranži a po dohrání se se židlemi v ruce zase střídali s dalšími. Hráli tam mladí se starými a s těmi úplně nejmladšími. Po studentech přišel Hybner, toho střídala Vosto5, po nich šla Anička Polívková s Marthou Issovou, po nich neslyšící, pak jel slovenský mim Miro Kasprzyk šest hodin ze Slovenska a zahrál deset minut. Jednou přiletěli i Compagnie Philippe Genty z Francie. Bylo to úžasné. Protože jsem jim nemohl dát třeba půl milionu, pozval jsem je na pivo. Byla to krásná doba. Pak jsem si řekl, že v nejlepším skončím, a začaly vznikat další věci.
S vámi přišla i nová koncepce výuky mimického divadla – zaměření na současné žánry fyzického divadla a nového cirkusu. Jak se změnila výuka? Klade se větší důraz na pohyb?
Ano, to určitě. Je to záměr do budoucna, aby práce s tělem byla na takové úrovni, že ho student excelentně ovládá jako svůj nástroj, aby ho jako autor, performer, osobitý tvůrce mohl používat a vytvářet profesionalitu v oboru. Každý je zaměřený na něco jiného. Někdo je fakt skvělý klaun, někdo skvělý mim, někdo bude skvělý performer fyzického divadla,
archiv A. Halaše
archiv A. Halaše
někdo bude hrát ve skupině, jiný v tandemu. Ne každý se hned najde, ale nadstavba té dovednosti by měla být cílem profilu absolventa.
Je někdo vyprofilovaný už u přijímaček?
To málokdy. Někoho už zajímá něco víc a konkrétněji, ale když začne studovat, tak pochopí, jaký rozptyl je možné využít. Zná principy z klaunského herectví, improvizace, techniku mimu, která je pro nás základní. Boris tenkrát chtěl, aby lidé ovládali pantomimu, ale držel to ve staré linii. Já
jsem si naopak přál, aby Radim Vizváry, což je náš nejvýraznější představitel současného mimického divadla, dokázal techniku Corporeal Mime nabízet současným přístupem k divadelním principům ve své metodice. Ne každý dosáhne té excelentní úrovně, ale když absolvuje tréninky a ty tři roky se bude důsledně věnovat práci se svým tělem a pochopí principy různých technik, tak se mu otevřou dveře možností, se kterými může jako interpret i autor zacházet. Má to v tuto chvíli mnohem větší metodickou oporu. Turba s Hybnerem to dělali sami a přeskakovali z jedné části na druhou. V současnosti tady máme nejlepší tým pedagogů,
archiv A. Halaše
samozřejmě aktivních v oboru, abychom se zdokonalovali v tom, kam studenty směřujeme, a abychom jim dokázali, proč jeden krok vede ke druhému a co předchází cíli. Až budu předávat tu katedru dál, chci mít čisté svědomí, že je tam tvůrčí prostředí lidí, kteří mají k sobě empatii a chemii a navzájem se podporují, věnují se obsahu a broušení detailů, aby to bylo vlastně evropské pracoviště. Tak jak mám pocit, že se to daří na naší katedře, bych si přál, aby se to dařilo na celé fakultě. Snažím se myslet pozitivně.
Vaše katedra je bezesporu jedna z nejangažovanějších v mezinárodní spolupráci. V čem je spolupráce se zahraničními kolegy z nonverbálu specifická?
Ten výrazový jazyk nebo prezentace je dost často mezinárodně srozumitelná. Příběh vyjadřujeme skrze pohybový jazyk, vlastní hlavu a tělo. Slovo není náš hlavní vyjadřovací prostředek, ale přesto ho dost často používáme. Pracujeme s hlasem, se zpěvem nebo tanečními technikami či dalšími styly. Můžeme dělat v podstatě jakékoliv divadlo. Mezinárodní linka je velmi důležitá. Jezdíme po festivalech a workshopech, zveme si sem osobnosti ze zahraničí.
Dáváme velký prostor dovzdělávání na mezinárodním poli. Protože spolu hned cvičíme a hned se hýbeme, dorozumíme se velmi jednoduše. Když to zahrajete kdekoliv, tak je to srozumitelné, a srozumitelné by to být mělo.
Jaký předmět učíte nejraději?
Já učím rád všechno, jsem se studenty moc rád. Vím, že se mi na chvíli zastaví čas a musím si to vyblokovat, ale dám si časové vakuum, co mě odtrhne od věcí a pomáhá mi, abych mohl fungovat. Mám hodně rád dramaturgii a režii s páťáky, kde si vymyslím nějaký rámec a koncept. Teď děláme projekt do pohraniční oblasti na Broumovsku, bavíme se o historii, architektuře, seznamujeme se s lidmi, kteří rozumějí všemu možnému, řešíme autorskou tvorbu komplexně a je to velmi živé. Baví mě ten tvořivý proces a tvorba sama. Ale i teoretické předměty, když učím třeba historii. Vždycky mě to zajímalo. Nejen ta nejnovější, ale baví mě souvislosti a že se stále dozvídám něco nového. Není to škatulka, která je zavřená, ale jsou to pořád nové prostory, které mě lákají.
vt
M. Hančovský
SPECTABILIS, HONORABILIS
EXPATS: life in Prague
*How to Survive House Hunting in Prague:
A Step-by-Step Guide*
So, you’ve decided to move to Prague. Great choice! It’s a beautiful city, with history, culture, and plenty of opportunities. But before you can enjoy all of that, you’ll need to find a place to live. And, let me tell you, that’s going to be a lot more complicated than you think. Here’s a guide to help you navigate the joys of house hunting in Prague.
*Step 1: Get Ready for Competition*
Prague’s housing market is not easy. Apartments go fast—like, really fast. If you see a place you like, you need to jump on it immediately. But don’t get too excited. There’s a good chance that the apartment has already been snatched up by the owner’s family or friends. So, if you’re thinking that your dream place is still available, you might be a bit behind the curve.
*Step 2: Communication Is Key (But Also a Challenge)*
Here’s the thing: unless you’re fluent in Czech, you’ll be relying on Google Translate a lot. Some agents speak a little English, but many do not. So, get ready to send messages in your best broken Czech and pray that they understand you. The replies might be just as confusing, but don’t worry—you‘re in good company. Eventually, you’ll get the hang of it (or at least you’ll get used to the confusion).
*Step 3: Prepare for Some Weird Apartment Viewings*
Now comes the fun part—actually seeing the apartments. You’ll probably start with high hopes, thinking you’ve found the perfect place. And then, you’ll get there. Expect the unexpected. One apartment might smell like something between wet socks and old cheese. Another might look good in the photos, but when you arrive, it turns out to be a tiny room with just a mattress on the floor. It’s “cozy,” they’ll say. Sure, if by cozy you mean no space for anything else.
But wait, it gets better. Some places might have locked doors and no one to let you in. Others might seem perfect, until you realize that the price is “just for the first month” or “a special offer” that’s no longer available. If you’re lucky, you’ll avoid the scams. But don’t count on it.
*Step 4: Be Prepared for Some Odd Rules*
Here’s something you might not expect: landlords in Prague often prefer renting to one person, not a couple. So, if you‘re moving in with a partner, be ready to explain why that should be okay. And if one of you smokes? Well, that could be a deal-breaker too. There are plenty of places with strict no-smoking rules, so be prepared to hide your bad habits—or at least be creative about explaining them. Also, it’s probably best not to mention where you’re from in the beginning. Some landlords might have biases, and you might find it easier to keep that information quiet until you’ve signed the lease. Yes, it’s frustrating, but unfortunately, it’s part of the process.
*Step 5: If All Else Fails, Just Stay Where You Are*
After seeing a few strange apartments, getting ignored by agents, and dealing with more scams than you’d care to count, you might reach a point where you ask yourself: „Why am I doing this?“ And honestly, that’s a fair question. At some point, you might just decide that staying in your current place (even if it’s not perfect) is the best option. After all, house hunting in Prague can be exhausting and unpredictable, and sometimes the stress just isn’t worth it.
*In Conclusion*
House hunting in Prague is a real adventure. It’s frustrating, confusing, and full of surprises. But if you’re determined enough (and have a lot of patience), you will eventually find a place to call home. Just remember to stay flexible, keep your sense of humor, and know that you’ll probably end up with a few funny stories to tell. Good luck!
Seznamte se… …Dana Jandáčková
„Výuka je k administrativě hezkým kontrapunktem“
Dana Jandáčková je kancléřkou AMU a zároveň působí na katedře hudební produkce
HAMU. Co vše je náplní její práce a jaká byla její cesta na AMU?
archiv D. Jandáčkové
Co vše je tedy náplní vaší práce?
Pracuji jako kancléřka AMU čtvrtým rokem, náplň práce je dosti široká, od koordinace kanceláře paní rektorky, přípravu podkladů pro zasedání orgánů školy (Umělecké rady, Akademického senátu a Správní rady AMU), agendy habilitačních a profesorských řízení až po protokolární servis při promocích, imatrikulacích a čestných doktorátech AMU. Jedná se o administrativní činnost a byť výčet činností může znít poněkud suše, není tomu tak a nacházím v této práci zalíbení :). Výuka na fakultě je k administrativě hezkým kontrapunktem.
Setkáváte se ve své práci se studenty nebo pedagogy?
S čím se na vás mohou obracet?
Na rektorátu se přirozeně setkávám více s pedagogy, zejména při habilitačních a profesorských řízení a zasedání akademických orgánů AMU, tedy Umělecké rady a Akademického senátu. V senátu spolupracuji rovněž se studentskými senátory a studenty vídám samozřejmě při výuce na katedře hudební produkce. Rektorát vnímám jako metodické centrum, nejenom akademici a studenti, ale rovněž kolegyně a kolegové z fakult a součástí se na nás
obracejí s nejrozmanitějšími dotazy, agenda je v tomto ohledu opravdu široká.
Vy jste vystudovala HAMU. Jaká byla vaše opětovná cesta na Hudební fakultu tentokrát v roli pedagoga?
A v jakých předmětech předáváte zkušenosti?
Na HAMU jsem vystudovala hudební produkci a té jsem se věnovala po větší část své profesní kariéry. Působila jsem v řadě hudebních organizací jak v Čechách, tak v zahraničí (Česká filharmonie, PKF-Prague Philharmonia, Pražské jaro, v Londýně agentury Harrison/Parrott a Connaught Artists, v Salcburku agentura Cadenza Concert), a tak bylo asi nasnadě, že mě paní rektorka oslovila s dotazem, zda bych po ní převzala vedení hudebně producentské a organizační praxe studentů hudební produkce na HAMU. Slovo pedagog zní velmi nadneseně, studentům se snažím předat to nejdůležitější, co mě samotná praxe naučila. V seminářích se věnujeme přípravě hudebních projektů, konzultujeme správné postupy i potenciální rizika. Snažím se studentům vysvětlit, že hudební produkce je 360stupňová záležitost, díváme se na životní cyklus hudební produkce od A do Z. Je třeba, aby si studenti uvědomili, že jako produkční musejí být vždy o krok napřed, musejí přemýšlet za dva rohy a již v přípravě eliminovat možná rizika. Produkční práce je mnoho profesí v jedné, a to si myslím, že naše studenty strašně baví. Žádný projekt není stejný, a i výuku se snažím uzpůsobit tomu, jací studenti se v ročníku sejdou, jaké mají zkušenosti, v jaké oblasti hudební produkce se cítí nejlépe.
Vy jste říkala, co už máte všechno tady za sebou. Jak dlouho tedy na AMU působíte?
Na rektorát jsem přišla v létě 2020, nejprve do projektového oddělení, o rok později jsem se stala kancléřkou. Předtím jsem ale působila ještě na fakultě (HAMU) v projektovém a PR oddělení, když byla paní rektorka Radok Žádná proděkankou pro mezinárodní vztahy. V rámci oslav 70 let AMU se podařilo připravit několikatýdenní prezentaci AMU v New Yorku, na to moc ráda vzpomínám.
Obor hudební produkce je jeden z těch nejdynamičtějších oborů, pokud to vezmu zde na naší fakultě. Jak se vám daří všechny tyto věci zprostředkovávat studentům?
Je pravda, že dynamika našeho oboru je pro nás pedagogy předmětem neustálého přemýšlení, jak o oboru samotném, tak o výukových metodách. Domnívám se, že je klíčové neztratit kontakt se samotnou praxí, i proto na katedře vyučují odborníci z praxe, to je z mého pohledu nenahraditelné. Studentům zprostředkováváme zkušenosti nejen z domácího hudebního prostředí, ale snažíme se přivést i zahraniční lektory – v současné době studenti připravují manažerské symposium Umění, Hudba, Management, které se koná v březnu a účast již přislíbili hosté z Kanady, USA a Německa.
Co například umělá inteligence?
Umělá inteligence a její využívání je výzvou nejenom pro náš obor, je to obecně velké téma. Věřím, že pokud se naučíme s nástroji AI správně pracovat, může nám velmi usnadnit život. AI je rovněž jedno z témat zmiňované studentské konference, jsem zvědavá, jakým způsobem toto téma studenti a jejich hosté uchopí. Dovoluji si tedy všechny, kteří se o AI zajímají, pozvat na středu 26. března do Kampusu Hybernská, kde se konference Umění, Hudba, Management bude konat.
Poslední otázka. Co vás baví a co ráda děláte ve volném čase?
Volný čas trávím strašně jednoduchým způsobem. Mám ráda pohyb, dlouhé procházky, hory – v létě i zimě, nejraději s rodinou. Miluji klasickou hudbu a ráda chodím na koncerty, doma „klasiku“ ale moc neposlouchám, protože na to potřebuji klid a toho doma zrovna moc nemám :). Můj muž mě přivedl k rocku, takže teď zároveň objevuji tuto druhou stranu mince.
ah
NADECHNĚTE SE!
Wellbeing na HAMU je tu i pro Vás
Blahobyt studujících, pedagogů i nepedagogického personálu nám není lhostejný. Proto jsme pro všechny, kdo budou mít zájem, připravili další sérii workshopů zaměřených na duševní zdraví, osobní i profesní rozvoj, psychohygienu, zvládání stresu či komunikační dovednosti. Navíc pro studující již od letního semestru 2025 za kredity!
l Fyzioterapeutické metody pro hudebníky a tanečníky ............Pokračování se dočkají i pravidelné safe space skupiny
Jak na kredity?
Od letního semestru 2025 bude možné v rámci modulové výuky získat za aktivní účast na vybraných workshopech a seminářích kreditové ohodnocení. Konkrétně 3 aktivity = 1 kredit.
Více info na sp.amu.cz nebo v KOSu.
Věděli jste, že…
l fakulta nabízí studujícím i zaměstnancům/kyním bezplatné anonymní konzultace s profesionálními terapeuty a psychology?
l kdokoliv z fakulty se může s akutním problémem, nápadem nebo připomínkou obrátit na pověřené zástupce fakulty přes anonymní fyzickou či elektronickou schránku?
Přímo tady: bit.ly/AMUschranka
l kromě pověřené osoby HAMU (sylva.stejskalova@hamu.cz) se můžete obrátit i na ombudsosoby DAMU (ombudsman@damu.cz) a FAMU (pavlina.junova@famu.cz)
VYDECHNĚTE
Pečujte o sebe
Na návštěvě v NAMU
Přišli jsme se podívat do Nakladatelství AMU, které patří k předním českým nakladatelům literatury z oblasti filmu, televize, fotografie, divadla, hudby a tance. Nahlédněme tedy do historie nakladatelství a podívejme se, co všechno vůbec vydávají a jak fungují.
Vše začalo téměř před třiceti lety, tedy v roce 1995, na půdě rektorátu AMU, kde byly původní kanceláře edičního střediska. To zpočátku vydávalo školní časopis a rozmnožovalo skripta. Prvními zaměstnanci byli tiskař Jan Omasta a technický redaktor Robert Konopásek, které v NAMU můžete potkat dodnes. Ředitelkou a vlastně i zakladatelkou NAMU byla Marie Kratochvílová. V současnosti má nakladatelství šest zaměstnanců. Řídí ho Jan Heller, o chod kanceláře a prodej knih se stará Kateřina Plecitá a komunikaci má na starost Eva Zavřelová. Výkonnou redaktorkou NAMU je Kateřina Středová. Kromě toho NAMU spolupracuje s mnoha externími grafiky, redaktory, odbornými recenzenty či překladateli.
Pan Omasta, který v NAMU od počátku zodpovídá za vše kolem tisku, je vyučený v oboru mechanik polygrafických strojů, ale díky tomu, že pracoval pro různé subjekty, se naučil vše od knihařiny až po tisk. „Šel jsem na AMU s tím, že to pro mě bude pouze přestupní stanice, ale jak vidíte, jsem tu už devětadvacet let a stále mě to baví, i když je to občas náročné, bývá toho moc.“ Stesk po mechanice si pan Omasta vynahrazuje spravováním tiskařských strojů, pokud jsou chybové. Ohledně původního umístění nakladatelství
v budově rektorátu vypráví: „Neměli jsme tam stroje, které máme v současnosti, takže i když to byly malé místnosti, tak jsme se vešli a dalo se vytvořit v podstatě úplně všechno –hlavně samozřejmě knihy, kterých bylo mnoho.“ Za rektora Iva Mathého AMU znovu získala do užívání prostory v ulici Tržiště, v nichž do té doby fungovala restaurace, a začala je v roce 2007 rekonstruovat do podoby, ve které nyní NAMU sídlí. „My stáli o prostory, kde je v současnosti podatelna a centrum jazykové přípravy, tedy v domě U Bílého jelena. Tady byla nevýhoda, že to tu všechno bylo mokrý a plesnivý...“ vypráví a ukazuje nám fotografie jak z počátečního umístění, tak i z rekonstrukce současného. Kvůli vlhku se postavila falešná zeď, díky níž je v prostorech tiskárny naopak velké sucho, proto jsou tam umístěny přístroje na zvlhčování – „papír by měl mít 50 % vlhkosti, ale tady to někdy klesne až na 15 %, všechny papíry se tu kroutí.“ Při mrazech je vlhkost ještě horší, jelikož v létě se alespoň dá dlouze větrat. „Stroje tím hodně trpí a ze mě často lítá statická elektřina. Jednou se dokonce stalo, že jsem pouhým svým dotykem restartoval starý Canon. Až tak jsem byl nabitý.“
S Evou Zavřelovou, PR manažerkou nakladatelství, která je tu zaměstnaná sedm let, jsme si povídali o tom, jaké knihy
NAMU vydává a odkud se vlastně berou. „Od počátků, kdy nakladatelství vydávalo hlavně školní časopis, se produkce značně rozšířila. Ročně vydáme mezi dvaceti pěti a třiceti novinkami, k tomu nějaké dotisky. Zaměření vydávaných publikací je široké, pokrýváme veškeré obory vyučované na AMU a vydáváme jak výzkumné výstupy našich akademiků a někdy také studentů, tak i skripta a metodiky pro výuku a rovněž zásadní překladové tituly potřebné pro rozvoj
oborů. Celkově máme v nabídce skoro 300 knih, které jsou dostupné přes náš e-shop, v distribuční síti Kosmas a v menších knihkupectvích. I do současných prostor se tak stěží vejdeme.“ Náklady vydávaných knih se často pohybují mezi 300 a 1000 kusy. Některé knihy zmizí rychle, jsou i tituly, které leží na skladě řadu let. Poselstvím akademického nakladatelství je ale právě i vznik velmi úzkoprofilově zaměřených publikací. „Předem odhadnout zájem o titul
E. Klimešová
může být obtížné, ale kolegové už v tom mají praxi,“ dodává Eva Zavřelová.
„Pokud chce někdo u nás vydat knihu, vyplní nejprve ediční návrh, který pak projednává ediční komise za příslušnou fakultu. Pokud komise návrh schválí, titul se přesune do edičního plánu. Dvakrát ročně se pak schází ediční rada AMU, která schválí ediční plán na další pololetí. Titulů je v něm o něco více, než nakonec vyjde, ne všechny rukopisy jsou odevzdány včas a také se ediční proces může někde zadrhnout. S počtem kolem 25 publikací jsme na hraně toho, co se v tak malém nakladatelství dá za rok zvládnout.“ Výsledná podoba publikací je kompromisem mezi představou autorstva a nakladatelství a také rozpočtem na danou publikaci. Autoři samozřejmě za vydání nic neplatí, činnost nakladatelství se financuje z vlastního rozpočtu, interních grantů (pro akademiky a studenty zejména vnitřní soutěže DKR a SGS), anebo lze požádat o příspěvek z externích grantů, např. ze Státního fondu kinematografie. „Snažíme
se, aby knížky byly po odborné a nakladatelské stránce dobře zpracované a měly i zajímavou grafickou úpravu. Například kniha Rafani, kterou jsme vydali v koedici s Untitled a Vutium, byla loni zvolena nejkrásnější českou knihou Unií grafického designu v soutěži Nejkrásnější česká kniha 2023. Takto vizuálně komplikované tituly už se ale tisknou v externích tiskárnách, ne na vše tu máme technologie, a také dochází ke kolizím edičního plánu s požadavky na tisk propagačních materiálů pro školu.“
Slova Evy Zavřelové potvrzuje i pan Omasta: „Přednost by měly mít knihy, ale stává se, že to tak není. Těch školních materiálů je opravdu hodně, a kdybych měl tisknout jen to, tak se to nedá zvládnout. Některé materiály prostě nepřijmeme a musí se tisknout někde externě.“ Představy grafiků mu navíc někdy pěkně zamotají hlavu. „Časově je to pro mě nejtěžší část tisku, protože některé vize není tak jednoduché provést.“ A jak dlouho se tiskne taková kniha? Díky novým strojům se práce zrychlila a jedna kniha v počtu
E. Zamouřilová
A. Habermann
300 výtisků se vyrábí dva dny. A jestli na to všechno stačí sám? „Další člověk by se sice hodil, ale potřeboval bych někoho s citem pro věc, a pokud nikdo takový není, tak to raději budu zvládat sám,“ uzavírá.
Víte,
že?
Studenti a akademičtí i neakademičtí zaměstnanci AMU mají při nákupu přímo v NAMU slevu 30 %? Všichni, kdo si objednají knihu přes e-shop NAMU, pak mají slevu 10 %. ez, jh, ez
Co se v NAMU chystá v nejbližší době
v oborech hudba a tanec?
■ Mirka Eliášová, Mish Raisová, Lizzy Le Quense (eds.): Tajně naživu. Perspektivy vtělené zkušenosti v taneční
improvizaci
■ F. X. Brixi: Theatrum figuratum (ed. Petr Koronthály)
■ Richard Cohn: Troufalá libozvučnost. Dvojí povaha trojzvuků
■ Jiří Hlaváč: Quo vadis
Z. Lazarová
Naši absolventi Přes varhany do Rock for People
Michaela Beránková
S Míšou se známe od studií na HAMU, kde jsme byly na hudební produkci dá se říct spolužačky – ona jen o dva roky výš než já. Vždy mě
ale fascinovalo její hudební rozkročení a to, jak rychle, ještě při škole, začala pracovat ve svém oboru. Je absolventkou nejen hudební produkce, ale i varhan. Studium dvou oborů naráz není neobvyklé, ale chce to vůli a dobrý time management. Jak to Míša všechno zvládala?
A jak se jí povedlo vypracovat se na bookerku Rock for People?
Na HAMU jsi studovala paralelně produkci i varhany, jak jsi zvládla oba obory nakombinovat dohromady a co tě vedlo k tomu studovat obojí?
Přiznám se, že na konzervatoři a na začátku studia HAMU jsem chtěla hlavně hrát. Produkce byla taková pojistka, abych se pak měla čím živit. Studovat oba obory zároveň se dalo zvládnout snadno, na druhou stranu neměl ani jeden mou stoprocentní pozornost, což by hlavně u nástroje být mělo.
Proč sis myslela, že tě spíše uživí produkce než varhany?
V produkci je daleko více příležitostí a je to rozmanitější. Člověk si tam snáz najde práci, která je stabilní. Pokud se jedná o varhany, tak tam v podstatě člověk musí učit, aby se uživil, což jsem nikdy nechtěla. Anebo musí hrát recitály jak v ČR, tak i v zahraničí, ale to se na úrovni živobytí povede jen těm nejlepším. Spousta varhaníků právě kombinuje učení v ZUŠ, hraní koncertů a k tomu hraje buď v kostele
mše, nebo jsou přímo ředitelé kůru – což je málokdy plný úvazek. V kombinaci toho všeho se uživit dá.
Ač se to nedá úplně porovnávat, jelikož to jsou dva odlišné obory, přišel ti jeden z nich přínosnější než ten druhý?
Asi bych neřekla, že byl jeden přínosnější než druhý, ale co hodně oceňuji je kombinace obojího. Dokážu se díky tomu vcítit do kůže pořadatele i hudebníka, což je velká výhoda.
Takže to bylo pro tebe výhodné i při AKS, že jsi věděla, co se od tebe očekává?
Jojo, ale i při pořádání dalších koncertů. Když jsem někde něco pořádala, tak jsem se dokázala vžít do toho, co ten hudebník může potřebovat, aby se cítil dobře a mohl podat co nejlepší výkon.
Stačila ti ta praxe na HAMU?
Bohužel musím odpovědět, že ne. Myslím si, že to studium produkce je přínosné hlavně pro lidi, co potom chtějí pracovat v klasické hudbě a velké plus studia je, že se dostaneš do prostředí školy, kde potkáš spoustu jak studentů/ kamarádů, kteří budou hrát v orchestrech a budou i sólisté, tak i profesorů, a je to určitě v nějakém ohledu inspirace. Zároveň si myslím, že dotace pět let je dost velká a zdroje školy jsou takové, že by to studium mohlo být propracovanější a víc se věnovat studentům. Určitě chyběla ta praxe a myslím si, že škola má takovou pozici, že by mohla domluvit stáže v prestižních institucích, a to nejen v klasice, ale i jazzu a populární hudbě. Spousta organizací by uvítala stážisty, ze kterých by si případně vychovali budoucí zaměstnance. Určitě by neměla chybět realizace nějaké akce, nejen AKS, ale bylo by hezké mít nějaký větší hudební projekt, podat si na to grant, zkusit si propagaci a pak vše produkčně odbavit na místě – aby i student zjistil, v jaké roli se cítí nejlépe. Což je zvláštní, že za celých pět let se
archiv M. Beránkové
tohle neděje a nechává se to na iniciativě studentů, v čemž můžou někteří na začátku tápat.
Jako částečná praxe ale funguje Symposium, které pořádáme jednou za pár let…
No jo, ale pořádání symposia a koncertů je něco jiného a úplně jinak nad tím přemýšlíš, je to přece jen konference. Obecně bych studiu přidala více praxe a více provázanosti se scénou.
Původně jsi chodila do ZUŠ na klavír a pokračovala varhanami, které jsi pak studovala i na konzervatoři. Proč vyhrály varhany nad klavírem?
Bavil mě na nich ten mohutný zvuk a barevnost a taky prostředí – zahrát si na velké varhany v kostele byl pro mě vždycky zážitek.
Neuvažovala jsi, že bys hrála v nějakém uskupení?
Varhany ani klavír nejsou v běžném obsazení orchestru, takže tam nejde být zaměstnaný v takovém úvazku, jako to mají jiné nástroje.
Mám na tebe jednu takovou vzpomínku. Kdysi jsme se potkali na showcase festivalu Nouvelle Prague a šli jsme spolu na kapelu Bratři (elektronické duo, pozn. red.). Já jsem byla překvapená a říkala jsem ti, že bych nikdy nečekala, že spolu půjdeme právě na tento typ koncertu. Ty jsi mi řekla jednu moudrou větu, že to, co děláš, nejde úplně ruku v ruce s tím, co třeba posloucháš. Vnímáš tenhle hudební balanc jako zásadní pilíř svého života?
Určitě ano. Myslím si, že jako pořadatel hudebních akcí by měl být člověk v první řadě fanoušek, ale zároveň i objektivní pozorovatel všeho, co se na scéně děje, a koukat, kdo pořádá jaké akce, jakým způsobem, pro koho, jak fungují nebo nefungují a proč. K tomu samozřejmě patří zažít si je i na vlastní kůži, i když bych normálně na ně třeba jako po-
sluchač nešla. Myslím, že mít široký rozhled je podstatný. Ale jinak mě vždy bavilo hrát klasiku. Hrála jsem sice i v kapelách, ale mně ty popové skladby přijdou na hraní moc jednoduché. Zároveň jsem věděla, že v klasickém světě nechci nic organizovat. Takže jsem ty aktivity měla takhle žánrově rozdělené v podstatě od začátku.
Chodíš více na alternativní koncerty, nebo si ještě někdy zajdeš i na klasiku, na nějaký varhanní koncert?
Občas jo, ale teď rozhodně převládají spíš alternativní koncerty všech různých žánrů.
Dá se vlastně varhanní koncert udělat tak, aby sis řekla „tohle jsem v životě ještě neslyšela“?
Samozřejmě toho lze dosáhnout originální interpretací. Zajímavé mi ale přijdou i koncerty, kdy varhany zapojí do tvorby hudebníci z alternativní scény, kteří nejsou studovaní, a to pojetí je zase úplně jiné.
Jsi jedna z těch, kteří se ještě při škole dostali k práci téměř v oboru – nejdříve jsi pracovala pro českou exportní kancelář SoundCzech, pak pro Kasárna Karlín, Charmenko a nyní jsi v Rock for People. Co bys poradila lidem, kteří jsou ve stejné výchozí pozici, jako jsi byla ty, a chtějí se uchytit právě na podobných místech?
Přiznám se, že mám velké štěstí na příležitosti a správné načasování. Do začátku bych určitě poradila účastnit se showcase konferencí jako Prague Music Week, Reconnect, různých workshopů a akcí, kde lze potkat lidi z oboru, nebo se nebát napřímo oslovit organizaci, kde byste chtěli pracovat. I stáž nebo brigáda přinese zkušenosti a kontakty, a to jsou ty nejcennější věci. Tímhle způsobem jsem se dostala na začátku do SoundCzechu, prostě jsem jim napsala a vyšlo to. Tam jsem dělala při studiu hlavně administrativu a správu grantů a zároveň jsem získala spoustu kontaktů a potkala lidi, díky kterým jsem se pak dostala dál. V Kasárnách jsem dělala produkci, později i hudební dra-
maturgii, ke které se, jak moc doufám, zase brzy vrátím. V Charmenku jsem měla pozici promotéra, kde jsem v malém týmu dělala vše od nabídek pro umělce po realizaci akce na místě, včetně propagace a dalších věcí. Díky téhle práci jsem měla možnost pracovat např. s Arctic Monkeys, Thomem Yorkem (The Smile), Slowdive, Royal Blood a dalšími. V Rock for People mám teď na starosti už jen booking festivalu a celoročních koncertů (jako junior vedle zkušených kolegů).
Mně přijde zajímavé, jak ses vyprofilovala z varhanice/ produkční do dramaturga…
Popravdě dělat dramaturga klubu nebo festivalu byl můj sen odjakživa, ale takovou práci nelze dělat hned. Je přirozené, že člověk projde mnoha jinými pozicemi, a je to dobře – díky tomu nasbírá různorodé zkušenosti.
A v Kasárnách to bylo asi přirozené, šla jsi na produkci a dramaturgie nějak spadla do klína…
Když odešla moje kolegyně Tereza, která dramaturgii měla na starost, tak jsme na to zůstali s kolegou dva a každý
jsme dělali své žánry. Škoda jen, že jsou stále Kasárna zavřená.
Cítíš rozdíl mezi Charmenkem a Rock for People?
Zásadní rozdíl je ten, že Charmenko je mezinárodní a má pobočky v různých zemích, kdežto RFP je pouze český projekt s týmem v Praze. A řekla bych, že RFP má srdcařskou atmosféru – lidé z týmu pro tu práci žijí, mají snahu věci neustále posouvat a zlepšovat.
Zároveň je to jeden z největších českých festivalů…
Ano, nyní už je jedním ze dvou největších českých festivalů, ne-li největší, a je to fascinující pracovat na ročníku, kde jsou pro příští rok oznámená taková jména.
Je RFP tvůj sen a cíl, nebo máš ještě něco, co bys chtěla dělat?
Já jsem si poměrně dost vysněných věcí splnila, takže momentálně žádný konkrétní cíl nemám, ale ráda bych v budoucnu pomohla nějaké české kapele do zahraničí. To je ještě jeden ze snů, který je ale poměrně dost náročný.
Co tě v blízké době čeká, hraješ ještě někde na koncertech?
Minimálně do příštího léta nemám plány, ale ráda bych se určitě k hraní vrátila. Otázkou je, v jaké formě, jestli to bude klasika nebo ne. Každopádně v současné chvíli se chci stoprocentně soustředit na práci v RFP.
Máš doporučení na nějakou akci/koncert?
Je to teda až za rok, ale koncert Sigur Rós s orchestrem v Kongresovém centru, 3. a 4. září 2025. Promotérem je Charmenko. Je skoro vyprodáno a bude to moc hezký.
ez
NAŠI ABSOLVENTI
archiv M. Beránkové
Od mluvících
bubnů k improvizaci:
Obroni Ensemble v premiéře Reflexe
Ve středu 11.prosince večer jsme vpadli z Krásovy ulice do prostoru jménem „Punctum“. Tam se odehrával úplně první koncert Obroni Ensemble – projektu Antonína Procházky, doktoranda na katedře bicích nástrojů. Ansámbl doplňují další studenti či absolventi
HAMU: Matěj Diviš a Vít Rafael Matyska na bicí nástroje, Jan Bára na elektrickou kytaru, Martin Debřička na tenor saxofon a Luan Gonçalves na kontrabas.
V. Hamzová
„Obroni“ je v Ghaně označení pro cizince, tento pokřik tedy slýchával Antonín při svém měsíčním pobytu poměrně často. Do Ghany jel, aby nabral inspiraci a informace ke své doktorandské práci na téma mluvících bubnů (fenomén „talking drums“) subsaharské Afriky. Při práci se světoznámým Ghana Dance Ensemble a muzikanty
V. Hamzová V. Hamzová
v místních komunitách se naučil nespočet tanečních rytmů a písní, které poté přetavil do programu koncertu v tomto žižkovském „obýváčku“.
Když píši „obýváček“, myslím tím opravdu malý prostor, kde společně sedělo na zemi či postávalo pár desítek lidí při intimním osvětlení. To ale atmosféře koncertu neubíralo, právě spíš naopak. Tonda tak mohl skvěle komunikovat s publikem i bez použití mikrofonu. Před každou písní řekl pár vět o dané skladbě, co byla jeho inspirace, či o jeho pobytu v Ghaně a hudbě, se kterou tam přišel do styku. Myslím, že se tedy všichni diváci (včetně mě) dozvěděli hodně zajímavých informací o životě a hudbě v Ghaně, a to vše ve skvělém prostředí, usazeni na polštáři na zemi s lahvovým pivem z pivovaru Polička v ruce.
Koncert samotný byl velice zábavný a působil hravou, uvolněnou náladou. Bylo vidět (nebo spíše hlavně slyšet), že v ansámblu Tondu doprovázejí zkušení muzikanti. Každý do
skladeb jako by „vrýval“ kousek sebe a svého stylu hraní. V jistých chvílích se skladby přelévaly do improvizace a zpět, nikdy se ale nikomu z hudebníků nepodařilo ztratit se v afrických tanečních rytmech. Co bych hlavně chtěla zmínit, je, že si Antonín přivezl z Afriky několik nástrojů, zejména gyil, africký xylofon kmene Dagaaba, na který hrál většinu večera. Nebyl to jediný neobvyklý nástroj, na který hrál, perfektně tím tedy doplnil své kompozice či aranže lidových afrických písní a dotvořil tím atmosféru koncertu.
Z mých zkušeností s kapelami, které ve své tvorbě používají africké rytmy (myslím tím zejména soubory zahraniční), mám pocit, že jednotlivé skladby mohou znít velmi podobně, to ale naštěstí nebyl případ Obroni Ensemble. Každá skladba měla svou vlastní charakteristiku, ačkoliv bych ocenila ještě o něco lepší sehranost ansámblu. To je ale spíš otázka času a dalších společných zkoušek a koncertů.
Antonín ansámbl popisuje jako „hravou, taneční, experimentální laboratoř africké hudby“ a já musím více než souhlasit. vf
Koncert se odehrával v rámci série [SKRONK‘] v dramaturgii muzikoložky Heleny Konvalinové rozšiřující improvizační a experimentální hudbu v Praze. archiv A. Procházky
V. Hamzová
Vtipy... … o zvukařích
Když zvukař zemře, jde do nebe, nebo do pekla?
Ani jedno. Bůh ho pošle zpět, protože to nahoře pořád neslyší dostatečně dobře.
Proč zvukař musí mít smysl pro humor?
Protože kdyby neměl, musel by každý koncert probrečet.
Jaký je nejoblíbenější drink zvukaře?
Skinny pitch.
Jaký zvuk má zvukař nejraději?
Absolutní ticho.
Výzva
Baví tě psát a sledovat hudební dění? Chceš se přidat do našeho redakčního týmu? Nebo máš jen nápady, o čem bychom mohli psát? Svoje nápady, připomínky a postřehy nám můžeš napsat na naši e-mailovou adresu redakce@hamu.cz.
Redakce: Alfred Habermann, Josef Bartoň, Veronika Tvrzníková, Monika Šnorbertová, Eliška Zamouřilová
Spoluautoři: Jan Heller, Veronika Friedlová, Ivana Kalová, Veronika Kuželová, Neda Taslimian, Adriana Vlčková, Eva Zavřelová
Odborná pomoc: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová
Grafické zpracování: Miloš Tancibudek – ATELIER13
Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací
Redakční uzávěrka: 15. prosince 2024
Víte, že…?
otevírací doba Lichtenštejnského paláce je ve všední dny od 7.00 do 22.00 a o víkendech, svátcích a ve dnech děkanského volna od 9.00 do 21.00?
…vrátnice Hartigovského paláce je v provozu pouze ve všední dny, a to od 7.30 do 18.00?
…přibyl nový automat s nápoji? Nachází se na dvoře Hartigovského paláce.
…se rozjelo nové on-line zpravodajství na sociálních sítích HAMU, které má za cíl informovat studenty, ale i veřejnost o tom, co se na HAMU děje? Najdete ho na instagramu pod názvem hamu_zne
