Vážení čtenáři, dlouze jsem přemýšlel, jak uvést další číslo našeho časopisu, protože zde máme několik významných událostí. Číslo, které držíte v ruce, se částečně odlišuje od čísel minulých. Nepředstavujeme podrobně žádnou katedru, ale budeme se věnovat 80. výročí založení AMU, které si v letošním roce připomínáme. Oficiální dekret byl vydaný až v říjnu 1945, ale my jsme se rozhodli věnovat těmto oslavám už toto číslo, abyste se na ně mohli společně s námi naladit.
Výročí je to poměrně významné, a proto jsme uvažovali, jak číslo pojmout. Kromě historie celé AMU, toho, co se za 80 let důležitého událo, si můžete přečíst také rozhovor s bývalým rektorem Ivo Mathém a současnou rektorkou Ingeborg Radok Žádnou.
Kromě historie AMU se v tomto čísle věnujeme rozhovoru s naší absolventkou a matkou časopisu #hamu Eliškou Zamouřilovou, přečíst si můžete také rozhovor s fakultní psycholožkou Kateřinou Vrtělovou.
Ale aby těch významných okamžiků nebylo málo, časopis #hamu slaví své 10. číslo. Zároveň je to mé poslední číslo v roli šéfredaktora. Pomyslnou štafetu předávám
Veronice Tvrzníkové a přeji jí hodně síly a příjemného času stráveného s časopisem #hamu. Jsem rád, že časopisu zachováváte přízeň, a věřím, že budeme přinášet zajímavé rozhovory a reportáže i do budoucna.
Příjemné čtení a vše dobré přeje
Nenechte si ujít
Vzpomínkový koncert na prof. Juraje Filase k nedožitým sedmdesátinám
15. 4. / 19.30 / Sál Martinů / koncert
Z rozsáhlé komorní a vokální tvorby Juraje Filase byla pro Vzpomínkový koncert k jeho nedožitým sedmdesátinám vybrána reprezentativní díla od osmdesátých let až po poslední roky. V jeho skladbách se představí přední čeští sólisté, pedagogové a studenti HAMU. Vstup volný do vyčerpání kapacity sálu.
Jakub Hrůša a Česká studentská filharmonie společně provedou suitu z Šeherezády Rimského-Korsakova. Po přestávce bude následovat Epilog Josefa Suka, symfonická skladba pro orchestr, velký a malý smíšený sbor, soprán, baryton a bas.
Pocta Luboši Fišerovi
18. 5. / 20.00 / Rudolfinum – Dvořákova síň / koncert v rámci hudebního festivalu Pražské jaro Rezidenční umělkyně jubilejního 80. ročníku Pražského jara Patricia Kopatchinskaja na tomto koncertě představí repertoár, o němž sama říká, že je jejímu srdci nejbližší –dílo českého skladatele Luboše Fišera. Jeho skladby provede spolu s klavíristou Joonasem Ahonenem.
Její pastorkyňa (Leoš Janáček)
22. a 24. 5. / 19.00 / Národní divadlo / operní premiéra První opera vůbec na čistě prozaický text, s níž je neodmyslitelně spjato Janáčkovo trápení týkající se jejího uvedení v Praze, se znovu dočká inscenace v Národním divadle, tentokrát v režii Calixta Bieita. Její pastorkyňa je dramatem o nedůvěřivosti, žárlivosti, různých podobách lásky a schopnosti odpouštět i těžko odpustitelné.
Gratulační a vzpomínkový koncert
28. 5. / 19.30 / Sál Martinů / koncert V květnu uplyne 75 let od narození dvou významných pedagogů AMU. Gratulační část se týká prof. Jaromíra Havlíka, dlouholetého pedagoga dějin hudby. Vzpomínková část pak skladatele a pedagoga doc. Otomara Kvěcha, který nás náhle opustil v roce 2018. Na koncertě zazní skladby obou osobností v provedení řady interpretů, mezi něž patří například Belfiato Quintet, Jaroslav Tůma, Lukáš Klánský a další.
Rock for People 2025
11.–15. 6. / Park 360 Hradec Králové / koncert Jubilejní 30. ročník hudebního festivalu Rock for People letos nabídne skutečně působivý program – vystoupí američtí Avenged Sevenfold, divocí maskovaní Slipknot, obnovená skupina Linkin Park se zpěvačkou Emily Armstrong a poslední den festivalu také hvězda rocku, skupina Guns nʼ Roses.
Akoreacro: Four Seasons
15. 8. / 19.00 / park Letenské sady, Stan č. 1 / cirkusové vystoupení v rámci festivalu Letní Letná Francouzský soubor Akoreacro, který vloni ohromil pražské diváky představením na návěsu kamionu a zahájil 21. ročník Letní Letné, právě připravuje úplnou novinku s pracovním názvem Four Seasons. Představení tohoto souboru jsou vždy výtečným propojením hudby a akrobacie.
HAMUfest
24. 5. / 14:00-24:00 / kampus HAMU
Těšte se s námi na 3. ročník jednodenního festivalu Hudební a taneční fakulty AMU HAMUfest!
V průběhu jednoho sobotního odpoledne a večera představí studenti i jejich pedagogové to nejlepší ze svých prací a projektů.
Těšit se můžete na současnou hudbu, folklor, jazz, zpěv, nonverbální divadlo, tanec, zvukovou instalaci, site - specific i na přednášky a interaktivní workshopy.
Poznáte také unikátní prostory kampusu, které jindy nenavštívíte.
Česká filharmonie, Leonidas Kavakos
16. 9. / 20.00 / Rudolfinum – Dvořákova síň / koncert v rámci hudebního festivalu Dvořákova Praha
Známý houslista a rovněž dirigent Leonidas Kavakos na tomto koncertě v rámci festivalu Dvořákova Praha provede s Českou filharmonií Mozartův 3. houslový koncert G dur, dirigovat bude 6. symfonii Sergeje Prokofjeva.
Idomeneo (Wolfgang Amadeus Mozart)
25. a 28. 9. / 19.00 / Státní opera / operní premiéra Idomeneo, opera považovaná za Mozartovo první mistrovské dílo tohoto žánru, je strhujícím ztvárněním konfliktu mezi otcovskou autoritou, milostnými vášněmi a osudem. Současnou inscenaci nastudují německý dirigent Konrad Junghänel, jenž s Operou Národního divadla a Státní operou spolupracuje poprvé, a španělský režisér Calixto Bieito, který do Prahy přijíždí již poněkolikáté.
Přijďte ochutnat to nejlepší, co na HAMU vzniká a nechat se pohltit uměním! Těšíme se na všechny umělecké nadšence i na ty z vás, kteří nás neznají a chtějí poznat. Rodiny s dětmi jsou vítané! Vstup na akci je zdarma.
Historie AMU
Po druhé světové válce vznikla v Československu potřeba vysoké umělecké školy, která by vzdělávala budoucí generace hudebníků, herců a filmařů. Myšlenku podpořil prezident Edvard Beneš a 27. října 1945 vydal dekret o založení Akademie músických umění v Praze (AMU). V témže roce vzniká také divadlo Disk, které po úspěsné sezoně otevírá cestu k dobudování divadelního oboru. Výuka začala v následujícím školním roce a ta byla slavnostně zahájena v lednu 1947 v Rudolfinu.
Původně měla škola čtyři umělecké odbory – hudební, dramatický, taneční a filmový, který uchazečům začal nabízet obory režie, dramaturgie a filmového obrazu. Šlo o pátou filmovou školu na světě – po Moskvě, Berlíně, Římě a Paříži. Nakonec vlivem zákona o vysokých školách z roku 1950 vznikly tři fakulty: Hudební (HAMU) s taneční větví, Divadelní (DAMU) a Filmová (FAMU).
Fotografie ze zahájení v Rudolfinu v roce 1947
František Tröster (stojící první zleva) a studenti na jevišti školního divadla DISK v září 1945.
Založen byl také obor divadelní věda a dramaturgie, jeho vývoj byl však v padesátých letech neblaze poznamenán totalitní ideologií. Roku 1960 se výuka vrátila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. I správní agenda školy potřebovala svůj vývoj. Ještě na přelomu čtyřicátých a padesátých let se stávalo, že někteří posluchači na škole studovali a zároveň tu již zastávali úřední místa. V čele instituce stál rektor, a tím prvním se stal Ladislav Zelenka. Postupem času se ke kolegiu rektora přidala umělecká rada. FAMU v roce 1985 poprvé pořádala festival FAMUFEST. Do struktur školy v roce 1990 přibyl navíc patnáctičlenný akademický senát (tři pedagogové a dva studenti z každé fakulty), který kromě jiného volí rektora.
V průběhu let se škola rozrůstala a několikrát měnila sídlo. V roce 1950 probíhá stěhování DAMU z Rudolfina do Karlovy ulice 26, scénografický ateliér sídlí v Ledebourském paláci na Malé Straně; zde najdou útočistě i loutkaři.V roce 1959 získala Lažanský palác na rohu Národní třídy a Smetanova nábřeží, kam se přestěhovala FAMU a rektorát.
V devadesátých letech došlo k dalším změnám – rektorát se přesunul do Hartigovského paláce a v Berouně vzniklo výukové centrum. V roce 2002 vzniká z Edičního centra AMU Nakladatelství AMU. Od roku 2006 škola postupně převzala dům U Bílého jelena, kde dnes sídlí některé katedry
HAMU, a v prostorách rektorátu vzniká v roce 2008 Galerie AMU (GAMU).
I když AMU musela několikrát během historie přestát velmi těžké časy, je dnes jednou z významných uměleckých škol ve střední Evropě a její absolventi se prosazují po celém světě. Akademie zůstává věrná své tradici, ale zároveň hledá nové způsoby, jak propojit umění s moderní dobou.
Rektoři
■ 1946–1948 Ladislav Zelenka
■ 1948–1949 Jiří Frejka
■ 1949–1970 Antonín Martin Brousil
■ 1970–1973 Marie Budíková-Jeremiášová
■ 1973–1980 Karel Martínek
■ 1980–1991 Ilja Bojanovský
■ 1991–1992 Zdenēk Urbánek
■ 1992–1993 Albert Pražák (prozatímní)
■ 1993–1995 Jaroslav Vostrý
■ 1995–1999 Jaroslav Malina
■ 1999–2005 Peter Toperczer
■ 2005–2013 Ivo Mathé
■ 2013–2021 Jan Hančil
■ 2021– Ingeborg Radok Žádná
V rámci tzv. kulturnich brigád odehráli studenti HAMU koncert pro sovětské kosmonauty, kteří v roce 1978 navštívili Prahu společně s Vladimírem Remkem, prvním československým kosmonautem.
HISTORIE AMU
Jedno z prvních představení operního studia, Prodaná nevěsta, kolem roku 1952. V roli Jeníka se představil Karel Fiala, později legendární Limonádový Joe. Operní studio tehdy řídil dirigent Václav Neumann, který v letech 1950 až 1952 působil na HAMU jako odborný asistent.
Historie HAMU
Vznik Hudební fakulty (HAMU) je úzce spjat s profesory pražské konzervatoře, jako byli Václav Holzknecht, Emil Hradecký a Karel Janeček. Fakulta navázala na tradici mistrovské školy Státní konzervatoře hudby, kterou fakticky nahradila. Prozatímní pedagogický sbor se etabloval právě z okruhu pražské konzervatoře a prvním děkanem a zároveň profesorem dirigování se stal Metod Doležil.
Čtyřicátá léta: Počátky a první kroky
První výuka začala v roce 1946 v prostorách Domu umělců (dnešní Rudolfinum). Původně se vyučovaly obory skladba, dirigování, housle, klavír a violoncello, brzy přibyly další. První ročník čítal 90 studentů. Nadšení počátečních let však bylo přerušeno komunistickým převratem v roce 1948, který přinesl první politické zásahy – řada pedagogů byla donucena k odchodu a osnovy se začaly přizpůsobovat ideologickým požadavkům režimu.
Reforma a expanze (padesátá a šedesátá léta)
V padesátých letech došlo k reformě školy na Hudební fakultu se čtyřmi katedrami – skladby a lidové hudby, dirigování, operní režie a zpěvu, instrumentální a katedrou hudební vědy. Založeno bylo operní studio, odborná knihovna a fonotéka. Fakulta také začala navazovat první zahraniční kontakty a tradici výměnných koncertů. První se konal v roce 1955.
V šedesátých letech se rozšířila nabídka studijních oborů a vznikl symfonický orchestr posluchačů. Fakulta se rozrostla o katedru tance, která zahrnovala pedagogiku tance, choreografii a teorii tance, jež do té doby působila na DAMU. V roce 1969 se zde konají první mezinárodní mistrovské kurzy ve hře na cembalo a varhany a v témže roce bylo založeno zvukové studio HAMU.
Normalizace a ideologie ve výuce (sedmdesátá léta) S nástupem normalizace po roce 1968 se HAMU dostala pod přísnější kontrolu režimu. Při výběru studentů i peda-
Historicky první mezinárodní mistrovské kurzy se konaly v roce 1969 v oborech cembalo a varhany pod vedením Zuzany Růžičkové a Jiřího Reinbergera. Zúčastnilo se téměř 40 posluchačů převážně ze zemí západní Evropy, Asie a USA. Zuzana Růžičková s účastníky mistrovských kurzů, srpen 1969.
Jedním z nejúspěšnějších představení dekády se stala Kuchyňská revue, balet Bohuslava Martinů. Premiéra se uskutečnila 25. ledna 1965 v Hudebním divadle v Nuslích.
gogů hrály klíčovou roli kádrové předpoklady. Výuka byla ideologicky ovlivněna, omezila se umělecká svoboda a experimentování, které bylo typické pro šedesátá léta. Přesto si fakulta udržela kontakty se západními zeměmi a studenti se úspěšně účastnili mezinárodních soutěží.
Rekonstrukce a boj o prostor (osmdesátá léta)
V osmdesátých letech začala rekonstrukce Rudolfina, což vedlo k přesunutí výuky do provizorních prostor na dnešní Korunní ulici. HAMU tehdy bojovala s nedostatkem místa, ale zároveň se připravovala na nové sídlo a i přes veškeré komplikace hostila v roce 1982 mezinárodní kongres Evropské asociace konzervatoří, kterého se zúčastnilo přes 70 rektorů, prezidentů a ředitelů hudebních škol z více než 30 zemí. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 získala fakulta Lichtenštejnský a Hartigovský palác, které se staly jejím trvalým domovem. Před HAMU zde sídlila Vysoká škola politická ÚV KSČ.
4. října 1996 udělila Akademie múzických umění v Praze titul doctor honoris causa českému dramatikovi Václavu Havlovi. Tím byl vůbec poprvé v tehdy padesátileté historii AMU udělen čestný doktorát.
Sametová revoluce a nové začátky (devadesátá léta) V listopadu 1989 se studenti HAMU aktivně zapojili do protestů, založili stávkový výbor a spolu s pedagogy Občanské fórum HAMU. V témže roce vzniká nový obor – hudební management. Následně došlo k osamostatnění některých kateder a rozšíření nabídky studijních oborů. V roce 1991 vzniká první kompaktní disk natočený ve zvukovém studiu HAMU. V roce 1993 se fakulta definitivně přestěhovala do svého současného sídla na Malé Straně. A právě HAMU zahájila roku 1999 jako první doktorská studia.
Současnost (2000–)
Mezi další milníky patří otevření Divadla Inspirace (2000) či vznik oboru zvuková tvorba (2001). Významným krokem bylo i přejmenování školy na Hudební a taneční fakultu AMU v roce 2010. Fakulta se stále rozvíjí, což dokazuje například vznik katedry jazzové hudby a zvukové tvorby v roce 2016 nebo rekonstrukce půdních prostor Lichtenštejnského paláce v roce 2018. HAMU prošla dramatickým vývojem, který odrážel dějiny Československa. Přesto si vždy zachovala vysokou uměleckou úroveň a dnes patří mezi prestižní evropské hudební instituce, o čemž svědčí jejích 449 současných studentů. Její historie je důkazem, že hudba a umění dokážou přežít i nejtěžší časy.
im
Spectabilis, Honorabilis
Rubriku Spectabilis, Honorabilis jsme v tomto čísle chtěli věnovat třem posledním rektorům AMU. Obsáhli bychom tím posledních 20 let Akademie. Připravili jsme pro ně proto stejné otázky, které se týkaly jejich působení ve funkci. Prof. Hančil však bohužel odmítl rozhovor uskutečnit s odůvodněním, že se nechce vracet ke vzpomínkám a bere své rektorské působení jako uzavřenou kapitolu. Proto přinášíme rozhovory s dvěma rektory – Ivem Mathé a Ingeborg Radok Žádnou.
S panem docentem, prezidentem České filmové a televizní akademie, televizním producentem a v neposlední řadě pedagogem, jsme se sešli na Národní třídě v kavárně Louvre, kde podle slov pana Mathého dělají jako jedni z posledních k snídani výborná vejce do skla. Jak na své působení na Akademii vzpomíná?
doc. MgA. Ivo Mathé
archiv I. Mathé
Jak byste popsal éru, během které jste byl rektorem?
Jedná se o dvě období, která byla přerušena nešťastnou volbou mého nástupce. Je to taková historka, která zajímala celou AMU…
Na to jsem se vás přesně chtěla zeptat…
První období bylo ještě podle starého akademického zákona tříleté, a to druhé už mělo být čtyřleté. Na AMU bývalo zvykem, dle mého názoru nešťastným, že každý kandidát z jedné fakulty řídil AMU dvě období za sebou. Alespoň přede mnou to tak vždycky bylo. A já jsem možná vstoupil do té školy příliš vehementně a rozkmotřil jsem se s jistými lidmi. Po tom mém tříletém období tedy byly volby, kde většina hlasovala pro jiného kandidáta, ale ukázalo se, že volby byly neplatné. Proto musel tuto pozici vykonávat zastupující rektor, prorektor, první porevoluční děkan DAMU Miroslav Klíma. Velmi slušný a hodný, ale rozhodný člověk, který to řízení školy neměl zrovna dvakrát jednoduché. Tohle trapné mezidobí trvalo asi tři čtvrtě roku a pak nastalo mé druhé období. Nerad na tuhle epizodu vzpomínám. Chtěl jsem ze školy úplně odejít, ale jelikož jsem měl za zády lidi, kteří mě tam chtěli za každou cenu udržet, tak jsem zůstal jako prorektor. No a pak jsem tedy znovu nastoupil na pozici rektora.
Čeho jste byl prorektorem?
Při svém nástupu jsem snížil počet prorektorů na dva, a tak porušil nepsaný zvyk, že bude mít každá fakulta svého prorektora. Z mého pohledu se jednalo – a bohužel znovu jedná – o nešťastný stereotyp, zvlášť na takhle malé škole. Kupříkladu má fakulta (FAMU) kandidáty na prorektory nemívá, není z koho vybírat a nastavuje se tak méně funkční systém. Proto jsem měl jen dva prorektory a bylo to daleko efektivnější. Jedním z nich byl po Zdenku Kirschnerovi dlouho Karel Foustka, manažersky schopný, pracovitý a skromný člověk s mezinárodním rozhledem, kterého studenti
můžou znát z CJP. O skvělém profesoru Klímovi jsem již mluvil.
Co hodnotíte jako největší výzvu svého rektorského období?
My jsme tenkrát stáli hodně o to, aby měla AMU certifikaci ECTS pro dodatky k diplomům, a to se nám podařilo. Pak jsme částečně vyřešili i problém dislokační. AMU má relativně málo místa a navíc s ním nešťastně hospodařila. Tenkrát jsme získali dům Tržiště 20, který se později zrekonstruoval a nyní tam sídlí kromě pracovišť všech fakult i CJP. Za mého vedení se přestěhovalo i nakladatelství AMU do prostor bývalé restaurace Avalon. Když jsem zjistil, že majitel restauraci prodává, byl jsem trochu nervózní, jelikož jsem nevěděl, co by tam mohlo vzniknout za podnik. Proto jsem se dohodl s kvestorkou a za symbolickou částku smlouvu vyplatil. Vzniklo tak NAMU, GAMU i obrovský taneční sál dole v suterénu. Kolej Hradební prošla generální rekonstrukcí, vznikly tam, stejně jako v dalších budovách, nové zkušebny a učebny. AMU se více zapojila do činnosti mezinárodních univerzitních organizací, vzniklo velké množství studijních programů v angličtině. Rozpočtování na AMU se stalo transparentní.
Jaké konkrétní kroky jste podnikl, aby univerzita zůstala relevantní v rychle se měnícím kulturním a technologickém prostředí?
Udržet AMU v odpovídající formě v tomto prostředí je velmi těžké. Asi se to už hodně změnilo, ale když já jsem nastoupil, tak pedagogové nebyli schopni nebo ochotni zapisovat klasifikace či cokoli důležitého pro výuku do elektronického systému a dělaly to za ně sekretářky. Dávali mi na vědomí, že oni přece nejsou vzděláni na to, aby ovládali výpočetní techniku. Ta neochota byla z jejich strany obrovská. Dodnes jsou s KOSem někteří nesmíření. Přisuzují mu špatné vlastnosti. Na AMU nikdo v té době neměl ani platební
kartu, a to byl rok 2005. Škola byla pozadu a špatně se to lámalo, leckomu mezi pedagogy i v administrativním aparátu ta zkostnatělost vyhovovala. Ale bylo to i v jiných věcech. HAMU pochopila, že nemusí být ve všech cvičebnách jen Steinwaye, ale můžou tam být i elektronické klavíry. Trvalo to dlouho, a nevím, jestli tyto pocity nepřetrvávají doteď.
KOS vznikl za vás?
Ten vznikl už před mým nástupem. Byl převzat od ČVUT a je užíván na celé řadě vysokých škol. ČVUT ho udržuje, takže když funguje na škole, kde je asi 20 000 studentů, tak by na AMU mohl přes veškerá specifika taky. Ale JAMU je v tom třeba ještě horší – když vzniká něco nového, tak desetkrát připomínkují.
Se kterou fakultou jste měl největší problém?
S tou vlastní – FAMU. Od roku 2003 byla fakulta řízena teoretiky (dříve to bývali vždy svým způsobem filmaři), kteří nikdy neprožili „trápení“ umělce. A pak se to promítá i do vedení umělecké školy, která sama občas bojuje s tím, jak vlastně „umění učit“.
Co byste poradil současným studentům a mladým umělcům, jak se orientovat v dnešním světě kultury a umění, které se neustále vyvíjí?
No, co bych jim poradil... Nerad bych asi říkal, že radím, ale vedu seminář v magisterském studiu na filmové produkci, kde studentům připomínám, aby neztráceli kontakt s kulturou obecně, s vývojem, hlavně technologickým, a aby cestovali a měli rozhled a globální přehled. Je to náročný požadavek, protože zároveň po nich chci, aby věděli, co se stalo v minulosti, znali historii umění, tedy světa, a nevytvářeli duplicity, což je v umění dost těžké.
Jakým způsobem podle vás ovlivňuje současná situace na poli české kultury a umění fungování AMU?
AMU je ve všech polohách propojena s uměleckým životem. Skoro všichni pedagogové jsou v něm aktivní. To je docela unikátní. Studenti jsou v mnoha případech už během svého studia taktéž velmi aktivní, tudíž ten vliv je velký.
Jak jste se během vašeho působení na AMU podílel na prezentaci školy?
Za mého působení se slavilo 65 let AMU. Snažil jsem se, aby škola měla novou „brand identity“, teď tedy už má asi jinou, ale ta předchozí taktéž fungovala. Byli jsme velmi aktivní i na mezinárodní scéně, prosazoval jsem AMU na zasedáních konference rektorů, podařilo se nám pro čtyři umělecké vysoké školy zajistit cosi na způsob „kontraktového“ financování. Snaha byla, tak snad byla i vidět a cítit.
Jaký je podle vás význam umění a kultury v současné společnosti? A jakým způsobem by měla AMU přispívat k tomu, aby se tato hodnota ve společnosti neztratila?
Nerad bych se opakoval. Já věnoval umění velký kus života a jde pro mě o zásadní věc, kterou si ale musíme hýčkat. Nemůžeme si myslet, že jsme jediní na světě a trpět čecháčkovským sebestředným myšlením. Pořád ale máme v uměleckém prostředí poměrně vysoký standard a AMU v tom hraje velkou roli, jelikož se skoro všichni absolventi uchytí. AMU nemá mezi nimi nezaměstnané, i když dělají třeba trochu něco jiného.
Jak byste si představoval její další směřování?
To je velmi těžká otázka, kterou by se mělo zabývat spíše současné vedení, ale mám samozřejmě nějaké vize. Přál bych si, aby si AMU udržela ten standard, který nyní má,
archiv I. Mathé
a rozvíjela kompetence. Aby se zintenzivněla výuka, aby studenti byli připravenější. Například na DAMU mě vždy trochu zaráželo, že se u herců preferuje spíše jevištní vystoupení, a oni vůbec nevědí co před kamerou – tím se ale z větší části pak živí. Škola má tedy rezervy a je ještě co rozvíjet.
Můžete se podělit o nějaký vtipný nebo nečekaný příběh z vašeho rektorského období, který vám zůstal v paměti?
V Hartigovském paláci je strop Galerie. Na něm jsou dlaždice, kde začala růst tráva – když by zakořenila, voda by protékala stropem. Já řekl několikrát tehdejšímu správci HAMU, aby s tím něco udělal, ale nic se dlouho nedělo. Tak jsem se sebral, půjčil jsem si motyčku a nůžky a celé to za několik hodin ostříhal a vyškrábal. Chtěl jsem tak jít příkladem.
Co byste k tomuto jubileu AMU popřál?
Já bych si přál, aby se ustálilo vedení a aby to byli kompetentní lidé, kteří mají ambice tu školu vést a dělat to zodpovědně. Také bych jí přál, aby se dislokačně stabilizovala. Neměla by se stěhovat z centra města, jelikož genius loci je součástí školy a její hodnota by najednou pro všechny
Ivo Mathé
5 NEJ Iva Mathého:
Film: O Lucky man! (režie Lindsay Anderson)
Skladba: Balady od Rolling Stones
Představení: Cokoliv od dua SKUTR
Jídlo: Veškeré dobré
Místo: Praha
klesla – jak pro příchozí ze zahraničí, tak i pro domácí. Řešením by bylo odkoupit další objekt v centru. Objekty jsou, ale je nutné to neustále sledovat.
Když jste mluvil o zahraničních studentech, myslíte si, že je AMU vítá s otevřenou náručí?
Bohužel ne. Já jsem prosadil anglické akreditace u všech studijních oborů HAMU a vůbec to nebylo využito. Nevím, jestli je to třeba obavou pedagogů z cizího jazyka, ale zrovna v hudbě by být žádná neměla. Na FAMU to na pár oborech trochu funguje, ale škola by tomu měla být otevřenější, rezervy má.
ez
■ Prezident ČFTA, televizní producent, scenárista, vysokoškolský pedagog a manažer
■ Vystudoval FAMU
■ Působil jako vedoucí produkce ČT, 1976–1991
■ První generální ředitel ČT, 1992–1998
■ Viceprezident Evropské vysílací unie, 1995–1998
■ Vedoucí Kanceláře prezidenta ČR Václava Havla, 1999–2003
■ Pedagog FAMU, od roku 1990
■ Rektor AMU, 2005–2013 (s přestávkou 2008–2009)
■ Odmítl nominaci na ministra kultury ČR
SPECTABILIS, HONORABILIS
doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná
Se současnou paní rektorkou jsme se ohlédli za jejím působením v čele Akademie v posledních čtyřech letech a nastínili jsme plány a výzvy dalšího funkčního období, které začalo 15. února tohoto roku.
Jak byste popsala vaši předchozí éru rektorky?
Érou bych to úplně nenazývala, ale bylo to období poměrně dynamické, protože jsme spadli do covidu, online výuky, začala válka na Ukrajině, došlo k tragické události na Filozofické fakultě UK, bylo potřeba řešit spoustu nenadálých věcí. Současně se navyšoval jen velmi málo rozpočet veřejných vysokých škol. Výzev bylo poměrně hodně.
Předpokládám, že pokud byste měla pojmenovat největší výzvu vašeho minulého rektorského období, tak nebude pouze jedna.
Určitě nebyla jen jedna. Kromě těch všech výzev, které jsem před chvíli zmínila, jsem chtěla naplnit alespoň některé
plány, které jsem si ve svých rektorských tezích namyslela.
To nebylo úplně jednoduché, ale přestože byl covid, situace v mnoha zemích kolem nás nebyla jednoduchá, myslím, že jsme toho zvládli docela hodně.
Zamíchalo to všechno do velké míry vašimi představami, co jste za ty čtyři roky chtěla udělat?
Nebylo to nějak zásadní, možná že z těch plánů, které jsme měli, jsme neuskutečnili všechno, ale s tím jsem počítala.
Já osobně jsem se musela nejvíc věnovat různým mezilidským nedohodám a řešením záležitostí mezi fakultami a rektorátem. To spotřebovalo hodně mého času i hodně energie a času mého týmu.
SPECTABILIS, HONORABILIS
Petra Hajská
Jaké konkrétní kroky jste podnikla, aby univerzita zůstala relevantní v rychle se měnícím kulturním a technologickém prostředí?
Prostředí se mění opravdu rychle, univerzity nebo fakulty na to reagují různě rychle, ale nemůžou se měnit tak rychle, jako se mění prostředí. Umění se zcela určitě proměňuje, vzniká v nějaké době, reaguje na ni. Proměňuje se jeho šíření, vnímání, sdílení. Nicméně umělecký „produkt“ – koncert, film, skladba, představení – jako takový zůstává víceméně podobný. Tím mám na mysli, že pořád hrajeme na hudební nástroje, hrajeme hudbu, kterou jsme hrávali před 5, 20 nebo 100 lety, pořád hrajeme divadlo, tvoříme je a díváme se na filmy nebo na seriály. Určitě jsme se museli přizpůsobit online prostředí, jak při výuce, tak při setkávání, při spolupráci se zahraničím i v umělecké práci, a jak jsem zmínila, třeba i změně v šíření uměleckého díla nebo výkonu. A co se týče podpůrných činností celé školy, museli jsme se začít přizpůsobovat elektronizací, digitalizací, komunikací prostřednictvím online prostředí.
Jak jste se během vašeho působení na AMU podílela na prezentaci školy?
Rektor především zastupuje školu navenek. Já jsem zastupovala školu v některých mezinárodních organizacích, jako je například Evropská asociace vysokých hudebních škol nebo Evropská univerzitní asociace. Jsem místopředsedkyní České konference rektorů, pravidelně se setkávám s rektory vysokých škol a řešíme společně legislativu a všechno, co nás trápí. To je za mě hlavní úloha rektora. Dále také dobrá komunikace s ministerstvem školství, ministerstvem kultury a kulturními institucemi. Naopak PR v oblasti umělecké ráda přenechávám fakultám, děkanům a pedagogům, protože na fakultách vznikají umělecky zajímavé věci. Já jsem jenom úředník.
Jaký je podle vás význam umění a kultury v současné společnosti?
Kulturu vnímám především v širším slova smyslu jako nějaký respekt a úctu jeden k druhému, jako způsob chování a jednání. A podle mého se nám toto chápání kultury trošku vytrácí. Umění je zase ideální forma, kterou se můžeme vyjadřovat k situacím, ve kterých žijeme. Je to prostě to nejlepší, co může být – vyjadřovat se hudbou, obrazem, slovem. Umění jako reflexe našeho bytí je ideální prostředek, podle mého názoru, kterým se člověk může vyslovovat ke světu a díky kterému můžeme třeba pochopit to, co se děje kolem nás.
A jakým způsobem by měla AMU přispívat k tomu, aby se tato hodnota ve společnosti neztratila?
My, AMU, jako vysoká škola jsme společenstvím lidí, kteří jsou uměním poznamenaní. Máme tu velkou komunitu mladých lidí, kteří ovlivňují a budou ovlivňovat do budoucna společnost, ve které budou žít a působit. Tohle je přesně takzvaná třetí role vysoké školy. Máme možnost ovlivňovat skrze umění, ale třeba i působením v oblasti udržitelnosti lidi kolem nás. Tato role je důležitá. Myslím si, že AMU ji vrchovatě naplňuje.
Jak podle vás ovlivňuje současná situace na poli české kultury a umění fungování AMU?
Snažíme se přizpůsobit změnám, které se promítají do umělecké oblasti, například novými studijními programy – máme nový program Herní design na FAMU, budeme otevírat nový program Světelný a audiovizuální design na DAMU. To považuji za přímý důsledek toho, že se určité žánry proměňují, propojují nebo se používají nové technologie a nové přístupy. Jinak si myslím, že situace v kulturní oblasti v České republice je stále velmi příznivá, protože je tu velké množství fungujících kulturních organizací, takže ještě pořád větší část našich absolventů může najít zaměstnání nebo může mít velmi dobrou práci v uměleckých institucích i se uplatnit jako samostatní umělci.
SPECTABILIS, HONORABILIS
Proč vás lákalo znovu se ucházet o pozici rektorky?
Lákalo asi není úplně přiléhavé slovo, ale čtyři roky nejsou dost dlouhá doba na to, abyste začali realizovat něco z toho, co bylo naplánováno. První rok dva zjišťujete, ověřujete podmínky, možnosti, prostředky, potom začínáte věci realizovat. A teď po tom čtvrtém roce jsme v podstatě před zahájením některých velkých akcí… Proto ty čtyři roky nejsou vlastně dlouhá doba, práci a úsilí, které jsme do přípravy vložili, by bylo škoda opustit.
Jaké výzvy čekají AMU v dalších čtyřech letech?
Je jich hodně! Nebudu unavovat technologicko-elektronicko-digitalizačními, protože v tom jsme vlastně povinováni udělat taky velký krok dopředu, a už jsme nakročili docela pěkně. Co se studia týče, především musíme reagovat na všechny změny, které přinesla novela vysokoškolského zákona. Určitě to budou bezpečnostní opatření, rekonstrukce gastro zázemí pod kavárnou Slavia a pod Parnasem, stavba varhan v sále Martinů, stavba pod knihovnou HAMU. Také nás pravděpodobně čeká hledání dalších prostor, protože, jak jsem zmiňovala, některé nové programy a některé potřeby fakult musíme do budoucna uspokojit, proto budeme pravděpodobně hledat pronájem prostor. Možná se pokusíme najít prostory, které by vyhovovaly všem fakultám a které bychom mohli koupit. Ale to už je samozřejmě dlouhodobý výhled a pravděpodobně ho po mně zdědí nějaký další rektor nebo rektorka v dalším období.
AMU čekají velké investice, to už jste částečně naznačila, můžete nám je přiblížit, co všechno to bude?
Právě v těch předchozích dvou třech letech jsme získali prostředky z různých výzev operačních programů, evropských fondů, což jsou prostředky na vybavení a nákup technologií pro naše prostory, například pro divadlo DISK, výukové prostory rekreačního zařízení v Poněšicích, prostoru Labu HAMU, Studia FAMU, prostředky na stavbu varhan v sále Martinů a další. To jsou velké investice, úpravy a re-
konstrukce, které byly formulovány v projektových žádostech, a protože jsme v nich byli úspěšní, tak teď začínáme jednotlivé akce realizovat. Investice se týkají i bezpečnostních opatření v našich budovách. Všechno, co děláme, by mělo sloužit k většímu komfortu studia i zlepšení prostředí na AMU pro studující i všechny zaměstnance.
Do dalšího období jdete s novým týmem, můžete nám ho představit?
Z nového týmu mám osobně velkou radost. Jednak jsou to čtyři dámy, čtyři prorektorky, které všechny mají zkušenost z působení na AMU. První je paní docentka Lucie Hayashi z HAMU, vedoucí taneční katedry, která má na starosti projekty a rozvoj. Paní doktorka Veronika Klusáková je z FAMU,
5 NEJ Ingeborg Radok Žádné
Film: Příběh z Tokia, Strom na dřeváky – neumím se rozhodnout pro jeden z nich
Skladba: Bachův houslový dvojkoncert d moll
Představení: opera Arsilda
Jídlo: houbová omáčka s vařeným hovězím od mojí
maminky
Místo: dům a zahrada v Šarišských Bohdanovcích na východním Slovensku
kde učí dějiny světové kinematografie. Jako prorektorka má na starosti vědu, výzkum a rovné příležitosti, velké téma, kterému se hodně věnujeme. V agendě paní docentky Jitky Goriaux jsou tvůrčí umělecké záležitosti, doktorské studium a mezinárodní aktivity. Paní prorektorka Adéla Miškanin Holubová pracovala na FAMU a na AMU při přípravě akreditací, zkušenosti má se studijní agendou a pedagogickými záležitostmi ze svého působení na Filozofické fakultě UK. Máme také nového kvestora, pana doktora Jana Sedláčka, který je obeznámený s prostředím, protože byl tajemníkem DAMU.
Co byste poradila současným studentům a mladým umělcům, jak se orientovat v dnešním světě kultury a umění, který se neustále vyvíjí?
Aby věděli, kdo jsou, aby byli sami sebou a získali z AMU to, co jim může dát nejvíce. A pokud se třeba jejich cesta po absolutoriu umělecké školy bude ubírat nějakým jiným než uměleckým směrem, tak si myslím, že to vůbec není na škodu a že nejdůležitější je, aby byli obklopeni milými lidmi a byli v životě spokojení.
Co byste AMU popřála k letošnímu 80. jubileu?
Na věku nezáleží, hlavní je, jak se AMU cítí, a pokud se cítí dobře, tak je to v pořádku. ah
Petra Hajská
Ingeborg Radok Žádná
■ narodila se v Praze
■ její křestní jméno je severského původu
■ vystudovala Filozofickou fakultu UK
■ jako produkční začínala v Pražském filharmonickém sboru
■ byla manažerkou v mnoha kulturních institucích
■ čtyři roky zastávala pozici šéfky Státní opery Praha
■ na AMU působí již 13 let a rektorkou se poprvé stala v roce 2021
■ v roce 2003 jí bylo uděleno ocenění Řád rytíře umění a literatury
Q & A SPECIÁL ABSOLVENTI HAMU
Co
pro vás znamená HAMU
a jak ovlivnila vaši profesní dráhu?
HAMU je pro mě symbolem mládí, uměleckých snů a nadějí. V období studia už jsem byla velmi umělecky aktivní, ve třetím ročníku už jsem získala angažmá v tehdejší Státní opeře Praha.
Proto bylo pro mě velmi náročné spojit studium s praxí, ale naštěstí jsem měla velkou podporu v katedře zpěvu. Jana Sibera, obor zpěv
HAMU pro mě představuje světlo, vzácnost, svobodu. Těžko hledat inspirativnější místo ke studiu umění nežli zde, v paláci. Zároveň však na tato studia vzpomínám s pocitem velké zodpovědnosti. Díky výborným pedagogům a vysoké úrovni klavírního oddělení se
mi podařilo najít mé silnější stránky a zacílit na ně. Vytvořil jsem si pak specifický repertoár, který se občas snažím na koncertech tzv. „prodat“. Při mé pedagogické práci často vzpomenu na povinnou metodiku a hlavně praxi v rámci studií HAMU. Díky tomu, myslím, učím o level úspěšněji.
Michal Grešl, obor klavír
Instituce plná amatérů, kteří si hrají na vysoké umělce. HAMU můj život ovlivnila zásadně stresem z nesmyslných požadavků zakomplexovaných pedagogů, kteří se sami neumějí realizovat jinak než buzerací profesně úspěšných studentů.
Walter Hofbauer, obor trubka
Během studií na HAMU jsem poznala mnoho přátel, kteří měli velký vliv na můj celý život, a také jsem měla výborného kantora, který ve mně prohloubil lásku k hudbě, zejména komorní. Helena Jiříkovská, obor housle
Pro mě je HAMU místem, kde se mohu tvrdou prací dostat do neznámého světa. (Nikdy bych nečekal, že budu dělat státní zkoušku z předmětů jako pedagogika a psychologie v českém jazyce.)
Místem, kde jsem mohl růst díky pomoci tolika lidí, spolužáků i profesorů, že ani nedokážu vyjádřit svou vděčnost.
Keishiro Mikawa, obor violoncello
HAMU pro mě představuje důležitou část mého života. V průběhu deseti let jsem měl možnost poznat zde řadu nových přátel a zajímavých osobností, skvělých hudebníků a vnímavých myslí a také jejich pravých opaků. HAMU představuje takový mikrosvět nebo spíš fraktál světa se společným jmenovatelem – hudbou a tancem. Díky mnohým a různorodým zkušenostem jsem získal lepší orientaci i ve světě přesahujícím hranice Akademie.
Jakub Rataj, obor skladba
Hudební fakulta AMU byla místem, kde jsem se naučil pracovat samostatně a pochopil, že mnohé věci si musím osvojit sám. Byla to také brána do většího hudebního světa, především za hranicemi. Díky škole jsem měl možnost obohatit své studium o stáže v německém Stuttgartu a norském Oslu. Oba profesoři, u nichž jsem studoval, byli hosty na varhanních kurzech organizovaných AMU. Každému tuto možnost doporučuji. Fakulta byla místem setkání s výjimečnými hudebními osobnostmi, kolegy i svéráznými postavami. Na všechny dnes vzpomínám v dobrém.
Michal Hanuš, obor varhany
HAMU pro mě znamenala především zázemí pro cvičení a klid na tvorbu. Zároveň mi byla a stále je velkou podporou při organizaci festivalu Prague Guitar Forum, který jsem zakládala jako studentka. Měla jsem od školy velkou podporu v začátcích jak v profesních radách, tak v oblasti financí, a toho si velice vážím. Jsem také velice vděčná za to, že jsem mohla během bakalářského studia strávit semestr na Erasmu v Paříži. Zažila jsem tam těžké chvíle, protože studium ve francouzštině bylo hodně náročné, ale osobnostně i profesně mě to posílilo.
Nikola Liederhaus, obor kytara
HAMU pro mě byla škola, na kterou jsem se snažila dostat pět let, takže už z téhle odpovědi je jasné, že jsem o ni měla vel-
ký zájem. Mou profesní dráhu ovlivnila velkým výčtem kamarádů/kolegů, a to nejen z našeho tanečního oboru. Dala mi rok studia ve Španělsku. Dala mi vědomosti, pracovní nabídky a vybavila mě do profesionálního světa tance.
Monika Částková, obor tanec
V době komunismu to byla jediná možnost, jak získat v „praktické“ hudbě vysokoškolské vzdělání. Pomohlo mi to tam, kde se VŠ vyžadovala.
Miriam Němcová, obor dirigování
Kdybyste měli napsat scénář filmu o svých
studiích na HAMU, jaký
žánr by to byl?
Akční komedie Rychle a zběsile :-) Jana Sibera, obor zpěv
Dobrá otázka, ale pro mě nelehká. V mém případě by šlo o směsici žánrů a těžko se mi vybíra pouze jeden. Zřejmě by šlo o mix dokumentárního filmu s thrillerem, končícího jako pohádka – viz plný sál Bohuslava Martinů a pro mě nezapomenutelný absolvák, tj. nakonec s dobrým koncem.
Michal Grešl, obor klavír
Rozhodně komedie.
Helena Jiříkovská, obor housle
To bude komedie nebo veselá dokumentace, jak studoval Japonec na HAMU s panem profesorem Kaňkou.
Keishiro Mikawa, obor violoncello
Spaghetti western.
Jakub Rataj, obor skladba
Na film nebo seriál bych si asi netroufl. Nejlepší by bylo, aby scénář psal život sám, pak by to byl nejspíš časosběrný dokument, který by pokračoval až do současnosti. To by mě bavilo nejvíce, i když je už na to pozdě. Ale ptala jste se na film… Autobiografie by asi nebyla moc zajímavá, dramat máme už také dost. Takže bych zvolil něco mezi satirou a komedií.
Michal Hanuš, obor varhany
Myslím, že by to byla melancholická tragikomedie s dobrým koncem. Nikola Liederhaus, obor kytara
HAMU jsem studovala šest let a za tu dobu se žánry dost proměnily, stejně jako se měnil i můj život napříč studiem. Takže o drama ani komedii by nouze nebyla.
Monika Částková, obor tanec
Drama.
Walter Hofbauer, obor trubka
Nezáživný časosběrný dokument z minulého režimu.
Miriam Němcová, obor dirigování
Co byste popřál/a HAMU
do budoucna?
HAMU bych popřála, aby se zařadila mezi nejlepší univerzity a aby byla vstupní branou pro úspěšnou kariéru všech studentů.
Jana Sibera, obor zpěv
Nadále světlo, které jsem v tomto prostředí vnímal, stále školní kavárnu/ jídelnu, kam jsem rád chodil. Pořád výborné pedagogy... A možná víc studentských koncertů a příležitostí si zahrát. (Což se ale už možná také změnilo...?)
Michal Grešl, obor klavír
Obnovení vysoké umělecké úrovně vycházející z tradice školy a samozřejmě mnoho úspěšných absolventů, kteří budou šířit dobré jméno školy po celém světě.
Walter Hofbauer, obor trubka
Hodně dobrých a nadšených studentů a kantorů, kteří budou ve svých studentech rozvíjet lásku k hudbě a zároveň je podporovat v jejich profesním vývoji.
Helena Jiříkovská, obor housle
Přeji, aby studenti, kteří zde studují i absolvují, dosáhli velkých úspěchů a aby se HAMU stala ještě populárnější školou ve světě.
Keishiro Mikawa, obor violoncello
Zdraví (vztahy, vnitřní politika), sílu (pozice v rámci vzdělávacího systému) a odvahu (nedělat kompromisy)!
Jakub Rataj, obor skladba
Škole jako takové bych popřál stále vysokou prestiž a dobré jméno, neustálý rozvoj a kontakt se zahraničními školami.
Studentům tvůrčí prostředí pro umělecký a osobní rozvoj ve shodě s představami jejich pedagogů.
Michal Hanuš, obor varhany
Přála bych si, aby se Akademie otevřela novým žánrům, hudebním fúzím a hudebním nástrojům, které se zde ještě oficiálně nevyučují.
Nikola Liederhaus, obor kytara
Ať vzkvétá, ať tančí, ať je světová a zdravá.
Monika Částková, obor tanec
Zvýšení prestiže, atraktivnosti a úrovně pro studenty doma i v cizině.
Miriam Němcová, obor dirigování
mš
Stalo se STALO SE
Taneční zápas s temnotou Kena Maie a jeho butó 11. února v pražském divadle Inspirace provedl japonský umělec Ken Maie světovou premiéru tanečního sóla Flash to Ashes. Moderní japonský tanec butó přechází mezi mužským a ženským pohlavím. Představení probíhalo ve spolupráci
s Petrem Bergmannem a katedrou nonverbálního divadla HAMU.
Ken Mai – Flesh to Ashes
Zuzana Lazarová
Část umělců Divadla Lampion skončila kvůli zásahu radnice do představení
Spor kladenského divadla vyvolala propagace představení MáMě, která byla podle města vulgární. Inscenace zobrazuje téma porodu a pocitů žen, které děti na svět přivádějí. Primátor Milan Volf a vedení města chtělo představení původně zakázat, to se však setkalo s vlnou kritiky. Divadlo ale muselo premiéru posunout a část členů souboru se rozhodla odejít z důvodu nesouhlasu s neoprávněným zásahem města. Lampion získal podporu několika hereckých organizací a divadel, včetně DAMU.
FAMUFEST nabídl projekci více než 120 filmů
Ve dnech 5.–9. března 2025 proběhl 41. ročník Famufestu, letos s podtitulem Happy end. Multižánrový festival si klade za cíl představovat tvorbu studentů FAMU, kteří ho pořádají, a upozorňovat tak na nové talenty budoucí české kinematografie. Promítl však také v Bio Oku např. speciální projekci filmu Ať žijí duchové!, a to za účasti Z. Svěráka a J. Uhlíře.
AKS pod taktovkou budoucího debutanta Pražského jara Jana Sedláčka
V pátek 28. února v sále Martinů vystoupili Akademičtí komorní sólisté spolu s klarinetistkou Janou Krejčí a dirigentem Janem Sedláčkem v rámci cyklu „Ti nejlepší“. Na programu byla předehra k opeře La clemenza di Tito od W. A. Mozarta, Weberův Klarinetový koncert č. 2 Es dur a po přestávce zazněla od L. van Beethovena jeho Symfonie č. 5 „Osudová“.
Manageband – Kapela, která nehledá manažera, slaví 10 let
Dne 31. ledna 2025 se v Galerii HAMU uskutečnil koncert studentů, absolventů a pedagogů katedry hudební produkce. V jejich bohatém repertoáru večera zazněly známé populární písně jako např. La Valse d’Amélie, Eye of The Tiger od skupiny Survivor, ABBY Souper Trouper nebo aranž písně od skupiny U2 With or Without you spojenou s Pachelbelovým Canonen in D. O zábavu bylo tedy určitě postaráno.
Seznamte se… …Kateřina Vrtělová
Věděli jste, že v případě známek psychických problémů vedení fakulty zajistilo pro všechny své studenty a zaměstnance (pedagogy i ostatní pracovníky) možnost konzultačních sezení u klinického psychologa/psycholožky? Dvě konzultace měsíčně máte přes fakultu zdarma.
PhDr. Mgr. Lucie Myšková, Ph.D., se s vámi může setkat osobně, zatímco psychoterapeutka PhDr. Kateřina Vrtělová poskytuje konzultace online. Právě s ní jsme vedli rozhovor o tom, co dělat v kritických situacích a jak pečovat o své psychické zdraví.
Jaké jsou nejběžnější příznaky, které mohou naznačovat, že někdo prochází psychickými problémy?
Naše tělo je jasným ukazatelem toho, zda jsme v psychické pohodě či nikoliv. Často je prvním ukazatelem spánek. Někdo se v noci budí a nemůže už zabrat, protože se mu v hlavě honí myšlenky nebo má těžké sny. Někdo nemůže dlouho usnout. Někdo se necítí ráno odpočatý. Dalším častým znakem nepohody je potřeba stáhnout se z běžných sociálních situací. Někdo naopak má potřebu neustále se svým okolím problémy
dokola řešit, aniž by se cokoliv měnilo, a to je vyčerpávající pro všechny strany. Klienti mnohdy vyhledávají psychickou pomoc ve chvílích, kdy začnou pociťovat vnitřní napětí, stísněnost, neklid (úzkostné stavy). Někdo vyhledá pomoc, když zažije panickou ataku. Někteří klienti jsou bez energie, nedokážou prožívat pozitivní emoce, vše je pro ně náročné a beze smyslu. Někdo skončí na pohotovosti s příznaky, které zdánlivě s psychikou nesouvisí. Následná vyšetření ukážou, že nejde o somatické obtíže, ale problém je v hlavě. Scénáře mohou být různé. V každém případě platí, že naše tělo odráží, jak se nám vede
a jak o sebe a naše vztahy pečujeme. A i když nám to neukáže hned, nakonec se nechá slyšet.
Jaké nástroje nebo techniky doporučujete pro zvládání stresu v náročných časech, jako je zkouškové období nebo profesní krize?
Především každý potřebuje něco jiného a základem je respektovat své potřeby. Jsem-li spáč, potřebuji si svůj den rozvrhnout tak, aby nenastal spánkový deficit. Jsem-li člověk organizovaný, je dobré mít na zkouškové období realistický plán na každý den a rozvrženo, co chci stihnout. Samozřejmě je třeba zařadit vše, aby příjem a výdej byl v rovnováze (spánek, jídlo, pohyb, odpočinek, relaxační techniky, mindfulness).
Právě v takových obdobích je třeba stres rozpouštět postupně a dodávat si vše, co potřebuji. Pokud jsem člověk, který je stresován jakýmkoliv řádem, alespoň je dobré myslet na ty potřeby a klást si realistické cíle. Obvykle jsme to my sami, kdo na sebe máme vysoké nároky. Umět se ocenit a zbytečně na sebe netlačit je také dobrá dovednost.
Profesní krize je přechodové období, další příležitost k vývoji a k tomu naučit se něco nového. Možnost se zastavit, nadechnout, rozhlédnout se a především reflektovat. Může to být delší proces a je užitečné využít možnost podpory a pohledu zvenčí.
Může úzkost vzniknout i bez zjevného důvodu, nebo je vždy spojena s konkrétními situacemi?
Úzkost je reakce těla, ovšem ne vždy je podnět jasný. Úzkost může přijít na základě dlouhodobého (chronického) stresu v okamžiku, kdy je člověk zdánlivě v pohodě bez zjevného podnětu. Může to být také v důsledku neuvědomovaných psychických procesů (potlačené emoce, hlubší obavy, nevědomé konflikty). Další příčinou mohou být biologické faktory (nerovnováha neurotransmiterů, zvýšená citlivost nervového systému, genetická predispozice) či fyzické faktory (hormonální nerovnováha).
Často se však úzkost objevuje v důsledku psychologických faktorů, jako jsou nadměrná míra stresu, náročné životní situace, nezpracovaná traumata, vysoké nároky a perfekcionismus, nízká sebeúcta, zvýšená sebekritika. K sociálním faktorů, které mohou zapříčinit úzkostné stavy, pak patří pracovní přetížení, konfliktní vztahy, finanční nejistota, špatná životospráva, spánkový deficit, sociální izolace, tlak na výkon či v neposlední řadě nadměrná stimulace a přetížení (sociální sítě, zpravodajství).
Každý asi občas něco z výše uvedeného pociťujeme, vše nejde důkladně naplánovat a udržet. Ovšem ve chvílích, kdy se více faktorů nakupí nebo se jedná o dlouhodobý problém, může se to na naší psychice projevit.
archiv K. Vrtělové
Jak důležitá je prevence a jaké konkrétní kroky mohou lidé podniknout, aby předešli psychickým problémům?
Prevence je z mého pohledu absolutně nezbytná. V dnešní době je oblíbený termín „udržitelnost“. Pro to, aby si člověk udržel dlouhodobě své psychické a fyzické zdraví, je třeba dělat něco pořád, každodenně a důsledně. Ta důslednost je těžká. Konkrétně to znamená se o sebe starat, dodávat svému tělu vše, co si žádá, a také pečovat o vztahy, protože člověk je tvor sociální. Pokud se ve vztazích necítím dobře, nedokážu si nastavit hranice či se za sebe postavit, dostávám se do diskomfortu. To je třeba řešit, neodkládat. Někomu stačí o svých problémech mluvit s přáteli, partnery nebo kolegy. Někdo se stáhne a potřebuje si to promyslet, srovnat myšlenky, udělat si na sebe čas. Někomu ani to nepomůže a potřebuje pomoc někoho nezávislého, jiný pohled. Psychoterapie je dobrý způsob, jak se o sebe postarat. Je to prostor, kde se klienti mohou vypovídat, hledat odpovědi na své otázky a také cesty ke změně. Krok za krokem mohou jít dál směrem, který si sami vyberou, svým tempem.
Takhle to může působit, jako že něco pořád musíme. Aby mi bylo rozumět, někdy naopak stačí minimum: zastavit se, dopřát si klid a odpočinek. Netlačit na sebe za každou cenu. Doba je rychlá a příliš podnětná. Můžeme se občas stáhnout a dopřát si restart.
Co byste poradila lidem, kteří si nejsou jisti, zda potřebují odbornou pomoc, nebo se bojí, že by je někdo mohl považovat za slabé?
Duševní zdraví je základ kvalitního života, rozpoznám-li u sebe známky symptomů úzkostných či depresivních stavů, je to dost dobrý důvod vyhledat odbornou pomoc. Pokud na sobě cítím, že nevím, co se sebou, a cokoliv vyzkouším, nepomáhá, psychoterapie může být další cesta. Je dobré si to dovolit a vyzkoušet, co mi taková forma pomoci může nabídnout. Upřímně, klienty, kteří se objednají a chtějí na sobě pracovat, považuji za odvážné, protože jsou ochotni vystoupit ze své komfortní zóny.
A také je vnímám jako zodpovědné, protože se o sebe starají.
A to není málo!
mš
Kateřina Vrtělová (47 let) je zkušená psychoterapeutka, která svou cestu v oblasti psychologie zahájila studiem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po absolvování systemického psychoterapeutického výcviku v programu Umění terapie se věnovala psychoterapeutické praxi, kde spojuje své hluboké porozumění lidskému chování s každodenními výzvami klientů.
Kromě individuálních terapií se Kateřina zaměřuje na supervize týmů a managementu v neziskových organizacích, kde se podílí na vytváření podporujícího prostředí pro profesionály. Také působí jako školní psycholožka na základní škole.
Ve svém volném čase ráda chodí do divadla, miluje tanec a hodně čte. Má dceru, se kterou si užívá své volné chvíle.
Yesterday it was, Yesterday…
YESTERDAY
I left our house, You came and pressed my head to yours like a child.
I left our house, For the words that lingered in my throat, But no place to speak them. I left our house, For a body that was restless within itself.
Now here I am, Far from you, Without a home.
I’ve become the one who left their home, And in new places, I have only a small spot to sleep.
I’ve become a body that is free, But whose story is unfamiliar to anyone.
Yesterday it was, Yesterday, That I left our house. Yesterday.
Now here I am, Far from you, Without a home.
I’ve become someone I still don’t know. Will you forget me? I think of you every day, In the sipping of wine, In dancing till dawn. I think of you every day, I laugh, and in the same moment, I choke up for you.
Now, I am the one who has left their home, And has only a small place to sleep. Yesterday it was, Just yesterday, That I left our house.
Naši absolventi Eliška Zamouřilová
Časopis #hamu je moje dítě, které jsem učila chodit
Symbolicky v 10. díle časopisu #hamu vám přinášíme rozhovor s Eliškou Zamouřilovou, zakladatelkou časopisu. O tomto nápadu, ale také o jejích studiích si povídáme v následujícím rozhovoru.
Nedávno jsi skončila hudební produkci na HAMU. Jak hodnotíš svá studia, co ti škola dala?
Na tuhle otázku jsem se těšila. Ráda říkám, že škola mi dala hlavně kamarády a kontakty a také rodinné prostředí, ve kterém jsem se cítila dobře. Takže to bylo velmi příjemně strávených pět let. Vždycky když se tam vracím, je to pro mě takový nostalgický výlet. Ale abych to nehodnotila jen kladně, myslím, že studium hudební produkce by potřebovalo drobný refresh.
V jakém smyslu?
Hudební produkce by se neustále měla rozvíjet, hledět kupředu a hledat rovnováhu mezi klasickou hudbou a pop kulturou, ač si myslím, že vzdělávat se v klasické hudbě a znát historický kontext je důležité. V Česku vlastně není žádná vysoká škola, která by byla zaměřená na pop. Je to hrozná škoda a HAMU by mohla být průkopnicí. Kromě toho
bychom na oboru potřebovali víc aktivních lidí z tohoto prostředí, kteří budou předávat své zkušenosti, a potřebovali bychom praxi, ale to už tu myslím ve spoustě rozhovorů s dalšími lidmi zaznělo.
Jeden z důvodu, proč tady dnes sedíme, je, že jsi založila časopis #hamu, se kterým se nyní loučíš. Jak vznikl tento nápad, co tě k tomu přimělo?
Já jsem nad tím nedávno přemýšlela, jak to vlastně celé vzniklo. Kdysi jsem zasedala v akademickém senátu HAMU a spolu s mojí spolužačkou Kamilou Uherkovou jsme střílely nápady, co na HAMU vylepšit, a jedním z nich bylo založení časopisu. Ostatní školy nějaké periodikum měly, ale nám to tu chybělo. Dostala jsem podporu od Adama Halaše a Aničky Poppové a mohla skládat tým. Za to bych ti, Fredy, chtěla teď poděkovat, že jsi do toho se mnou šel, byl jsi u zrodu a pak převzal šéfredaktorské otěže.
archiv E. Zamouřilová
Bylo těžké udělat ten první krok, nebo spíš udržet kontinuitu?
Bylo těžší udržet kontinuitu. Když vzniká něco takového na půdě školy, co má vlastně o té instituci informovat, máš za sebou podporu vedení a můžeš si to od základu postavit, tak je to asi lehčí než to celé udržovat. Ale role šéfredaktora, jak víš, není prostě jednoduchá. Spousta věcí, které v časopise měly být, ale už bylo před uzávěrkou a nikdo je nedodal, jsem potom žehlila sama. Neměla jsem prostředky na dostatečnou motivaci studentů, aby si na ten časopis vyhradili svůj čas. Je to tvoje dítě, chceš, aby nějak chodilo, a snažíš se, aby nějak fungovalo, ale zároveň ti to ubírá volný čas a energii.
Jak už jsi řekla, byla jsi nějakou dobu šéfredaktorkou. Co obnáší taková příprava časopisu, popiš to našim čtenářům.
První a vlastně nejkreativnější část časopisu je vymýšlení, o čem všem bude časopis informovat. Udělali jsme si nějakou kostru, rozdělili na rubriky, které jsou pak v každém
čísle repetitivní. Jakožto školní periodikum jsme samozřejmě nad sebou měli supervizi, a stále tedy máme, ale v obsahu jsme měli dost volnou ruku, za což jsem velmi vděčná. Uceleným tématem každého čísla je představení vždy jedné katedry naší fakulty, na které se pak nabalují rozhovory s daným vedoucím katedry, absolventy, studenty a různé další články. Druhá část přípravy je shánění peněz, kterých zpočátku, jak už jsem se zmiňovala, nebylo mnoho. Na začátku jsme tak vycházeli pouze elektronicky, ale zjistili jsme, že je velký zájem o tištěné verze, a tak jsme se pak snažili shánět více peněz a začali časopis i tisknout. No a pak je tam ta stránka šéfredaktorství, kdy musíš lidi vést, motivovat a upozorňovat na deadliny.
Kolik lidí bylo v tom úvodním týmu?
První dvě čísla jsme dělali ve složení já, ty, Lucka Maloveská a pár spoluautorů nějakých článků z řad našich spolužáků. To si teď vůbec nedokážu představit. Tým se od té doby rozšířil, i když honba za dalšími autory je doteď divoká.
Jakub Červenka
Jak dlouho trvá příprava jednoho čísla časopisu?
Tak dva měsíce řešíme podklady a další měsíc trvá, než se to celé zprocesuje. Nejdříve jde text ke korekturám, pak ke grafikovi, který připraví nějaké návrhy, jak by časopis mohl vypadat. Zde už samozřejmě vycházíme z nějakých vzorů z minulých čísel. Poté jde celý časopis opět na korektury a po dodělání drobných úprav míří do tisku.
Vrátíme se ještě k tvému studiu, respektive po studiu. Ty jsi na konci studia vyjela přes AMU v rámci programu Erasmus+ do zahraničí. Jak hodnotíš svoji zahraniční zkušenost, a kde jsi vůbec byla?
Byla jsem v Lublani, ve Slovinsku, na pracovní stáži, která trvala půl roku. Se stáží je to tak, že tři měsíce hradí Erasmus Office a další tři měsíce si už musíš hradit sám, nebo v tom lepším (a také mém) případě se domluvíš se zaměstnavatelem, aby ti zbylé měsíce proplatil. Já měla štěstí v neštěstí. Tam, kam jsem původně chtěla, mě nevzali, a pak jsem se potkala se svým budoucím slovinským šéfem na jednom zahraničním meetingu a ten mě vzal pod svá křídla. Všude, kde chodím, říkám, že je to neopakovatelná příležitost, o kterou by se člověk neměl nechat připravit.
Kam se ubíraly tvoje kroky po konci této stáže?
To byl velký střet s realitou. Znám v kultuře spoustu lidí, ale v tu chvíli, po mém návratu, mi zrovna nikdo ruce netrhal. Ještě před odjezdem jsem pracovala pro Český rozhlas, kam jsem se pak na určitý úvazek vrátila, a k tomu jsem vykonávala placovou produkční na koncertech. Ale potřebovala jsem nějakou větší finanční stabilitu, a všimla jsem si, že KVIFF shání koordinátorku ubytování. Vzali mě a já jsem tedy nyní upsaná KVIFF. Netušila jsem, že mé kroky povedou do filmového prostředí, ale já si potřebovala od toho hudebního oddychnout. Nakupuji tedy kapacity v hotelech pro naše hosty, kterých je kolem 900, mám na starost rozpočet a samotné ubytování hostů. Zároveň je to trochu produkční práce, protože musím komunikovat s hotely a hosty. Mám
k ruce ještě moji kolegyni, která mi dělá asistentku, protože sama bych to nezvládla, a ono se to vlastně nedá moc zvládnout ani ve dvou. Proto nás tento rok bude o něco víc.
A do toho dělám ještě stále v Českém rozhlase na Vývoji a výrobě a domlouvám licence ke koncertům, které se budou nahrávat.
Jak hodnotíš praxi, kterou jsi na HAMU dostala?
Byla pro tebe dostatečná, nebo byl ten střet s realitou úplně jiný?
Nemyslím si, že „šikana“ muzikantů v rámci AKS je dostatečná praxe na to, aby byl člověk schopen sám odbavit koncert (ať už klasického nebo alternativního rázu). Zároveň jsem mohla při studiu pracovat a měla jsem štěstí, že jsem po jedné z kolegyň na produkci podědila organizaci jazzového projektu Jazzbit a soutěže Jazzfruit, které pořádá Mladí ladí jazz, a zároveň jsem v neziskovce Nerudný fest, která právě za festivalem Mladí ladí jazz stojí, vykonávala ze začátku pozici back-office. Spoustu věcí, co nyní vím a umím, jsem se naučila tam.
Co za výzvy tě v blízké době čeká?
Největší výzva je asi další ročník Karlovarského filmového festivalu. První rok je prý nejhorší v tom, že vůbec netušíš, jak se ta pozice vykonává. Na druhou stranu druhý rok může být riskantní a nesmí člověk propadat tomu, že už všechno ví, protože neví. Takže já to beru s velkou pokorou a můj hlavní cíl bude zůstat opět tak vnitřně klidná jako loni a neskřípnout si nerv v krční páteři, protože festival je jedna velká divoká jízda.
Tak ti přejeme, ať se ti daří i bez časopisu #hamu. A děkujeme, že jsi přišla s tímto super nápadem.
Já děkuji nejen tobě, že jsi v tom byl celou dobu se mnou, ale všem, kteří se na časopise podíleli a dělali ho s chutí pro věc.
ah
Reflexe
Mayday, mayday, mayday! Tieto slová na nás kričia z anotácie inscenácie Hutch. Autorská choreografia desiatich mladých tanečníkov experimentálneho projektu Dekka Kick-off zaplnila priestory Archy+ a divákom ukázala surovú autenticitu mladého autorstva.
Tanečná inscenácia Hutch diváctvu ukazuje individualitu tanečníkov a ich vlastné vnútorné boje, no predstavuje aj hrboľaté cesty vzťahov medzi nimi. Ponúka nám náhľad do sveta tínedžerov tejto generácie. Ich dravosť, surovosť a výbušnú energiu, ale aj neistotu v samých seba. V obrazoch vieme nájsť prepojenie skupiny, ale aj individualitu každého tanečníka. Duety zase ukazovali bližšie vzťahy medzi tanečníkmi, ale aj ich negatívne pôsobenie na jedinca. Dejová línia nie je čistá, a to zamestnáva myseľ diváka a dovoľuje mu si dotvárať význam obrazov v choreografii. Diváka drží v strehu svetelný dizajn, ktorý podporuje scény samotné a dotvára celkový obraz diania. Celá inscenácia je zasadená do pochmúrnejšieho prostredia s výraznými svetelnými zmenami doplňujúcimi kontext scén. Hudba od tvorcov Františka „Luteja“ Dušeka a Tomáša „TAIPEI8000000“ Prokopa je čisto elektronickou záležitosťou, ktorá tanečníkom pomohla
Michael Amico
Michael Amico
udržať energiu počas celej dĺžky. Individualitu, ale zároveň prepojenie medzi tanečníkmi podporujú aj kostýmy od tvorkyne Emmy Fialy, ktorá sa pohrala s textúrami a tvarmi, čo prinieslo zaujímavú súhru s pohybom. Projekt Dekka Kick-off súboru Dekkadancers vznikol s myšlienkou dať priestor mladým tvorcom a za pomoci skúsených choreografov, tanečníkov a ďalších profesionálov vytvoriť vlastnú tanečnú inscenáciu. Tento experiment postavil desať mladých tanečníkov pred neľahkú výzvu,
s ktorou sa ale popasovali úspešne. Okrem vytvorenia choreografie si zabezpečili vlastných hudobníkov, vymysleli scénografiu a svetelný dizajn a podieľali sa aj na odpromovaní celého projektu. Desať individuálnych pohľadov a názorov vychádzajúcich z rôznych pozadí znamená neľahkú cestu k vytvoreniu jedného kompletného diela, ale v závere sa to autorstvu úspešne podarilo.
sh
Michael Amico
Michael Amico
Michael Amico
Michael Amico
Juraj Filas Vzpomínkový medailon učitel, kolega, přítel
Byl jsem zrovna na nákupu, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Vtom mi přišla zpráva od do té doby neznámé ženy a zněla: „Juraj Filas dnes zemřel.“ Byl poslední den roku 2021.
Měl jsem v té chvíli hodně co dělat, abych se na místě nerozbrečel a byl schopen svůj nákup zaplatit a dovézt domů. Až tam jsem upadl v silný pláč a neuvěřitelné výčitky, že jsem mu už nestihl zavolat. Když mi psal krátce před Vánoci, zmiňoval, že jde do nemocnice a do čtrnácti dnů by ho měli pustit. Věřil jsem tomu, on jistě také. Jak jsem později zjistil od jeho dcery Katariny, která mi poslala onu zprávu, situace se v nemocnici dramaticky zhoršila a covid-19 byl silnější. Když bylo všem jasné, že se boj stává marným, požádal dceru, aby mne kontaktovala. Juraj nebyl očkovaný, krátce předtím podstoupil operaci, lékaři mu očkování nedoporučili. Před zákeřným virem se „schovával“ na své chalupě v obci Kámen. Do jeho milované chaloupky mu ho zavlekl očkovaný
známý. Bolestná ironie, jaké bylo v té době kolem nás plno. Naplnění slov z jeho patrně posledního mediálního rozhovoru v době pandemie: „Vždyť teď máme také naději, že se z toho hrozného covidu vybabráme“,[1] pro něj nenastalo. Odešel učitel, kolega a přítel.
Juraj Filas se narodil 5. března 1955 v Košicích, studovat se však rozhodl v Praze, která se stala jeho domovem už napořád. Nejprve studoval na Pražské konzervatoři, kde se věnoval opernímu zpěvu a kompozici. Ačkoliv vše naznačovalo, že bude úspěšný v obou oblastech – na zpěv byl přijat rovnou do třetího ročníku, už za studií byl laureátem řady
pěveckých soutěží – dle vlastních slov mu špatné pedagogické vedení uškodilo natolik, že mu v další pěvecké kariéře zabránilo. Svou energii i vášeň tak věnoval skladbě. Ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Jiřího Pauera. Po dokončení aspirantury v roce 1985 se okamžitě stal odborným asistentem na katedře skladby, kde vyučoval hlavní obory a historické kompoziční studie až do své smrti, tedy více než 36 let. Postupem let byl jmenován docentem a posléze profesorem. Za tuto dobu mu „rukama“ prošlo nespočet studentů, dá se říct, že téměř všichni skladatelé u něho absolvovali alespoň školení
renesančního a barokního kontrapunktu. Z hlavních oborů pak mezi jeho absolventy najdeme osobnosti jako Michaela Pálka Plachká, Terezie Švarcová, Tomáš Sýkora, Kateřina Horká, Jan Meisl, Henri Kliment a mnoho dalších. Když jsem nastoupil do prvního ročníku na HAMU, byl Juraj Filas jedním z prvních pedagogů, s kterými jsem se potkal. A ihned jsme si velmi porozuměli. V témže roce mě čekalo ještě absolutorium klavíru na konzervatoři, a když jsem vybíral repertoár, volba okamžitě padla na jeho temperamentní, ale náročnou „Sonatu Amorosu“. Tím jsme se sblížili ještě více. V dalších letech jsem se stal jeho „dvorním opisovačem“, a mohl tak připravovat noty drtivé většiny jeho tvorby posledních patnácti let. Několik dalších skladeb jsem měl také později možnost premiérovat či reprízovat.
Snad to byla jeho pěvecká průprava, díky které nacházel své skladatelské vzory v dílech operních velikánů. Giuseppe Verdi byl patrně tím největším. Zcela přirozeně tak inklinoval k opeře a vokální tvorbě i skladatelsky. Už v roce 1989
[2] Tamtéž.
vznikla televizní opera na námět Radka Johna Rakovina vůle s tématem drogové závislosti. Stěžejním okamžikem v jeho kariéře bylo její ocenění cenou Jakobs-Suchard v Salcburku. Všichni očekávali, že se bude opernímu žánru věnovat i nadále. Leč objednávky nepřicházely, zájem divadel se nekonal. Když v roce 2010 dokončil rozsáhlou celovečerní operu Jana Eyrová, marně usiloval o její uvedení. Za svého života se ho už nedočkal a nezdá se, že by operní domy jevily jakýkoliv zájem po jeho smrti. Jistá deziluze ho pak provázela až do posledních dní. Opera dostala sice ocenění na mezinárodní soutěži Bartók Opera Plus v Budapešti, ani to jí však nepomohlo. Svými slovy její osud shrnul: „Je příliš melodická a harmonická, tím pádem považována za nemoderní.“[2] Tak by se dala patrně charakterizovat celá jeho tvorba. Nebylo to však jediné dílo, o které neměli pořadatelé valný zájem právě pro jeho hudební „neaktuálnost“. Vzpomínám si na naše četné rozhovory o zrušených premiérách již dokončených rozsáhlých skladeb. Často pod záminkou absurdních důvodů. Jednou z takových byla i hodinová kantáta Záhořovo lože, kterou dokončil v roce 2018. Ta byla nakonec v premiéře uvedena až v době pandemie. Dne 14. ledna 2021, sólisté, Filharmonie Hradec Králové, Pražský filharmonický sbor, dirigent a prázdné hlediště. Pouze mikrofony a kamery. Filasovo hudební vyjadřování bylo svrchovaně melodické, hudba emocionální a vášnivá. Jen zřídka vykročil z cest tonality. Posluchače však rád provokoval alespoň nečekanými melodickými kroky, skoky na disonantní souzvuky a místy až agresivně dramatickou instrumentací. A to už od symfonického dramatu Palpito, kterým v roce 1981 absolvoval HAMU. V jednom z rozhovorů se k němu vyjádřil s odstupem mnoha let takto: „Bylo poplatné tehdejším kompozičním technikám. Jsou tam mikrointervaly, klastry… Je to ‚drsná‘ hudba. Ale v pomyslném zlatém řezu zazní ve vysokých houslích Di quellʼamor chʼè palpito, ústřední myšlenka z La Traviaty. Ta najednou ten disonantní, brutální, dravý svět jakoby zklidní a promění jej v pozitivní. A od té doby mi v hudbě zůstalo, že
archiv rodiny J. Filase
i kdyby bylo sebevětší drama, nakonec pozitivní myšlenka a naděje musí zvítězit.“[3] Jako by u něho v této skladbě došlo i ke zlomu v hudebním vyjadřování samotném.
Tématem lásky je výrazně ovlivněna i klavírní Sonata Amorosa, která sdílí tematický materiál s první symfonií Le feste amorose. Vášnivé a strhující jsou druhá symfonie Vampa i dvě komorní symfonie. Lásku nesmrtelnou pak nacházíme v jednom z posledních dokončených děl – Sonátě pro bastrombón a klavír, zkomponované po smrti jeho druhé manželky a nazvané Dormi, amore… dormi. Na konci jejího rukopisu najdeme autorovu dojemnou poznámku „Nemůžeš přestat milovat někoho jen proto, že zemřel“. Láska ve Filasových dílech bývá vášnivá, lidská, někdy krutá, ale zároveň nepomíjející. Dalším zásadním tématem jeho tvorby bylo duchovno a mystično. Mezi jeho díly najdeme Stabat Mater, Magnificat, mši Missa propter Gloriam aeternam Tuam nebo koncertní
[3] Tamtéž.
fantazii pro anglický roh a orchestr Ora pro nobis věnovanou katedrále v Chartres a myšlence gotických stavitelů o propojení pozemského s nebeským. Krvavé Te Deum je věnováno obětem gulagů (inspirace Solženicynem) a dotýká se dalšího z Filasových inspiračních zdrojů – společenských témat. Zcela unikátní je v rámci propojení duchovně-společenské tematiky Requiem: Oratio Spei (Modlitba naděje), které věnoval v reakci na 11. září 2001 obětem terorismu. Je to také skladba, která zazněla v roce 2015 s velkým ohlasem ve slavné newyorské Carnegie Hall. O pár let později tam Filas uvedl i svou Šalamounovu píseň, kterou rovněž řídil dirigent Metropolitní opery Kent Tritl. Nebyla to však jen Carnegie Hall, kde zazněla Filasova díla. Jak se říká, doma není nikdo prorokem. Filasova hudba nacházela o něco více porozumění u zahraničních interpretů a pořadatelů než v Čechách. Významným způsobem k tomu přispěli jeho blízcí přátelé trumpetista Otto Sauter,
pozounisté Joseph Alessi a Curtis Biggs nebo tubista
James Gurlay. Právě pro ně vytvořil řadu svých koncertantních i komorních děl. Zcela zásadním dílem v jeho tvorbě je působivá sonáta pro pozoun a varhany De profundis, kterou rovněž ovlivnila duchovní tematika. Není divu, že řada děl pro žesťové nástroje našla své místo v běžném repertoáru a bývá zařazována mezi povinné skladby na mezinárodních interpretačních soutěžích. Neméně významné bylo i jeho přátelství s houslistou Ivanem Ženatým, který inicioval vznik několika komorních i koncertantních děl a většinou je také premiéroval.
Vzpomínám si na četné diskuse nad směřováním soudobé hudby, obsahu, smyslu a filozofii tvorby. V Jurajovi jsem vnímal v posledních letech velký smutek z toho, že svou hudbu, ve kterou tolik věřil, u nás jen stěží prosazoval, zejména na významnějších pódiích. O stylu svého komponování byl skálopevně přesvědčený, ve své jistotě až zarputilý. Přitom se dočkal paradoxně tolika významných provedení, o kterých se drtivé většině soudobých skladatelů může jen zdát. Právě tento rozpor byl pro něj typický. Zároveň byl pro mne symbolem boje za krásnou hudbu, která je sdělná a uchopitelná i pro běžné posluchače, dokáže vtáhnout a vzbudit nadšení, a současně nepřijatelná ze strany řady „dramaturgických odborníků“. Koncert pro pozoun a orchestr nazval příznačně Don Quixote aneb Autoportrét. Druhá sonáta pro trubku a klavír pak nese název Sladké hořkosti Nepochopení se mu často dostávalo i na půdě HAMU, a přitom kolik „avantgardistů“ se může pochlubit uvedením svých děl v Carnegie Hall? Krizové okamžiky zažehnával v určitém období alkoholem. Nevím, jestli kdyby nepotkal svou druhou manželku, nestal by se ten příčinou jeho úmrtí. Vztahem s ní pookřál, měl zjevně důvod žít. O to více zničující pro něho byl její předčasný odchod velmi krátce po jejich svatbě. Cítil jsem, že Juraj zesmutněl a hodně se uzavřel. Svůj pobyt v Praze omezil na nezbytně nutné minimum, čas trávil na své chaloupce, kde měl klid na komponování. Jedinou činnost, ve které viděl smysl svého života. A pak přišel covid…
Skon Juraje Filase byl velmi nečekaný. Zprávy o jeho úmrtí
proletěly téměř všemi českými médii, i bulvárními. Blesk nazval zprávu o jeho úmrtí absurdně: „Utrápil se kvůli manželce!“ Dokonce ho chybně označují za dirigenta, nikoliv skladatele. Díky blízkým přátelům se uskutečnila zádušní mše v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Rozloučit se s ním přišla řada kolegů, přátel, studentů i interpretů. Celebroval kardinál Dominik Duka. Těžko říct, zda by si Juraj takovou poctu, které se dostává jen málokterému umělci, přál. Možná by mu větší radost udělalo uvedení některého z jeho děl. Bohužel tak tehdy neučinil žádný český festival ani orchestr. Jeho dílo byste patrně marně hledali i v jejich letošních brožurách při příležitosti jeho nedožitých sedmdesátin.
Jsem proto moc rád, že se podařilo zorganizovat Vzpomínkový koncert na prof. Juraje Filase alespoň na půdě HAMU v úterý 15. dubna v sále Bohuslava Martinů, na němž zazní reprezentativní průřez jeho komorní tvorbou. Za podporu děkujeme Partnerství OSA.
Na koncertě také s jeho rodinou a přáteli představíme nově vzniklý Nadační fond Juraje Filase, jehož cílem je podpora provádění a nahrávání jeho děl. V rámci večera bude také udělena Cena Juraje Filase pro mimořádného mladého interpreta jeho děl.
Jan Dušek
archiv rodiny J. Filase
Fotovzpomínka na opravu Lichtenštejnského paláce
Vtipy ... … o tanečnících
Tanečnice říká svému partnerovi:
„Pane, vy mi připadáte jako noční motýl.“
On se pousmál a praví: „Tančím tak lehce, drahá slečno?“
„To ne, ale pořád se motáte jen pod lustrem.“
Jaký je nejméně oblíbený tanec vejce? – Break dance.
Mistr tance, notně opilý, zastavuje taxík: „Jste volný?“
„Ano, jistě.“
„Smím prosit?“
Pan Novák doma tančí s kolegyní při gramofonu.
„Proč tančíte ten ploužák tak rychle?“
„Protože tady na desce je napsáno 45 otáček za minutu!“
Výzva
Baví tě psát a sledovat hudební dění? Chceš se přidat do našeho redakčního týmu? Nebo máš jen nápady, o čem bychom mohli psát? Svoje nápady, připomínky a postřehy nám můžeš napsat na naši e-mailovou adresu redakce@hamu.cz.
Redakce: Alfred Habermann, Simona Hybenová, Ivana Měsíčková, Tereza Růžičková, Monika Šnorbertová, Veronika Tvrzníková, Tereza Zahradníková, Eliška Zamouřilová
Spoluautoři: Jan Dušek, Neda Tasmilian
Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová
Grafické zpracování: Miloš Tancibudek – ATELIER13
Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací
Redakční uzávěrka: 17. března 2025
1 Palác, ve kterém sídlí rektorát AMU.
2 Příjmení vedoucí Centra pohybové přípravy, sportu a rehabilitace AMU.
3 Název kmenového divadla Divadelní fakulty.
4 Měsíc, ve kterém byl v roce 1945 vydán dekret o založení AMU.
5 Současný děkan HAMU – Ivan...
6 Jedna z nejmladších kateder HAMU – katedra hudební...
7 Název právě proběhlého festivalu FAMU.
8 Město nad Vltavou, kde se nachází rekreační středisko AMU Poněšice.
