Z PROFILU LUCIE HAYASHI

ODLOŽIT MINULOST, OBEJMOUT SOUČASNOST A VYHLÍŽET BUDOUCNOST

NA ZAČÁTKU ÚNORA OSLAVÍ LUCIE HAYASHI, NEJMLADŠÍ VEDOUCÍ KATEDRY TANCE V HISTORII HAMU, ČTYŘICÁTÉ NAROZENINY. JAK VNÍMÁ KATEDRU A CO PRO NI DO BUDOUCNA CHYSTÁ? NEJEN NA TO JSEM SE ZEPTALA TÉTO RODAČKY Z VALAŠSKA S NEOBVYKLÝM JAPONSKÝM PŘÍJMENÍM. Před sedmnácti lety jste se spolužačkami na HAMU založily online magazín Taneční aktuality, který je nyní jedním z nejznámějších odborných médií zaměřených na tanec. Jak vzpomínáš na začátky studentského časopisu?

Bylo to jedno velké dobrodružství. Ale když je vám něco přes dvacet, tak se do takových výzev vrháte po hlavě a věříte, že všechno dobře dopadne. Pravda, tahle vlastnost mě neopustila ani teď se čtyřicítkou za dveřmi.

Zuzka Smugalová byla ta, kdo prohlásil, že když nám takový časopis chybí, nezbývá, než jej prostě založit. Její nadšená vize tehdy zahrála na mou strunu. Upřímně nás naprosto vyvedlo z míry, když jsme dostaly první grant, a stupňující se podpora úředníků i odborníků nás hnala vpřed. A žene vlastně doteď. Pořád máme pocit a taky odezvu zvenku, že to, co děláme, má smysl. Já jsem se postupně s přibývajícími dětmi stahovala z vedoucí a rozhodující pozice – naštěstí se mi vždy podařilo nadchnout další a další zapálené redaktory.

Vystudovala jsi doktorské studium taneční vědy na katedře tance a také japonská studia na FF UK. Co tě vedlo k výběru těchto oborů?

Taneční vědu jsem si vybojovala natruc rodičům, kteří doufali, že se budu věnovat něčemu „pořádnějšímu než tomu hopsání“, kterému jsem odmala propadla a které mi zakazovali, seč mohli. Taky mi pořád opakovali, že musím přece využít to IQ, kterým mě pánbůh obdařil, že bych klidně mohla dělat něco vědečtějšího. V rodině totiž máme jen doktory přírodních věd… takže se mi docela zalíbilo stát se doktorkou vědy taneční. Japonská studia byl pak opět kompromis proti tlaku rodičů, ať vystuduju pořádnou VŠ, že AMU se nepočítá. „Cokoli na Karlovce… třeba aspoň nějaké ty cizí jazyky, které ti vždy šly...“ Tak jsem si podala přihlášku na japonštinu. Ta země mi už dříve učarovala a chtěla jsem o ní vědět víc, naučit se japonsky, a řekla jsem si, že studium na UK zdarma je lepší než si třeba platit drahý kurz v jazykovce. Během Erasmu ve Finsku jsem se našprtala japonskou abecedu na přijímačky a divila se až ušima, když mě vzali. Tak jsem pak přebíhala Karlův most, abych stíhala zároveň přednášky na AMU a UK, při taneční analýze si opakovala japonské znaky na písemku a na fildě prolézala s odřenýma ušima, když jsem si z poválečných dějin Japonska pamatovala jen vývoj butó. Docela mi pomáhalo, že jsem na obou školách byla mezi spolužáky trochu za exota. Takže jsem se stala v Čechách prvním odborníkem na japonský tanec. Zkoumala jsem jej díky tomu z hlediska lingvistického, ekonomického, sociologického, filozofického, teoretického, antropologického, estetického… Baví mě na tom hledat paralely s naším kontextem, díky zkoumání jiného fenoménu si uvědomuju i nové vztahy a skutečnosti tance v Čechách, což poslední dobou využívám mimo publicistiku a kritiku také v kulturně politických aktivitách v oboru.

Jak se změnila katedra tance od dob, kdy jsi zde studovala? To je těžké říct. Nikdy jsem vlastně alma mater neopustila. Po dostudování jsem stále vypomáhala jednou nohou na sekretariátu, i během angažmá asistentky režie v Národním divadle, pak i při mateřské dovolené. Mám pocit, že ten duch je tu pořád stejný. Nasazení, smysl, láska k oboru, týmová spolupráce, radost ze studentů a toho, jak proměňují scénu. Pedagogové odcházejí a přicházejí, předměty, studijní plány a sylaby se proměňují, ale to je přirozený proces. Já se v té škole cítím už dvacet let stále stejně. Respekt, vděk, podpora a zároveň možnost smysluplně pomáhat oboru. To mě zatím nepřestává bavit.

Před dvěma lety ses stala vedoucí katedry tance. Jaké byly tvoje bezprostřední pocity po zvolení do této funkce? Napadlo by tě před deseti lety, že se staneš vedoucí katedry? Upřímně? Málem jsem dostala infarkt (smích). Ale už před deseti lety si ze mě kamarádi utahovali, že budu ministryně kultury. A já jim tehdy říkala, že pokud bych tím mohla tanci pomoct najít jeho silnější hlas, tak bych to snad i brala, i když se svou příliš upřímnou povahou bych asi nezvládla ani jedno politické sezení.

Takže když to na mě padlo, hned mi došlo, že ta funkce opravdu není za odměnu. Že je to obrovská a nevděčná řehole, ale že vůbec nevím, komu jinému bych to přála. Stalo se to během covidové pandemie a já ten poslední rok hrála na sekretariátu katedry takového krizového manažera, během čehož jsem si uvědomila, jak je právě management v takové funkci důležitý, protože pomáhá udržet tým v klidu a kolesa v běhu. Takže jsem na to kývla s tím, že pokud se objeví někdo jiný, kdo o tu funkci bude mít zájem, tak se jí opravdu nebudu držet. Zatím mám tedy pocit, že jsem si spíš trochu vytáhla černého Petra, že se o to nikdo moc nepere. A vůbec se už starším kolegům nedivím, protože je to ohromné množství administrativy, nasazení, odpovědnosti, stresu a nakonec bohužel i té politické diplomacie.

Jakou máš vizi pro katedru, kam bys ji chtěla dovést?

To asi není na pár vět. Nejedná se o nějaký převratný proces, ale spoustu drobných krůčků, které pak ve výsledku dělají divy. Ale pokud bych to měla říct nějak obrazně, tak bych ji chtěla dovést blíže k budoucnosti. Odložit minulost, obejmout současnost a vyhlížet budoucnost. Pořád mám pocit, že je na fakultě ještě spousta konzervativních a tradičních procesů, které nás občas zbytečně brzdí, taková těžká koule na noze, kdy se člověk rozkročí k velkému kroku a posune se jen o centimetr. Ale taneční umění je živé, vyvíjí se a mění, odráží společnost. Chtěla bych, aby byla katedra tance místem, kde se různé řeky slévají, potkávají, opět rozdělují, aby byla centrem aktuálního dialogu oboru, aby byla neustále ve hře, v centru dění. Aby dál osamoceně nečněla na pomyslném vrcholku institucionalizovaného tanečního vzdělání, ale v jeho středu, ohnisku.

Vím, že studenti i kolegové tuto vizi už naplňují a výuka samotná je ve většině případů velmi aktuální a nadčasová. Ale občas stále naráží na pevnou zeď instituce, jejích procesů, formalit, tradic, byrokracie. Já už se cítím spíše jako manažer než umělec, tak se pokusím svých zkušeností využít na to, abych pomohla uměleckým vizím studentů i pedagogů zlepšením komfortu i prostředí. Aby katedra více vstupovala do praktických a aktuálních aktivit v oboru, ještě více otevřela svou náruč silnějšímu dialogu.

Setkala jsem se s tím, že student hudebního oboru HAMU vůbec netušil o existenci katedry tance. Jak bys ji popsala někomu, kdo nikdy neslyšel o uměleckém tanci?

Katedra tance si dlouho dělá skromně svou dobrou práci někde v rohu budovy, nemá potřebu někomu něco dokazovat. Ale já vidím, že to potřeba je, a čím dál větší. To, že každý školák povinně ví, co je to vážná hudba, ale nemusí vědět, co je to umělecký tanec, je bohužel vina povinného vzdělávacího systému MŠMT. Já se naštěstí asi nikdy nesetkala s někým, kdo by nevěděl, že v divadle se někdy i tančí, a že to asi nejsou lidi z ulice, a že balet na špičkách nebo muzikálové produkce jsou jen jednou z forem takového tance. Ale je pravda, že jsem se už setkala s tím, že se absolvent hudební vědy divil, že existuje taneční věda, a student divadelní produkce kroutil hlavou nad souslovím taneční produkce. Také redaktory České televize nebo Rozhlasu občas musím opravovat, že nejsem divadelní kritička, ale taneční. Tak tohle všechno bych ideálně chtěla změnit. Dokázat společnosti, že to, čím se zabývá katedra tance, opravdu není jen nějaké „hopsání“.

Kromě vedení katedry jsi ještě také v redakci zmiňovaných Tanečních aktualit, zasedáš v grantových komisích a jsi zkrátka zapojena ve spoustě dalších projektů. Do toho máš rodinu, dvě děti… Jaký máš recept na to, jak všechno stíhat, a nezbláznit se z toho?

Já to měla odmalička, že jsem chtěla všechno stíhat. Jsem hrozně zvědavá, potřebuju pořád nějaké nové podněty, každá nová zkušenost a zážitek mi dodá hrozně moc energie. Takže jsem vždy chtěla být všude zároveň, na oslavě i na hřišti, číst knížku, ale i vidět pohádku, tančit při hře na klavír… velmi brzy jsem poznala drogu zvanou multitasking. Třeba v pubertě jsem měla vypočítáno, že si jednu botu stihnu zavázat, než přijede výtah, a druhou, než sjede do přízemí, bundu zvládnu zapnout při běhu na trolejbus, tak abych využila čas na maximum… Činnost, u které nemůžu dělat zároveň i nějakou další, mě stresuje tím, jak se vleče. Takže si čtu u filmu, maily píšu na mobilu ve fitku, maluju se v tramvaji při vyřizování telefonátů, během hraní pexesa vařím atd. Dělá mi to radost. Občas se mi sice přehřeje procesor, to když mám otevřeno mnoho oken najednou a sama se zavalím nápady a nadšením do každého z nich dám maximum energie, ale to k tomu patří. Samozřejmě že taky kradu čas jinde, takže to odnáší domácnost, moje životospráva, čas s přáteli. V uměleckém světě se nedá čas rozvrhnout úplně dle vlastních představ, když zazvoní kšeft, je potřeba po něm skočit, když se vyrojí nečekaný deadline, je potřeba obětovat nějaký ten spánek, když přijde skvělý nápad, je nutno ho proměnit v čin.

Najdeš si někdy čas na to, aby sis zatančila? Čím dál míň, vymlouvám se na příležitosti. Dřív mi to vůbec nedocházelo, tanec byl pořád kolem mě, buď jsem hrála, učila, nebo tvořila, nenapadlo mě to řešit. Ale s dětmi je to najednou jiné. Každá máma si teprve po pár letech uvědomí, jak je to dlouho, co naposled lyžovala, bruslila, tančila… onehdá jsem uklízela sklep a koukala na všechny ty snowboardy, squashky, lezečky, brusle, plesové šaty… jak se na ně práší. Občas to chci změnit, vytáhnu nějakou z těch hraček –a najednou chodím o berlích. Takže většinou tančím v kuchyni na znělky z reklam nebo pohádek, děti se mi smějí a já si plánuju, jak jednou do toho všeho naskočím zase zpátky. A naivně předpokládám, že mi to půjde tak jako před těmi deseti lety.

Co bys popřála tanci do budoucna?

Víc odvahy a sebevědomí. A aby neztratil víru a lásku, kterou má. Zní to asi jako klišé, ale je to nepřenositelný pocit, když například přijdete mezi neznámé lidi do tanečního sálu. Okamžitě se všichni ocitáte na jedné lodi. Profesionální tanečníci spolu komunikují nějakou speciální tělesnou chemií, hned svými tykadly zjistí, že jsou mezi svými, i když jste třeba v Koreji nebo Mexiku a neumíte jazyk.

Přála bych tanci, aby pořád držel spolu, zahodil žabomyší války, sjednotil svůj hlas a společně bojoval za dobrou věc, respekt k tomu našemu pachtění.

A na závěr: jakou taneční inscenaci bys čtenářům doporučila navštívit a proč?

Nejčerstvější zážitek mám z Where od 420PEOPLE. Je to nové, je to jiné, je to dobré. Je to tanec bez zbytečných nánosů divadla. Je to křehké, zralé, upřímné, čisté. Je to pro všechny, kdo chtějí vidět, jak vypadá umělecký tanec.

OKÉNKO Lucie Hayashi

Razím teorii, že co si zamilujete v šestnácti, to už ze srdce nezmizí, takže odpovídám:

Tanečník: Mikhail Baryšnikov

Choreograf: Jiří Kylián

Kniha: Karel Šiktanc: Adam a Eva

Film: Šestý smysl

Píseň: The DOORS: Riders on the Storm

Místo: Jeleňovská – trampská chata Miranka