STEP OUT OF COMFORT ZONE!

PROČ SE ROZHODL PŘIHLÁSIT DO STUDENTSKÉ

GRANTOVÉ SOUTĚŽE SVŮJ PROJEKT? JAKÁ JSOU

JEHO DOPORUČENÍ PRO ŽADATELE? O TOM SE ROZPOVÍDAL ŠTĚPÁN HON, STUDENT HAMU A ÚSPĚŠNÝ

ŽADATEL O GRANT.

Mohl byste představit projekt, který jste s podporou Studentské grantové soutěže (SGS) řešil?

V období covidových lockdownů jsem měl (konečně) více času na svůj oblíbený hudební nástroj – vibrafon – a začal jsem zkoumat své technické dovednosti – nebo spíše nedostatky. Rozhodl jsem se zaměřit na čtyřpaličkovou techniku hry, při které je nezbytná perfektní koordinace a nezávislost paliček – po dvou v levé i pravé ruce. Další téma, kterému jsem věnoval mnoho času a myšlenek, byl warm-up – jak se efektivně „rozehřát“ před cvičením na melodické bicí nástroje, popřípadě před hudebním vystoupením, a současně tak prohlubovat vztah s hudebním nástrojem jakožto prostředkem k vyjádření emocí, nálad a situací.

Vedoucí katedry bicích nástrojů doc. Daniel Mikolášek mě podpořil v nápadu požádat o grant a mít tak možnost dát svému soukromému zkoumání širší rozměr. Zpočátku se představa vysokoškolského výzkumu zdála nereálná – jak bych mohl já, bubeník, žádat o finanční podporu na vědeckou činnost? Posledním formulářem, který jsem vyplňoval, byla žádost o ročníkový koncert – měl jsem velké obavy z administrativy, která vzrušující badatelskou vidinu zahalovala. Váhal jsem. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že jde pouze o strach z neznámého –> step out of comfort zone!

Z přihlášky, která se zprvu zdála být minimálně sedmkrát delší, než jsem potřeboval, se velice rychle stala jakási vlaštovka, která uvedla věci do pohybu. Všetečné otázky a zejména prázdné a dlouhé kolonky na odpovědi ve formuláři (přihlášce do Studentské grantové soutěže) daly mé představě obsah a formu, vymyslel jsem metody a postup bádání, cíle projektu, časový harmonogram a sestavil jsem rozpočet – o jakou finanční podporu žádám a jak ji využiji –to vše během několika dlouhých nocí – bádání mě pohltilo, a to ještě ani nebylo ve stavu zrodu, spíše „na houbách“. Má výzkumná teze spočívala v nalezení a zformulování metod vedoucích k patřičnému propojení těla a mysli – fyziologických a kognitivních procesů – vedoucích k uvolněnosti a lehkosti při nácviku a hudební produkci, respektive dalšímu hudebně-duševnímu vývoji.

Co vám SGS umožnila? Co jste díky ní získal, čím vás obohatila?

Když jsem úspěšně odeslal přihlášku a ocitl se v období čekání na vyjádření Grantové komise AMU, bylo mi skvěle.

Věděl jsem, že i kdyby můj projekt podpořen nebyl, mám vymyšlenou formu, obsah, postup a cíle své diplomové práce – to, čím bych se pravděpodobně trápil v posledním zimním semestru svého studia, jsem měl na papíře s více jak půlročním předstihem. Získal jsem klid.

Díky SGS jsem měl možnost objednat řadu knih a učebnic zaměřených na techniku hry, přípravná cvičení a etudy, vztah a přístup k melodickým bicím nástrojům, anatomii a fyziologii, vztah duše a těla či na techniku dechu. Absolvoval jsem výzkumné cesty do zahraničí, jejichž cílem byla konzultace mých dosavadních zjištění s profesionálními hudebníky a fyzioterapeuty. Měl jsem možnost vyzkoušet a zakoupit řadu paliček, jejichž vlastnosti – především technologické zpracování – byly pro počáteční fázi výzkumu zásadní. Uspořádal jsem workshop předního polského vibrafonisty a následný koncert jeho jazzového tria. Finanční podpora umožnila mnohé – díky literatuře se mi do rukou dostaly fascinující informace a při výzkumných cestách jsem se setkal s lidmi, kteří se mnou naprosto nezištně sdíleli své celoživotní zkušenosti a znalosti. A tím se dostávám k té hlavní podpoře, kterou jsem díky SGS pocítil a s nadšením po dlouhou dobu využíval – důvěra a duševní podpora ve výzkumné činnosti – v mém případě takové, jejíž výsledky mohou pomoci dalším hudebníkům k větší uvolněnosti, klidu a technickému nadhledu.

Po celou dobu výzkumu jsem cítil úžasnou podporu od Daniely Machové, díky které jsem mohl reagovat na průběh a směr bádání (který se díky přibývajícím zjištěním stále vyvíjel) a nemusel si lámat hlavu s administrativní stránkou grantu. Zároveň jsem si však uvědomoval pravidla hry – k čemu jsem se „zavázal“ a co se ode mě očekává. Výzkumnou atmosféru bych popsal jako pocit opory a volnosti v bádání, avšak s velkým pocitem zodpovědnosti, který mě hnal hlouběji a dál.

Jeden z nejsilnějších momentů svého bádání mám spojený s podzimní výzkumnou cestou do Nizozemska – jeden celý cestovní den ve vlaku, druhý den v Haagu, třetí v Amsterdamu a přes noc čtvrtého dne zpět do Prahy komfortní západoevropskou železniční dopravou. Po cestě jsem si pročítal své podklady, nedočtené studie, vymýšlel dotazy ke konzultacím nebo poslouchal hudbu. Byl jsem ve výzkumnickém modu –co šlo, to jsem analyzoval, zkoumal (až hltal) a byl velice pozitivně naladěn. Měl jsem chuť debatovat s kýmkoli, kdo bude mít zájem – se spolucestujícími, s prodavačkami, náhodnými kolemjdoucími či svými odbornými konzultanty – byl jsem všemu otevřený a především nadšený. Po čase jsem si uvědomil, že vlídnost a touha ostatních se mnou hovořit a sdílet mé nadšení nebyly žádnou náhodou nebo momentálním „štěstím na lidi“. Svou energii jsem přenášel na ostatní a okamžitě se mi vracela – má dychtivost po znalostech a zkušenostech byla tak silná, že jsem v očích ostatních viděl nezištnou touhu sdílet a předat mi informace a zkušenosti, které nabyli v průběhu své profesní praxe.

Jako by nešlo ani o mě, ani o ně, ale o přesah našich sdělení ve snaze pomoci dalším. Toto uvědomění a pocit sounáležitosti je jednou z největších odměn mé vytrvalosti při výzkumu, jenž by se neobešel bez víry, smyslu a upřímnosti. Výzkumná činnost značně ovlivnila nejen můj umělecký, ale i duševní rozvoj a už teď se těším na další příležitost systematického bádání.

Co pro vás bylo v projektu největší výzvou?

Největší výzvou byla poslední fáze výzkumu. Několik měsíců jsem střádal a zapisoval informace, nápady, rady či výzkumná zjištění a z toho kotle plného mouder jsem měl sestavit recept a představit výsledek dlouhodobé činnosti – nadešel čas sklizně. Bádání mě natolik nadchlo, že se ta forma práce a styl přemýšlení promítaly v každém novém dni. Stal jsem se hlavním subjektem výzkumu – když jsem neměl možnost studovat některou z odborných publikací, aplikoval jsem dosavadní zjištění na sobě nebo si alespoň tiše rekapituloval vývoj a směr zkoumání. Díky povaze mého studia a zaměstnání se téměř každý den nabízela možnost své nové hudebně-teoretické poznatky ověřovat v praxi. A najednou jsem měl vše zkomprimovat do patnáctistránkové studie? Měl jsem obavy. Avšak právě tato poslední fáze výzkumu byla pro výslednou studii kruciální – oceán informací jsem rozdělil do menších moří, jezer a rybníků, díky kterým jsem získal potřebný nadhled a oddělil zásadní od méně důležitého. Z témat se rodily kapitoly nebo odstavce a původní změť informací se začala formovat a připomínat mycelium – podhoubí mající směr a vývoj. Systematičnost, píle, kreativita a hravost naplňovaly nejen prázdné stránky, ale především mou duši.

Co byste doporučil studentům, kteří o SGS uvažují?

Mé doporučení je věnované všem studentům – nejen těm, kteří v sobě mají touhu zkoumat. Studium na HAMU nemusí být spojené „jen“ s povinnými předměty, případně těmi volitelnými v rámci fakulty. Každý obor má pochopitelně své požadavky a zvyky, které je třeba naplnit. Avšak díky setrvačnosti studia či množství úkolů a povinností se může stát, že buďto přehlížíme, nebo nemáme kapacitu na další možnosti, které naše škola nabízí. Dnes už je to možná pouhá fráze, ale mám za to, že neuškodí si připomenout, že AMU = DAMU + FAMU + HAMU.

Jedním z výsostných darů, ze kterých můžeme čerpat a současně se umělecky rozvíjet, je možnost spolupráce nejen mezi katedrami, ale i fakultami – mezi námi studenty – můžeme si navzájem pomáhat, tvořit a bořit zvyklosti či zkostnatělé vzorce a očekávání od akademických umělců. Z vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že vše začíná myšlenkou či podnětem; následné přednesení či prezentace záměru v TEN čas na ONOM místě může vést k zázrakům a explozi kreativity, která naplňuje nejen nás, studenty umění. Tím správným časem může být termín uzávěrky přihlášek a místem právě ta kancelář, která podpoří váš projekt nebo představu, na kterou jste si mysleli, že nemáte dost síly a prostředků. Díky specializacím často ztrácíme nadhled – vydat se neznámým směrem nemusí nutně znamenat zanevření na původní cestu, ale spíše její obohacení a rozšíření.

Buď můžete čekat a doufat, že se nachomýtnete na tom správném místě a život dostane další rozměr a smysl, nebo se odvážně vydáte do neznáma, kudy vás jistojistě povedou vaše nejčistší úmysly… Step out of comfort zone!

ŠTĚPÁN HON v roce 2014 začal studovat na Pražské konzervatoři a po jejím absolvování v roce 2016 nastoupil na Akademii múzických umění v Praze, kde studuje dodnes. Ve stejném roce se mu podařilo zdárně absolvovat konkurz do Orchestru opery Národního divadla v Praze a Orchestrální akademie PKF – Prague Philharmonia. Následující rok nastoupil do Orchestrální akademie České filharmonie. V roce 2018 studoval v rámci programu Erasmus+ podzimní semestr v Nizozemsku na královské konzervatoři Koninklijk Conservatorium Den Haag jazzový vibrafon u profesora Mira Heráka a letní semestr roku 2019 v Polsku na Akademii Muzyczne im. Karola Szymanowskiego w Katowicach u profesora Bernarda Maseliho. Přestože se Štěpán Hon nevyhýbá angažmá v symfonických orchestrech ani soudobé komorní a sólové tvorbě, jeho srdce, snad i díky zkušenostem z Erasmu, stále více tíhne k užšímu zaměření na studium hry na vibrafon a kompozici.